Hřbitov

Inkvizitorka Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 18

„Odtud se živá nedostanu. Vím to.“ Věděla jsem to od začátku a přece na mě nezvratnost této věty zapůsobila. „Je po všem.“ Navzdory očekávání jsem klidná. Hra je u konce. Cesty osudu jsou zvláštní a nevyzpytatelné. Když se zahledím do minulosti, nepoznala bych se. Tolik jsem se změnila…

Vidím mladou dívku plnou slunce a nadšení. Je v ní tolik mladistvé energie, tolik života. Na sobě má jednoduché bílé šaty, rozpuštěné zlaté vlasy jí povlávají kolem rozzářeného obličeje jako zlatavá aura. Její oči září tou nejčistší modří. Radostí tančí po louce a vypadá jako bytost z jiného světa, víla či snad anděl. Taková jsem bývala předtím, než jsem nastoupila na cestu, na jejímž konci nyní stojím. A na jejím začátku je…

„Zlepšuješ se sestřičko. Ale musíš bojovat hlavou, ne srdcem.“ Mladík má na sobě lehkou koženou zbroj, která mu nepřekáží v pohybu. Nemá přilbu, zlaté vlasy si jen stáhl z čela koženou páskou. V ruce drží jednoruční meč a jeho držení těla prozrazuje šlechtice. Mluví k podobně oblečené dívce. Zlaté vlasy má spletené do copu. I ona držela v ruce meč, který nyní odkládá stranou. „Přesně to říká tvůj učitel tobě.“ usmála se dívka. „Ty mě špehuješ? Pak se mám divit, že jsi tak dobrá.“ Oba sourozenci (podle podoby to jistě musí být bratr a sestra) se rozesmějí a společně vcházejí zpět do budovy.

„Killian.“ Zašeptám tichounce jméno mého milovaného bratra. To on stál na začátku mé spletité cesty životem, to díky němu jsem teď tady. Ten den navždy zůstane vpálen do mé paměti. Ten den, kdy jsem dospěla. Killian byl paladinem Inkvizice a bojoval proti démonům. Jako ochránce Řádu bojoval za spravedlnost a tak také zemřel. Nikdy na něj nezapomenu.

„Zemřel, když bránil Řád, padl jako skutečný hrdina.“ Mladá dívka vůbec nevnímá slova popisující smrt jejího bratra. Její oči jsou přitahovány Killianovým tělem. Vypadá jako mladý bůh, oblečen v rytířské zbroji paladinů Inkvizice, na prsou mu leží jeho meč. Zlaté vlasy rámují jeho, ve smrti klidnou, tvář. Katrin se snaží zadržet slzy, které se jí hrnou do očí při pomyšlení na to, že už nikdy nebude domem zaznívat Killianův smích.

V tu chvíli jsem dospěla. Přísahala jsem mu, že pomstím jeho smrt. Proto jsem se stala jednou z paladinů Inkvizice. Jako byl Killian.

„Skutečně se zlepšuješ, Katrin.“ dívka se pousmála. Uznání od jejího mistra ji potěšilo. Její jemný obličej se znovu rozzářil vnitřním světlem, její oči jsou zas jako hvězdy. Přesto v nich, kdesi hluboko, zůstává smutek, odhodlání a… touha po pomstě. Stále před sebou vidí tvář svého bratra, který ji nabádá, aby splnila slib. To touha po pomstě ji žene dál. Katrin prochází výcvikem velmi rychle. Tak mladá a už stiskla v ruce paladinský meč. Den její pomsty se blíží. Její štěstí září z její tváře, její modré oči jsou jako jasné hvězdy. Panna ve zbroji, anděl, který se snesl na zem. „Jsem na tebe hrdý, Katrin. Jistě se zapíšeš do dějin války s démony.“ „Děkuji.“ usmála se dívka. Odložila meč a vešla zpět do Kapituly.

„…zapíšeš do historie války s démony.“ Jistě. Můj mistr se nemýlil, i když určitě nemohl předpokládat tohle. Kdo mohl tušit, že se po letech boje za Řád obrátím proti svým bývalým spolubojovníkům? Tehdy jsem byla mladá, plná ideálů. Mé odhalení mě teprve čekalo.

Katrin, roztančená víla, milující sestra, anděl ve zbroji. Za ty roky se změnila k nepoznání. Na sobě má rytířskou zbroj, přes ni přehozen plášť. Paladinský meč v pochvě je ve skvělém stavu, ale přesto svědčí o častém používání. Zlaté vlasy dál tvoří svatozář kolem její krásné tváře, ale z té jako by se vytratilo všechno štěstí a nadšení. Její modré oči odhalují jen chladné odhodlání, když svůj meč vráží do těla démona. Nevnímá vlastní zranění, nedovolí bolesti, aby ji omezovala. Zasadit ránu a další. Katrin bojuje až do úplného konce. Bezhlavé tělo démona se kácí na dlažbu a dívka klesla vyčerpáním vedle něj. Neví, kolik démonů a dětí noci už má na svědomí její meč. Dávno je přestala počítat. Přesto stále slyší v mysli Killianův hlas nabádající ji, aby vykonala pomstu. „Jak?“ zašeptá dívka „Kolik… démonů…“ Nedočká se odpovědi.

Postupně ve mě začalo klíčit podezření. Pronásledovaly mě nepříjemné myšlenky a nedopřály mi chvilku klidu. „Zabíjet démony nestačí.“ našeptával mi záhadný hlas „Proč asi? Kdo může být pravým viníkem?“ Přeci nemůžu najít TOHO PRAVÉHO démona…“ „Ale co když…“ Vím, že mě ten hlas vedl do záhuby, ale já musela zjistit pravdu. Přísahala jsem…

„Tvůj bratr zemřel jako skutečný hrdina. Bojoval až do konce, statečně čelil nevyhnutelné smrti…“ když poslouchala tato slova, dívčiny oči jako by se upíraly kamsi daleko, do jiného času. To však byla jediná známka toho, jak moc ji vzpomínky bolí. Už dávno se naučila ovládat. Tahle rána v duši se nikdy zcela nezahojila, ale Katrin nenechala bolest, aby ji ovládla. „Nevyhnutelné smrti…?“ zopakovala nepřítomně. „Ano. Neměl šanci se odtamtud dostat živý a on to dobře věděl. Vydal se sám do hadího hnízda, padl, aby jiní mohli žít…“ „Děkuji.“ To bylo vše, co dívka dokázala říci, napůl omráčená tím, co se dozvěděla. „Neměl šanci se odtamtud živý dostat…“ zní stále v její hlavě. To znamená…

Ano. To znamená, že to byla past. Chtěli se ho zbavit… Nevím proč, ale je mi jasné kdo i jak. To je vše, co potřebuji vědět. To je ten důvod. Proto nestačilo zabíjet démony. Oni byli jen nástrojem… Vydala jsem se po stopách skutečných vrahů. Proto jsem nyní tady. Ani pro mne už není úniku. Ale mě to nevadí. Úkol jsem splnila…

Katrin znovu nalezla smysl svého života v boji. Jen nyní rozsévala smrt na druhé straně, mezi svými bývalými spolubojovníky. Pátrala po Killianových vrazích a v jejích patách kráčela smrt. Touha po pomstě jí zapůjčila křídla. Plášť paladinů nahradila jednoduchým černým. Černým jako noc, která byla tak často jejím spojencem. Vysvěcená sedmicípá hvězda,symbol Sedmičky, svaté aliance sedmi nejvýznamnějších bohů, kterou nosila na krku zčernala v ten den, kdy se rozhodla zradit Inkvizici. Když zabila prvního z vrahů svého bratra, položila ji vedle jeho těla a svým paladinským mečem, tím, kterým ještě nedávno kosila odpůrce Řádu vysekala do jeho hrudi písmeno K. Počáteční písmeno jejího i bratrova jména. Pak zmizí jako stín, její černý plášť se ještě jednou zavlní, světlo louče se odrazí od zlatých vlasů a chladných, krutých modrých očí, které žhnou vnitřním plamenem. Pokud dříve vypadala jako anděl, pak nyní anděl je. Temný anděl, anděl pomsty. Touha po pomstě jí propůjčila křídla. Katrin se nebojí smrti, pokud splní svou přísahu. Inkvizitoři jsou zaskočeni přízrakem rozsévajícím smrt. Možná proto se mstitelce dařilo unikat tak dlouho…

Možná. Ale teď už neuniknu. Podařilo se mi téměř splnit přísahu, zbýval jen jeden jediný člověk z těch, kteří byli zodpovědní za Killianovu smrt. Ale Inkvizitoři začali také jednat. Došlo jim, po kom jdu a nastražili past. Pokud chci vyplnit přísahu, musím zabít posledního z vrahů mého bratra. A oni nastražili past…

„Zabij mě, ale živá se odtud nedostaneš.“ „Já vím.“ Dívka se usmála a jediným sekem svého protivníka skolila. „Já vím.“ Zopakovala. Po dlouhé době se na její tváři znovu objevil šťastný úsměv. „Dokonáno jest…“

Stojím nad mrtvým tělem poznačeným velkým K, symbolem mé pomsty. Vím, že jsem v pasti, ale přesto jsem skutečně šťastná. Poprvé od… ani si nepamatuji. Splnila jsem přísahu. Hra je u konce a já už brzy uvidím mého milovaného bratra…V ruce držím meč, který mi sloužil už tak dlouho. Nyní mi poslouží naposledy… „Killiane…“ se jménem mého milovaného bratra na rtech se vlastním mečem podříznu.. Nedostanou mne.

Dívka se s úsměvem v její překrásné tváři zhroutila. Její krev se rozlévá po podlaze, barví konečky zlatých vlasů. Pomsta je dokonána a Inkvizitoři, k nimž kdysi patřila najdou jen její mrtvé tělo. Vzala jim to potěšení ji zabít… Už nevypadá jako anděl pomsty. V její tváři je možné číst, kým mohla být, kdyby se bývala vydala po jiné z mnoha cest osudu.

Vidím z výšky své mrtvé tělo. Hmotný svět odplouvá kamsi daleko, jsem volná, vznáším se vzhůru, JÁ JSEM VOLNÁ!, vidím před sebou tvář, na kterou nikdy nezapomenu. „Katrin…“ „Killiane!“ chci ho obejmout. Konečně zase spolu! „Splnila jsem slib, jsi pomstěn, Killiane…“ Ale co to? Killianova tvář se roztéká a mění… Pro lásku Sedmičky! Co jsem to jen udělala? To je… To není…

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Skorpion: Tak dobře. Katrinin bratr Killian byl opravdu oddaný Řádu a spravedlnosti, určitě věděl, že zemře a zemřel za Řád. Opravdu by chtěl pomstu? Tak krvavou? A když ne, co tedy Katrin pohánělo a našeptávalo jí, ať pomstu dokončí? A kdo se jí po smrti zmocnil?

Křesťanství s tím nemá (nebo by nemělo mít) nic společného, ale existují tady "Temní bohové", ti, kteří byli postaveni mimo zákon a démoni...


 Uživatel úrovně 0

Povídka je skvěle psaná, má dobrý nápad, ale prostěšjsem nepochopil ten konec. Mohla bys mi to trošku vysvětlit?

Skorpion


 Uživatel úrovně 0

Deshi: Dík za vysvětlení, dává to smysl. Ale takhle jsem to opravdu vědomě nemyslela. Možná zapracovalo podvědomí... tohle byl nápad, který mi nedal spát, dokud jsem to nenapsala.
Tvůj výklad mi trochu připomíná hledání skrytých významů v tarotu.

Přizpůsobit atmosféru inkvizice do fantasy se mi asi nepodařilo, prostředí jsem přejela z jeskyně, kde tahle postava hrála (jako inkvizitorka na začátku, ještě nezačala tušit, že je něco jinak) a tam s tímhle problém nebyl, asi nejsem ve vytváření atmosféry tak dobrá jako PJ.


 Uživatel úrovně 0

Araminta

Abych nějak vysvětlil ten svůj symbol. Celý příběh směřuje k tomu, že hlavní hrdinka zemře, nejprve si neuvědomuje, že po tom touží, ale nakonec se to stane jejím přáním, zemřít a znovu se sejít s bratrem, kterého navíc pomstí. V okamžiku smrti ale zjišťuje, že "něco je jinak" než si představovala.

Bratr a sestra je silné pouto, které může symbolizovat jakékoliv jiné silné citové pouto (otec - dcera, milenec - milenka, aj.). Smrt bratra na začátku povídky je symbolem ztráty tohoto pouta. Děj povídky pak naznačuje hledání tohoto pouta, neochotu o něj přijít, jako by se autorka nehodlala smířit s tím, že něco skončilo, nebo jak to skončilo. Poté přichází pochopení a autorka se snaží vyrovnat se svou minulostí, nějakým způsobem uzavřít jednu kapitolu svého života. Zde hrdinka příběhu nalézá smrt (konečné řešení?), kterého se ovšem autorka ve svém životě nakonec zalekne a proto příběh končí otevřeně.

Shrnu-li to tedy, pak příběh je symbolem hledání sebe samé po ztrátě hlubokého citového vztahu.

Xsicht

Inkvizice si svůj původní účel a význam ponese stále sebou, minimálně ještě několik století. Pokud chceme tento pojem použít v jiné souvislosti (zde fantasy), musíme tomu přizpůsobit celou atmosféru (zde povídky), ne jen několik dalších názvů. To, co jsem vytýkal bylo právě nedodržení tohoto postupu a tím pádem evokace na "náš" středověk, která však byla zase rušena "druhou půlkou" atmosféry, která odkazovala na fantasy.

Templáře jsem zmínil pro pochopení mého názoru, ne jako srovnání s povídkou.

S úctou deshi


 Uživatel úrovně 0

Pěkné, začetl jsem se do toho. Co bych vytkl, už bylo vytknuto a můžu akorát řict - jen tak dál. Rád si přečtu něco dalšího.


 Uživatel úrovně 5

Velmi klasické, málo oroginální, přesto čtivé a působivé. Tím zajímavé. Pokud mi tam něco vadilo, bylo to využití příliš obvyklých symbolů...Blonďatí sourozenci, pomsta, velká gesta atd. Příběh, i když vidím snahu odpoutat se od klasického černobílého schématu, je jednotvárný. Možná by neškodilo podpořit jednopohledovost vyprávění....mezi náma, ta dívka asi byla hooodně mladá, když se stala Inkvizitorkou (taky bych volila jiné označení, vím, že se používá, ale nepasuje sem). Nebo aspoň nevyzrálá.
Dalo se brzo odhadnout, kam se bude příběh ubírat, což by za jiných okolností tolik nevadilo, ale aspoň tady jsem čekala změnu.
Ale na druhou stranu, se mi líbilo, jak byl příběh napsán. měl příjemný rytmus. Úplně mne chytil a až po chvilce jsem se mohla pustit do hodnocení, abych jej viděla z obou stránek. To je ale bohužel efekt povídky. Nejprve zaujme, ale pak, když vyplynou chybky, vypaří se z hlavy docela. Čekala jsem něco buď údernějšího nebo naopak prostšího (podle povahy hlavní hrdinky). Hodnotím vysoko kvůli provedení. Je to po dlouhé době opravdu hodnotný příspěvek, který tu čtu.


 Uživatel úrovně 0

deshi: inkvizítor je dnes už slovo natoľko spojené s fantasy že by som nevyčítal prepojenie na stredovek, keďže z neho fantasy vychádza. Ak si vezmeš napr knihy vychádzajúce k Dnd svetom (Dragonlance) tiež sa tam týtmo pojmom nedá vyhnúť. Templárov by som sem neplietol:)

Vcelku je to dobre napísané, aj keď veľa originality som v tom nenašiel, v istých momentoch sa mi zdá až patetické, ale to možno nie až tak na škodu veci. Koniec bol zaujímavý, asi najlepšia časť diela.
Rozhodujem sa medzi tromi a štyrmi, rozhodne to nie je zlé, našli sa tam chybičky, ale nie natoľko, aby to skĺzlo do šedivého priemeru... 4...


 Uživatel úrovně 0

deshi: 1) "náš" středověk to opravdu být neměl. Vycházela jsem ze světa jeskyně, ve které jsem hrála a tam se mi to tak nezdálo, asi se mi nepodařilo zachovat atmosféru "úplně jiného světa"

2) Tohle mi už několik lidí vytklo (bohužel mezi odesláním a schválením povídky). Psala jsem to ve škole a bylo zadáno uplatnit popis. Pravděpodobně jsem to přehnala

3) Jaký symbol máš na mysli? Já mám určitou představu, co se stalo, ale připadalo mi lepší nechat to takhle otevřený než to vysvětlovat. Jako nad symbolem jsem nad povídkou nepřemýšlela, ale všechno je možné. můžeš to nějak rozvést?

Jinak: Díky za krotiku, zkusím se poučit


 Uživatel úrovně 0

Ctěná autorko,

tato povídka je zajímavá, hlavně svým obsahem, podívejme se na ni tedy blíže ...

1) Při čtení jsem se nemohl zbavit pocitu, že se nacházím v "našem" středověku, tolik slov použít určitým způsobem. Snad za to může má nedávná četba knihy o Templářích a soudu, který s nimi byl veden. Musím říci, že tento fakt, vyvolávání obrazu středověké církve, na mně působí rušivě, navíc když jsem přesvědčen, že svět, ze kterého příběh pochází s "naší" církvní nemá mnoho společného. Jednoduše, chci říci, že snaha o implementování středověké terminologie do fantasy světa se zde nepovedla.

2) Příběh na známé téma (nepřítel ve vlastních řadách) je čtenáři předkládán skrze jeho hlavní aktérku, Katrin. To je věc, která se mi líbí a činí povídku zajímavou, nicméně i zde mám jisté výhrady. Příběh je psán příliš rozvláčně, obsahuje spoustu věcí, které nejsou pro pochopení děje důležité, ani nedokreslují atmosféru, naopak trochu "uspávají". Zde nejde vypsat konkrétní příklad, je to charakter celé povídky, prostě tak na mně působí.

3) Otevřený konec je věc, nad kterou jsem dlouho přemýšlel. Nakonec jsem dospěl k závěru, že celý příběh je pouze symbol, nikoliv "skutečný" příběh nějaké postavy - a pokud ano, tak tato postava byla symbolem hráčky.

4) O používání časů již mluvila Nathaelen, bylo by lepší si je nějak ujednotil, jejich střídání je rušivé a opět je přičítám tomu, že povídka je symbolem, ne příběhem.

5) Několik věcí, které se mi tak trochu nezdají z hlediska reality:

svým paladinským mečem, tím, kterým ještě nedávno kosila odpůrce Řádu vysekala do jeho hrudi písmeno K Vysekat do někoho mečem písmeno, no to je asi tak, jako bys napsala, že tužkou na obočí namaloval obraz na plátno.

Nyní mi poslouží naposledy… „Killiane…“ se jménem mého milovaného bratra na rtech se vlastním mečem podříznu...
Tak tedy, ten meč není nikde popsán. Navíc nikde nezmiňuješ, jestli Katrin používala štít. Ale i kdybych to připustil, tak má jednoruční meč (cca 90 coulů) a s tím se sám podříznout? Není jednodušší na meč nalehnout (aby špička mířila na břicho)?

Verdikt
Celkově na mně dílo působí mírně rozvláčně a napsané ve spěchu s touhou vyjádřit určitý symbol, což se podařilo, ovšem užitá forma kvalitu díla snižuje. V souhrnu je však stále nadprůměrné.

S úctou deshi


 Uživatel úrovně 3

(Pohlaví / nick autora redaktor nezná, dokud dílo neschválí. Nedivte se tedy, že občas redaktor autorku oslovuje jako muže.)