„Odtud se živá nedostanu. Vím to.“ Věděla jsem to od začátku a přece na mě nezvratnost této věty zapůsobila. „Je po všem.“ Navzdory očekávání jsem klidná. Hra je u konce. Cesty osudu jsou zvláštní a nevyzpytatelné. Když se zahledím do minulosti, nepoznala bych se. Tolik jsem se změnila…

Vidím mladou dívku plnou slunce a nadšení. Je v ní tolik mladistvé energie, tolik života. Na sobě má jednoduché bílé šaty, rozpuštěné zlaté vlasy jí povlávají kolem rozzářeného obličeje jako zlatavá aura. Její oči září tou nejčistší modří. Radostí tančí po louce a vypadá jako bytost z jiného světa, víla či snad anděl. Taková jsem bývala předtím, než jsem nastoupila na cestu, na jejímž konci nyní stojím. A na jejím začátku je…

„Zlepšuješ se sestřičko. Ale musíš bojovat hlavou, ne srdcem.“ Mladík má na sobě lehkou koženou zbroj, která mu nepřekáží v pohybu. Nemá přilbu, zlaté vlasy si jen stáhl z čela koženou páskou. V ruce drží jednoruční meč a jeho držení těla prozrazuje šlechtice. Mluví k podobně oblečené dívce. Zlaté vlasy má spletené do copu. I ona držela v ruce meč, který nyní odkládá stranou. „Přesně to říká tvůj učitel tobě.“ usmála se dívka. „Ty mě špehuješ? Pak se mám divit, že jsi tak dobrá.“ Oba sourozenci (podle podoby to jistě musí být bratr a sestra) se rozesmějí a společně vcházejí zpět do budovy.

„Killian.“ Zašeptám tichounce jméno mého milovaného bratra. To on stál na začátku mé spletité cesty životem, to díky němu jsem teď tady. Ten den navždy zůstane vpálen do mé paměti. Ten den, kdy jsem dospěla. Killian byl paladinem Inkvizice a bojoval proti démonům. Jako ochránce Řádu bojoval za spravedlnost a tak také zemřel. Nikdy na něj nezapomenu.

„Zemřel, když bránil Řád, padl jako skutečný hrdina.“ Mladá dívka vůbec nevnímá slova popisující smrt jejího bratra. Její oči jsou přitahovány Killianovým tělem. Vypadá jako mladý bůh, oblečen v rytířské zbroji paladinů Inkvizice, na prsou mu leží jeho meč. Zlaté vlasy rámují jeho, ve smrti klidnou, tvář. Katrin se snaží zadržet slzy, které se jí hrnou do očí při pomyšlení na to, že už nikdy nebude domem zaznívat Killianův smích.

V tu chvíli jsem dospěla. Přísahala jsem mu, že pomstím jeho smrt. Proto jsem se stala jednou z paladinů Inkvizice. Jako byl Killian.

„Skutečně se zlepšuješ, Katrin.“ dívka se pousmála. Uznání od jejího mistra ji potěšilo. Její jemný obličej se znovu rozzářil vnitřním světlem, její oči jsou zas jako hvězdy. Přesto v nich, kdesi hluboko, zůstává smutek, odhodlání a… touha po pomstě. Stále před sebou vidí tvář svého bratra, který ji nabádá, aby splnila slib. To touha po pomstě ji žene dál. Katrin prochází výcvikem velmi rychle. Tak mladá a už stiskla v ruce paladinský meč. Den její pomsty se blíží. Její štěstí září z její tváře, její modré oči jsou jako jasné hvězdy. Panna ve zbroji, anděl, který se snesl na zem. „Jsem na tebe hrdý, Katrin. Jistě se zapíšeš do dějin války s démony.“ „Děkuji.“ usmála se dívka. Odložila meč a vešla zpět do Kapituly.

„…zapíšeš do historie války s démony.“ Jistě. Můj mistr se nemýlil, i když určitě nemohl předpokládat tohle. Kdo mohl tušit, že se po letech boje za Řád obrátím proti svým bývalým spolubojovníkům? Tehdy jsem byla mladá, plná ideálů. Mé odhalení mě teprve čekalo.

Katrin, roztančená víla, milující sestra, anděl ve zbroji. Za ty roky se změnila k nepoznání. Na sobě má rytířskou zbroj, přes ni přehozen plášť. Paladinský meč v pochvě je ve skvělém stavu, ale přesto svědčí o častém používání. Zlaté vlasy dál tvoří svatozář kolem její krásné tváře, ale z té jako by se vytratilo všechno štěstí a nadšení. Její modré oči odhalují jen chladné odhodlání, když svůj meč vráží do těla démona. Nevnímá vlastní zranění, nedovolí bolesti, aby ji omezovala. Zasadit ránu a další. Katrin bojuje až do úplného konce. Bezhlavé tělo démona se kácí na dlažbu a dívka klesla vyčerpáním vedle něj. Neví, kolik démonů a dětí noci už má na svědomí její meč. Dávno je přestala počítat. Přesto stále slyší v mysli Killianův hlas nabádající ji, aby vykonala pomstu. „Jak?“ zašeptá dívka „Kolik… démonů…“ Nedočká se odpovědi.

Postupně ve mě začalo klíčit podezření. Pronásledovaly mě nepříjemné myšlenky a nedopřály mi chvilku klidu. „Zabíjet démony nestačí.“ našeptával mi záhadný hlas „Proč asi? Kdo může být pravým viníkem?“ Přeci nemůžu najít TOHO PRAVÉHO démona…“ „Ale co když…“ Vím, že mě ten hlas vedl do záhuby, ale já musela zjistit pravdu. Přísahala jsem…

„Tvůj bratr zemřel jako skutečný hrdina. Bojoval až do konce, statečně čelil nevyhnutelné smrti…“ když poslouchala tato slova, dívčiny oči jako by se upíraly kamsi daleko, do jiného času. To však byla jediná známka toho, jak moc ji vzpomínky bolí. Už dávno se naučila ovládat. Tahle rána v duši se nikdy zcela nezahojila, ale Katrin nenechala bolest, aby ji ovládla. „Nevyhnutelné smrti…?“ zopakovala nepřítomně. „Ano. Neměl šanci se odtamtud dostat živý a on to dobře věděl. Vydal se sám do hadího hnízda, padl, aby jiní mohli žít…“ „Děkuji.“ To bylo vše, co dívka dokázala říci, napůl omráčená tím, co se dozvěděla. „Neměl šanci se odtamtud živý dostat…“ zní stále v její hlavě. To znamená…

Ano. To znamená, že to byla past. Chtěli se ho zbavit… Nevím proč, ale je mi jasné kdo i jak. To je vše, co potřebuji vědět. To je ten důvod. Proto nestačilo zabíjet démony. Oni byli jen nástrojem… Vydala jsem se po stopách skutečných vrahů. Proto jsem nyní tady. Ani pro mne už není úniku. Ale mě to nevadí. Úkol jsem splnila…

Katrin znovu nalezla smysl svého života v boji. Jen nyní rozsévala smrt na druhé straně, mezi svými bývalými spolubojovníky. Pátrala po Killianových vrazích a v jejích patách kráčela smrt. Touha po pomstě jí zapůjčila křídla. Plášť paladinů nahradila jednoduchým černým. Černým jako noc, která byla tak často jejím spojencem. Vysvěcená sedmicípá hvězda,symbol Sedmičky, svaté aliance sedmi nejvýznamnějších bohů, kterou nosila na krku zčernala v ten den, kdy se rozhodla zradit Inkvizici. Když zabila prvního z vrahů svého bratra, položila ji vedle jeho těla a svým paladinským mečem, tím, kterým ještě nedávno kosila odpůrce Řádu vysekala do jeho hrudi písmeno K. Počáteční písmeno jejího i bratrova jména. Pak zmizí jako stín, její černý plášť se ještě jednou zavlní, světlo louče se odrazí od zlatých vlasů a chladných, krutých modrých očí, které žhnou vnitřním plamenem. Pokud dříve vypadala jako anděl, pak nyní anděl je. Temný anděl, anděl pomsty. Touha po pomstě jí propůjčila křídla. Katrin se nebojí smrti, pokud splní svou přísahu. Inkvizitoři jsou zaskočeni přízrakem rozsévajícím smrt. Možná proto se mstitelce dařilo unikat tak dlouho…

Možná. Ale teď už neuniknu. Podařilo se mi téměř splnit přísahu, zbýval jen jeden jediný člověk z těch, kteří byli zodpovědní za Killianovu smrt. Ale Inkvizitoři začali také jednat. Došlo jim, po kom jdu a nastražili past. Pokud chci vyplnit přísahu, musím zabít posledního z vrahů mého bratra. A oni nastražili past…

„Zabij mě, ale živá se odtud nedostaneš.“ „Já vím.“ Dívka se usmála a jediným sekem svého protivníka skolila. „Já vím.“ Zopakovala. Po dlouhé době se na její tváři znovu objevil šťastný úsměv. „Dokonáno jest…“

Stojím nad mrtvým tělem poznačeným velkým K, symbolem mé pomsty. Vím, že jsem v pasti, ale přesto jsem skutečně šťastná. Poprvé od… ani si nepamatuji. Splnila jsem přísahu. Hra je u konce a já už brzy uvidím mého milovaného bratra…V ruce držím meč, který mi sloužil už tak dlouho. Nyní mi poslouží naposledy… „Killiane…“ se jménem mého milovaného bratra na rtech se vlastním mečem podříznu.. Nedostanou mne.

Dívka se s úsměvem v její překrásné tváři zhroutila. Její krev se rozlévá po podlaze, barví konečky zlatých vlasů. Pomsta je dokonána a Inkvizitoři, k nimž kdysi patřila najdou jen její mrtvé tělo. Vzala jim to potěšení ji zabít… Už nevypadá jako anděl pomsty. V její tváři je možné číst, kým mohla být, kdyby se bývala vydala po jiné z mnoha cest osudu.

Vidím z výšky své mrtvé tělo. Hmotný svět odplouvá kamsi daleko, jsem volná, vznáším se vzhůru, JÁ JSEM VOLNÁ!, vidím před sebou tvář, na kterou nikdy nezapomenu. „Katrin…“ „Killiane!“ chci ho obejmout. Konečně zase spolu! „Splnila jsem slib, jsi pomstěn, Killiane…“ Ale co to? Killianova tvář se roztéká a mění… Pro lásku Sedmičky! Co jsem to jen udělala? To je… To není…