Vyučil jsem se kovářem, abych zdědil řemeslo po otci, ale větší než rodinné pouto byla touha po dobrodružství, ukul jsem si meč a vyrazil se svým kamarádem do světa. Rodiče říkali že to nemám dělat, ale já šel. S kamarádem jsme našli v lese bojovat statného muže s bandou skřetů. Vytasili jsme meče a vrhli se mu pomoci. Já jsem bojoval s dvěma skřety, ale jakmile viděli, že je jejich druhů hodně zabito rukou neznámého muže, vzali nohy na ramena a utekli. Můj přítel byl raněn. Cizinec mu obratně ošetřil ránu a rozhodl se že půjde s námi.

Po pěti letech chození po světě jsem znal mnohé kraje, mnoho lidí a věděl jsem, že jsem měl radši zůstat doma. Cestu světem jsem si představoval tak, že budu znám po celém království a doma o mně budou mluvit jako o chloubě. Ale opak je pravdou. V kapse mám pár měďáků, v botách díru a meč samý zub. Rozhodl jsem se, že půjdu domů.

Cestou lesem, tam kde jsme se seznámili s cizincem, nás opět přepadla banda skřetů. Ale teď v mnohem větší přesile, odhadem tři tucty, z toho asi tucet byli lučištníci a zbytek válečníci. Nemohli jsme odolat takovému náporu. Jako první padl můj přítel. Mě zasypala sprška šípů a skřeti se na mě vrhli s nelítostí. Ani si nepamatuji co se stalo s hraničářem, naším přítelem.

Teď, když umírám někde ve skřetím brlohu, přemýšlím, proč jsem odešel z rodné vísky. Hledat dobrodružství myslím, ale co mě to stálo, léta odloučení od své rodiny, nepoznání lásky, ale mohl bych toho jmenovat nesčetně mnoho.

Rytíři a dobrodruzi, o kterých slýcháváme nebyli zaslepeni touhou dobrodružství jako já, ale byli něco jako vyvolení. Jednoduše byli ve správný čas na správném místě. Uďelali to co považovali za dobré rozhodnutí, aniž by věděli, že z nich za chvíli budou hrdinové.

Ale co to vidím!? Světlo! Konečně jsem se dočkal smrti. Teď mohu přemýšlet o svých hloupých činech.