Bitva na Jižních polích
| Autor: | Godric |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 22 |
na cestách se už zvedá prach
a slunce vychází, vzduch je svěží,
v srdcích však dřímá skrytý strach.
Muži se řadí, podkovy zvoní,
jen pláč je slyšet v ulicích.
Ženy a děti slzy roní,
jak jdou pluky v zlatých přilbicích.
Z lesů a hvozdů teď sličný lid
s napjatým lukem přichází.
V údolích kolem Simiel
však harfa už nikdy nezazní...
Teď kráčejí jako jeden muž,
jejich cíl v mlhách spí.
Teď každý voják ve zbrani
je víc než potřebný.
Putují stále dál a dál,
cesta je nelehká,
mezitím každý dobrý lid
už zbraně pozvedá.
Odvážný národ hobití
své kuše nabíjí,
každý ztepilý trpaslík
jde na pomoc ze slojí.
Barbaři z krajů u moře
teď meče zvedají,
snad už i slunce nad nimi
ví, na co se chystají.
Oblohu mraky zahalí,
ten déšť je snad slunce pláč,
teď kostky jsou už vrženy
však ztratil se jejich hráč.
Ten, kdo se snaží chytit čas
sevře jen prázdnou dlaň.
Ten, kdo snad věří na osud,
ať zapomene naň.
Slunce se sklání nad obzor,
snad naposled, kdo ví...
Kdo padne a kdo přežije?
Ať bohové odpoví.
Pole hustá tma zahalí,
louče se rozsvítí.
Tábor by chtěli rozbít zde,
však nejsou jediní.
--- Stovky mil daleko mezi tím truchlí princ nad ložem svého umírajícího krále. ---
„Otče, cos mi to udělal
v tento přetěžký čas.
Však odhodím teď smutek, žal
brzy sejdeme se zas.“
„Můj čas zde už je u konce,
však ty nezkracuj ten svůj!
Tiše seď, jen poslouchej,
až skončím, hned narukuj.
Vem hřebce větru rychlejšího,
hned jej osedlej.
Pamatuj slova otce svého,
do války uháněj.
Ať každý z dobrých národů
je ti k pomoci
nezastavuj, jeď stále dál,
za dne i za noci.
Na Polích jednoho z vojáků
z každého národa vem :
ať berou si zbraň svou nejlepší,
na to nezapomeň.
Ber meče, luky, mnoho šípů,
že ony to nejsou poznáš včas.
Však nástrahy těžké čekají tě,
nevím, jestli se vrátíš zas.“
„Slyšel jsem dosti, otče můj drahý,
odpusť, nemohu marnit čas.“
„Tak seď už v klidu, poslouchej,
neb nepřítel zničí nás!
Bitva už zuří a bude dál,
až v na pláň přijedeš.
Družina bude chtít bojovat,
však k hradu je povedeš.
V tom hradě snad sídlí ďábel sám,
ale jeho se nelekej.
Oko ty musíš uzavřít.
Na to nezapomeň!“
„Mluvíš, můj otče v hádankách,
to oko je temná moc?“
„Jen jednu věc ti mohu říct :
to s ním přišla věčná noc...“
Král mrtev leží na lůžku,
syn slzu otírá.
Mezitím koně sedlají,
brána se otvírá.
Jak otec jeho přikázal,
on pět vojáků vzal,
jel s nimi za dne, za noci
a na nic nečekal.
--- Na bitevním poli se mezitím odehrává se mezitím začíná bitva krvavější víc, než všechny ostatní do té doby dohromady. ---
Kapitán k útoku rozkaz dává,
muži si připraví svou zbroj.
Král skřetů vojsko povolává
a začíná se boj.
Přilby zlaté lesk ztratily,
v blátě teď mrtví leží,
potoky krve je zalily,
pod stíny temných věží.
Vysoký útes nad plání,
nestřežen hrad tam stojí,
však nechce útok generál,
rozkazy dát se bojí.
„Pane, ten hrad je sídlo těch,
kdo pobili naše muže.“
„To, co se skrývá v jeho zdech
však armádu pobít může.“
„Bitva venku teď zuří dál,
nápor těch stvůr se zvedá!“
„To co jsem řekl, nezměním,
k útoku povel nedám.“
„Nedáš-li ty, tak dám ho já,
odpusť mi to můj pane,
já udělám, co je povinnost,
já udělám to pro ně.“
Do hrudi dýka zajela,
generál mrtev padá,
nejvyšší jeho důstojník
poslední poklonu skládá.
A podal on rozkaz k útoku,
obrana pevnosti padá,
však temná moc se nevzdává,
ne porážka, jen zrada.
Blesky oblohou létají
vlna za vlnou padá k zemi,
mrtvých skřetů tu neméně,
ten pohled už hnusí se mi.
Nezbyl tu jeden živý skřet,
mužů jen o málo víc.
Je tohle vůbec vítězství,
není svět, není nic.
Snad je to dílem osudu,
že zmýlil se jeho král,
teprve teď princ přijíždí
co sklízí je jenom žal.
Však otce svého poslechl
a k hradu ujížděl,
co na tom, že své vojáky
mrtvé tu uviděl.
Chodby a sloje, schody a sály
má jeho cesta vůbec cíl?
Vrátí se ještě? Věří přec králi,
ať vidí, že se pokusil...
Najednou v dáli, co hledal, shlédl,
to oko náhle uviděl.
Že našel tu zkázu a vidí pravdu,
to poznal, když tam přijížděl.
Další vojsko, jak v zrcadle, stálo
stálo tam někde za okem.
On věděl co má udělat,
má být sobě prorokem.
„Taste své zbraně.“ Řekl tam
a šel družině příkladem.
Oko pak zavřel s rachotem hromu
poslední šíp svým dopadem.
A vzal on kámen, položil meč,
učinili tak ostatní,
jak se ho dotkla pátá zbraň
jako když v peci zapálí.
Otisky zbraní teď pečetí jsou,
jak oko otevřít.
Ať ony jsou nám zárukou,
že vládnout bude klid
Že budou zbraně střeženy
a kámen uschován
jest jedinou nám zárukou,
že mír bude zachován.
Diskuze
Nádhera, trochu si tam sice protiřečíš s "Osuem", ale to jsou detaily... 5*
Délka je úctyhodná. Občas ta, ujeů rým, ale jinak se mi to moc líbilo. Zvlášť to s těmi kostkami. Dávám 5*