MORR SI BERE DALŠÍ OBĚŤ

aneb malé pocítění s umírajícími…



    …když se Alek konečně probral z bezvědomí, byla už tma.
“Kde to jsem, co se stalo…?“ pomyslel si. Vzápětí se mu paměť vrátila tak rychle, jako kdyby najednou přišel blesk z čistého nebe.
“Ale to ne…“ posmutněl, když uviděl to všechno kolem sebe. 

    Bylo po bitvě. Obloha byla bez hvězd, bez měsíce, černá jako v hodině posledního soudu. Vítr symbolicky, jemně olizoval všude se válející již bezduchá zkrvavená těla jeho spolubojovníků i nepřátel v podobě orkských a trollských bestií. 

    Alek sám ležel na trollovi, kterému, před tím než upadl do bezvědomí, probodl hrudník. Chtěl se pohnout. Vzápětí však ucítil prudkou bolest projíždějící celým jeho tělem. Vykřikl a začal si uvědomovat, jak na tom skutečně je. Rukou si projel po bolavé hlavě. Ani nevěděl, jestli krev, která se na jeho ruce objevila, byla jeho, nebo někoho poblíž. Jeho kroužková košile byla zničená. Obnažené zkrvavené rameno bylo nejspíš celé rozdrcené, nebo alespoň vykloubené. Když zvedl hlavu, spatřil zlomený konec kopí, který byl stále uvězněný v jeho třísle a s každým sebemenším pohybem mu způsoboval nesnesitelnou pichlavou bolest. 

    Musel ho vyndat, jestli chtěl ještě někam dojít. Na chvíli se uklidnil, poté zaťal zuby, nadechnul se a co nejrychleji hrot vytrhnul. Místo aby potom kopí odhodil, sevřel jej ještě víc, jelikož ještě větší bolest zachvátila celé jeho tělo a nechala ho zmučeného a unaveného v bolestné křeči. Po pár chvílích, které mu připadali jako celá věčnost křeč nakonec pominula a Alek nad sebou znovu získal sebekontrolu. Z otevřené rány se však začaly řinout nové potůčky krve, které ho pomalu, ale jistě čím dál tím víc oslabovaly. 

    Pokoušel se vstát. Vstát a dojít ke své straně - za svými muži, kamarády, spolubojovníky, kteří ho tady takhle nechali v domnění, že je už mrtvý. Kam ale odešli…?

    Nakonec se mu to podařilo. Jedna orčí palice mu dopomohla k tomu, aby se postavil. Nahrbený a zkroucený bolestí a zraněním se nyní snažil udržet alespoň rovnováhu, která mu jindy nedělala žádné problémy. 

    Rozhlédl se kolem sebe. Bitevní pole snad nemělo konce. Všude se váleli posekané mrtvoly.

    Po všech bitvách, které přežil mu vše připadlo najednou strašně zbytečné, smutné a svazující. 

    V dáli hořely ohně. “Moment, to není bojový ohen. To jsou mí prátelé, má strana, naše vlajka… Vyhráli jsme…“ pomyslel si natahujíc ruku k onomu místu. Chtěl tam jít, pozdravit své přátele, svého pána. 

    Jakmile se však pokusil o prví krok, znovu se ozvala drtící bolest, zamotala se mu hlava a Alek skončil znovu na zemi. 

    Už neměl sílu. Velká ztráta krve a těžká zranění mu již nedovolovala nic jiného než ležet. Ležet a pozorovat stále černou oblohu, která jakoby sama o sobě říkala:

 „Neboj, už si pro tebe jde. Už to bude dobrý,“

„Já nechci umřít, nechci, ještě ne...“ říkal si pro sebe v duchu když pocítil svou bezmocnost.

    Strašidelná samota ho nakonec dojala. Už se ani nepokoušel tomu vzdorovat. Věděl, že je to konec. Do očí se mu nahrnulo několik slz. Začala mu být zima, zároveň se začal potit. Pootočil hlavou a spatřil smrtelný výraz v obličeji jeho mrtvého nepřítele. Byl klidný. Stejně tak jako černá obloha nad ním. 

    Bezvládně ležel v objetí své země a před jeho očima se mu odehrával jeho život. Nakonec smrt kopla do jeho dveří a vešla. Alek ve strachu zatajil dech, ale nadechnout se již zapomněl…..