cmech6  7. 1. 2012 v 23:16:45

Prolomit ledy (Aramir)
Příšerné! Už jen dialogy postav mi přijde spíše jako popis, což je vzhledem k situaci naprostý nesmysl a vůbec nemají hloubku. Postavy nemají ani náznak čehosi, co by je „oživilo“ a dalo jim šmrc, o charakteru, aj., nemluvě. Pointu jsem nepochopil, to až po přečtení komentářů a krom toho je to celé nějaké divné – jak tam její milý mohl zabořit meč? Při odjezdu? A ona u něj pak „zledovatěla“? No, absolutní bída, nevidím v tom vůbec nic, resp. vidím v tom 0*.

Perlová dívka (Ascella)
Již od začátku je absence čárek dosti na škodu. Proč si s tím autorka nedala alespoň trochu práce? Už jen kvůli tomu se nemohu zbavit dojmu, že je to takové narychlo, už aby to bylo. Je v tom ohromné množství myšlenek, které se často až bych řekl, ruší. Skorem bych to spíše nazval exkurzí do Ascellina uvažování, co se zápletek týče, určitě každý zkušenější PJ by vymyslel dalších x možných i nemožných verzí. Tož, ale OK. Trochu si nedovedu představit, že by obchodní transakce byly delší jak dva roky (plavba Zjevíra), ale dejme tomu. Trochu mi tam chybí docela důležitý prvek – CO udělal její otec, poté, co se toto dozvěděl. Prostě přišel o loď, tak ji škrt ze seznamu a jel dál?... :o) Perlová panna – no, opět takové rozporuplné. „Tatáž“ bouře? Jediným logickým vyústěním by bylo, že tu bouři vyvolává a přivolává sama Perlová panna a že se již sama na sebe toliko hněvala, že se Jí dostálo téhož. Pak by zde byla namístě provazba na moře. Nicméně bych to pak tipoval, že by se zde z ní stala min. Nějaká lokální modla, kde by námořníci dávali tunu darů a obětin, aby si jí naklonili, aby se náhodou na ně nenaštvala... ;-) Pak mi ovšem přijde komplikovanější vztah k mořským druidům, kteří by podobnou anomáliii považovali ke svému řemeslu spíše za problém. Takže tam bych si dovolil tvrdit, že Ti by Jí šli tvrdě po krku, aby neměli toliko práce... :D A při obětině rovnou „lásku moře“? No, rovněž nevím, viz. ty mořské druidy, byli by nadšením bez sebe... :o))) Tam bych to během krátké chvíli spíše viděl za megakostel s megaposvátným místem na megaposvátným útesu... Já osobně bych toto nepoužil, spíše bych se raději přimlouval za opravdu propracovanou zápletku, nebo jen námět s popisem nejdůležitějších postav a jejich moci, apod. Takto je to takové... slabé... Čili bych dal 1*.

Čertova stěna (Miki Wolwerine)
Již od počátku jsem se nemohl nezbavit dojmu, že čtu nějakou operetku z přelomu 19./20. století v nějakém hooodně laciném podniku a to navíc v pozdní hodinu i podroušeném stavu. Báseň na mě působí stupidně, místy až dětinsky, nicméně, musím nadruhou stranu vyzvednout a ocenit autorovu snahu. Docela rozumím i onomu opakování, byť zejména ve třetí sloce jest toho na mě až příliš... Použitím a popsáním různých prvků „bard, piano, symphonicky“ to na mě spíše působí, že se nás snaží autor přesvědčit a ohromit, že dané pojmy zná, nemluvě o tom, že si to mnohonásobně škodí a překáží, než jest to ku prospěchu. No a v neposlední řadě mi jako největší hřebík do rakve přijde opravdu sarkastický humor milence, jenž se vydává za mnicha... Ha! Nemohu, než si myslet, obzvláště po tom patosu, že autor bude zřejmě cynik... :o))) Absolutně netuším co si s tím počnout, nicméně za odvahu a jakž-takž něco předvedeno bych dal odřenou 1*.

Kletba mysu Beznaděje (Shadowmage)
Tady musím uznat, že mě to od začátku zaujalo – zejména atmosféra, jíž však záhy autor devalvoval pravopisnými chybami, překlepy, apod. Ale jinak, konečně něco, co se dá číst! Má to hlavu, patu a funguje to. Je to i docela temné. Nicméně tento příběh mi v mysli rovněž nevydrží, zejména díky stylu a formě psaní. Trochu nechápu, proč jim matka ten příběh vyprávěla, spíše bych o tipoval na to, že by se tam s dcerou uzavřela před celým světem a žila jen ve vzpomínkách. Bo by věděla, že tím sobě i dceři zadělává na problém... ;-) Vzhledem k tomu, že se domnívám, si matka povídačku o králi a královně vymyslela, jsem ochoten jej přijmout, byť tam je sousty otazníků. Proč by např. Matka vyrývala „22“? Asi aby to nezapomněla... :o))) Nenazval bych to nadprůměrem, čili bych volil 2*.

O krvavé panně (Sindor)
No, vida! Má to zlepšující se tendenci! Vyjadřování opravdu dobré, myšlenka, atmosféra, prostředí, vše se, zdá být, konečně (!), funkční. Jen je škoda, že monolog starého muže autor neproložil popisem situace – dramatickými odmlkami, odkašláním, apod. „...každý den po práci...“ haha... :o) Dovětek mi tam přijde naprosto zbytečný a rušivý. Ale jinak pěkné! Dal bych poctivé (!) 3*.

Když padá hvězda, něco si přej (Aramir)
Ha! Tak už to zasejc trochu slábne! Nicméně, není to tak špatné! Spíš je bard prachmizerný básník, bo ta báseň je vážně děsná! Ale, hlavně, že posloužila „dobře“... :o))) Trochu jsem ale neporozuměl příběhu dívky-hvězdy. Takže ve dne je člověkem a v noci hvězdou? A co se stane s padající hvězdou? A PROČ si tedy bard přál další padající hvězdy? Nebylo by výhodnější spíše stát ve dne někde (na útesu, apod.?) :D Ještě mi přijde zajímavé, že se pořád mluví jen o jedné jedinné hvězdě, ale je tam důraz, že jich v inkriminovanou noc shodila víc... :o) Neznělo by lépe, že shodila jen ji? Njn, holt je to horší bard... :o))) Nadruhou stranu atmosféru to má, myšlenku taky, pointu taky (bylo to laciné, ale už to samo mi přijde jako pointa, políček feministkám... :o))) Takže bych dal trochu slabší 3*.

Pouta hlubin (Aramir)
No, jest otázkou, že když Pán hlubin dá otci dcery slib, že jej zachrání a pak jej asi pravděpodobně sejme... Každopádně námět známý, příběh známý, jediné, co je tam asi navíc je ta báseň a ta místy docela pokulhává – některé verše nesedí, rytmika, apod. Dal bych lepší 1*.

Vzhledem k tomu, že se jedná o směsku žánrů a autorů, kteří se navíc v kvalitě velmi liší, se vzdávám práva hlasování.

Hamster  24. 9. 2011 v 16:16:19

V první řadě bych chtěl pochválit Dariana, který opět odvedl výbornou redaktorskou práci!

Soubor příběhů je rozporuplný. Některé příběhy mne potěšily, když jsem přečetl poslední slovo, prostě jsem si řekl, že se mi to líbilo. Ale také se tu nachází příběhy, které mne rušily.
Už v první "Prolomit ledy" mě Aramir odradil špatně psanou přímou řečí. Po pár větách jsem na to přestal hledět a tak mne nakonec potěšila. O to víc jsem byl sražen na kolena Ascellou - "neuhladenosť, rozštiepenosť: pri pohľade na vety mám pocit, akoby išlo o poznámky, zber nápadov, a to bez silnejšieho zámeru o štylizáciu textu ako celku".
U Mikiho mne potěšila anotace a rozdílná forma. Spolu s Shadowmagem to byly dvě příjemnější dílka. Zbytek souboru ve mně nezanechal hlubší vzpomínky, povídky (?) jsou takové nedotažené, takové ochutnávky... Ruce autorů musely být v kleci, když to psaly, protože mi nepřijde, že bych četl něco, co chtěl autor původně napsat.

Rád jsem si klání přečetl, ale zas tak nadšený nejsem.

Lyrie  20. 9. 2011 v 13:20:13

Prolomit ledy

Povídka sama o sobě neobstojí, na to poskytuje minimum informací, ale jako výseč z většího příběhu (dobrodružství) už trochu smyslu má. Škoda, že si autor nedal více práce, aby objasnil některé důležité momenty, ale na druhou stranu oceňuji, že nechal čtenáři celkem neomezené pole působnosti, jak si chybějící informace doplnit, či dokonce celou povídku přetvořit k obrazu svému. Je to od autora celkem vychytralý tah. Nastínil možnou situaci, poskytl legendu a pak upřel zraky družinky k neznámým cílům na severu ( viz „čepel ukazuje na sever“, což se mi jeví jako celkem nehodné údivu, neb nezáleželo celkem na kouzlu, ale na způsobu, jakým Hrun meč z ledu vytáhl).

Legenda se mi zdá maličko přitažená za vlasy. Milující dívka se jistě může změnit v kus ledu, ale pokud je to způsobeno jen tím, že její láska ochladla, pak bych logicky předpokládala, že to tam dívka prostě zabalí a půjde domů, neboť proč čekat na někoho, koho vlastně už nemiluji, že? Kdyby si autor s touto myšlenkou trochu pohrál, mohl tu dívku za ztrátu citů proměnit v kus ledu, ale to, že dívka vyhlíží někoho, ke komu její láska ochladla, se mi prostě zdá… divné.

Poněkud nezvykle mě irituje, že se Hrunovi podařilo onen meč vytáhnout. Proč on? Proč právě nyní? Proč – pokud to bylo tak snadné – se to nepodařilo někomu před ním? Na druhou stranu to beru, ale jen v případě, že si celou minipovídku upravím podle sebe.

Formální stránka příběhu je celkem obstojná, až na pár chybějících čárek a podivuhodný, i když asi nijak proti pravidlům, způsob psaní přímé řeči. Ten totiž povídku celkem zdržuje od svižného plynutí.

A propo silueta. Viz „kus ledu připomínající ženskou siluetu“. Silueta je stín, stínový obraz. V kontextu této věty zní silueta opravdu nevhodně. „Kus ledu připomínající ženskou postavu“ by znělo logicky lépe.

Perlová dívka

Uff, už jen prokousat se tou nahuštěnou hmotou textu, byl něco jako malý zázrak. Autorka nám předložila návrh na jedno malé dobrodružství formou tak… nechci říct strašnou, ale mě jiné slovo prostě nenapadá. Dlouhatanánské věty s přehršlí informací, kdy po jejich přečtení vlastně ani nevím, co jsem to vůbec četla. Takže jsem to četla znova a znova a docela se u toho nudila. Trošku jsem pookřála u samotné legendy, zdá se mi pěkná a uvěřitelná, a myslím, že by byla úplně stačila. Ale na druhou stranu, zápletek není nikdy dost a je dost možné, že Perlovou pannu někdo při hraní využije. Autorka nešetřila možnostmi, nápady ani návrhy, z textu je cítit její opravdová snaha a ochota případné družince ulehčit spoustu práce, za což jí patří velký dík, stejně tak i za obrovskou dávku fantazie.

Formální stránka je ale opravdu dost neortodoxní. Chybějící čárky, příliš dlouhá, složitá, těžkopádná souvětí, mizerné formátování. Příště se snažit text odlehčit, rozdělit ho na menší odstavce, zápletku napsat pomocí jednotlivých bodů, zvláště pokud tam mám spoustu alternativ, protože jinak pak všechno splývá dohromady a ve výsledku je člověk vlastně rád, že už to čtení má za sebou.

Čertova stěna

Mnoo, Čertova stěno, dívenko teskná, neblahý mnichu, a slzo lesklá, co k tomu říct? Ambiciózní, vizuální dílko, které se nám občas dost necitlivě hroutí do sebe. Původně jsem myslela, že to bude balada, krásná, smutná, erbenovská balada se špatným koncem, takže vybraná forma mě poněkud překvapila a nevím, zda zrovna příjemně, ale to je můj problém.

Ale nechci zase moc kritizovat. Některé pasáže jsou opravdu krásné, velmi se mi líbí opakování některých veršů i netradiční uchopení tématu. Občas báseň nešťastně zakolísá, ztratí rytmus, přestane znít jako píseň, což čtenáře vyruší, na druhou stranu se s tím autor vypořádal celkem obstojně. Je tam dost dramatických pasáží i přehršel patosu, ale příště bych byla ráda, kdyby autor myslel i na čtenáře, který potřebuje zprostředkovat prožitek z básně, aby (sou)cítil s nešťastnou dívku, bál se čertího chechotu a aby mu vytryskly slzy při závěrečné umírací scéně a ne aby báseň četl se shovívavým úsměvem a připadal si přitom maličko jako šmírák.

Kletba mysu Beznaděje

Velmi zdařilá povídka, už úvod vtáhne čtenáře do příběhu o Velekráli a Královně, který se vine dějem jako beznadějná nit, na kterou se nabalují další a další tragické příběhy. Autor vystavěl košatý strom, kde každá větev žije svým vlastním životem, přesto je pevně spojená s kmenem a hlavně s kořeny. Celistvý, promyšlený a zajímavý děj, v němž nic neplyne náhodou, vše má svůj původ i svůj (logický) zánik. Použité obrazy jsou plastické a živoucí, čarodějovo putování lidskou myslí uvěřitelné. Inu, přejme čaroději, aby se vysmekl lákavému volání moře a dal ošklivému druidovi co proto.

Chybí pár čárek a pak: „A pevné obětí, když se budila v nočních můrách.“ Správně je objetí (obejmutí).

Když padá hvězda, něco si přej

Celkem milý, romantický příběh, kterým vychytralý bard oblbuje naivní dívenky při svitu měsíce a které mu na to rády skočí, protože, co si budeme povídat, pohádky o nešťastné lásce máme rádi asi všichni. Zvláště když nám do toho šumí moře, drnká se na ošuntělou loutnu, bard je celkem sympatický mladík, který nám víská vlasy a podmaňuje si nás jak hlasem, tak i příběhem (mluvím o nás dívenkách, i když pro chlapce to v některých případech asi platí taky :-). Následující báseň mě docela překvapila, lze v ní objevit opravdu vkusná a přiléhavá slovní spojení, asi nejvíc se mi líbí poslední sloka, je vážně vydařená.

Pozn. Pokud dá dívenka bardovi hlavu do klína, zajímalo by mě, jak pak bard může vzít loutnu a drnkat na ni. S dívčinou hlavou v klíně. Chudinka dívenka :-)


O krvavé panně

O krvavé panně. Přiznám, čekala jsem nějaký šikovný horor, kdy se socha zakleté dívky noc co noc proměňuje v příšeru a vraždí na potkání všechny, co kdy vyštvali jejího milého z města. Místo toho tu máme příběh, či hlášení ve stylu „jak jsem koupil, tak prodávám“. A není to legenda nijak špatná, je zasazená do hezkého, přitažlivého prostředí, kterou nám písemně zprostředkovává jakýsi dobrodruh (kronikář?). Sám říká, že už je starý a že sám legendě moc neporozuměl, autor ho tímto poněkud alibisticky vyvléká z povinnosti osvětlit všechny náležitosti. Jsem shovívavá. Starý rybář hovoří přesvědčivě, tak, jak to prostě staří lidé dělávají, skáče z tématu na téma, ale pokaždé se vrátí k hlavní ose příběhu. Bylo by jistě zajímavé se dovědět, jak to bylo s Helve a jejím milým doopravdy, kdo vlastně byly mořské děti a proč se usadily na pevnině a nevrátily se zpátky do moře, ale to by dobrodruh nesměl být líný a měl po této záhadě pátrat aspoň tím, že se na historku vyptá ještě někoho jiného. Takhle to je svědectví jednoho starého, dost možná už popleteného muže, ale jako zajímavá legenda v zaprášené kronice tak může i zůstat. Možná si ji za pár století přečte někdo jiný a ze zvědavosti půjde tu prastarou legendu prověřit.

Pozn. Pozor na chybějící čárky, jejich absence narušuje tok příběhu.

Pouta hlubin

Možná nejslabší autorův počin, vycházející z mnohokráte zpracované látky. Motiv odměny za záchranu či ušetření života je častým námětem nejrůznějších pohádek, (zrovna mě napadla Panna a Netvor) a dá se s ním setkat v nejrůznějších obměnách prakticky kdekoli. Základní mustr byl tedy autorem převzat a… tím to skončilo. Nijak si s příběhem nepohrál, nijak ho nikam neposunul, nepodíval se na něj z druhé strany. Nijak nerozvinul psychologii postav, i když přiznám, že na tak malém prostoru by to šlo asi velice ztuha. Následná báseň je plná klišé jako „srdce chladné jako led“, „jed v žilách“ , „hrůzou zkamenět“, aj.

Co říct závěrem? Sborník mi udělal velikou radost, taková spolupráce se tu jen tak nevidí, povídky a příběhy byly zajímavé a poučné. Díky všem autorům a pokud jsem byla k některému autorovi krutá a zlá, nechť mi promine, jsem holt taková :-)

Přeji hezký den

Lyrie

Shadowmage  19. 9. 2011 v 14:35:13

Aramir: díky, takhle to zní mnohem lépe. A pochopitelněji z hlediska příběhu.

Aramir  19. 9. 2011 v 13:50:17

Prolomit ledy-

Tady bylo mým záměrem v krátké povídce podat čtenáři legendu a nastínit herní zápletku. Legenda je popsaná ústy Orina- elfího dobrodruha. Tady snad není potřeba nic objasňovat. Ovšem scéna s mečem byla myšlena jinak než ji zřejmě pochopil Shadowmage a možná i Darian.

Je třeba se na to podívat z kontextu zápletky-

Družina má za úkol vyřešit záhadné ztroskotávání lodí poblíž ledového útesu. V jedné z rybářských vesnic se seznámí s legendou o „ ledové dívce“ . Dobrodruhové se vydají k útesu a ztroskotají v nadpřirozené bouři- slyší zpěv dívky a vlny jakoby schválně hnaly loď na ledový útes. Jakoby ledová dívka chtěla přitáhnout loď, na které doufá, že bude její milý. Její touha je tak silná, že má moc silou moře přitahovat k útesu plavící se lodě.

Následuje scéna s nerezavějícím mečem, symbolem lásky a naděje. To, že meč nezrezivěl znamená, že dívčin milý stále žije a je stále naděje, že se navrátí zpět. Jeho návratem by znovu žárem lásky roztála ledová dívka a nedocházelo by tak k nešťastným ztroskotáváním lodí.
Poté co je meč vytažen z ledu, začne jeho čepel ukazovat směr. To má býti nápověda, kde se nachází milenec dívky, jehož návrat je třeba ke zlomení „prokletí“ ledového útesu. Meč tedy slouží dobrodruhům jako ukazatel cesty, kam se mají vydat, aby našli dívčina milence a přivedli ho zpět. O této strastiplné cestě a hledání ztracené lásky- tak to už je zase jiný příběh. . .

Shadowmage  17. 9. 2011 v 21:36:07

Opět se nám do rubriky po čase dostává sborník, sestavený z prací různých autorů. Tentokrát se autoři měli inspirovat Aramirovým zadáním – mladá dívka, čekající na návrat milého, jehož vyhlíží z útesu. Romantická scéna, která ale snadno přecházet tragickému nenaplněnému příběhu dvou lidí. Autoři se mohli zaměřit i na využití motivu coby části zápletky přímo pro hru, někteří tento aspekt zohlednili více, jiní méně. Zde, v ČaE, bychom se ale měli věnovat stránce literární.

Jak bych hodnotil dílka jednotlivých autorů?


Prolomit ledy – Aramir

Název odkazuje na náhlou změnu situace, čehož se skutečně dočkáme. Družina ztroskotá a najde ledovou sochu dívky. Motiv milence a jeho meče se mi líbí, nepoškozené ostří může ukazovat sílu lásky, držící jiskřičku života ve zmrzlé dívce. To se mi líbí. Nelíbí se mi ale, jak barbar vytáhne meč – soše a lásce těch dvou by to mělo spíše uškodit, byla narušena situace, která měla trvat, pokud se tedy nepředpokládá, že meč bude dále někdo používat (a tak udrží ostří nerezavé).
Barbar je přitom v podstatě odměněn nápovědou, kudy dál putovat. Závěr se mi nelíbí, ale může jít o můj výklad, stejně tak, jak sám nabízím, může mít celá situace smysl a pak do toho zapadá i meč – ukazatel cesty. Příběh je krátký, ale naprosto stačí jako legenda i zpracováním. Celkově povedený příspěvek v rámci almanachu.

Perlová dívka – Ascella

Zápletka samotná je univerzálně použitelná a uvěřitelná. Podobných případů byly a jsou spousty.
Tam není co dodat. A co legenda?
Žena se stane součástí živlu, uchovávající si i tak své nálady a možnost pomoci milujícím v jejich nouzi. Velmi pěkná je myšlenka oběti vzpomínek v podobě symbolu, něco, co může nasytit hladové „srdce“ bouře/moře. Příspěvek je spíše než kratičkým literárním dílem souborem poznámek, ale to nevadí. Legenda je předána čtenářům a snadno využitelná i pro hru jako takovou. Pěkné, navíc opravdu příběhotvorné.

Čertova stěna – Miki Wolwerine

Zajímavý pokus, báseň, doplněná „styly“ jednotlivých pasáží. Podobně s textem pracují některé hudební skupiny, přesto jsem spíše zastáncem toho, že nálada by měla být poznat přímo ze slov.
Na druhou stranu toto dílko má ambice takřka muzikálové, více postav, vypravěč-bard a zvuky pozadí, takže tady je asi pár vysvětlivek ku prospěchu.
Trochu jsem se bál, že se do toho zamotám, ale ono když přistoupíte na tu hru tempa, tak se to čte docela dobře. Rýmy sice slabší a mnohde jen snad proto, aby byly. Radši bych jich volil méně, ale přesněji je skládal k sobě. Možná bych i zkrátil celkový rozsah, aby víc vynikly úderné pasáže, bylo by zajímavé zkusit docílit pro čtenáře představu vln, střídajících se v moři, já se k té představě místy blížil, jak to celé kolísalo a houpalo se. Nebo jsem to tak chtěl a podvědomě si text v hlavě upravoval. Tak i tak, z netradičního způsobu vedení básně se dá dost vytěžit, být to lépe řemeslně zvládnuté. Ale oceňuji odvahu.
Příběh o milenci, vracejícím se coby mnich, sem tam drhnul, ale závěr to napravil. Společný pád z té „Čertovy stěny“ to pěkně uzavřel.
Sama o sobě by báseň asi neobstála, asi i kvůli žánrové nevyhraněnosti, ale takhle jako součást celku funguje. Ambiciózní a zajímavé, i když nevybroušené a místy rušivé.

Kletba mysu Beznaděje – Shadowmage

Taky jsem se připojil do Klání legend svou skromnou troškou. Pokusil jsem se postavit proti sobě dvě roviny – osobní tragédii manželky vyhnance a vybájený příběh z „velkého světa“. Základním stavebním kamenem byla myšlenka, že neštěstí se lépe snáší, je-li ve vašich představách trpitelem někdo jiný, než vy. Tragická událost z minulosti pokračuje krutou kletbou kvůli odmítnuté lásce, minulost se tak potkává s přítomností a je na družině, která se o tom všem postupně dozvídá při zastávce v rámci tažení, jak se (a jestli se) zapojí a pomůže.

O krvavé panně – Sindor

Námořnická historka. Dobrá atmosféra vikinského prostředí, tedy „vikinského“ v rámci fantasy. Příběh je ale pojat velmi civilně a prostě, s dobrými přirovnáními, zajímavě prokládaným vyprávěním starého rybáře. Bohužel se toho příliš nedozvíme, což je škoda, protože minimálně já jsem byl zvědavý na víc podrobností. Krvavá panna chodila na útes, čekala na milého. Ostatní ho neznali nebo patřil k těm utopeným, to si nejsem jist sám. Jak to bylo? Kdo byl onen muž? A kam zmizel na ta léta? Legenda stručná, ale dobře podaná. Škoda, že ne více propracovaná. Naopak podrobnosti o zapisovateli či jeho králi atd. jsou spíše nadbytečné.

Když padá hvězda, něco si přej – Aramir

Opět Aramir. Tentokrát velmi romanticky. Dobré uvedení příběhu prostřednictvím barda – svůdníka. A také zajímavě využitý klasický motiv o slitování se nad smrtelníkem, následném povznesení a pádu, když se nevrátí včas dle úmluvy či jinak poruší svá pravidla. Báseň samotná se mi líbí, hodí se k drnkání loutny někde na břehu moře. Podle mého povedenější pokus než Prolomit ledy. Intimnější a naléhavější, navíc podaný s určitým nadhledem. Dobré.

Pouta hlubin – Aramir

Do třetice všeho dobrého stejný autor. Zákon překvapení v praxi, zaklínačovská tematika Dítěte Osudu, daru za pomoc, starobylého motivu, známého už z evropských pohádek. Dobrá scéna prskání slané vody po nočních můrách, mám rád podobné příklady prolnutí světa snu a reality.
Závěrečná básnička už se mi tolik nelíbí, ale očekávání příchodu něčeho strašlivého, asi přímo Pána hlubin – nebo nějak proměněného milého (to je ještě horší představa), působí správně pochmurně.

Darian  17. 9. 2011 v 21:33:11

Prosím, autori, ak si všimnete nejaké chyby vo formátovaní, informujte ma - možno som niečo prehliadol. Odstránil som Vám nadbytočné zarážky prvého riadka v niektorých odsekoch a dal menšie nadpisy k jednotlivým prácam; inak som sa snažil zachovať pôvodné formátovanie.

Darian  17. 9. 2011 v 21:29:43

Jednoznačne vítam snahu autorov a zostavovateľov tohto zborníka serverovej tvorby. Teší ma tiež, že zborník ako taký je viac-menej nadliterárnym počinom: obsahuje totiž okrem poviedok a básní aj náčrt zápletky dobrodružstva.

Ide o zborník na zadanie, ktorého téma bola zrejme určená tak, aby vznikli príspevky, ktoré by sa dali použiť do hry. Všetky príspevky pracujú s fenoménom monumentu, okolo ktorého sa odvíjajú rozprávania. Monument zaručuje istý stupeň epickej jednoty, no zároveň i autorov aprioristicky obmedzuje. Je zaujímavé a povšimnutiahodné, že väčšina príspevkov pracuje s metapríbehom, t. j. v príbehoch sa hovorí o iných príbehoch. Podnetné sa mi vidí zauvažovať, nakoľko tento jav súvisí so stanovenou témou a nakoľko s autorským rukopisom.

Je miernym sklamaním, že zostavovateľom sa nepodarilo zachytiť a odstrániť pravopisné chyby, ktoré sa objavujú v každom príspevku. Chýbajú čiarky pri oslovení, pri pripájaní viet v súvetí, nájsť možno i typografické lapsusy.

Poďme sa teraz bližšie venovať jednotlivým dielkam.

Aramirova poviedka „Prolomit ledy“ je príliš minimalistická: text prináša klasický, až mýtický obraz meča v skale, ktorého vytiahnutím sa podľa logiky rytierskych romancí musí niečo stať, no autorovi sa nepodarilo túto situáciu zasadiť do širšieho kontextu. Poviedka takto len vyvoláva pocit zázračného, no z epického hľadiska je bezbranná.

Zápletkou na dobrodružstvo s názvom „Perlová dívka“ pred čitateľov predstupuje Ascella. Textu jednoznačne škodí jeho neuhladenosť, rozštiepenosť: pri pohľade na vety mám pocit, akoby išlo o poznámky, zber nápadov, a to bez silnejšieho zámeru o štylizáciu textu ako celku (textáciu). Domnievam sa ale, že príspevok mohol byť zoslohovaný umnejšie – aspoň preto, že mal byť publikovaný. Netrúfam si ktovieako kompetentne hodnotiť úroveň zápletky z herného hľadiska, no potenciál príbehu sa mi vidí príliš malý na to, ako široko si autorka predstavuje jeho uplatnenie. Takisto sa príbeh vidí príliš sentimentálny. Na druhej strane, mytológia perlovej dievčiny je pôsobivá a pekne sa vďaka nej darí integrovať jednotlivé roviny príbehu (postavy, prostredie i dej).

Báseň „Čertova stěna“ od Mikiho Wolverina na mňa jednoznačný dojem neurobila. Je to podľa mňa báseň príliš názorná, „utáraná“ a pomalá, chýba jej dramatický spád. V texte panuje rozpor medzi strnulou kompozíciou, výrazovými prostriedkami a ich prepojením (kumulácie synoným, menné vyjadrovanie, opakovacie figúry rozličného druhu), a tektonikou, štrukturáciou textového celku (strofy, ich názvy), ktorá sa aspoň deklaratívne snaží text dynamizovať. V praxi ide o to, že aj keď si autor pomáha hudobnými značkami, mení postavy, text je napísaný príliš strnulo, opakovanie slov je nadmerné, čitateľ sa prestáva sústrediť na príbeh. Zaujímavým motívom básne je obraz bubliniek, ktorý sa opakovaním dostáva až do symbolickej polohy.

Veľmi vydarenou prácou je Shadowmagova poviedka „Kletba mysu Beznaděje“, aj keď sa ani tejto práci nevyhli formálne nedostatky (chýbajú čiarky). Príbeh plasticky domýšľa podnety z témy a nie je priamočiary. Autor vytvára psychologicky komplexné postavy v prirodzenom prostredí, pričom sa neuchyľuje k zbytočným exkurzom do myslí protagonistov (vlastne jediný exkurz do mysle v texte treba chápať doslovne). Azda by sa na poviedke dokázal vyblázniť i nejaký psychológ.

Ak by sme Sindorovu poviedku s tajomstvom „O krvavé panně“ mali hodnotiť ako zápletku, rozhodne možno zatlieskať. Z literárneho hľadiska však musím byť prísnejší: text je hluchý, deje sa tam príliš veľa banálnych vecí a hlavný motív (podľa mňa motív detí mora) nemá dostatok priestoru na rozvíjania. Samozrejme, dalo by sa argumentovať, že text svoju „domotanosť“ hneď v úvode deklaruje a epicky podmieňuje. Práve tu je jasný prípad metapríbehovosti a metajazykovosti: na jednej strane je to košatý zápis kronikára, ktorý sa snaží byť vecný a spomenúť čo najviac faktov, na druhej strane je tu nedôveryhodný rozprávač, ktorý ma problém udržať príbeh na uzde. Príbeh však nie je podaný dostatočne sugestívne a tým, že sa nedostáva do popredia motív tajomstva, stráca veľký diel epického potenciálu.

Aramirova poviedka „Když padá hvězda, něco si přej“ sa odkláňa od zadania. Nechcem zbytočne špekulovať prečo – text poskytuje málo opôr na hľadanie irónie. Povesť sa berie dosť vážne, báseň nedokážem nazvať inak ako klišé. No je to funkčný celok, ako vidíme v závere. (Mal by som sa aj s vlastnými básničkami viac snažiť, možno bude padať hviezda. :)) Poviedku považujem za Aramirovu hru s metapríbehom – nie veľmi vydarenú, s romantickou patinou, no rozhodne je to úsmevný pokus, ak sa nad ním človek v tejto súvislosti zamyslí.

Posledný text s názvom „Pouta hlubin“ je tiež od Aramira. Autor aktualizuje známy rozprávkový motív (čiastočne Martinko Klingáč, rozprávky o čertoch) a snaží sa nadviazať na tému. Nazdávam sa však, že Aramirovi to nevyšlo: príbeh nemá potenciál monumentalizovať sa, ako by si to on prial. Rozprávkové motivické podložie inklinuje k dejovosti, čitateľ očakáva topický záver s víťazstvom dobra nad zlom – a končí sa to pri protagonistke, ktorej autor nechce poskytnúť východisko či útechu, ale slečna si musí vystačiť s elegickou báseň. Navyše, básnický text „nenahráva“ vlastnej próze, báseň pôsobí nadbytočne, ako ozdoba. Celkovo tento text pôsobí dojmom, že sám autor netušil, ako by mal uzol rozmotať.

Viem, že som bol k príspevkom z tomto zborníka kritický. Viem však aj to, aké ťažké je zostavovať zborníky. Je to paradoxná situácia: dosť často má zostavovateľ tak málo materiálu, že výraznejšie selektovať nemôže; inokedy je zas textov priveľa a vyberať treba. Zborníky sú zákonite nesúrodé a majú v literatúre reprezentatívnu funkciu. Skupina tvorcov sa túži zviditeľniť, ukázať svoju životaschopnosť a talent. Treba ich recipovať inak než monologické diela. Dôraz by sa mal klásť na celkový zámer zborníka a uvažovanie by malo spieť k zodpovedaniu si otázky, nakoľko sa zámer podarilo naplniť.

V prípade tohto zborníka musím jednoznačne konštatovať, že zámer sa naplniť podarilo, a to aj napriek tomu, že mali málo príspevkov. Máme pred sebou skupinové dielo, za ktoré by sme mali byť v súčasných dobách letargie vďační. Ja ako redaktor vďačný som.