Vstříc Osudovi
| Autor: | Nathaka |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
"Ano, to jsem."
Muž opět chvíli mlčel. Hustá mlha mu sahala po kolena a příjemně chladila jeho znavené nohy. Odněkud ho ovíval slabý vánek.
"Můžu s tebou mluvit? Já? Můžu mluvit s Osudem?"
"Pouze dnes, človíčku, ale ano, je ti dovoleno se mnou hovořit."
Muž se zamračil. Ale nezdálo se, že by to byl sen.
"A pročs' mě sem pozval?"
"Pozval jsem tě, protože určovat chod světa jednoho časem omrzí. A pak už se nudí."
"Co to má společnýho se mnou?"
"Nic, vůbec nic. Nemyslíš si snad, že jsem tě vybral jako svého nástupce, nebo ano?"
"Ne, samozřejmě ne!"
"Ale napadlo tě to."
Muž sklopil hlavu. "No dobrá. Asi není rozumný lhát nadpřirozeným bytostem. Poznaj to."
Nejasná silueta Osuda pomalu zavrtěla hlavou: "Mýlíš se. Zaprvé, já nejsem nadpřirozený. Naopak, jsem přirozenost sama. A zadruhé, a to tě možná zarazí, já ti do hlavy nevidím. Pouze by sis měl uvědomit, že cokoliv tě napadne, napadne tě to, protože jsem to já chtěl. Možná kdysi, možná jsem to určil před malým okamžikem. Ale neděláš nic, než že jdeš vstříc svému osudu. A osud, to je, ve vší skromnosti, vskutku impozantní dílo."
"Vůbec nevím, o čem to mluvíš. Ale co tady ksakru dělám já? A proč sis mě teda vybral?"
"Řekl bych, že je jasné, co tady děláš. Vedeš dialog s Osudem. A proč ty? Vlastně jsem si tě vybral náhodou. Hodil jsem si kostkou a padlo to na tebe."
"No... když jsem teda tady, můžu se tě na něco zeptat?"
"Zajisté. Odpověď na tvou otázku je: nikoliv."
Muž se zamračil a otočil se, aby se vydal zpět k dlouhému schodišti. Jenom se ohlédl přes rameno. "Pak nechápu, proč sem tady vůbec byl."
"Ovšem. Tvým osudem bylo rozptýlit mne, a ne pochopit."
***
"Vítej, Nortregane."
Pekelník se zastavil a prohlédl si své okolí. Po zemi se převalovala chladivá mlha. Svítilo tu slunce, přestože nebylo vidět na obloze. Obloha tu vlastně také nebyla. Jen spousty bílé barvy.
Pak pekelníkův pohled spočinul na nejasné siluetě lidských tvarů, která se tyčila naproti němu, jako by vystupovala z té mlhy a přitom se vpíjela do bílé barvy na pozadí. Když se pokusil pohledět jí do obličeje, spatřil jen nepopsatelnou nicotu. Ani černou, ani bílou. Ani tmu, ani světlo. Každopádně to bylo tohle stvoření, které ho přivítalo.
"Ano, Nortregane, máš pravdu. Sesílat na mě jakékoliv kouzlo je věru zbytečné, ačkoliv jsi neuvěřitelně mocným arcimágem," promluvila silueta měkkým, klidným, ale nepochybně mužským hlasem. Pak se začala pohybovat směrem k němu. "Vím totiž dobře, kdo jsi. Jsi pekelník, který dokázal osvobodit svou vůli z nadvlády vůle cizí. Jsi pekelník, který se postavil své vlastní rase. Jsi pekelník, který jako jediný postrádá zlomyslnost, aroganci a další charakteristické rysy své rasy. Jsi arcimág na straně lidí a studuješ různé druhy magie, včetně přírodní. Ty zatím netušíš, kdo jsem já, přestože už víš, že nějakým způsobem očekávám každou tvou myšlenku a vím o každém tvém pohybu."
"Myslím," promluvil poprvé Nortregan, "že se to brzy dozvím."
"To nepochybně, bylo by ode mě nezdvořilé se nepředstavit." Silueta se poklonila a naznačila smeknutí. "Mé jméno je Osud, v jazyce tvého lidu Ra'zhumma."
"Mám důvod ti věřit? Zvládl bych vytvořit během chvíle stejné prostředí, v jakém se právě nacházíme, a zvládl bych vsugerovat stovce lidí, že k nim mluví samotná smrt," pochyboval Nortregan.
"Má drahá Smrt podobné dialogy nevede, ta se totiž málokdy nudí. Ale k věci, ano, pochopitelně vím, že to dokážeš. A také vím, že bude velmi těžké tě přesvědčit, že skutečně jsem Osud."
"Tím si buď jistý."
"Víš, abych byl upřímný, tak těžké by to zase nebylo. Mohl bych jednoduše chtít, abys uvěřil a stalo by se tak. Ale to pro mne není žádná výzva. Proto jsem daroval tvé mysli volnost. Na tomto místě víceméně nejsi ovlivněn osudem. Poprvé ve svém životě jsi svobodný. Pokusím se tě přesvědčit rozumným slovem."
"Vždy jsem byl svým pánem. Narozdíl od většiny pekelníků. A jsem na to hrdý."
"První mýlka, Nortregane. Vždy jsi dělal přesně to, co je vetkané ve vláknu tvého osudu."
"Tomu mohu, ale nemusím věřit."
"Brzy uvěříš. Já ti totiž ta vlákna mohu ukázat."
"Jak poznám, že to není jen iluze?"
"Nechám tě do nich sáhnout. Nechám tě pozměnit jeden osud."
***
"Kde to jsem, pro všechny bohy na světě?!"
"Toto je, barone z Garridge, vaše osudové setkání, řekl bych. A místo, na kterém se právě nacházíte, lidé neznají a tudíž ho nepojmenovali. Můžete ho nazvat sám, nějak humorně, chcete-li, například Země bez země."
Baron se otočil po hlase a spatřil nedaleko od sebe stojící postavu, zahalenou do všudypřítomné mlhy. "Kdo jste? Co mi chcete? A jak jsem se sem dostal?" počal na ni baron křičet.
Postava zavrtěla hlavou a hlasem snad ještě klidnějším než předtím pravila: "Příliš mnoho otázek najednou, pane barone. Vezmeme to pěkně jedno po druhém. Co vás zajímá ze všeho nejvíc?"
"Mě nezajímá zhola nic, chci odsud okamžitě pryč!" pohrozil baron postavě pěstí.
"To se vám brzy vyplní, pane barone. Ale vás skutečně nezajímá, co vás tady i jinde čeká?"
Baron spustil ruku dolů a trochu se zarazil. "Vy jste jako nějaký věštec, či co? Nějaká seance? Jsem pod vlivem nějaké drogy?"
"Dalo by se říct, že jsem věštec, ale mé předpovědi, pane barone, ty se plní zaručeně."
"Jo, to říká každej."
"Ale jen málo z nich se mě skutečně na budoucnost ptá. Máte pravdu, jsou to šarlatáni."
"Jo, takže nevěřím ani vám!"
"Mně ale věřit můžete, pane barone. Protože pokud chcete, tak to, co vám teď řeknu, se skutečně vyplní, jakmile se vrátíte domů."
Baron se rázem ocitl ve svém živlu. Pousmál se a zamnul si ruce. "A kolik taková službička stojí?"
"Jen si řekněte, co požadujete. Pro vás to bude zcela zdarma."
Baronovi se rozjasnila tvář a zaradoval se: "No ať se propadnu, to je od vás moc hezký!"
"Jak si přejete, pane barone," odvětila postava přátelsky.
***
"Chceš mi tvrdit, že vlákna osudu vypadají jako obyčejné nitě na šití?" díval se Nortregan podezíravě na to, co mu Osud ukazoval.
"A co jsi čekal? Spoustu kouře, výbuchy, záblesky světla? Mám při práci rád klid."
Nortregan přecházel mezi stoly a držáky, na kterých byla namotaná vlákna osudu, ale stále se tvářil nejistě.
"Jak poznáš, čí je která cívka? Nevidím žádné označení."
"Rozhodně ne, štítky se jménem nejsou potřeba. Prostě vím, s kým je které vlákno spjaté."
"Všechna jsou stejná."
"Ano, na první pohled určitě. Ve skutečnosti jsou dost různá, ale to pouhým okem nespatříš. Protože ale nejsem vlastníkem pouhého oka, vidím ty rozdíly dokonale."
"Napadá mě spousta otázek. Bude čas o nich mluvit?"
"Neměj strach, Nortregane. Pro tebe jsem si čas našel. A nyní, komu chceš změnit život?"
Nortregan se otočil a zadíval se na Osuda, stojícího za ním. "To přece nemůžeš. Nemůžeš někomu dovolit, aby změnil osud."
"Nortregane, kdo podobná pravidla vyslovil?"
Nortregan se odmlčel a po chvíli se zatvářil téměř zahanbeně. "Asi vím, co se snažíš říct. Jsou to jen dogmata, kterým lidé věří, protože to chceš. Ve skutečnosti si můžeš s osudem dělat, co se ti zlíbí."
"Sám bych to neřekl lépe."
"Takže neexistují žádná pravidla, kterými se musíš řídit?"
"Nikdy bych nechtěl být svázaný pravidly nebo něčím, co mě řídí. A vám to nezávidím. Takže prosím, nyní můžeš poprvé ve svém životě změnit osud."
"I přestože již věřím, že ta vlákna jsou skutečně vlákna osudu, neodvážím se je narušit. Copak ty nemáš černé svědomí, když rozhoduješ, který člověk dnes umře?"
"Bývávalo. V dnešních dnech už mě to netrápí. Rozhoduje za mne někdo jiný."
"Někdo jiný než Osud řídí osud?"
"Pojď se mnou."
***
Těžce ozbrojený a velmi mohutný muž zdolal poslední schod a rozhlédl se. Když nezahlédl nic než bílou oblohu v pozadí a zcela rovnou zem pokrytou hustou mlhou, se znechuceným výrazem zvedl nohu a zatřepal s ní. Nepodařilo se mu ale zbavit té mlhy, která se kolem ní nabalila.
Nikde neviděl ani živáčka, přesto třímal v ruce obrovský jedenapůlručák.
Vydal se kupředu a mečem odvaloval chomáče husté mlhy jako sníh lopatou, zatímco si bručel pod vousy: "Zatracená práce."
"Naprosto zatracovaná a snad i zatracená," ozvalo se za ním. "Taková je má práce, máš naprostou pravdu."
Bojovník se bez otálení otočil a s mohutným řevem rozetnul mečem siluetu postavy za sebou. Meč jí ale projel, jako by tam vůbec nebyla. Ani se nehnula.
"Máš talent. Osud ti dal do vínku vskutku neobyčejně vyvinuté reflexy."
Muž ještě dvakrát máchl mečem a pokusil se postavě oddělit hlavu od těla, ale brzy pochopil, že to nemá cenu. Trochu zadýchaný spustil ruku s mečem k zemi a odevzdaně očekával, co se bude dít.
"Nechceš mi za ten dar poděkovat?"
"Jaký dar? Kdo jsi?"
"Ale vždyť jsem o tom před chvíli mluvil. Za ty reflexy, které jsem ti daroval. Těší mne," uklonila se postava, "mé jméno jest Osud."
Bojovník se uchechtl: "Už jsem teda potkal i větší šílenosti. Ale všechny se daly zabít."
"Bojím se, že už toho mnoho nepobiješ."
"Cože?!"
"Jsi tady, abych ti sdělil smutnou zprávu. Zítra ráno zemřeš. Protože ale jsi velice slavný a známý bojovník, dostal jsi zprávu předem, aby ses mohl připravit."
"Tomu nevěřím, určitě je to jen sen!"
"Kousl bych tě do nohy, ale nemám na to dost hmoty. Zkus se štípnout."
Bojovník svěsil hlavu. "Proč mám umřít? Vždyť jsem dycky bojoval za dobro a chránil jsem nevinné a chudé."
"Je mi líto, prostě to tak je."
Bojovník s nadějí v hlase zvedl hlavu. "Ale vždyť ty jsi Osud! Copak se to nedá zvrátit? Nemůžeš s tím nic dělat?"
Postava před sebe vztáhla ruku, dlaní obrácenou nahoru. Znělo to téměř pobaveně, když promluvila: "Kolik za to?"
***
"Ty bys měl vědět, že my pekelníci nemáme smysl pro humor," pravil Nortregan nejistě.
"Ale to není vtip, Nortregane."
Nortregan si promnul oči a pak se znovu zadíval na pytlíky na stole, ke kterému ho Osud zavedl. "To nemůžeš myslet vážně!"
"Lepší alternativa nebyla." Osud jako by krčil rameny.
"Náš osud určují KOSTKY?!"
"No ovšem." Osud proplul vzduchem a sáhl do prvního pytlíku. "Podívej, mám tu ká trojky, ká čtyřky, haldy ká šestek..." Poté vytáhl jiný. "Tady jsou všechny druhy kostek mezi ká deset a ká dvacet. Mé nejoblíbenější jsou procentovky."
"To je zlý sen! Už jsem slyšel mnoho teorií o osudu a mnoho jsem jich prostudoval, abych si pak vytvořil svůj názor. Ale jak jsem mohl čekat něco takového?"
"Jistě. Vy nemáte kousek fantazie. Buď osud neexistuje a každý je svým pánem, nebo osud je a vše je pevně dané, nebo je vše řízeno náhodou. Ale nikoho nenapadne, že by mohlo být něco mezi tím. Třeba, že osud existuje a přesto mu vládne náhoda."
"Něco jako kompromis?"
"Dá se to tak říct."
"Takže skutečně existuješ ty, Osud. A určuješ, co se bude dít. Ale zároveň to není nikdy jisté dopředu, protože vlákna osudu uplétáš na základě hodů kostkami?"
"Zcela přesně."
"Takže, pokud se mi něco nezdaří, pak to není tím, že jsem se málo snažil, ani tím, že mi to prostě osud nepřál..."
"Ale je to tím, že mi padl fatální neúspěch. Je mi vás hrozně líto, ale spravedlivěji to nejde."
"Tak proč bych se vlastně snažil? Nemohu přece ovlivnit, jaké číslo ti padne. Nemá smysl už dokonce ani spoléhat na osud, protože ten se řídí hloupým hodem kostkou!"
"Ale ne, Nortregane. Samozřejmě můžeš ovlivnit výsledek hodu. Snahou."
"Tím, že se budu snažit, mohu něčeho docílit? Čeho?"
"Snížení pasti. Pokud dáš do života srdce, pokud uvidím z tvé strany iniciativu a ne pouhé čekání na výsledek, šance na úspěch hodu je velice lichotivá."
"Pokud smím poslední dotaz..."
"Já vím. Inu, má se to asi tak: pozval jsem tě, protože mi nedávno padlo dost nízké číslo při pletení tvého vlákna. Ale když mně tě bylo tak tuze líto..."
Diskuze
Zdravíčko, nastupuje obhajoba. :-)
Asi je to obligátní obhajoba, ale pokoušíte se v tom hledat něco, co jsem tam nechtěl dát. Možná, ale vážně jen možná, jsem to měl zařadit do Hlodu. Udělal bych možná, ale vážně jen možná, lépe. PinHeadův otazník za slovem "povídka" je oprávněný. Koneckonců, magor by mohl dílo řadit i mezi úvahy. Jenže tohle není úvaha. A ani to není seznámení s teorií osudu - protože přiznejme si, takhle by osud nemohl fungovat ani ve hře. (Tedy aspoň myslím.) Spíš je to seznámení s postavičkou Osuda a v každém případě je to humorné (rozhodně mělo být). Idea osudu je pozadí. Ukazuji, jaký nadhled, jaký smysl pro humor a jaký pohodový přístup by musel podle mne mít někdo, kdo vládne osudu světa.
Pokud tedy dialogy místy připomínaly spíš vtipy, nikoliv povídku, pak jsem spokojen, ačkoliv hodnocení tím trpí. Spojitost s hrou je každopádně výrazná a více než jasná, hloupé, že PinHeadovi to vadí, to je tím, že čekal něco jiného. Nikomu jsem ale neslíbil filozofickou úvahu a tajemno - slíbil jsem dialogy s konspirační teorií osudu na pozadí. Tajemno jako takové jsem použil jako kulisu, pouze při popisu prostředí. Už při prvních slovech Osuda nicméně navozuji, nebo si to alespoň myslím, humorný nádech. Proč by také ne - pokud nadhled může mít Osud, proč ne já, když o něm píšu?
Spojitost se hrou a narážky na kostky, hody, pasti... nejsmutnější je, že je to jen o vkusu - někdo už je přejeden všemi vtipy na hru a kdo čte OOTS, určitě už slyšel fůru lepších, než jaké kdy napíšu já. Každopádně, stejnou spojitost s ne zrovna nepodobným tématem měla i Vánoční fantazie. Spíš než idea osudu tedy, pokud si smím dovolit to rozvádět, je tu tak trochu nastíněna teorie PJ-e, který osud ve hře zastupuje.
Pakliže někdo ale nutně potřebuje věřit tomu, že je povídka spíše tajemná, mám pro něj jednoduché řešení... Když si mohl Osud dělat šoufky ze třech "vatových" postav, proč by nemohl lhát i Nortreganovi? Tobša sám o tomto Osudovi prohlásil, že je to týpek, s kterým by hned zašel na pivo. Nuže, zkuste to brát i z téhle stránky.
Na závěr mi nezbývá než dodat, že stěžejní je opravdu dialog Nortregana s Osudem, rozdělený na tři části. Nevím, co máte proti vatě, ale já ji použil pro "další" odlehčení - doufal jsem tak trochu, že pakliže si někdo přečte i tu humornou vatu, dojde mu, že musí brát s nadhledem i rozhovor s Nortreganem. Nu, bohužel, poslední a nejdůležitější pointa není tak dobrá, jak měla a mohla být. Přesto si myslím, že jeden z primárních účelů, které jsem povídce přirkl já jakožto autor, splňuje právě konečná pointa ze všech nejlépe. Protože právě ona vypoví o postavě Osuda nejvíc. Ať už si vymýšlí, nebo ne.
V názoru na dialogy se shoduji s Darianem - zjišťuji, že čistě dialogové dílko mi vyhovuje. Mně osobně se Vstříc Osudovi četlo skvěle. Škoda toho závěru, který jsem měl lépe dobrousit. Stejně tak bych měl asi udělat rozpoznatelnější hranici mezi povídkou a vtipem, protože v tom očividně dělám čtenářům maglajz.
Co se uvozovek týče, je mi líto, ale vše píšu v obyčejném wordpadu s obyčejnou funkcí a tyhle uvozovky už považuji za normální. Nemám rád Word, protože mi furt opravuje věci, které jsou správně. :-)
Takže vám děkuji za hodnocení a těším se zase někdy, stejně jako se těším na další kritiku.
3*
No, tak z povídky (?) mám dost rozpačitý dojem. Na jedné straně dobře čtivé a kvalitní dialogy a na druhé straně konec, který mě velice zklamal.
Od prvního odstavce jsem očekával tajemné dialogy, plné mnohoznačných odpovědí a to se splnilo. Všechny rozhovory a postavy se mi líbily a četlo se to taky dobře. Tuto část bych tedy ohodnotil jako kvalitní.
Veškerý dobrý pocit ale spolehlivě "zabil" konec. Nevadí mi ani tak fakt, že osud rozhoduje koustkou, ale nelíbí se mi to popisování typů kostek, pastí, iniciativy a ostatní "aplikace" a narážky na dračí doupě. Tohle rozbilo veškerou atmosféru nejasnosti a tajemno, které se v průběhu začátku vytvořilo.
Takže dnes za tři.
PinHead
S príbehmi to je asi ako s pojmami – čím obecnejšie, tým menej zo života. Niežeby to tejto podivnej záležitosti o „Osudovi“ vadilo, len to miestami škrípe v očakávaných bezchybných súkolesiach.
Príbeh je skoncipovaný najmä z dialógov a repliky a informácie a myšlienky v nich obsiahnuté sú nosné pre celé dielo. V poviedke chýba akcia; o to viac potom do popredia stúpa dôležitosť veľmi silnej pointy a posolstva. Myslím si ale, že tu príbeh sklamal: jeho idea je veľmi abstraktná, nedá sa určiť, čo to celé vlastne chce povedať. Takisto je tu zreteľná snaha autora o humorný podtón, ktorý ale na niektorých miestach degraduje vážne jadro, samotnú náplň deja.
Poviedka pôsobí ako divadelná hra. Aj pri tých však musia výstupy obsah a nadväzovať na seba. Preto ako päsť na oko pôsobí tretí výstup – siliac sa až priveľmi k akejsi duchaplnosti, a jeho pointa by sa skôr hodila do nejakého vtipu. Dialóg s bojovníkom sa takisto zdá byť najmä výplňou, a to dosť nešťastnou. Čiastočne sa totiž prezrádza dramatický klimax hlavnej časti (aj bojovníka, aj Notregana Osud pozval, aby im povedal, že ich nitky končia). Tieto dva spomenuté výstupy významne kazia jednotnosť dielka, pretože autorovi sa do nich nepodarilo dostať potrebnú hĺbku; pôsobia ako zbytočné prívesky.
Ideové jadro príbehu tvoria (ak nerátame expozíciu v prvom výstupe, pretože sa tam vyskytuje iná postava, i keď výstup samotný prirodzene nadväzuje) tri výstupy s rozhovorom prebiehajúcim medzi arcimágom a Osudom. V tomto dialógu sa už potom naozaj napĺňa to, čo vraví názov – Osudu ideme v ústrety, spoznávame ho ako charakter čoby postavy. Niektoré myšlienky v tomto rozhovore obsiahnuté sú zaujímavé a dokonca vtipné. Je škoda, že sa toto všetko autor snažil ešte „okrášliť“ tou nepotrebnou vatou.
Na mňa ale najväčší dojem robí samotná forma. Dialóg, to je podľa niektorých teoretikov to najautentickejšie v príbehu; len dialógy sú zmysluplné, lebo ony sprostredkúvajú ľudskú komunikáciu. A v dialogickom príbehu s tak abstraktným námetom sa kladie obrovská zodpovednosť na samotný obsah replík a dobrú formuláciu. Prostredie nie je dôležité, je v dialógu skutočne len akousi hmlou. To v dialógu sa obnažujú idey, objasňujú pojmy. Skrátka, v rozhovore sa skrýva podstata dialektiky ako umenia prenikať od konkrétneho ku všeobecnému. A to vlastne tiež zdôvodňuje, prečo sa k obdobnej forme uchyľuje napríklad i taký Platón.
V dielku je vzácne málo chýb (asi až jedna nadbytočná čiarka hneď v prvej vete), ale doslova ma dvíhali z kresla nesprávne úvodzovky. Vlastne, začínam byť na oné „anglické“ úvodzovky háklivý. Nemajú v texte v stredoeurópskom jazyku čo robiť (a je jedno, že ich web browsery nepoznajú), naše úvodzovky sú okrúhle, teda: „text“.
Celkovo ide o priemerné dielko.