Vstříc Osudovi
| Autor: | Nathaka |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
"Ano, to jsem."
Muž opět chvíli mlčel. Hustá mlha mu sahala po kolena a příjemně chladila jeho znavené nohy. Odněkud ho ovíval slabý vánek.
"Můžu s tebou mluvit? Já? Můžu mluvit s Osudem?"
"Pouze dnes, človíčku, ale ano, je ti dovoleno se mnou hovořit."
Muž se zamračil. Ale nezdálo se, že by to byl sen.
"A pročs' mě sem pozval?"
"Pozval jsem tě, protože určovat chod světa jednoho časem omrzí. A pak už se nudí."
"Co to má společnýho se mnou?"
"Nic, vůbec nic. Nemyslíš si snad, že jsem tě vybral jako svého nástupce, nebo ano?"
"Ne, samozřejmě ne!"
"Ale napadlo tě to."
Muž sklopil hlavu. "No dobrá. Asi není rozumný lhát nadpřirozeným bytostem. Poznaj to."
Nejasná silueta Osuda pomalu zavrtěla hlavou: "Mýlíš se. Zaprvé, já nejsem nadpřirozený. Naopak, jsem přirozenost sama. A zadruhé, a to tě možná zarazí, já ti do hlavy nevidím. Pouze by sis měl uvědomit, že cokoliv tě napadne, napadne tě to, protože jsem to já chtěl. Možná kdysi, možná jsem to určil před malým okamžikem. Ale neděláš nic, než že jdeš vstříc svému osudu. A osud, to je, ve vší skromnosti, vskutku impozantní dílo."
"Vůbec nevím, o čem to mluvíš. Ale co tady ksakru dělám já? A proč sis mě teda vybral?"
"Řekl bych, že je jasné, co tady děláš. Vedeš dialog s Osudem. A proč ty? Vlastně jsem si tě vybral náhodou. Hodil jsem si kostkou a padlo to na tebe."
"No... když jsem teda tady, můžu se tě na něco zeptat?"
"Zajisté. Odpověď na tvou otázku je: nikoliv."
Muž se zamračil a otočil se, aby se vydal zpět k dlouhému schodišti. Jenom se ohlédl přes rameno. "Pak nechápu, proč sem tady vůbec byl."
"Ovšem. Tvým osudem bylo rozptýlit mne, a ne pochopit."
***
"Vítej, Nortregane."
Pekelník se zastavil a prohlédl si své okolí. Po zemi se převalovala chladivá mlha. Svítilo tu slunce, přestože nebylo vidět na obloze. Obloha tu vlastně také nebyla. Jen spousty bílé barvy.
Pak pekelníkův pohled spočinul na nejasné siluetě lidských tvarů, která se tyčila naproti němu, jako by vystupovala z té mlhy a přitom se vpíjela do bílé barvy na pozadí. Když se pokusil pohledět jí do obličeje, spatřil jen nepopsatelnou nicotu. Ani černou, ani bílou. Ani tmu, ani světlo. Každopádně to bylo tohle stvoření, které ho přivítalo.
"Ano, Nortregane, máš pravdu. Sesílat na mě jakékoliv kouzlo je věru zbytečné, ačkoliv jsi neuvěřitelně mocným arcimágem," promluvila silueta měkkým, klidným, ale nepochybně mužským hlasem. Pak se začala pohybovat směrem k němu. "Vím totiž dobře, kdo jsi. Jsi pekelník, který dokázal osvobodit svou vůli z nadvlády vůle cizí. Jsi pekelník, který se postavil své vlastní rase. Jsi pekelník, který jako jediný postrádá zlomyslnost, aroganci a další charakteristické rysy své rasy. Jsi arcimág na straně lidí a studuješ různé druhy magie, včetně přírodní. Ty zatím netušíš, kdo jsem já, přestože už víš, že nějakým způsobem očekávám každou tvou myšlenku a vím o každém tvém pohybu."
"Myslím," promluvil poprvé Nortregan, "že se to brzy dozvím."
"To nepochybně, bylo by ode mě nezdvořilé se nepředstavit." Silueta se poklonila a naznačila smeknutí. "Mé jméno je Osud, v jazyce tvého lidu Ra'zhumma."
"Mám důvod ti věřit? Zvládl bych vytvořit během chvíle stejné prostředí, v jakém se právě nacházíme, a zvládl bych vsugerovat stovce lidí, že k nim mluví samotná smrt," pochyboval Nortregan.
"Má drahá Smrt podobné dialogy nevede, ta se totiž málokdy nudí. Ale k věci, ano, pochopitelně vím, že to dokážeš. A také vím, že bude velmi těžké tě přesvědčit, že skutečně jsem Osud."
"Tím si buď jistý."
"Víš, abych byl upřímný, tak těžké by to zase nebylo. Mohl bych jednoduše chtít, abys uvěřil a stalo by se tak. Ale to pro mne není žádná výzva. Proto jsem daroval tvé mysli volnost. Na tomto místě víceméně nejsi ovlivněn osudem. Poprvé ve svém životě jsi svobodný. Pokusím se tě přesvědčit rozumným slovem."
"Vždy jsem byl svým pánem. Narozdíl od většiny pekelníků. A jsem na to hrdý."
"První mýlka, Nortregane. Vždy jsi dělal přesně to, co je vetkané ve vláknu tvého osudu."
"Tomu mohu, ale nemusím věřit."
"Brzy uvěříš. Já ti totiž ta vlákna mohu ukázat."
"Jak poznám, že to není jen iluze?"
"Nechám tě do nich sáhnout. Nechám tě pozměnit jeden osud."
***
"Kde to jsem, pro všechny bohy na světě?!"
"Toto je, barone z Garridge, vaše osudové setkání, řekl bych. A místo, na kterém se právě nacházíte, lidé neznají a tudíž ho nepojmenovali. Můžete ho nazvat sám, nějak humorně, chcete-li, například Země bez země."
Baron se otočil po hlase a spatřil nedaleko od sebe stojící postavu, zahalenou do všudypřítomné mlhy. "Kdo jste? Co mi chcete? A jak jsem se sem dostal?" počal na ni baron křičet.
Postava zavrtěla hlavou a hlasem snad ještě klidnějším než předtím pravila: "Příliš mnoho otázek najednou, pane barone. Vezmeme to pěkně jedno po druhém. Co vás zajímá ze všeho nejvíc?"
"Mě nezajímá zhola nic, chci odsud okamžitě pryč!" pohrozil baron postavě pěstí.
"To se vám brzy vyplní, pane barone. Ale vás skutečně nezajímá, co vás tady i jinde čeká?"
Baron spustil ruku dolů a trochu se zarazil. "Vy jste jako nějaký věštec, či co? Nějaká seance? Jsem pod vlivem nějaké drogy?"
"Dalo by se říct, že jsem věštec, ale mé předpovědi, pane barone, ty se plní zaručeně."
"Jo, to říká každej."
"Ale jen málo z nich se mě skutečně na budoucnost ptá. Máte pravdu, jsou to šarlatáni."
"Jo, takže nevěřím ani vám!"
"Mně ale věřit můžete, pane barone. Protože pokud chcete, tak to, co vám teď řeknu, se skutečně vyplní, jakmile se vrátíte domů."
Baron se rázem ocitl ve svém živlu. Pousmál se a zamnul si ruce. "A kolik taková službička stojí?"
"Jen si řekněte, co požadujete. Pro vás to bude zcela zdarma."
Baronovi se rozjasnila tvář a zaradoval se: "No ať se propadnu, to je od vás moc hezký!"
"Jak si přejete, pane barone," odvětila postava přátelsky.
***
"Chceš mi tvrdit, že vlákna osudu vypadají jako obyčejné nitě na šití?" díval se Nortregan podezíravě na to, co mu Osud ukazoval.
"A co jsi čekal? Spoustu kouře, výbuchy, záblesky světla? Mám při práci rád klid."
Nortregan přecházel mezi stoly a držáky, na kterých byla namotaná vlákna osudu, ale stále se tvářil nejistě.
"Jak poznáš, čí je která cívka? Nevidím žádné označení."
"Rozhodně ne, štítky se jménem nejsou potřeba. Prostě vím, s kým je které vlákno spjaté."
"Všechna jsou stejná."
"Ano, na první pohled určitě. Ve skutečnosti jsou dost různá, ale to pouhým okem nespatříš. Protože ale nejsem vlastníkem pouhého oka, vidím ty rozdíly dokonale."
"Napadá mě spousta otázek. Bude čas o nich mluvit?"
"Neměj strach, Nortregane. Pro tebe jsem si čas našel. A nyní, komu chceš změnit život?"
Nortregan se otočil a zadíval se na Osuda, stojícího za ním. "To přece nemůžeš. Nemůžeš někomu dovolit, aby změnil osud."
"Nortregane, kdo podobná pravidla vyslovil?"
Nortregan se odmlčel a po chvíli se zatvářil téměř zahanbeně. "Asi vím, co se snažíš říct. Jsou to jen dogmata, kterým lidé věří, protože to chceš. Ve skutečnosti si můžeš s osudem dělat, co se ti zlíbí."
"Sám bych to neřekl lépe."
"Takže neexistují žádná pravidla, kterými se musíš řídit?"
"Nikdy bych nechtěl být svázaný pravidly nebo něčím, co mě řídí. A vám to nezávidím. Takže prosím, nyní můžeš poprvé ve svém životě změnit osud."
"I přestože již věřím, že ta vlákna jsou skutečně vlákna osudu, neodvážím se je narušit. Copak ty nemáš černé svědomí, když rozhoduješ, který člověk dnes umře?"
"Bývávalo. V dnešních dnech už mě to netrápí. Rozhoduje za mne někdo jiný."
"Někdo jiný než Osud řídí osud?"
"Pojď se mnou."
***
Těžce ozbrojený a velmi mohutný muž zdolal poslední schod a rozhlédl se. Když nezahlédl nic než bílou oblohu v pozadí a zcela rovnou zem pokrytou hustou mlhou, se znechuceným výrazem zvedl nohu a zatřepal s ní. Nepodařilo se mu ale zbavit té mlhy, která se kolem ní nabalila.
Nikde neviděl ani živáčka, přesto třímal v ruce obrovský jedenapůlručák.
Vydal se kupředu a mečem odvaloval chomáče husté mlhy jako sníh lopatou, zatímco si bručel pod vousy: "Zatracená práce."
"Naprosto zatracovaná a snad i zatracená," ozvalo se za ním. "Taková je má práce, máš naprostou pravdu."
Bojovník se bez otálení otočil a s mohutným řevem rozetnul mečem siluetu postavy za sebou. Meč jí ale projel, jako by tam vůbec nebyla. Ani se nehnula.
"Máš talent. Osud ti dal do vínku vskutku neobyčejně vyvinuté reflexy."
Muž ještě dvakrát máchl mečem a pokusil se postavě oddělit hlavu od těla, ale brzy pochopil, že to nemá cenu. Trochu zadýchaný spustil ruku s mečem k zemi a odevzdaně očekával, co se bude dít.
"Nechceš mi za ten dar poděkovat?"
"Jaký dar? Kdo jsi?"
"Ale vždyť jsem o tom před chvíli mluvil. Za ty reflexy, které jsem ti daroval. Těší mne," uklonila se postava, "mé jméno jest Osud."
Bojovník se uchechtl: "Už jsem teda potkal i větší šílenosti. Ale všechny se daly zabít."
"Bojím se, že už toho mnoho nepobiješ."
"Cože?!"
"Jsi tady, abych ti sdělil smutnou zprávu. Zítra ráno zemřeš. Protože ale jsi velice slavný a známý bojovník, dostal jsi zprávu předem, aby ses mohl připravit."
"Tomu nevěřím, určitě je to jen sen!"
"Kousl bych tě do nohy, ale nemám na to dost hmoty. Zkus se štípnout."
Bojovník svěsil hlavu. "Proč mám umřít? Vždyť jsem dycky bojoval za dobro a chránil jsem nevinné a chudé."
"Je mi líto, prostě to tak je."
Bojovník s nadějí v hlase zvedl hlavu. "Ale vždyť ty jsi Osud! Copak se to nedá zvrátit? Nemůžeš s tím nic dělat?"
Postava před sebe vztáhla ruku, dlaní obrácenou nahoru. Znělo to téměř pobaveně, když promluvila: "Kolik za to?"
***
"Ty bys měl vědět, že my pekelníci nemáme smysl pro humor," pravil Nortregan nejistě.
"Ale to není vtip, Nortregane."
Nortregan si promnul oči a pak se znovu zadíval na pytlíky na stole, ke kterému ho Osud zavedl. "To nemůžeš myslet vážně!"
"Lepší alternativa nebyla." Osud jako by krčil rameny.
"Náš osud určují KOSTKY?!"
"No ovšem." Osud proplul vzduchem a sáhl do prvního pytlíku. "Podívej, mám tu ká trojky, ká čtyřky, haldy ká šestek..." Poté vytáhl jiný. "Tady jsou všechny druhy kostek mezi ká deset a ká dvacet. Mé nejoblíbenější jsou procentovky."
"To je zlý sen! Už jsem slyšel mnoho teorií o osudu a mnoho jsem jich prostudoval, abych si pak vytvořil svůj názor. Ale jak jsem mohl čekat něco takového?"
"Jistě. Vy nemáte kousek fantazie. Buď osud neexistuje a každý je svým pánem, nebo osud je a vše je pevně dané, nebo je vše řízeno náhodou. Ale nikoho nenapadne, že by mohlo být něco mezi tím. Třeba, že osud existuje a přesto mu vládne náhoda."
"Něco jako kompromis?"
"Dá se to tak říct."
"Takže skutečně existuješ ty, Osud. A určuješ, co se bude dít. Ale zároveň to není nikdy jisté dopředu, protože vlákna osudu uplétáš na základě hodů kostkami?"
"Zcela přesně."
"Takže, pokud se mi něco nezdaří, pak to není tím, že jsem se málo snažil, ani tím, že mi to prostě osud nepřál..."
"Ale je to tím, že mi padl fatální neúspěch. Je mi vás hrozně líto, ale spravedlivěji to nejde."
"Tak proč bych se vlastně snažil? Nemohu přece ovlivnit, jaké číslo ti padne. Nemá smysl už dokonce ani spoléhat na osud, protože ten se řídí hloupým hodem kostkou!"
"Ale ne, Nortregane. Samozřejmě můžeš ovlivnit výsledek hodu. Snahou."
"Tím, že se budu snažit, mohu něčeho docílit? Čeho?"
"Snížení pasti. Pokud dáš do života srdce, pokud uvidím z tvé strany iniciativu a ne pouhé čekání na výsledek, šance na úspěch hodu je velice lichotivá."
"Pokud smím poslední dotaz..."
"Já vím. Inu, má se to asi tak: pozval jsem tě, protože mi nedávno padlo dost nízké číslo při pletení tvého vlákna. Ale když mně tě bylo tak tuze líto..."
Diskuze
:-)... Taková nathakovština!
Už jako ve Vánoční fantasii se bohuslavický bůh všudybýlkovství zde zamýšlí opět nad filosofickými problémy her na hrdiny, resp. objevuje přesah jejich problémů do našeho skutečného života. Tak by měly věci podle mě vypadat, a Nathaka u mě za nápad samotné povídky (omezíme-li pointu povídky na pekelníkovu smrt) dostává značné plus.
Stále se ale autor nenaučil, že méně je někdy více a mlčeti znamená zlato. Chápu, že byla snaha o odlehčený tón, ale podle mě až příliš přetékal z dějových situací do formulování slohu. Odlehčený příběh zůstane stále odlehčeným, pokud se z něj odmontují slova jako "jedenapůlručák" "ká šestky" apod., stále ještě bude každý vědět, že se jedná o odkaz na dračák, ale věci půjdou mnohem plynuleji (zakopnul jsem o tyto slova jako o ostrý kámen).
Další věc, co bych vytknul, je "naivně" postavená metafyzika. V povídce existuje svět lidí, ve kterém platí určité zákony, o kterých se neví, jak probíhají. Nad ním existuje ještě jeden svět, kde nakonec zjistíme, že jsou určovány stejnou nevysvětlitelnou silou, která jaksi "visí v prázdnu", takže jsme tam, kde jsme byli, a Osud je jen jakýsi pidibůžek, slouha. Řečeno stručně a krátce, Nathaka pokládá otázku "Co stojí za náhodou?" a odpovídá "Náhoda." A to mi přijde divné.
Antropomorfická personifikace nadlidské síly s postmoderním odlehčením bohužel není nic nového. Neil Gaiman ve své komiksové sérii Sandman odhaluje hned sedmero božských sourozenců, mezi nimi i zde zmíněné - Osuda a Smrt. Kdo chce vědět víc a nezná, nechť si vyťuká na wikipedii heslo "Sandman". Tedy bohužel, přijde mi to jako obšlehnutý Gaiman, i když nejspíš nevědomě.
Musím ale uznat, že jako celek stojí povídka na pevných nohou, dá se číst, čte se dobře a od Vánoční fantasie už je to krok vpřed. Kdoví, jestli se Nathaka bude dál zlepšovat... doufám v to:-).
Nejdřív bych se trochu zastavil u tématu:
Představa někoho, kdo řídí osudy smrtelníků, je stará jako lidstvo samo. A je typické, že když už to nemohou být lidé sami, vymysleli si někoho alespoň člověku podobného. V Řecku to byly tři Moiry, jakoby naše sudičky, Clóthó, Lachesis a Atropos, z nichž první spřádala nit, druhá vyměřovala délku a poslední ukončovala životy jedinců přetnutím této niti. Skandinávie znala (opět) tři Norny, z nichž nejstarší se jmenoval(a) Urd. To je starý mytologický model. Naprosto by mě dostalo, kdyby tady Nathaka využil tohoto rozdělení a jednotlivé dialogy třeba byly (v zajímavém odkazu na ty tři různé činnosti přadlen osudu) vystupňovány od hovoru o zrození přes délku životu po smrt samu. To by bylo vynikající, s přesahem. I takhle se ale Nathaka drží toho, že lidé nemají rádi představu toho, že by o nich rozhodovala náhoda, z reakce návštěvníka u Osuda je znát, že by asi snáze přijal, kdyby osudy byly voleny rozmařilým nebo i škodolibým neomezeným vládcem, než prostým hodem - náhodou. Zde totiž schází ten lidský rozměr - náhoda nezná slitování, nebere v potaz nic než ten hod. Pan Osud ale hraje na pasti, upravuje šance hodů na úspěch jednotlivým bytostem... cítí zájem o někoho, není odosobněným Bohem. Zajímá se o ony osudy, poklábosí s některými lidmi. Myslím, že téma Nathaka využil dobře: ukázal, jaké to asi je, když si Osud uvědomuje existenci sebe sama. To on rozhodl, že náhoda bude mít tolik moci. A nemusel.
K jednotlivým motivům v textu:
humorný podtón - nevadí mi, naopak je to prostředek, jak ukázat Osudovu lidskou stránku
popisy prostředí - nevím, zda to byl záměr, ale oceňuji, jak jednotlivé postavy poznávají u Osuda jiné věci: arcimága zaujme nicota ve tváři a struktura nebe/"podlahy", také nemožnost kouzlit na Osuda kouzla... válečník bere neznámou situaci logicka jako ohrožující, útočí proto, bez efektu... autor tak o Osudovi ukazuje další informace na příslušných místech.
utahování si z lidských věštců - dobře degraduje snahu lidí odhalit to, co jim nepřísluší
svědomí - to Osud vyřešil kostkami :-) nechce nést zodpovědnost? Přitom - komu by se asi tak mohl zpovídat z chyb? Může vůbec Osud chybovat?
Mohl bych hledat ještě další místa, která stojí za komentář, ale už by to asi bylo zbytečné, nechci podsouvat dalším kritikům svůj pohled na text:-)
Závěrem: kdybych chtěl zapůsobit hrozně moc vážně a erudovaně, napíšu, že, základním prvkem textu je spor o možnost volby... zda je naše vůle svobodná či ne, spor mezi determinismem a libertarianismem. Ale pryč od metafyziky :-), radši řeknu, že se mi text líbil, přivedl k zamyšlení i pobavil...
A koho zaujaly myšlenky o Osudu a vláknech, která si lidé pokusili podmanit, ať se podívá na film Wanted, akční jízdu, kde tkalcovský stav vybírá ty, které je třeba odstranit :-))
Celkově tedy hodnotím dílo jako kvalitní.
S pozdravem a úctou Shadowmage
V žádném případě bych si nepřál, aby to vypadalo, že někomu vyčítám, že tam nevidí to, co jsem tam chtěl napsat. Rozhodně souhlasím, že žádný autor není bůh, tedy ani já jsem zcela samozřejmě nenapsal přesně to, co bych chtěl, a to ani v díle, ani v obhajobě. To nic nemění na tom, že jsem s dílem sám spokojen a že jsem vás chtěl alespoň seznámit s tím, co jsem tam původně chtěl zdůraznit.
Nathakovi: Frázy typu „... a čo tým chcel autor povedať?“, to sú len zvraty.
V skutočnosti predsa nemôže žiaden kritik vedieť, čo si myslí autor, žiaden poslucháč nemôže vedieť, čo si myslí rozprávajúci. Slová umožňujú komunikáciu, ale sú to len znaky, symboly. Majú svoje obmedzenia a „hluché miesta“. Reč skresľuje samu seba už svojím užívaním. A autor nie je boh – nedá na papier nikdy presne to, čo chce, čo si predstavuje.
To, že sa pri poézii pýtam na „autorský zámer“ znamená len, že si kladiem otázku: „Čo by autor týmto konkrétnym textom mohol sledovať?“
To nie je rozbor autorovej mysle, na také čosi si netrúfnem. Áno, sú určité druhy literárnokritických metód, ktoré na základe textov robia rozbor autorovho temperamentu a porovnávajú ho s typológiou (viď.: http://www.webhumanita.cz/?a=soutez&sub=5& id=29), ale ani tie si neuzurpujú pravdu.
Umenie je mnohoznačné. Pluralita je pre ňom nieže dôležitá, ale životne nutná. A rovnako aj tolerancia.
Perfektní!
Roztomilé dvojsmysly, bezpočet vtipných narážek. Vypointované správným směrem. Já vidím pointu na každém třetím řádku. Konec možná slabší, ale stále kvalitní. Samurai má pravdu, je v tom spousta myšlenek, spousta poučení, spousta humoru a spousta nadhledu. Gramaticky bezchybné, psané s lehkostí, možná s trochou zdravé arogance. Naprosto mě uchvátil charakter osuda. Bezva chlap, vtipný, milý, inteligentní.
A přitom je to celé tak elegantně provázané s dračím doupětem. No, možná jsem ovlivněn tím, že už od autora vím, co chtěl vlastně napsat, ale já to tam vidím a vidím to tam dokonale. Velice, velice se mi to líbí. Přečetl bych si víc takových věcí.
Poisonbloom
Mezi další myšlenky by se dalo zařadit snad i toto:
1. je příliž blbý a bojácný na to, aby "něco dokázal" se svým osudem...
3. Baron je příliš namšlený, aby přijal neco, na co není připravený a díky své aroganci je víceméně hloupý a tak si svojí možnost dosti zkazí...
5. Bojovník, klasický příklad, nejdříve jedná a pak činí. Celý život koná dobro a když se dozví o nadcházejícím průseru, snaží se to vyvážit dobrem minulosti. Ovšem, bylo to dobro v jeho očích, navíc to chlubení, k čemu mu to je? Je si jist svojí rolí na straně dobra, za kterou se schovává - opět - k čemu to? pokud ma smulu a přestane bojovat za SVUJ osud, ma smulu
Pekelník - naproti od všech má výhodu. je zbaven arogance a má svobodnou vůli. díky tomu může přemýšlet a uvědomit si, kdo si ho pozval a že se chopit solidně své šance. Je dokonce schopný opustit od dogmat (kéžby toho byli schopní i ostatní že?)
Asi tak ...
Samurai: Díky :-)
Samozřejmě, proč by si neměl házet? Jak by se mohl lépe zbavit zodpovědnosti? :-)
Jednu z hlavních myšlenek jsi doopravdy trefil. ;)
Ta kjsme si to přečetl, snad sem měl tu výhodu, že sem od toho nic nečekal a zkratka četl a nazor si utvořil v průběhu čedby.
Dojem z čedby je příjemný, idkyž jesem se zděsil věty "A pročs' mě sem pozval?" Apostrov v češtině, pro mě neobvyklé, ale proč ne, fonologicky zapis hovorové mluvy, což se pro takového vidláka hodí, no ne? :)
Co se obsahu týče, brousí do myšlenky Osudu, což je pro některé lidi nepříjemná záležitost, ať z náboženských, ci jiných důvodů, což mě vubec nevadi :)
Zakladni myšlenkou díla (co vidim ja, kdyžtak mne Nathako oprav) je to, že ikdyž je osud - at z jakych koliv důvodů - nenakloněn, mužeme se stale snažit. Čekáním na chleba se nenajíme.
A když se takto snažíme, občas může osud projevit schovývavost - ikdyž schovivavost je věcí názoru a osobních zkušeností.
Je pravda, že to s těma kostkama tam moc nesedí, ale jde spíše o styl, než o obsah - proč by si neměl házet?
nejdůležitější je ovšem pocit z díla, který je jednoduše kladný
4*
Kdybys to bral jako poezii v próze, taky bys tam hledal, co jsem chtěl říct.
Nathaka, hľadať v diele to, čo chcel povedať autor, a nie čo tam skutočne vidno, je nelogické. Nemôžem predsa vedieť, ako si to myslel.
Tvojou prvoradou úlohou pri písaní by malo byť preniesť emický text (príbeh v Tvojej hlave) na papier bez toho, aby sa niečo stratilo.