Dítě noci
Autor: | Midian |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 16 |
Na Balnaos se snáší soumrak. Závoj tmy pomalu zakrývá skomírající rudé slunce a vkrádá se do kamenných ulic. Lidí kvapem ubývá, zalézají do svých příbytků choulit se k teplu krbů a jeden k druhému.Temnota noci a neklidné stíny je děsí, obávají se, vzhlíží k obloze v touze spatřit tam sluneční svit, velký ohnivý kotouč, dárce života. Místo něj se však na oblohu vyhoupnou dva zářící body, prvý krvavý a druhý bílý jako sníh. Konečně nastává noc.
Studený noční vánek mu čechrá kadeře. Jeho pomalý krok se rozléhá ve ztichlých ulicích. Světla pouličních lamp bojující s vše prostupující temnotou vrhají kolem zběsilé stíny. Jako by jim někdo vdechnul život.
Pozoruje stínovou hru, jež se před ním odehrává, děsivá podívaná. Nezměněným krokem pokračuje dál, lampové světlo mu ukazuje cestu skrz chomáče tmy, které ho chtějí pohltit. Nezastavuje. A mizí v temnotách.
Zima. Po celém těle mu nabíhá husí kůže. Noční chlad proniká jeho chatrným oděvem a mrazí v kostech. Nakonec ale zima není to nejhorší, co ho trápí. Na zimu a nepohodlí si už dávno zvyknul. To, co mu opravdu schází, je něco k snědku a nějaká tekutina. Ani jedno neviděl už dlouhé čtyři dny. Hrdlo má žalostně vyprahlé, rty popraskané a žaludek bolestivě stažený.
Bezmocně leží na studené dlažbě a obklopen černotou noci, kterou jen občas poruší záblesk lampy, přemítá, přemítá o všem možném, o tom, jak před týdnem ukradl bochník chleba přímo z pekařova vozu a málem byl chycen strážníky. Jeho chorá mysl si toho moc nepamatuje, snad jen občas zachytí vzpomínku na život předtím. Na život než ses stal ubohým bezdomovcem a tulákem, na život plný luxusu a pohodlí, kdy se nemusel o nic starat a jídla i pití měl dostatek. Snad si rozpomíná i na ženskou tvář, opravdu překrásná tvář, komu ale patřila si vybavit nedokáže.
Vnímá mrazení nočního vánku a cítí chlad kamenných dlaždic. Neschopen se zvednout, neschopen se pohnout, neschopen žít.
Kroky, slyší pomalé, neměnné kroky. Pozvedne hlavu a očima se snaží prohlédnout tmu. Zvuk chůze neustává. Blázní snad? Je to jen výplod jeho nemocné mysli? Jde si snad pro něj Smrt? Nastává ticho. Krátký záblesk světla projede tmou jako nůž máslem a odhalí mu postavu stojící před ním. Jako omámený zírá neznámému do očí. Do děsivých, rudě žhnoucích, přesto však něčím nádherných očí. „Poslední dobou jsem hladověl, uhasíš mou žízeň?“
Sedí na lavici a pozoruje noční město a s ním množství lamp zoufale prohrávající svůj boj s tmou noci. Spokojeně si olízne rty, čekal, že ten bezdomovec nebude příliš chutný, ale chyba lávky. Ten otrhaný špinavý halama měl lahodnou krev šlechtice, tak dobře se už dlouho nenajedl. Vida, co za věci se dá najít na obyčejné ulici. Jeho tvář roztáhne labužnický úsměv a ve světle lamp se zaleskne dvojice dlouhých špičáků…
Balnaos je opravdu krásné město, mohutné, pevné, postavené před stovkami let. Zvláštní, už si ani nepamatuji, kdy jsem tu byl naposledy, vlastně jediné, co si ze své poslední návštěvy vybavuji, je ona, na takové zážitky se jen tak lehce nezapomíná. Byla opravdu nádherná, vášnivá a okouzlující. Tuším, že se jmenovala Carmen, ano to bylo její jméno. Ta noc byla opravdu výjimečná, bohužel pro ni ta poslední. Ale zaručeně to, co zažila, bylo zajisté to nejlepší, co ji kdy potkalo.
Tok jeho vzpomínek přerušují zvuky kroků.
Městská hlídka pochoduje ulicemi. Zvuk jejich těžkých bot ruší všudypřítomné ticho, v rukou halapartny, u pasů meče. Na své obvyklé obchůzce po téhle čtvrti,neočekávají žádné potíže, jsou unavení a znudění, čekající pouze na úsvit až se budou moci jít vyspat a dát si lok něčeho teplého.
Ale jaké překvapení, před sebou vidí postavu sedící na lavici. Vycházet po setmění z domů je zakázáno. Na něm si pěkně smlsnou a uleví tak trochu svému vzteku a frustraci z noční hlídky!
„Hej ty tam," křikne hlasitě vůdce hlídky. „Co si myslíš, že tu děláš? Nevíš, že v noci nesmí bejt nikdo venku, ha? Myslim, že bysme ho měli odvíst domů, co řikáte chlapy?“ Bouře drsného smíchu se odráží od stěn a jeho ozvěna zní ještě dlouho. Pět městských strážníků utvoří okolo sedící postavy kruh.
„Tak chlapečku - “ Zarazí se uprostřed slova, nemůže odtrhnout zrak od zářivých rudých očí a pokřiveného úsměvu s dvěma ostrými špičáky. „Bohové!“
„Vybrali jste si špatný čas pánové, ale když už jste tady…“ Úsměv se ještě rozšíří. Jeden ze strážníků se vzpamatuje a pozvedne svou halapartnu. To je ale to jediné, na co se zmůže, v příští chvíli se jeho hlava rozplácne na zdi a bezvládné tělo se pomalu sesune k zemi. Ostatní strážníci sotva stačí reagovat, rozmazaná šmouha se pohybuje od jednoho k druhému a pokaždé za sebou nechává pouze mrtvé tělo. Neuplyne ani deset sekund a pět strážníků leží v kalužích krve na zemi. Jejich prázdné oči v hrůze vytřeštěny do prázdna, tvář stažena v bolestné grimase a ruce sevřeny v posmrtné křeči.
„Ano, Balnaos je vskutku nádherné město…“
S děsivým smíchem opět mizí do tmy.
Rozednívá se. Slunce nad Balnaosem vstává krvavé. Brzy se lidé začínají scházet v jedné čtvrti, na místě tragédie, nad nímž se vznáší pach smrti. Výkřiky hrůzy a zděšení jsou slyšet daleko. Všichni stojí v půlkruhu kolem nehybných těl strážníků městské hlídky. Cákance krve a někde i vyhřezlé vnitřnosti jsou všude. Pach krve je skoro nesnesitelný. Nejeden z příchozích není schopen udržet obsah svého žaludku a musí si ulevit. Lidé si mezi sebou nervózně šuškají, zmocňuje se jich strach, strach o své vlastní životy.
Konečně doráží nějaký příslušník městské hlídky: „Co je to tu za shromáždění? Z cesty, z cesty!“ Razí si cestu, aby se podíval na důvod tohoto srocení.
„Tákže co to tu –“ zastaví se uprostřed věty, celý zbledne, zvedne se mu žaludek a s hrůzou zírá do nehybné tváře svého kamaráda.
Vévoda z Balnaosu se právě vrátil z neplánované audience u krále. Její důvod byly nedávné události, a to vskutku události nedobré. Pět mrtvých naprosto zmasakrovaných strážníků bylo nalezeno ráno občany města. Žádná stopa po pachateli. Kdo to ale mohl udělat, kdo mohl zabít pět dobře vyzbrojených zkušených mužů najednou? Vévoda sedí v křesle a zírá z okna. Tohle rozhodně není dobré, někdo se prohání městem a zabíjí muže městské hlídky. Mé muže! Tohle nemůžu nechat jen tak, ten vrah musí být co nejdříve nalezen a polapen! A popraven…
Slyší ruch zpoza dveří své pracovny, rozčilené hlasy, dupot nohou.
„Ne sem nemůžete! Tohle je osobní kancelář lorda Klena! Stůjte - “
Dveře se rozlétají a dovnitř rázně vpadá vysoký muž v rozevlátém plášti. Za ním spěchá strážce, marně se snažící ho zastavit. „Můj pane, tenhle muž - “ Ten podivný příchozí se jen ohlédne, vrhne po hlídači hrozivý pohled a ten překvapeně zmlkne.
„Musím s vámi mluvit vévodo.“ Muž rozhrnuje svůj plášť a na haleně pod ním se zaleskne trojcípá stříbrná hvězda. Svatý symbol boha Basida.
„Nech nás o samotě.“ Dveře se zavírají a dva muži zůstávají osamoceni v místnosti.
„Kdo jste? Co ode mne chcete?“ Ptá se nervózně vévoda. Nemá v lásce žádnou církev. A už vůbec ne jednání s ní. Ať už se jedná o přívržence Basida nebo jiného nesmyslného boha, všechno jsou to hlouposti na oklamání obyčejných lidí. Církve, pchee! Všechno je to sebranka pomatených fanatiků!
Návštěvník se bez vyzváni posazuje na židli. „Aha, omlouvám se za svou neomalenost, ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Crispus a jak jste si jistě všiml, přicházím v záležitosti řádu Basidova.“
„Ano jistě jistě, co byste potřeboval kněží? Snad se něco nepřihodilo vašemu chrámu ve městě, nebo máte na srdci něco jiného?“ Ať se vévoda snaží jak může, náznak ironie přece jen proniká do jeho tónu.
Neznámý se jen usměje. „Bohužel přicházím v závažnější záležitosti. Zajisté už víte o brutálním zabití pěti městských strážníků a jednoho bezdomovce.“
„Bezdomovce?“ V hlášení přece nebyla žádná zmínka o bezdomovci.
„Ano v postraní zapadlé uličce, nedaleko od místa, kde byli pobiti vaši muži, byl nalezen mrtvý bezdomovec. To ale ostatně nehraje žádnou roli. Důležitý je pachatel těchto vražd.“
„Vážně? A kdopak to je? A odkdy se kněží Basidova řádu zajímají o obyčejné vraždy?" Vévoda je poněkud vyveden z míry. K němu do kanceláře vpadne nějaký neurvalý kapličkář, který toho navíc jak se zdá ví více než on sám!
Kapličkářův pohled potemní. „Tohle jsou naneštěstí jen sotva běžné vraždy. Kdo by mohl jen tak zabít pět zkušených dobře vycvičených a vyzbrojených vojáků? Zajisté jste si již tuhle otázku sám položil. Ne tohle opravdu není nic obyčejného. A faktem je, že nejsem obyčejným knězem, patřím Pelantrijskému institutu.“
Vévoda poněkud znejistí, o takové organizaci nikdy neslyšel. Nervózně si nalévá drahou brandy. „Co to má být? A jak to souvisí s těmi vraždami?“ Je čím dál tím víc zmatený.
„Skutečnost je taková, že Pelantrijský institut se zabývá lovem…lovem nemrtvých. A ten, kdo zabil vaše muže, byl jeden zvláště mocný – upír.“
Vévoda vyprskne brandy, které se právě napil, a upustí sklenici na zem. „U-upír?! To myslíte vážně?
Crispus se ještě více zachmuří. „Naprosto. Toho, který zabil vaše lidi, se snažíme dostat už velmi dlouho. Nevíme co dělá zrovna tady, ale je velice, opravdu velice nebezpečný. Doporučuji vám na nějakou dobu zrušit noční hlídky a za žádnou cenu se ho nesnažte najít nebo konfrontovat, jen byste ho tím…krmili.“ Crispus se zvedá ze židle a pomalu míří ke dveřím. Vévoda jen bezmocně vyděšeně zírá na odcházející postavu. „Hej počkejte, co s tím…upírem chcete dělat vy?“
Jen se otočí mezi dveřmi. „Zničíme ho…“
Vzdálený zvon odbíjí devátou hodinu a na město se pomalu snáší soumrak. Se slábnoucím světlem ubývá i lidí z ulic. Zamykají své dveře a barikádují okna ve strachu z neznámého, jež může přijít i k nim a vzít si i jejich životy.
Kráčí stínem a pozoruje skomírající paprsky slunce. Slunce, od něhož se již tak dávno odvrátil. Pro něj už nic neznamená. Pro něj se stal domovem stín a temnota noci. Pomíjivosti se neleká a nesmrtelnost se stala součástí jeho bytí. Dítě noci…
Nastala noc a on se zastavuje u dveří jednoho honosného domu. Sahá po klice, ale dveře se ani nepohnou. Jen se usměje a roztáhne ruce. Zhmotní se kolem něj stíny tmavější než okolní černota noci a on náhle mizí.
Dům zevnitř vypadá ještě lépe než zvenčí, drahé koberce a záclony, luxusní nábytek z cedrového dřeva. Prochází rozlehlou halou a pomalu vystupuje po točitých schodech. Z jedné místnosti se z pod prahu line světlo. Zamíří k ní. Podlaha starého domu lehce vrže pod jeho kroky. Bez zaváhání hmátne po klice a otvírá dveře.
Muž sedící v honosné místnosti večeří. Tu a tam usrkne ze sklenice rudou tekutinu a vybraně krájí jehněčí steak. Světlo z mnoha svíček hraje na zdech stínovou hru. Jí mlčky. Z klidu ho nevyruší ani lehké vrzání podlahy přicházející zpoza dveří. Opět usrkává rudý mok. Pomalé zavrzání pantů už ho ale přinutí zvednou pohled, do místnosti vchází postava. Oděna v tmavý brokátový kabátec a vysoké kožené boty. Ostře řezaná tvář nevyjadřuje žádné emoce a dlouhé černé vlasy vzadu sepnuté rudou stuhou lehce povlávají v průvanu.
Muž stává, ubrouskem si očistí ústa od jídla. „Vyrušil jsi mě u večeře.“ Promluví chladně.
Na tváři příchozího se pomalu usidluje úsměv. „Omlouvám za svou otřesnou neomalenost…mistře.“
„Vypadá to, že můj mladý nezkušený učedník se zase jednou vrátil…“ I mistr se už usmívá. „Posaď se Kaeline.“ Muž nazývaný mistrem přináší z baru láhev vína a nalévá do dvou číší. „Není to tak dlouho, co jsme se viděli naposledy, připadá mi to jako chvilka.“
Kaelin pozvedá číši ke rtům a usměje se. „Už to bude šedesát let mistře a vy jste se ani trochu nezměnil.“
„Ani ty ne, jsi pořád stejný, neomalený a nevychovaný. A určitě ti zůstal i ten otřesný zvyk svádět cizí ženy. Stále si pamatuji na všechny tvé pletky s mladými slečnami.
Už se dál nemůže bránit smíchu. „Není dne kdybyste mi tohle neřekl. Opravdu ne. Každý má přece nějaké slabosti.“
„To jistě,“ ušklíbne se mistr: „ale ne každý běhá za každou hezkou sukní, kterou uvidí.“
„Přeháníte jako vždy. Docela by mě zajímalo co tu děláte vy. Vidím, že si žijete celkem slušně.“
„No nestěžuji si, Balnaos je krásné město… A to mě přivádí k tomu menšímu incidentu, co se tu nedávno odehrál. Pět mrtvých strážníků. Předpokládám, že je to tvoje práce. Celé město je kvůli tomu vzhůru nohama.“
„Napadli mě, co jsem měl dělat?“
„Jak říkám, neomalený a nevychovaný…“ Mistr se trochu zachmuří. „Proč jsi přišel? Poklábosit si se svým starým učitelem?“
„Rád vás vidím.“
„Tomu nejde než věřit, ale je tu něco…“
Kaelin zvážní. „…něco, co mi musíte říct.“
Kráčí nocí, myšlenky černější než okolní tma. Destenés mu řekl to, co už dávno tušil…řekl mu pravdu. A i přesto ho to překvapilo a…ranilo? Hloupost, je to už tak dávno, ještě když - . Cvaknutí. Kroky. V kruhu kolem Kaelina se naráz rozžehnou pochodně. A ze stínů vystoupí sedm zahalených postav. „Konečně tě máme a pošleme tě tam, kam patříš, do horoucích pekel!“ Postavy tasí meče. Ve světle pochodní se až nepřirozeně lesknou – stříbrné čepele.
„Vidím, že jste mě našli, Pelantrijští psi!
„Teď zaplatíš za všechny nevinné životy, co jsi kdy zmařil, zrůdo!“ Do popředí vystupuje Crispus, meč připravený k útoku.
Obklíčenému Kaelinovi se nepřirozeně zalesknou oči. „Výborně, jen pojďte, vždyť lidé jsou prostě nepoučitelní!“
Jako na povel se pět členů přepadového komanda vrhne na svou kořist. Zbylý dva zamíří své masivní kuše. Až s nadlidskou rychlosti a sehraností se stříbrné meče míhají, chtivé zakousnout se do masa. Vždy ale vyjdou naprázdno, když se jejich cíl s úžasnou rychlostí vyhne, skoro jako kdyby na chvíli zmizel a vzápětí se objevil o kousek jinde.
„To je všechno co dokážete?!“ Se smíchem se Kaelin vyhýbá dalším a dalším ranám. Jeden z šermířů udělá neopatrný krok a mírně se zapotácí, tahle chyba ho stojí život. Rozběsněný upír ho bleskurychle popadne za paži a s nechutným křupnutím mu ji zlomí v lokti. Hrozivý výkřik ustane v okamžiku, kdy jeho tělo rozdrtí mohutný náraz do zdi. Smrt spolubojovníka Pelantrijce ani v nejmenším neodradí, jen zvýší jejich úsilí zprovodit ze světa tu bestii. Jejich snažení se ale zdá být marné. Další z nich končí svůj život na zemi v křečích nabodnutý na svůj vlastní meč. Jejich nepřítel se zdá být všude a nikde zároveň. Ti s kuší nemají ani šanci zamířit, jejich cíl je prostě příliš rychlý, jen bezmocně přihlížejí masakru svých přátel.
„Ano! Ano! Cítím váš strach, pojďte, pojďte, ať mohu vypít vaši krev! S šíleným smíchem trhá hrdlo dalšího nešťastníka a hltá proudy tryskající krve. Dva muži s kuší využijí moment, kdy je jejich cíl na jednom místě, zamíří a se zadrnčením vypustí dvě masivní šipky. Ty se s nechutným mlasknutím zabodnou do Kaelina a odhodí ho deset stop dozadu. Je slyšet jak se pálí maso a z jeho těla lehce stoupá kouř…posvěcené stříbrné zbraně jsou proti upírům velmi účinné.
Crispus opatrně přichází k jeho nehybnému tělu, pozvedá meč a zabodává ho do srdce. Tělo sebou jen škubne, zdá se, že ani upír tohle nemůže zvládnout. Zbylý válečníci si jen oddechnou, něco takového ještě nikdy nepotkali, tři z jejich spolubojovníků leží k kalužích krve na zemi. To monstrum je…zabilo jako nic. Crispus stojící nad jeho mrtvolou se připravuje k poslednímu úderu, musí oddělit hlavu od těla a to pak spálit – to říká zákon. Meč se v oblouku zvedá k nebi, připraven zasadit definitivní úder…
Jeho dopad zastavuje ruka. Upírovy oči se pomalu otevírají, tvář se zkroutí do zlostného úšklebku. V příštím okamžiku je Crispus odmrštěn zpět, meč mu vypadává z rukou. Nevěnujíc pozornost svému probodnutému srdci a dvěma střelám z kuše ve svém těle, se Kaelin zvedá ze země. „Zábava, už dlouho jsem nezažil tolik zábavy…Je jen škoda, že i ta musí někdy skončit!“
V očích Pelantrijců se zračí zděšení a nesmírný strach, poslední své chvilky stráví řevem.
Diskuze
Mě přijde hrozně vtipné, jak si každý myslí, že když sem žluťásek pošle dílo, tak to musí být nutně začátečník, lol...
Vysvětlovat blíže nebudu, nesmím.
irook:
Já mám ten názor, že MS nemůže ale vůbec povídce uškodit.
Moudrá sova není pro povídky moc dobrá.
Lepší je nechat povídku "uzrát" v šufleti (jak tady už kdosi poznamenal), nejlépe několikrát.
Hodnotit nebudu, po delší době jsem nakoukl do rubriky, abych viděl, co "frčí" :)
Myslím, že už jsem už o tom předtím mluvila, ale teď mi při hodnocení opravdu chyběl slovní komentář pro "průměrnou" kvalitu. Takže já dávám dvě a půl hvězdy.
Dílo není rozhodně nadprůměrné, ale ani výrazně podprůměrné.
První, co by to chtělo je ukecat nějakého kamaráda grafomana a Češtinofila, aby opravil gramatiku (níže zmíněná přímá řeč a hlavně zbytečně dlouhé věty, doslova přečárkované, kde by měli být přetečkované).
Moudrá sova by také nebyla k zahození. Chtělo by to opravdu nechat uležet a pečlivě si pohrát nejen s jednotlivými slovy, ale i s celým vyzněním a pod.
Musím ale pochválit první odstavec, jakožto výborné navození atmosféry. Podle mně tento odstavec nastavil laťku vysoko a je velká škoda, že zbytek už tak dobrý není.
Celkově jsou popisy bez přímé řeči dobře odvedené, ikdyž někdy příliš přeplácané a zbytečné. Ale líbili se mi.
Dále se mi líbilo použití výrazu "kapličkář". Povedené zpestření.
Trošku mi vadilo opakování slova zima třikrát za sebou. To už se mi zdálo zbytečné.
"Nakonec ale zima není to nejhorší, co ho trápí." - nahradila bych to spíš větou: "Nakonec to ale není to nejhorší, co ho trápí."
Mimochodem, nevím jestli se všeobecné názory na délku přežití člověka bez vody nerůzní, ale já bych rozhodně umřela už po dvou dnech. A dobře mi tak, pokud bych byla tak neschopná najít si pitnou vodu ve měště. Podle mně to není tak těžké. I kdyby to mělo být z kašny, kam chodí pít holuby :-)
"Cákance krve a někde i vyhřezlé vnitřnosti jsou všude." Tahle věta se mi moc líbila. Je taková humorná, neboť obsahuje dvě slova, které mají úplně protipólní význam. Tudíž bych slovo "někde" raději vyhodila. Pokud bych ovšem nebyla vyznavačka Monty Pythonů a podobně.
Co se týče konání postav, jestli je logické nebo ne... Myslím, že i nejlepší psycholog Vám podle profilu nedokáže povědět, jak se budete chovat v té, či oné situaci. Tož, ale to je moje subjektivní vsuvka a zatrpklost, protže mě na psychologii nepřijali :-)
V závěru bych spíše vypustila jméno mistra, jelikož předtím nebylo nikde spomenuto a je tudíž zbytečné, když už tuto postavu máme fixovanou jako "Mistra".
Jedna věc mne ale zklamala dosti a je to právě ta, kterou nemám ráda ani v životě, ani v knihách (pokud nemají sedm pokračování).
Je to to tajemství, které měl mistr prozradit, ale o kterém nic netušíme. Tedy já určitě. A myslím že to není jen tou pozdní dobou, kdy tohle píšu.
Rozhodně bych v textu nerozhodila sítě s tajemstvím, pokud ho nemám v plánu osvětlil. Čtenář se potom cítí dosti ochuzeně.
Na závěr mého výlevu jen odkaz autorovi, který to až potud snad přežil ve zdraví.
Nejdůležitější na tvorbě obrazu či psaného díla je počáteční talent a chuť něco napsat. Tobě nechybělo ani jedno. Základ máš, jen technická vybavenost je trošku slabší.
Chce to hlavně pečlivost, snahu, trpělivost a hlavně nepřeceňovat své síly, jak už zmínil Tobša. Zkusila bych to nejdřív s nčím kratším, jednodušším.
Přeji hodně štěstí.
Předem říkám: "Odpusťte mi můj tón hlasu..."
Povídka je příšerně kýčovitá. Je mi až líto říkat, že ani po formativní stránce není v pořádku. Vskutku "myšlenku" vyjádřili drazí kritici přede mnou.
Dávám 1*, protože 0* si schovávám pro vážně příšerné příspěvky, což tento IMHO ještě není.
Midian:
Také jsem psal povídky podobného ražení, také mi je lidi omlátili o hlavu s tím, že jsou naprosto příšerný. Poradil bych Ti jen to, že by sis pro začátek měl vybírat menší sousta. Nastíněná zápletka je podle mě pro Tebe příliš velké sousto. Zkus se vypsat na malých povídkách. Hraj si s textem a neboj se v díle škrtat.
Kup si třebas Pevnost, tam začátečníkům radí. Nebo si kup knížku o tvořivém psaní (jednu takovou napsal Stephen King) nebo se podívej na internet.
A než povídku odešleš, nech ji nějakou dobu ležet v šuplíku. Když si ji pak znovu (třaba po měsíci) přečteš, zjistíš, že takový blábol si snad ani napsat nemohl...,
s úctou,
Tobša
Nu už není co dodat, níže je to všechno sečteno, podtrženo a nejde než s tím souhlasit.
Jemi to líto, ale dílo mě samo donutilo dát jen jednu hvězdičku, protože opravdu není kvalitně zpracované. Přímá řeč (už je to níže dost popsané) je na každém místě "odfláklá" a velmi nepřehledná. Pro mne se tu nenalézá ani jeden skost v díle popisující "machra" upíra s nadlidskou silou. Kdyby autor chtěl psát dál tímto stylem. Myslím že to dopadlne úplně stejně, proto vřele doporučuji využít možnosti moudré sovy, která (jak název sám vypovídá o jejích schopnostech) je velmi praktická a moudrá.
S úctou a hlobokou poklonou váš sir Thomas von Hotto
Kromě průměrně vytříbeného jazyka a několika více či méně odpustitelných gramatických chyb se příběh vyznačuje zbytečně velkým rozsahem, klasickým motivem boje mezi Lovci a Netvory a pro současnou tvorbu nezbytným naturalistickým popisem soubojů a zranění.
Text se mě pokusil přesvědčit především o těchto faktech, z nichž většina je bohužel aplikovatelná na většinu podobných historek:
1) Městská stráž je vždy složena z předem mrtvých hrdinů, sloužících jen k seznámení čtenáře s nadlidskou silou netvora.
2) Mstitelé (vlastně nejen oni) si vždy více než momentu překvapení cení možnosti pronést pár osudových slov.
3) Upíři v bojové zuřivosti vždy osloví své nepřátele s teatrální naléhavostí, přičemž neopomenou zdůraznit svou podstatu pijáků krve.
4) Balnaos je krásné město. Natolik krásné, že tuto vypravěčovu myšlenku potvrdí ve svém vnitřním monologu přímým komentářem i onen upír.
5) Upír, ač nadán neobyčejnými schopnostmi a nadhledem, řeší spory tak, že se výsledek ze všeho nejvíc podobá nárazu kamionu s masem a krevními konzervami do řeznictví.
6) Upír vždy musí čtenáři připomenout, jak nemá rád slunečný den. Obdobně nechybí úlevný pocit v temné objímající náruči jeho mlčenlivé přítelkyně - noci.
7) Boj upíra s přesilou vypadá tak, že protivníci, ač mistři ve svém oboru, nejsou schopni onu "skoro nepostřehnutelně rychle se pohybující šmouhu" vůbec zasáhnout. Jistý náznak zvratu přináší obvykle použití těžké střelné zbraně, které upírovi přivodí nepříjemná zranění. Na nich pak musí prokázat, že pověsti o jeho regenerační schopnosti nejsou přehnané.
8) Pohrdání upíra lidmi, obohacené o nějaký ten srdceryvný flashback, obvykle romantického charakteru.
Předem chci říct, že osobně upíry fakt, ale fakt nemám ráda. Neznám nic, co by bylo víc klišé a co by mi víc lezlo na nervy... Upír je prostě už jakýsi tovární výrobek, unifikovaný, udělaný na míru masám, bez vlastního vyjímečného charakteru... to je můj všeobecný názor na takového toho průměrného upíra. Na druhou stranu o to víc ocením nějaké nové zajímavé pojetí upíra, které tuto moji nechuť zatlačí svým dokonalým nápadem někam dopozadí...
Což se tady ale nestalo. Pojetí upíra jako ironizujícího poloboha je stejně ojeté jako náš rodinný favorit... bohužel, postavu upíra hodnotím tedy jako něco naprosto obyčejného, něco, nad čím autorova fantasie strávila tak minutu a to včetně vymýšlení jména, které zabralo šedesát vteřin:-)
Co mě zaujalo, byla podoba vět... to že jsou v textu chyby, je pravda. Je to blbý, ale když má něco víc jak tři chyby typu "Chlapy", tak mi to docela zkazí dojem z díla. Psalo se tu něco o zajímavém používání slov... musím uznat, že hraní se slovíčky je asi ta silnější stránka autora. Pravdou ale je, že celý začátek mi přišel jen jako výčet slov která mají nastolit atmosféru. Něco jako kdyby si autor prostě na papír napsal seznam "temných" věcí (temnota, tma, stín, zima, krev, hlad...) a řekl si, že je postupně musí jednu po druhé použít... prostě to na mě působilo uměle. I když umělé, přesto ne k zahození a musím uznat, že to není úplně špatné.
Dál už byly samotné věty a slova hezčí, líp se mi četly a příběh také získával na zajímavosti.
Co považuji za velké mínus celého příběhu jsou nedomyšlen reakce postav...zvlášt při rozhovoru starosty a toho lovce. Já bych jako starosta, který má stašný strach o své lidi (tak je jeho charakter v povídce nastaven), jen tak sedí a zoufá si nad vínem? To je divný, já bych na jeho místě už spřádala plány na ochranu města... vyhlašovala bych nařízení, jak se mají lidé zabezpečit u sebe doma, svolala bych veškeré strážníky do služby, prohledávalo by se město... prostě bych pracovala a neseděla jen tak. A pak, když tam přijde ten lovec... dost zvláštní, že mu starosta jen tak uvěří... že je tak vyveden z míry. A pokud mu uvěřil, já bych lovci nabídla svých dvacet chlapů, ptalal bych se ho na nejlepší postup...určitě bych to nenechala jen na něm.
Dialogy - podle mě je dialogů příliš. Pokud už upír nastaven tak jak je, může si spoustu věcí myslet...ale nemá zapotřebí své pronásledovatele urážet "pelantrijskými psy"... zvlášť pokud je tu už nějkou tu stovku let. Jeho věku by spíš odpovídalao, kdyby byl rozvážnější a kdyby se nad věcmi spíš jen pousmál, vždyť mluvit už je docela zbytečné...
Celkově za tři hvězdy... srdce mi říká, že lepší by byly dvě, ale kvůli mému zaujetí proti upírům dávám tři a jsem si jistá, že jsem dílu neukřivdila.
Me ta realnost ani tak nevadi, je to ctive a libi se mi to. Jen je to nekdy trochu sroubovane.
Hm... příběh je zajímavý, je to čtivé... ale možná tomu opravdu trochu chybí reálnost...