Články&Eseje

Zlomená víra Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 16

Mé jméno je Nirdeg, býval jsem paladinem řádu Svaté ruky. Už nejsem.

***

Ráno jsem se probudil celý rozlámaný, není divu, když musím spát na tvrdé a kamenité zemi. Už měsíc cestuji nehostinnou kamenitou pouští, abych se dostal zpět k sídlu těch, jejichž bůh mě zradil. Oblékl jsem si svou kdysi pozlacenou, nyní oprýskanou, a bůhví od čeho zčernalou zbroj. Místo palice, odznaku paladinů, nosím daleko účinnější řemdih. Začouzená kniha visící na skoro zrezlém řetězu se pohupuje v rytmu mého kroku.

Dlouhým a namáhavým cestováním se nezměnil jen vzhled zbroje, ale i můj. Dostal jsem, řekněme, poněkud nový rozměr. Ze zhojených zranění na obličeji mi zbyly ošklivé jizvy. Nemyté, mastnotou slepené, vlasy jsou připláclé k obličeji a můj pohled pozbyl to, čemu se říká lidství.

***

Představený mého řádu, bratr Gernas, ke mně přišel s úkolem, abych jel do zapovězené země vymýtit zlo představované temným mágem, který sídlí ve své baště.

Byl jsem nadšen, i když už tehdy jsem někde v hloubi duše cítil, že ten úkol je nad mé síly.

Jsem paladin, neměl bych takhle myslet, a nejspíše proto jsem tu myšlenku zavrhl, a s požehnáním Gernase, se vydal na cestu.

Jsem rád paladinem, ve jménu božím můžu likvidovat nepřátele Jeho.

„A nepřátelé Jeho zhynou v žáru plamene pekelného. Ve věčných mukách budou zatraceny duše nevěřících, neboť Pán pro ně nemá odpuštění.“ Potichu jsem si recitoval úryvky z mé knihy. Tenhle je můj oblíbený.

Polovina cesty byla rychlá a příjemná – cestoval jsem v zemích, kde náš řád nastolil pořádek už dávno. Na druhou stranu zbytek už za moc nestál.

Obdělávanou půdu vystřídala divočina a tu vyprahlá kamenitá poušť.

„Proč si přisluhovači zla vybírají k pobytu takováhle místa?“ Říkal jsem si, když jsem dával poslední sbohem svému koni. Nejspíše nevydržel mé tempo. Díval jsem se, jak mu z nozder teče stroužka zpěněné krve a kolem tlamy se mu dělá pěna. Ležící zvíře sebou na zemi zmítá.

Už ne. Zemřel.

V duchu jsem se pomodlil za jeho duši a následně ho proklel, za to, že chcípl!

Dál jsem pokračoval sám. Po týdnu plahočení jsem konečně dorazil k mohutné věži, kde by měl žít ten mág.

Poklekl jsem na jedno koleno, pravou rukou se opřel o palici a držíc svou knihu v levé ruce jsem začal číst.

„Pán ochrání své bojovníky, kteří ve jménu Jeho mýtí zlo.“ Zaklapl jsem knihu a palice na chvilku lehce zmodrala.

Vyrazil jsem.

S modlitbou na rtech jsem se vydal vstříc osudu otevřené brány věže.

Hlídal jí jeden muž, než si stačil všimnout, že se něco děje, kousky jeho mozku, krve, vlasů a úlomku kostí mi ozdobily palici. Na druhou stranu bránu ozdobila poměrně novátorská kresba v červené barvě.

Vběhl jsem dovnitř a vydal se rovnou vzhůru. Vzhůru na vrcholek věže.

Kupodivu zde nikdo nebyl, až na pár těch lidí, kteří vypadali jen jako služebníci.

Než jsem došel nahoru, byla má zbroj přebarvená do ruda a palice mazlavá od kousků těch, které jsem potkal cestou.

Nahoře jsem narazil na dubové dveře. Otevřel jsem.

Uvnitř byly celkem tři osoby. Ani ne tak osoby, jako spíš bytosti.

Nalevo stál někdo, kdo nejvíce připomínal ještěra zkříženého s člověkem. V ruce se mu pohupoval řemdih.

Uprostřed stál zdejší pán, vysoký, bledý, holohlavý muž v černém kompletu s mečem, který měl oboustranné ostří.

Napravo byla sukuba. Nahá nádherná žena, které k dokonalosti scházelo jen to, že měla místo nehtů dlouhé ostré drápy, ocas a křídla. V ruce se jí vlnil bič.

Asi jsem je vyrušil, netvářili se zrovna přívětivě.

Sukuba mě švihla bičem do obličeje, strašně to pálí.

Skočil jsem, s mohutným řevem se pustil do křížku s těmihle nečistými tvory. První jsem přiskočil k sukubě, rozmáchl se palicí a udeřil. Rána to byla opravdu silná. Hrudník jsem jí rozdrtil tak, že se jí udělal na zádech hrb. Zachroptěla, vyplivla trochu krve a padla na zem s nepěknou dírou uprostřed hrudi. Než jsem stihl znovu napřáhnout, dostal jsem do plátu na rameni ránu řemdihem. Díky bohu. Kdyby mě byl nepraštil, přišel bych o hlavu, protože zbraň holohlavého by mi jí usekla. Takhle to odnesla jen tvář.

„Plameny boží nechť očistí vaše těla!“ zařval jsem z plných plic, ale očekávaný účinek se nedostavil. Měl je přeci sežehnout plamen boží. Proč se to nestalo?

V té chvíli jsem zjistil, že ani požehnání mé zbraně nepůsobí. Co se stalo? Bůh mě nevyslyšel? Zavrhl mě?

To vše mi projelo hlavou, během té doby, kdy jsem se rozmáchl palicí a udeřil holohlavého do kolena. To se mu s ošklivým zavrzáním prohnulo na druhou stranu a šel k zemi. Ještě než dopadl, vyhnul jsem se ráně ještěra a udeřil toho pána do jeho lebky. Už nebyl tak bledý, krev udělala svoje a rána palicí byla tak silná, že mu z hlavy mnoho nezbylo.

Konečně jsem se mohl věnovat jen ještěrovi.

„Zhyň nečistá stvůra, Pán je se mnou, nemůžeš zvítězit“ s tímhle pokřikem jsem na něj zaútočil. Něco nevyšlo, s těmi slovy jsem se měl na okamžik zrychlit. Nic. Ladně uhnul mé ráně a obtočil mi řemdih kolem palice. Trhl a já přišel o svou zbraň.

„Sss. Pán? Jaký pán?. Dvakrát tě zklamal, myslíš, že nad tebou ssstále bdí?“ Pronesl ještěr syčivým a tichým hlasem.

Na chvilku jsem se zarazil. Nejspíše má pravdu. Pán by mě neměl nechávat takhle trpět, měl by mi pomoci, ne mě zrazovat.

Tohle mi vrtalo hlavou a řemdih mě zasáhl do boku, odletěl jsem až ke zdi a rozplácl se o zem. Klekl jsem si na kolena a vyplil krev. Ještěr ke mně přecházel s úsměvem.

„Kdokoli, kdo je ochoten nade mnou stát pomoz mi a já se stanu tvým služebníkem“ říkal jsem si v duchu a má prosba byla vyslyšena. Nevím kdo, ale někdo mi pomohl. Neviditelná síla odrazila ještěra kus stranou, do ruky mi vlétla moje palice. Černě zářila. Pocítil jsem ohromnou sílu, větší než jsem dostával kdysi. Předloktím jsem odrazil řemdih a jednou rukou odpálil hlavu ještěra, až se rozmázla o zeď. Rychlost úderu byla tak velká, že ještě značnou dobu stál, než padl.

Jisté je, že tuhle moc mi nedal starý Pán. Ten, kdo mě teď zachránil, ke mně sice nepromluvil. Ovšem poznal jsem, že chce, abych se zřekl svého bratrstva, a všeho čemu jsem doteď sloužil.

Udělal jsem to. Stejně mě zradili tím, že mi Pán nepomohl.

Kniha se najednou rozzářila, už nebyla zlatá, ale zčernala. Palici jsem zahodil. Místo ní si vzal ještěrův řemdih. Lépe mi sedí do ruky.

V hlavě se mi hnala jediná myšlenka. Musím je potrestat, za to, že mě zradili.

***

Takhle to začalo a nyní to nejspíše bude končit.

Konečně. Po měsíci plahočení jsem se dostal na okraj civilizace, jak jsem jí znával. Musel jsem vypadat hrozně, když v prvním městě kam jsem dorazil, se děti zděšeně krčily a muži mě obcházeli obloukem. Stráž poznala na mém brnění znak řádu Svaté ruky a snažila se mi pomoci. Odbyl jsem je mávnutím ruky a zbroj nepěkně zaskřípala.

Takhle to pokračovalo, než jsem dorazil do města, kde měl řád sídlo. Vystoupal jsem po schodech chrámu. Udělalo si mi při pohled na něj zle. Šel jsem pomalu a s klidem. Věděl jsem, že mě můj nový pán dá sílu je porazit. Dá mi sílu se pomstít.

„Nirdegu! Nirdegu, ty žiješ? Už jsme tě oplakali, měli jsme tě za mrtvého“ Moje jméno mi z jeho úst znělo odporně. Mělo příchuť žluči. Byl to Gernas, muž, který mě tam poslal, ten kterého jsem za to nenáviděl.

„Aš-Nare můj pane, dej mi sílu prolít krev v tvém jménu. Dej mi moc se mstít.“ Zašeptal jsem a řemdih se černě rozzářil, stejně tak mé oči.

Rozběhlý Gernas zabrzdil. „Ty…Ty jsi zradil svou víru. Tys opustil našeho dobrotivého Pána.“ Při řeči se trochu zakuckával, jak potlačoval brek.

„Tvé srdce propadlo temnotě. Pane dej mi sílu, zbavit služebníka tvého jeho trápení. Ten, jenž Ti sloužil, se tě zřekl. Tvá moc již není jeho mocí. Tvá síla již jím neprochází. Dej, v zájmu dobra, mi sílu na to, abych ho očistil.“ Pronesl slova, která mu měla dodat dost sil na boj s temným rytířem. Alespoň nepadne ihned.

Ušklíbl jsem se a pomalu vykročil. Je divné, že jsme ve vstupní hale sami. Tím lépe, účty mám jen s Gernasem.

Rozběhl se na mě. Protočil palici a udeřil drtivou ranou. Skrčil jsem se ráně, a jak mu setrvačnost nedovolila ihned zareagovat. Pěstí jsem ho udeřil do velice citlivých partií mužova těla. Rána to byla silná. Jeho jediné štěstí je, že je navlečený ve zbroji. Lehce jsem mu promáčkl pancíř, který ho chrání.

Nyní jsem byl na řadě s útokem já. Na očích mu jde vidět, jak je otřesen mým nečestným způsobem boje. Jeho chyba, má tak bojovat také. Znovu se napřahuje na ránu palicí, je s ní až směšně pomalý. Švih řemdihem do hrudi a udělala se příjemná promáčklina v plátu.

Zakuckal se, nejspíš jsem mu vyrazil dech.

Využil jsem jeho pobírání dechu a zaútočil znovu. Trošičku jsem ho oklamal. Čekal, že bojuji jen řemdihem, ale nevšiml si, že už při ráně do hrudi jsem vytahoval dýku. Naznačil jsem ránu řemdihem na hlavu a on se chtěl bránit palicí. Ovšem, když pozvedl palici k obraně, nechal jsem řemdih volně dopadnout, a tudíž ho nezranil. Zároveň s tím, jsem prudce bodl dýku do volného prostoru mezi pláty.

Dýka zajela uspokojivě hluboko. Až na doraz. Tenký hrot mu projel bokem a pocuchal vnitřní orgány. Nejspíše jsem mu pocuchal játra.

Tvář se mu zkřivila bolestivou grimasou. Upustil zbraň. Bláhově si myslel, že neozbrojeného nezabiju. Klekl si a v očích jsem mu viděl prosbu, abych ho nechal žít.

Ten odevzdaně prosebný pohled mi byl více jak příjemný. Byl jsem na něj hodný. Jednou ranou mu prorazil hlavu. Lebka sympaticky zapraskala a mozek se rozprskl do stran.

Nechal jsem jeho mrtvolu ležet u vchodu a po schodech scházel dolů. Bylo mi více než dobře. Pomstil jsem se a zároveň zničil vrchního představitele řádu, který je nepřítelem mým i mého Pána…

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Zajímavý příběh teda mám pocit jako kdyby mi to něco připomínalo ale nejsem si jist takže to nebudu brát v potaz bylo to docela čtivé líbilo se mi to co je člověk schopen podstoupit jen aby jednou udeřil řemtihem a došel své pomsty. Dávám 3* kvůli nedostatkům které je zbytečné zde uvádět protože už je vyjmenoval někdo jin.


 Uživatel úrovně 0

Ahoj, v podstatě souhlasím s většinou toho co napsali Shelagh, Tobsa a Nathaka Warrior. I přesto se pokusím svůj názor vyjádřit slovy.
Děj je zmatený a málo propracovaný. Evidentně jsi dílu nevěnoval moc času, protože tato zápletka se krásně nabízí k napsání dlouhého kvalitního díla. Některé příběhy totiž nejde napsat takto krátké. Vzhledem k tomu, že je dílo v ichformě, nepovažuju chybějící vysvětení ztráty přízně boha za závažný problém. Naopak autor sám asi neví, co se stalo. V takovém případě by však měli nastoupit myšlenky - jednak se zamyslet nad účelem prvního boje (v druhém případě je to trochu lepší:-D) a přidat alespoň úvahy a vzpomínky, které by trochu osvětlili ztrátu bohovy přízně.
Rozhodně by neškodilo více rozvinout postavy - jsou dosti nepropracované. Nirdeg není popsán, pouze stručně jeho zbroj. A tento stručný popis stejně většina lidí zná. Stejně tak Gernas. Je zbytečné znát jména pokud nevíš jak postava vypadá. U sukuby je uveden základní popis, ale také by to chtělo více rozepsat. A co se týče ještěra, jeho popis je nejhorší. Běžného ještěra si každý dokáže bez problémů představit, tento ještěr ale bojoval řemdychem. K tomu aby mohl řemdych použít, musí ho nejprve nějak chytit. To normální ještěr nedokáže, takže by bylo dobré tohoto neobvyklého ještěra popsat. Jediný, kdo byl docela dobře popsán je mág.
Je divné jak snadno paladin své nepřátele. Samozřejmě je logické, že obyčejného strážníka paladin porazí jednou ranou. Temný mág nebo sukuba by jistě nepodlehli tak snadno. Jen to potvrzuje velmi krátký čas, který jsi tomu věnoval. Závěrečný souboj by pak měl být vyvrcholením! Velký boj, popsaný alespoň v několika odstavcích, ne několika řádcích.
Dále ke způsobu Nirdegovy řeči (nejen přímé): Paladinové jsou vznešení služebníci boha, proto i jejich mluva musí být vznešená. Samozřejmě poté, co přišel o svou starou víru, se jeho myšlenky změnily. Způsob mluvy se ale nezmění tak snadno.
O gramatice já radši mluvit nebudu, protože v ní opravdu nejsem dobrý, ale myslím že několika chyb jsem si i já všiml:-D.

Rozhodně to není tak dobré jako Kyrie eleison...

Zápletka je opravdu velmi dobrá a poměrně originální. Kazí to ale nepropracovanost a další výše i níže (=ve starších příspěvcích) zmíněné chyby. Celkově z toho vyšlo dílo průměrné. Tahle možnost ale v hlasování není. V takových případech se většinou rozhoduju pro lepší variantu a vzhledem ke kvalitám, které jsou v tobě zatím skryté, jsem se tak rozhodl i tentokrát. Takže 3* s odřenýma ušima;-).

S pozdravem a přáním úspěchů, axel.


 Uživatel úrovně 1

Jsem zklamán. Potenciál autorův vytratil se pod spěchem či nepozorností. Na druhou stranu občas mne svým stylem potěšil, jelikož se drží celou dobu jednoho postupu, vypisuje celou dobu vyprávění opravdu z pohledu jedné osoby a neutíká směrem jiným.

Popisy by mohly být kvalitní, kdyby se daly do lepší formy. Autor je kreativní a používá celkem vhodná a trefná slova, zároveň má sympatický popis. Co chybí, je práce, hodně práce. Hlídat si gramatiku, číst po sobě, opravovat chyby. Zjistit si něco o čárkách v souvětích (byť bych je raději z jazyka českého vypustil) a také něco o rozdělení vět, aby posílil atmosféru vyvolanou svými slovy, namísto toho aby ji ničil.

Co se příběhu týče, taktéž mi schází vysvětlení jednání. Ovšem nejenom jednání paladinova, chybí mi vysvětlení jednání všech postav. Přijde mi to jak popis průběhu počítačové hry, postava vejde, rozmydlí nepřátele a jde dál. Tam vejde, v působivém grafickém hávu s enginem z TES vymydlí další nepřátele a jde dál. Leveluje a expuje.
Bez jediné myšlenky, pouze pro potěšení oka, dalo by se říci. Také jsem měl pocit, jakoby si autor snad vyléval zlost či co, když popisuje zabíjení postav tak chladně a cynicky.
Také mě zklamala veliká stručnost a nesourodst celého textu. Sukuba je úžasná bestie, mocná a silná, tady jí nebyl věnován ani minimální prostor a byla pokořena paladinem během jediného úderu, stejně tak snadno zabil i dalšího protivníka a nějaký ještěr ho div neutluče.

Zkrátka, nelogičnosti, gramatika, stylistika, odbyté a vůbec, autor musí na sobě víc pracovat a dát si víc záležet. Zdá se mi to slabší než Kyrie eleison, ač to má lepší spád - což je jeden z mála kladů. Já hodnotím za jedna.


 Uživatel úrovně 0

Zdravím autora,

v podstatě souhlasím s Shelaghem. Z mého pohledu čtenáře toto dílo postrádá napínavost, logičnost a propracovanost. Nechci tím autora urazit, ale myslím si, že dílo si zasloužilo být vystaveno na odiv očím v Moudré Sově, po případě mělo být umístěno k některému stolu, jež se zabývá literaturou a pravopisem.

Co se týče zápletky: již od začátku pokulhává, né-li přímo padá na zem. Padouch mi příjde nevykreslený; nikdo neví, co vlastně provedl atd. Autor mne potěšil setkáním se sukubou. Avšak byl jsem opět zklamán, když se autor nenamáhal nijak rozvést její okouzlující postavu, smyslný výtaz, divoký plamen v očích apod.

Z hlediska pravopisu: kromě již zmíněného bych přidal, že by se mělo psáti Bůh; zejména, když píšeš "Jeho".

Mám-li to celkově shrnout: dílo je slabé. Nedodělané - 1*,

s úctou

Tobša


 Uživatel úrovně 5

Tak tu máme další heroické dílko o paladinech.

Srovnám-li s Kyrie Eleison, je povídka propracovanější, nicméně má podstatný nedostatek: Čtenář neví, proč paladina opustily jeho schopnosti, proč ho opustil jeho bůh. Za co si zasloužil takový trest. To je v povídce velmi důležitý prvek – motivace. Pokud jsou vysvětleny motivy jednání (tady boha), je pak povídka čtivá a nepůsobí dojmem nahodilého popisování scén – tak jak se to autorovi zrovna hodilo, aby udělal na čtenáře co nejsilnější dojem.

Kromě této zásadní výtky se dílku vyskytují další chyby a chybky.

Gramatické chyby

Na začátku textu je ve větách a v souvětích občas užito nadbytek čárek, ke konci pak zas chybějí.

Špatný tvar přechodníku („držíc svou knihu“ – to je ženský rod), chyby ve psaní ji/jí.

Stylistické nedostatky:

Některé věty (zejména složitější souvětí) by často bylo lepší rozdělit („Jsem paladin, neměl bych takhle myslet, a nejspíše proto jsem tu myšlenku zavrhl, a s požehnáním Gernase, se vydal na cestu.“).

Příliš často jsou při vyprávění míchány časy („Rána to byla silná. Jeho jediné štěstí je, že je navlečený ve zbroji. Lehce jsem mu promáčkl pancíř, který ho chrání.“).

Je nadužíváno přivlastňovacích a ukazovacích přídavných jmen („až na pár těch lidí“, „zbavit služebníka tvého jeho trápení“, „udeřil toho pána do jeho lebky“...).

Při popisu děje se nevhodně použitými slovesy zbytečně vrací čas, čímž může být čtenář zmaten nebo alespoň nevhodně vytržen: „Skočil jsem, s mohutným řevem se pustil do křížku s těmihle nečistými tvory. První jsem přiskočil k sukubě,...“ – paladin již v předchozí větě skočil, čímž byl jeho děj určen, tím že opět „přiskočil“ to působí jako „replay“ – opakovaný záznam z jiného úhlu. Tady by bylo dobré buď vynechat ono první „skočil“ nebo v druhé větě použít zcela jiné sloveso – třeba „pustil jsem se“.

Špatně či nevhodně použité výrazy: „jak potlačoval brek“ – paladin se přece jen tak nerozbrečí, jeho reakcí by spíš byla zlost, vztek, nanejvýš by se snad dalo použít „vzlyk“, jelikož snad přemáhal zklamání.

„Na očích mu jde vidět...“ – lépe použít „v očích jsme mu viděl...“, protože spojení „na očích“ a „vidět“ se používá v úsloví „Udělal, co mu na očích viděl.“

Zcela nesmyslně napsaná věta: „Skrčil jsem se ráně, a jak mu setrvačnost nedovolila ihned zareagovat. Pěstí jsem ho udeřil...“ – tipuji, že zbyla po opravách a autor si ji již znovu po sobě nepřečetl.

Zbytečné opakování výrazů za sebou, resp. je zbytečné použít obě věty, protože říkají totéž, jen jedna konkrétněji: Tenký hrot mu projel bokem a pocuchal vnitřní orgány. Nejspíše jsem mu pocuchal játra.“

Logické nejasnosti či nedostatky:

Není mi jasné, co je myšleno „černým kompletem“ – není rozvedeno dál, takže čtenář si může představit něco od černého trikotu pokrývajícího celé tělo až k černým botám, kalhotám, vestě, saku a třena klobouku. V tomto případě je popis oblečení příliš nekonkrétní, což čtenáře vytrhne z děje k uvažování, co to měl vlastně padouch na sobě.

Meč s oboustranným ostřím – je tohle nějaký pojem? Jinak si pod tím představím meč pěkně nabroušený po obou stranách čepele (což je asi každý meč, protože jinak by to asi bylo něco jiného – šavle?).

Závěrem mé pitvy dodávám, že dílko je průměrné, nicméně se v něm nachází příliš mnoho zbytečných chyb, kterým se lze bez větších potíží vyhnout. Jen to chce být pečlivější. Autor má na to psát lépe a kvalitněji, protože má slušnou slovní zásobu a dobrou obrazotvornost. Dnes tedy za dvě.