„Hej, ty! Pojď sem!“ zavolal muž na mladíka roznášejícího pivo a luskl.

„Ano pane? Co si přejete?“ otázal se slušně mladík.

„Dones nám dvě piva a zařiď, aby nikdo nerušil!“

„Ano pane, jak si přejete.“ řekne klučina a odbíhá rychle zákazníkovi vyhovět.

„To že opravdu říkal?“ otočí se na spolusedícího.

„No ano. Opravdu máš sehnat čtyři tisícovky mužů schopných pracovat.“ potvrdí naproti sedící muž, oblečený v modrém saku, bílé košili a s šerpou přes rameno.

„To ale není možné! To mi zabere nejmíň sedm dnů, né-li více!“ zašklebí se muž, který na sobě, na rozdíl od toho druhého, nemá čerstvě vyprané nové šatičky a vyleštěné boty, ale starou obnošenou košili a černé kalhoty se záplatovaným kolenem.

„Poslyš,“ nakloní se generál k tomu druhému; „král slibuje odměnu 1 000 dukátů.“ usměje se škodolibým úsměvem.

„Ale i tak nechápu, jak mám za 3 dny sehnat čtyři tisícovky mužů a nařídit jim, aby postavili palác...“ zarazí se.

„Ehm. Promiňte. Tady jsou ty piva. Ták, tady máte a doufám, že vám u nás bude chutnat.“ Mladý klučina se usměje a odchází směrem k řvoucímu chlápkovi nalitému snad deseti kořalkami.

„...Aby postavili palác celý ze dřeva.“ pokračuje.

„Ano. A má tam být přesně 5 500 pokojů se vším všudy.“ řekne generál Malahiens a pozvedne jedno obočí.

„Cože? A i nádobí ze dřeva? A krby taky?“ zašklebí se.

„Ano. A dokonce si přeje, aby mu truhlář vyřezal dřevěné růže na zahradu, protože ty pravé prý v zimě odumírají a to že se mu nelíbí.“

„On se snad dočista zbláznil!“ vykřikne Jerin. „Ale to přece budeme muset vykácet lesy! I tak je jich v naší zemi málo.“ dodá.

„Ano, právě proto potřebuješ tolik lidí.“ napije se. „Podívej, těch 1 000 dukátů si rozdělíme půl na půl. Já totiž nemám čas na nějaké shánění lidí. Platí?“ otáže se generál.

„Půl na půl, když ty lidi seženu já? Trochu nespravedlivé…“ namítne Jerin

„Ještě pořád jsi mým sluhou.“ připomene mu generál.

„Tak platí.“ řekne Jerin a podá si ruku s Malahiensem.

„Domluveno, ujednáno, dohodnuto.“ zasměje se generál nad svým vtipem a dopije pivo. „Jo a palác by měl být hotov do dvou let.“ řekne ještě generál a odejde.

Jerin přemýšlel a přemýšlel, ale pořád to pro něj byl nesplnitelný úkol. Dopil pivo, zaplatil a šel spát, protože podle něj je ráno moudřejší večera. Když se ráno vzbudil, uslyšel zpěv sýkorky a to mu pozvedlo jeho špatnou náladu. Šel tedy a sepsal rozkaz, kde bylo napsáno:

Všichni muži ve věku od 15 do 40 let se mohou dostavit na nedaleké pole za Chasnickými mlýny, kde se musí na příkaz největšího krále Tudna Rhanského do dvou let postavit královský palác ze dřeva. Každému se nabízí 200 zlatých za 1 rok práce na stavbě.

Největší král světa Donestyhol, Tudn Rhanský

A tenhle rozkaz rozeslal do širého okolí. Liboval si, jak si zjednodušil svou práci, kterou musel vykonat, neboť byl ve službách generála Malahiense. I když byli něco jako přátelé.

"Tolik lidí." mumlal si pro sebe. "Chudáci, přes dva roky neuvidí svou rodinu. A zlata dostanou žalostně málo, pokud vůbec nějaké. Budu muset sehnat ještě někoho, kdo pro ně zajistí jídlo." pomyslel si.

Když se ráno probudil, umyl se a jel na ono pole, kde měl palác stát. Na poli již netrpělivě přešlapovalo přes tisíc mužů a mladíků z nedalekých vesnic a měst, kteří kvůli penězům přišli tvrdě pracovat. Naproti nim stál sám Malahiens, který se pořád potutelně usmíval. Před ním ještě asi stovka vojáků, kteří dávali pozor na jeho bezpečnost.

"Generále Malahiensi! Generále!" hulákal Jerin, který se snažil dostat přes štíty vojáků.

"Pusťte ho sem!" přikázal Malahiens a mávnul rukou na vojáky. Ti uhnuli a Jerin doběhl za generálem.

"Co jsi jim nakukal?" zeptal se s úsměvem do široka Malahiens.

"Hmm... No, víš..." nemohl ze sebe vyrazit ani jedno slovo. "Že dostanou za 1 rok práce 200 zlatých." vyrazil ze sebe Jerin.

"To je úžasné. Ale tolik zlata nedostanou. To však nemusí vědět." zaradoval se generál a chystal se dělníkům vysvětlit, co je čeká.

Když muže obeznámil s tím, co mají na práci, v davu to silně zašumělo. Všichni nemohli uvěřit, že mají vykácet lesy jen kvůli paláci ze dřeva.

Další dny již bylo mužů více, takže mohli začít pracovat. Jedni káceli blízký les, druzí zas řezali dřevo a ti, co byli vyučeni na truhláře vyráběli trámy. Zbývající byli přemístěni na políčka a zajišťovali dělníkům potravu. Po dvou měsících, když se Jerin zase zašel podívat, jak probíhají práce, zůstal stát jako přibitý k zemi železem. Polovina Nordandského lesu již byla vykácena a palác nikde. Šel tedy za hlavním stavařem a ten mu jen odsekl: „Šak všecko dřevo je v základech palácu, jináč by to spadlo.“

Jerin zděšený odešel domů a uvědomil si, že není cesty zpět. Všichni ho budou nenávidět za vydání takového rozkazu. Věděl ale, že už s tím nemůže nic dělat a šel raději spát.

Ráno, když se probudil, neslyšel zpívání žádné sýkorky. Jen šlehnutí bičem a v zápětí výkřik dělníka bolestí. Nemohl tomu uvěřit. Zlý sen se změnil v noční můru, ze které se nedá procitnout. To jen král vydal další rozkazy na zpřísnění trestání mužů, kteří od rána do noci pracovali za polem v lese jen za jídlo a pár měďáků za tři měsíce. Žádné zlato nikdy nedostanou. Nevěřícně zíral na tisíce mužů, kteří tvrdě pracovali, jen aby uživili svou rodinu. Uvědomil si, že rozkazem, který vydal, zkazil životy tolika lidí. Rozhodl se, že to řekne alespoň některým z nich a tak si oblékl košili a pospíchal za nimi. První dělník, kterého uviděl byl nějaký klučina. Byl mladý, a tak se mu to Jerin chystal říct. Náhle mu však někdo zaklepal na rameno. Jerin se vylekaně otočil a zjistil, že je to jeden ze strážných. Jeden z těch, kteří měli zabránit zrovna tomuhle. Měli zabránit šíření zprávy, že dělníci žádné zlato nedostanou.

„Generál Malahiens vzkazuje nebo spíš přikazuje, že se máš držet od dělníků dál. Vlastně máš zákaz scházet se s nimi nebo s jejich rodinou.“ řekl jeden ze strážných a odstrčil Jerina od dělníka dál.

Teď už nemá žádnou naději na to, že by mohl někomu pomoci.

Jerin si uvědomil, že za ty peníze, co dostal od Malahiense svobodu dělníkům nevrátí. Běžel tedy domů, rychle si sbalil věci a peníze, které od této chvíle nenáviděl, nechal ležet na stole. Utíkal do stájí, vzal si svého milovaného koně, hnědáka Lorra a odešel aniž by někomu řekl kam. Chtěl pryč z vesnice, protože nemohl přihlížet tomu, co to udělal. Co to provedl, že vůbec na něco takového přistoupil!?

Jel celé dny, nevěděl kam, a noci přespával v lesích, pod stromy. Stejně se nikdy nevyspal. Ne, kvůli tvrdé zemi, ale trápily ho noční můry. Měl s sebou jen trochu jídla, které mu později došlo a tak musil v lesích chytat divokou zvěř. Nevěděl, jak daleko od domova je, ale rozhodně se mu nestýskalo. Vždyť stejně jen viděl před očima ty chudáky lidi, co na jeho příkaz pracují, nevědomky podvedeni jím.Chtěl na to zapomenout, ale vždy, když zavřel oči, hned vstoupil do záplavy nočních můr.Ale jedna byla opravdu zlá. Nezdálo se mu o minulosti ani přítomnosti. Viděl budoucnost. Viděl krásný dřevěný palác s dřevěnými růžemi pod oknem. Ale viděl i to utrpení. Nejdříve vymíraly rostliny, potom zvířata. Nebylo dosti lesů, kam by se dalo schovat. Nebyly už lesy Nordandské. Ani Lotevdurské. Nebyly stromy a ubýval kyslík, rostliny co zbyly, nestačily produkovat jeho potřebné množství.

Začali umírat i lidé. Nebyl život. Jediné, co zbylo, byly domy. Prázdné a opuštěné. Nebyly ani ryby, mravenci, nic. V tom se procitl. Nevěřil, že by byla taková budoucnost, ale bylo to tak živé. Stejně nevěřil. Rozhodl se, že se usadí tady, hluboko v lese. Bylo tu pěkně. Ptáci zpívali, slunce svítilo. Jerinovi bylo trošku lépe, když viděl ten krásný svět. „Něco tak krásného přece nemůže nikdy umřít.“ řekl a nasadil do tětivy šíp, zamířil a... „Kruci!“ zaklel. Trefil se těsně vedle sedícího králíka.

Uplynula nějaká doba a Jerin si na život v lese zvykl. Ochočil si vlka, kterému začal říkat Narr. Vybral jméno, aby mu připomínalo jeho hnědáka Lorra. Jerin věděl, že Lorr už tu moc dlouho nebude. Byl moc starý a navíc byl slabý na plíce. A tak se i jednoho dne stalo. Jerin našel Lorra na zemi, ztěžka dýchal, umíral. Jerin byl velmi smutný, měl Lorra moc rád. Rozhodl se, že mu vykope hrob. Neměl s sebou nářadí a tak hrabal holýma rukama. Narr mu pomáhal. Pak Lorra pohřbil se vší důstojností a jeho hrob posypal lučními květy na důkaz přátelství. Za nějaký čas si zvykl na život bez svého milovaného koně. Měl teď už jen Narra. Vlk Narr byl neobyčejně přátelský a obětavý. Stali se z nich nejlepší přátelé, nikdy by se neopustili.

Jerinovi se sen po smrti jeho hnědáka začal vracet stále častěji. Moc se v noci nevyspal. Pořád ho budil pohled na prázdnou a mrtvou krajinu.

Asi po dvou měsících uslyšel jednoho rána hlasy a také řezání pilky. Šel se tedy opatrně podívat a... Ti dělníci! Jsou už i tady a kácí les. Bylo mu divné, že si jich nevšiml dřív, přece chodíval obstarávat potravu. Ale od Lorriho smrti směrem k jeho hrobu nechodil. Běžel tedy pod strom, kde měl uloženy své věci a znovu si je sbalil.

„Už podruhé utíkám před svým osudem.“ řekl Jerin a vyrazil se svým vlkem na další cestu.

Když šli, přemýšlel Jerin o tom svém snu. Byl to snad osud, to, co viděl? Nedalo mu to a tak o tom pořád dumal. Dokonce se o tom bavil i s Narrem, aby mu poradil, ale Narr jen mlčel a lítostivým pohledem hleděl na Jerina.

„No jo, vlci přece nemluví, že?“ usmál se a podrbal Narra za uchem.

Procházeli krajinou asi měsíc až našli nevelkou jeskyni blízko řeky. Také krajina kolem byla malebná. To místo se jim moc líbilo. Jerin už měl i více zkušeností s životem v lese, takže stačilo odlomit jen několik větví, citlivě, aby neublížil stromům a vyrobit z nich dveře od jeskyně. Od doby, kdy stromů začalo ubývat si jich vážil, jako nikdy před tím. S Narrem se velmi brzy zabydleli. Často vzpomínal se slzami v očích na svého koně. Lorr mu chyběl především jako přítel. Od jeho smrti měl stále v srdci ránu, která se ne a ne zhojit.

Byly to už celé dva roky, co byl Jerin pryč. Jednou v noci, když Jerina zase probudil ten zlý sen, mu někdo zaklepal na dveře.

„Kdo je tam?“ zeptal se váhavě. Ticho. Nikdo neodpovídal. Následovalo další zaklepání a Narr začal štěkat. Jerin se tedy odvážil a opatrně otevřel dveře. Před nimi ležela červená růže. Jen ona a nikde nikdo.

„Kdo by mohl v téhle pustině dávat červenou růži na práh?“ Bylo mu to divné. A ta růže. Krásnější růži nikdy neviděl. Byla dokonalá, jako sama noc. Jerin se jí zprvu bál, protože dostat růži od někoho zrovna tady, kde žijí pouze lesní zvířata a on. Po čase si na ni ale zvykl a začal si jí vážit, jelikož byla stále krásná a nevadla ani když neměla vodu. Od doby, co měl Jerin růži položenou vedle primitivní postele z kůží, klidně spal. Konečně klidně. Beze snů. Jen před sebou viděl tu červenou růži.

Jednou ráno, když se probral, byl nádherný den. Slunce ho zahalilo svými hřejivými paprsky. Jenom... Něco chybělo. Zpěv ptáků to byl. Žádný nezpíval. Bylo ticho. Jerin pohladil růži a šel se umýt k potoku. Jaké zděšení bylo, když zjistil, že venku není živá tráva. Byla seschlá. Ani stromy nežily. Zvířata tu nebyla. Teď si to vybavil. Bylo to jako z toho snu. Přesně tohle viděl. Zadíval se pozorně na zem. Nebyli tu mravenci. Ani brouci. Jen šedý vlk a on. A ta červená růže. Okamžitě vběhl do chalupy, popadl některé věci, které potřeboval nejvíc, vzal si růži a šli. Chvílemi dokonce běželi. Nezastavovali ani na chvíli, jen na noc. Jerin měl mnoho sil. Více než kdy předtím. Spěchali a po cestě nenarazili na žádného živého tvora. Díky jejich nadpřirozenému tempu dorazili k vesnici za pár týdnů. Když došli blíže k domům, odvrátil Jerin tvář. Bylo tu nesčetně mrtvol. Všichni ti dělníci, ale i ženy a děti. Doběhl do zámku. Byl vystěhován. Už zde nebylo nic.

Jerin, kterému stékaly slzy po tváři, neboť mu bylo líto těch lidí, se vrátil na pole. Tam stál obrovský palác s 5 499 pokoji. A dřevěné růže pod okny. Všechno ze dřeva. Ale nikdo se již nemohl kochat pohledem na tu krásu. Na tu ohavnou krásu.

Když doběhl do paláce, hned v první síni seděl na dřevěném trůně král i s královnou, oba mrtví.

Jeden pokoj chyběl. Zrovna pokoj královy milované dcery Llayny. Králova nenasytnost ostatní zabila dřív, než to stihli dostavět. Jerin byl rozzuřený na celý svět.

„Tak tohle sis přál?“ vykřikl Jerin. „tuhle bídu a utrpení? Všichni jsou mrtví, jen kvůli tvému paláci ze dřeva! Jen kvůli tvé pýše!“ řval na krále, který ho nemohl slyšet.

Nechtěl tady už žít. Nechtěl tu být sám jen s Narrem. I když se před lidmi skrýval, teď by je moc rád viděl živé.

„Ta růže!“ zapřemýšlel. „Ona mě udržuje při životě!“

„Narre. Promiň, ale já ti vezmu i tvůj život, když tu růži zahodím. Tak sbohem.“ řekl a naposled se usmál. Pak si stoupl a růži odhodil. Narr okamžitě padl k zemi mrtev. Jerin se ještě podíval na palác ze dřeva a pak zemřel.

Na tom světě jménem Donestyhol již nežije nikdo. Jen před palácem ze dřeva dodnes leží ta červená růže. Tak jak to, že vám to vyprávím? To já jsem ta růže...

Poděkování:

Ze srdce děkuji především panu Vedrovi za jeho dobré rady, trpělivost a čas, který mi věnoval. Moc si toho vážím. Dále také chci poděkovat Corwinovi45A za jeho věcné připomínky a postřehy, které mi pomohly a poučily mě.