Snová epizodka
| Autor: | Elvis?v_duch |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 16 |
Kostějův trůn.
Šli jsme ke světlu. Chodba ústila do místnosti kamsi na okraj jakéhosi skaliska či útesu. Byl to v podstatě balkon obehnaný arkádou ze dvou stran tak, že bylo vidět kovové nebe platící střípkem stříbrňáků. U jedné zdi byla vysoká hromada pečlivě složených trámů. Byly celé zachumelené. Sníh suchý a prachový zde padal taktéž. Sahal mi téměř do pasu. Rozhlédl jsem se. Jediný východ z místnosti vedl ven, na okraj skaliska, kde se táhla podél něho asi metr široká římsa zavalená sněhem. Vločky padaly i ze stropu. Vstoupil jsem na římsu a Martina za mnou. Beze slova jsme na sebe pohlédli.
Kostějův trůn.
Po pás ve stříbrném brodil jsem se neohroženě po římse obtáčející se kolem místnosti. Venku zuřila bouře. Bičován a bičován postupoval jsem vpřed, nejsa s to podívat se dolů do propasti. Sníh mou stopu zcela zasypával prakticky ihned po opuštění místa, kde jsem stál před chvílí, takže Martina musela vynaložit stejné úsilí, chtěla-li mi stačit. Blížil jsem se konci oné římsy a viděl, že opět ústí do nějakého zastřešeného prostoru. Oddychl jsem si, neboť ač vítr ani vločky nestudily, rozhodně jsem v té bouři nebyl rád. Byl jsem v bílém po prsa. Otočil jsem se. Beze slova jsme na sebe pohlédli.
Kostějův trůn.
Trochu se mi ulevilo, když se přede mnou otevřel pohled do místnosti zasypané bělostnou. Byla velmi podobná té předchozí, avšak neviděl jsem až dozadu. Martina mě hned předběhla a šla hloub do nitra místnosti. Já se vydal za ní. Obdivoval jsem její lehkonohost, s jakou se dokázala pohybovat tou krupicí. Samotná vánice a sypání jakoby náhle ustaly. Jen občas dopadla vločka. Přelezl jsem tedy do místnosti. Náhle jako bych ztuhl na led. Neměl jsem ani dost síly zakvičet. Hlas jakoby zmizel. Z haldy toho bílého, přímo proti mně jako z dětské rakve trčela šedivá hlava! Krátké ježaté vlasy přecházely v mdlou moučnou pleť, jíž dominovaly dvě tmavé oči. Rty taktéž podobaly se více kameni než člověku. Strnule hleděla bez hnutí jakoby skrze mně. Jakoby beze slova jsme na sebe pohlédli.
Kostějův trůn!
"Martino! To je Kostěj! Je tu Kostěj! Uteč!" zařval jsem z plných plic a vlastní pěstí hlavu třikrát udeřil do tváře. Klimbala sebou jako bez života, avšak najednou mrkla. Ještě jednou jsem ji praštil do rtů a jakoby odskočila dozadu. Otočil jsem se a chytl jsem ruku. Opět sníh. Bylo ho už tolik, že jsem Martinu za sebou neviděl a sám jsem měl co dělat, abych udržel hlavu nad ním. Rychle jsem vyskočil, či spíše se prodral zpět na římsu a uháněl, seč mi síly stačily pryč. Zpět do první místnosti. Sníh mi pomalu zasypal i hlavu. Viděl jsem před sebou jen bílou sypkou hmotu, která mi obtáčela oči a drala se do úst. Jako v rakvi, avšak nepociťoval jsem zimu. Stále jsem držel ruku a instinktivně se dodral zpět k první arkádě. Přelezl jsem dovnitř. Sypký sníh vůbec nelepil a tak jakýkoli zásah do jeho struktury ihned zakryl mou stopu, což jsem uvítal, neboť tak by nebyl vidět způsob mého úniku... Cítil jsem ho velmi blízko. Velmi. Věděl jsem kam... Skrčil jsem se zahalen ve sněhu, jenž zcela jistě sahal už mnohem výš než já. Ruku, co jsem držel, jsem však ztratil. Věděl jsem, že tu musí být. Chtěl jsem zašeptat. Náhle jsem však byl přerušen...
"Kdo se opovažuje mě rušit? Já vás roztrhám! Já vás vypiji bez krve! Já jsem Kostěj! Máte dvě až tři minuty na to, abyste zmizeli. Budete-li tu devadesát minut, zabiji vás. Já na vás beze slov pohlédl! Já jsem Kostěj!"
Zvonění... beze slova jsem pohlédl na telefon...
Má žena...
Diskuze
Tak tohle mě docela dostalo. Teď vůbec nevím, co si o tom mám myslet :o) U většiny vět v tom začátku, který mi vlastně připadal jako jeden velký popis, jsem se musel vracet zpátky, abych pochopil, jaké prostředí nám vlastně přibližuješ. Ačkoli je celé dílo nazváno epikou, neviděl bych to tak (už se mi zdály epičtější sny, některé měly dokonce i pointu :o), zoval bych to počinem přinejmenším lyrickoepickým, ale to je vlastně detail. Důležitější jsou pro mě právě ty popisy. Teď pevně doufám, že jsem jenom ve špatném rozpoložení a ostatní to viděli jinak (popř. jsem špatně pochopil záměr), ale i když jsem si to četl několikrát a ze zbytku textu vyplývá, že tam nějaké prostředí je, prostě jsem si jej nevybavil. IHMO jsou přitom právě při líčení snů nesmírně důležitou, ne-li nejdůležitější složkou, a proto není moc moudré je zanedbávat.
Každopádně jsem z toho, jak už jsem řekl, dost zmatený (teorie á la Sethem mě při čtení a ani po něm nenapadaly vůbec), takže se vůbec neodvažuji hodnotit. Určitě bylo účelem zmást, ale určitě ne takhle :o) Zkusím si to večer přečíst ještě jednou a uvidím, snad z toho budu moudřejší. Pokud ne, asi se vzdám...
Formální poznámka na závěr: Spojení "dvě oči" mi připadá dost nešikovné, asi bych jej nahradil "párem" očí. Stejně tak české uvozovky není problém překopírovat z nějakého textového editoru, ale o tom už někde byla řeč dřív, tak to nebudu rozpitvávat :o)
--Darn--
Příjemné čtení a vynikající atmosféra. Z pohledu obyčejného,průměrného čtenáře, za kterého se považuji, musím uznat určitou kvalitu. Něco mi na tom pořád chybělo, čekal jsem na něco, co nepřišlo. Ale ať autor pokračuje :)
nejradši ze všeho mám práce tohohle směru, kde je vše ve své podstatě velice abstraktní...jinému člověku to přopadá jako nemožnost a nepochopitelné, ale pro člověka, kdo zruba ví, o co jde je to velmi pěkné čtení...Jen tak dál..těším se na ddalší
Těžko... těžko uchopitelné... příliš abstraktní... nu což.
Dílo má skutečně snovou atmosféru, kterou se autorovi podle mě podařilo dost dobře vystihnout, zároveň je ale těžce symbolické, až archetypální.
Kostěj (tedy aspoň jak ho chápu já) je ztělesněním zoufalství, které člověk nachází na cestě, kde se hladina sněhu (svinstva života?) čím dál tím víc zvyšuje, aby vyvrcholila esencí zla, Kostějem, s jehož objevením je jasné, že už jsou spáleny všechny mosty, není cesty ze zla zpět, tj. objevils-li Kostěje, už tě nepustí...
Vidím v tom i jakousi tématiku partnerství, kde Martina snad znamená životní družku, v což by mluvila i poslední dvě slova.
Pak by byla cesta za Kostějem ponořování se hloubš a hloubš do chyb ve vztahu hrdiny a Martiny/ženy, které by vyvrcholily krizí a případně rozvodem (Kostěj?)
Co mi ještě není úplně jasné, je formulace "beze slov pohlédl", (bohužel pro mě) zřejmě klíčová. Snad jen to, že jest-li, že Kostěj pohlédl beze slov, což činila dvojice mezi sebou, mohl by být vztahem samotným, který je odhalen pod narůstající vrstvou přetvářky (sněhu) až na konci...
Proč to vůbec celé píšu, je kvůli tomu, že jestli chci Elvisovi poskytnut hodnocení, nebude žádné lepší, než jak dobře jsou symboly interpretovatelné... už se těším, až mi bude řečeno, že je to úplně o něčem jiném:-)
Dílko zajímavé tím, že člověk očekává, co se z něj vyklube. A ono jako ve snu v podstatě nemá pointu, záleží především na atmosféře, tom „snovém líčení“. Používá velmi příjemný jazyk, s občasným neobvyklým pořádkem slov, který dílku přidává na výrazu. Opakované pasáže rytmizují text a zároveň jsou násobitelem nálady.
Svým charakterem je spíše okrajovým žánrem rubriky, nicméně dostatečně kvalitním, aby stálo za to ho schválit. Co se týče hvězdiček, volím mírný nadprůměr.
Ještě bych měla jeden dotaz: Spojení „... zasypané bělostnou.“ je záměr? Takto použité přídavné jméno přímo vybízí k následnému podstatnému jménu.