Marsia  7. 2. 2007 v 9:12:39

Tak kde začít? Třeba tak, jako mnozí v kritikách několika básních, které se v poslední době v rubrice objevily. Zkritizovala bych délku. Příliš dlouhé.

Nehodlám tu délku přepočítávat na verše. Myslím tím, že obě písničky jsou co do náplně zbytečně, až bych řekla nadbytečně, dlouhé, což to má za následek nesmyslné zvraty v ději a hlavně plno zbytečných (a nehodících se) údajů.

1. písnička
Dovídáme se, že ve městě je plno hezkých romantických dívek. Žádná z nich se nevyrovná té nejkrásnější - a zde vyvstává první problém, alespoň z mého pohledu, autor tu jako tu nejlepší ze všech uvádí dívku, kterou hned označí za zrádnou, nevěrnou a bůhví, co ještě - prostě romantika jí nic neříká. Dívka ta ráno vchází do hospůdky (trochu nezvyklé pro dívku) a díky své bystrosti uvidí rytíře (zde se, díky zvoleným slovům stává z balady fraška, možná mám jinou představu o "vizualizaci" rytíře než autor, ale rytíře vypadajícího jako rytíř lze poznat i bez vzpomínání bystrosti). Z jediného rytířova pohledu dívka pochopí, že ji rytíř miluje a je (pominu-li chybu vazby) z toho - svůdnice, nevěrnice, prostopášnice - vedle. Se samé lásky se opijí, zajímavé, "láska přišla v pravou chvíli" - byla-li to ovšem láska, po pěti džbáncích děvče rytíře svádí (jelikož jsem bez zkušenosti, nebudu hloubat nad tím, jak asi po těch pěti džbáncích vzpadali). Ale je opravdu třeba svádět někoho, kdo se už stejně zamiloval? Tady asi bude problém v mém chápání slova svádět. Inu, dívka svede rytíře na seno, kde opilí po něžné hře usínají a jsou zavražděni náhle se zjevivším hostinským.

Tedy, zajímavý příběh. Nečekaný mix balady a frašky (tento efekt je docílen nejen dějem, ale i používáním slov, která se prostě nehodí).

A druhý příběh je na tom stejně. Plno rozporů.

Moudrý oblíbený král, který se zřejmě rád oddává lovu, chození po hospodách a ,ehm, svádění děv s prolhavým jazykem (opět opustím meditace nad tím, kdo asi tyto děvy jsou). Králův prohnaný bratr svého moudrého příbuzného opije - pravda, poetické "nabídnu mu panáka" lze chápat i poměrně standartně ve smyslu pozvu ho na hostinu. Autor přeskakuje par drobných nezajímavých detailů, jako popis děje do doby, kdy je král (asi) zabit, jak zahladil stopy po vybití královské družiny... a dostáváme se na konec, kde, jak už to bývá, za královraždu odsoudí nejbližšího králova přítele. Ano, přesný popis smrti moudrého krále - ale kdo ví, jestli jeho bratr nebyl přece jen lepší vládce (popis krále pro královo kralování moc nehovoří).

Jak jsem řekla, příliš dlouhé, tak dlouhé, že se autor sám ve svém ději ztrácí. A samozřejmě, ne jen v ději, ale i ve formě (při snaže o jejíž dodržení autor používá berliček, které podráží nohy ději i stylu vznešené poezie, který se snaží nasadit).

Mgr. Holger  6. 2. 2007 v 22:03:47

Poněkud neskromný pokus o bardskou poezii.
Od samého počátku si troufnu polemizovat se samotným názvem – Písně mistra barda, protože látka samotná ani její zpracování o mistrovství nehovoří.

Příspěvek jsem nechal v nezměněné podobě, abych upozornil na skutečnost, že ne všechny příspěvky jsou v poslední době v typograficky přijatelné podobě a mohl některé tyto prohřešky demonstrovat, aby se už konečně uživatelé poučili. Zde chápu, že může být na vině autorova nezkušenost. Na druhé straně je nutné si uvědomit, že vaše příspěvky jsou publikací a měli byste k nim tedy přistupovat zodpovědně. (Například i tím, že dílko nedáte tři dny po odeslání k publikaci do Putyky...)

Pokud chcete, aby váš text byl na stránce odsazen od kraje, poznamenejte to redaktorovi, který to nějak vyřeší pomocí html. Neřešte to způsobem, který použil autor – tzn. nasázením mezer před text (mezery jsou někdy i na konci textu).

Psaní dolních uvozovek dvěma čárkami je jadrně řečeno prasárna, uvozovky mají svůj vlastní znak, který je nezbytné používat, v opačném případě jde o chybu.

Formální stránka dílka je také... všelijaká – rytmus a rým – první je velmi chatrné, druhé buď chatrné, nebo násilné. (O rýmu se mezi 1. a 3. veršem na mnohých místech či jinde „usnuli – zemřeli, lepší – lekci, podlehl – usedl, o králi – uhádli“ dá hovořit jen stěží.)

Podívejme se však blíže na obsah dílka a na některé úlety ve frázování, či stylistické chyby, které vedou k degradaci obsahu.

Již použití archaismu „jest“ v druhém verši hovoří o tom, že autorovi velmi brzy došel dech a tímto způsobem se snaží vybruslit z pasti formy, která je evidentně nad jeho síly. Následuje třetí verš, který uvádí „romantika tady platí“ a předchozí archaismus staví do nezáviděníhodné polohy. Tento výraz použitý navíc v první sloce je dost podivným uvedením do děje, místa atp. Krom toho operuje s dost vachrlatými termíny, u kterých by si mistr bard byl jist, že širšímu publiku asi nebudou jasné.

V druhé sloce je představena titulní hrdinka, avšak autor nedokáže držet formu. Možná by v této chvíli bylo pro autora i jeho dílko nejlepší prozření a odstoupení od básnického počinu do vod, kde si bude jistější. Protože vzápětí dívtku nebohou přenádhernou vylíčí coby zrádnou bažinu pro snahu držet zdání formy. V tom duchu pokračuje ve třetí sloce, což mu budiž přáno, lidové historky jsou často poznamenány závistí a dalšími komplexy...

3. a 4. verš 4. sloky je vyloženě úletem – čtenář bude dlouho tápat, zda má celé dílko Kornélii pohanit, či zvěčnit – protože ironie tohoto dvojverší je do očí bijící (nemluvě o chybějících interpunkčních znaménkách u zvolání „pane“). Pátá sloka je příkladem nezvládnutí popisu zlomového okamžiku, takže nakonec vyznívá suše, ba i scestně vlivem chybného užití „být vedle“ namísto být „vedle z někoho/něčeho“. Gramatickou chybou je nesprávný tvar „jí“.

Následuje dějový skok (krom nesprávného tvaru přechodníku), opět tápání v popisu - zde se nám pod vlivem nezkušenosti v popisu děje/pocitů/myšlenek vkrádá motiv lásky, posléze děvče najednou rytíře svede. Závěr pak je ránou z milosti, kdy přichází smíšek Robert – tedy pan Hostinský, který vše z povzdálí pozoroval a v pravou chvíli se do děje vložil. Ačkoli tímto čtenáře osvobodil, je i tak podobný prostředek manipulace s dějem projevem nezkušenosti autora a od toho odvislé kvality dílka (nabízí se srovnání s prostředkem „deus ex machina“).

Závěrečný vnitřní monolog Hostinského už nemůže nic pokazit, tak budiž.

Druhá píseň je srovnatelná s první co se týče obsahových, stylistických i gramatických kopanců, které nechám bez komentáře, neboť podstatné bylo vyřčeno a nic nového k pitvě obsahu či formy již nesdělím.

Pouze dodám, že je absurdní uvádět nástroj, na který se ta či ona píseň má doprovázet, protože o písňové formě těchto písní lze hovořit pouze po pěti džbáncích vína a potom je lepší snad mlátit tupými předměty do stolu.

Autorovi nelze upřít snahu, ale to je jediné, co ocením. Na druhou stranu by bylo smutné, kdyby to po tomto pokusu chtěl zabalit bez dalšího úsilí. Před autorem je dlouhá cesta, ale není neřešitelná.

Podstatné je:
- ujasnit si, jak má celkový příběh vypadat
- ujasnit si, jak má být celý příběh strukturován – tzn. jaký by měl být obsah jednotlivých částí příběhu – jednotlivých slok a pokud bude autor již kovaný, může přemýšlet i o sdělení jednotlivých veršů – jejich načasování...
- zamýšlet se nad postavami, jejich chováním, smýšlením atp.
- číst a číst a číst – jedině tak lze získat dostatečnou výrazovou zásobu, či zkušenost v tom, jak výrazy používat.

Samozřejmě, jde to i bez toho, ale to už je oblast mýtů a magie, do které se pouštět nebudu.

Zdrví Holger