Sláma
| Autor: | Baron Mak Mar |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 8 |
Seděl na židli a odpočíval. Už byl unaven z těch slavností Žně a Píle, kde lidé jen tančili, juchali, poskakovali, zpíjeli se do němoty a jen pánbůh ví, co všechno dalšího ještě. Jmenoval se Sláma, byl to statný třicátník a o farmě a hospodářství věděl snad všechno, co se vědět dá. ,,No tak – pojď si zatancovat, nebo se ti snad už nelíbím?‘‘ , to byla jeho manželka Jilma. Té odmítnout nedokázal, zvedl se ze židle a šel znovu tančit.
* * *
Když potom večer dorazili domů, unavení a zmožení tancem,tak šťastní, jak jen mohou být dva manželé po tancovačce, uložili se k spánku. Jilma usnula prakticky okamžitě, jak složila hlavu na polštář, avšak Sláma ne a ne usnout. I když byl unavený ze slavností , které ještě dva dny potrvají a skončí až obřadním zahájením senoseče. Kněz bude muset obejít všechny v obci a požehnat kosám, aby se sedlákům dobře žnulo. Byl to starý obyčej a zde, v Horním Měšci, na tradice důsledně dbali.
Sláma se posadil na posteli, věda že dnes v noci se moc nevyspí. Měl jakýsi pocit, zlou předtuchu. A Sláma své intuici důvěřoval. Před několika lety mu nějaký vnitřní hlas našeptával, aby zabil a zpracoval prase, i když k něčemu takovému rozhodně nebyl vhodný čas – začátek léta. Který člověk by v tu dobu zabíjel svůj zvířecí majetek a tím se znevýhodňoval, ba si přímo ničil vyhlídku na zimu prožitou beze strachu o jídlo? Kupovat jídlo od hradního pána Kotláře, či od hostinského bylo, v zimě, opravdu drahé . A peněz nebylo nazbyt. Ale Sláma poslechl svůj hlas.
I přes udivené pohledy sousedů, zamračené obočí kněze a výsměšky hradního pána uspořádal zabíjačku se vším všudy, jak se patří. Na té sousedé okusili vepřového toho roku naposledy. O týden později se přihnal prasečí mor a všichni vepříci, pašíci a prasátka v okolí pomřeli.
O několik dní později stoupaly ze všech vesnic postiženého kraje pruhy tmavého dýmu z pálených zdechlin, protože jejich maso bylo nepoživatelné. Jen Sláma byl zaopatřen.
A tak nyní tuše, že se stane něco zlého, vstal, zneklidněně se oblékl a vyšel ven z domu, opřel se ramenem o zeď a díval se na své hospodářství, koupající se v úplňkovém světle:chlívek se dvěma kozami a vepříkem,poctivé, zděné stavení, které tu stálo už od dob jeho děda; dřevěný kurník k němu přiléhající, kůlna s nářadím, malá ohrada původně určená pro koně, nyní jen pro kozy a studna s dobrou vodou, to celé oplocené nízkým zeleně natřeným plůtkem z pevného dřeva.
A najednou když tam tak stál, vnímaje jen teplo pozdního letního večera a chlad dřevěných klád, ze kterých byl srouben obytný dům,uslyšel zuřivé zavytí. Na obyčejného hlídacího psa, který byl ve zdejších krajích běžný, to znělo moc...zvířecky. A zuřivě. Když Sláma uslyšel ten vysoký táhlý zvuk plný zloby a nenávisti, otřásl se. Později o tom přemýšlel a dospěl k názoru, že v tom zvuku bylo i něco víc: zoufalství a bezmocnost.
Sláma pro jistotu šel zkontrolovat kozy a slepice, přičemž kurník i chlív zamknul na petlici.pak šel zpět do domu, zavřel a zamknul okenice. Potom zapálil lampičku, vytáhnul karty a začal hrát Černého Toma pro ukrácení chvíle.
Zrovna se mu začalo dařit, když uslyšel křik. Zoufalý, ženský hlas znějící daleko za přirozenou tóninou dívčího hlasu. Takovým hlasem mohl křičet jen někdo, kdo by už za chvilku teoreticky neměl být mezi živými. Sláma vyskočil, až se židle překotila a s hlasitým bouchnutím dopadla na zem. Uslyšel Jilmu, jak se ve vedlejší místnosti probudila s vylekaným výkřikem na rtech.
,,Zůstaň tady Jilmo a nikomu neotvírej! Zamkni se tady a otevři jenom mě, nebo sousedům. Je ti to jasné?´´
Ani nečekal na odpověď, popadl lampičku a vyběhl ven. Venku vál mírný větřík, probouzející v korunách stromů šelest nespočetna listů, jako bezeslovný chór, jako hold hluboké noci. Nic z toho ale Slámu nezajímalo, jenom zaběhl do kůlny pro sekeru na dříví a běžel zase zpět k brance. Když míjel dům, s uspokojením zaznamenal zastrkování petlice provázené tichým šramotem. Proběhl zelenou brankou plotu a pospíchal směrem k vesnici.
Jeho malý pozemek totiž ležel na malém návrší za Horním Měšcem, několik málo minutek cesty pomalé chůze od vesnice. Jeho malá lampička spolu s měsícem vytvářela stíny stromů, podobné mátohám, strašidlům z dětských pohádek či mýtickým bytostem z pověstí. Tyto stromy z obou stran lemující cestu se líně natahovaly ke svým protějškům na druhé straně cesty a tvořily tak klenutý průchod.
Bylo vidět, že se ve vesnici něco děje. U sousedky Točkové, které před několika lety zemřel manžel, který jí odkázal velký statek a nechal tu s ní pět potomků ve věku od pěti do sedmnácti let byla, otevřená vstupní branka vedoucí do statku zařízeného obdobně, jako Slámův. Když se k nim rychlým sprintem dostal blíž, tak aby viděl na dveře domu, které byly rozražené dokořán, uzřel temnou siluetu objemného těla, které skoro splývalo s okolní temnotou. To byla Točková.
Vdova Točková byla totiž velmi otylá, dobrosrdečná, tvrdá žena kolem čtyřicítky. O statek se starala spolu se třemi ze svých dětí, nejstarší syn byl právě v učení u nerudného kováře Fojtla a jeho o dva roky mladší sestra se vdala do dobré, poctivé rodiny. Zbývající děti jí pomáhaly s pracemi na statku.
,,Ach Bože všemohoucí...´´, vydechl Sláma,když přišel blíže a odvrátil pohled stranou. Vdova ležela v nepřirozené pozici, oči vytřeštěné v němé grimase strachu a vzdoru, hrdlo rozdrásáno až k obratlům, bez jedné nohy, které si všimnul až později, protože ta ležela opodál v mrkvovém záhonu. Prosté lněné šaty měla prosáklé krví, měla mnoho tržných zranění a snad nebylo na jejím těle místa bez smrtonosných otisků zubů.
Utržené ucho, chybějící prst, noha v záhonu......Někdy si všímal příliš mnoha detailů. Zcela zbytečně.
Byl tu jako první. Sice to neměl tak blízko jako jiní sousedé, ale nebyl tak jako většina místních lidí vychováván ve skoro bezmezné pověrčivosti, nebyl z tohoto kraje. Když mu bylo asi deset, přivezl ho sem potulný obchodník na káře tažené osly, s tím, že mu ho dal jakýsi cizinec, aby ho opatroval. Obchodník neměl rodičovské sklony a tak ho prodal za docela vysokou cenu první ženě, která o něj projevila zájem. Jeho adoptivní maminka umřela minulý rok a obchodník se vytratil z jeho světa. Na dobu před příjezdem do Měšce si nepamatoval nic, zhola nic. Rozhodně však nebyl pověrčivý. Pochopitelně neexistovala žádná zkazka nebo tradice, která by radila, aby nikdo nevycházel ven, když se za úplňku ozve prazvláštní zavytí a hned nato zaječí stará vdova, zjevně v posledních vteřinách. To by byl selský rozum. Potíž byla v tom, že znamení pro odvracení všeho zlého byla série pohybů hlavy, trupu a rukou a na její původní verzi byla důležitá nejen plná pohyblivost těla od pasu nahoru, ale také asi pět minut času.. Jak již bylo řečeno, v Horním Měšci VELMI dbali na staré tradice.
Sláma překročil nehybné, chladnoucí tělo a vstoupil do domu. Pozvedl lampičku, aby lépe viděl. Na chviličku, pak ji rychle položil na zem a vyběhl ven zvracet.
Uvnitř byla všude krev, na zdech, jídelním stole, na schodech vedoucích do druhého patra domu, na hrníčcích, skleničkách a talířích ležících na zemi ve veliké hromadě střepů, ze které se blýskaly ohnuté vidličky, jídelní nože a lžíce. Pod stolem ve světnici bylo torzo malého dítěte, chlapce nebo holčičky. S jistotou by to bez bližšího zkoumání přesně určil jen málokdo. Zbytek tělíčka neměl nohu a hlavu, ruce byly doširoka rozhozené v bezvládném gestu a byl skoro roztržen vejpůl, takže se vnitřnosti vyvalily ven. V rohu byla hlavička s copánky barvy myší šedi, celými zastříkanými zasychající krvi a byla naštěstí obrácena čelem ke zdi. Na zemi u dveří ležel jakýsi cár oblečení, patrně sukně, který nyní splýval s krví zrudlou podlahou. Ničeho víc už si radši nevšímal.
Někde se rozplakalo dítě.
Ze sousedů první dorazil vytáhlý hostinský Zatřesměšec, který si nesl jasnou lucernu. Při pohledu na tělo sousedky Točkové se zastavil, vykulil oči a zakřičel hrůzou, podíval se Slámovi do obličeje, pak zase zpět na nehybné tělo, vběhl do domu a za chvilku se k němu vrátil zpět, se skloněnou hlavou. V obličeji celý zbledl, třásly se mu ruce a když promluvil bylo na něm vidět, jak se přemáhá, aby nezačal stejně jako Sláma zvracet.
,,To je hrozné...Taková dobrá, hodná ženská...Ještě včera si u mě kupovala olej do lampy, žertovala, smála se...a teď? A tam uvnitř...´´, hlas se mu ztratil v záplavě šokovaných vzlyků. Posadil se na zem a začal trhaně, štkavě plakat. Sláma mu položil ruku na rameno a sdílel s ním jeho smutek. Pak se po chvíli sebral a začal se dívat po něčem, co by mu prozradilo, kdo, nebo co to může mít na svědomí.
Než došli ostatní sousedé už věděl, že to, co má masakr na svědomí, by teoreticky mohl být pes nebo vlk. To ovšem kdyby ten pes nebo vlk měl tlapu velikosti podšálku kávového hrníčku. Když to něco totiž utíkalo pryč od domu vdovy, šláplo to do dobytčího trusu na cestě a tak nemusel být královský lovčí, aby to poznal. A zuby, co dokázaly provádět takové zásahy do lidské anatomie, musely mít obdivuhodný stisk. Nějaká malá holčička z davu začala hystericky křičet a za chvilku se bezmocně rozplakala. Mezitím se někdo podnikavější rozhodl dát věci do lepšího stavu. Byla to místní tkadlena, postarší, přísná dáma. Začala shánět děti do houfů a posílat domů, zatímco jiné sousedky se rozhodly, že poklidí nepořádek v domě. První žena, která vkročila dovnitř, zaječela jako siréna a skácela se v bezvědomí na zem
Sláma chtěl pokračovat v pátrání co a jak se vlastně seběhlo, když tu se náhle polekaně narovnal a zaklel.
,,Sakra!! Zatraceně! Jilma je doma...a jestli to dokázalo nadělat takovouhle spoušť...Já...´´,nedokončil Sláma. Okamžitě sebral ze země sekeru, lampičku, prodral se davem probírajících se šokovaných sousedů a začal utíkat nahoru po cestě ke svému statku. Všimnul si totiž, že otisk, který viděl na výkalu směřoval nikoli K domu staré Točkové, ale OD něj, to znamená směrem na návrší, kde měl statek. Srdce se mu málem zastavilo, když si uvědomil, že to, co se stalo vdově, se může docela dobře stát i Jilmě. Hnal se přímo vražedným tempem, takže mu při běhu zhasla lampička a navíc se při běhu bolestivě udeřil toporem sekery do holeně.
Když doběhl ke své zeleně natřené brance byl uřícený a zadýchaný. Branku otevřel a proběhl jí bez znatelné ztráty rychlosti. Domovní dveře byly zle podrápané, ale jinak si ničeho nepatřičného nevšiml. ,,Jilmo? Jilmo jsi tam?´´, zavolal zmítán obavami. Nic. Jen šelestění větru mu bylo odpovědí na jeho otázku. Zaklepal na dveře a znovu zavolal. Mlčení. Sílení větru. Koruny stromů začaly šumět hlasitěji. Začal obcházet dům. Když došel k první okenici, zastavila ho vlna úleku, jako by ho někdo polil vodou.
,, Jilmo...´´, vydechl potichu, tak potichu, že tento vzdych zanikl v šumotu korun stromů. Přes nebe se blíží mraky, černé jako nenávist, jako zrada. A Sláma stál několik vteřin tiše bez jediného slova v totální hrůze. Roztřískané okenice a rozbité okno se na něj zlomyslně šklebily, jako křivé zuby staré ježibaby. Na jednom ostrém okraji okenního skla se skvěla krůpěj krve. Přese hrůzu, co uvnitř uvidí, tam vlezl. Mraky zakryly měsíc. Povedlo se mu zažhnout světlo v lucerně, která byla v ložnici, kam ústilo okno. Tady Jilma nebyla. Vešel do světnice, kde předtím hrál karty. Ty byly pořád na stole. Zapálenou lucernu postavil na skříňku a pevněji sevřel topůrko sekery.
Na židli seděl malý starý muž. Hluboké vrásky starce napovídaly o strastiplném a těžkém životě. Měl podivný, těkavý pohled, pořád se neklidně ošíval a díval se na svoje ruce. Šaty měl zle potrhané a skoro žádné neměl, jen jakýsi cár látky kolem beder, který si přidržoval rukou. Na hrudi měl řeznou ránu pocházející patrně z rozbitého okna.
,,Kdo jste a co tu chcete?! A kde je Jilma?´´, zeptal se Sláma nervózně a s určitou bázní, ale taky se zlobou.
,,Ty mě nepoznáváš?´´,opáčil muž skřehotavým hlasem, ale hned zase pokračoval:,,No bodejť by taky jo, tys tehdy byl malý škvrně,´´uchechtnul se. Nervózní pohled na ruce.
,,Tak kdo teda jste?!!´´, zvýšil hlas Sláma. Už byl opravdu velmi unavený a na tohle neměl náladu. Chtěl vědět, že je Jilma v pořádku a to bylo v tuhle chvíli sporné. To ho rozčilovalo a zároveň plnilo obavami, Vždyť on Jilmu miluje, nikdy o tom nepochyboval.
,,Moje pravý jméno tu nikdo nezná. A já skutečně nevidím důvod k tomu, abych ti ho říkal.´´ Tik v obličeji, pohled na ruce. ,,Ale povím ti, kdo jsem. Spíš, co jsem udělal. To já jsem tě přivezl do téhleté zavšivené díry, když ti bylo asi tak deset.´´ Zneklidňující škleb, který se na jeho tváři objevil Slámu rozčiloval. Na okamžik ztichl.
,,Ty jsi ten...ten...ten obchodník, co mě prodal za pět zlaťáků?!!´´, zařval Sláma. ,,A kde je u všech čertů Jilma?!´´, pokračoval rozzuřeně. Hodně rozzuřeně.
Celý Slámův dosavadní život se rozpadl do nic neznamenajících střípků, žhavá láva zuřivosti ho úplně pohltila ... Že by ho tento muž, ten odporný hlen na cestě, takováhle krysa měla za úkol opatrovat....
I když Fergus viděl vzteky nepříčetného Slámu, jak se natahuje, aby mu zasadil ránu ostrou sekerou na dříví, zůstal ledově klidný.
,,Jilma je támhle vzadu´´, řekl tvrdším hlasem, než prve a ukázal prstem k šatní truhle, ve které měla Jilma svoje oblečení. Kradmý pohled na ruce.
,,Co??!´´, nepochopil nejdřív Sláma ve své zuřivosti. Teď bylo prioritou seknout do tohoto muže, potom znova a znova, dokud by z něj byly kousky tak malé, že už by nestály za rozsekání.
,,Říkám, že Jilma je v té truhle, nechápeš?!,´´ zvedl Fergus hlas, teď už nezněl tak roztřeseně, ale stejně na něm bylo něco znervózňujícího.,, A přestaň tu mávat s tím železem, tím mi neuškodíš.´´, dodal výsměšně.
Tím už Slámu dohnal pomalu až za hranici zuřivosti.
,,COŽE??!! TOHLE ŽELEZO ŽE TI NEUŠKODÍ? TO TEPRVE UVIDÍŠ, CO TOHLE ŽELEZO DOKÁŽE...´´, řval Sláma, až se třásly zdi.....
Černé mraky se rozestoupily úplňkový měsíc na okamžik zasvítil naplno....
Pohled na ruce...tik ve tváři...křivý, vítězoslavný úsměv...
Sláma se rozpřáhl a vší silou udeřil sekerou tam, kde ještě před několika vteřinami byl onen mužík. Ten se ale s překvapivou mrštností vší silou zapřel nohama o zem a tak překotil židli, následně udělal kotoul vzad a mrštně se postavil ta nohy. Ozvalo se lupnutí, jak se sekera, která byla vedena nekontrolovanou silou zasekla Slámovi do lýtka a prosekla kost. Sláma zavyl a skácel se na zem a šokovaně si sevřel nohu do rukou.
Mezitím se s tulákem děla podivná proměna. Hrudník se mu rozšířil, začal rychle porůstat srstí, nohy a ruce se mu začaly zkracovat. Obličej se začal protahovat dopředu, dech se mu zrychlil a zhrubl. Proměna se udála velice rychle. Za několik vteřin stál naproti ležícímu a skučícímu Slámovi ohromný vlk.
,, Ty jeden hnusnej zkurvysyne...´´, zasípal Sláma, a to bylo také to poslední, co řekl...
* * *
Té noci se nad malou a poklidnou vesnicí, zvané Horní Měšec rozléhaly další výkřiky. Stoupaly k nebesům, za odplouvajícími mraky, a nejednou se opakovaly v bujné a pověrčivé fantazii vesničanů. A obrovský, vlku podobný pes se tiše kradl od zeleně natřeného plůtku, obíhajícího pěkný statek. Z tlamy mu kapala krev. Byl spokojený. Ne každá noc se mu takhle vydařila...
* * *
Tu noc se ve vesnici Horní Měšec udály čtyři brutální vraždy, všechny oběti byly rozsápány neznámým běsem, který tu noc vraždil všude v okolí. Byli to: vdova Točková, její malá dceruška, jakýsi sedlák Sláma a jeho manželka Jilma. Pohřby se konaly o několik dní později.
Druhý den po masakru přijel do Horního Měšce potulný obchodník na káře tažené osly, který nikomu neřekl, jak se jmenuje. Jen prodal několik věcí, po kterých byla poptávka a zase odjel pryč.........
* * *
Malé, ale pěkné hospodářství kousíček za vesnicí koupil jeden novomanželský pár. Manžel byl syn vdovy Točkové, který se nedávno vyučil na kováře a jeho žena byla dcera místní tkadleny. Po několika týdnech se ale rychle odstěhovali. Oba byli mnohem zamlklejší, než když se do domu nastěhovali a navíc se děsili hlasitých zvuků a prudkých pohybů.
O tom co se jim v domě přihodilo skoro vůbec nemluvili. Ale nějak se rozkřiklo, že prý na statku straší duch bývalého statkáře. Ten v posledních okamžicích svého života tak nenáviděl, že odraz jeho nenávisti a zloby přetrval i po jeho smrti. Vesničané se toho domu báli a nechodili tam, pokud nemuseli.
A pak se z pravdy stal příběh..... z příběhu povídačka pro staré babky a naposledy vystupoval jako pohádky pro strašení dětí...... A kulhající, zuřivý duch Slámy neustále bloudí po svém chátrajícím statku a hledá někoho, komu by se mohl pomstít, za svůj osud.....
Diskuze
Zdravím,
Mne sa toto dielko páčilo. Je to príbeh bežného človeka v idylickom prostredí dediny.
Dej je autorom podávaný veľmi dobre a má spád. Možno sa na konci hlavná postava, ako už povedala Shelagh, správa mierne nelogicky, ale podľa mňa by sa to dalo vysvetliť veľmi prosto tým, že sa jednalo o skratovú situáciu a Sláma ju nezvládol úplne najlepšie.
Veľmi na mňa zapôsobilo to, že autor dej vsadil do dedinského prostredia a že dokázal to prostredie vrámci príbehu aj ako-tak využiť napriek tomu, že sa poviedka orientovala skôr na dej.
Hoci tomu bolo tak, že hlavnou postavou bol farmár Sláma, mne sa ako postava páčil kupec-vlkolak Fergus, ktorý bol podľa mňa zaujímavejší. Ako vlkolak spáchal štyri ohavné vraždy a hoci si uvedomuje svoju bezmocnosť – nemôže dlho vzdorovať túžbe po zabíjaní a mäse, ale napriek tomu sa ako človek prijíma. Mal som pocit, že ide o postavu s veľmi ojedinelým myslením a bolo by veľmi zaujímavé, keby nám autor poskytol hlbšiu sondu do psychiky tejto postavy. Keďže sa ale dej a príbeh točil okolo Slámu, tak sme sa tej hlbšej sondy nedočkali. Ja ale aj napriek tomu veľmi kladne hodnotím to, ako bol ten vlkolak – vrámci možností – prezentovaný.
Túto poviedku budem hodnotiť maximom, pretože ma veľmi zaujala, je veľmi dobre využiteľná do DrD a aj keď možno trpí chybičkami, ktoré tu už spomenuli ľudia predo mnou – všetci určite viac znalí vo veci ako ja – aj tak mám ale s poviedky len tie najlepšie pocity.
Teším sa ďalší autorov počin
Pekný deň
Darian
Skutočne pekne napísané. Vyhovoval mi slovník i celkový štýl a pokus dodať hlavnej postave plastickosť a vierohodnosť. Myslím, že sa to pekne podarilo a neutrpel tým ani spád príbehu. Dielo má dobrú atmosferickosť a je v drd prakticky veľmi dobre využiteľné.
Ako obvykle mi tu niečo chýba, preto nemôžem hodnotiť najvyššie, celkovo je to však v nadpriemere.
Záver mi trochu pripomenul Grudge (jap. horor - Nenávisť), je to však v rámci žánru základný, bežný a logický motív, takže to neberiem ako plagiátorstvo ani gýč. V rámci možností by som sa však v záujme inovácie a originality používaniu takýchto nápadov (človek pri smrti strašne trpel/nenávidel tak jeho duch či pocity neopustili miesto) vyhol.
Použitelné do DrD prakticky beze změn, jako místní legenda nebo úvod k dobrodružství.
Není to na 5*, na to bylo dílo hlavně ve své prostřední části příliš "roztahané". Abych použil tvých slov, všímáš si až příliš mnoha detailů. Zcela zbytečně.
Nicméně myslím, že mohu dát s klidným svědomím za 4*.
Dílko psané vcelku zajímavým a čtivým stylem, obsahuje ale příliš mnoho rozporů na to, abych ho mohla označit za „dobré“. Zajímavě je postavený kontrast idylického vesnického života a hrůzostrašné události vytvářející příběh povídky. Stejně tak mohu pochválit bohatý jazyk a výrazové prostředky užité v dílku.
Teď se ovšem dostanu k tomu ALE: Čtyři pětiny dílka se rozvíjí děj, proběhne hlavní událost a když má dojít na finále, najednou jakoby začal psát jiný pisatel. Pryč je originální vidění věcí jinak obyčejných či často popisovaných, hlavní postava se najednou začne chovat naprosto nelogicky a vůbec celá pointa naprosto přestane odpovídat duchu předchozího vyprávění. Autor evidentně neukočíroval svoji fantazii, nezvládl to po stránce dějové i stylistické.
Z konkrétních nedostatků vyjmenuji:
- příliš dlouhá souvětí
- formální typografické nedostatky – za slovem se píše interpunkční znaménko bez mezery, která naopak vždy za interpunkční znaménko patří
- při naznačení nedopovězené myšlenky či věty se píšou jen tři tečky
- chyby v psaní přímé řeči
- pokulhávající přirovnání, např. „šelest nespočetna listů, jako bezeslovný chór, jako hold hluboké noci“ (navíc správně je nespočtu)
Celkově tedy lehce nadprůměrné dílko, tedy za tři.