Ti, již dělají zázraky
| Autor: | Ysquanir |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 24 |
Dlouhá linka se táhla napříč jiskrnou bílou plání rozprostírající se kam až oko dohlédlo. Vše bylo dokonale stejné, každý střípek ledu, každá vločka, každý odraz světla, k nerozeznání od svých bratrů a sester. Stejně krásné, stejně chladné. Jen ta dlouhá linka v nekonečném stejném světě, jen ta neměla bratra ani sestru. Byla sama v tom cizím světě jen se svým otcem.
Chlapec v bílé kožešině, která dřív patřila statnému lednímu medvědovi, ztěžka oddychoval a pomalu si razil cestu mořem bílého sněhu zanechávaje za sebou onu osamělou dlouhou linku svých stop. Nebýt sněžnic připnutých na nohou, byl by teď popás ve sněhu. Tolik bílé. Pomalu zapomínal, jak vypadají jiné barvy. Měl strach, že už je nikdy neuvidí. Ani svou oblíbenou zelenou, barvu lesa, stromů, trávy a květin. Zoufale toužil po odpočinku, ale po nedávné zkušenosti se neodvažoval ani zpomalit.
Ulehl, nechal se zmást tím sladkým hláskem, který nahlodával jeho odhodlanost. Sníh mu vytvořil dokonalé lože a on se teď cítil jako král. Král nekonečně dlouhého bílého světa bez života. „Živý král aby vládl mrtvému království?“ ptal se posměšně ten sladký hlásek. „Chceš-li vládnout, musíš zemřít. Neboj se, usedni na bílý třpytivý trůn bílého třpytivého světa. Potěš své ubohé oči pohledem na tu nezměrnou krásu. Staň se její součástí. Udělej ten poslední krůček, přestaň se trápit touto nesmyslnou cestou. Zázraky se nedějí za bílou plání, ale na ní.“ Ano, chtěl vládnout. Chtěl zemřít. Strhl ze sebe těžkou bílou kůži i další šatstvo. Odhalil svou hruď a nastavil ji pařátům smrti. Chtěl to skončit co nejdříve. Teď zalitoval meče, který odhodil před pár dny, zdál se mu příliš těžký. Lehl tedy naznak do sněhu, čekajíc na náruč smrti. Pomalu se mu vytrácelo teplo z těla a začaly modrat končetiny. Vzpomněl si na svou matku umírající v křečích s odpornými puchýři na obličeji. Vzpomněl si na slib, že přejde ledové moře a bude dělat zázraky. Slíbil jí to. Obrovská vlna stesku, vzteku a provinilosti se v něm vzdmula. Vyškrábal se na promrzlé nohy s novou odhodlaností žít a jít dál.
Znovu se zastyděl nad tou vzpomínkou. Nemohl se už zastavit, věděl, že by tomu hlásku vícekrát neodolal.
Stále to monotónní vrzání stlačovaného sněhu. Nesměl na to myslet. Na to, kolik ho ještě čeká utrpení na této strastiplné cestě. Myslel na to, jaké to bude, až bude dělat zázraky, až uvidí ten jiný svět, ty vznášející se azurově modré věže, o kterých vyprávěli všichni ti dobrodruzi. Znovu to vrzání. „Jak dlouho ještě!“ rozkřikl se na bílé vločky tiše padající z nebe. „Jak dlouho! Ještě.“ Když se nedočkal odpovědi, začal, jako malý usmrkanec, zběsile skákat a chytat vločky. Rozběhl se kupředu. Zlomil si sněžnice a shodil kůži, ale stále běžel. Jako by byl lehčí, lehčí než za posledních pět dní, kdy se i se sněžnicemi na nohou propadal mnohem víc do bílé pokrývky. Linka jeho stop náhle skončila. Již nezanechával vrstvu sypkého sněhu rozrytou a nenarušoval již více rovnováhu bílého světa. Běžel, dokud nepadl vyčerpáním do sněhu, který se před ním znenadání propadl jako tenké větévky zakrývající hlubokou díru. Byl v pasti, chycen lovcem, který má sladký konejšivý hlásek a chce z něj udělat krále nekonečného mrazivého mrtvého světa. Vrhl poslední zoufalý vyčítavý pohled na vločky neúprosně padající z toho šedého bezedného pytle kdesi nahoře.
Vtom to uviděl, vysoko na obzoru se vznášela azurově modrá věž, která svým vrcholkem trhala ten olověný nadmutý pytel. Chlapec se zvedl a zíral na ni s otevřenými ústy. Přestal vnímat zimu i bolest a únavu v promrzlém těle. Znovu mu svitla naděje. Vyrazil kupředu jak nejrychleji mohl, naplněn novou silou pramenící z neznáma.
„Vítej ty, jenž máš v očích azurovou modř, v žilách rudou krev a obrovskou nespoutanou moc, která se zrodila na bílých pláních.“ Takto ho mezi sebe přijali ti, již dělají zázraky.
Diskuze
ti, již dělají zázraky.- rek bych spis ti jenz delaji......
zacatek5* prostredek 3* konec 5*= 4 *
ten prostredek se mi zdal takovej divnej v tom jak se jen tak mirnix tyrnyx sebral vstal a pokracoval.
Jenom se zastydel a pak to slo raz naraz. Vubec to nebyl boj.
ale celkove dobry ne moc dlouhy ne prazdny dobry
Ano. Ano! Velice dobrá ukázka, jak se dá na malém prostoru zahrát velké divadlo. Každé slovo má své místo. Ale nic není dokonalé, i tady se něco najde.
Shelagh vytkla pár chyb, zejména v části „Jak dlouho ještě!“ rozkřikl se na bílé vločky tiše padající z nebe. „Jak dlouho! Ještě.“ je velmi nápadné.
"Obrovská vlna stesku, vzteku a provinilosti se v něm vzdmula." Tady si myslím, že pokud by konec byl "se v něm znova vzedmula", nevadilo by ani porušení elementárních pravidel slovosledu.
Hodnotím za velmi slušné 4*.
Nemohu se obracet na chyby gramatické, jelikož je sám často dělám. Pokud jich není text přesycen, dají se přehlédnout. Líbí se mi styl tvého líčení. Popis situace a místa, do nichž se člověk vžije. Sám uvažuji dost obdobně, když něco píši. Tzn., příběh je pro mě věc druhotná, důležitější je pocitový vjem. Občasné stylistické zakolísání se přihodí i těm nejzkušenějším. Pěkné, až na konec, který na mě působil poněkud utnutě. Trochu více příběhu, a bylo by to velmi zajímavé.
Shelagh:
Neohrabaný mi nepřijde ani tolik ten medvěd samotný, jako spíš, že ta informace byla dána do vedlejší věty (i když musím příznat, že v hlavní větě by to možná vypadalo ještě hůř). Ale já si nemohu pomoct; působí to tak na mě.
Azucuache
Zaara:
V Tebou citované větě ta čárka být nemusí, ale její umístění není chybné.
Dva otazníky za sebou se nepíší, to je chyba. Maximálně lze napsat otazník a vykřičník, nicméně pokud autor použil ve větě zdánlivě tázací vykřičník, lze ji chápat jako řečnickou otázku či spíš jako výraz emocí, nikoliv jako otázku.
"Již" je zastaralejší, nicméně správný výraz pro "kteří".
Azucuache:
Zajímalo by mne, co Ti přijde na statném ledním medvědovi neohrabané?
Zdravím autora.
Povídka je moc hezká. Opravdu mě překvapil ten závěr - teda jestli jsem ho správně pochopila, což doufám ano. Očekávala jsem, že umře, ale tohle mě nenapadlo :)
Jinak - občas nějaká chybička, ale není to zas tak hrozné.
"Chlapec v bílé kožešině, která dřív patřila statnému lednímu medvědovi," - to o tom medvědovi mi přišlo poněkud neohrabané
Ale jinak se ti to povedlo; jen tak dál ****
Azucuache
-- "Vše bylo dokonale stejné, každý střípek ledu, každá vločka, každý odraz světla, k nerozeznání od svých bratrů a sester." - Mno... ta poslední čárka se mi tam ale vůbec nezdá.
-- na začátklu opakuješ slovo "linka". Prvně je to Ta dlouhá linka, kterou to začíná a pak linka stop ve svěhu. V druhém případě mi tam nesedí
-- "Jak dlouho ještě!“ - Proč tu není otazník? Zde bych preferoval dva otazníky, nebo otazník a vykřičník, oboje značí křik a zesílí otázku
-- "ti, již" - Již? Hmm, tenle tvar mi nesedí.
Sumasumárec: Podívka má spád, myšlenku a dobrou jazykovou propracovanost. Užíváš přívlastků a metafor, což se mi též líbí. Možná trochu zrychlit děj kratšími větami. ;-)
Piš dál, Ysquanir(e)...
Krátká povídka, která staví především na vykreslení atmosféry. Tady musím autora pochválit, protože se mu to obstojně daří s poměrně malým množstvím prostředků; když jsem dílko četla, měla jsem bílou pláň před očima a bylo mi chladno.
Nicméně i přes opravy zůstalo v textu pár chybek:
- popás – po pás
- „čekajíc“ je přechodník rodu ženského – správně je „čekaje“
- přestože má čeština poměrně volná pravidla pro slovosled, je třeba zachovávat alespoň elementární pořadí, což ve větě „Obrovská vlna stesku, vzteku a provinilosti se v něm vzdmula.“ není – správně by mělo být „Vzdmula se něm obrovská vlna stesku, vzteku a provinilosti.“
- „začal, jako malý usmrkanec, zběsile“ – vsuvka „jako malý usmrkanec“ nemá být oddělena čárkami
Celkově považuji povídku za mírný nadprůměr, tedy za tři.