1. dopis Edwixe mistru Accalonovi
| Autor: | Dandhi |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 17 |
Vážený mistře Accalone
Předem musím znovu důrazně protestovat proti Vašemu nápadu pověřit tímto úkolem právě mne. Víte, že já, jako Váš věrný učeň, jsem vždy bez sebemenšího zaváhání a remcání plnil jakékoli Vaše příkazy. Stal jsem se svou neochvějnou kázní a pílí nejlepším z celé skupiny ostatních studentů. Nikdy jsem po Vás nechtěl žádné úlevy, i přes závažné choroby jsem za celou dobu učení nezameškal ani jednu přednášku. Proto Vás opět poníženě prosím, ať přenecháte tento úkol někomu jinému. Klidně se postavím proti rozzuřené dračici, budu bojovat proti hordě krvežíznivých démonů, ale jen mne prosím nenechávejte mezi tou goblinní pakáží!
Vím, že jste mi vždy vytýkal moji netolerantnost vůči některým rasám, ale po tom, co teď prožívám já, by gobliny nesnášela i kněžka Bohyně. Začalo to už na začátku cesty, kdy mi Vaším sluhou Garkinem byla odepřena mula s tím, že patří k dobrým mravům nově příchozích k jeho klanu nepřijet na jezdeckém zvířeti. Jde prý o jakési gesto ukazující to, že se nad gobliny nepovyšujete. Já, coby trpaslík, s tímto opravdu problémy nemám, ale Garkin i přes mé rozumné argumenty odmítal s mulou pokračovat. Budiž, jsem zvyklý chodit po vlastních nohách, a tak jsem nakonec na tuto podmínku přistoupil. To, že jsem udělal chybu, jsem však poznal už před Vaším domem, kde na mne Garkin naložil tuny svých zavazadel plné zbytečných tretek, kterými chtěl počastovat svou rozsáhlou rodinu. To, že goblini tyto dary přijímají a ještě z nich mají neochvějnou radost podle mne svědčí o primitivnosti tohoto národa.
Zpomalen váhou všech těch brašen jsem se s Vaším sluhou vydal na cestu. Společnost Garkina potvrzuje staré trpasličí přísloví o malých národech: Trpaslíci jsou velcí činy, hobiti apetitem a goblini kecy. Tu zmatenou změť nudných a nezáživných rodinných historek, kterými mne ten tvor neustále otravoval už tak obtížnou cestu, by průměrný člověk řekl za pět až deset let. A to, jak jsem posléze zjistil, byl Garkin v tomhle ohledu průměrný goblin.
První čeho jsem si všiml, když jsme přijížděli k sídlu klanu Rozzuřeného Divočáka, byl příšerný zápach. Ačkoliv jsem si už při výrobě lektvarů zvykl na ledajaký puch, tohle na mne bylo moc a musel jsem se přemáhat, abych se nepozvracel. Je zvláštní, že goblini si v tomto zápachu libují. Z vysvětlení Garkina jsem pochopil, že goblini mají velice vyvinutý čich a dokáží v tomto zápachu rozeznávat jednotlivé osoby a tak určit, kdo je v doupěti přítomen, popřípadě komu toto doupě patří. Vzhledem k tomu, že si někteří goblini svůj zápach zvýrazňují jakýmsi výtažkem z trusu zvířat charakteristickými pro klan, nabírá smrad z goblinního doupěte gigantických rozměrů. Je jediným štěstím, že díky navazování kontaktů s civilizovanými národy od „pachových zvyků“ goblini pomalu upouštějí.
Před vstupem do jeskyně strážil mladý goblin, který mi byl posléze představen jako Bum Bum Bác. Nebo se o strážení aspoň pokoušel. Jeho jméno totiž necharakterizovalo jeho velikost a sílu, s kterou rozdával rány doprovázené příslušnými citoslovci, jak by se mohlo zdát. Smysl jeho jména jsem pochopil až ve chvíli, kdy pokoušejíc se vyjít nám vstříc a přivítat nás spadl asi pětkrát na zem. Tomu chlapci bylo těch pět metrů, které nás dělili, nekonečnou vzdáleností. Nohy se mu pletli a nešikovnost s jakou se pohyboval mi připadala neskutečná. Nebýt podpory Garkina, který Bumovi pomohl na nohy, bychom se snad uvítání ze strany strážníka nedočkali. Když jsem se Garkina ptal, jak mohl goblinní klan vůbec přežít, když jeho spánek hlídají Bum a jemu podobní, vysvětlil mi, že jsme přišli právě k jednomu z největších svátků goblinů zvanému v obecné řeči Přivítání. Mezi jednu z tradic vážící se k této události patří to, že klan hlídá nejstarší z dětí. Jelikož dospělost se mezi gobliny určuje podle činů a schopností jedince, nedivil jsem se, že stráží zrovna Bum Bum Bác.
Pokud mne zápach z goblinního příbytku zbavil posledních iluzí o práci mezi tímto národem, tak mne pohled do vnitřku jeskynně navíc přidal nové obavy. V jeskynním sále, uprostřed kterého plála obrovská vatra, mezi sebou pobíhali snad stovky těch špinavých ušatých ošklivců. Na zemi se mezi nimi válelo spoustu předmětů denní potřeby, které prostě někdo v případě potřeby vzal, použil a odhodil zpátky na zem. Nebylo výjímkou, že se k danému předmětu hlásilo více goblinů. V tom případě se strhla hádka a potom mnohdy rvačka. Takový nepořádek a bordel! Jak se mi stýská po naší pečlivě uklizené pracovně!
Nad tím vším se tyčila kláda upravená do podoby jakési dlouhé sedačky upevněné pomocí lan a kladek asi 5 metrů nad zemí. Na tomto dlouhém „trůnu“ sedělo deset goblinních žen, podle vzhledu velmi starých. Jak u primitivních národů bývá, vládne mezi gobliny silný kult ženy. „Rada starých žen“ před kterou jsem se brzy ocitl, mne pozorovala s uštěpačnými poznámkami a neustálým chichotem. Na mnoho z těch stařen už bez pochyby sáhla ruka demence a tak jsem musel snášet například déšť napůl ocumlaných cukrátek, kterým mne s dětinskou radostí častovala jedna z nich. Představil jsem se. Stařena obalená v nějaké kůži, zřejmě nejvyšší matriarcha, mne přivítala lámanou obecnou mluvou a zeptala se, proč jsem tak unavený. „S úctou ke goblinním tradicím jsem musel nést celý náklad sám,“ odpověděl jsem s poklonou, jak se sluší a patří. V tu chvíli se Garkin rozesmál. A rozesmály se i stařeny. A všichni goblini okolo. Ten Váš proklatý sluha si ze mně dělal srandu! Málem jsem jim všem řekl, co si o nich všech myslím, matriarcha se mi ale omluvila s tím, že jde o další z jejich tradic. Prý ten, kdo chce mezi gobliny delší dobu bývat, musí prokázat smysl pro humor. Jen díky mé vůli a oddanosti k Vám se mi povedlo na tváři vyloudit cosi vzdáleně podobné úsměvu. Všichni mou hereckou kreaci odměnili potleskem.
Vzápětí ke mne přišla goblinní dívenka s lžičkou a miskou plnou nějaké neidentifikovatelné hmoty. Tvářila se, že je to jídlo, tak jsem si misku vzal. Bystrým okem jsem se snažil odhadnout složení směsi, kterou goblinka nazvala jako Velkej Mišmaš. Šlo jakousi směs z hub a neidentifikovatelného masa plovoucí v husté podivně strakaté omáčce. S myšlenkou na to, že tu asi nic lepšího nenajdu jsem se pustil do jídla. Jelikož jsem byl hladový, dalo se to snést. Zeptal jsem se, jestlipak mají k jídlu i něco jiného. Obsáhlý seznam, který následoval, spojovalo jedno slovo: Mišmaš.
Utrpení v oblasti výběru jídel je však ničím v porovnáním s děsem, který mne čekal, když jsem byl zaveden do mého nynějšího příbytku. Zdá se, že pojem jako soukromí goblinům nic moc neříká. Chatrče, sestavené patrně z rákosu a trusu, stísněné u stěn jeskynně blízko sebe poskytují snad jen málo ochrany proti hluku od sousedů a dveře těchto domečků Vám poskytnou asi tolik bezpečí jako noční procházka po Rybářské čtvrti. Ubytování by nebylo tak strašné, kdybych nemusel svou komůrku sdílet s Garkinovým strýčkem jménem Studna Nápadů, jeho ženou Hrubou Záplatou a třemi dětmi.
Už po mém příchodu mně oblehla tlupa goblinčat tahající mne za vousy a říkající, že jsem málo zelenej. Hned na to vystoupil Studna Nápadů a nabídl mi nocleh. Nyní Vám píšu, obležen v téhle hrůze a otravován těmi haranty.
Mistře, úkol, který jste mi zadal, zmapovat goblinní kulturu, zvyky a obyčeje, se ukázal být velice těžkým a obtížným a vyžaduje si, bohužel, dlouhodobější pobyt mezi tímto velice podezřelým etnikem. Proto Vás budu muset o svých výsledcích průběžně informovat formou takovýchto dopisů, které Vám budu posílat po mém havranu Zaxovi, který, jak doufám, mi též dodávat nástroje potřebné k výzkumu.
Váš věrný učeň Edwix
Diskuze
Origiánlní. Jsou tam ale nějaký chybky. Jinak, mě se to líbilo: ****.
Jak již napsala Shelagh, jsou zde gramatické chyby, které však vypisovat nebudu (kdyžtak napiš to pošty ohledně těch čárek)
-- Slovo "remcání" se mi nehodí do jinak spisovného písemného pojevu
-- Vsuvku "prosím" bych doporučil oddělit čárkami. Vím, není to třeba, ale podle mě to vypadá lépe.
-- "abych se nepozvracel" - opět se moc nehodí. Třeba: "Abych nezvrátil svou snídani" zní líp.
-- "Nebýt podpory Garkina, který Bumovi pomohl na nohy, bychom se snad uvítání ze strany strážníka nedočkali." - hmm, v třetí větě bych vrznul jedno "byli", takže: "Nebýt podpory Garkina, který Bumovi pomohl na nohy, byli bychom se snad uvítání ze strany strážníka nedočkali."
-- "bordel" - zase podle mě nehodící se slovo. Co třeba "špína"?
-- "kdo chce mezi gobliny delší dobu bývat" - to jako "pobývat", ne?
-- chybí 4 čárka
Jak řekla redaktorka, je to lehce úsměvné dílo, které si lehký nadprůměr jistě zalouží. Jen škoda těch chyb.
Zábavná hříčka popisující setkání dvou kultur je vcelku netradičně (v rámci rubriky) pojata formou dopisu. Tato forma se mi jeví jako vhodná, nicméně k obsahu mám několik výtek:
Zásadní je rozpor v požadavcích učně Edwixe: Na začátku dopisu protestuje proti zadanému úkolu a prosí o jeho zproštění. Na konci dopisu už celkem klidně oznamuje, že si jeho studium zvyků vyžádá delší pobyt a že bude mistra informovat prostřednictvím dopisů. Tady si měl autor ujasnit, co vlastně Edwix chce a podřídit tomu celou koncepci dopisu.
Dále se pak v dílku vyskytuje dost velké množství gramatických chyb:
- špatně napsaná slova - jeskynně, výjímkou
- shoda podmětu s přísudkem – „pět metrů, které nás dělili“, „Nohy se mu pletli“, „pobíhali snad stovky“
- chybějící čárky ve větách
Z formálního hlediska považuji za nedostatek chybějící interpunkční znaménko (vykřičník) za oslovením v úvodu a psaní číslovky číslicí – jednoduchá čísla jako je „1. dopis“ (a to zejména v nadpisu!) či „5 metrů“ měla být napsána slovem.
Ve dvou případech (do mého nynějšího, po mém havranu) by bylo vhodnější nahradit „můj“ zájmenem „svůj“.
Vzhledem k tomu, že mě dílko lehce pobavilo lehce přimhouřím očka a dám tři hvězdy.