Anvalianin Deník - 9. část
| Autor: | Jabberwocky and Xorxe9 |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
27. patchwallu
Ležím v posteli. Pootevřeným oknem vniká do místnosti světlo a halas z náměstí. Kolikátého může být? Je tu se mnou Jaro. Nebo alespoň byl. Nebo možná byl, kdo ví? Obrazy. A hlasy. Jaro na mě mluví. Cítím na těle jeho ruce. A pak studená voda. Umyl mě? Klopýtám po místnosti, hledám nůž. A zase ta voda. Myslím, že jsem nahá. Jaro namáčí šátek a myje mě. Utírá mi pusu. Je to můj muž.
Dneska je sedmadvacátého. Odpoledne přišel Jaro. Sedl si ke mně a hladil mě po vlasech. Jaro, promiň. Víš ty, že se mi zdálo, jak se spolu objímáme? Je to divná, neodbytná myšlenka. Obejmout Jara. Chce se mi spát.
Noc
Vzbudila jsem se. Měla jsem sen. Zdálo se mi o moři. A o bouři. A o Pavoučí královně. A také o mámě a o Tharamil. Všechno se mi to plete dohromady. Musím psát popořadě. Znovu stojím na palubě Long Lily, od severozápadu se ženou mraky. Do tváře se mi opírá studený vítr a ve vzduchu je cítit … co vlastně? Voda? Sůl? Plačící oči. Zvuk stovek drobounkých nožek. Pavouci. Všude. Loď se žene jako šíp, blesky trhají oblohu na cáry. JSEM moře! Měla jsem pravdu. Svět je … vždyť já tomu … rozumím? Zapadá to do sebe. Moře. Je to jen část toho všeho. Je ve mně. Svět se otáčí, ne venku, ale uvnitř. To JÁ JSEM SVĚT. Jak mám s tímhle žít?
Siliviaro, tobě se to tak snadno řekne. Jaro spí v křesle. Vždyť já bych se toho tolik ráda zbavila. Být obyčejnou ženskou. Manželkou. Mámou. Jenže nesmím ani spát.
28. patchwallu
Už je mi líp. Snad jsem se dostala z nejhoršího. Včera večer jsem něco málo snědla a dnes už jsem si na jídlo došla sama. Myšlenky mám rozfoukané po celé hlavě. Večer Jaro odjede domů. Bragnor prý byl také v Hommletu, ale už je zpět.
Včerejší noc byla zlá. A zase z ní něco zůstalo. Nevím, jak to srozumitelně napsat. Je vůbec možné, aby v sobě měl člověk moře? Jako kdyby se mi odkrylo něco z podstaty světa. Mám podivný dojem, že svět je něco ve mně. Ne kolem mě či mimo mě. Svět se odehrává v mé hlavě. Já jsem ten hráč na obou stranách plánu. Je to smělá myšlenka? Jako bych byla někdo, kdo se rozpomíná … na to, co sám stvořil. Kam že uvěznili Tharizduna? Nebylo to náhodou do malé ilythiirské holky? Tam by ho hledal málokdo, že?
Dost filosofie. Praktické důsledky? Dokážu léčit mořem. Skrze hudbu. Stačí jen chtít. Už se raději ani neptám, KDE jsem k tomu přišla.
4. ready’reatu
Já už opravdu nevím, co si mám o sobě a o věcech, které se dějí kolem mě, myslet. A už vůbec nevím, jestli bych to měla zapisovat. Budu muset ten svůj deník někam dobře schovat.
Všechno to začalo ve starday 1. ready’reatu. Nemohla jsem v noci spát, a tak jsem vylezla na strom v Thomasově zahradě a drnkala jsem si. Najednou se těsně vedle mě ozvalo: „Tedy slečno, vedle vás by musel člověk snad začít křičet, abyste si ho všimla.“ Leknutím jsem málem spadla ze stromu. Na větvi vedle mě seděl pomenší hubený chlapík se strništěm na tváři, díval se na mě a lehce kroutil hlavou. Řekla jsem mu, že nejsem žádná slečna, nýbrž paní, a že v zahradě u domu vévody Dupreyho bych žádné cizí lidi nečekala, tím méně na stromě. Zasmál se a povídá: „Mám pro vás návrh na spolupráci, paní Ashstaffová.“ To ‚paní Ashstaffová‘ řekl možná malinko důrazněji, než bylo nutné. Pak se představil jako Barnand a zeptal se mě, jestli bych chtěla pomoci lady Sarcině a její dceři. Odpověděla jsem, že ano, že jsem o tom už přemýšlela, že ale nevím jak. Řekl mi, že v tom případě by rád využil mých služeb – v jednom domě nedaleko náměstí je prý ukryta skříňka s nějakými dokumenty. Ty dokumenty mohou být zcela nedůležité, ale také se prý mohou týkat převodů peněz mezi Verbobonkem, Enstadem a ještě nějakým dalším místem. A že pokud on tomu správně rozumí, mají tyhle peníze leccos společného se zmizením vikomta Hora a nejspíš i s oním mysteriózním objevením současného vikomta Langarda. Chvíli mi to nebylo jasné, ale pak jsem pochopila. Horus nebyl syn verbobonckého starosty, jak jsem si původně myslela, nýbrž starého vikomta. Zdědil po něm trůn a zasnoubil se s dcerou lady Sarciny, ale potom náhle zmizel. A zanedlouho se zničehonic objevil vikomtův levoboček Langard – půlelf, kterého s velkou slávou dosadilo na trůn Celene. A kdo má prsty za zmizením (lépe řečeno: únosem) Hora? Celenští darthiiren!
Barnand mi řekl, že by potřeboval, abych tu skříňku s dokumenty ukradla. Moc se mi do toho nechtělo. Krást se nemá. A navíc jsem si nemohla být vůbec jistá, že mi Barnand nelže. Ale nakonec jsem se nechala umluvit. Dohodli jsme se, že si s sebou vezmu jako zálohu Bragnora a že veškeré potřebné vybavení mi Barnand obstará. Když jsem se ho ptala, proč ty dokumenty neodnese sám, zatvářil se rozpačitě a odpověděl, že je ve Verbobonku příliš známý a že dům bude proti němu určitě zajištěn. Tehdy mi došlo, že mám před sebou nejspíš někoho opravdu vysoce postaveného. Tedy alespoň v Zámostí.
Zašla jsem za Bragnorem. Měla jsem z toho setkání trochu obavy, ale nedal na sobě nic znát. Vlastně jsme o tom dodnes nemluvili. A jak to vypadá, asi ani mluvit nebudeme. Prostě jako by se nic nestalo. Nemám chuť se k tomu vracet a Bragnor nejspíš také ne. Vyložila jsem mu, co se mi stalo a co mám v úmyslu. Bragnor souhlasil a zbytek dne jsme strávili přípravou. Šla jsem se také krátce projít kolem toho domu. Nevypadalo to zas až tak složitě, ale nevěděla jsem, co mě může čekat uvnitř. Barnand říkal, že je tam kromě několika vojáků také alespoň jeden kněz. A to prosím Erythnulův kněz! Zdá se, že když dojde na politiku a špinavou práci, jsou darthiiren stejní pacholci jako všichni kolem. Možná ještě větší, poněvadž málokdo má pusu tak plnou vznešených ideálů a plků o všeobecném Dobru jako oni. A pak? „Jejda, vy uctíváte boha masového vraždění … to byste se nám mohl hodit! Nechcete si přivydělat? Vypadáte chudě.“
Ale zpátky k stardayi. Když jsme večerní akci promýšleli znovu, našla jsem ve svém plánu pár slabin. Bylo třeba dokoupit ještě nějaké věci. S Barnandem jsem byla dohodnutá, že vybavení, které mi sežene, si mám vyzvednout v hospodě U Roztaveného cepu (ona se ve skutečnosti jmenuje U Roztaveného čepu, ale nikdo jí tak neříká; zajímalo by mě, jak se dá roztavit CEP). Zašla jsem tam a při té příležitosti jsem se zeptala, kde bych Barnanda mohla sehnat. Hospodský mi řekl, že žádného Barnanda nezná, ale namaloval při tom prstem do rozlitého piva něco jako hrací kartu. Sice mi to hned nedošlo, ale nakonec jsem se zorientovala a našla jsem ten správný podnik – Lester’s House of Cards. To je úplně strašlivé místo! Zvenčí to vypadá jako taková ošuntělá stodola, ale uvnitř…! To je doupě všeho zločinu ve Verbobonku – herna, a bordel a prodejna kradených věcí a … a … a já nevím, co ještě a kdo všechno se tam schází. Hned jak jsem vešla, se na mě přilepil nějaký ochlasta a chtěl … myslel si … myslel si, že jsem děvka. Fuj. Naštěstí jsem se mu vysmekla. Barnanda jsem nenašla, a navíc jsem zjistila, že na diamant, kterým by se dalo vyříznout sklo, stejně nemám. Raději jsem co nejrychleji odešla. Věřím, že takovému Bragnorovi by se u Lestera nejspíš líbilo, ale mně se ještě teď dělá špatně, když si vzpomenu na ta upocená těla, zešminkované kurvy, smrad a kouř. Tam už mě nikdo nikdy nedostane. Alespoň doufám.
Večer šlo kupodivu všechno jako na drátkách. Zneviditelnila jsem se, hodila jsem do sebe lektvary: mlžnou formu, zlepšené plížení a také jeden, abych si prý lépe všímala věcí kolem (říkal Barnand). Tedy, pít tolik magických nápojů naráz, nic moc. Chvíli se mi motala hlava a hučelo mi v uších. Zdravé to nejspíš nebude. Ale nakonec to zabralo, jak mělo. Vylétla jsem do prvního poschodí a „protekla“ škvírou mezi rámem okna a zárubní. Je to legrační pocit, být mlha. Škoda, že tohle kouzlo neumím. Mohla bych se tajuplně vznášet nad blaty a lákat poutníky do záhuby. Jenže při mém štěstí by na mě někdo určitě seslal dispell magic, já se znám. Barnand měl pravdu – po domě se procházely dvě hlídky, a když jsem celé první patro prohlédla, našla jsem nejen kněze (opravdu Erythnulova! jsem zvědavá, co na tohle bude říkat Tallimas), ale také nějakého spícího darthiira s mečem u postele a v dalším pokoji jakousi polonahou Baklunku. Ta mě málem odhalila. Ležela sice v posteli a něco si četla, ale když jsem nahlédla do její místnosti, netopýr, který visel u stropu, mě asi vycítil a začal poletovat kolem. Honem jsem se stáhla zpět a raději jsem vylétla ven z domu. Měla jsem štěstí. Vojáci totiž tu Baklunku nejspíš už párkrát šmírovali a ona si myslela, že jsou to zase oni. Nehledala proto žádného nepřítele, ale šla vzbudit darthiira, aby si to se svými podřízenými vyřídil. Ten jim vyhlásil noční poplach a pak je chudáky začal v přízemí pérovat. Já jsem se zatím změnila z mlžné formy zpět, ale ani jsem se nemusela nijak moc plížit, protože zdola se ozýval rachot plechu a řvaní: „Ráz! Dva! Ráz! Dva! Ten meč musí bejt rovně, držíš to jak prase kost! Ráz! Dva! Má ještě někdo chuť šmírovat Merabit?! Ráz! Až dolu, povídám! Dva! A budeme tady celou noc…“ Sice kolem mě dvakrát prošel klerik a jednou hlídka, ale vždycky jsem se stihla schovat. Navíc jsem byla neviditelná. Prohledala jsem jednu místnost, pak druhou … a v té to bylo. Jak říkám, strašlivé štěstí. Škatulka ležela zahrabaná ve staré skříni pod nějakým zaprášeným oblečením. Seslala jsem na ni ze svitku dispell magic, popadla ji a vyrazila k oknu. Ústup už mi sice nevyšel, jak měl, ale stejně to nakonec dopadlo dobře. Na krabici zřejmě kdosi seslal nějaké ochranné kouzlo a já ho nezlomila, ale nestalo se nic tragického. Jen to šíleně zaječelo a pak bouchlo. Kus dřeva ze skříně mi vletěl do obličeje, ale takových ran už jsem schytala… Rychle jsem na sebe seslala expeditious retreat, vyskočila z okna (to byla slabina – doufala jsem, že si neudělám něco s nohou) a alou pryč. Městem jsem se prosmykla jako vítr, pak přes most a honem k Roztavenému cepu.
Hospodský Barnanda najednou znal a poslal mě nahoru do jednoho z pokojů. Trochu mě zarazilo, že tam leží na posteli průsvitná noční košilka, ale právě když jsem se chtěla jít zeptat hostinského, jestli mě poslal správně, vešel jakýsi postarší člověk s knírkem a s kyticí v ruce. Zakoktala jsem něco jako: „Kdo jste?“, načež pán suše odpověděl: „Zákazník.“ Naštěstí si ten knírek rychle odlepil, sundal si paruku … a byl to Barnand. To jsou mi tedy vtipy. Pořádně jsem se polekala. Vyhubovat jsem mu však nestihla, poněvadž zvenku se ozvalo zahvízdání a pak hromové: „Anvalian!“ Byl to Bragnor. No bodejť, jen ať mě v Zámostí zná každý jménem! Ale na druhou stranu musím přiznat, že jsem ho chudáka nechala stát neviditelného na ulici, a když jsem probíhala kolem, jen jsem na něj sykla, což nejspíš neslyšel. Barnand zatím otevřel skříňku a začal se probírat knihou, která v ní byla. Já mu koukala přes rameno a Bragnor se, když vyšel k nám nahoru, pustil do kuřete, které si donesl z lokálu. Moc jsem těm záznamům nerozuměla. Byla to samá čísla a nečitelné poznámky darthiirštinou, ale Barnand mi postupně vysvětloval ty nejdůležitější věci. Skutečně jsme našli to, co jsme hledali. Barnandovo podezření bylo správné. Účetní kniha potvrzovala tok peněz z Enstadu do Verbobonku, nákup nejrůznějšího zboží (hlavně jídla) ve Verbobonku a jednotlivé zásilky do Taymouthu. Taymouth je malé městečko na soutoku Emraldy s Velverdyvou a takové objemy peněz a zboží, navíc z Celene, to bylo opravdu podezřelé. Barnand rozhodl, že musíme využít náskoku a vyrazit do Taymouthu co nejdřív. Pokud tam darthiiren skutečně drží vikomta, nesmíme jim dát čas na přípravu. Vyrazili jsme z města (to je zajímavé, najednou to jde) a za branou jsem vyvolala „příšery“. V Taymouthu jsme byli krátce po rozednění.
Tím se dostávám k sundayi. (Jestli tohle po mně někdo čte, tak se vám omlouvám. Skáču jako koza, co? Ale dobře vám tak! Cizí deníky se nečtou.) Když jsme přijeli do Taymouthu, neměli jsme ponětí, kde a jak Hora hledat. Navíc tu byla pořád ta potíž, že já i Bragnor působíme všude jako pěst na oko. Půlork a drow elf, to si zapamatuje úplně každý. Barnand se chvíli rozmýšlel a potom navrhl, že nás zkusí nějak namaskovat, abychom nebyli tak strašlivě nápadní. Pak vytáhl z batohu kufřík plný nejrůznějších líčidel a pustil se do práce. Bragnor se mu povedl skvěle. Nevím, jak to udělal, ale asi po půlhodince práce tam místo výhrůžně se tyčícího půlorka stál tlustý a neforemný idiot. Se mnou to měl Barnand horší. Vymyslel sice, že mě namaskuje za hodně opálenou Baklunku, ale s výsledkem moc spokojený nebyl. Bragnorovi se jeho nová role zalíbila a hned začal žebrat, abych mu dala něco k jídlu. Hodila jsem mu měďák, což ho zřejmě popudilo, a tak Barnandův výtvor zhodnotil slovy: „Za kolik jdeš?“ Praštit jsem ho už nestihla, poněvadž mi utekl a zmizel směrem k městu.
Počkala jsem asi půl hodiny a vyrazila za ním. Město působilo dost ospalým dojmem a moc lidí jsem nepotkala. Na Bragnora jsem narazila poblíž mostu přes Emraldy. Zrovna se vracel z druhého břehu a hýkal při tom jako osel; klidně by se mohl živit coby obecní blázen a každý by mu to uvěřil. Poblíž rybárny seděla na břehu nějaká holčička a spravovala síť. Dala jsem se s ní do řeči, ale ukázalo se, že jsem se spletla – nebyla to holčička, nýbrž dospělá hobitka. Omluvila jsem se jí a bylo mi to trapné, ale hobitka řekla, že se nic neděje a že prý se jí to stává skoro pořád. Byla to majitelka té rybárny. Když už jsem tam byla, chtěla jsem si zajít na snídani, jenže rybárna otevírala až v deset. Šla jsem se tedy zatím projít k mostu, protože Bragnor mi posunky naznačoval, že tam něco viděl. Nevěděla jsem sice co, ale bylo to jediné vodítko, které jsem měla. Zpod mostu zrovna vycházeli dva lidé. Dívka a mladík. Milenci. Dělala jsem, že se koukám do vody, ale nedalo mi to. Nechtěla jsem se na ně dívat, ale musela jsem. Líbali se … a … bylo to strašně nechutné, avšak zároveň mě to přitahovalo. Mám z toho dost divný pocit. Zvedal se mi žaludek, ale přitom jsem si představovala … představovala jsem si, že jsem to já a Jaro. Viděla jsem je, jak se objímají, jak se hladí, jak … fuj. Úplně mě to dusí, jako bych měla v krku hroudu hnusného, shnilého masa. Ale přece. Nedokázala jsem se nedívat. Hnusilo se mi to a … fascinovalo mě to. Najednou jsem chtěla být ta dívka a líbat svého milence. Nechat ho, aby mě hladil. Chtěla jsem se přitisknout k Jarovi, obejmout ho. Líbat. Úplně mě to vyvedlo z míry. Ta strašlivá, zvířecí potřeba přivinout se k němu, sahat na něj. Nevím, jak to popsat. Ještě nikdy se mi nic takového nestalo. Je to vůbec možné? Po tom všem, co se mi přihodilo a co jsem si myslela? A přece je to pravda. Náhle jsem zoufale chtěla muže. Jara. Chtěla jsem … panebože, tohle už je opravdu téma do vany. Ale musím to napsat. Nedokázala bych s tím chodit po světě jen tak. Dívala jsem se na ně a představovala jsem si sebe s Jarem. A potom jsem se lekla, že jsem se počůrala. Byla jsem úplně mokrá. Tam dole, mezi nohama. Jaro, já … já tě chci! Nevím, co přesně chci, zvedá se mi žaludek a ani nevím, jestli bych to dokázala. Jestli bych neutekla nebo se nepozvracela. Ale hluboko v sobě cítím, že se lámu. Jako by se tříštilo sklo nebo led. Mám z toho hroznou radost, a zároveň se toho bojím. Ale je to tak! Moje vlastní tělo je důkaz. Najednou si vůbec nepřipadám špinavá. Jsem bláznivě zamilovaná. Se vším všudy. Siliviara měla pravdu – některé věci … jsou příjemné. A já jsem žena. Praštěná, popletená, nemocná … ale žena. S ženskými potřebami, s ženským pohledem na svět. Miluji svého muže a láska uzdravuje. Studená podlaha v kuchyni je vzdálená a mě hřeje láska k mému muži. Jaro, já vím, že to máš se mnou složité. Ale díky tobě jsem urazila kus cesty, o níž jsem si myslela, že po ní nikdy nepůjdu. Třeba ti jednou tohle všechno řeknu. A třeba … Jaro, DĚKUJU ti.
Pozorovala jsem tam ty dva a nemohla jsem se odtrhnout. V hlavě jsem měla příšerný zmatek, srdce mi bušilo, před očima mlha. Docela jsem zapomněla, proč jsem tam původně přišla. Ale pak jsem zahlédla něco, co mě rychle vrátilo do skutečného světa. Jak chlapec zajel své milé rukou pod blůzu, zaleskla se na okamžik zbroj. Ta holka měla pod oblečením drátěnou košili! V tu chvíli mi došlo, že se nejspíš nedívám na dva zamilované vesničany. Vždyť tady darthiiren mají své lidi! A to velmi schopné lidi. Ti takovouhle habaďúru sehrají na povel. Romantické myšlenky byly ty tam. Vrátila jsem se do rybárny. Už tam seděl Barnand, nebo alespoň někdo, kdo se mu vzdáleně podobal, a jedl. Objednala jsem si pstruha, a když byla hostinská pryč, seslala jsem message. Barnand mi řekl, že se sejdeme na hřbitově, zaplatil a odešel. Najedla jsem se a vyrazila pomalu za město. Cestou jsem potkala „idiota“. Bragnor by mohl být všech žebráků král. Zatímco já se na mostě oddávala hanbatým myšlenkám, on nelenil a vydyndal na Taymouthských několik housek, kus uzeného, a dokonce asi čtyři sladké ořechové rohlíky. Mé narážce, že takoví jako on patří na hřbitov, naštěstí porozuměl, a tak jsme se tam všichni tři sešli. Ukázalo se, že kromě žebracího má Bragnor i pozorovací talent. Viděl toho totiž nejvíc. Barnand nepřišel na nic, já si všimla jen těch dvou na mostě, ale Bragnor při své bludné pouti zjistil, že dva domy, které stojí poblíž mostu naproti sobě přes řeku, jsou prakticky totožné. A že z nich ve stejný moment vyhlížely z okna dva velmi podobné obličeje. Připadalo nám to zvláštní, ale na druhou stranu, darthiiren JSOU zvláštní a zrovna nějaké podobné kejkle bych od nich čekala. Dohodli jsme se, že se zneviditelním a s pomocí levitace si ty domy prohlédnu blíž. Začala jsem s tím blíž k městu. Zjistila jsem, že v domě je několik bytů a že některé vypadají docela normálně. V jednom si zrovna nějaký starý pán vařil oběd. Ale jiná okna byla zaslepená černou barvou a měla jen malé průzory pro oči. Hrozně jsem se lekla, protože když jsem se chtěla podívat dovnitř, pohlédla jsem zblízka do očí někomu, kdo zrovna vyhlížel ven. A ty oči, to byly oči darthiira! Naštěstí jsem byla neviditelná, ale stejně nic moc. Druhý dům vypadal velice podobně. Dokonce měl zaslepená stejná okna a místnosti uvnitř byly také stejně zařízené. Doteď tomu nerozumím. Měla to být nějaká iluse? Proč by si darthiiren stavěli dva stejné domy? Možná aby si nemuseli zvykat na jiný prostor, jsou to koneckonců vojáci. Nevím. Po poradě s Barnandem a s Bragnorem jsme se rozhodli, že já a Barnand se pokusíme vplížit do vzdálenějšího domu a prohledáme ho.
A zase jsme měli štěstí. Nějakou dobu jsme strávili posloucháním za dveřmi v naději, že zaslechneme něco, co by nám dalo alespoň nějaké vodítko. V celém domě byl však klid a tlumenému hovoru, který se linul z jedné místnosti, nebylo rozumět. Nakonec jsme se rozhodli zkusit nazdařbůh jedny dveře v přízemí. Bála jsem se, aby za nimi nebyli nějací darthiiren, ale vedly jenom do poloprázdné komory. Na zemi tam ležela spousta starých rozbitých věcí a odpadků. Bylo mi divné, proč by někdo házel smetí do sklepa, a tak jsem do podlahy zkusila párkrát bodnout mečem. Zaznělo to dutě. Začali jsme odpadky odhazovat a zjistili jsme, že někdo v té místnosti vykopal jámu a zaházel ji haraburdím tak, aby nebyla vidět. A na dně té jámy jsme objevili … poklop! Otevřeli jsme ho a dostali jsme se do šachty vytesané ve skále. Slezla jsem až na dno a našla další poklop. Ten už byl zamčený, ale Barnand si s ním naštěstí poradil. Otevřeli jsme tedy i ten a pod námi se rozklenula veliká místnost, nebo možná jeskyně, osvětlená několika věčnými pochodněmi. Na jednom z převisů stál stůl, dvě židle a postel. Zavolala jsem a po chvilce vyšel ze spodní chodby mladý rivvil. Zeptala jsem se ho, jak se jmenuje – prý Horus! Našli jsme uneseného vikomta! Vysvětlili jsme mu situaci a on nám řekl, že ho tady drží elfové, nejspíš celenští vojáci. Hodili jsme mu lano a všichni tři jsme vylezli šachtou zpět do sklepa.
Cesta pryč byla o nervy. Zneviditelnila jsem Hora a doufala jsem, že my s Barnandem to nějak zvládneme bez kouzel. Nespala jsem už dvě noci a s magií jsem byla na dně. Kupodivu se nám povedlo proklouznout nepozorovaně. S Bragnorem jsme se sešli za městem a zbytek dne jsme strávili na cestě do Eglathu. Horus (asi bych měla psát ‚pan vikomt‘, ale nějak mi to k tomu zablácenému a ušlému pocestnému nesedí) se držel statečně, jenže bylo znát, že ho skoro rok drželi ve vězení. Do Eglathu jsme došli až pozdě v noci. Barnand obstaral koně a vyrazili jsme dál k Verbobonku. Čekala jsem potíže … a dočkala jsem se. V jednom nepřehledném úvozu to přišlo – zničehonic na nás začaly pršet šípy a přiletělo i několik kouzel. Pobídli jsme koně do cvalu a pokusili jsme se projet. Kouzelník naštěstí mířil na mě a nejspíš se dost divil, co že se to děje. Dobře ti tak, darthiirskej inkouste! Hora několikrát trefili lučištníci, a tak jsem začala zpívat. Když darthiiren viděli, že nezastavujeme, pokusili se zastřelit nám koně. Seslala jsem temnotu a kámen hodila za sebe. Nechci se chlubit, ale zřejmě jsem nám všem zachránila krk. Od té chvíle totiž už darthiiren netrefili nic a Horova koně vyléčil Bragnor kouzlem. Ve Verbobonku jsme byli nad ránem. Stráže nás bez řečí pustily do města (tohle bych také potřebovala) a Barnand nás zavedl přímo ke starostovi. Ten byl nejdřív překvapený, ale když uviděl vikomta, pustil nás k sobě do domu. Zbytek si pamatuji jen matně. Byla jsem utahaná jako kotě, a tak jsem sebou švihla do nejbližší postele a spala jsem až do odpoledne.
Když jsme se vzbudila, umyla a najedla, svolal si nás starosta na poradu. Byl tam i Barnand a také vikomt, který teď už opravdu vypadal jako vikomt. Poděkovali nám a řekli, že zatím máme zůstat u starosty a pokud možno nevycházet ven. Vikomtův návrat se nejdřív musí „diplomaticky ošetřit“, a navíc jsou ve městě určitě darthiirští vyzvědači. Verbobončtí darthiiren podporují nového vikomta Langarda, a než se věci vyřeší, nebylo by pro nás nejspíš na ulici bezpečno. Také jsem se dověděla, kdo že to ten Barnand vlastně je. Pracuje pro Velunu, prý jako „státní zaměstnanec“. Je to nejspíš pořádně vysoká hra, co čeho jsme se zamotali. Ale co, Verbobonc byl a je součástí Veluny a Celene nemá právo unášet nám panovníka. Pěkné sousedy máme, jen co je pravda. Ještě že o tomhle všem neví Tallimas. Možná také pracuje pro Celene, ta jeho prapodivná zmizení by tomu nasvědčovala. Ale třeba ne. Neměla bych vidět nepřátele v každém koutě…
Tak, a konečně jsem se propracovala k dnešku. Co se dělo dnes? Jedním slovem – nic. Nuda, klid a přepych. Starosta si nežije špatně. Dům má zařízený lépe než Thomas, i když to asi nebude tím, že by byl Thomas chudší. Spřátelila jsem se se služebnictvem. Večer jsem za nimi zašla do kuchyně a hrála jsem jim. Nejdřív vypadali překvapeně, byla jsem pro ně „paní Anvalian“, ale musika dělá divy. Jsou to hodní lidé, a když se přestali ostýchat, byla s nimi legrace. Jsem ráda, že mě vzali mezi sebe. Vždyť jaká já jsem paní? Tak leda vdaná.
5. ready’reatu
Na dnešek starosta svolal radu. Byl to dobrý tah, protože dnes se ve Verbobonku slaví Turning of the Shebbear Stone. Je to legrační svátek – každý se snaží před sebou valit nějaký kámen. Je to vzpomínka na Shebbeara, oeridiánského hrdinu, který ohromným kamenem zavalil draka v jeho sluji. Tedy, tak se to alespoň říká. Pokoušela jsem se zjistit, o jakou dobu asi tak jde, ale je to hodně nejasné. Snad se to stalo někdy před založením Rauxes. Ve městě to má dnes spíš podobu veselice a lumpáren, ale na venkově to lidé berou dost vážně a každoročně odvalí nějaký veliký balvan o jednu obrátku směrem k západu. Člověk při tom snadno přijde k úhoně, takže je dobře, že pozítří máme Festival of Hope. To se Jaro nezastaví…
Od rána bylo na co se dívat. Sjela se k nám nejvyšší verboboncká honorace. My s Bragnorem jsme měli zakázáno (přesněji řečeno: ‚důrazně nedoporučeno‘) příliš se ukazovat, ale z okna jsem se dívat prostě musela. Takových kočárů, koní, zbrojnošů, vznešených dam a pánů, to se hned tak nevidí. A do toho všeho se pletli obyčejní Verbobončané s těmi svými kameny. Ale stejně to bylo dobře vymyšlené, protože všichni raději někde valili kameny, než aby zevlovali u starostova domu a zjišťovali, kvůli čemu ten urozený mumraj. Krátce jsem zahlédla i Thomase a lady Sarcinu. O průběhu jednání nás chodil informovat Barnand. Nikdo předem netušil, proč starosta radu svolal, a tak když se objevil Horus, způsobilo to značné pozdvižení. Langard to prý jako jeden z mála nesl klidně. Zřejmě už asi věděl, která bije. Rada se dohodla, že nejprve musí být Horus podroben magické zkoušce, zda je to opravdu on. Potíž je prý v tom, že na Langarda už vsadilo příliš mnoho lidí, než aby ho teď jen tak nechali padnout. Barnand to odhaduje tak půl na půl. Zatím se shodli jen na tom, že starostův dům budou ode dneška hlídat stráže všech významnějších rodů naráz, aby se měli navzájem na očích. Jsem zvědavá, jak tohle dopadne.
Večer jsme se s Barnandem sešli u večeře. Povídali jsme si o všem možném. Barnand nám znovu děkoval a dal nám oběma „za vzornou spolupráci“ drahokam. Dostala jsem smaragd, protože prý mi zelená barva sluší. Tak asi ano. Mám takový nápad, že bych zašla za někým, kdo opravdu rozumí oblékání, a dala si poradit, co bych si měla dát ušít. A také jak se nalíčit a třeba i jaké šperky si koupit. Chci být … ženská. Co nejvíc. Abych se líbila Jarovi. Barnand má pravdu – ten můj pytel, ve kterém chodím, je pro ostudu. Nebo ne, to zní hloupě, mám tohle oblečení ráda. Ale … prostě, chtěla bych na sobě něco změnit. Nechat se ostříhat? Co třeba na ježka jako Sala? Asi ne, Sale to sluší, ale já bych vypadala jak trestanec. Barnand říkal, že bych měla přemýšlet o zelených očních stínech. Zajdu za lady Sarcinou, ta má určitě nějakou komornou, která se jí stará o šatník. Lady se obléká moc hezky a její dcera také. Poradí mi. Zajdu tam hned, jak se vyřeší tyhle trable se dvěma vikomty.
S Barnandem jsme ale nemluvili jen o tom, jak by se měla mladá dáma oblékat. Ve skutečnosti jsme o tom hovořili jen velmi krátce. Probírali jsme situaci ve městě a politiku. Když jsem mu říkala, jaký jsem měla strach z darthiirů a jak jsem ráda, že mě berou úplně normálně, tak se na mě zkoumavě zadíval a povídá: „A ty jim to věříš? Anvalian, myslel jsem si, že s tvými zkušenostmi jim na to neskočíš. Tady ve městě je spousta lidí, kteří by tě nejraději viděli mrtvou. Ale jsou to elfové. Neřeknou ti to do očí. Dokonce ani nepošlou vraha, aby to za ně vyřídil. Alespoň zatím ne, to není jejich styl. Budou proti tobě pletichařit. Už to dělají. Ničeho sis nevšimla? Neříkej, že jsi nezaregistrovala ty pohledy úkosem, tlumený hovor, šum, když mezi ně přijdeš. Vědí o tobě a někteří z nich – neříkám, že všichni, ale málo jich taky není – potichu pracují na tom, abys zmizela. Zapletou tě do nějakého průšvihu a skončíš přinejlepším někde zavřená. Jsi trnem v oku příliš mnoha lidem, než aby ti to jen tak prošlo.“ Bylo to jako studená sprcha. Myslela jsem si, že když nikomu nic nedělám, že mě nechají být. Že mezi ně smím chodit, protože jsem nic neprovedla. Opravdu to je tak, jak Barnand říká? Co třeba Tallimas? Je to darthiir, ale hlavně je to můj kamarád. Jenže když jsem se ho jednou ptala, zda nemá kvůli mně nějaké problémy, zamumlal něco o tom, že sice ano, ale že to rozhodně nejsou lidé, o jejichž názor by stál. Co když je ale takových darthiirů víc? Co když si to myslí většina darthiirů ve městě? Co o mě vědí? Nic. Vidí jen černou kůži, bílé vlasy a všudypřítomné pavouky. Mám snad za nimi chodit a jednomu po druhém vysvětlovat, že taková nejsem? Najednou je všechno jinak. Už tu není to přívětivé město Verbobonc s klidnou darthiiří čtvrtí a s hospůdkou, kam mě vzal Jaro na oběd. Teď je to spleť křivolakých ulic s upřeně zírajícíma darthiiříma očima. Jsou zkosené, tvrdé, plné odporu. Začínám se bát. Barnande, tohle jsi mi ani neměl říkat. Já totiž vidím něco strašlivého. Vidím, že darthiiren jsou ve své nenávisti stejní jako moji vlastní lidé. A je mi z toho moc smutno.
6. ready’reatu
Dnešek byl hloupý den. Po městě se rozkřikly různé zvěsti o Horovi a Langardovi a kolem poledního se před starostovým domem začali srocovat lidé. Nakonec musel starosta jít na balkón a dav uklidňovat. Mám ošklivý dojem, že Horovi i Langardovi přívrženci se chystají vyřizovat si účty. Ach jo. A to jsem si myslela, že pomáhám lady Sarcině.
Večer jsem se pana starosty ptala, jak to s našimi dvěma vikomty vypadá. Juelihm i Cuthbertův chrám prý potvrdili Horovu totožnost a teď se čeká, jak a kdy Langard podepíše abdikační listiny. Langardovcům se to ale nelíbí a jednání uvázla na mrtvém bodě. To nezní jako dobré zprávy. Navíc kdo ví, jak se k tomu postaví Celene.
7. ready’reatu
Já se z toho všeho zblázním. Je toho na mě moc. Ještě teď se mi klepou ruce a mám stažený krk. A zadek taky. Do čeho jsem se to zamotala? A proč v tom jsou zapleteni lidé, na kterých mi záleží? Já ten deník snad budu muset spálit. Jestli se tenhle zápis dostane někomu do rukou, tak mě nejspíš oběsí. Mám to vůbec zapisovat? Jenže já to MUSÍM napsat! Je to jediná věc, která mě drží při smyslech. Tanelorn věděl, co říká. Tak do toho, Anvalian, ať mají cuthbertovci před spaním co číst.
V noci mě probudilo škrábání na okno. Pěkně jsem se polekala, ale byl to jenom Barnand. Že prý se mnou chce někdo mluvit a Barnand to přišel zařídit. Nebyla jsem si jistá, zda je to opravdu on – klidně to mohl být nějaký kouzelník nebo třeba doppelganger. Jestli se darthiiren dozvěděli, kdo jim vyfoukl Hora, ani bych se jim nedivila, kdyby vyrazili na malou „zdvořilostní návštěvu“. Raději jsem tedy šla vzbudit i Bragnora. Všichni tři jsme se sešli na zahradě za starým Cuthbertovým chrámem. Barnand mi rychle vysvětlil, že mě má odvést za někým, kdo se mnou nutně potřebuje mluvit. Bragnor může jít s námi, ale hlavně na sebe nesmíme upozornit stráže. Když jsem se ho zeptala, jak to máme udělat, obrátil oči v sloup a řekl, že máme jít do kuchyně a počkat tam. Než jsme tam došli, už tam stál. Vedle něj mladá služka Milada, jen tak, v noční košili a se svíčkou v ruce. Otevřela nám zadní vchod (Barnand jí za to dal pusu) a my jsme se vykradli ven z domu. Barnand nás vedl ulicí k náměstí a pak zadem ke Cuthbertovu chrámu. Podél něj jsme došli až k malým dvířkům, na která Barnand zaklepal. Otevřel nám strážný s Cuthbertovým znakem na krku. Barnand mu do ruky vtiskl váček a strážný nás pustil dovnitř. Ocitli jsme se ve vězení pod chrámem. Tady už jsem jednou byla, když jsme se dostali do křížku s Bratrstvem děsu. Strážný nám řekl, že máme čtvrt hodiny a ať si pospíšíme, že ho pak přijdou vystřídat. Barnand si od něj vzal klíč a odvedl mě k jedné z cel. Na chvilku jsem se lekla, že mě tu chce zavřít, ale v cele už někdo byl. Byla to … Tywaline!
Ležela na slámě, na sobě nějaké hadry, zbitá a s opuchlým obličejem. Na jedno oko skoro neviděla. Tak takhle vypadá to slavné městské vězení! Tohle je „udržování pořádku a vlády zákona“ v představách Cuthbertových kněží. Smradlavá kobka a v ní napůl umlácený člověk. Vskutku ohleduplné vyšetřovací metody. Když mě uviděla, pokusila se usmát, ale moc se jí to nepovedlo. Chtěla jsem jí pomoci kouzlem, ale nenechala mě. Chytila mě za ruku, znovu se pokusila o úsměv a řekla: „Anvalian, děkuji ti, že jsi přišla. Jsi nejspíš jediný člověk na světě, kterému na mně ještě záleží.“ Tehdy jsem si všimla Barnanda. Díval se na Tywaline s tvrdým výrazem v očích a pak se otočil ke mně: „Nevím, co ti tahle napovídala, ale dej si na ni pozor. Ty ji možná znáš jako Tywaline, ale ona má takových jmen víc. Já už jsem jich slyšel alespoň deset. Že, Branwyn? Nebo vám mám říkat Jelifer? Či snad Cathro?“ Tywaline sklopila hlavu a Barnand pokračoval: „Přivedl jsem tě sem, protože jsem jí něco dlužil, ale chci tě varovat. Teď možná budí soucit, ale není to žádný svatoušek. Dělá pro Celene. A je jedna z nejlepších. Přijela včera odpoledne. Zvláštní náhoda, že? Měla smůlu, sebrali ji hned u brány, ale možná to tak chtěla. Odkud asi věděla, že jsi ve městě? Takových otázek se mi hlavou honí víc, takže si dej pozor.“ Pak se otočil a odešel na chodbu. Tywaline se na mě smutně podívala a pak řekla: „Barnand má pravdu. Nemusíš mi věřit. A já ti nemůžu zazlívat, když nebudeš.“ Měla jsem v hlavě zmatek. Věděla jsem, že Tywaline má v Celene vysoké postavení. Myslela jsem si však, že je diplomatka, ne špión. Ale co na tom? Možná pracuje pro Celene, ale mně zachránila život! Dokonce dvakrát. Kdyby nebyla zabila toho červa, byl by dnes po smrti nejen Bragnor, ale nejspíš i všichni, kdo se tenkrát na Long Lily plavili. A nebýt jí, tak mě Sethrine v Enstadu obětovala Pavoučí královně. Měla jsem snad na tohle zapomenout, nechat ji tam napospas těm Cuthbertovým řezníkům? Tywaline ani nemusela nic říkat. Byla jsem rozhodnutá ji odtamtud dostat stůj co stůj. Nebo se o to alespoň pokusit. Pověděla jsem jí to. Zase se tak smutně usmála: „Anvalian, já vím, že bys pro mě udělala první poslední. Ale nech mě domluvit. Nejsem ve Verbobonku poprvé. Přijela jsem sem zhruba před dvaceti lety a měla jsem tehdy za úkol svést vikomta Wilfricka a mít s ním dítě. Nebylo to těžké. Stala jsem se vikomtovou milenkou, otěhotněla a odešla do Gnarleyského lesa. Tam se mi narodil syn. Nechala jsem ho tam a … od té doby jsem ho neviděla. Asi už je ti jasné, kdo to je. Langard Půlelf. Vikomt.“ V očích se jí objevily slzy. Najednou vypadala staře. „Anvalian, já už nemůžu dál. V Enstadu se dějí divné věci. Přišla jsem o všechen vliv u dvora, někdo umlčel všechny mé zdroje. Odešla jsem myslím v pravý čas. Vůbec jsem netušila, co se tady děje. Já jsem sem nešla plnit žádné poslání nebo někomu ublížit. Já chtěla vidět svého syna.“ Odmlčela se, jako kdyby na něco vzpomínala. Pak tiše dodala: „Měla jsem tolik tváří, tolik jmen, že se tam mezi nimi někde ztratila ta má.“ Bylo mi z toho strašně smutno. Sloužila své vlasti do roztrhání těla. Nebo spíš duše. Je mi jedno, že je vlastně můj nepřítel. Co na tom, že její a můj národ se vraždí po desetitisíce let? Na důvod si stejně už dneska nikdo nevzpomene. A že to bylo Celene, kdo zorganisoval celou tu frašku s novým vikomtem? Kdo ví, kdo v tom má prsty. Nezajímá mě to. Tywaline mi zachránila život. Vždycky se ke mně chovala hezky. Nedokázala bych ji tam jen tak nechat.
Řekla jsem jí, že se pokusím nějak se dostat k Langardovi a povědět mu o ní. Koneckonců, pořád je ještě vikomt, má právo propustit z vězení, koho chce. A když ne právo, tak alespoň možnost. Znovu jsem jí nabídla, že ji vyléčím, ale opět odmítla. Prý by to mohlo vzbudit podezření. Rozloučila jsem se s ní a vyšla na chodbu. Stál tam zamračený Barnand a měřil si mě od hlavy k patě. Nestihla jsem říci vůbec nic. „Tak za Langardem, jo?“ zeptal se kysele. „Lepší dobu sis vybrat nemohla.“ Pak se otočil a šel ke dveřím. Na půl cesty se ohlédl a dodal: „Tak co stojíš, jak tvrdý y? Jdeme.“ Vyšli jsme ven z chrámu, k řece, přes most a rovnou k Lesterovi. A to jsem si myslela, že už se tam nikdy nepodívám! Za námi se loudal Bragnor a mně bylo jasné, jak to u Lestera dopadne. Nespletla jsem se. Ani jsem se nemusela ohlížet. Ono se to hromové: „Chlast … děvky … hazard … JOO!!!“ přeslechnout stejně nedalo. Zajímalo by mě, jestli tohle mají Vatunovi kněží v popisu práce, nebo jestli to Bragnor provozuje nad rámec svých povinností.
Barnand mě odvedl do malé místnůstky za hlavním sálem. Za chvíli přišli ještě další lidé a Barnand s nimi začal projednávat moji věc. Moc jsem tomu nerozuměla, bavili se o nějakých službičkách, úkolech… Barnand při tom nevypadal nijak nadšeně. Řekla jsem mu, že pokud by z toho měly být nějaké problémy, tak že se k Langardovi pokusím dostat jinak. Unaveně se na mě podíval a povídá: „A jak? Tak vidíš. Nestojím o to, aby tě chytili. A navíc – něco ti dlužím. Totiž, Veluna ti něco dluží. Tak se holt asi v nejbližších měsících ve Veluně ztratí pár relikvií. Takový už je obchod.“ Jeden z těch lidí, se kterými před tím jednal, takový nepříjemný, úlisný chlap, se zvedl ze židle a řekl mi, že mám v půl druhé čekat na mostě na jejich člověka. Nemám se prý polekat, je dost zvláštní, ale své práci rozumí a o to jde. Heslo prý bude: ‚Dneska smrdíš jako prase.‘ S tím mě vystrkal ven do lokálu a zavřel dveře. Bragnora jsem našla, jak mastí u stolu karty. Byla bych řekla, že ho oberou na kost, ale nějakým záhadným řízením osudu Bragnor všechny obehrál, shrábl zlaťáky, dopil pivo, plácl nějakou ženskou po zadku a přidružil se ke mně. Doufám, že si tyhle způsoby vyhradí jen pro tenhle podnik. Ale na druhou stranu bylo fajn, že tam byl, poněvadž si díky tomu nikdo nic netroufl na mě.
Šli jsme rovnou na most a počkali jsme tam. Byla mi zima, ale nechtěla jsem našeho člověka nechat čekat. Ve stanovený čas nebylo po nikom ani vidu ani slechu, a když už mi začínaly drkotat zuby o sebe, přitančil (doslova) jakýsi gnóm. Popíjel při tom z placatice a prozpěvoval si. Řekla jsem mu, že smrdí jako prase, a doufala, že to není nějaký měštěnín na flámu. Udiveně se na mě podíval a odpověděl, že se mnou to není o moc lepší. Už už jsem se mu chtěla omluvit, když řekl: „Tak jdeme, ne?“ a odhopsal směrem k řece. Pak šlo všechno ráz na ráz. Došli jsme k zamřížovanému kanálu, gnóm ho odemkl, Bragnor dostal magické boty, aby tak hrozně nešplouchal, a všichni jsme se vydali do spleti kanálů pod Zámostím. Šli jsme docela dlouho a já si myslím, že nás ten gnóm schválně vedl oklikou. Ale to je koneckonců jedno. V jedné zatáčce se pak zastavil, vytáhl ze stěny cihlu, sáhl do díry a potom na zeď zatlačil. Byly tam tajné dveře. Chodba za nimi se prudce zvedala a posléze se změnila ve schodiště. Stoupali jsme k hradu. Několikrát jsem zaslechla hlasy a jednou jsme se museli zastavit a počkat, až někdo za stěnou přejde. Zajímalo by mě, kolik lidí o těchhle chodbách ví. Je to zvláštní pocit, člověk vlastně chodí zdí. Došli jsme až k nějakým dveřím. Gnóm jimi prošel a vrátil se asi za čtvrt hodiny. Teprve pak jsem tam směla já. Ocitla jsem se v hezky zařízené komnatě se spoustou kožešin a loveckých zbraní. Byla prázdná, ale za chvíli se otevřely dveře a vešel Langard. Měl na sobě župan, na nohou pantofle, v ruce svíčku a rozhodně nevypadal nijak majestátně. Už jsem ho jednou zahlédla, u starosty, když se pořádala rada, ale zblízka vypadal … vypadal tak nějak nedospěle. Skoro dětsky. Je vytáhlý, hubený, nos a pusu má po mámě. A má pihy. Vlastně je docela hezký. Rozhodně se mi líbil víc než ten zamlklý Horus. Mluvil se mnou věcně a nijak nedával najevo, kdo je. Ale stejně, vycítila jsem z něj nervositu. A ještě něco… Takový pocit nepatřičnosti, nejistoty. Snažil se to skrývat, ale řekla bych, že se na verbobonckém hradě necítí zrovna doma. Vlastně je to logické. Než ho povolali na trůn, žil mezi darthiiry v Gnarleyském lese. Já bych také netoužila po tom, aby mě odvedli někam na hrad a nutili mě tam kralovat.
Vyložila jsem mu, proč jsem přišla, že ve vězení je zavřená jeho matka a kdo to vlastně je. V první chvíli vypadal překvapeně, pak se ale ovládl a už na sobě nedával nic znát. Nechal mě domluvit, poděkoval a řekl mi, že si musí všechno důkladně promyslet. Říkal, že teď na něj tlačí všelijací lidé a že musí být opatrný. Potom se rozloučil a odešel. Audience skončila.
Vrátila jsem se zpět a gnóm nás provedl bludištěm chodeb a kanálů až k řece. Tam se nám uklonil, zamával a odběhl. My s Bragnorem jsme vyrazili domů a stihli jsme to jen tak tak. Na východě se už začala barvit obloha. Strážní naštěstí zadní vchod nehlídali a Milada na nás celou noc čekala. Hezky si to Barnand umí zařídit. Bragnor šel spát a já ho teď, když tohle píšu, slyším přes zeď chrápat. Chce se mi také spát, ale asi bych neusnula. Pořád mám srdce až v krku. Je to vůbec možné? Byla jsem tajně v Cuthbertově chrámu! Dostala jsem se na hrad a mluvila jsem s vikomtem! A také musím pořád myslet na Tywaline. Co Langard udělá? Uvěřil mi? Půjde za ní? Pokusí se ji osvobodit? A podaří se mu to? Co když už je teď vikomtem Horus? A co já? Co budu dělat, jestli Tywaline zůstane zavřená? Myšlenky mi letí hlavou jako splašené. Zajdu do kuchyně a uvařím si trochu meduňky. Snad po ní usnu.
CHTĚJÍ MĚ ZABÍT!!! JARO!!! JARO!!! JARO!!!
Diskuze
celkom dobre ale mohlo byt toho vic
Aha, jo takhle. Nojo, já jsem nějakej tupej :-) Měl jsem dojem, že by tam pedrollo chtěl mít ještě pár odstavců navíc, proto ta kousavá reakce.
pedrollo: Pardon, špatně jsem si Tvou poznáku vysvětlil. Jinak si myslím v podstatě totéž co Holgéř. Mám Deník doma ve Wordu a nezdá se mi, že by ho obsáhlé odstavce nějak znepřehledňovaly. Snažím se členit spíš podle sledu Anvalianiných myšlenek než podle dynamiky děje.
Jabberwocky - myslím, že pedrollovi šlo o dymaničtější členění do odstavců, které je podstatné pro texty s rychlým spádem a například povídky.
Podle mého v tomto případě (deník) není takové členění nutné.
Při vší úctě, tohle mi trochu připomíná scénu v Amadeovi, když Josef II. tvrdí Mozartovi, že má v opeře moc not ;-) Ne že bych se považoval za Mozarta, ale nějak mi to vytanulo na mysli.
mě se to líbylo, ale mohlo tam bejt víc odstavců
Jinými slovy, zdvojnásobuje to rychlost pohybu (chůze, běhu atd., ne třeba počty útoků).
no ja po Jabberovi nemam moc co dodat, takze snad jen k tomu kouzlu Expeditious Retreat, co nam o nem rika Player's Handbook, page 202:
Expeditious Retreat
Transmutation
Level: Brd 1, Sor/Wiz 1, Travel 1
Components: V, S
Casting Time: 1 action
Range: Personal
Target: You
Duration: 1 minute/level (D)
Expeditious retreat provides you with amazing fleetness of foot, enabling you to run in great leaps and bounds. Your speed and maximum jumping distances both double (see the Jump skill, page 70). These benefits count as enhancement bonuses. This spell can be used for attack as well as for flight; the name of the spell hints at the typical wizard’s attitude toward combat.
Poslední pasáž neměla být tučně. To za mě nějak zařídil server :-/
Tak já to vezmu popořadě a to nejsložitější si nechám na konec.
Velké množství postav: Ano, to může dělat čtenářům problémy. Potíž je v tom, že to je zápis z hraní, a tudíž se tam objevují stále nová NPC. Jinak to ale nebude, protože kdyby se to nějak omezovalo, brzy by ten kompars začal hráče (třeba mě) nudit. Takže se připravte že před vámi bude časem defilovat celé panoptikum :-) (Nejkomičtější bývá, když GM hraje za několik NPC naráz a vede sám se sebou dialog ;-)
Darthiiren (sg. darthiir) jsou ilythiirsky elfové, tj. všichni ostatní ne-drow elfové. Ilythiiri (sg. i pl. stejné) jsou pak drow elfové. Vycházím z toho, že Anvalian si deník píše ilythiirsky, a tak tam nějaká ta ilythiirská slova (a sem tam i větičku) vkládám. Třeba rivvil (pl. rivvin) je člověk, hargluk (pl. hargluken) trpaslík, ilhar je matka atd. Ilythiirský slovník je k mání tady: http://www.anciennenoblesse.net/drow/index.asp, gramatika hovorové ilythiirštiny tady: http://members.aol.com/sylveri0n/dgram.htm (je to v podstatě angličtina). Já si občas nějaké to slovo vymyslím, trochu jsem si předělal i gramatiku – vycházím z toho, že v rozdrobeném ilythiirském národě existuje spousta dialektů. Jinak existuje ještě stará ilythiirština (talentha ilythiiri), která je na rozdíl od současné analyticko-isolační varianty tvrdě synteticko-flektivní: http://www.jashan.net/sites/conlangs/drow/. Tou však Anvalian neumí (a já taky ne, mně stačí, když musím bojovat o holý život s řečtinou ;-)
Erythnul je bůh vražd, násilí a podobných věcí
Baklunka, oeridiánský atd. – lidská rasa se ve světě Greyhawku dělí na několik velkých etnických podskupin, z nichž pak postupně vznikly současné národy. Nejdřív se civilisovali Seulové (dnes přesmyčka – Suelové), původně to znamenalo Se-Ul, lidé z Ulu. Seulové vypadají jako naše nordická rasa. Jejich impérium trvalo několik tisíc let a prošlo při tom mnoha podobami. Nakonec zahynulo ve válce s Bakluny.
Baklunové jsou podobní našim Arabům, až na to, že si své odbyli zničením seulského impéria, a dnes už nikomu domy neboří :-)
Staří Oeridiáni byli podobní nejspíš evropským barbarským kmenům. Pak vytvořili něco jako středověkou rytířsko-feudální společnost. Jejich raketový nástup začal, když po pádu seulského impéria hnali zbytky Seulů přes celé Flanaess.
Flanové – původní obyvatelé Flanaess. Něco mezi starými Kelty a Maory. Opravdových Flanů je už jen málo.
Rhiní (Rheenee) – nejsou původní obyvatelé Oerthu (planeta). Nikdo neví, ze kterého plánu přišli, možná ani oni sami. Mluví naprosto nesrozumitelným jazykem a nemají dobrou pověst. Jsou to kočovníci, kupci, hodně se plaví po řekách i mořích. Vypadají jako evropští cikáni.
Olmani – původní obyvatelstvo jižních džunglí. Připomínají jihoamerické indiány.
Důležité na tom všem je, že dnes se to dost změnilo a obyvatelstvo splývá. Neexistuje žádná země Flanů, Oeridiánu nebo Suelů. Snad jen Baklunové si udržují svoji svébytnost. Je to všechno složité, museli byste si přečíst setting. Překlad v češtině (který se mně tedy moc nelíbí): http://basilisk.dragonsworld.cz/rules/races.htm
No a teď k té větě :-)
Já se snažím psát deník tak, jak by si ho podle mého názoru psala psychicky labilní žena, kterou jako dítě znásilnili. Anvalian je sice pohlavně dospělá, ale teprve teď objevuje vlastní sexualitu. Nebo ještě lépe – sexualita se v ní probouzí napůl proti její vůli a Anvalian je z toho zmatená. Všechno to umocňuje fakt, že pro ni po dlouhou dobu bylo tělo něco hnusného, nečistého. Proto se brání určitým pojmenováním, proto o sobě někdy píše tak trochu jako o kusu masa. Já s tím mám sám potíže, jak to zahrát a napsat, jsa sexuálně vcelku bezproblémový muž (vy mlčte, Siegmunde!) Možná to dělám špatně (a třeba mi někdo z přítomných dam či pánů poradí), ale vězte, že nad těmihle pasážemi vždycky hrozně váhám a několikrát je přepisuji. Ovšem znovu upozorňuji, že to není deníček zamilované adolescentky, nýbrž sled myšlenek duševně nemocného člověka, jehož sexualita je v podstatě patologická a který si deník píše jako druh neuvědomělé terapie (což myslím z některých zápisů jasně vyplývá). Všem dalším komentářům na toto téma jsem otevřen.
Jakož i veškerým dalším dotazům, kritice či chvále :-)
Dúfam že nie je nutné aby som opäť vypisoval dôvody pre ktoré zase raz zahlasujem plným počtom. Pri Anvalianinom denníku som to zatiaľ spravil zakaždým (aspoň v tých častiach čo som čítal), a dosiaľ sa nyobjavil dôvod na to aby som to zmenil. Dúfam len že na desiaty diel nebudeme musieť čakať veľmi dlho:)