Kentauři a jejich zbytky
| Autor: | hobítek |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 22 |
Koně, jak já je jen nesnáším. Nevadí mi, že umí mluvit, číst nebo počítat, ale vadí mi to, že někteří z nich jsou chytřejší než já! A teď zrovna cestuju z království, kde má každej když ne stádo, tak alespoň jednoho koně. A to jen kvůli tomu, že tam byl nějakej nekromant. Sem totiž hrdina, víte? Nájemnej hrdina, ten nejlepší ze všech, a to už něco znamená. To víte, zachraňoval sem krásné panny od draků, zabíjel příšery a šílený mágy, a tak podobně. Ale teď sem cestoval bůhví jak dlouho kvůli nějakýmu druhořadýmu padouchovi. To víte, doba je zlá, teda pro normální lidi asi dobrá, ale pro mě zlá - hrdinů je spousta a příšer málo. No, pravdou však je, že tenhle můj “úkol“ byl jeden z nejzajímavějších, ale ne kvůli tomu nekrovi, ale kvůli někomu, koho sem potkal. Ne, ne, žádná pěkná dívčina to bohužel nebyla. Chlap to ale taky nebyl, teda aspoň z půlky.
Potkal sem ho cestou do hlavní vesnice toho království, když sem na svém věrném, ale hlavně hloupém oslíkovi jel přes les. Dojel sem na malou mýtinku s potůčkem, když sem ho uviděl, jak pije vodu. Vypadal zvláštně, asi jako kentaur, akorát že obráceně - měl lidské nohy a přímo od pasu mu vyrůstal krk koně s koňskou hlavou. Jelikož neměl ruce, tak mu dělalo příšernou námahu udržet rovnováhu, když se skláněl k potůčku, aby se napil. Pohled na to, jak pořád padá a vylézá z potoka, byl nesmírně zábavný, tak sem byl zticha a jen se díval. Po chvíli mě napadlo, jak asi vstává, když nemá ruce? Do potoka sem neviděl a blíž sem se přiblížit nechtěl, aby si mě všiml. Když se asi popáté dostával z potoka, tak mě spatřil. S námahou se postavil, ale hned zase upadl, a tak sem mohl sledovat, jak se zvedá ze země. Bylo to nesmírně zajímavé - nejprve se zapřel nosem o zem, pak nohama posouval co nejblíž k němu, až se dostal na kolena.
Když se konečně postavil, tak jeho nohy zaujaly postoj, při kterém dávají lidé ruce v bok, a řekl: „Bavíš se?“
„No, docela jo,“ odpověděl sem. „Co seš zač?“
„No, já sem zbytek kentaura,“ odpověděl, a když zachytil můj nechápavý pohled, tak dodal: „Víš přece, jak vznikaj kentauři, že jo?“
Zavrtěl sem hlavou: „Nemám páru.“
Zatvářil se otráveně a začal vysvětlovat: „No, přece když si je nějakej člověk s nějakym koněm blízkej, tím myslím OPRAVDU blízkej, tak pokud maj štěstí, spojej se v jednoho - kentaura, a to co zbyde, to znamená nohy člověka a krk s hlavou koně, jen tak zůstanou ležet a ten kentaur je pak pohřbí. Ale v mým případě sme se spojili obráceně, a teď sem to, co sem. Jo, abych nezapomněl, jmenuju se Ken, Ken Taur.“
„Těší mě, já sem Jáson Žbrble, nájemnej hrdina. Přijel sem kvůli tomu nekromantovi.“
„Jo, chlapče, tak to ti nevím. To víš, Šílenej Kosťa tu už řádí asi měsíc a prvního hrdinu sem na týdle cestě viděl asi tak před dvěma tejdnama, a tak nevím, jestli nejdeš pozdě…“
„Doufám, že ne. On si nechává říkat Šílenej Kosťa? To teda nevím, ale jestli se jmenuje takhle, tak je to ještě větší páprda, než sem si myslel.“
„Ale ne,“ odpověděl, „on si říká Kostlivcovec, ale je to šílenec a původně se jmenoval Rosťa, a tak mu říkáme Šílenej Kosťa.“
„Nesem si jistej, jestli je Kostlivcovec lepší jméno. No, nevíš náhodou, kde se ten maník schovává?“
„Jak to mám vědět? Ty si snad myslíš, že mi poslal dopis, ve kterým napsal: Čau, jak se máš, hodlám ovládnout svět, a mimochodem, sem v Mauzoleu za Krrrkem?“
„Takže je v Mauzoleu?“ zeptal sem se. „Tak dík za informaci a hezky si to tu užij,“ načež sem nasedl na oslíka a odjel sem.
Toho dne někdy k večeru sem dorazil do Krrrku. Byla to taková malá, zatuchlá vesnička se dvěma hospodama, kostelem, radnicí a hromadou rozpadajících se baráků. Zamířil sem do hospody. Vybral sem si tu, co vypadala, že vydrží o pár dnů dýl, myslím, že se jmenovala Pod stolem. Vevnitř bylo dusno a teplo. Za barem byl podsaditej chlápek s obrovským knírkem a rozléval patok, kterému říkal pivo. Zrovna když sem došel k baru, tak se za mnou ozvalo: „Jásone, ty starej bastarde! Kde ses flákal?“
Otočil sem se a uviděl sem trpaslíka a hobita. „Drsoni, Prťavče, co vy tu děláte?“ Byli to mí staří známí Prťavec Borůvka a Drsoň Hromsekera.
„Čekáme tu na tebe, abysme se mohli vrhnout na toho nekromanta,“ odpověděl hobit, „sme tu už tejden a myslím, že ho ještě nikdo nekilnul.“
Najednou se v koutě zvednul nějakej prďola a řekl: „Hele, to já sem tady, abych ho sejmul, ne vy!“
„Ne, to já ho sejmu, já tu byl první!“ řekl divnej maník v rohu. Najednou se všude po hospodě začali zvedat lidi a hádat se, kdo tam byl první a kdo chudáka Šíleného Kosťu zabije jako první.
„Teda, todle je fakt nechutný,“ řekl Prťavec. „Pojď Jásone, jdeme pryč, přece se s nima nebudeme prát,“ a jakmile to dořekl, tak se ozvalo: „Já tu byl první!“ a následně tupá rána, jak někdo padl omráčený k zemi. Hned nato se spustila velká rvačka, a tak sme se diskrétně vzdálili. Ne že bysme měli něco proti rvačkám, to zas ne, ale jen sme zrovna neměli náladu.
Vyšli sme ven z hospody na studenou a špinavou ulici. Prťavec mi řekl, že maj pronajmutej pokoj v druhý hospodě, tak sme tam zašli, abysme se domluvili co a jak. Hned jakmile sme tam dorazili, Drsoň začal:
„Takže, myslíme si, že se Kosťa schovává v starým mauzoleu kus tady za městem. To si myslíme, protože sme našli tenhle papír,“ a podal mi kus papíru, na kterém stálo:
„Já, Kostlivcovec, tímto požaduji 1000 mrtvol, za účelem vytvoření armády Zombií a následného ovládnutí světa. Dodávku očekávám nejpozději do pátku do večera, o víkendu nepracuji.“ Podpis: Kostlivcovec
„Jak ste z tohohle poznali, kde se schovává?“ zeptal sem se.
„Koukni se pořádně,“ odpověděl Prťavec, „musíš umět číst mezi řádky!“
Podíval sem se zblízka a doopravdy mezi 1. a 2. řádkem bylo drobně napsáno: „Sem v mauzoleu za Krrrkem.“
„No tak to je super,“ řekl sem, „hned zítra se na něj vrhneme!“
Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vpadli tři chlápci s velkými meči. První zařval: „Tak to teda ne, hošánci, Kosťa je náš, jen my ho zabijem a jen my dostaneme odměnu!“
„Pánové, vy snad chcete vyzkoušet můj axe efekt?“ řekl Drsoň a vytáhl sekeru. Prťavec si vzal do každé ruky nůž a výhružně se vztyčil v celé své výšce 120 centimetrů. Jeden z chlápků se podíval na svůj dlouhý meč, pak na Prťavcovy krátké dýky a zasmál se. Prťavec jen pokrčil rameny a máchl rukou. Chlápek jen zachrochtal, jak se mu hozená dýka zabodla do krku, a pak padl k zemi. Druhý se na něj podíval a chtěl zaútočit, ale než se stihl napřáhnout, tak zemřel stejným způsobem jako jeho druh. Ten třetí, který vše jen bezmocně pozoroval, se podíval před sebe a poslední, co viděl, bylo ostří Drsoňovy sekery.
„No, asi bysme měli jít, za chvíli se sem nahrne spousta hrdinů, kteří budou chtít vědět, co se stalo,“ řekl Prťavec.
„A nesejmem jich pár?“ zeptal se zklamaně Drsoň.
„Ještě bysme platili za úklid, to tak,“ odpověděl sem mu, „radši pudem pryč.“
Nakonec sme přespali v nějaký stáji. Hrozně to tam páchlo po hnoji a ráno nás probudila nějaká kráva, která usoudila, že naše hlavy jsou úžasný místo pro pomočení, takže sme smrděli jak nemytý zombie. Jakmile sme se pokusili o odsmradění, tak sme chtěli vyrazit za Kosťou. Ale objevili sme základní problém - nevěděli sme, kde je mauzoleum. A tak sme zašli do vesnice. Bylo to tam hrozný. Všude samí koně, kteří obchodovali, pokřikovali nebo jen tak postávali a žrali seno. Sem tam se mezi nimi mihl nějaký kentaur, který celkový dojem jen zhoršoval. Na náměstíčku bylo ohromné množství lidí a všichni postávali kolem nějakého kůlu.
U kůlu byl přivázán Ken a všichni na něj křičeli: „Fůůůůj! Hnůůs! Prýýýč s tou anomálií!“
Jakmile sem se prodral dopředu, Ken na mě zavolal: „Jásone, to sem tak rád, že tě vidím, řekneš prosím tady těm milým pánům, že není nutné mě ukřižovat?“
„Vy znáte tu nestvůru?“ zeptal se mě jeden z chlápků, co mířili na Kena různými ostrými předměty.
„Jasně že jo, potkal sem ho na silnici vedoucí sem, skvěle sme si pokecali.“
„Vy ste určitě nějaké stvoření zla, stejně jako tato potvora, na něj, braši!“
„Pánové, tohle bych vám neradil,“ chtěl sem to ještě urovnat, ale to už se Drsoň s výkřikem jupííí a sekerou v ruce vrhal na chudáky vesničany, přestože nevěděl, co se děje a ani Kena neznal. Ani Prťavec nezůstával pozadu a pečlivě rozdával dýky s dodáním až do krku. Řekl sem si, že by to vypadalo blbě, kdyby je zabili sami, a tak sem vytasil svůj nový meč a začal sem dělat to, co mi jde nejlíp. Jakmile sem sekl prvního vesničana, začal nekontrolovatelně zvracet. Za chvíli byla většina vesničanů mrtvá nebo raněná a zvracela. Ostatní utekli. Prťavec sesbíral svoje dýky a okradl mrtvoly. Drsoň se mě zeptal: „Co to máš za meč?“
„Říkám mu Poblijmeč,“ odpověděl sem mu, zatímco sem odvazoval Kena. „Vždycky když se dotkne holé kůže, tak způsobí záchvat zvracení. Mám ho z jednoho blešího trhu. Byla to skvělá koupě.“
„Ty brďo, dik, že ste mě zachránili, měl sem fakt na mále,“ řekl Ken, ještě celý roztřesený. „Ty páprdové se na mě vrhli v noci, zrovna když sem spal, jinak bych jim to nandal!“
„Hele, vždyť nemáš ruce, jak bys to chtěl někomu nandat?“ zeptal se Prťavec.
„Tos eště nepoznal netušené možnosti úderu mé hlavy,“ odpověděl mu Ken.
„Hele, nevíš náhodou, kde tu je mauzoleum?“ zeptal sem se Kena.
„No jasně, je kousek támhle za vesnicí. Proč se ptáte? Hledáte Kosťu? A proč?“
„Abysme si s nim mohli dát čaj o páté, a jelikož je už skoro poledne, tak máme dost naspěch, tak zavedeš nás tam nebo ne!?“ naštval se Drsoň.
Ken v klidu a s úsměvem opověděl: „Zklidni hormon vousáči, do pěti to stihneme, není to moc daleko.“
A tak sme vyrazili.
Po cestě Ken nezavřel pusu. Pořád něco vyprávěl, chvíli o historii, chvíli o kentaurech a občas si zpíval. Bylo to k nevydržení. Naštěstí mauzoleum opravdu nebylo daleko, a tak sme už za hodinu stáli před mauzoleem. Vypadalo velmi pochmurně. Otevřeli sme ponuré vstupní dveře, vstoupili do ponuré místnosti a uviděli ponurého zombíka. Jakmile nás uviděl tak řekl: „Mé jméno je Ted Steh.“
To mi přišlo divné, a tak sem se ho zeptal: „No a co s tím jako máme dělat?“
„To je fuk,“ řekl Drsoň. „Rozluč se se svojí hlavou!“
„Ale ne, to nemůžete! Řek sem vám přece svoje jméno!“ zaúpěl Ted Steh.
Drsoň se zastavil. „A?“ zeptal se.
„No teď už nejsem bezejmenný přisluhovač,“ řekl zombík. „Takže mě nemůžete zabít dřív než před závěrečným soubojem! To je přece jasný, že hrdina nemůže zabít přisluhovače temného pána, když už zná jeho jméno.“
„Na tom něco bude,“ řekl Prťavec. „Ne-bezejmenní přisluhovači přece vždycky utečou a sejmem je až nakonec.“
„Takže jestli mě omluvíte,“ řekl Ted Steh a utekl.
„No, to nám to teda začíná,“ podotkl sem.
Vydali sme se ponurou chodbou, která se nápadně svažovala. Najednou skončila a dostali sme se do velké kruhové místnosti. Kousek od nás stálo asi deset zombíků. Jeden z nich popošel dopředu a začal: „Ahojky, jmenuju se...“
„Ne, to se teda nemenuješ!“ zakřičel Drsoň už v běhu a rozsekl ho vejpůl. Ostatní zombíci se podívali na svého, už po druhé, padlého kamaráda a vrhli se na nás. Chtěl sem tasit Poblijmeč, který sem měl v pochvě na zádech, ale silou zvyku sem vyndal meč z pochvy u pasu. Najednou se ozvalo: „Tak, teď přichází na scénu Méééč a jde vám to natřít!!“
„Ale ne,“ povzdychl sem si.
„Vochou,“ zařval Méééč. „Jdem na to, Jásone, koho dneska sejmem? Ále, jak se tak koukám, máme tu pár plesnivejch zombáků, no tak se na ně vrhnem, ne? Jdem na toho vpravo! Ale ne, já myslel TOHO vpravo a ne tamtoho vpravo! Jupí, to to cáká! A teď jdem na toho vlevo! To byl ale dobrej sek, co? Tak a teď jdem na..., jdem na..., sakra, kde všichni jsou? To jich bylo tak málo? To je nuda… Hele, co třeba sejmut toho hnusáka, co má nohy člověka a z nich mu roste koní hlava? No ták, pojď na něj!“
Otočil sem se a uviděl sem Kena. „Co tu děláš?“ zeptal sem se. „Já myslel, žes zůstal venku!“
„Tam byla nuda, tady je to zajímavější a takový pochmurnější!“
„Hele, moc se s nim nevybavuj a pojď ho rozsekat,“ řekl Méééč.
„Ale drž už hubu!“ okřikl sem ho a zandal sem ho zpět do tlumící pochvy.
„Ty máš eště pořád ten meč? Jakto žes ho eště nezahodil nebo neprodal? Vždyť je hroznej! Já na tvým místě bych se ho už dávno zbavil,“ řekl Prťavec.
„Pořídil sem si tlumící pochvu, takže je zticha, dokud ho nevytáhnu, takže moc neotravuje ani nepřekáží. A navíc v boji je nepřekonatelnej,“ odpověděl sem.
Pořádně sme se porozhlédli po místnosti a všimli si, že ve stěnách jsou přihrádky a v nich leží mrtvoly. Dále sme zjistili, že z místnosti nevedou žádné chodby. Nakonec sme objevili uprostřed místnosti velký kamenný stůl a na něm ležela mrtvola. Zdálo se, že se trošku třásla. Drsoň s Prťavcem si ji chtěli prohlédnout z blízka, ale nikde tu nebyla stolička, na kterou by mohli stoupnout, a tak na stůl neviděli. Podíval sem se sám a všiml sem si, že mrtvola má křečovitě zavřené oči, celá se klepe a lehce jí drkotají zuby.
„Tak vstávej chlapče,“ řekl sem mrtvole.
Zombík otevřel oči a zakvílel: „Próóósííím néééchtééé měéé žííít. Jááá jsééém hóóódnááá Zóóómbííí! Níííkóóómůůů néééchcííí úúúblííížííít!“
„Řekneš nám, kudy se dostanem k Šílenýmu Kosťovi?“ zeptal se ho Drsoň, který si mezitím udělal stoličku z mrtvol.
„Ojojojoj,“ začal zombík, ale když uviděl Drsoňův výraz, tak to změnil na: „Jo jo jo jo. Tajnej poklop je v levým rohu.“
„Ale tohle je kulatá místnost!“ zavrčel Drsoň.
„Aj aj aj. Ten poklop je támhle,“ řekl zombík a opatrně ukázal prstem. Prťavec tam zašel a po chvilce šmátrání poklop našel a otevřel. Drsoň se podíval na zombíka, poděkoval a usekl mu hlavu. Hned nato zanaříkal, protože si ztupil sekeru o stůl. Vlezli sme poklopem do obrovského sálu. Z chodby nalevo se ozvaly hlasy, tak sme se schovali za jeden z velkých sloupů. Někdo přicházel.
„Takže první hrdinové už jsou tu? Toho sem se bál, ještě nemám připraveno dost zombií,“ ozval chraplavý hlas.
„Snad nenajdou tajný poklop,“ řekl hlas, který nejspíš patřil Tedovi Stehovi. „To by nám mohlo poskytnout trochu času na vytvoření několika dalších zombií na obranu.“
„Ano, snad to bude stačit,“ řekl první hlas. Hned na to vstoupili do místnost dvě postavy - Ted Steh a dlouhý člověk v černém hábitu.
„To musí být Kosťa,“ zašeptal sem. „Na tři vyrazíme. Raz, dva a …“
Najednou někdo propadl poklopem, zamával nad hlavou mečem a zařval: „A mám tě ty bastarde!“ načež usekl Kosťovi a Tedovi hlavu. „Jo, mám ho! Dostal sem ho jako první!“ řval. „Jen já, Jag Rozparovač dostanu odměnu!! Jupííí!“
Drsoň vyskočil zpoza sloupu a zařval: „My tu byli dřív! Byl náš!“
„Smůla pánové, zabil sem ho já,“ odpověděl zlomyslně Jag.
„Ty hajzle,“ řekl najednou Ken a rozběhl se proti němu hlavou. Jag něco takového nečekal a navíc Ken běžel docela velkou rychlostí na to, že neměl ruce, kterými by udržoval rovnováhu. Ken narazil do Jaga hlavou, ten odletěl přes celou místnost a narazil do zdi.
„Pojďte, sejmem ho a odměna bude naše,“ řekl Ken.
Byli sme v šoku. „To přece nemůžeš,“ řekl otřeseně Prťavec. „Nevíš nic o kodexu hrdinů? On ho sejmul, takže odměna patří jemu. Víš, jak by to vypadalo, kdyby se hrdinové vraždili navzájem? Naprostej chaos, kodex se musí dodržovat!“
„Ale no tak, nikdo to nebude vědět! Sejmem ho,“ trval na svém Ken.
„Ty si ale tvrdohlavej, co? Kodex se musí dodržovat. A teď už pojď, nebo tě budem muset odtáhnout,“ řekl sem mu.
Nakonec šel dobrovolně. Zamířili sme zpět do vesnice. Na radnici sme se poptali a zjistili, že nedaleko odtamtud je nějaká banda goblinů, tak sme tam vyrazili. Ken nás doprovodil na okraj království a tam se s náma rozloučili.
„Kam teď půjdeš?“ zeptal sem se ho.
„Asi se budu jen tak procházet po světě, víš poznávat nový lidi a nový kraje,“ odpověděl.
„Ale co když na tebe někdo zaútočí, budeš úplně bezbranej,“ podotkl Drsoň.
„Bezbranej?“ usmál se Ken. „Já nesem bezbranej, mám svoje nohy a navíc, jak řekl Jáson, sem přece Tvrdohlavej.“
Diskuze
Gillette - Alanil v tomto směru příliš nepřehání, poukazuje na podobnost s tvorbou tohoto pána, která vychází ze stejných postupů - tedy z odpozorování schématů chování a jejich postavení do absurdní roviny. Vzhledem k tomu, že oba autoři pracují s fantazy klišé a zvýrazňují jejich některé rysy, které v jistých situacích vyznívají paradoxně absurdně docilují stejného efektu - právě parodické komiky.
Navíc zde vidím i jistou podobu s páně Pratchettovými díly - závěr povídky sice graduje, ale vlastní závěr již není tak strhující a autor hledá způsob, jak dílko zakončit což je mj. také častým problémem u Pratchetta.
Samozřejmě, že je zde diametrální rozdíl mezi zkušenostmi obou autorů, nicméně lze srovnat a usoudit, že by takto mohl psát Pratchett jako týnegr. A mohu Tě ujistit, že toto dílko by narozdíl od velké většiny zdejších děl mělo šanci být publikováno i v tisku.
Alanil: Pratchett? Ale nepřeháněj :-)
Ešte teraz ma to núti smiať. Proste vynikajúce.
Shelagh už asi povedala všetko, čo sa k tomu dá povedať. Len dodám že keby si napísal knihu v tomto štýle, tak by si mohol konkurovať aj takým esám vo fantasy žánru, ako je napríklad terry Pratchet, alebo John Moore. Možno by si tomu mohol dať potrebnú hĺbku (kôli dľžke knihy), a máme na svete ďalšieho spisovatela.
No, proste výborné, a toto je jedno z diel, pri ktorých nemožno šetriť chválou.
spiritusmortis: Jména hlavních hrdinů původně vznikly jako moje postavy, i když Jáson byl původně rytíř Jedi 8-D
Autorovi děkuji za zlepšní nálady.
Jediný co bych asi vytknul (aby to nebylo bez kritiky) byla tato jména Prťavec Borůvka, Drsoň Hromsekera... osobně by mi v kontextu přišlo vhodnější kdyby se jmenovali Prťavec Hromsekera a Drsoň Borůvka.
No mě se to prostě líbilo.
žádný sem a sme mě tam neotravovalo (možná proto že ani tak moc nevnímám formu jako význam) ať si paroduje koho chce a ať to smrdí čímkoliv mě to navadí hlavně že jsem se pobavil a to sme se pobavil skutečně dobře...
jinak mi nájemný hrdina připoměl hlášku z Heroes II "Heroes for Hire" což mě vždycky pobavilo...
takových dílek bych zvládl přečíst i více
Povídka mě nesmírně pobavila, i po několikerém čtení jsem se musela znovu smát.
Autor dokázal skvěle odpozorovat fantasy klišé a velmi vtipně je zparodovat, právě takové "nájemný hrdina" je dokonalou ukázkou hříčky se zprofanovanými typy. Stejně tak musím odporovat Tuaxovi ohledně předvídatelnosti děje - o tohle tady vůbec nejde, právě ty předvídané věci a to očekávání, jak se s těmi ohranými věcmi autor popere, je na parodii to nejlepší. A hobítkovi se to velmi povedlo.
Co se týče jazyka, myslím, že používá adekvátní výrazové prostředky. Pravda, ono "sem" místo "jsem" v celém textu nakonec vypadá podivně - což jsem si neuvědomila, když jsem to autorovi poradila.
Jsem ráda, že po dlouhé řadě průměrných a málo zapamatovatelných příspěvků se objevil jeden, ze kterého si vtípky typu "Teď už nejsem bezejmenný přisluhovač, nemůžete mě zabít před závěrečným soubojem!" budu dlouho připomínat.
Tuax: Tak zrovna "nájemného hrdinu" bych nevytýkal. To zní dobře. Je to parodie a tam taková slovní spojení (oxymóron?) patří. Něco z rodu "Lobo - nájemnej parchant" :-) Zrovna tak bych klidně vzal slovo "nekilnul", protože to odkazuje na hráčskou praxi. Je to takový metagamingový vtípek. To už mi spíš vadí, že se autor pokouší o hovorový jazyk, ale v konečném výsledku mu z toho vychází pořád jenom "sem" a "sme". No a Jáson mi tedy spíš než Jasona (třeba toho z Twin Peaks :-) připomíná Iásona, jenž se na Argó plavil pro Zlaté rouno. A to byl hérós jak bič!
Dík všem ,že ste si dali tu námahu to číst a hodnotit něco s tak hloupym názvem,,,8-D
Slohové a pravopisné chyby bych sice mohl přisoudit ne moc velké int Jásona, ale je to spíš v mé roztržitosti a nepozornosti.. Ohledne Mééééče, no nemohu říct že jsem se u výše zmíněných neinspiroval...
ještě jednou dík za váš čas ;-D
Hm některé fráze mne opravdu zarážejí. například slovní spojení "Nájemný hrdina" mi je nějak proti srsti. Hrdina by dle mně neměl být nájemný, to by ybl už žoldák, či tak něco, ale hrdinové si chtějí získat obvykle slávu a uznání nežli peníze. Tohle mi ensedí a to je jen jedna z mnoha perliček.
Jako třeba požité slovo "nekilnul" je opravdu taky dost nářez. Chtělo yb si to ujednotit slovní zásobu pro určité druhy slohu, pro určité žánry. každopádně pokud by se tady měly objevovat v textu počeštěné anglikanismy, měl by to být cítit z celého příspěvku. měl by být v tom duchu veden celý. jenže zde je spíše takové vyhrávání si s jednotlivými detaily, slůvky, bvez ohledu co se ztoho zjeví jako celek. A ten působí mírně chaoticky. Což se týká i pojmenování postav, od fantasy přes, české zdrobněliny, zkomolniny po anglického Jasona. jo dkyby to byl Jasoň, tak nic nenamítám. Ono ipodpis Kostlivcovec, zní dost podivně.
Každopádně vední příběhu svědčí o pěkné fantazii, leč je to vedeno ještě příliš naiivně až m,oc předvídatelně. Chybí tam momenty překvapení, momenty dohadů pro čtenáře. Což to celkem sráží do podprůměru.
Scéna střemi chlápky v hospodě vyzníva do ztracena až trapně... No zkrátka a jednoduše nijak mne to nezaujalo. měl jsem celkem problém to plynule čísta přečíst. Nesdlo mi to, to se občas stává, ne všem sedne autorův styl psaní.
Vůbec jsem se u toho nepobavil, spíše jsem přetrpěl. I proto je hodnocení ode mne takové jaké je.
Je zde vidět nadšení a chuť psát, což je prima. Ale ještě tě čeká dost vypsaných tužek a zahozených papírů, smazaných textových souborů, než se vypíšeš. Takže hlavu vzhůru a směle do toho, každy někde začíná a ty máš nakročeno poměrně nadějně, takže rozvíjej psaní, kreativní myšlení.
S přáním veselé mysli Tuax