Anvalianin Deník - 8. část
| Autor: | Jabberwocky and Xorxe9 |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 7 |
Zase ta nudná a mnohokrát prochozená cesta Nulb-Hommlet. Spěcháme. Škoda, že Tallimas neumí jezdit na koni. I když já bych si na takovou cestu asi také netroufala. Za celý den se nepřihodilo nic zajímavého.
7. patchwallu
Odpoledne jsme dorazili do Hommletu. Takhle rychle se nám to z Nulbu ještě nikdy nepovedlo. Jen jsem se skočila pozdravit s Jarem, vykoupala se, a pokračovali jsme dál. Nahlásila jsem také Rufusovi ty hobgobliny v Chrámu a řekla mu, že kdyby s nimi byly problémy, stačí je postrašit Velkým válečníkem. Chtěla jsem si promluvit s Gren, ale odvezl si ji prý k sobě Juelihm. Siliviara zůstala v Hommletu. Je to zvláštní pocit najednou ji nemít kolem sebe. Už jsem si na ni za ten půlrok zvykla. Ale do Rastoru se jí nechtělo. Prý bude raději pomáhat Jarovi hospodařit.
8. patchwallu
Dnes se udělal krásný den. Sluníčko svítilo do listí a byla to nádhera. Buky i javory už se barví. Mám podzim ráda.
9. patchwallu
Tahle cesta už je také pěkná nuda. V noci mi byla zima a ráno ležela na zemi jinovatka. Je poznat, že jsme o hodně severněji než na Keldu.
10. patchwallu
Nastydla jsem. Mám rýmu jak trám. Budu si muset ve Verbobonku koupit teplejší oblečení. Nějak mi nedošlo, že tu podzim bude takhle studený. Rastor navíc leží až v Lortmilských horách a touhle dobou už tam bude nejspíš sníh. Bragnor si při večerní modlitbě nepřipravil remove disease, tak mě kýchání, smrkání a bolest hlavy čeká ještě zítra. Ach jo.
11. patchwallu
Konečně mě Bragnor rýmy a kašle zbavil. Odpoledne jsme dorazili do Verbobonku. Koupila jsem si pořádné zimní oblečení a po Bragnorově vzoru i sněžnice. Nikdy jsem na nich sice nestála, ale Bragnor tvrdí, že je to snadné. Ubytovali jsme se opět u Thomase. Viděl nás rád, i když byl překvapený, že už jsme tu zas. Na zítřek jsme si v Konsorciu domluvili teleport a já ještě navštívila Juelihma. S Gren jsem bohužel mluvit nemohla, protože ji prý teď Juelihm udržuje v magickém spánku. Snad se mu ji podaří vyléčit. Ukázala jsem mu také symbol Pavoučí královny z Nulbu. Prý nikdy žádný podobný neviděl. To jsme na tom stejně. Identifikoval mi ho zadarmo. Je v něm zakleto doom. Nejradši bych se té věci zbavila, ale mohla bych ji při nějakém neplánovaném setkání potřebovat. Škoda, že spěcháme. Nechala bych si vyrobit kopii a skutečný symbol bych dala Juelihmovi, aby ho zničil. Když si pomyslím, že s sebou nosíme opravdový kněžský symbol Pavoučí královny, nahání mi to husí kůži.
12. patchwallu
Ráno jsme se nechali teleportovat do Rastoru. Měla jsem z teleportu trochu obavy, ale nic to není. Jen se zničehonic změní obraz před očima, ani hlava se mi při tom nezamotala. Rastor je horská vesnice na severozápadním úbočí Lortmilských hor směrem k Veluně. Teče tady potok a přímo v Rastoru je most. Chalupy se táhnou hlavně po pravém břehu a přímo nad Rastorem se svah prudce zvedá. Na vrcholcích hor už leží sníh. Je tu chladno, ale moc hezky.
Rastor jsem si přestavovala trochu větší. Jaro mi říkal, že je to dřevorubecká vesnice, ale ani těch dřevorubců tu není mnoho. Nemohli jsme se ubytovat v hospodě, protože nad lokálem nejsou žádné pokoje. Jediné místo, kde je možné za úplatu přespat, je Moradinova svatyně, a to ještě jenom v kovárně u výhní. Je tu sice hluk a špína, ale zase je tu teplo. Část obyvatel Rastoru jsou trpaslíci, a tak jsem se rozhodla nic neriskovat a chodím tu s maskou. Mojí pohádce o tom, že jsem popálená, zatím všichni věří, ale jestli to praskne a oni zjistí, že jsem Ilythiiri, zažijeme nejspíš horké chvilky. Večer jsme se snažili v lokálu něco vytáhnout ze štamgastů, ale nedověděli jsme se nic. Bragnor navíc všechno popletl a vyprávěl jim, že jdeme z Verbobonku do hor k orkům. Tallimase překvapilo, když místní mluvili o tom, že mají s orky docela dobré vztahy a že od nich kupují kožešiny. To víš, Tallimasi, zelený je strom života. Není každý ork Turoš Mag.
Na zítřek jsme se dohodli, že Tallimasovi obarvím kapesník na oranžovo-fialovo a on s ním bude chodit po Rastoru a smrkat do něj. Jestli tu je nějaký uctívač Oka nebo Tharizduna, měl by se chytit.
13. patchwallu
Zatím nic. Doufám, že jsme nevyhodili peníze za teleport jenom proto, abychom si prohlédli pamětihodnosti Rastoru. Odpoledne trochu sněžilo a místní mi říkají, že do Verbobonku už to nejspíš nestihneme, protože cesta zapadne sněhem. Trávit tady zimu se mi moc nechce. Je jen otázkou času, kdy mou lež odhalí.
14. patchwallu
Muset pořád chodit s maskou přes obličej je otrava. A ještě horší je v ní spát. Kdyby ti trpaslíci věděli, že mají v Moradinově chrámu Ilythiiri… Raději nemyslet. Vždyť i Tallimas tady musí poslouchat nejrůznější narážky, a to je jenom darthiir. Alespoň že Bragnora tu mají rádi. Klišé o nenávisti mezi trpaslíky a orky zdá se v Rastoru neplatí.
15. patchwallu
Nebyl to dobrý plán. Musíme zkusit něco jiného. Máme dvě možnosti – buď do hor k orkům, nebo do starých trpasličích dolů za Rastorem. Jaro mi říkal, že jsou opuštěné, ale podle Rastorských se tam pořád trochu pracuje. Zvolili jsme doly. Tam by se nějaká tharizdunovská sekta mohla skrývat.
17. patchwallu
Zase kotrmelec, jaký bych si nepředstavila ani v nejdivočejších snech. Vyrazili jsme včera z Rastoru směrem k dolům a na cestě jsme strávili celý den. Foukal vítr, občas drobně sněžilo a sníh zůstával ležet na zemi. Cesta nás zavedla k hlavnímu vchodu do celého důlního systému. Stojí tam něco jako vysoký kamenný přístřešek s jednou stranou otevřenou, který chrání veliká kovová vrata, aby na ně nepršelo. Vrata byla zavřená. Došli jsme až k nim, jenže jsme si nevšimli, že ve stěnách jsou střílny. Bragnor už už sahal na klepadlo, když ze zdí vylétly šípy. Střelci naštěstí nemířili nijak přesně, ale i tak nás to ošklivě zaskočilo. Já s Tallimasem jsme honem padli na zem a plížili jsme se ven, aby na nás nemohli střílet. Bragnor se nejdřív několikrát pokusil řetězem zasáhnout střelce za střílnou. Dokonce se mu to jednou povedlo, ale ostatní při tom na něj pořád stříleli, a když se do něj zabodl asi třetí šíp, seslal na sebe gaseous form a v mlžné podobě protekl střílnou dovnitř. Tam pak rozpoutal peklo, jak to umí jenom on. Slyšela jsem řinčení toho jeho strašlivého řetězu, rány a křik. Z jedné střílny dokonce několikrát vychlístla krev. Doběhla jsem k vratům a pokusila jsem se přeseknout závoru a otevřít je, ale dřív byl Bragnor hotový se svými nepřáteli. Když mi nakonec otevřel, vypadal jak démon pomsty. Od hlavy až k patě zalitý krví, z řetězu mu visely nějaké vnitřnosti a u nohou se mu válela gnollí hlava. Tallimas se tak vyděsil, že po Bragnorovi vystřelil z luku, a dokonce ho trefil. Ještě že mu to Bragnor neoplatil. Vešla jsem dovnitř. Trochu mi to připomnělo bitku s hobgobliny v Chrámu. Všude krev, cáry masa, roztrhané mrtvoly a kusy těl. Já vím, ono je to vlastně jedno, jestli člověka zabije ostnatý řetěz, nebo meč, ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že ten řetěz je nějaký horší. Zůstává po něm strašlivá spoušť. Navíc se tahle scéna opakovala vlastně i na stěnách, protože celá vstupní hala byla „vyzdobena“ malbami, které se dost podobaly reliéfům v Chrámu. Došlo mi, že tharizdunovci se tady neskrývají, oni si z dolů udělali pevnost!
Mezitím jsme s chodby proti dveřím zaslechli kroky a Bragnor se připravil s řetězem za rohem. Bylo to pár gnollů a rivvinů. Proti Bragnorovi neměli šanci. Avšak i tak se jim podařilo splnit svůj úkol, poněvadž na konci chodby se díky tomu skupina rivvinů stihla stáhnout za další velká kovová vrata. Dokonce na nás jednou vystřelili z balisty, ale nikoho naštěstí netrefili. Také s sebou měli skoro dva metry vysokého vlka. Trochu jsme se rozhlédli kolem a zjistili jsme, že na všechny strany se táhnou chodby. Nechali jsme Tallimase, aby zpoza rohu hlídal druhá vrata, a šli jsme s Bragnorem na obhlídku. Objevili jsme ještě nějaké rivviny a gnolly, ale většina jich utekla, jen nás zahlédli. Když jsme se vrátili na křižovatku, kde jsme nechali Tallimase, našli jsme tam jen loužičku krve. Tallimas nikde! Naštěstí jen seděl o kus dál neviditelný, ale měla jsem o něj opravdu veliký strach. Prý se k němu zezadu přikradli jacísi troglodyti a málem ho probodli kopím. Dohodli jsme se, že se už nebudeme dělit, a vydali jsme se na průzkum směrem, kam podle Tallimase zmizeli troglodyti. Jenže jsme udělali chybu. Ani nevím, jak jsme se mohli chovat tak neopatrně. Snad nás povzbudilo první snadné vítězství, kdo ví. Pamatuji si jen, jak jsem si dělala z Tallimase legraci, že nevidí potmě, a dokonce jsem mu zpívala. Do léčky jsme nevešli, nýbrž doslova ukázněně vpochodovali. A to v trojstupu. V jedné místnosti se za nějakými sudy krčilo pár troglodytů a házeli po nás oštěpy. Vrhli jsme se na ně, načež nás zezadu napadli jejich spolubojovníci. Kněze Tallimas stihl paralysovat dřív, než přečetl první svitek, a malého zemního elementála odvrátil Bragnor. Jenže jich bylo víc než nás a na rozdíl od gnollů uměli bojovat. Jeden z nich, obrovský troglodyt s obouručním mečem, mě málem rozsekl vedví. Takovou ránu jsem ještě nikdy nedostala. Zachránila mě mithrilová košile. Kdybych ji na sobě neměla, byla bych teď mrtvá. Stáhla jsem se do rohu místnosti a vyléčila se kouzlem, ale nebylo to nic platné. Jeden troglodyt útočil z neviditelnosti a ovládal to dokonale. Nejdřív omráčil Tallimase a pak jsem dostala ránu do hlavy i já. Zbytek si nepamatuji, ale předpokládám, že se mu podařilo dostat i Bragnora. (Ve skutečnosti jsem toho troglodyta jednou zahlédla a přišel mi nějaký … zvláštní. Jakoby ženský. Je to možné? Troglodytka? Takováhle? Měl jsem dojem, že vypadají úplně jinak. Alespoň tak mi to říkala matka. „Troglodyti jsou úplně jiní než my. Jsou to zvířata a úroveň, jaké dosáhnou, je závislá na potravě, kterou se živí. Jejich samice se na rozdíl od samců nevyvíjejí – po celý život se pohybují se po čtyřech, dosahují pouze zvířecí inteligence a kladou vejce. Zapamatuj si to, Char. Zítra tě vyzkouším.“ To jsem blázen…)
Probrala jsem se připoutaná ke zdi. O kus dál visel v řetězech Bragnor a na druhé straně Tallimas. V místnosti s námi byli ještě dva lidé – jeden rivvil a jedna darthiirka. Pokusila jsem se z pout nějak vysmeknout, ale nešlo to. Asi za hodinu se probral Tallimas a chvíli po něm i Bragnor. Vždycky jsem si myslela, že Tallimasova knihomolská magie nestojí za to, aby se jí člověk věnoval, ale spletla jsem se. Tallimas má totiž nejen talent, ale hlavně píli. Já umím pár triků, které mě sem tam napadnou, ale on přistupuje k magii metodicky. Vybírá si taková kouzla, aby měl téměř pro každou situaci něco při ruce, a ta se pak učí nazpaměť. Takže mu stačila chvilka na to, aby se zorientoval, zašeptal zaklínadlo, a Bragnorovi spadl z ruky okov. S jednou rukou volnou už se Bragnor osvobodil snadno (pouta nebyla zrovna ukázková řemeslná práce) a zprostil pout i nás. Mezitím k nám z chodby začalo doléhat bubnování a jednotvárný zpěv. Zamazala jsem si vlasy špínou z podlahy, abych nebyla vidět na sto honů, a proplížila jsem se až na konec chodby. Ta ústila do velké jeskyně, kde stála kamenná stupňovitá pyramida, na ní obětní stolec a na něm spoutaný jakýsi člověk. Nad ním se zrovna skláněl troglodyt s nožem. Věděla jsem, co přijde, ale nedokázala jsem zavřít oči. Dívala jsem se na to. Viděla jsem to mockrát a už nikdy to vidět nechci. Přesto se vždycky dívám. Troglodyt toho rivvila obětoval. Zaživa mu vyřízl srdce. Rivvil křičel a z díry v hrudi mu tekla krev. Troglodyt srdce zvedl na hlavu a pak je hodil z pyramidy dolů. Teprve tehdy jsem si všimla xorna, který stál s otevřenou tlamou pod pyramidou. Kněz srdce hodil jemu. Je mi z toho všeho nanic. Proč se takovéhle věci dějí? A proč nikdy nedovedu zavřít oči? Proč se pokaždé dívám až do konce? Křik toho muže mě řeže v hlavě. Tolik utrpení, tolik mrtvých.
Rychle jsem se stáhla zpět. Jeden z okolostojících troglodytů totiž vyrazil mým směrem. Nevšiml si mě, šel pro další oběť. Pro někoho z nás. A zase jsem měla pocit, jako kdyby se mi v hlavě věci samy od sebe přeskupovaly. Magie je hudba. A hudba je moc. Najednou jsem věděla úplně přesně, co udělám a jak. Jak zpívat. Jaká slova. A jaký nápěv. Počkala jsem, dokud nepřijde až k nám, a začala jsem tichounce prozpěvovat. Nemohl mi rozumět, byla to ilythiirština. Přesto zůstal stát a užasle se na mě díval. Změnila jsem melodii. Jen trochu, jen abych do ní vetkala svou vůli. Jak je možné, že tohle umím? Nikdo mě to neučil. Přesto jsem s jistotou věděla, co dělám. Troglodytovy myšlenky se lámaly pod silou mých slov. Ohnula jsem ho, jak jsem potřebovala. Je to děsivé. Umím si podrobit člověka. Jen tak, jen proto, že zpívám. Žádná zaklínadla, žádné modlitby. Jen tichý zpěv, pár slov v jazyce, kterému rozumím jen já. Nic víc. Troglodyt uvěřil. Vložila jsem mu do hlavy myšlenku, že jsme vyvolení jeho boha. Dokonce jsem ani nevěděla kterého. Stejně to fungovalo. Hned se nám začal klanět, oslovoval nás ‚vyvolení‘ a ptal se, co pro nás může udělat. Zachránilo nám to sice život, ale přesto mě to děsí. Kdo mi dal takovou moc? A proč? Jsem to vůbec já? Nebo je to někdo jiný, jakási síla v mé hlavě, která se dere ven? Co si to s sebou nosím, když lámu lidi jako suché větve? Mám strach sama ze sebe. Jdu a ohýbám skutečnost. Ne podle pravidel, žádná zaklínadla, žádná slova podle předpisů. Prostě něco chci, a ono se to stane. Jsem snad … bůh???
Ať je to ale, jak chce, troglodyta jsem svou vůlí doslova přerazila vpůli. Řekla jsem mu, že vyšetřujeme kacířství a ať nám nenápadně přivede někoho dalšího. Za chvíli se vrátil s dalším troglodytem. Zlomila jsem ho úplně stejně. Když přiváděli třetího, už se mi to nepovedlo. Vlastně jsem docela ráda – absolutní moc mě děsí. Se třetím troglodytem přišel i kněz. Ani toho se mi nepodařilo zlomit. Když uviděl, že jsme volní, dal se na útěk, zatímco ostatní tři troglodyti se pustili do theologické debaty. Bragnor vyrazil za knězem a já v patách za ním. A zase to všechno skončilo krveprolitím. Tallimas Bragnora zvětšil a ten se pustil do křížku s knězem. Když kněz ztratil vědomí, přepral zvětšený Bragnor holýma rukama xorna. Kdybych to neviděla, myslela bych si, že to není možné. Já jsem několik troglodytů zastřelila, Tallimas jich pár chytil do pavučiny a upálil. Ty tři, kteří diskutovali ve vězení a vrátili se později, sežehl Tallimas fireballem. Naživu zůstal jen kněz a ještě jeden troglodyt. Na oltáři jsme našli své věci. Vlastně jenom mé a Tallimasovy, Bragnorova výbava tam neležela. Odnesli jsme oba troglodyty do vězení a odvázali jsme rivvila a darthiirku. Tallimas opět prohlásil, že u vyslýchání nebude, a odešel. Mrzí mě to. Já na jednu stranu chápu, že se mu tyhle věci hnusí. Ale MNĚ TAKY!!! Má snad dojem, že mi to dělá dobře? Nechci mu křivdit. Má určitě svoje důvody. Jenže mě pokaždé nechá ve štychu. Ani se neomluví. Nezazlívám mu to. Jen mě to mrzí. A nejen kvůli mně, také kvůli němu.
Naštěstí na mučení vůbec nedošlo. Kněz se probral, rychle zhodnotil svou situaci a začal s námi smlouvat. Nikdy bych neřekla, že troglodyt může být takhle přesvědčivý obchodník. A vlastně i sympatický člověk. Jak je to možné? Co to píšu? Vždyť jsem ho viděla zavraždit člověka a obětovat ho nějakému šílenému božstvu! A přece… Mluvil s námi otevřeně, vtipkoval, všechno nám vysvětlil. Nevím, jestli mu máme věřit, ale asi nám nic jiného nezbývá. Celé doly i všechny přilehlé jeskyně prý tvoří jeden ohromný obydlený komplex. A kdyby jenom obydlený. Pochopila jsem konečně, proč se Oku říká Elementální oko. A proč u Nulbu stojí Chrám ELEMENTÁLNÍHO zla. V dolech prý jsou čtyři chrámy – zemní (to je ten „náš“), vodní, ohnivý a vzdušný. Ty mezi sebou vedou válku. Momentálně prý to vypadá, že zvítězí ohnivý chrám. Spojil se se vzdušným chrámem a posledním ohniskem odporu je vodní chrám. Zemní chrám je na tom prý špatně, protože utrpěl v minulých týdnech velké ztráty. Ale to není všechno. Uprostřed dolů leží ohromné jezero, kolem kterého jsou chrámy seskupeny. Vprostřed jezera je ostrov, ke kterému vedou čtyři mosty – zemní, vodní, ohnivý a vzdušný – ale vždy na opačné straně, než leží příslušný chrám. Na most lze vstoupit pouze s klíčem. Nebo vlastně takhle: Kdo má jeden klíč, může si otevřít všechny dveře v příslušném chrámu. Pokud se spojí dva klíče jednoho elementu, vznikne velký klíč. S tím je možné otevřít bránu na odpovídající most. Spojením dvou velkých klíčů se docílí vzniku arciklíče. Arciklíč prý otevírá všechny dveře i brány bez rozdílu, a to i na ostrově. Tam sídlí představení celé téhle podivné církve. Občas prý ve snu promlouvají ke kněžím jednotlivých chrámů a ponoukají je k dalším bojům. Je to dost šílené, ale na druhou stranu zrovna já bych tím neměla být zaskočená. Co s námi dělá Pavoučí královna? Totéž. Žene nás jednoho proti druhému, jen aby „vyšlechtila nejodolnější a nejlepší národ, který bude vládnout světu“. Tady to zřejmě funguje podobně. Nic bych nedala za to, že na ostrově sídlí Zuggtmoy. Nebo někdo jí podobný.
Ačkoli se mi to teď zdá neuvěřitelné, ten prohnaný troglodytí kněz nás najal do služeb zemního chrámu. Slíbil, že nám za to vrátí Bragnorovy věci a že zajatce propustí na povrch. Jednání s ním bylo klidné a věcné. On má vlastně svým způsobem pravdu. Když jsem se rozhořčovala, že obětuje lidi, usmál se a řekl mi: „Ano, slečno, to je pravda. Nedělám to sám, dělají to tu všichni. Můžete s tím nesouhlasit a já to respektuji. Ovšem pokud to nebudu dělat já, bude to dělat někdo jiný. Tady platí jiná pravidla než na povrchu a zrovna vy byste to měla vědět.“ Má pravdu. Je to jiný svět. Krutý, tvrdý, nehezký. Ale funkční a životaschopný. Co proti tomu nadělám? Nemůžu změnit pravidla hry, nejvýš se tak hry neúčastnit. I to je privilegium. Troglodytí kněz zemního chrámu je součástí hry a hraje ji podle pravidel. Nemůže a ani nechce jinak. Stejně jako všichni ostatní obyvatelé tohohle podzemního světa. A také jako moje matka, můj otec, teta Tharamil, všichni v Urze. Kněz mě k ničemu nenutí, ale sám se také nemůže vzdát pravidel hry ve svém domově. Špatné nejsou součásti systému, špatný se systém sám a jeho hybatelé!
Nakonec jsme se se zemním chrámem dohodli. Troglodyt si mě vlastně tak trochu získal. Zavolali jsme totiž Tallimase a kněz mu pak vysvětloval, že tu nežijí jen uctívači Oka ve svých chrámech, nýbrž i další tvorové. Mezi nimi i elfové. Tallimas se podezřívavě zeptal, jací že to jsou elfové. Měl při tom určitě na mysli Ilythiiry. Jenže kněz jako by nic povídá: „No elfové, znáte je – protáhlý ksichty, špičatý uši, blbej výraz v obličeji,“ a mrkl na mě jedním okem. Vyprskla jsem smíchy. Na nějaký boj už nebylo ani pomyšlení. Pustili jsme kněze i toho druhého troglodyta. Měla jsem sice trochu strach, ale zatím svoji část dohody plní. Bragnorovu výbavu nám osobně přinesl ten troglodytí hromotluk, který mě málem zabil. Slíbili jsme, že budeme pomáhat zemnímu chrámu a že se vypravíme zničit nebo alespoň oslabit ohnivý chrám. Troglodyti nám na oplátku slíbili, že nás u sebe nechají přebývat, budou nám dávat jíst a podle možností nás budou i léčit. Nevím, co si o tom mám myslet. Nechali jsme se najmout do války. Budeme zabíjet nevinné. Na druhou stranu nám moc jiných možností nezbývalo. Troglodyti by nás nakonec nejspíš zase přemohli. Ven bychom se sami nedostali, protože nevíme kudy a podzemí kolem je prý docela hustě obydlené. Každá skupina si přitom hájí svoje území a na vetřelce se dívá nevraživě. A pokud chceme zjistit, co za touhle elementální šíleností vlastně vězí, musíme se alespoň zpočátku podřídit jejím pravidlům. A navíc tu opravdu potřebujeme nějaké spojence. Takže teď je ze mě žoldák ve službách zemního chrámu Elementálního oka. Je to dobře? Je to špatně? Nevím.
18. patchwallu
Snad jsme se rozhodli dobře. Zachránili jsme tím život těm dvěma dalším zajatcům. Darthiirka se jmenuje Tenaris Glimmerdawn a je prý bojovnice. Doprovázela v horách nějaké kupce, přepadli je lupiči a prodali troglodytům. Rivvil je Harry Portene. Je to dřevorubec a bydlí v lese kousek od Rastoru. Prý se vracel v noci domů z hospody, dostal ránu do hlavy a probral se až v zemním chrámu. Troglodyti jsou dost odtažití. Kromě kněze s námi vůbec nemluví, a pokud mohou, vyhýbají se nám. Je to škoda. Docela ráda bych si s nimi promluvila. Čím mě ale opravdu potěšili, je jídlo. Přinesli totiž pravý a nefalšovaný houbový chleba. Vrhla jsem se na něj a už jsem ho nedala z ruky. Bože, to je nádhera. Konečně! Konečně po tolika letech pořádné jídlo.
S knězem jsme se domluvili, že se převlékneme do kuten, jaké nosí obyvatelé zemního chrámu, a přes vodní chrám a opuštěnou část dolů dojdeme k ohnivému chrámu. Tam máme zjistit co nejvíc informací a pokusit se ohnivý chrám nějak zasáhnout na citlivém místě. Prostředky k tomu prý dostaneme ve vodním chrámu. Jsem zvědavá, jak se nám to povede. Tenaris a Harry půjdou s námi. Ani jeden z nich nechce zůstat s troglodyty. Tenaris tvrdí, že je válečnice, tak snad nám pomůže. Harryho budeme muset chránit.
19. patchwallu
První výprava nebyla zrovna dvakrát úspěšná. Tallimas pořád brblal, že nic nevidí, tak jsme se nakonec dohodli, že já s Bragnorem půjdeme napřed a budeme obhlížet terén, zatímco on s Tenaris si budou na cestu svítit a budou dávat pozor na Harryho. Vyrazili jsme chodbou, již nám ukázal kněz, a po nějaké době jsme došli ke dveřím. V téhle části podzemí žijí lidé, kteří nepatří k žádnému z chrámů. Hlídají tu vstup na jeden z mostů a vybírají mýtné za průchod. Velí jim duergar a jako hlídače mají obra, kterému platí lesklými kamínky (Bragnor na ně koukal dost chtivě, ale nakonec je s těžkým srdcem obrovi nechal). Nás nechali projít zadarmo, ale nějak divně se při tom tvářili. Proč, to jsme pochopili vzápětí. Jen se za námi zavřely dveře, narazili jsme na dva owlbeary. Chtěla jsem si ozkoušet eye of the heart a jeden z nich mě kvůli tomu málem sežral. Zachránil mě Tallimas, který owlbeara zmátl kouzlem. Dali jsme se do pořádku a pokračovali jsme dál. Dorazili jsme k jezírku s malou loďkou. Bragnor nejdřív převezl mě a Harryho a pak se vrátil pro Tallimase a Tenaris. Uprostřed jezírka stál kamenný sloup a já měla dojem, že pod ním cítím nějakou bytost. Napoprvé nám nic neudělala, ale když Bragnor vezl Tenaris a Tallimase, loďka se najednou převrhla. Snažila jsem se při všem tom cákání zjistit, co se děje. Tallimas se změnil v medvěda, chvíli se potápěl a nakonec vyplaval na břeh i s Tenaris na zádech. Jenže Bragnor nikde. Vzala jsem si od Tallimase rukavice a skočila do vody. Na dně ležela jakási podivná žena s utrženou hlavou a všude kolem byla spousta zelené krve. Bragnora jsem neviděla, zato jsem si všimla otvoru ve sloupu uprostřed. Proplavala jsem jím a vynořila jsem se v místnosti uvnitř. Seděl tam Bragnor a mluvil s nějakým člověkem připoutaným ke stěně. Vedle visel v okovech ještě jeden, ale ten byl v bezvědomí. Prý je sem prodali orkové a ta čarodějnice (ona bezhlavá, jíž Tallimas-medvěd ukousl hlavu, jak jsem se později dověděla) je sem chodila mučit. Bragnor na oba seslal restoraci, aby se jim alespoň trochu vrátily síly, a s pomocí rukavic plavání jsme je dostali na břeh. Dohodli jsme se, že chodit dál nemá smysl. Harry už byl ze všeho pořádně vyděšený, a navíc se ukázalo, že Tenaris není až taková bojovnice, jak nám tvrdila.
Zpátky se nám kvůli mýtnému nechtělo jít přes obydlené místnosti, a tak jsme se vydali postranní chodbou. Moje návyky už opravdu nejsou to, co bývaly. Vůbec mi nedošlo, že chodit se má tam, kde je to bezpečné, a ne tam, kde je to zadarmo. Varovat nás měla už ta jáma v podlaze – byla skoro čtyři metry hluboká a dole ležela veliká opice naražená na kůlech. Já s Bragnorem jsme přeskočili na druhou stranu a vydali jsme se na průzkum. Nedošli jsme daleko. Z jedné z chodeb se na nás vyřítila podobná opice, pak dvě, pak ještě několik a nakonec celé hejno vedené velikým samcem. Pokusila jsem se mu vyhnout, ale natlačil mě na stěnu. Dostala jsem několik ran a pochopila jsem, že tohle moc dlouho nevydržím. Vysmekla jsem se mu a chtěla jsem přeskočit na druhou stranu jámy, jenže mi nedošlo, že už na prstě nemám Bragnorův prsten skákání. Chtěla jsem ho totiž právě hodit Tallimasovi, když na nás vyběhla první opice, a pak jsem ho bezmyšlenkovitě strčila do kapsy. Skok mi nevyšel a já sletěla přímo na kůly. Nebýt mithrilové košile, byla bych teď mrtvá. I tak to byla strašlivá rána a já cítila, jak mi prasklo žebro. Bolelo to hrozně, ale Tallimas mi shora hodil lano a volal na mě, že s Bragnorem je zle a že jestli jen trochu můžu, ať hned vylezu. Spíš jsem se nechala vytáhnout, než že bych vyšplhala sama. Při každém nadechnutí se mi černalo před očima, ale dokázala jsem to. Bragnor stál mezi ubitými opicemi, řval jak tur a pořád do nich mlátil řetězem. Zase ho posedl ten jeho válečný rapl. Naštěstí. Vůbec nevnímal rány, ze kterých se mu valila krev. Přiběhla jsem k němu a rychle jsem ho vyléčila magií. Ještě že dovedu kouzlit. Sice ta moje kouzla za moc nestojí, ale uzdravovat umím docela dobře. Když se Bragnor po nějaké době uklidnil, vyléčil na oplátku zase on mě. Stejně je to zvláštní. Člověk sletí do díry, málem se nabodne na kůl, přerazí si žebro, a pak k němu přijde kamarád, něco zahuhlá, a po zranění ani památky. Rány se zatáhnou, kosti srostou… Jako by se mi nikdy nic nestalo. Je to fajn, ale mám z toho pocit takové … jakoby nepatřičnosti. Jako bych dělala něco, co se vlastně nemá. Jako bych podváděla, spoléhala se na něco, o co jsem se nijak nezasloužila. Je to vlastně strašlivě nespravedlivé. Sedlák, který si zlomí nohu, nemůže na pole a jeho rodina hladoví. A proč? Jenom proto, že neumí kouzlit a že magické léčení je drahé. A my tu s Bragnorem a Tallimasem schytáváme rány, které by porazily malého draka, lehkomyslně jim nastavujeme hřbety a hned, jak protivník padne, se vyléčíme. Jakoby nic. Jako by se vůbec nic nedělo. Je to poctivé?
Podařilo se nám vybít celé stádo masožravých opic. V jejich doupěti jsme našli pár mrtvol a docela dost věcí; něco z toho je dokonce magické. Bragnor objevil u jednoho z mrtvých čtyři veliké perly. Zajásal, prohlásil, že se mu skvěle hodí do sbírky, a už si je strkal do kapsy. Rozzlobilo mě to a byla bych mu nejspíš něco řekla, ale předešel mě Tallimas. Podíval se na Bragnora jako na vraha a ledově mu naznačil, že jsou tady i jiní, kteří by mohli potřebovat peníze. Jsem ráda, že to Tallimas řekl. Ten Bragnorův zvyk, že co najdeme my, jde do společného, a co najde on, putuje do jeho osobní sbírky, poněvadž „já mám drahokámky rád“, mi šel na nervy už docela dlouho. Hloupé je, že Bragnor to nejspíš nemyslel nijak zle, on má opravdu ty svoje „pokládky“ upřímně rád. Já bych mu ty perly i přála, jenže peníze potřebujeme všichni. A Tallimas obzvlášť.
Když jsme se vrátili do chrámu, utrousil jeden troglodyt poznámku o nějak příliš rychlém návratu. Kněz nás ale přijal dobře, a když jsme mu pověděli, že jsme pobili ty opice, poděkoval nám a řekl, že jsme zemnímu chrámu hodně pomohli. Opice původně choval chrám, ale při jednom přepadu utekly a zdivočely. Pravidelně prý lovily v okolí „našeho“ chrámu a působily velké škody. S knězem jsme se domluvili, že našim čtyřem společníkům zajistí zemní chrám bezpečnou cestu na povrch. Jsem ráda. Nemám z toho našeho žoldnéřství příliš dobrý pocit, ale zdá se, že k něčemu to přece jenom je.
Dnes mi bylo celý den nějak divně. Cítila jsem se unavená a měla jsem dojem, jako bych … jako bych se pohybovala jen vlastní setrvačností nebo čím. Jsem uvnitř jakoby dutá, vyprázdněná. Skořápka kolem díry. Zvláštní.
20. patchwallu
Přes noc Tallimas identifikoval magické věci. Je tam pár užitečných nápojů a svitků, ale jinak to nejspíš půjde všechno na prodej. Kouzelné palice a podobné hlouposti se nám nikomu nehodí. Ráno jsme se rozloučili s Tenaris a ostatními. Doufám, že troglodyti splní, co slíbili. Ale myslím, že ano. Příliš nás potřebují, než aby riskovali, že s nimi přestaneme spolupracovat.
Před polednem jsme vyrazili na druhou výpravu k ohnivému chrámu. Prošli jsme „opičím“ tunelem a za chvíli jsme byli u jezírka. O loďku jsme včera přišli, a tak jsme museli přeplavat. Už vím, proč jsem se včera cítila tak divně. Lezla totiž na mě rýma. A dnešní koupelí jsem dílo zkázy dovršila. Pěkně jsem na Keldu zchoulostivěla. V Urze jsem se chodila koupat do jezera pravidelně a nepamatuji si, že bych kvůli tomu byla nastydla.
Za jezírkem jsme narazili na jakési lučištníky – byla to hlídka vodního chrámu. Odvedli nás do svatyně ke kněžce. Náš troglodytí kněz nás varoval, že vodní kněžka Kelašein je dost fanatická (respektive „možná až příliš nesmlouvavá ve víře“), a tak jsme jí raději neříkali nic o tom, že nás zemní chrám jenom najal. Vyslechla náš plán jít k ohnivému chrámu a dala nám krom vodního požehnání Elementálního oka (což si klidně mohla nechat od cesty) i svitek, jímž prý budeme moci zničit oltář ohnivého chrámu. Už už se zdálo, že všechno proběhne hladce, když tu si Bragnor pro sebe povídá: „No, tím nemůžu nic zkazit…,“ načež vytáhl z batohu pochodeň a seslal na sebe nějaké kouzlo. A opravdu, nic tím nezkazil. Nepočítáme-li ovšem tu skutečnost, že uprostřed svatyně Elementálního oka seslal kouzlo úplně jiného boha, přičemž ho pozorovala kněžka, o níž se všeobecně ví, že je pošuk i na poměry tohohle zatraceného podzemí. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Kněžka vstala, z očí jí sršely blesky, ukázala na Bragnora prstem a zaječela: „KACÍŘ!!!“ Bragnor koukal jako vyoraná myš, jak už má v podobných situacích ve zvyku. Zatím stihly dorazit stráže. Bylo to několik po zuby ozbrojených kuo-toa a hned se sápali po Bragnorovi. Já s Tallimasem jsme dělali, jako že nás Bragnorova „zrada“ překvapila, a horečně jsme přemýšleli, jak ho z toho vysekat. Na ozbrojený odpor nebylo ani pomyšlení, ale nějak usmlouvat se to snad ještě dalo. To by ovšem Bragnor nesměl být Bragnor. Když už to vypadalo, že ten jeho Vatun při něm snad opravdu stojí, poněvadž kněžka k němu sestoupila a řekla: „Co mi můžeš nabídnout, kacíři, aby ses vykoupil z ohavného zločinu, který jsi v mém chrámu spáchal?“, podíval se Bragnor na svůj zlatem a drahokamy naditý batoh, podrbal se za uchem a prohlásil, že nic, protože je chudý. K mrtvici mi zbýval již jen malý krůček. Kněžka nadzvedla obočí a odpověděla, že pak nezbývá než provinilce obětovat Oku. Nato luskla prsty a kuo-toa se na Bragnora vrhli. Jeden z nich seslal temnotu, a tak jsem sebou raději sekla na zem, abych omylem neschytala nějakou ránu určenou kacíři. Bragnor začal podle všeho utíkat, ale kuo-toa ho nejspíš dostihli. Když se tma rozptýlila, byl pryč Bragnor i kněžka a mě a Tallimase hlídalo několik kuo-toa s halapartnami. Asi po hodině (byla to jedna z nejdelších hodin mého života) se kněžka vrátila a kuo-toa přivedli zbitého Bragnora. Kněžka nám krátce a úsečně sdělila, že hovořila s knězem zemního chrámu a že máme vodní chrám co nejrychleji opustit. Potom nás kuo-toa doprovodili až na okraj vodního panství a vypustili nás do pustých chodeb bývalých trpasličích dolů. Zbytek dne jsme strávili na cestě.
Bragnor je blázen. Vážně nevím, co mám od toho šílence ještě čekat. Že mu to v první chvíli nedošlo a seslal na sebe přímo v chrámu ochranu před ohněm, to bych ještě chápala (i když mi není jasné, proč to udělal, když kouzlo vydrží jeden den, a Kelašein říkala, že k ohnivému chrámu půjdeme minimálně tři dny). Ale že se z toho všeho nevyplatil, ačkoli mohl, to nechápu. Ta jeho lakota ho jednou přivede do hrobu. A nás nejspíš s ním. Opravdu nevím, co čekal. Že se mu vodní chrám omluví za vytrpěné nepohodlí a ještě mu přidá pár perel jako odškodné? Stejně na tom nakonec prodělal – kněžka mu sebrala nějaké cennosti, a navíc musel Bragnor bojovat v rituálním souboji proti vodnímu elementálovi. Jenže to bych mohla stejně dobře hučet do kamene. Když mu člověk tyhle věci říká, jen poulí oči a mlčí jak zařezaný. Ach jo. Jak říká Siliviara: „Napůl ork a napůl lízátko.“
24. patchwallu
Je mi špatně. Provedla jsem něco, čeho budu v budoucnu litovat. Ale mohla jsem se rozhodnout jinak? Měla bych se vrátit k předchozím dnům. Nestihla jsem zapsat vůbec nic. Tlačí mě to v hlavě jako kamení. A chce se mi zvracet. Vždyť už jsem dnes zvracela třikrát. Už v sobě nic nemám! A stejně, ležím tu, podlaha je poblitá. Mám zvratky i v posteli. Kdyby mě viděl Jaro! Smrdí to tady. Ale vstát a uklidit nedokážu. Vždyť i to pero držím z posledních sil. Písmena se mi míhají před očima. Vydrž! Ještě to alespoň zapiš! A pak? Chce se mi umřít.
21. patchwallu
Tenhle den to začalo. Prolézali jsme nekonečné tunely, co pod Lortmilskými horami zůstaly po trpaslících. Brzy jsme ztratili směr a šli jsme nazdařbůh. Časem jsme narazili na zrezivělé koleje a dál jsme šli podél nich. Chůze po pražcích byla o nohy. Odpoledne jsme došli k místu, kde byla cesta přehrazená. Dost zvláštně přehrazená. Na provázcích tam visela poloshnilá lidská mrtvola, jíž z úst čouhala jakási sláma, a namísto očí měla vsazené blyštivé zelené kameny. Bragnor si je chtěl vyloupnout, ale naštěstí jsme ho s Tallimasem přemluvili, aby to nedělal. Nebo možná naneštěstí… Protáhli jsme se kolem té podivné mrtvoly a šli jsme dál. Chodba se několikrát větvila a z jedné odbočky jsme zaslechli nějaké mumlání. Asi jsme už byli opravdu unavení, protože jsme zapomněli na opatrnost a prostě jsme do té díry vlezli. Chodba vedla do malé místnosti, kde seděly dvě bugbeařice a právě pěchovaly mrtvolu jakési ženy sušenými bylinkami. Bohužel si nás všimly. Obě na nás seslaly nějaká zaklínadla, ale naštěstí se nic nestalo. Tedy, mně se nic nestalo. Bragnor dostal bleskem, ale takové věci on většinou ignoruje. Jednu bugbeařici potom zabil, ale druhá, podle oblečení zřejmě kněžka, se prosmekla a vyběhla druhým východem ven. Kouzlem přitom nakrátko ochromila Bragnora i Tallimase. Mě ne. Občas jsem ráda, že jsem Ilythiiri. Pokusila jsem se ji střelit z luku, ale minula jsem. Rozběhla jsem se za ní, aby nestihla přivolat pomoc, jenže už bylo pozdě. Sice jsme ji s Bragnorem nakonec skoro dohnali, ale to už o nás věděl celý kmen. Před jejich hlavním ležením jsem se zastavila a chtěla jsem se vrátit, ale Bragnor … Bragnor se zachoval stejně bezhlavě jako vždycky. Pro něj je přesila výzva, čím víc nepřátel, tím větší důvod je všechny ubít. Tentokrát však přecenil své síly. Bugbeaři se vyrojili skoro odevšad a odřízli nám ústupovou cestu. Tallimas jich sice hodně chytil do pavučiny a možná ještě víc jich pak zabil několika lightning bolty, ale přesila byla příliš veliká. Navíc na nás poštvali obrovského kance; v kohoutku mohl mít ke dvěma metrům. Život nám s Tallimasem zachránila kouzelná hůlka monster summoningu III, o níž jsem skoro zapomněla, že ji mám. Bragnor už tou dobou ležel na zemi a Tallimas se sotva držel na nohou. Začala jsem vyvolávat jednoho nebeského medvěda za druhým a ten příval nakonec bugbeary i kance udolal. Přeživší utekli. Chtěla jsem vyléčit Bragnora, ale s hrůzou jsme zjistila, že to nejde. Ležel v tratolišti krve a nehýbal se. UMŘEL!!! Krve by se ve mně nedořezal. Tentokrát padla kosa skutečně na kámen. Tak dlouho jsme riskovali, až se nám to vrátilo. Z dnešního pohledu mě jen udivuje, že jsem se nesesypala. Že jsem ještě dokázala uvažovat racionálně. Domluvili jsme se s Tallimasem, že Bragnora odneseme do zemního chrámu, a doufali jsme, že ho troglodytí kněz oživí.
Jenže pořád tam byli někde ti bugbeaři. Nemohli jsme si dovolit táhnout Bragnora a riskovat, že nás přepadnou. Nemohli! NEMOHLI!!! Co to píšu? Zbavím se tím snad viny? Opravdu musím lhát i sama sobě? Nebyli jsme v právu. Vešli jsme na území, které bylo jasně označeno jako cizí. Bugbeaři se bránili. A co jsme udělali my? Vyvraždili jsme je. Doslova a do písmene. Oni sice utekli, ale my jsme šli za nimi. Našli jsme je, těch několik raněných a vylekaných bugbearů, a upálili je fireballem. Takhle to bylo. Papír prý snese všechno. Je mi ze sebe samé špatně. Souhlasila jsem s tím. S masakrem bezbranných. A ještě jsem si při tom namlouvala, že jednám správně a že to jinak nešlo. Tallimas mi pořád říkal, že Bragnora nemůžeme jen tak nést a mít je v zádech. Nechtělo se mi to udělat. Ale souhlasila jsem. Nesu na tom svůj díl viny. Mohli nám ublížit? A chtěli to vůbec udělat? Nevím. Jen před sebou pořád vidím to ústí chodby, ze které se valí kouř a je cítit spálené maso.
Když jsme se z té řezničiny vrátili, prohledali jsme jejich tábořiště a obrali i mrtvoly. Jak hyeny. Tallimas si všechno vzal k sobě s tím, že se z toho zaplatí Bragnorovo oživení. Já objevila průlez na skalní římsu nad ohromným jezerem. Tak jsme ho nakonec přece našli. Jezero s ostrovem uprostřed… Ze všeho nejvíc připomíná vodou zalitý sopečný kráter s podivnou skálou. Vedou k ní tři mosty (kdepak je asi ten čtvrtý?) a na ostrově samém se tyčí pevnost se špičatými věžemi. Celý ten obrovský prostor je nahoře otevřený a já po dlouhé době zase viděla oblohu. Tallimas mezitím obral poslední mrtvé. Já seslala na Bragnora levitaci a takhle jsme ho dopravili až do vodního chrámu. Tam nám však Kelašein řekla, že ona Bragnora oživit nedokáže a že pochybuje, že by to dokázali troglodyti v zemním chrámu. Prý to nemá ani smysl zkoušet. Takovou přízní Oka jsou prý nadáni jen představení na ostrově. Odtáhli jsme tedy Bragnora ven z chrámu a začali vymýšlet další postup. Tallimas udělal dobře, že vstoupil do Stříbrného konsorcia – Konsorcium totiž svým členům umožňuje přes jakési magické spojení sesílat i taková kouzla, která oni sami neumějí nebo si je nepřipravili. Tallimas vytáhl z batohu mapu Verbobonku (vikomtství), chvíli něco měřil a pak mi oznámil, že prý je s to nás díky Konsorciu dostat do Verbobonku (města) vzduchem. Pak kouzlem zmenšil Bragnorovo tělo, dal si ho do batohu a vyrazil zpět k mrtvým bugbearům. Já za ním jen tak cupitala. Takhle rozhodného a rázného jsme ho ještě neviděla. Došli jsme až k průlezu nad jezerem, já na nás zneviditelnila a Tallimas seslal létání. Vylétli jsme ven nad hory a zamířili k Verbobonku. Slunce svítilo, všude pod námi ležel sníh a já skoro nic neviděla. Vzpomněla jsem si na svůj odchod z Urzy. Navíc mi za chvíli začala být hrozná zima, protože jsme letěli opravdu rychle. Naštěstí umí Tallimas i ochranu před mrazem. Když o tom tak přemýšlím, je Tallimas ve skutečnosti opravdu schopný kouzelník.
22. patchwallu
Skoro celý předchozí den a celou noc jsme strávili na cestě. Dvakrát jsme museli přistát a Tallimas na nás kouzlo sesílal znovu. Měla jsem strach, abychom cestou nepotkali nějakou velikou létající obludu, ale naštěstí se vůbec nic nestalo. Dokonce jsme se i vcelku slušně trefili. Podél hor a Kronských kopců jsme se navedli nad Hommlet a odtud už nad cestu do Verbobonku. Kouzlo sice nakonec nevystačilo, ale aspoň jsem mohla vyčarovat ty své divné koně a být také trochu užitečná. Do města jsme dorazili dopoledne. Já se šla ubytovat k Thomasovi, Tallimas do Konsorcia. Sešli jsme se u Tritheronova chrámu.
Když jsme jednomu z kněží řekli, že chceme někoho oživit, zavolal nám přímo otce Cornelia. Ten přišel, vyslechl si náš příběh a pak řekl něco, co mě do té doby vůbec nenapadlo. Řekl totiž, že on sám sice proti Bragnorovu oživení nic nemá, protože Bragnor pomohl chrámu, že však si musíme uvědomit, co děláme. Že zasahujeme do věcí, jejichž důsledky nás mohou dalece překračovat. Že tím na sebe bereme obrovskou zodpovědnost, protože Bragnor už má být správně po smrti. Jeho cesta v našem světě skončila. Pokud přivoláme jeho duši zpět, stáváme se vlastně strůjci všeho toho, co Bragnor udělá. Mohou to být věci dobré, a mohou to být věci velmi špatné. Určitě tím mnoha lidem zkrátíme život, protože Bragnor bude zabíjet. A také si máme uvědomit, že mu (a sobě navzájem) vlastně zajišťujeme po určitou dobu nesmrtelnost, která nakonec může vést k věcem, jež by obyčejný člověk nedokázal. Byly by totiž nad jeho síly a on by při nich zemřel. Jako teď Bragnor. Jenže my obejdeme pravidla. Bragnor tu je najednou zpátky. Smrt se nekoná. Předivo bylo porušeno a svět už nikdy nebude takový, jaký měl původně být.
Doslova mě to omráčilo. Najednou jsem si uvědomila dosah toho všeho. Můžu nést za Bragnora zodpovědnost? Těžko. Navíc vím, čeho chce Bragnor v životě dosáhnout. Chce osvobodit Vatuna! Je to blázen. Jak můžu souhlasit s tím, aby se takový člověk vrátil zpět a pokračoval ve svých záměrech? Vatun je zavřený a dobře, že tak. Čím méně bohů nám bude ničit životy, tím lépe. Stačí, že na severu uctívají Telchura. Jak by to asi dopadlo? Dva kohouti na jednom smetišti. Nebo spíš kluzišti. Znám už nazpaměť ty Bragnorovy povídačky: ‚Vatun se vrátí ke svým věrným, všichni severní barbaři se spojí a vyrazí na největší nájezd všech dob, vedeni neporazitelným Vatunem. Všude pak zavládne věčná zima, rampouchy zdarma.‘ Když jsem se ho ptala, jestli nemá pocit, že ostatní by na mráz, sníh a fujavice mohli mít jiný názor, jen se smál a pořád nadšeně opakoval, že to se přece musí líbit každému a že to bude úplně skvělé. Jenže Bragnor to jako vtip nemyslel. Na to ho mám až příliš prokouknutého. Co s tím? Já přece nechci, aby Vatuna někdo osvobozoval. Bragnor o tom sice víc mluvil, než že by něco opravdu dělal, ale copak mu vidím do hlavy? Kde je psáno, že se jednoho dne neprobudí, neproloupne si ruce a nevyrazí po stopě čepelí Korusku? Dokážu mu v tom zabránit? A přece – mám Bragnora ráda. Je to můj kamarád. Je mi s ním dobře. A kdyby nic jiného, vděčím mu za svůj život. Kolikrát mi ho zachránil, už ani nespočítám. Já CHCI, aby se Bragnor vrátil. Vždyť on by pro mne udělal určitě totéž…
Tohle všechno mi proletělo hlavou jako světlo. Vyběhla jsem z chrámu, pamatuji si, že jsem vrazila do nějakého člověka, a utíkala jsem k bráně. Za městem jsem si vyvolala „koně“ a vyrazila k Jarovi do Hommletu. Čekal na mě, úsměv ve tváři. Jaro, můj Jaro! Co já bych si bez tebe počala? Posadili jsme se ke stolu, Jaro mi bez ptaní nalil talíř horké zelňačky. Pak mě vzal za ruku, poslouchal a díval se, jak brečím do polívky. Ta zelňačka mě ještě jednou postavila na nohy. Všechno jsem Jarovi vypověděla. Hladil mě po ruce a tiše mi povídal. Ani si vlastně nepamatuji, co říkal. Slyším jen jeho tichý hlas. Takhle jsem tam usnula.
Když jsem se vzbudila, byla jsem klidnější. Dokázala jsem zase alespoň trochu uvažovat. Šla jsem se projít do lesa. Všude bylo ticho a jediný zvuk, který jsem slyšela, bylo křupání sněhu pod mýma nohama. Nakonec jsem se rozhodla svolit. Myslela jsem si, že když mi bude Bragnor takhle zavázaný, že po něm budu moci něco chtít. Spletla jsem se…
23. patchwallu
Ještě před rozedněním jsem se rozloučila s Jarem a vyrazila jsem zpět do Verbobonku. Tallimase jsem našla v Konsorciu nad nějakou knihou. Spolu jsme se vydali za otcem Corneliem a řekli jsme mu, že si přejeme, aby Bragnora oživil. Rituál byl stejný, jako když otec Cornelius oživoval Jara. Snad jen s tím rozdílem, že tenkrát jsem si ve skrytu duše nepřála, aby se Jaro nevrátil. Tentokrát ano. Je strašlivé, že to takhle musím napsat. Copak si něco takového Bragnor zaslouží? A přesto … přála jsem si, aby se oživení nezdařilo. Aby se Bragnor nechtěl vrátit. Vrátil se. Tělo pod bílým plátnem se pohnulo, pak ještě jednou, pak se ozvalo zakašlání a nakonec se Bragnor na oltáři posadil. Víc jsem nevydržela. Utekla jsem. Běžela jsem k Thomasovi a zavřela jsem se v pokoji. Cestou jsem minula udivenou Addu, ale nic jsem jí neřekla. Zamkla jsem se a schovala se pod peřinu. Bála jsem se a styděla jsem se. Sama před sebou. Po nějaké době jsem zaslechla na chodbě hlasy, mezi nimi i Bragnorův, ale ven jsem se odvážila až večer. Chtěla jsem vědět, jestli jsem udělala chybu, nebo ne.
Zaklepala jsem na dveře Bragnorova pokoje a vešla. A zase ten podivný pocit, jako by se čas zpomalil, zastavil. Jako bych se sama na sebe dívala přes tlusté sklo. Nebo snad někdo jiný. Můj hlas zněl dutě a cize. Řekla jsem Bragnorovi, že jsem sice s jeho oživením souhlasila, ale že mám podmínku. Musí mi slíbit, že se nepokusí osvobodit Vatuna. Že se téhle myšlenky vzdá. Obrátil se ke mně s upřímným nepochopením v očích a tiše pronesl: „Anvalian, to já nemůžu.“ Najednou ve mně něco prasklo. Dovlekla jsem se až na okraj a tam jsem se zhroutila. UDĚLALA JSEM NĚCO, ČEHO BUDU LITOVAT!!! Bragnor JE schopen Vatuna osvobodit. Je to jeho kněz. Bůh je středem jeho života. On nechápe, nevidí. A já? Zase je všechno špatně. Mám dojem, že se propadám někam do ztracena. Hroutím se sama v sobě. Něco mi řve do uší, ale je to jenom ticho. Mně je tak strašlivě zle…
Diskuze
Mgr Holger: dala by sa tam nájsť istá tendencia smerovať týmto smerom, ale oceňujem, že ešte stále nemá celkom jasno v otázke bohov. Teda, aspoň mám ten dojem, keď bojovala vnútorný boj, či oživiť Bragnora za cenu že s najväčšou pravdepodobnosťou bude chcieť toho svojho vyslobodiť, nakoniec sa rozhodla ho predsa len povolať späť. Hoci je pravda že mala podmienku a nemohla tušiť, že on ju neprijme. No, v každom prípade som zvedavý ako sa to vyvinie.
No konečně jsem si přečetl něco pořádného.
Xsicht - možná jsem to blbě popsal, nejde ani tak o rozervanost, ale o určitý způsob myšlení a řešení, kdy Anvalian začíná cokoli řešit pouze z pohledu - slučuje se to s Tharizdun?
Vcelku musím nesúhlasiť s Holgerom, že to s psychologickým vývojom ide dolu vodou, ja ten dojem nemám. Duševná rozorvanosť tam ostala, zásadná otázka "robím správnu vec?" tiež. Oproti minulým dielom veľmi oceňujem väčšiu dejovosť, rozhodne tu už nie toľko dní, keď sa relatívne nič nedeje, sú v meste a dačo tam vybavujú. Je mi jasné, že to zálekží od toho ako sa hra vyvinie, ale z pohľadu nezainteresovaného čitateľa je to pre mňa posun k lepšiemu.
Keď si to tak sumarizujem v hlave, mám dojem že to bol rozhodne jedna z najlepších častí doteraz. V minulom dieli som mal pocit, že to trochu upadá, ale ten teraz celkom zmizol.
Plný počet, samozrejme.
Jo a ještě k těm klíčům - ona v tom především neměla jasno Anvalian. Mimochodem, já v tom nemám jasno doteď a připadá mi, že když se to bralo v katechismu, tak troglodyt zřejmě chyběl ;-) Ale koneckonců, proč ne? Zmatené či neúplné informace jsou kořením života dobrodruhů :-)
Hmm, s tím Tharizdunem je to zajímavý postřeh. O to zajímavější, že já sám to zas až takhle necítím... Faktem je, že Anvalian si vytvořila nějakou konstrukci o fungování světa a o jeho zániku. Faktem také je, že Tharizdun pro ni vlastně znamená vysvobození z psychické nemoci a z utrpení, protože v D&D je smrt jenom přesun o nějaký ten plán existence dál. Ale že by si podle toho modifikovala úsudek? To se mi nezdá. Bohy neměla ráda od začátku (inu, zkrachovalá kněžka) a Tharizdun jí do tohoto rámce dobře zapadl jako bič na všechny ty bohy, kteří by jinak vlastně byli všemocní. Ne každý zvlášť, ale dohromady určitě. Navíc se dobrodružství zatím pořád točí kolem Tharizdunovců, takže podněty se sypou ze všech stran. Já bych řekl, že Anvalian spíš balancuje někde na hraně. Hraje si s ohněm, a vlastně o tom neví. Chtěla by vyhánět čerta ďáblem, ale něco jí pořád říká, že ďábel je nepřítel. Že je vlastně horší než čert. I kdyby to byl Mefisto sebesympatičtější. V tom bych spatřoval její vnitřní rozpolcenost. Greyhawk není Středozemě a hranice mezi zlem a dobrem se občas stírá... Zvlášť když se do toho ještě pletou bohové.
Jinak, Tharizdun je v Greyhawku hlavní arcizloun a mně je na tom všem velice sympatické, že nejvyšší zlo vlastně v celém světě není vůbec přítomno. Je kdesi ... a nikdo to neví přesně. Nějak pořád do Greyhawku prosakuje, periodicky se objevuje a zas mizí, prochází celými dějinami Flanaess, ale přitom ho nikdy nikdo neviděl. Nikdy proti němu nikdo nevedl válku, nikdo ho neporazil. Říká se, že ten či onen byl či je v jeho službách (Vecna, Iuz aj.), ale s určitostí to nikdo neví. Člověk pořád jenom naráží na náznaky. Osobně se mi tenhle koncept zla velmi líbí, jelikož vzbuzuje strach z neznámého.
No a že si hraní Anvalian užívám plnými doušky, to snad ani nemusím zdůrazňovat :-)
Cum salute Iabbervox
Další pokračování best-celeru, je pro mne zase jedním zajímavějším kouskem.
Nemohu mu vytýkat neuzavřenost, Bragnorova smrt je poměrně jasným zakončením této části – možná jen bych doporučil ukončit tuto část dříve – možná před sdělením, jak se Anvalian nakonec rozhodla a její lamentování nad tím, že se rozhodla špatně přesunout k dalšímu dění – čtenáři by pak byli více napnutí.
Opět je zde určitý psychologický vývoj postavy, z něhož je zjevné, že charakter postavy si její hráč zřejmě dost užívá. Každopádně pro mne se stal tak trochu zklamáním. Anvalianino tápání a rozervanost mi byla sympatická, nyní nastoupilo myšlení Tharizdun, které se stává dogmatem a Anvalian se postupně mění ve fanatičku, jejíž veškeré smýšlení časem bude pořád směřovat k jedné otázce – „A slučuje se to s Tharizdun? Nedělám něco proti?“. Tento vývoj je pro mne odpudivý a pro další vývoj postavy z úhlu pohledu nezúčastněného pozorovatele (čtenáře) nebude obzvláště přitažlivý. Proto z něj mám smíšené pocity.
Přesto neubírá této části na působivosti a já budu za sebe hodnotit plným počtem.
Každopádně popis, který líčí fungování elementálních bran a klíčů je dosti zmatečný – bylo by vhodné propříště pamatovat, že čtenáři jsou jako já – pomalu chápající.
S pozdrvem
H.