Anvalianin Deník - 7. část
| Autor: | Jabberwocky and Xorxe9 |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 8 |
Cesta do Verbobonku je nudná, ale zase tu člověk potká spoustu lidí. Baví mě dívat se jim do tváří a odhadovat, jak se jmenují a co jsou zač. Kdyby věděli, co si o nich někdy myslím…
12. harvesteru
Potkáváme pořád víc lidí, koní a povozů. Bragnor nedal jinak, než že se na oběd i na večeři musíme stavit v hospodě. V dálce už je vidět Verbobonc. Přišly jsme se Siliviarou na dobrý nápad, že bychom měli něco provést Tallimasovi, dokud netuší, že jsme ve městě. Ale co? Nejlépe něco v Konsorciu. Večer jsme se utábořili kousek od skupinky nějakých mladých kupců či tovaryšů a ti celou noc zpívali. Hrozně falešně! Jaro už druhý den nereaguje. Snad je v pořádku.
13. harvesteru
Dopoledne jsme dorazili do Verbobonku. Před branou se táhla dlouhá fronta a my jsme si museli přes dvě hodiny počkat. To strážní zaspali, nebo co? Navíc se jim nějak nezdál Bragnorův řetěz. Svázali mu ho sice tkaničkou, ovšem kdyby Bragnor chtěl, tak to ostnaté klubko může klidně házet. Něco po poledni jsme došli k domu pana vévody. Doma byla pouze Adda a služebná. Původně jsem chtěla Addu a pana vévodu jenom pozdravit a ubytovat se někde v hostinci, ale Adda nás nenechala odejít. Prý by to ona ani vévoda nepřenesli přes srdce, kdybychom nebydleli u nich. Bragnor se pak vydal na obhlídku kuchyně a zásob a my s Addou jsme si moc pěkně popovídaly. Podrbaly. Vyprávěla mi, jak jí občas městský život jde na nervy, jak se musí pořád před někým přetvařovat a jak jim všem stejně jednou dá do nosu. Vévoda ji ve společnosti oficiálně představil jako svoji vzdálenou sestřenici, což prý pro spoustu lidí znamená „matrace“ (takhle to řekla Adda). Ale vévodu má ráda. On je hrozně galantní člověk a k Addě se chová slušně a hezky. Kromě služebné a Addy už nikoho nemá. Žena od něj prý před lety odešla a vévoda zůstává sám. Nakonec se mi Adda přiznala, že prý spolu jednou něco měli. Zatím sama neví, jak se to bude vyvíjet dál a jestli vůbec. A také jestli to tak sama chce. Vévoda je o dost starší, a navíc je to šlechtic a Adda jen vesnická holka z Keldu. Ale mně se zdálo, že když o něm mluvila, že se přece jen usmívala trochu jinak. Zasněně. Tak uvidíme. Oba si myslím zaslouží trochu štěstí. A kdyby ho měli žít společně … tím lépe. Alespoň podle mě.
Když jsem Addě vyprávěla naše příhody, tak mi visela na rtech. Nakonec bouchla pěstí do stolu a prohlásila, že to je nespravedlivé, když mi si vraždíme hobgobliny a ona musí dělat pukrlata nebo dokonce psát. Říkala jsem jí, že Jaro má v plánu vyčistit a zlikvidovat Nulb a že my s Bragnorem mu chceme pomoci. Přihlásila se hned jako další dobrovolník. Jsem na tuhle akci docela zvědavá. Když se Bragnor našťouchl, šli jsme prodat kořist. Ve Stříbrném konsorciu jsou pěkní vydřiduši – za identifikaci chtějí deset procent z ceny. Tedy, pokud jim člověk tu věc neprodává, pak je to zadarmo. Prodali jsme skoro všechno, a to včetně mého starého meče. Nechala jsem si ten z Nulbu. Měla jsem strach, aby nebyl prokletý, ale není, a navíc má ghost touch. Proto s ním ten duch mohl mizet. Za utržené peníze jsme dali vylepšit Bragnorův řetěz. Cena byla doslova krvavá, ale nedá se nic dělat. Koneckonců, z pádnosti Bragnorova úderu máme prospěch všichni. Pro Tallimase jsem schovala bead of power. Pak jsme vyrazili zjistit, jak to tady vlastně s tím Tallimasem je. Našli jsme hospodu, kam chodí studenti ze Stříbrného konsorcia a z přilehlé konservatoře. Byla tam spousta lidí, hráli tam nějací hudebníci a tančilo se tam. Docela se mi tam líbilo, jen se mnou pořád chtěl někdo tancovat. Vyhlédl si mě nějaký mladý kouzelník a nemohla jsem se ho zbavit. Když jsem mu tvrdila, že tančit nemůžu, protože jsem vdaná, vyvalil oči a zděsil se: „To už je taky zakázaný? To zas cuthberťáci, co?“ Jinak byl ale docela milý a slíbil mi, že se po Tallimasovi nějak nenápadně podívá. Taky poznal, že jsem Ilythiiri, ale bral to s nadhledem. Chtělo by to nechat se propašovat do Konsorcia. Už mám báječný nápad, co Tallimasovi provedeme. Kdysi povídal něco o tom, že se bude specialisovat na conjuring a summoning. Tak mě napadlo, že bychom mu zařídili menší „magické selhání“ – neviditelní bychom čekali, až bude někde cvičit, a pak se zničehonic objevili s tím, že nás vyvolal ještě jednou, a že jestli mu s námi nebylo v Hommletu dobře, tak odteď že to bude mít dvojmo. Už se na to strašlivě těším!
Domů jsme dorazili pozdě, protože mně i Bragnorovi se v Universitní uličce líbilo. Musela jsem si držet lidi od těla, ale šlo to. Doma mě zarazilo, že se v mém pokoji svítí. A když jsem otevřela dveře, tak tam … manžel! JARO SE VRÁTIL!!! Proto se mi neozýval. Chtěl mě překvapit. Povedlo se mu to dokonale. A ty řeči okolo: „Tak muž se vrátí domů, a doma prázdno. V krbu vyhaslo, ve spíži vymeteno. Vydá se za ženou do města, a žena na frejích…“ A tak dále, a tak dále. Jsem tak ráda, že je Jaro zpátky. Povídali jsme si skoro celou noc. Bylo toho moc, co jsem mu chtěla říci z očí do očí. Nezlobí se na mě. Má se mnou chudák těžký život, ale nezlobí se na mě. Jaro, já tě mám tolik ráda. I když teď zrovna trošku chrápeš.
14. harvesteru
U snídaně jsme se konečně mohli pozdravit i s vévodou. Měla jsem strach, aby mu nevadilo, že už u něj zase bydlíme, ale vypadal potěšeně, že nás vidí, a nabídl nám všem tykání. Prý mu oficiality typy ‚Vaše Excelence pane vévodo‘ vůbec nescházejí a máme mu říkat Thomasi. To bude Tallimas koukat. On si potrpí na takové ty věci jako ‚oficiální vyšetřovatelka Stříbrného konsorcia‘ nebo ‚Fey Lady of Celene‘, a teď místo pana vévody Thomas. Zajímalo by mě vlastně, jaký titul má Tallimas v Konsorciu. Když jsem tohle téma nadhodila u stolu, vypadlo z Bragnora ‚čarodějný podržhůlka‘, Siliviara přidala ‚třetí kategorie‘ a Thomas dokončil ‚zleva‘. Chudák Tallimas, tomu dnes asi pořádně zvonilo v uších.
My o vlku a vlk za humny. Po snídani jsme šli nahoru, Jaro odešel něco zařizovat do města a já psala deník. Asi deset minut po dokončení předcházejícího odstavce za mnou přišla služebná, že prý je tu pan Tallimas. To pomlouvání ho snad přivolalo nebo co. Dost mě mrzí, že nám nevyšel ten žert v Konsorciu. Uvažovali jsme s Bragnorem, že bychom ještě rychle zmizeli zadním vchodem, ale nemělo to smysl. Stejně už o nás Tallimas věděl. Sešli jsme tedy dolů a přivítali jsme se s ním. Byl nějak lépe naložený, než jak ho znám. Prý se mu doneslo, že se po něm sháníme, tak za námi zašel. Ptala jsem se ho, co ho tenkrát přimělo k tak rychlému odchodu z Vodní tvrze. Prý najednou pocítil neodbytné nutkání vstoupit do Konsorcia, a tak šel. Nevěřím mu to. To bych věřila Bragnorovi, ale Tallimasovi ne. Ono je to však v posledku stejně jedno. Nejspíš pro Konsorcium pracuje jako špeh, ale aťsi. Pomstila jsem se mu tím, že když se ptal, jak jsme se mezitím měli, nechala jsem to vyprávět Bragnora. A Bragnor, to je vpravdě démonický vypravěč. Zmotal to páté přes deváté a podtrhl při tom hlavně tu skutečnost, že v Nulbu získal kýbl, který ale Tallimasovi neukáže, poněvadž ho má v Hommletu. Bylo skvělé sledovat, jak se na Tallimasově tváři vystřídala celá paleta výrazů od upřímné snahy o porozumění, přes jisté zklamání, zdvořilý nezájem, znuděnost, počínající netrpělivost, nevoli, popuzenost, resignaci a zoufalství až po nefalšovaný děs. Taková je síla slova. Když byl Bragnor s desinformacemi hotov, obrátil se Tallimas na mě a skoro zkroušeně poprosil: „Ještě jednou, prosím.“ Jsou to malá vítězství, ale jsou moje.
Vyprávěla jsem mu všechno, hlavně to o svém setkání s Larethem a o succubě ve statku za Chrámem. Jen Nyma jsem vynechala. Tallimas byl překvapený, ale s naším plánem jít na succubu až s vylepšeným řetězem souhlasil. On sám tady zatím studoval kouzla, četl knížky a tak. Ale doslechl se prý také o tom, že za městem jsou trosky bývalé Elementální školy, kde se dějí divné věci. A Elementální škola a Chrám elementálního zla, to zní až podezřele podobně. Tak jsme se tam šli podívat. Cestou jsem se ještě telepaticky ptala Jara, co o Škole ví, ale tvrdil mi, že to je každému přístupné místo kus od hlavní cesty, kam si chodívají hrát děti. Prý kdysi vyhořela kvůli nějakému zpackanému pokusu, ale o ničem, co by ji nějak pojilo s Chrámem, nevěděl. Když jsme tam došli, opravdu to nevypadalo, že bychom mohli objevit něco zajímavého. Stály tam jen zbytky zdí a vejít se dalo pouze do dvou sklepů. Do třetího, zavaleného, poslal Tallimas lasičku, ale objevila jenom pár myší. Sešli jsme tedy po schodech do sklepa. Tallimas si chtěl svítit, ale rozmluvili jsme mu to. Neušli jsme ani deset metrů, když Bragnor řekl: „Jé, nosáč,“ a skácel se naznak na zem. Před námi stál … haszak! Mind flayer!!! Hrůzou jsem vyjekla. Seslala jsem dancing lights, aby z toho měl něco i Tallimas, popadla jsem Bragnora za ruku a táhla ho zpět. Tallimas zaklel, chytil Bragnora za druhou a táhl, co to šlo. Haszak se nás pokusil uspat a seslal na nás i nějaká kouzla, ale měli jsme štěstí. Nakonec jsme Bragnora vytáhli ven a haszak se za námi na světlo neodvážil. Hned jsem se ozvala Jarovi, že to jeho ‚nic‘ je ve skutečnosti mind flayer, ale smál se a řekl, že mi nevěří. Bragnor mezitím přišel k sobě. Radili jsme se, co dál. Mind flayer poblíž takhle velkého města může znamenat leccos, ale s největší pravděpodobností nic dobrého. Pak jsem zničehonic dostala zásah šípem. Otočila jsem se a poslední, co si pamatuji, byla škaredá tvář ověnčená hady. Medúza! Pak už se nade mnou jenom skláněl Bragnor a třásl mnou. Já i Tallimas jsme prý zkameněli, ale on medúzu zabil a my se změnili zpět. Začalo mi to připadat divné. Takhle to v příbězích nefunguje. Nestačila jsem to ale ani nikomu říci, a už se k nám blížila žraločí ploutev. Nad zemí. V tu chvíli mi došlo, že s námi není Siliviara. Nojo, iluse, to je toho. Ze země vylezla věc, která připomínala podzemní rybu s nohama. Říká se jí tuším bulleta nebo tak nějak. Jako iluse moc nevypadala, ale když do ní Bragnor několikrát uhodil řetězem, tak zmizela. A bylo jasno. Někdo (Siliviara) si z nás tropí dobrý den.
Vyrazili jsme znovu do sklepa, i tak raději opatrně, poněvadž jsme si nebyli jisti, jestli ilusi medúzy a bullety nevytvořil třeba ten haszak, abychom si mysleli, že on sám je také jenom iluse, ale nikde jsme ho tam nenašli. Zato jsme našli podivnou lahvičku s pečetí, která připomínala staré seulské znaky, a s hustou tmavou tekutinou uvnitř. Stála tam v jedné z místnůstek na kameni a moc se do opuštěného sklepa nehodila. Než jsme ji ale stihli prozkoumat blíž, ozvaly se od vchodu do sklepa hlasy a na zdech zatančilo světlo. Schovala jsem se, Tallimas se zneviditelnil, ale Bragnor nějak nepochopil naše záměry a postavil se před dveře. Dorazila skupinka lidí podobných nám. Až na to, že jich bylo víc. Jeden z nich řekl, že přišli vyzvednout tu lahvičku a že jim ji má Bragnor dát. Ten byl proti, poněvadž on si ji našel a je teď jeho. Chvíli se hádali, pak se začali strkat a Bragnor dokonce jednoho z nich uhodil řetězem. Vyskočila jsem z úkrytu a křičela na ně, ať toho nechají, že jde určitě o nějaký omyl. Napadlo mě totiž, jestli to všechno nebyla jen nějaká hra a lahvičku má vítěz přinést třeba jako důkaz. Mohlo se stát, že jsme nevědomky vnikli do ruin, když tu probíhal nějaký závod či zkouška, spustili a zničili všechny nastražené iluse a v domnění, že lahvička je něco cenného, vzali hráčům předmět, pro nějž šli. Nakonec to ale vyřešila jejich lučištnice – jak měl Bragnor lahvičku v ruce, zamířila a rozstřelila ji šípem. Tím to pro naše „nepřátele“ skončilo. Představili se jako Bratrstvo děsu a řekli, že už je všechno vyřízeno a že se jim máme přestat plést do cesty. Když jsem se ptala, co tohle všecko mělo znamenat, dověděla jsem se, že to prý brzy sama poznám. Pak se otočili a odešli; jeden si dokonce hvízdal. Byli jsme z toho tumpachoví. Vyběhla jsem za nimi, ale nevšímali si mě. Překvapilo mě ale, jak se změnilo počasí. Když jsme šli do Školy, svítilo slunce, teď se ale zatáhlo a vypadalo to na déšť. Zneviditelnila jsem se a začala jsem tohle podivné bratrstvo (zvláštní pojmenování pro skupinu, v níž jsou dvě ženy) sledovat. Nedošli jsme ještě ani do města, když začalo pršet. Moc divně pršet. Z nebe padala černá olejovitá tekutina, takové mazlavé bláto, podobné obsahu lahvičky ve Škole. Neviditelnost mi brzy byla k ničemu, a navíc jsem Bratrstvo ve městě ztratila. Zamířili přes most do chudinské čtvrti, párkrát zahnuli a byli fuč. Vrátila jsem se ke Škole. Bragnor s Tallimasem vykukovali ze sklepa a moc se jim do toho podivného deště nechtělo, ale protože déšť nepřestával, nakonec čekání vzdali. Na ulicích už ležela vrstvička mazlavého hnusu a lidé začínali být vyděšení. Doma jsme našli Siliviaru s rozbitým nosem. Prý jí ta věc slepila křídla a ona spadla na dlažbu. Byla nasupená a měla roztržený spodní ret. Jaro nebyl doma, a když jsem se mu ozvala, říkal, že neví, co se děje. Vyprávěla jsem mu, co se nám stalo v Elementální škole. Prý to vypadá dost vážně a Jaro nám dá ještě vědět podle toho, co vymyslí Juelihm. Do čeho jsme se to zas přimotali?
15. harvesteru
Já už ničemu nerozumím. Dějí se věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Ještě včera večer se mi ozval Jaro a řekl, že máme jít do Konsorcia. Tam na nás čekal s Juelihmem a ještě několika dalšími lidmi. Juelihm nám vysvětlil, že to, co se momentálně děje, je stará seulská magie, která potlačuje kontakt kněží s bohy (vida!) Seulové ji používali, když se jim bouřily podrobené národy a povstání vedli kněží. Bratrstvo děsu jsou lidé, kteří bojují proti náboženství, zabíjejí kněze a ničí chrámy. V Greyhawku nedávno vypálili obrovský chrám Zilchuse a něco mají zřejmě za lubem i ve Verbobonku. Nejspíš Tritheronův chrám, ale jisté to není. Kněží jsou teď bezbranní a Konsorcium spolu s druidy organisuje ochranu jednotlivých chrámů. Shánějí každého, kdo by mohl pomoci, a my prý, pokud chceme, máme jít hlídat Tritheronův chrám. Nelíbilo se mi to. Proč bych měla hlídat bohům jejich chrámy? Na druhou stranu jsem nechtěla zklamat Jara a také hodně dlužím otci Corneliovi a všem od Tritherona. Nakonec jsem souhlasila. V chrámu jsme se sešli ještě s jedním pomocníkem – jmenuje se Xaod a je to něco jako laický bratr. Prý se ale umí dobře ohánět mečem, tak ho od bohoslužeb vyhnali ven hlídat. Já jsem si našla místo ve vikýři protějšího domu, odkud jsem měla přehled, a Bragnor se usadil za komínem o pár domů dál. Alespoň že na mě nepršelo, Bragnor to měl podstatně horší. Tallimase jsme poslali spát, protože potmě by stejně nic neviděl. Přišel mě vystřídat ráno a místo Bragnora nastoupil Xaod.
Šli jsme se s Bragnorem vyspat k vévodovi. A teď přijde to vůbec nejpodivnější: Když jsem se po probuzení jsem šla najíst, zaslechla jsem za Bragnorovými dveřmi jakoby zvuk větru. Zaklepala jsem … nic. Znovu, a zase nic. Otevřela jsem dveře … a málem jsem si sedla překvapením. Bragnor nikde, místnost pokrytá vrstvou ledu, mráz jak v Korusku a od stropu se sypal sníh! Zírala jsem na to jako blázen. Nejdřív jsem si myslela, že je to iluse, ale odhalit ji se mi nepodařilo. Zavolala jsem Siliviaru. Byla z toho stejně zmatená jako já. Zkusila jsem remove curse, Siliviara dispell magic, ale ani náhodou. Zvláštní je, že sníh, mráz a nemoce (jak říká Bragnor) končí přesně ve dveřích. Siliviara dokonce přišla na to, že když se postaví mezi ně, má na pravé tváři plus dvacet, na levé mínus dvacet a na nose nulu. Což je pěkné, ale nijak nám to nepomohlo. Chtěla jsem to říci Jarovi, ale neodpověděl mi. Mám o Bragnora strach. Co se stalo? On je také Bragnor všeho schopný. Třeba se mu zase dostal do ruky nějaký svitek, on si ho přeložil, přečetl a bum. Je z něj ledový elementál. Nebo tady s něčím pokusničil, vyvolal ledovou bouři a teď se schovává a bojí se domů. Anebo si ho vzal Vatun za odměnu k sobě – první naseverovýchodvzetí v dějinách. Ach jo. Já se o toho potrhlého půlorka bojím.
A aby toho nebylo málo, přihasil si to odpoledne Tallimas s nějakým kusem papíru, že prý se nemáme dál starat o Tritheronův chrám a bránit Bratrstvu v jeho záměrech, jinak že se zle povede Šelle. Bylo to prý navinuté na šípu, který odněkud přiletěl na střechu, kde Tallimas hlídal. Ten hned běžel do Konsorcia za Šellou, ale našel jenom rozházený pokoj a trochu krve na zemi. Hlídač mu říkal, že Šella prý odešla v noci s ním (tedy s Tallimasem). Takže to vypadá, že buď Bratrstvo umí čarovat tak, že to nepoznají ani v Konsorciu, nebo mají s sebou doppelgangera. Nebo samozřejmě ještě cokoli dalšího. V Šellině pokoji našel Tallimas kromě jiného nějaký cár pestré látky. Podobné, do jaké byl oblečen jeden z těch lidí včera ve Škole. Tallimas chtěl, abych mu pomohla Šellu najít a Bratrstvo zlikvidovat, ale já nevím. Potřebovala bych si to všechno pořádně rozmyslet. Poslala jsem ho, aby se pozeptal u krejčích a obchodníků, jestli náhodou někdy nedávno neprodávali takovou látku.
Je to hloupá situace. Bratrstvo bojuje přesně za ty věci, které si myslím i já. Bez bohů by bylo celému světu líp. K čemu jsou? Jenom na to, aby sváděli lidi, podpláceli je zdáním moci a dělali si z nich loutky do svých vlastních záměrů a her. Táhnout a tlačit. Jistě, takový Tritheron nebo Ehlenestra jsou tisíckrát lepší než Pavoučí královna, ALE JAK DLOUHO? Kdo zaručí, že se jednoho dne Ehlenestra nepomate? Nebo že ji prostě nepřestane bavit hrát si na hodnou? Bůh, to je moc bez kontroly. Moc na příliš dlouhou dobu. Když někde vládne špatný král, tak je to na pár desítek let. Pár stovek, pokud je to třeba darthiir. Ale pak konec, čert tě vem, potentáte. A vždycky se to dá zařídit nějak dřív. Ale bůh? Kdo mi zaručí, že se bůh neutrhne ze řetězu a nezačne vraždit? Asi nikdo, když si po světě chodí takové existence jako Pavoučí královna, Gruumš, Erythnul nebo Hextor. Bohové prostě mezi smrtelníky nemají co dělat! Ať nám dají pokoj a nepletou lidem hlavu. A proto Bratrstvu fandím. Mohli nás pobít už ve Škole – neudělali to. Tím šípem mohli Tallimase klidně zastřelit – neudělali to. Proč by měli ublížit Šelle? Na druhou stranu Šella i Tallimas jsou moji přátelé. V Tritheronově chrámu oživil otec Cornelius Jara. A kdo ví, jak s tím vším souvisí Bragnorovo zmizení. Co mám dělat? Ať se rozhodnu, jak se rozhodnu, je to vždycky špatně. Mám zradit svoje přátele? Nebo svoje svědomí? Ať tak či onak, vždycky zradím kus sebe samé.
16. harvesteru
Snad už je to všechno za námi. Zůstává jen pachuť v ústech, že to takhle někdo narafičil schválně. Proč mám pořád dojem, že stojím uprostřed osvětlené scény? Že se věci nedějí mně, ale KOLEM mě a KVŮLI mně? Je to stihomam? Hraje si se mnou někdo? Kde jste kdo, slyšíte?!
Tallimas se ráno vrátil s tím, že gnómí obchodník, který látku prodal, unikl o vlásek vraždě. Někdo se ho pokusil zabít a zapálil mu při tom dům. Ten, kdo tam látku koupil, prý měl nějaké divné oči. Když Tallimas s Xaodem prohlíželi spáleniště, všimli si jakéhosi člověka, který se ometal kolem. Ten se před nimi dal na útěk, ale Xaod ho dostihl a utloukl do bezvědomí. Odnesli ho na výslech do Cuthbertova chrámu; tam si ho vzali do práce kněží a pobuda pověděl i to, o čem si sám myslel, že neví. Na vraždu obchodníka ho prý najala žena, jejíž popis mi připomněl Shady. Navíc prý měla divné oči. Když mi tohle Tallimas vyprávěl, zjistila jsem, že se musím zapojit, ať chci, nebo nechci. Shady je Ilythiiri. Divné oči má. Co když ve Verbobonku neoperuje žádné bratrstvo, ale naši? Šla jsem s Tallimasem ke cuthbertovcům a znovu se zajatce na všechno vyptala. Ty oči prý možná připomínaly moje. Neřekla jsem Tallimasovi o Shady nic a vydala jsem se za ní. Přemluvila jsem i Siliviaru, aby se mnou šla. Sledovala jsem Shadin dům celé dopoledne a ještě kus odpoledne, ale nikdo za ní nepřišel. Nakonec jsem poslala Siliviaru, ať u ní neviditelná zaklepe. Shady vyšla ven, rozhlédla se a zase zmizela vevnitř. Doma tedy byla. Nevěděla jsem co dál, a tak jsem se vrátila za Tallimasem do Konsorcia. Ten mi řekl, že Jaro je nahoře ve věži a pokouší se rozehnat mraky.
Takže se z toho přes všechnu mou snahu zůstat vně stala osobní věc. Zbytek odpoledne jsme vymýšleli další postup. Dohodli jsme se, že Siliviara vyvolá ilusi toho žháře a my si s ním jako půjdeme sednout někam do hospody. Udělali jsme to tak. Xaod s Tallimasem s ním zmizeli v jedné špeluňce ve čtvrti za mostem a já se schovala poblíž, abych viděla na vchod. V postranní uličce jsem narazila na někoho, kdo už tam hlídal. Byl to zakuklený chlap a ptal se mě, jestli náhodou nepytlačím mimo cech. To by se mi prý špatně vedlo. Podobně špatně, jako kdybych měla nevyřízené účty s Bratrstvem děsu. Dělala jsem, co jsem mohla, abych ho přesvědčila o opaku, a raději jsem rychle zmizela někam jinam. Netrvalo dlouho a Bratrstvo dorazilo v celé nádheře. Zneviditelnila jsem se a rychle jsem se přesunula přes ulici, abych viděla, co se v hospodě děje. To už se otevřely dveře a lidé začali vybíhat ven. Než jsem se dostala k oknu, bylo skoro po boji – uvnitř už leželo několik padlých, jeden člověk byl zamotaný v pavučině a jakási žena se stahovala k zadním dveřím. Oběhla jsem dům a skočila na ni, ale vysmekla se mi a utekla. Tallimas se ji sice pokusil v gaseous formě sledovat, ale bez úspěchu. Když se vrátil, syknul mi do ucha: „Xaod je paladin!“ To mě překvapilo. Neřekla bych to do něj. Vyprávěl nám sice, že kdysi míval zbroj a koně, ale prý to „tak nějak poztrácel, něco propil, kůň se mi zaběhl“ a podobně. Tallimase však vyléčil pouhým dotykem rukou, takže to paladin asi je. Dost netypický paladin. Člověk je má zafixované úplně jinak. Alespoň já si pod pojmem ‚paladin‘ představím do plechu zakutého blázna, který s planoucím pohledem táhne krajem a páše dobro, ať už o to ostatní stojí, nebo ne. Nebo ještě lépe, dělá věci, o nichž je skálopevně přesvědčen, že TOHLE MUSÍ BÝT DOBRO. Diskuse se nepřipouští, zapalte hranici. Inu, spletla jsem se. Koneckonců, když se řekne ‚drow‘, také by asi málokdo jako první jmenoval manželku druida z městečka v podhůří.
Kromě té uprchlé ženy přežili boj s Xaodem už jenom dva – jeden byl sorcerer a ten druhý snad jakýsi zloděj nebo co. Než jsme je ale stihli odnést, dorazili lidé z místního zlodějského cechu a nepustili nás dřív, než jsme zaplatili za poničenou hospodu. Jinak byli ale docela příjemní. Obchodně příjemní, abych byla přesná. Najali jsme si od nich místnost, kde bychom mohli zajatce vyslechnout. Xaod sice trval na tom, že je musíme předat spravedlnosti, to jest cuthbertovcům, ale já jim chtěla dát ještě šanci. Bohužel se mnou oba hráli komedii a já z nich nedostala, proč do města vlastně přišli. Nakonec jsem se musela podvolit Xaodovu i Tallimasovu naléhání. Jeden chtěl neustále páchat spravedlnost (už je to tady), druhý se zase bál o Šellu. Nakonec jsme je tedy odvedli do Cuthbertova chrámu. Tam nás (hlavně Xaoda, já se tomu vyhnula) poplácávali po zádech, jací že jsme kabrňáci a jak nám to Cuthbert vrátí. Doufám, že se toho nedožiju.
Za chvíli k nám přišel vrchní cuthbertí řezník, pardon, vlastně kat, totiž chtěla jsem říci vyšetřovatel a prozradil nám, kde se schovává zbytek Bratrstva a kde také drží Šellu. Následoval hrdinský útok čackého paladina, vznešeného čaromocného darthiira a jedné Ilythiiri, která měla vztek na sebe i všechno kolem. Šellu jsme slavně vysvobodili, musika hrála, víno teklo proudem, a jestli neumřeli, žijí spolu dodnes.
Co k tomu mám dodat? Jediné, z čeho mám radost, je ta věc, že Shady v tom byla nevinně a že členem Bratrstva byl skutečně doppelganger. Jinak je všechno špatně. Pomohla jsem ochránit největší chrám ve Flanaess, bojovala jsem proti lidem, kterým jsem vlastně celou dobu držela palce a chtěla jim pomoci, dostala jsem je do pařátů cuthbertových kleriků a tím je poslala na smrt. Bragnora nám to nevrátilo, poněvadž spolu tyhle dvě věci vůbec nesouvisely. Tallimas se hned běžel klanět Corellonovi za přízeň, kterou nás ráčil oblažit, kdyžtě na nás milostivě shlédl, blablabla, hlavu mám od toho, aby mi nepršelo do krku. Já teď sedím na zahradě a mám vztek. Proč to vidím jenom já? Nebo jsou to snad jenom přeludy? Ano, je pravda, že Bratrstvo se chovalo dost neurvale. Vraždit obchodníka s látkami nebo zapálit chrám tak, aby v něm uhořeli lidé, to JE špatně. Ale základní myšlenka toho všeho je dobrá. Ovšem – smí se vraždit pro myšlenku? Nesníží se tím člověk na roveň všech těch náboženských fanatiků? Nestane se sám fanatikem? Bože, jak mám pomoci svým lidem, když se neumím rozhodnout ani v takhle zásadní věci? Vím jen, že dnes jsem se chovala špatně. Ale jak to mělo být dobře, nemám ponětí.
17. harvesteru
V noci přestalo pršet. Je definitivně po všem. Nad ránem se vrátil Jaro a byl překvapený, když mě našel ubrečenou. Neřekla jsem mu, proč jsem plakala. Asi by to pochopil, ale nechtěla jsem mu kazit radost z toho, že se mu povedlo rozehnat ty mraky a pomoci svým přátelům. Řekla jsme mu, že mi bylo smutno, ale že už je to lepší. Zůstal se mnou až do rána. Ukázala jsem mu také Bragnorův pokoj, ale nenapadlo ho vůbec nic, co bychom měli udělat. Po snídani jsme se rozloučili a on se vydal zpět do Hommletu. Má tam ještě nějaké zařizování.
Dopoledne jsem potkala ve městě Xaoda s Tallimasem. Šli zrovna do hospody zapít slavné vítězství. Neměla jsem na to zrovna dvakrát náladu, ale Xaod nedal jinak, než že mě představí nějaké svojí kamarádce. Jmenuje se Sala a vypadá hodně zvláštně. Je snad ještě o hlavu větší než Bragnor a vlasy má podobné mým, jen střižené nakrátko. Nakonec jsem s nimi v té hospodě zůstala asi hodinu. Sala je příjemná. Prý se s Xaodem znají už dlouho a ledacos spolu zažili. Řekla bych, že Xaod je do ní zakoukaný.
Odpoledne mi poslíček přinesl pozvánku na ples. Dost mě to udivilo. Jakási hraběnka Sallahtuwlishion pořádá ples a „pokládala by si za čest moci přivítat paní Anvalian Ashstaffovou“. Zvláštní. Ptala jsem se Thomase – prý je to nějaká bohatá Baklunka, která se sem před nedávnem přistěhovala. Moc se mi tam tedy nechce. Co bych dělala na plese? Určitě by se mnou zase chtěl někdo tančit.
Napsala jsem také dopis Shady a poprosila Siliviaru, aby jí ho donesla. Už jsem si s ní chtěla promluvit dávno, ale neměla jsem příležitost. Navíc jsem se bála, abych ji nedostala do problémů. Bydlí přece jen mezi darthiiry. Odepsala mi, že se sejdeme o půlnoci u Beořina hájku za městem. Odešla jsem ještě před uzavřením bran, sedla jsem si tam na kámen a hrála. Večer utekl jako voda. O půlnoci Shady skutečně dorazila. Měla jsem z toho strach, pamatovala jsem si, jak zareagovala minule. Ale byla moc milá a nakonec jsme si povídaly až do rána. Pochází z Erelhei-Cinlu v Hellfurnaces. Prý se tomu tam říká také Město rozkoše. Bylo to u nich úplně jiné než u nás. Město se táhlo podél dvou dlouhých ulic a většinu z něj zabíraly slumy. Alespoň tam, kde to Shady znala. Všude panoval nepořádek a lidí bylo víc než domů. Původně to v Erelhei-Cinlu vypadalo podobně jako v Urze, ale pak prý Pavoučí královna přestala odpovídat svým kněžkám na modlitby a město se propadlo do chaosu. Nakonec se objevili noví kněží, vojenský kněžský řád, který udržoval pořádek pomocí hrubé síly a magie. Shady vůbec netuší, kdo jsou její rodiče. Na ulici vyrůstala mezi opuštěnými dětmi odmalička. Protože je bílá, myslí si, že je kitrye. Ujali se jí ilythiirští manželé, kteří pěstovali houby. Překvapilo mě, když mi řekla, že její „rodiče“ uctívali Zuggtmoy. Jen tak, veřejně. To by v Urze nikdy neprošlo. Jednou se prý setkala s nějakými lidmi zvenčí a nechala se propašovat ven. Je starší než já a prochodila velkou část Flanaess. Prý je tady na povrchu docela dost našich, ale neradi na sebe upozorňují.
Jsou to všechno moc zajímavé informace. Obzvlášť to, že Pavoučí královna nechala své kněžky na holičkách. Ti noví kněží ji prý také uctívají, ale trochu jinak. Co z toho plyne? Možná má Pavoučí královna potíže. To by byly dobré zprávy. Kdo ví, jak to vlastně dnes vypadá v Urze. Jinak se zdá, že Erelhei-Cinlu bylo mnohem méně isolované než Urza, protože se tam hodně obchodovalo a přicházeli tam i příslušníci jiných ras – duergaři, derrové, ale třeba i lidé. Věci v Urze naprosto nemyslitelné.
Jsem ráda, že jsem Shady poznala. Pozvala mě, abych za ní zašla, kdykoli budu chtít. Prý jí nezáleží na tom, co si o ní myslí darthiiren okolo. Už takhle o ní kolují divoké zvěsti a je prý jen dobře, když se jí někteří lidé bojí. Prozradila mi, že si doma pěstuje houby a že kdybych chtěla, může uvařit něco našeho. Má dokonce i nějaké víno. Sbíhají se mi sliny, jen na to pomyslím. Tchal! Jhinrae! Gluesa! Já se zblázním. Myslela jsem si, že už nic z toho neochutnám. Škoda jen, že to nemůžu prozradit svým přátelům. Bylo by skvělé, kdybychom s Shady něco uvařily a pak je pozvaly na pravou ilythiirskou hostinu. Ale někdy k ní určitě zajdu. Jsem ráda, že tu mám někoho, kdo rozumí.
18. harvesteru
Do města jsme se vrátily s Shady společně. Rozhodla jsem se, že na ten ples půjdu, a tak jsem šla rovnou ke krejčímu. Potkala jsem se tam s Tallimasem. Prý také dostal pozvánku. Napadlo mě, že bych měla říci Jarovi, jestli nechce jít se mnou. Ozvala jsem se mu, ale nadšený z toho nebyl. Sice jako druid cestuje podstatně rychleji než ostatní, ale nevěděl, jestli to do Verbobonku do večera stihne. Šaty jsem si dala ušít podobné těm, v jakých jsem se vdávala. Jen střih je trošku jiný.
S Tallimasem jsem si dnes povídala o magii. Nevím, jestli bych se kouzlení dokázala věnovat tak jako on. Mě zaklínadla prostě jen tak napadají, jako bych už je měla dávno v sobě. On se musí všechno hrozně těžce učit a pořád kvůli tomu leží v knížkách. Navíc si kouzla musí zapisovat, učit se je nazpaměť a podobně. Od Šelly vím, že gnómové provozují ve městě tiskárnu, kde si člověk může nechat zaklínadla přetisknout, ale Tallimas je zásadně proti takovým novotám a všechna kouzla smolí po večerech ručně. Stojí mu to vůbec za to?
Jaro na ples nakonec dorazil. Thomas mu půjčil jeden ze svých obleků, a když Jaro trošku zatáhl bříško, nebylo to ani moc poznat. Na plese nás čekalo překvapení, protože ta hraběnka nebyla vůbec žádná hraběnka, ale Sala. Tedy, ona JE to hraběnka, ale taková … netypická. Peněz má ovšem nejspíš jako želez, protože nákladně přestavuje dům a také pohoštění bylo přepychové. Já objevila misku s rozinkami a už mě odtamtud nikdo nedostal. Po plese pořádali Sala s Xaodem ještě takovou „pozdní večeři“ pro nejbližší přátele. Já, Jaro i Tallimas s Šellou jsme byli mezi pozvanými. Seznámili jsme se tam s Xaodovými a Šellinými kamarády Frenem a Frankem, s nimiž podnikali výpravy. Jsou to dva hranáči odněkud ze severu a mě mrzí, že tu s námi nemohl být Bragnor, protože by si s nimi výtečně rozuměl. Byl to hezký večer. Měla jsem strach, že to bude nějaká oficialita, ale takovéhle plesy bych navštěvovala klidně častěji.
Jen ten Bragnor mě trápí. Co se s ním stalo? V jeho pokoji zatím žádná změna. Alespoň že se na nás kvůli tomu nezlobí Thomas. Má strach o Bragnora jako my všichni. Bragnore, ty moulo, co jsi to zas vyváděl?
19. harvesteru
Jaro odešel zpátky do Hommletu. Vzpomněla jsem si, že mě k sobě kdysi pozvala lady Sarcina a že by bylo slušné se alespoň přeptat, zda pozvání stále platí. Je to už přece jen přes dvanáct let. Poslala jsem tam nějakého malého kluka s dopisem. Lady odpověděla, že si na mě vzpomíná a že mě zve ve freeday na večeři. Ptala jsem se na ni také Thomase. Je to prý příjemná starší paní (já si ji pamatuji ještě jako mladou ženu) a má velkou knihovnu. Už se k ní těším.
Ale hlavní zpráva dnešního dne: Když jsem si odpoledne drnkala na harfu, ozvala se z Bragnorova pokoje rána a zvuk tříštěného skla. Vběhla jsem tam a tam … obleva! A rozražené okno. Vyhlédla jsem z něj a na zahradě se zrovna sbíral na nohy BRAGNOR!!! Tvářil se trochu překvapeně, ale jinak vypadal úplně normálně. Vyběhla jsem za ním a div mu nedala pusu. Tak ráda jsem ho viděla. Byl trochu potlučený, ve vlasech led, šla mu pára od úst, ale byl to náš Bragnor. Hluku si všimla i Siliviara a přiletěla ho přivítat také. Bragnor se posadil na lavičku a hned nám začal vyprávět, co se mu stalo. Prý šel normálně spát, ale ve snu se mu zjevil ledový obr a pokynul mu, aby šel za ním. Procházeli spolu nějakou zmrzlou pustinou, až došli k trůnu, na kterém seděl Telchur. Ten Bragnorovi nabídl, že když se vzdá Vatuna, začne uctívat jeho a vydá se zničit čepele Korusku, bohatě se mu odmění. Ovšem Bragnor odmítl („Ale já byl ve víře silný!“) a tak nejenže nedostal nic, ale navíc ho prý Telchur proklel. Pak ho obr popadl a vyhodil ze sna ven. Bylo by to všechno k smíchu, nebýt toho, co se mezitím dělo v Bragnorově pokoji. A toho, že Bragnor je teď opravdu prokletý. Je mu pořád zima a prý má dojem, že omrzá zevnitř. Uvařila jsem mu horký čaj, ale nepomohlo to. Remove curse také nezabralo a nic nezmohla ani návštěva Pelorova chrámu. Nakonec Bragnora naštěstí napadlo, že by na sebe mohl seslat endure elements, čímž dalšímu promrzání zabránil. Bude to ale na sebe muset sesílat pravidelně každý den, jinak zmrzne. Vůbec se mi to nelíbí. Už zase se nějaký bůh míchá mezi lidi. A Bragnor by se měl přestat plést mezi bohy. Vatun je jednou uvězněný a ten, kdo ho zavřel, pro to měl nejspíš dobrý důvod. Když jsem se ho ale ptala, jestli mu Vatun za takové potíže stojí, zatvářil se blaženě a odpověděl, že stojí. To je pak marná každá pomoc…
20. harvesteru
A máme tady rovnodennost. Zašli jsme dnes s Bragnorem do Konsorcia za Tallimasem a Šellou. Poprvé jsem byla u Tallimase na pokoji. Moc pohodlné to tam tedy nemá – bydlí ještě se třemi dalšími studenty a řekla bych, že mu to trochu vadí. Šella má pokoj sama pro sebe. Asi už je ve vyšším ročníku. Strávili jsme u Šelly skoro celý den. Tallimas zhruba v půlce odešel, že musí přepisovat kouzla. Nabízeli jsme mu gnómí tiskárnu, ale zaškaredil se a prohlásil, že žádnému gnómovi nedovolí, aby mu zničil spellbook. Večer jsem si povídala s Jarem.
21. harvesteru
Přes den jsem se procházela po obchodech a koupila pár věci na cestu. Zítra by měl snad už konečně být hotový ten Bragnorův řetěz. Odpoledne pršelo. Večer jsem byla na večeři u lady Sarciny. Thomas měl pravdu, je moc milá. Dost za těch dvanáct let zestárla, ale to už je úděl rivvinů. Její dům trochu připomíná Thomasův – také je pro ni a její služebnictvo až příliš veliký. Jen je zařízen o něco bohatěji a nábytek mi připadá starší. Lady mě přijala v salónku a nabídla mi čaj. Chvíli jsme si povídaly a pak mě vybídla, abych něco zazpívala. Když jsem hrála, přišel i její tehdejší společník (už to též není ten hřmotný janek jako tenkrát) a také její dcera. Jsou si docela podobné. Večeře byla skvělá a po jídle mi lady ukázala svoji knihovnu. Je bibliofilka a ve sbírce má nádherné věci. Dovolila mi, že když budu chtít, můžu k ní přijít a číst si v jejích knihách. Možná toho využiju. Zajímalo by mě, jestli nemá něco o nás. Knihovník mi ukázal, kde jsou historické knihy, ale ani on nevěděl, co přesně je v každé z nich. Tak uvidíme.
Lady to v životě také neměla snadné. O muže přišla ve válce a dceru vychovávala sama. Ta se zamilovala do starostova syna a chtěli se vzít, jenže on pak zmizel. Její dcera to prý nesla hodně těžce. Teď má jinou známost, ale lady si není jistá, zda tomu dotyčnému jde opravdu o její dceru, nebo spíš o rodinný majetek. Je to kříž. Ono je určitě lepší být bohatý než chudý, ale čím víc toho člověk má, tím větší jsou pak s tím starosti. Nabídla jsem se, že kdyby lady nebo její dcera někdy něco potřebovaly, co bych dokázala zařídit, ať se na mě obrátí.
Byl to příjemný večer. Mám ohromné štěstí, že jsem se seznámila s Jarem, Thomasem a všemi těmi milými lidmi tady kolem. Až mi to připadá, že si ani nezasloužím, aby mě měli takhle rádi. Děkuji vám za to. Všem.
22. harvesteru
Dnes Bragnorovi přinesli z Konsorcia řetěz. Bragnor se s ním vítal jako se ztraceným přítelem a po zbytek dne ho nedal z ruky. Dohodli jsme se, že na cestu se vydáme až zítra. Zbytek dne jsem lenošila. Večer vyrazil Bragnor na setkání s Frenem a Frankem, které mu zařídil Tallimas. Vrátil se až pozdě v noci a mám dojem, že se nějak ztěžka trefoval do dveří.
23. harvesteru
Zase na cestě. Konečně. Ne že by se mi u Thomase nelíbilo, ale řekla bych, že jsem začínala pohodlnět. Překvapilo mě, že Tallimas si jen tak odešel z Konsorcia, ale vysvětlil mi, že to není škola v pravém slova smyslu. Škoda. Nabízela jsem se, že bych mu podepisovala domácí úkoly, ale zaťukal si na čelo a převedl řeč jinam. K večeři jsme měli bažanta.
24. harvesteru
Už začíná být docela zima. Siliviaře se odpoledne spustila krev z nosu. Večer jsem zkoušela počítat hvězdy, ale nedopočítala jsem se. Jako vždycky.
25. harvesteru
Přes den se nestalo nic zajímavého. Večer jsem nemohla spát a Tallimas asi také ne. Začali jsme si povídat a … a já zjistila, že jsem mu v hodně věcech křivdila. On to není tak docela namyšlený darthiir s nosem nahoru. Je možná uzavřený, ale to já koneckonců taky. Dnes se však rozpovídal a bylo to hodně zajímavé. Pochází z Welkwoodu a jeho rodiče z něj chtěli mít podle tradice kněze nebo druida. Jenže Tallimas si myslí, že člověk by měl dělat takové věci, ke kterým se cítí být povolán. Pro kněze to samozřejmě platí dvojnásob. Doslova mi řekl: „Kněze si vybírá bůh, ne naopak. Přeci nemůžu být kněz, protože to chce otec, když vím, že si mě Corellon nevybral.“ Říkal to smrtelně vážně a bylo na něm vidět, jak ho ta roztržka mrzí. Odešel kvůli tomu z domova a zřejmě se přestal s rodiči stýkat. Je to zvláštní. Myslela jsem si, jak jsme každý jiný, a nakonec zjistíme, že máme úplně stejnou minulost. Začal se věnovat arkánní magii a od té doby se snaží sehnat nějaké peníze na studium a na živobytí. A tehdy mi to došlo. Tallimas není hlupák, který by zásadně odmítal knihtisk a raději po nocích opisoval nečitelné čmáranice. On je tu sám, bez peněz, bez rodiny, a jediné, co má, je talent. Už jsem pochopila tu jeho zatrpklost a odtažitost. Dobře ví, co by mohl, KDYBY MOHL. Jenže nemůže. Magie je drahá věc, a on jen vyráží klín klínem, škudlí na jídle, na bydlení, na všem, jen aby si mohl pořídit ještě jedno zaklínadlo. A to pak zoufale opisuje a vůbec se nevyspí. Navíc má pořád před očima Šellu, kterou její rodina na studiích podporuje a která díky tomu postupuje v učení daleko rychleji. A aby toho nebylo málo, tak Šella, kterou Tallimas podle všeho miluje (to mi neřekl, ale mám oči), má v Enstadu přítele. Tallimasi, Tallimasi, můžeš mi prosím odpustit, že jsem si o tobě myslela tak ošklivé věci? Nezasloužil sis to, teď to vidím. A také mě mrzí všechny ty řeči o darthiirech. Nemyslela jsem to zle, chtěla jsem tě jenom trochu pozlobit. Ale věřím, že při tom všem ti už na humor zbývá opravdu jen málo sil. Ráda bych ti nějak pomohla, ale jak? Peníze si ode mě nevezmeš, to je mi jasné. A navíc jich stejně moc nemám. Já je sice na nic nepotřebuji, takže pro sebe jich mám dost, ale studia ti za ně nezaplatím. Ach jo.
26. harvesteru
Dnes jsme dorazili do Hommletu. Jaro už na mě čekal a měl připravenu skvělou česnečku. Smrděli jsme po ní oba tak, že vlci utekli na zahradu a Siliviara nás obvinila z toho, že jsme zakuklení troglodyti. Jsem ráda, že jsem zase doma. Na succubu vyrazíme až zítra. Jaro s námi nepůjde, v Hommletu má práce habaděj – připravuje brewfest. Nechce to na sobě nechat znát, ale má o mě strach.
27. harvesteru
Vyrazili jsme brzy ráno. Vyvolala jsem si koně a zkoušela jsem jezdit. Spadla jsem jen třikrát. Lepším se. Cesta do Nulbu je pořád stejně nudná.
28. harvesteru
Nudná, ale nebezpečná. V noci mě vzbudil Tallimasův křik. Vyskočila jsem a uviděla obrovského brouka, jak šmejdí u Bragnorova batohu. Tallimas do něj šťouchal holí a Bragnor vykřikoval: „Kde mám, sakra, kukri?!“ Co se děje, jsem pochopila, až když se Bragnor na brouka vrhnul, ten ho švihnul tykadlem a Bragnorovi se rozpadla mithrilová drátěná košile na hromádku rzi. Bragnor brouka zabil řetězem, ale měl při tom myslím ukrutné štěstí, že o něj nepřišel. Zbroj byla ale fuč a kukri také. Konečně byl k něčemu můj phantom steed – ráno jsem Bragnorovi vyvolala koně, aby si zajel do Hommletu koupit novou zbroj. Vrátil se asi v poledne, ale po zbytek dne s ním nebyla řeč. Kukri bylo památeční, zbroj mithrilová a magická, Tallimas měl pořádně hlídat, já se mám rychleji budit, Siliviara by nám občas mohla pomáhat a počasí nestojí za nic. Raději jsem byla zticha.
1. brewfestu
Zdá se, že v noci nebudeme mít klid. Zničehonic jsem se vzbudila a chtělo se mi zvracet. Nade mnou se skláněli Bragnor s Tallimasem a o kus dál ležela rozbitá shnilá mrtvola. Bragnor mi pak vyprávěl, že se ta věc vysoukala ze země, dotkla se mě jazykem a paralysovala mě. S Tallimasem ji ale nakonec zabili. Šla jsem se na to podívat blíž. To by člověk nevěřil, co tu v lese máme. Je vidět, že se blížíme k Nulbu.
Přes den foukal vítr a občas sprchlo. Večer jsme procházeli Nulbem, ale stihli jsme to ještě za světla. Je to opravdu ošklivé místo.
2. brewfestu
Dopoledne jsme se stavili v Chrámu. Chtěli jsme vzít s sebou Tallimase a ukázat ho hobgoblinům, aby věděli, že ho mají také poslouchat, ale odmítnul to. Škoda, navrhovala jsem mu, že by mu hobgoblini mohli říkat třeba ‚Mocný nekromante‘. Tallimas ale má ke skřetům odpor. V tom nezapře, že je darthiir. Mně ani Bragnorovi nevadí.
Odpoledne jsme došli až ke statku. Vzpomněla jsem si na Nyma. Tallimas poslal lasičku na výzvědy, ale vrátila se s nepořízenou. Succuba zdá se není doma. Po zbytek dne jsme v lese budovali pozorovatelnu a vymýšleli taktiku. Mám strach.
3. brewfestu
Succuba nikde. Netroufli jsme si rozdělat oheň a v noci mi byla docela zima.
4. brewfestu
Začíná to být nepohodlné. Kde ta succuba je?
5. brewfestu
Zatracená succuba. To chce, abychom tu všichni nastydli? Jenže možná je to záměr. Nechá nás, abychom ztratili trpělivost a udělali chybu.
6. brewfestu
Prší! Jsem mokrá a je mi zima. Tallimas chytil rýmu. Naštěstí umí Bragnor remove disease. Ještě by se mohl naučit vyrábět teplý čaj a sušit prádlo.
7. brewfestu
Tak tohle tedy byl brewfest jak malovaný. Večer jsem se odvážila ozvat Jarovi, telepatie netelepatie. On si doma organisuje pivní slavnosti, a já mrznu v lese.
1. patchwallu
První podzimní den. Už jsme tady týden. Koho napadlo čekat tak dlouho? Všechno oblečení i spacák mám mokré. Jestli se ta bestie do zítřka neobjeví, tak jdem do statku, ať se děje, co chce.
2. patchwallu
Nerada to říkám, ale nejspíš jsme skočili Nymovi na špek. Jestli tu něco nebo někoho hlídal (ať to byla succuba, nebo ne), tak už je to dávno pryč. Prohledali jsme statek, ale nenašli jsme vůbec nic. Spustili jsme se i do studny. Voda už v ní dávno není, zato jsme objevili vchod do celkem rozsáhlého podzemního systému. Jenže všechny chodby končily závalem a jediná průchozí ústí do věže u Chrámu, kde bývalo vězení. Našli jsme jen dvě truhly – v jedné bylo něco peněz a v té druhé dvě CLW. Navíc mi Bragnor při páčení zlomil nůž. Možná jsme něco přehlédli…
3. patchwallu
Celý dnešek jsme strávili detailním průzkumem podzemí. Použili jsme k tomu dokonce i jednu náplň do tharizdunovské kadidelnice. Nic. To je k uzoufání. Tady přece musí někde něco být! Znovu jsme prohlédli celý statek. Přeházeli jsme dokonce i shnilou slámu ve stodole. Smrdíme teď jak banda zombií, ale NIKDE NIC. Večer si Bragnor od Vatuna vyprosil speak with plants a pokusil se vyslechnout rostliny kolem. Informace, které při tom získal, nebyly k ničemu. Nejsem si ovšem jistá, jestli to náhodou nebylo otázkami, které kladl. Zítra zkusíme ještě jednou prohlédnout Chrám.
4. patchwallu
Nic. Prohlédli jsme Chrám, spálili jsme druhé kadidlo, ale nenašli jsme vůbec nic. Fialové světlo z kadidelnice se moc líbilo hobgoblinům a šaman se nám přišel poklonit, že prý jsme mocní. Já bych raději viděla nějaký pokrok v pátrání. Tallimas do Chrámu nakonec také šel, ale dělal, že hobgobliny nevidí. Je to proto, že je darthiir, nebo za tím vězí opět něco víc? Nechci Tallimasovi zase ukřivdit. Dohodli jsme se, že zítra se rozhlédneme v Nulbu. Moc mě ta představa neláká, ale co nadělám. Snad už konečně objevíme nějakou stopu. Doufám, že tímhle naše pátrání neskončí.
5. patchwallu
Noc jsme strávili v Chrámu. Tallimas odmítl spát a celou noc hlídal, ale hobgoblini se samozřejmě o nic nepokusili. Mají z Bragnora smrtelnou hrůzu. Dopoledne jsme šli prohlédnout Nulb. Začali jsme v přístavu. Zbyla tam jedna napůl potopená loď a Bragnor se vydal na průzkum, protože „jsem námořník a vím, jak na to“. Jenže tam narazil na oranžový sliz. Volala jsme na něj, ať nechá sliz na pokoji, že je pomalý a nemůže mu ublížit, ale Bragnor si prostě musí do všeho bouchnout řetězem. Povedlo se mu sliz rozpůlit, takže se rázem musel potýkat se dvěma loužemi, a ne s jednou. Chtěli jsme mu s Tallimasem nějak pomoci, ale nešlo to. Sliz se na něj přisál a začal ho rozleptávat. Navíc jsme ještě vyrušili nějaké přízraky, nebo co to bylo, a měli jsme rázem svých starostí dost. Přízraky jsme sice přemohli, ale s Bragnorem bylo zle. Potácel se po lodi, několikrát upadl do vody a nemohl se slizu zbavit. Tallimase naštěstí napadlo, že by mohl Bragnora zvětšit, a tomu se podařilo nějak ze sebe sliz strhnout a utéci. Bylo to opravdu v hodině dvanácté, protože na několika místech už byly Bragnorovi vidět kosti. Ještě chvilku, a sliz by ho byl rozleptal. Seslala jsem na něj všechna svá léčivá zaklínadla, a když byl schopný kouzlit, vyléčil se úplně. Myslela bych si, že mu taková lekce bude stačit jednou – ne! Bragnor se rozhodl, že „musí získat kapitánův poklad“ a že se do podpalubí vydá znovu. Blázen… Tallimase naštěstí napadlo elegantnější řešení. Poslal Bragnora něco ulovit, a když ten přinesl králíka, uvázal ho na provaz a hodil do lodi. Oba slizy se hned vydaly za králíkem a Tallimas je vylákal až ke vchodu. Já pak na králíka seslala temnotu a díky tomu se nám podařilo sliz dostat bez potíží z lodi ven na ulici. Bragnora jsme pak poslali, ať si jde hledat kapitánův poklad. Kupodivu tam opravdu něco našel. Něco, co mě hodně zabolelo. Vrátil se totiž se symbolem Pavoučí královny. Je dost podivný a pavouk na něm je složen z kostí, ale je to on. Poznám ho kdykoli a kdekoli. Lareth měl pravdu, když říkal, že tu jeden čas něco hledali Ilythiiri. A Gren to vlastně říkala také. Nějaká kněžka zřejmě přišla v lodi o život. Sliz ji rozleptal a zůstal jen symbol jako zlé oko. Ošklivá představa.
Tallimase sliz zaujal. Když viděl, že oranžový leptá jen maso a kosti a všechno ostatní nechává, uvěřil mi, že jsme je používali na odpadky. Různé barvy na různé druhy. Začal se mě vyptávat, jak jsme to dělali, a dokonce si psal poznámky. On to je opravdu dobrý nápad a mě překvapuje, že na povrchu s tím ještě nikdo neobchoduje. Tallimas by takhle mohl přijít k velice slušným penězům. A já mu s tím ráda pomůžu. Jestli si někdo zaslouží peníze na studia, tak on.
Jak jsme tak seděli v nulbském přístavu nad symbolem toho nejhoršího zla, všechno mi to došlo. Je zvláštní, jak se člověku věci občas spletou dohromady. Říkal nám snad někdo někdy, že Chrám je klíčem k našemu pátrání po uctívačích Oka? Ne. Gren přece jen říkala, že tady jeden čas hledali starou svatyni a že někde u Chrámu zajali dvě ilythiirské kněžky. Nic víc. Ale já jsem si z toho odvodila, že zrovna sem vedou nitky. Přitom Gren jasně říkala, že nalezené věci odvážejí z Vodní tvrze do Rastoru. Mrzí mě, že jsem se nechala takhle svést. Ztratili jsme víc než měsíc času a stopa mezitím vychladla. Řekla jsem to svým přátelům. Nakonec jsme se dohodli, že se vydáme do Verbobonku a necháme se poslat do Rastoru teleportem. Bude to sice strašlivě drahé, ale snad ještě trochu stáhneme náskok, který před námi tharizdunovci získali.
Diskuze
Ja si stále myslím, že nič podobné tu aj tak na serveri nie je, záznam dobrodružstva nie je rozhodne žiadna ľahká téma na spracovanie a tie drobné chyby nestoja za zrušenie. Zas až toľko miesta to v čakárni nezaberá.
pro ty co chteji byt up-to-date jsem pred nejakym casem v Putyce zalozil stoly "Anvalianin denik" a "Anvalianin denik - komentare", takze tam naleznete posledni prispevky, hned jak je Jabber napise. sem budu davat dalsi dil, az po schvaleni predesleho jako dotwd a az Holger uzna, ze to tu rusi, nebo je toho uz moc, tak to proste neschvali. myslim, ze tak to bude nejjednodusi (hlavne pro me :-)
Také se přimlouvám za pokračování tohoto deníku, ačkoliv jsem tento díl ještě nečetl...
Rád bych se přimluvil za pokračování Deníku na tomto serveru. Každopádně pokud to nebude možné, určitě tu nech link na další díly.
Jabberwocky - ohledně vsuvek Tě asi nepoučím, já znám pouze pravidlo, které jsem zmínil, takže asi nebudu ten pravý. Proto tedy mou výtku považuj spíše za malichernou, vyvolanou mými možná mylnými a značně zastaralými znalostmi.
Jako autor bych měl asi také něco poznamenat. Takže:
„Mi“ namísto „my“ je strašlivý kopanec a já se za něj hluboce stydím. Na svou obranu mohu říci pouze to, že když jsem to hledal v Deníku, už tam ta chyba nebyla. To znamená, že jsem ji odhalil a opravil, ale už jsem neposlal Xorxemu zkorigovanou versi. I když, ruku na srdce – komu se občas něco takového nepovede? Na monitoru se chyby, mršky, schovávají lépe než na papíře :-(
Vsuvky neoddělené čárkami: Nejsem si jist, zda se nepletu, ale já třeba ono „zdá se“ chápu jako jeden modální výraz, ne jako samostatnou větu. Samozřejmě, je tam sloveso v určitém tvaru, ale věta to dle mého názoru není. Kdysi dávno jsem se učil, že výrazy jako „myslím“, „tuším“, „prosím“ apod. není třeba oddělovat čárkami, nejde-li o větu v pravém slova smyslu, tzn. není-li na ně vysloveně kladen důraz. Ono „zdá se“ mi do takového rámce dobře zapadá. Ale mohu se mýlit – ta paní, která nás to učila, měla také poněkud jiné pojetí rozvitého přechodníku, než jaké jsem pak našel v Pravidlech. Každopádně bych poprosil Holgéře (či někoho podobně povolaného), aby mě poučil. (P. S.: Dovolím si citovat Goetha – ten ovšem citoval Wielanda – že náboženství a interpunkce jsou osobní věcí každého jednotlivce ;-)
Co se týče stop hráče v textu – přemýšlel jsem o tom už od minulého dílu a Holger má pravdu. Potíž je v tom, že on je ten Deník vlastně kompromis mezi záznamy, jak by si je vedla postava, a mezi pokud možno co nejvěrnějším zachycením hry. Zprvu mi to nedocházelo, ale je to tak. Teď už ale styl asi měnit nebudu. Jde o to, že Deník má sloužit jak jako reflexe mojí postavy (a takové „prodloužené“ hraní), tak jako zápis z herního sezení (za to jsou zkušenosti, heč!) Takže s touhle výtkou souhlasím. Je důsledkem kombinace dvojího přístupu. Z toho vyplývají i ty nepatřičné vtípky a exkursy mimo fantasy realitu. Ovšem na druhou stranu, když se verboboncká lady může jmenovat Sarcina (rod bakterií), známý básník je Publius Naso a majitelka největší tkalcovny ve městě Klóthó (a všechno je to prosím Gygaxův kánon!), tak já si prostě sem tam nějaké ty stupně Celsia nebo rodičovské sdružení neodpustím :-)
Otázku, zda na tomto serveru Deník i nadále publikovat, či nikoli, já asi nevyřeším. Poprosím však všechny přítomné, aby se k tomu vyjádřili. Jen pro srovnání uvedu, že šestou část si podle údajů serveru uživatelé tiskli dvaapadesátkrát a Lischaiovu povídku „Strach ze tmy“ (pět *) šestasedmdesátkrát, což není tak velký rozdíl. Takže snad to někdo přece jen čte. Pokud se ovšem rada a lid usnesou, že tady nemám dál strašit, a dají mi to direktivně, uposlechnu. Poslední slovo bude k tomuto zřejmě muset vynést Holger.
S úctou
Jabberwocky
Ja alcator si to citam a mas trochu pravdu, zo zaciatku mi to zobralo kus casu, aby som sa prebil cez celu hrbu stran (dokopy to je nieco okolo 100 mam pocit), ale stalo to za to.
V kazdom pripade Xorxe9, ak budes ANvalianin dennik vydavat niekde inde, daj mi prosim vediet kde ho najdem!
Na tento diel som sa už celkom dlho tešil, a nemyslím že by ma v nejakom ohľade sklamal. Holgerove pripomienky sa tu už myslím veľa krát preberali pri minulýchv dieloch, a mne napríklad nevadí používanie adnd terminológie, viem si to tak lepšie predstaviť. Pre hráčov čo nevedia o čo ide to môže byť na škodu, ale akosi sa mi nezdá, aby som kvôli tomu strhával hviezdu.
Príbehovo sa mi táto časť zdá lepšia ako predchádzajúca, aj ke´d to pochopiteľne závisí od hry. Rozhodne to môže byť napr pre začínajúcich PJ inšpirujúce dielo... mne sa to proste páči, čisté fantasy a veľmi dobre spracované. Nemám dôvod nehodnotiť plným počtom.
Velmi se opakovaně přimlouvám, aby další díly byly zveřejňovány jinde - už z ohleduplnosti k jiným autorům, jejichž díla se na řadu dostávají později.
Krom toho si dovolím upozornit, že s každým dalším dílem zřejmě ubývá čtenářů, protože to postupně vzdávají ti, kdo četli všechny předchozí díly, a nově příchozí jsou odrazováni právě tím, kolik by si toho museli zpětně přečíst...
Přiznám se, že u Anvalianina deníku vždy přemýšlím, zda je nějaký důvod pro stržení hvězdičky.
Vzhledem k tomu, že je to ryze roleplayingová záležitost, lze ji vždy jen jako ukázku a inspiraci jen přivítat, navíc její zpracování je vždy na standardní „profesionální“ úrovni.
Přesto budu opět hnidopišský a této části strhnu * opět za určitou neucelenost – chápu, že je jasně ohraničená hraním a novými skutečnostmi, uzavřením slepé větve příběhu. Ale pro to, abych ho považoval za komplexní bych navrhoval sloučení celé této slepé větve do jednoho celku (tj. od vodní tvrze až po zjištění, že v Nulbu jim – ostatně asi nikomu – pšenka nepokvete).
A jako obvykle budu kritizovat terminologii, která opět spíše poukazuje k hráči než k postavě. Konkrétně jde o výrazy (které např. mně vůbec nic neřeknou a působí rušivě – „meč má ghost touch“ – tohle je skoro jako sdělení „meč má +5“. Podle mého by lepší bylo, kdyby Anvalian napsala, že meč má takové a takové vlastnosti, nebo popsala, co všechno dokáže. (dtto „bead of power“, mind flayer“, dancing lights“, „v gazeous formě“, „CLW“) Chápu, že conjuring a summoning jsou oficiální názvy směrů, budiž, ale dříve zmíněné výrazy je potřeba nechápavým čtenářům osvětlit.
A další příklad pronikání spíše hráčského uvažování – „na pravé tváři plus dvacet, na levé mínus dvacet a na nose nulu“. Případně vtipkování o podepisování úkolů (ale to je třeba v daném světě zvykem – třebaže u disciplinovaných drowů bych očekával, že děti prostě své úkoly vždy svědomitě splní bez toho, aby je jejich rodiče museli podepisovat. Osobně považuji tuto vsuvku za snahu o zachycení dobrého vtipu při hře, který se však bohužel do daného světa moc nehodil. – Každopádně se mohu mýlit.
Po gramatické stránce je dílo na dobré úrovni, pouze upozorním na hrubku „mi si vraždíme hobgobliny…“ občasné překlepy a místy zapomenuté oddělení vsuvek čárkami („Succuba zdá se není doma.“)
Zdrví
H.