Anvalianin Deník - 6. část
| Autor: | Jabberwocky and Xorxe9 |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 9 |
Na některých polích kolem Hommletu už se začalo sklízet. Snad nebude moc pršet, když je teď Jaro pryč. Šli jsme skoro celý den a nestalo se nic zvláštního. Siliviara měla nejspíš pravdu. Je lepší chodit přes den. Jen kdyby mě nebolely oči. Večer jsem si povídala s Jarem.
28. goodmonthu
Hlídku jsme si v noci rozdělili jako obvykle. Ráno bylo hodně studené. Že by už první známka podzimu? Den byl hezký a slunečný … bohužel. Jdeme sice lesem, ale tím horší jsou pak ta místa, kam slunce svítí. Ach jo. Jinak je mi ale dobře. Kus cesty jsme si se Siliviarou zpívaly a přidal se i Bragnor. Tvrdí sice o sobě, že nemá k musice vlohy, ale lže. Odpoledne jsme prošli Nulbem. Padla tam na mě zase tíseň, ale tentokrát jsme se neohlíželi vpravo ani vlevo a na druhé straně jsme byli dřív, než jsem stihla znovu začít přemýšlet o té mrtvé. Siliviara na mě celou dobu mluvila a vyprávěla mi o pixícké soutěži, která spočívá v tropení naschválů na čas. Možná si ji vymyslela, ale svůj účel to splnilo. Děkuji ti, Siliviaro.
Jaro se ozval hned dvakrát. Prý měli dnes volno. Druhý rozhovor začal slovy: „Muž se ti nudí, bav mě.“ Pár ilythiirských zvyklostí by možná doma zavést neškodilo…
1. harvesteru
To byl zase den! Proč to, ať člověk vleze, kam vleze, vždycky musí skončit krveprolitím? Jako by se to pro jednou nemohlo odbýt třeba ‚Dobrý den, páni skřeti, neviděli jste tu poslední dobou nějaké drow elfy? Ne? Tak vám děkujeme. Na shledanou.‘ Copak se opravdu pokaždé musím brodit po kotníky v krvi? A nejhorší na tom je, že jsme si v podstatě začali.
Přenocovali jsme zhruba napůl cesty mezi Nulbem a Chrámem a skoro celý den jsme ještě potom k Chrámu šli. Ačkoli je Chrám již téměř dvanáct let zničený, je jeho přítomnost doslova cítit ve vzduchu. Už Nulb není moc pěkné místo, ale cesta k Chrámu je skličující. Pořád se nad ním drží nízké mraky a člověk se z jasného dne noří čím dál hlouběji do kalného příšeří. I na přírodě je to poznat. Stromy tu rostou nějak dál od sebe a jsou celé zakrslé a zkroucené. Místo trávy a květin jen zažloutlá ostřice, kopřivy a všudypřítomný pelyněk. A ani těm se poblíž Chrámu moc nedaří, takže nakonec jde člověk už jenom po holé hlíně nebo štěrku. Chrám je vidět docela zdaleka, poněvadž zbylé stromy výhledu nijak nebrání. Pohled na něj mě dost překvapil. Všichni mi pořád říkali, že je zničený, tak jsem si ho představovala jako ruinu, jako pár polorozpadlých zdí nebo alespoň jako budovu bez střechy. Proto mě zaskočilo, když se mezi stromy začala rýsovat mohutná stavba, na níž byl poznat každý detail, a dokonce i pár zasklených oken. Takhle vypadají zničené chrámy zla? Další věc, které jsme si všimli, byli hobgoblini. Chrám je obehnaný kamennou zdí a u brány posedávali tři a něco dělali. Raději jsem sebe i Bragnora zneviditelnila, abychom se nedostali do problémů hned na začátku, seslala jsem message a poslala Siliviaru na průzkum. Když se vrátila, hlásila nám, že u brány „hlídají“ tři hobgoblini, ti že ale mají svlečené zbroje a hrají karty. U vchodu do Chrámu samého prý stojí další dva hobgoblini a několik se jich potom ještě potlouká okolo. Dohodli jsme se s Bragnorem, že se pokusíme kolem těch tří karbaníků proklouznout. Pokud si nás všimnou, nebudou snad beze zbrojí příliš nebezpeční. Měla jsem srdce až v krku, ale povedlo se. Dokonce i Bragnor se kolem nich prosmykl, a to docela cinkal. Vchod do Chrámu už byl střežen lépe, a tak jsme se rozhodli Chrám obejít. Nedošli jsme daleko. Za Chrámem totiž stojí zbytky nějakých hospodářských stavení a také věž. Tam jsme narazili na další stráž a také na smečku psů, kteří kolem věže pobíhali. Naštěstí foukal vítr proti nám, a tak si nás psi nevšimli, ale zbytečně se k nim přibližovat se nám nechtělo. Poslali jsme Siliviaru, aby se podívala, co je ve věži. Prý je tam špatně vidět, protože nahoře jsou ještě zbytky střechy, ale uvnitř Siliviara zahlédla několik hobgoblinů a dva gobliny. Ani nevím, jak nás to napadlo, ale nějak jsme dospěli k závěru, že ve věži mají hobgoblini vrchní velení. Uvažovali jsme, co dál. Nutně jsme se potřebovali dostat dovnitř do Chrámu, jenže hobgoblini se k ničemu neměli a nám za chvíli měla opadnout neviditelnost. Siliviara navrhla, že by mohla seslat call lightning a zasáhnout někoho bleskem. Dost mě to překvapilo. Neměla jsem ponětí, že umí tohle. Call lightning už je docela vysoká druidská magie, a navíc je to hodně ničivé kouzlo. Nakonec jsme se rozhodli k něčemu, co mě doteď mrzí – uhodit bleskem do velitelské věže a zabít tak naráz všechny předáky. Tím bychom hobgobliny vyděsili, a navíc zbavili možnosti reagovat organisovaně. Možná by to mezi nimi mohlo dokonce vyvolat spor, kdo bude velitelem, což by se nám všechno náramně hodilo. Mně se to moc nelíbilo, ale Bragnor byl pro a naše neviditelnosti nám dávaly nůž na krk. Nakonec jsem souhlasila. Zemřít po přímém zásahu bleskem je snad smrt rychlá a bezbolestná. Doufám. Nebo se tím alespoň teď utěšuji.
Siliviara poodlétla a nějakou dobu se nic nedělo. Pak se zničehonic obloha rozzářila a z mraků na Chrámem sjel blesk přímo do věže. Nemůžu o sobě říci nic lepšího, než že jsem blbá kráva. Se svýma očima se zvědavě dívám přímo na věž! Tak jsem to holt odnesla. Už nikdy nechci zažít nic podobného. Vždyť špatně snáším obyčejné denní světlo, tak co teprve tohle! Ten sinalý výbuch mi vletěl přímo do mozku. Bylo to jako rána palicí zevnitř hlavy. Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy a jak padám na zem. Z očí se mi lily proudy slz a vevnitř v hlavě se odráželo to strašlivé světlo. Bolelo to. Moc. A vzápětí strach, že jsem oslepla. Že už nikdy neuvidím. Svíjela jsem se na štěrku a skučela. Snažila jsem se otevřít oči dokořán, ale nešlo to. Prokleté světlo! Nakonec jsem přes záplavu slz zachytila obrysy nedalekého stromu a postupně se z mlhy začaly vynořovat i ostatní věci. Neoslepla jsem. Díkybohu. Musím si ale dávat větší pozor. Taková hloupost by mě klidně mohla stát život.
Když jsem se trochu zorientovala, všimla jsem si, že tři hobgoblini běží směrem k věži, z níž se ještě trochu kouřilo. Vyhnula jsem se jim a pomalu jsem se přesunula ke vchodu do Chrámu. Ti dva, kteří vchod hlídali, tam stáli pořád, ale oba natahovali krky a dívali se k věži. Jejich společníci mezitím věž prohledali vraceli se zpět. Potřebovala jsem se jich nějak zbavit, ale další mrtvé už jsem nechtěla. Hobgoblini se vydali zpět ke vchodu, něco volali na stráže a ukazovali jim svůj úlovek – kusy zbrojí a zbraně. Jeden se dokonce začal cestou převlékat. Napadlo mě, že bych je mohla docela neškodně vystrašit pomocí faery fire. A taky že ano! Jen co jsem to na ně seslala a ti chudáci začali modře světélkovat, vypukla panika. Nejdřív na sebe chvilku nechápavě koukali, pak se všichni naráz podívali nahoru na mraky, pak znovu na sebe, načež jako jeden muž zařvali a rozprchli se každý jiným směrem. To vyděsilo i stráže, které na nic nečekaly a honem se schovaly v Chrámu. Takhle se v lidech budí strach z bouřek! Ani dveře nezavřeli. A přesně to jsme s Bragnorem potřebovali. Pomocí message jsme se navzájem našli a vklouzli do Chrámu.
Vnitřek mě ohromil. Zvenku se Chrám zdá mohutný, ale vnitřní prostor je opticky ještě větší. Vnější „výzdoba“ – všelijaké sochy, chrliče a ornamenty – je přece jenom zblízka dost otlučená, ale uvnitř je všechno tak, jak to bylo za Zuggtmoy. Stěny pokrývá vlys, z nějž vystupují tváře a těla démonů, scény mučení a poprav, obrazy nemrtvých a nejrůznějších zvěrstev. Celé se to tak divně proplétá, až jsem měla dojem, že se to všechno hýbe. Na chvilku se mi zamotala hlava a chtělo se mi utéct. Vzpomněla jsem si na Urzu. Tenhle pocit jsem mívala vždycky v kapli. Nakonec jsem se ovládla, ale stálo mě to hodně síly. Spodní část Chrámu a podlaha však už vypadaly „lidštěji“ – všude byly nánosy odpadků a špíny a po Chrámu se různě poflakovali hobgoblini, kterým bylo očividně jedno, co tu bývalo dříve. Tahle lhostejná neúcta a popření všeho kolem se mi líbí. Hobgobliny nezajímá, že tu dřív sídlila Zuggtmoy a možná i Iuz. Hlavní je, že sem neprší. Mrzí mě, že jsme se nakonec nedokázali vyhnout krveprolití.
Dohodli jsme se s Bragnorem, že se svážeme provázkem, abychom se navzájem neztratili, a pokusíme se prohledat vnitřek Chrámu. Hobgoblinů bylo v Chrámu hodně, ale drželi se spíš po levé straně, kde měli v příčné lodi hlavní ležení. Zrovna tam z přední části přicházel urostlý hobgoblin v kyrysu, následovaný dvěma dalšími, podobně ozbrojenými. Nejspíš náčelník. Nebo velitel. Vydali jsme se po pravé straně vpřed. Brzy jsme si všimli několika věcí. První byla, že hobgoblinů je v Chrámu hrozně moc. Vůbec to nebylo jen tak nějaké vojenské ležení, spíš celá hobgobliní „ves“. Došlo mi, že mnoho hobgoblinů jsou vlastně hobgoblinky, ženy. A že jsou stejně ozbrojené jako muži. Ve všem tom mumraji se motaly také různě velké děti; v levé příčné lodi pak hořel oheň a kolem něj se tlačila další spousta dětí a též pár těhotných žen. Skřetí vesnice. „Kyrysník“ vešel do jedněch dveří a zavřel za sebou. My dva s Bragnorem jsme pokračovali vpravo a snažili jsme se vyhýbat hobgoblinům. Docela nám to šlo. V ležení mezitím nastal pohyb – muži i ženy se rychle oblékali do zbrojí a brali do rukou zbraně. Začalo mi být úzko. Zpoza zavřených dveří vyšel velitel a ještě nějaký hobgoblin ověšený spoustou mysticky se tvářících cetek. Šaman. Situace začínala být vážná. Doufala jsem, že šaman neumí dispell magic. Proplížili jsme se s Bragnorem až do přední části Chrámu, kde stával oltář. Ten však kdysi spadl a jeho trosky ležely rozházené po zemi. Oba jsme si tam všimli veliké díry v podlaze, kolem které postávali hobgoblini a dívali se do ní. Došlo mi, že se nejspíš něco pokoušejí vykopat (chrámové podzemí, které Elmovi přátelé nezničili úplně?) Jenže najednou se ozvalo funění, pak řev a z díry se vyvalila obrovská opice. Měřila dobře tři metry, čenichala kolem sebe a mířila rovnou ke mně. Pokusila jsem se jí vyhnout, ale věděla o mně. Kolem ní poskakoval jakýsi hobgoblin s holí, tloukl do ní a něco na ni křičel. Zřejmě si myslel, že opice jen neposlouchá, a nedošlo mu, že vycítila cizí tvory. Seslala jsem na sebe levitaci, odřízla jsem se od lana a vznesla se ke stropu. Doufala jsem, že opici zmatu. Marně. Ta potvora se chytila nejbližšího sloupu a začala šplhat za mnou. Hobgoblin s holí na ni křičel a hrozil jí a ostatní se mohli potrhat smíchy. To věřím, že jim opičí „vzpoura“ přišla směšná. Ve mně byla ale malá dušička. Opice šplhat očividně uměla a mířila po pilíři klenby rovnou ke mně. Byl to útěk, který se mi bude v ošklivých snech vracet ještě dlouho. Odrážela jsem se od sloupů a létala pod stropem sem a tam, opici pořád tak o jedno klenební pole za sebou. Snažila jsem se doletět k východu, ale asi bych nebyla dobrý pták. Několikrát jsem úplně minula sloup a musela jsem ručkovat po stropě. A za mnou tuna rozběsněného masa! Bragnor zřejmě také ustupoval, jenže se mu vedlo podobně jako mně. Já nebyla schopná pořádně trefit sloup, on zas při útěku spadl do žumpy. Uprostřed Chrámu totiž stojí cosi, co byla dřív nejspíš studna nebo kašna. Možná magická, kdo ví. Hobgoblini si z ní udělali záchod. A Bragnor do něj zahučel. Nedalo se to přehlédnout. Měla jsem sice svých starostí dost, ale musela bych být slepá, hluchá a nejspíš i mrtvá, abych přeslechla to hrozitánské šplouchnutí. Koutkem oka jsem zahlédla hnědý gejzír a celým Chrámem se rozlil PUCH. Hobgoblini se mohli strhat. Nejdřív opice a teď zas někdo spadl do hajzlu! Kdyby bylo zůstalo při tom, bylo by to bývalo fajn. Jenže neviditelnost neneviditelnost, když člověk vletí po hlavě do s….k, je magie bezmocná. Z žumpy ven se začalo drápat humanoidní nic pokryté výkaly. A hobgoblinům došlo, že to nic je ve skutečnosti něco. Nebo spíš někdo. Někdo neviditelný. To už jsem se začala trochu blížit spásnému východu. Potřebovala jsem se nějak zbavit té opice a doufala jsem, že až ji uvidí Siliviara, praští do ní bleskem. A také jsem doufala, že Bragnor do té doby vydrží. Zezadu se začaly ozývat zvuky boje, ale neměla jsem čas to sledovat. Opice mi byla v patách. Nakonec jsem to dokázala. Protáhla jsem se dveřmi, čímž opice stáhla můj náskok na minimum, a byla jsem venku. Chtěla jsem vyletět výš, ale došlo mi, že levitace je příliš pomalá a že by na mě opice dosáhla. Tak jsem vyrazila dopředu a ječela jsem o pomoc. Těsně za sebou jsem slyšela dusot. Neuběhla jsem ani dvacet metrů a zakopla jsem. V tu chvíli mi došlo, že jsem svůj závod o život prohrála. A v tu chvíli se opět tak strašlivě zablesklo. Zase!!! Zase jsem nezavřela oči! Můj výkřik přehlušil řev hromu a země se začala třást. Čekala jsem na smrt, oslepená a pološílená bolestí.
Smrt nepřišla. Když se mi vrátil zrak, zahlédla jsem opici, jak upaluje pryč a hoří na ní srst. Dolehl ke mně Siliviařin hlas. Volala mě a pořád se ptala, jestli jsem v pořádku. Odpověděla jsem jí. Znatelně se jí ulevilo. Měla chudák strach, že mě tím bleskem zabila. Netušila, kde jsem, jen jí došlo, že mě opice honí. V rychlosti jsem jí vysvětlila Bragnorovu situaci a vyrazily jsme zpět do Chrámu. Naskytl se mi neradostný pohled. Bragnor balancoval na kraji žumpy a kolem něj snad padesát hobgoblinů. Točil se jak na obrtlíku, odrážel rány, a rozháněl se řetězem na všechny strany. Byl to hodně ošklivý a vlastně i smutný pohled. Na jednu stranu jsem měla strach o Bragnora, který je sice zkušený bojovník, ale přece jenom padesát skřetů je moc. A na druhou stranu jsem viděla ten masakr, který Bragnor mezi hobgobliny rozpoutal. Co rána, to mrtvola. Navíc ten jeho řetěz není zrovna dvakrát čistá zbraň a podle toho to také vypadalo. Je smůla, že jsme museli narazit na hobgobliny s tou jejich bojovou morálkou a vojenskou kázní. Orkové, goblini, bugbeaři, ti všichni by boj nejspíš vzdali, ale hobgoblini se šikovali přesně podle toho, jak jim rozkazovali jejich velitelé, a v ukázněném čtyřstupu šli na smrt. A Bragnor už také vypadal, že moc dlouho nevydrží. Nebylo jiné cesty. Siliviara si vzala na mušku toho jejich šamana, který na Bragnora sesílal kouzla, a já začala řady hobgoblinů pročesávat zezadu šípy. Svůj účel to splnilo. Část z nich obrátila svoji pozornost ke mně a vyrazili mým směrem. Vyletěla jsem ke stropu a odtamtud jsem je zasypávala střelami. Bragnor se mezitím probil až k jednomu z podvelitelů a zabil ho. To rozhodlo. Hobgobliny zachvátila panika a konečně se rozutekli. Jejich velitel se sice ještě pokusil sehnat je dohromady, ale to už u něj byl Bragnor a několika ranami řetězem ho zabil. Siliviara mezitím uspala šamana a vítězství bylo naše. Všichni přeživší hobgoblini se stáhli k ohništi a utvořili kruh kolem dětí. Najednou bylo Chrámu ticho.
Zavolala jsem na Bragnora, ať jde Siliviaře pomoci svázat spícího šamana. Dost z něj tekla krev, ale zapálil si pochodeň, párkrát se uklonil k severovýchodu a zas byl jak rybička. Ten jeho Vatun s ním má těžké pořízení. Já jsem se rozhodla, že si zahraju na zlou Ilythiiri. Nechtěla jsem už žádné mrtvé, ale k tomu jsem potřebovala, aby se mě hobgoblini báli. Párkrát jsem práskla lamií a zavolala jsem na ně, že jestli umějí commonsky, ať si vyberou mluvčího, se kterým jsme ochotni jednat. Přišoural se jeden hobgoblin a evidentně se hodně bál. Tak to má být. Řekla jsem mu, že jsme se rozhodli kmen nevyvraždit, pokud nám budou hobgoblini sloužit. Chvilku se radili a nakonec souhlasili. Ani nevím, co mě to popadlo, ale když už jsem v té komedii byla, rozhodla jsem se ji hrát až do konce. Takže mě teď mí noví „otroci“ oslovují Temná paní a Bragnora Velký válečníku. V jeho případě to ještě docela odpovídá skutečnosti.
Když se vzbudil šaman, vyslechli jsme ho. O žádných Ilythiirech v okolí nic neví. Kmen se sem prý přistěhoval teprve před nedávnem a hlavním důvodem bylo, že sem neprší. Probrali jsme se také jeho věcmi a něco jsme „zabavili“ pro svoji potřebu. Bragnor chtěl zrekvírovat všechno, ale nakonec jsme si vzali jen nějaké lektvary. A ani těch jsme mu nesebrali moc. Nechci, aby byli hobgoblini bezbranní. Dověděla jsem se také něco, co mě teď dost mrzí: v té věži, kterou jsme tak „hrdinsky“ vypálili, nebylo velitelské stanoviště, nýbrž vězení. Pobili jsme zajatce, ne náčelníkovu družinu. Ach jo. Člověk se opravdu stane vrahem, jen to sykne. Nebo spíš zahřmí. Ve věži byli sice drženi „jenom“ goblini a hobgoblini, ale to nerozhoduje. Zabili jsme nevinné, kteří nám nemohli nijak ublížit. Co s tím? Opravdu musejí při onom kácení lesa létat třísky až na hřbitov? Nevím, jak takovým věcem zabránit; doufám jen, že se to nebude stávat častěji. Smí se plakat pro skřety?
Naštěstí tohle naše vraždění nebylo úplně zbytečné. V jedné z postranních místností totiž hobgoblini drželi i další zajatce. Nebo spíš otroky. Z valné většiny to byli goblini, ale k našemu překvapení jsme tam objevili i jednoho zuboženého rivvila. Vyvedla jsem ho ven a rozhlásila, že je odteď můj, a kdo by se ho bez dovolení jenom dotkl, toho zabiju. Seslala jsem na něj pár léčivých kouzel a dala jsem ho trochu do pořádku. Jmenuje se Tiadden a je z Sobanwuche. Šel do Hommletu do učení k Wintě Goldwingové, ale cestou narazil na hobgobliny. Měl štěstí, že jsme se do Chrámu vydali. Dřina a hlad by ho nejspíš brzy zabily. Zajatí goblini ho totiž pravidelně tloukli a brali mu jídlo. Mám radost, že se nám podařilo alespoň něco. Že ta řezničina nebyla úplně nadarmo. Že ty potoky krve za to přece jenom stály.
Obsadili jsme bývalou náčelníkovu „komnatu“ a probrali jsme se jeho pozůstalostí. Hobgoblini se evidentně živili přepadáním na cestách a většinu cenných věcí zabavil velitel. Našli jsme docela dost peněz, několik štůčků látek, stříbrné tepané nádobí, nějaké svitky, lektvary i pár magických zbraní a štítů. Nedá se nic dělat, milí hobgoblini, trochu ulehčíme vaší kapse. Nejvíc nás s Bragnorem nadchla bronzová socha darthiira na koni. Není sice velká, jen asi půl metru vysoká, zato pořádně těžká. Nemáme ponětí, jakou má cenu. Je dost odřená a není magická, tak jsme ji tady původně chtěli nechat, ale dostali jsme (dostala jsem!) skvělý nápad, jak ji využít. Bragnor si chce v Hommletu stavět dům a já jsem jen tak plácla, že by si mohl dát sochu třeba na záchod. Kam jinam také s darthiirem. Jenže Bragnor se toho chytil a začal bájit o tom, kam by ji všude mohl umístit, aby to naštvalo Tallimase. To se zalíbilo Siliviaře a nakonec jsme se u toho všichni tři skvěle pobavili. Já vím, není to od nás nic hezkého, ale za tu legraci to stojí. Darthiir nepůjde na záchod … půjde totiž do záchodu. A až se jednou na návštěvě u Bragnora bude Tallimasovi chtít… Ten nás nejspíš zabije. Ani nevím, proč z toho mám takovou radost. I když vlastně vím. Jsou to malá vítězství, dětinská a dost upocená. A venkoncem hloupá. (Jak by řekla matka: „Tlin dosstan, Chara!“) Ale jsou moje!
Ptala jsem se Tiaddena, jestli dokáže jít s námi zítra zpět do Hommletu. Prý ano. Zraněný už není, a když se pořádně prospí, tak to snad zvládne. Když jsem v noci hlídala, přemýšlela jsem, jak mu cestu usnadnit. A podařilo se mi vymyslet kouzlo! Už zase. Kde se ta kouzla v mé hlavě berou? Jak je možné, že když na něco usilovně myslím, sestaví se mé myšlenky do podoby FUNKČNÍHO zaklínadla? Kdo mi je do té hlavy dal? Někdy se bojím sama sebe a toho, co ve mně dřímá. Je to snad nějaký vedlejší účinek toho, že jsem blázen? Ať je to, jak chce, dokážu teď vyčarovat koně. Ještě bych se na něm měla naučit jezdit…
2. harvesteru
Ráno jsme zabalili kořist a vydali se i s Tiaddenem do Hommletu. Hobgoblini říkali něco o strašidelném statku za Chrámem, kde je prý nebezpečno, ale nechtěli jsme s Tiaddenem riskovat. Až ho odvedeme do Hommletu, vrátíme se sem a statek prohlédneme. Bronzového darthiira vleče Bragnor na zádech a funí při tom jako rozzlobený trpaslík.
S tím mým koněm to není až tak horké. Něco vyčaruji, to je pravda, ale koni se to podobá jen vzdáleně. Když jsem to dnes poprvé zkusila, sama jsem se lekla. Místo koně se objevilo šedočerné průsvitné monstrum jakoby z kouře, které trochu připomínalo něco jako koně. Až na to, že tomu žlutě svítí oči, hříva vypadá ze všeho nejvíc jako černé plameny a nohy se ztrácejí deset centimetrů nad zemí. Když ta věc jde, tak nevydává žádný zvuk, to je fajn, ale jinak je to zjev dost strašidelný. Tiadden na něj odmítl nasednout a já se mu vůbec nedivím. Sama jsem to sice zkusila, ale zase neumím jezdit, tak jsem se moc dlouho v sedle neudržela. Den jsem strávila nasedáním a padáním. Bolí mě teď celá Ilythiiri a pravou nohu neohnu v koleni. Žádný učený z nebe nespadl, zato jeden amatér dneska sletěl snad dvacetkrát.
Kolem poledne se na nás vyřítil podivný tvor. Zdálky to připomínalo velikého pavouka, jenže hlavu to nemělo vepředu, nýbrž nahoře a ta hlava se podobala ještěří. Běželo to kus nad zemí (doufám, že to nepřivolal můj „kůň“) a slabě se z toho kouřilo. Vrhlo se to na nás, ale Bragnor to několika ranami ubil. Na dotyk to bylo horké a Bragnora to tak nadchlo, že si na památku vzal pár zubů. Když jsem to popisovala Jarovi, říkal, že je to rast a že pochází z ohnivého plánu. Potloukají se nám po lese podivná stvoření.
3. harvesteru
Ráno jsem měla pocit, že nevstanu. Všechny naraženiny se ve mně přes noc rozležely. Pravé koleno mám oteklé a nakonec jsem se musela vyléčit magií. Bolest trochu ustoupila, ale úplně v pořádku nejsem. „Koně“ jsem raději nepokoušela a šla jsem pokorně pěšky. Tak je to stejně nejhezčí. Snažila jsem se zapříst hovor s Tiaddenem, ale je dost zamlklý. Prožil si chudák svoje.
Před polednem jsme zaslechli za jednou ze zatáček nějaký křik. Siliviara zrovna létala bůhvíkde, tak jsem seslala message a vyrazila lesem na průzkum. Co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Na cestě stáli tři chlapi, jeden z nich držel pod krkem starého Della, druhý ho šacoval a třetí dával pozor, jestli někdo nejde. Slyšela jsem, jak jeden zrovna říká, ať jim Dell poví, kde má peníze, jinak že ho zabijí. A uhodil ho při tom do břicha! V tom okamžiku jsem viděla rudě. Přepadnout starého zmateného člověka je hanebnost, ale začít ho tlouct, to si nezaslouží slitování! Rychle jsem to vysvětlila Bragnorovi a připravila si luk. Bragnor vyrazil ze zatáčky jako bůh pomsty. Já vystřelila a trefila jsem toho, který Della držel. Bragnor se přiřítil dřív, než stihli lupiči cokoli udělat, a hned praštil nejbližšího z nich řetězem. Ostnatou částí! Já myslela, že je prostě jenom tím velkým okem utluče do bezvědomí, ale Bragnor to bohužel pochopil jinak. Dost mě to vyděsilo, ale už jsem nemohla nic dělat. Druzí dva lupiči se obrátili na útěk; Bragnor nelenil, zahodil řetěz, popadl luk a zastřelil toho, kterého jsem už předtím trefila já. S Bragnorem je to jak s malým dítětem. Se smrtelně nebezpečným malým dítětem. Když se mu přesně nepopíše, co a jak má udělat, zabije všechno živé v okolí a pak se s nevinným pohledem dožaduje pochvaly, jak to pěkně zařídil. Zaječela jsem na něj, ať toho třetího už proboha nechá a vyrazila jsem ho chytit sama. Dohnala jsem jej ve svahu pod cestou a vzdal se úplně dobrovolně. Třásl se jak list a nevypravil ze sebe slovo. Já zas skoro nepromluvila, jak mě bolelo koleno. Odvedla jsem lapku zpátky na cestu, kde Bragnor zrovna oprašoval Della a s provinilým výrazem v obličeji mu ometal krvavé kousky kostí ze suknice. Nemám sílu Bragnora vychovávat. Potýkám se sama se sebou – nemůžu se ještě starat o potrhlého orka. Teď už chápu, proč jsou s nimi pořád takové potíže. Oni prostě nemyslí. A když se o to náhodou pokusí, dojdou stejně k závěru, že „kydlit je dobré“. Bragnor v sobě má orčí krve jen polovinu, a stejně ho to nutí řádit jak utrženého z řetězu. A to doslova. Přes message jsem ho slyšela, jak si při boji spokojeně brouká: „A zleva…“ Vůbec mu nedošlo, že je stačilo zajmout. Ach jo.
Prohledali jsme přiživšího i mrtvoly jeho kumpánů a všechny jejich peníze jsme dali Dellovi. Vysvětlila jsem mu, že ho přepadli a že mu teď peníze vracíme zpět. Kýval hlavou, ale nejspíš mi moc nerozuměl. Začal se totiž šacovat a pak mi odpověděl, že peníze nejspíš někde ztratil a že je to tenhle týden už potřetí. Když jsem mu pak měšec vtiskla do ruky, divil se, že se mu peníze nějak namnožily. A korunu tomu všemu nasadil, když na mě chvíli mžoural a pak mi důvěrně sdělil: „Neměla byste to tak přehánět s opalováním, slečinko.“ Musela jsem se chtíc nechtíc smát. Potom sebral ze země hůl, nechal si popsat, kudy do Hommletu, a vyrazil úplně jiným směrem. Ještě nějakou dobu jsem ho slyšela hudrovat v lese, ale pak nám zmizel. Vyslechli jsme zajatce. Prý se sem vydal se svými společníky z Verbobonku, protože se doslechli, že se tu na cestách dá přijít k penězům. Jenže už tady číhají několik dní a pořád nikde nikdo. Zajímalo by mě, kdo jim to poradil. Do Nulbu lidé nechodí, cesta je zarostlá a po lesích se potulují stvoření z cizích plánů. To tedy nebyli zrovna šikovní lapkové. Rozhodli jsme se ho odvést k Rufusovi s Burnem, ať s ním naloží, jak uznají za vhodné. Chtěla jsem také pohřbít ty dva mrtvé, jenže se najednou za mnou ozvalo štěknutí. Krátké a ostré. Ohlédla jsem se … a tam yeth! Na boku měl čerstvou jizvu, trochu vrtěl ocasem a hlavu měl na stranu. Bragnor začal významně chřestit řetězem, ale yeth se k útoku neměl. Pak znovu zaštěkal. Seslala jsem tongues a zkusila jsem si s ním promluvit. Šlo to. Yeth si olízl tlamu a povídá: „Dej mi maso, černá.“ Řekla jsem mu, že tu pro něj žádné maso nemáme a že mrtvoly hodlám pohřbít. Přísahala bych, že se na mě zašklebil. Pak zase zaštěkal: „Ty už jsi zapomněla, jak jsem tě pokousal, viď?“ A já na to: „A ty zase na to, jak ti Bragnor natrhl kožich.“ Chvíli jsme na sebe koukali a potom řekl něco, proti čemu nebylo obrany: „Hele, mám to sežrat já, nebo červi v hlíně?“ Uznala jsem, že má pravdu. V konečném důsledku je to vlastně jedno. Tělo jsem mu nechala. Vylétl s ním na strom a pustil se do něj. Raději jsme hodně rychle odešli. Tiadden byl dost vyplašený a já také nestojím o podobný pohled. Tak nevím, jestli jsem se rozhodla dobře. Teď už je ale stejně pozdě.
Večer jsme tábořili na stejném místě jako minule. Už se mi ta cesta Hommlet-Nulb začíná trochu zajídat. Možná bychom si tu mohli schovat nějaké věci na zimu jako veverky. V noci jsem si povídala s Jarem.
4. harvesteru
V noci pršelo a ráno nám nechtěl chytnout oheň. Koleno jsem rozhýbávala snad půl hodiny. Musela jsem spadnout na nějaký kámen nebo co. Škoda že není Jaro doma; byla bych ráda, kdyby se mi to podíval někdo, kdo tomu rozumí. Siliviara tvrdí, že to nic není, když se mi „neudělala ani modřina, jen nějaký šedý flek“. Ona má zrovna co říkat, když je zelená. Odpoledne jsme dorazili do Hommletu. Všechna pole už jsou sklizená. Začali s tím docela pozdě, to na Keldu se sklízelo skoro o měsíc dřív. Ale zase jsou tady rychleji hotoví. Zajatého lupiče (jmenuje se Ned) jsme odvedli do hradu. Byl pořád nešťastnější a sliboval hory doly, pokud ho pustíme, ale spravedlnost musí být. Když strážní u brány slyšeli, co provedl, dostal jeden z nich nápad, že než aby tu Ned zahálel v žaláři, mohl by si trest odpracovat při stavbě Bragnorova domu. To je mi ho tedy líto, čekají jej pěkné galeje. Bragnor si zamnul ruce a začal nahlas přemýšlet o podzemní chodbě mezi svým domem a Služtičkou. Ned zbledl a byl myslím rád, když si pro něj přišel Rufus a odvedl ho do vězení.
Doma všechno při starém. Jaro mě sice varoval, že ve vlcích se jednoho dne může „probudit vlk“ a že jim nemám bránit, kdyby se jim chtělo odejít, ale zatím to na to nevypadá. Takového kňučení, skákání, vrtění ocasem a drbání na břiše se pohromadě hned tak nevidí. Zdá se, že už nám ta Bragnorova vlčata zůstanou. Když si vzpomenu, jaké s nimi dělal tajnosti a co všechno plánoval… No jo, Bragnor. Umyla jsem se a vydala jsem se (v Jarových šatech) koupit něco na sebe. Mé staré oblečení bylo po jatkách v Chrámu nepoužitelné. Rovnou jsem ho spálila. Jinnerth se sice trochu divil že už u něj zase nakupuji oblečení, ale přinesl mi toho na výběr docela dost. Když jsem chtěla zaplatit, odmítl si vzít peníze. Druidova žena prý u něj bude mít vždycky zboží zadarmo. Nechtěla jsem mu to vymlouvat, ale když jsem pak cestou od něj potkala na ulici jejich kluka, dala jsem mu pro tátu pět zlatých, ať mu řekne, že je našel v lese. On už si to Jinnerth nějak spojí. Jinnerth mě přivedl ještě na jednu myšlenku. Jak jsem se tak probírala jeho zbožím, odkašlal si a trochu nesměle poznamenal, že prý se sice nechce míchat do mých záležitostí, ale že kdybych třeba někdy potřebovala, tak že pekařka Telna umí moc hezky ostříhat vlasy. Uvědomila jsem si, že od té doby, co mi vlasy ohořely v Nulbu, jsem s nimi vůbec nic nedělala. Musela jsem mít hlavu jak rejžák. Trochu jsem se sice bála k Telně jít, ale nakonec jsem si dodala odvahy. Telna je moc příjemná starší paní a ostříhat mě chtěla zase zadarmo. Naštěstí si nakonec nějaké peníze přece vzala. Vyprávěla mi o lidech v Hommletu a pořád mě chválila, jak mám krásné vlasy. Nevím, mně to moje stříbřité vrabčí hnízdo nepřijde nijak závratné, ale rivvinům tahle barva musí připadat neobvyklá. Telna mě ostříhala pěkně. Když mě uviděla Siliviara, vypískla a začala mě nadšeně obletovat. Prý mi to moc sluší. Tak snad ano. Chci se líbit Jarovi. Ale ještě mnohem větší radost mám z toho, že mi Telniny dotyky při stříhání skoro nevadily. Vůbec jsem se nemusela přemáhat a nechtělo se mi ani utéct. Dělám pokroky. Jsem Jarovi, Siliviaře a všem svým přátelům strašlivě vděčná.
Kolem páté jsme vyrazily se Siliviarou ke Služtičce pro Bragnora. Našly jsme ho vymydleného v lokálu a zrovna do sebe ládoval kuře. Když dojedl, dohodli jsme se, že se zaskočíme zeptat Spugnora, jestli by nám nemohl identifikovat magické věci. Spugnor má v Hommletu malý krámek s bylinkami a všelijakou pomocnou magií, ale Burn nám říkal, že Spugnor trošku klame tělem a že je to schopný kouzelník. Na zahradě si zrovna hrála Renne s Haunorem, a jak nás uviděla, nechala trpaslíka trpaslíkem a vyběhla nám naproti. Bylo to hrozně příjemné. Doběhla totiž k nám a se slovy: „Vy jste zachránili tátu,“ se mě a Bragnora chytla za ruce a vedla nás do domu. Spugnor nás také přivítal moc hezky a slíbil, že přes noc se na naše věci podívá. Pak se dali s Bragnorem do řeči a Spugnor mu nabídl, že pokud bude Bragnor chtít, provede ho po okolí Hommletu a ukáže mu pár míst, která by se podle jeho názoru mohla Bragnorovi zamlouvat pro jeho dům. Renne odběhla nahoru a vrátila se s velkým kusem papíru. Namalovala nám totiž obrázek. Jsem na něm já a Bragnor, jak za ruce vedeme Spugnora z Vodní tvrze, a Siliviara létá nad námi. Provedení mě docela překvapilo. Holka je nadaná. Zůstala jsem u Spugnora trochu déle a povídali jsme si. Má to těžké. Žena mu před pár lety umřela a on zůstal s malou Renne sám. Pomáhá mu prý sice Haunor, ale je to taková výchova nevýchova. Spugnor už prý mnohokrát uvažoval, že by se znovu oženil, ale jak řekl, „nějak z toho vždycky sešlo“. Dělá si o Renne starosti, poněvadž z ní za Haunorova přispění pomalu ale jistě vyrůstá kluk, jenže zatím není žádná změna na obzoru. Zeptala jsem se ho, jestli neuvažoval o oživení své ženy. Kdyby potřeboval peníze, my bychom snad něco dohromady dali. Posmutněle se usmál a zavrtěl hlavou. Když prý žena umírala, dohodli se spolu, že ji nebude volat zpět. Je mi Spugnora líto. Se smrtí ženy už se nejspíš vyrovnal, ale leží toho na něm moc. Je to trochu zasněný člověk a věci mu přerůstají přes hlavu.
Když jsem se vracela domů, napadla mě jedna věc. Už párkrát jsme se s Jarem bavili o tom, že Siliviara je ve skutečnosti hodně osamělá. Sama toho o sobě moc neřekne, ale z toho, co jsem z ní zatím dostala, bych řekla, že by se ráda usadila a žila s někým, kdo by ji měl rád. Při všech svých zvláštnostech touží po docela obyčejném štěstí. Už jsme s Jarem probírali, že bychom mohli třeba pozvat na návštěvu nějakého rozumného a hodného hobita či gnóma, ale ani já, ani Jaro o nikom takovém nevíme. Spugnor by pro Siliviaru mohl být vhodný partner. Je hodný, milý, myslím, že i přitažlivý… Jenomže je veliký. To je problém. Budu to muset probrat s Jarem, až se vrátí. V úvahu samozřejmě přichází enlarge a reduce, ale to je takové řešení … takové pitomé. Nevím samozřejmě, jestli vůbec Siliviara o něčem takovém uvažuje. A jestli by o to vůbec stála – nechci se chovat jako nějaká kuplířka. Ale na druhou stranu, nastrojit nějaké „náhodné setkání“ bychom mohli. Pak ať se věci ubírají svou vlastní cestou.
S Bragnorem jsme se dohodli, že zítra zaskočíme ke Spugnorovi, a pokud to půjde, vydáme se zpět k Chrámu. Tiaddena jsme v pořádku odevzdali do učení a teď se můžeme vrhnout na ten statek. Večer jsme seděly se Siliviarou u jezírka a hrály jsme spolu. Jaro dnes na kontakty nereagoval. Asi má moc práce. Doufám, že se mu nic nestalo.
5. harversteru
Bála jsem se ranní rozcvičky kolena, ale zdá se, že už je to lepší. Siliviara měla pravdu, nic to není. Ona má vlastně pravdu skoro pořád. Stavili jsme se u Spugnora a vyzvedli jsme si věci. Nic zvláštního to nebylo. Lektvary a svitky si necháme, zbraně a zbroj asi prodáme ve Verbobonku, až se tam někdy dostaneme.
Tak zase zpět do Nulbu. Už je to nuda. Vyvolala jsem si cestou opět koně (dá-li se tomu říkat kůň) a cvičila se v pádech. Nějak mi otrnulo, když už ohnu nohu. Ale šlo mi to lépe než minule. To ježdění, ne to padání. Třeba ze mě ještě bude rytíř. Večer jsme si chtěli rozdělat oheň, když se na nás ze země vysoukala taková ohromná zelená hmyzí potvora. Bragnor ji poranil řetězem a ona se zase stáhla pod zem. Raději jsme ještě asi míli popošli. Jaro se mi dnes ozval sám a omlouval se, že se mi včera nemohl věnovat. Skládal nějakou zkoušku. Jeho pobyt se už chýlí k závěru. Jsem ráda, že ho zase uvidím. Ta přerostlá podzemní věc, co připomíná mladou vážku, je prý ankheg. Žijí v lesích a druidi je vidí rádi, poněvadž kypří půdu. Občas je ale cosi popadne a potom vylézají a napadají zvířata i lidi. Nejlepší je prý před nimi ustoupit. Pak většinou zase zalezou a dají pokoj.
6. harvesteru
Ráno jsem si balila věci, když se z nebe snesl rovnou přede mě yeth. Siliviara zrovna odlétla na snídani a Bragnor byl na záchodě. Yeth zaštěkal a zase se tvářil vysloveně potměšile. Seslala jsem tongues a zeptala se ho, co chce. „Dej mi maso, Temná paní!“ A opět ten poťouchlý pohled. Řekla jsem mu, že žádné maso nemám a ať si něco někde uloví, když je pes. Olízl se, zavyl a vrhnul se na mě. Volala jsem Bragnora, ale ten neodpovídal. Pochopila jsem, proč yeth vyl. Začalo jít do tuhého. Několikrát jsem yetha odrazila štítem a podařilo se mi ho dokonce i trochu posekat. Jenom se smál a pořád říkal, ať se přestanu bránit, že bez „opičáka“ stejně nemám šanci. Nakonec mě strhnul na zem. Pokusila jsem se mu vysmeknout, ale marně. Jeho zuby se do mě zaryly, strašlivě to zabolelo. Zvuk trhaného masa a látky slyším doteď. A potom se vznesl do vzduchu a mě nechal ležet na zemi. V tlamě si nesl kus mého masa a pořád si pochvaloval: „Mana, mana…“ Urval mi celou půlku zadku. Krev mi z rány tekla proudem a zahlédla jsem i kus kosti. Seslala jsem na sebe několik léčivých zaklínadel a všechno bylo zase v pořádku, ale zážitek to byl hodně ošklivý. To místo mě trochu brní ještě teď, večer. Kdybych neuměla kouzlit, tak tam nejspíš vykrvácím. Siliviara se objevila až za deset minut a Bragnor se přihnal asi za čtvrt hodiny. Prý yetha viděl a šel mi na pomoc, jenže pak se ozvalo to zavytí, načež Bragnor zpanikařil a utekl. To je přesně to, o čem mluvil Jaro.
Po zbytek dne jsme se drželi pohromadě. Procházeli jsme dnes Nulbem, což byl důvod navíc. Mám z yetha strach. Okusil moje maso a zjevně mu zachutnalo. Co když se vrátí? Bragnora dokáže zahnat vytím a mě sežere. Ale Jarovi jsem to raději neříkala. Měl by o mě zbytečně starost.
7. harvesteru
Tohle byl divný den. Zlý. Nocovali jsme kus za Nulbem a v Chrámu jsme se zastavili jen na skok. Hobgoblini vyudili na zimu maso svých padlých a přijali do kmene několik goblinů. Trochu jsme na ně udělali bububu a pokračovali jsme k „prokletému“ statku. Je to opuštěná barabizna se stodolou a nám bylo na první pohled jasné, že tady asi nikdo bydlet nebude. Spletli jsme se. Když jsme se trochu přiblížili, ozvalo se krátké zavytí a z okna na nás vykoukl … yeth! Jak nás uviděl, začal létat po celém domě, vykukoval tu ze dveří, tu z oken, tu z komína a štěkal a štěkal. Seslala jsem tongues, abych věděla, co říká. Nic hezkého – pořád mluvil o mase, o nebeské maně a nektaru bohů a o tom, že ho zničím. Že se zamiloval do mého masa a že už nikdy nechce okusit nic jiného. A pak jsem dostala ten hloupý nápad. Jenže tehdy mi nepřišel tak hloupý. Jak se mám vyznat sama v sobě? Prostě mě napadlo, že … že … on to vlastně navrhl Nym … totiž ten yeth … prostě že mi bude sloužit a poslouchat mě jako pes svého pána, když … když ho budu krmit svým masem. Nelíbilo se mi to, ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že bych tím mohla zachránit spoustu jiných lidí. Já se vždycky nějak vyléčím a tu bolest snad snesu. Ale obyčejný člověk jako byl třeba Tiadden by v lese vykrvácel. Protahovala jsem ten rozhovor, jak se dalo. Vyzvěděla jsem od Nyma, že tu bydlí se svou „paní“, což ale není jeho paní, protože on ji vlastně vůbec neposlouchá, jenom jí hlídá dům, když je pryč. Ale že ho ani hlídat nijak nemusí, poněvadž si může dělat, co chce. Pochází prý z Gehenny, kde žije spousta yethů a hlídají tam jakousi bránu. To je ale pěkná nuda a v našem plánu je to prý mnohem lepší. A že kdo ho nakrmí, toho pak bude hlídat. Jeho zuby při tom kovově cvakaly a Nym sám byl pořád neklidnější. Točil se kolem nás a z tlamy mu tekly sliny. Nakonec mě dostal tam, kde mě chtěl mít. Souhlasila jsem. Přišlo mi to jako dobré rozhodnutí. Mohla jsem tím zachránit spoustu lidí … a … a… Jsem káča pitomá. Dohodli jsme se na smlouvě. Vždycky v godsday ho nechám, aby si z mého zadku ukousl kus masa. On slíbil, že mě bude poslouchat a nebude žrát jiné lidi. Kroutil se při tom jak had, ale nakonec to slíbil. Řekla jsem Bragnorovi a Siliviaře, na čem jsem se s ním dohodla. Oba vypadali zaraženě. Siliviara se mi to snažila rozmluvit, ale já už se rozhodla. Bragnor se tvářil dost rozpačitě. Nakonec řekl: „Já ti pořád nevím, holka, jestli jsi se rozhodla dobře.“ Nym chtěl zpečetit naši smlouvu. Odešla jsem s ním za dům a stáhla si kalhoty. A znova ta ostrá bolest a zvuk trhaného masa. Dřevo, které jsem si dala do pusy, jsem překousla. Rychle jsem se vyléčila, ale strach z godsdaye ve mně zůstal. Přesto jsem byla rozhodnutá to podstoupit.
Nym vylétl s cárem mého masa na střechu a honem ho spořádal. Pořád při tom mluvil o maně a o tom, že mne mu seslali sami bohové. Když jsem se vrátila, Bragnor i Siliviara se na mě dívali vyděšeně. Začalo mi docházet, že tohle rozhodnutí asi nebylo úplně v pořádku. Nym zatím dojedl, slétl k nám a povídá: „Chcete ode mě dostat první dobrou radu? UTÍKEJTE!!!“ A sám vyrazil pryč, jako by mu za patami hořelo. Vyrazili jsme za ním. Prohnal nás lesem až na cestu zpět do Nulbu. Tam se zastavil a počkal na nás. A potom z něj vypadlo něco, za co jsem přece jen vděčná, že jsem do téhle podivné smlouvy šla. Jeho „paní“, teď už bývalá (snad to myslel upřímně), totiž není jen tak nějaká čarodějnice. Je to démon. Láká k sobě mladé muže a pak je … u…….. k smrti. Nym ji prý pozoroval. Přijel tam jednou jakýsi ozbrojenec na koni. „Paní“ ho svedla a vysávala z něj sílu. Pomalu, každý den trochu. A on se ztrácel před očima, sesychal, až z něj nakonec zůstala chodící mrtvola, kterou má „paní“ ve sklepě. Zatmělo se mi před očima. Succuba. Nebo správně vlastně succubus. Znám je. Byly v Urze. Kněžky je uměly přivolat. Matka dokonce říkala, že jich je pár v nevěstinci. Tohle bylo nad naše síly. Succubus je démon. A to žádný slabý démon. Umějí přivolat další démony, neplatí na ně kouzla ani nemagické zbraně. A vlastně ani slabší magické ne. Mohou vypadat, jak chtějí, a dovedou poplést hlavu pouhým pohledem. A pak? Pak jen pomalá smrt v bolestně laskajících rukou succuby. A věčné prokletí v Abyssu. Ne, na succubu nemáme. Možná když prodáme nějaké věci ve Verbobonku a nakoupíme vybavení … a když dáme ve Stříbrném konsorciu vylepšit Bragnorův řetěz, pak MOŽNÁ budeme mít šanci. Ale rozhodně ne teď. Obrátili jsme se zpět do Hommletu. Půjdeme do Verbobonku a probereme všechno s Tallimasem. Uvidíme, k čemu dospějeme.
Cestou jsem si povídala se Siliviarou – mluvily jsme sylvánsky, aby nám Nym nerozuměl. Ukázalo se, že umí trochu commonsky, a já nechtěla riskovat. Siliviara mi pořád opakovala, že jsem se podle jejího názoru rozhodla hrozně špatně. Že mě zná a ví, co mě vedlo, ale že také ví, jak jsem ve skutečnosti křehká. Vnitřně křehká. A že má o mě strach. Když jsem jí řekla, že si o tom chci promluvit s Jarem, schovala hlavu do dlaní a pak se na mě unaveně podívala. „Anvalian,“ promluvila nakonec, „já ti nerozumím. Mám tě ráda, ale nerozumím ti.“ Ozvala jsem se Jarovi. Už mi bylo jasné, že jsem zase všechno zkazila. Neumím rozlišovat. Nenaučila mě to ani matka, ani Tanelorn. Nějak tuším, kde je dobro a kde zlo, ale nedokážu do toho všeho zasadit sebe. Řekla jsem Jarovi, že mu musím povědět něco moc důležitého a že potřebuji znát jeho názor. A také ať mi slíbí, že mě vyslechne až do konce. Nemohu po něm chtít, aby se na mě nezlobil, ale ať mě nechá všechno vysvětlit. A pak jsem mu to řekla. Mlčel. Věděla jsem, že je zle. Rozhodla jsem se špatně. Pořád se rozhoduji špatně. Nakonec mi odpověděl: „O co na to mám jako říct?“ Byla v tom bolest. Nevím, jak dlouho jsme spolu mluvili. A ani pořádně nevím, o čem. Pamatuji si jen jednotlivé věty. „Myslela jsi při tom na mě? – Anvalian, já tě miluju. – Já se tady snažím, abys po všem, co tě potkalo, zažila něco hezkého, abys už konečně měla klid. – Dělám všechno, abych ti vynahradil ten tvůj mizerný život. – Nemůžeš mu věřit! Je to šelma. Živí se masem! – JE ZLÝ!!! Pochop to. Pochází z Gehenny. – Co když mu zachutná něco jiného? Tak tě prostě zabije a sežere. – Anvalian, mně nevadí, když se pouštíš do nebezpečí. Máš svůj život a věříš tomu, co děláš. Mám o tebe strach, ale respektuji tě. Vím, že o tebe můžu přijít, ale beru to jako fakt. Jako něco, co k tobě patří. Ale nedokážu se smířit s představou, že nějaký pes bude žrát tvoje maso. Že mé holčičce bude někdo ubližovat a že ji to bolí. – Já nevím, co mám dělat. – A co si představuješ, že bude dál? Chceš ho přivést do Hommletu? Co když se tam vrhne na děti? Co když třeba ublíží Mitat? – Anvalian, proboha tě prosím! Vzpamatuj se. Nemůžeš zachránit svět. A už vůbec ho nezachráníš tím, že se zničíš. Všechno má své meze.“ Zůstává mi v hlavě trpká výčitka. Slíbila jsem Jarovi, že o tom, co mi řekl, budu přemýšlet. Ale už jsem vlastně byla rozhodnutá. Vyprávěla jsem to Siliviaře. Řekla mi, ať se jdu k potoku umýt. Že s Bragnorem všechno zařídí. Nic neuvidím. Až se vrátím, tak tu Nym nebude. Věděla jsem, co chtějí udělat. A věděla jsem, že musím souhlasit. Někdy se člověk musí rozhodnout mezi dvěma zly. Šla jsem k potoku a brečela jsem. Za chvíli pro mě přišla Siliviara a sedla si ke mně. Zeptala jsem se jí, jestli to bylo rychlé. Prý ano. Našla jsem Siliviařinu ruku. Bylo mi špatně. Siliviara mi tiše zpívala. Chtěla bych, aby byla moje máma. Jsem malé ztracené dítě. A kolem jenom tma.
Je mi smutno. A zle. Ze sebe samé, ze světa kolem. Z toho, co jsem udělala Jarovi. Pořád si opakuji jeho slova. „… že mé holčičce bude někdo ubližovat …“ Holčičce. Jsem Jarova holčička. Ublížila jsem mu. Večer jsem se mu znovu ozvala a řekla mu, že Nym je mrtvý. Vyděsil se, protože nevěděl, kdo je to Nym. Nechtěla jsem mu říkat, že jsem yethovi dala jméno, ale podřekla jsem se. Zkazím, na co sáhnu. Všechno dělám špatně. Nikdy jsem se neměla s Jarem setkat. Proč jsem nezmrzla v horách? Jaro mi celý večer povídal o tom, jak mě má rád. On mě miluje, a já mu provádím takovéhle věci. Proč neumím uvažovat jako každý jiný člověk? Proč vidím, ale nevnímám? Potřebuji někoho, kdy by za mě myslel. Potřebuji Jara, abych se dokázala správně rozhodovat. Jsem jiná. Jsem Ilythiiri. Jaro, prosím tě, buď se mnou!
8. harvesteru
Nemohla jsem v noci spát. Siliviara si toho všimla a přišla za mnou. Když jsem se jí ptala, proč jsem tak hloupá, přisedla si ke mně a vážně řekla: „Anvalian, ty jsi moc hodná. Moc. Tak moc, že si s tím sama neumíš poradit. Od toho jsme tady my. Jaro, já, Bragnor, Tallimas… A máme tě rádi. Právě proto.“ Vrátila mi klid. Je mi sice pořád smutno, ale už nepláču. Chtěla bych, aby se vrátil Jaro.
Den jsme strávili na cestě. Nic se nepřihodilo a já jsem ráda. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Večer jsem hrála.
9. harvesteru
Určitě jsem se rozhodla správně. Možná je teď Nym zpátky v Gehenně a štěká na vrata. Jak řekl Jaro – trochu se mu ten summoning protáhl. Smrt je jen jeden z mnoha kroků. Nym snad neměl nůž na krku jako já. Dnešek proběhl bez příhod. Žádní létající psi, žádní lapkové. Jsem unavená.
10. harvesteru
V poledne jsme dorazili domů. Zkontrolovala jsem vlky, nakoupila jídlo a vydali jsme se dál do Verbobonku. V Hommletu se slaví nějaký dřevorubecký svátek či co. Budu se muset zeptat Jara. Cestou jsem zase zkusila vyvolat „koně“, ale ostatní zvířata se plašila, tak jsem toho raději nechala. Už mi začíná být líp. Bragnor večer vyráběl specialitu – králíka na pivu. Docela se mu povedl. V noci jsem viděla padat hvězdu. Kdo ji asi najde?
Diskuze
Moje hodnotenie je za vsetky Anvalianine denniky, trvalo mi asi tyzden, kym som sa cez ne vsetky prebojoval (aj ked az taky boj to nebol :o)).
Cely pribeh je velmi pekne spraveny, a ja sa uz tesim na pokracovanie.
Aj ked v tejto poslednej casti bolo par chyb, ktore uz vytkli ostatni, stale si myslim, ze je to hodne 5*.
S pozdravom a prianim dalsich uspechov,
Martin
Nadhera. Krasny pribeh se spoustou inspirace pro hracei i PJ. Urcite si prectu i predchozi dily a budu se moc tesit na dalsi pokracovani.
Jabberwocky - ten hráčský přístup se právě projevuje v popisech technického řešení Já si nikdá deník nepsal, takže to asi zcela správně neposoudím, ale připadá už příliš "hráčské" napsat - "Pomocí message jsme se navzájem našli a vklouzli do Chrámu."
Podle mého by to postava nespecifikoval - přišlo by jí to samozřejmé - prostě by napsala - potom jsme vklouzli do chrámu.
Stejně, jako by sis do deníku nezapsal - zajel jsem do obchodu s elektronikou, tramvají a pak autobusem č. 191.
V tom spatřuji právě ten otisk hráče.
Cour: Víc hráče než postavy ... hmm, to je zajímavý postřeh. Přiznám se, že mě to dosud nenapadlo. Je zvláštní, že to tak působí, protože já bych dal vcelku i ruku do ohně za to, že v textu hráče a postavu důsledně odděluji. Tak, jistě máš pravdu, že postava je vždycky kreací hráče, a že tudíž něco z něj odrážet musí. Proto asi za všemi svými postavami budu někde v pozadí vidět i já. Možná i víc, než by se mi líbilo. Inu: Freude, Freude, vždycky na tě dojde :-) Na druhou stranu bych rád vysvětlil uváděné konkrétní případy:
1) Viz moji předcházející reakci. Siliviara opravdu navrhla něco v tom smyslu: "No, já jsem se nedávno naučila call lightning, tak třeba bych mohla..." Předpokládá se tu znalost konkrétního zaklínadla, což ovšem u člověka (drow elfa), kterého pětadvacet let vychovával veledruid, není nic nečekaného.
2) Anvalian měla v Chrámu pěkně stažený zadek, protože kdyby někdo zrušil postavám neviditelnost, zřejmě by ji hobgoblini utloukli čepicemi. Dispell magic zná, protože ho už párkrát sesílal Tallimas (pominu-li že je ve třetí tabulce i na bardském spell listu, ale bardi mají k magii koneckonců poněkud jiný přístup). Proto se takového kouzla bála. "Kill drow woman" by bylo ošklivé překvapení, to uznávám, ale ta pravděpodobnost je přece jen o něco menší.
3) Identifikace magických předmětů se stala pro postavy už dávno rutinou. Samy se o tom baví právě jako o identifikaci, poněvadž kouzlo se jmenuje "Identify". Je to prostě součástí "dobrodružné hantýrky". Věta typu :"Hele, jděte zatím prodat to nemagický harampádí, já tady teď budu osm hodin identifikovat. To zas bude zábava," padají z Tallimase naprosto běžně, a proto se tímhle wizardským argotem vyjadřuje už i Anvalian.
mě anglické názvy moc nevadily, protože bylo hned vysvětleno, o co jde. jen si myslím, že je tam někdy více hráče než postavy.
př.
...Siliviara navrhla, že by mohla seslat call lightning a zasáhnout někoho bleskem....
co třeba jen:Siliviara navrhla, že by mohla někoho zasáhnout bleskem....
... Doufala jsem, že šaman neumí dispell magic. ..
šaman mohl umět úplně cokoliv. třeba "kill drow woman", tak proč se bála nějakého rozptylu?
...zaskočíme zeptat Spugnora, jestli by nám nemohl identifikovat magické věci. ...
je to moje první seznámení s anvalian a máte úplně jiný svět než my. což není na škodu. líbilo se mi to a asi začnu procházet předchozí části deníku. nejdřív se mi do toho nechtělo, ale teď nelituji. forma deníku je fajn.
O těch anglických názvech bychom se mohli přít donekonečna. Proto všechny, kteří neznají mé stanovisko, odkazuji na své reakce u předcházejících částí deníku.
Jinak deník člení GM Xorxe a dělá to myslím vždy po deseti stránkách, proto ta zdánlivá neucelenost.
"Příliš technicistní" vyjadřování - neřekl bych, že je to chyba. Byla by to chyba, pokud bych psal třeba v er-formě nebo z posice vševědoucího vypravěče. Ale Anvalian žije ve světě, kde se kouzla vyučují ve školách a kde má každé (nebo alespoň většina) svůj přesný název. Ji ani nenapadne popisovat, jak Siliviara magicky shání mraky doihromady a jak z nich pak vyšlehne výboj. Proč by to dělala? Vždyť tohle kouzlo už mnohokrát viděla, sesílal ho Tanelorn a umí ho i Jaro. Je to prostě "call lightning", stejně jako moje auto není mysteriózní zelená věc na čtyřech kolech, co se umí pohybovat až 90 km/h, ale škodovka sto pětka (a je to venku :-)
Česání deníku se konat nebude. Je to Anvalianin deník, a ne můj. Kdyby se to dověděla, kdoví, co by mi provedla, potvora jedna černá :-)
Anvalian je divná osoba - souhlas. Je to emociálně labilní maniodepresivní drow elfka, kterou jako malou holku znásilnilo šest chlapů a která žije napůl někde mezi přeludy ve své hlavě. Že se to odráží v deníku a že je pak deník poněkud zmatečný a neurovnaný, je řekl bych jen přirozené.
Co se týče hobgoblinů - ono se to nezdá, ale hobgoblin může být i pěkně tuhá mrcha. D&D totiž podporuje systém povolání pro nestvůry, a tak se může snadno stát, že hobgoblin, který je sám o sobě ještě snesitelný, je třeba válečník na 10. úrovni, což z něj dělá slušného řezníka. Navíc o hobgoblinech Anvalian (na rozdíl od druidských kouzel) nic moc neslyšela, a proto se jich bála.
Neohrabaný slovosled - jo, to Anvalian občas trochu ujede :-)
Xsicht: Himlhergot, na semináři z dějepisu si nemáš co číst popisy dobrodružství! Tam se má dávat pozor, aby Ti nic neuteklo!!! To mám rád, tyhlety studenty, co mi na semináři čtou/jedí/pindají a pak mi brečej u zkoušek :-)
Rád by som sa vyjdaril k tým anglickým názvom. Je pravda, že to bije do očí, a v texte to pôsobí dosť divne, na druhú stranu jednoznačným kladom je fakt, že si to vie človek veľmi dobre predstaviť. Keď je tam napísané "zoslala Call lighting" tak viem, čo sa stalo, za koľko životov to zraňuje, a že je to druidské kúzlo tretej úrovne, takže ak to opisovaná beštia náhodou prežije, sú hrdinovia v skutočných problémoch. Ale zase na tento server chodí veľa takých, čo zatiaľ neobjavili čaro Dungeons and dragons (prepáčte, nemohol som si t odpustiť, ak máte na adnd iný názor, stoly v putyke sú kedykoľvek dispozícii), a tak im to mnoho nepovie, skús nabudúce aspoň preložiť názvy.
Inak je to veľmi atmosféricky písané, čítal som to cez seminár z dejepisu, a skoro som si nevšimol, že som bol vyvolaný:) Takže napísané je to výborne, hoci sa toho v tejto časti až toľko neudialo, rozhodne nie toľko, ako minule. Lebo až na tie jatky v chráme na začiatku, to potom išlo tak trochu do stratena, dnes je čloevk hollywoodskou produkciou bohužiaľ zvyknutý, na to, že druhá polovica deja máva rýchly spád:) Ale to nie je podľa mňa chyba, ide o súvislosť príbehu...
Tak sa rozhodujem, ale pár chýb tam predsa len bolo, už ich tu Holger spomenul, takže 4.
Příběh se mi vcelku líbí, ale skutečně to má příliš mnoho vad na kráse díky té angličtině. Kdyby to měl být popis dobrodružství očima hráče, tak super, ale jako deník... Dále viz. Holger.
Další pokračování Anvalianina příběhu má opět několik drobných vad.
Podstatnou chybou je znovu určitá neucelenost této části, která je v určitém kontrastu se samostaným zveřejněním dílka. Doporučoval bych pro příště nějaké ucelenější členění na díly – tedy nikoli podle jednotlivých odehraných etap, ale podle výraznějších (a uzavřených) dějových celků.
Anglické názvosloví kouzel v této části působí rušivě – zvláště díky jeho častému používání a až příliš „hráčskému“ vyjadřování – „…měla nám za chvíli opadnout neviditelnost…“ (mnohdy to působí jako technický popis – „pomocí message jsem ho našla…“; „Siliviara navrhla, že by mohla seslat call lightning…“).
Dále by stálo za úvahu, zda by nebylo vhodné pro čtenáře deník trochu „učesat“ – tzn. Spíše trochu oklestit od některých méně podstatných věcí (konkrétně: 3. harvester – poslední věta).
K Anvalian – je to pěkně podivná osoba – chvíli jí vadí, že je zataženo, chvíli jí vadí slunce…
Dále jsem se pozastavil nad váháním družinky před třemi hobgobliny – beze zbroje snad nebudou nebezpeční… není to tak dávno, co Bragnor sám utloukl draka!
Občas se vyskytne neohrabaný slovosled – např. první věta…
To jsou důvody, proč dnes hodnotím pouze 4*.