Příliš těžké cokoli měnit
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 35 |
Noční nebe bylo neskutečně krásné. Tmavá oblaka se pomalu posunovala přes bledý srpek měsíce. Ten zářil přes hradbu mraků a stříbrným popelem barvil její okraje. Měsíční svit vykreslil na kamenné podlaze bleděmodrý obdélník a mříže v okně vězeňské cely jej roztrhaly na devět čtverců. Kolem této šachovnice světla tonulo celé vězení ve tmě.
Zvuky dvojích kroků zněly z velké dálky, ale přibližovaly se. Potom chodbu zaplavilo třepotavé světlo pochodně a nezaměnitelný zvuk řinčících klíčů. Chodbou tu kráčel dozorce a vězeň. První šel spoutaný mladík v zakrvácené bílé košili. Do tváře skloněné k zemi mu spadal pramen tmavých vlasů. Za ním kráčel mohutný, nakrátko ostříhaný strážce v kožené kazajce. Jejich kroky se zastavily před prázdnou celou. Zařinčely klíče. Nejprve od cely, poté od pout.
„Dovnitř.“ dozorcův hlas byl drsný a krutý. Poznamenaly jej dlouhá léta života mezi vězni.
Mladík se otočil ke strážci a zvednul skloněnou hlavu: „Můj Bože za co? Nic jsem neudělal.“
Dozorce bez zaváhání tvrdě udeřil vězně do obličeje. Ten zavrávoral a spadnul na podlahu cely.
„Spáchal jsi zločin - ty bastarde.“ štěkl žalářník a přirazil mříže. Zarachotily klíče v zámku.
Mládenec namáhavě vstal. „Nic jsem neudělal. Musel jsem ji chránit. Bylo to tak správné.“ hlas měl unavený a naléhavý.
„Byla to zrůda! Ty jsi to věděl a neohlásil jsi to. To je zločin!“ každé dozorcovo slovo znělo jako urážka.
„Ona si to nevybrala. Nechtěla to tak. Za nic nemohla a vy jste ji zabili!“ hlas se mu třásl.
„Nebyla to ona. Už jí poznamenali! Byla to špína! ŠPÍNA! Stejně tak jako ty, když jsi jí pomáhal!“ řval dozorce. „Pokaždé když chytí někoho jako tebe, slýchám to samé! Jste všichni zrádci a dostanete to, co vám patří!“
„Bože, vždyť jela jen do města. Jak jsem mohl vědět co se stane? Nemohla za to. A když se vrátila... co jsem měl dělat? Měl jsem ji zabít?“ ptal se zoufale vězeň.
„Jo, to jsi měl udělat a teď bys tu neseděl, ty idiote!“ křičel strážce.
„Ale ona plakala... plakala. Jsou to stále lidé - jen lapeni v děsivé noční můře; v trýzni a hrůze věčné noci. Nic nechápou a jen chtějí zpět. Tak moc chtějí zpět.“
„Hloupost! Už nejsou lidi!“ stále řval dozorce.
„Ale ne... jsou. Jsou pořád stejní. Nic se nezmění... a to je to nejhorší.“ poslední slova vězeň zašeptal jakoby pro sebe.
„Byla to zrůda. Musela zemřít.“
„Mohla to být vaše žena. Co byste dělal potom?“ naléhal mladík.
„Já... já...“ strážce najednou jakoby opustila veškerá zlost. Jeho hlas zeslábl.
„Mohli jsme jim pomoct. Všem jsme mohli pomoct... ale to je pro vás příliš nepohodlné, že? Radši je zabijeme jednoho po druhém a bude klid!“ mladík vzdor vyčerpání křičel.
„Ale já s tím nemůžu nic dělat.“ bránil se dozorce.
„Můžete... vím že můžete. Odemkněte moji celu - nedopusťte, aby se stala chyba.“ pravil mladík a jeho oči se na okamžik setkaly s dozorcovýma. A tehdy v nich něco spatřil. Odlesk čehosi; dávno zapomenutých pocitů. Odlesk pochopení. Porozumění. Soucitu. Možná i lítosti.
„Můj otec... je to pětadvacet let. Byl jsem tehdy ještě kluk.“ pomalu mluvil strážce.
„Mohli by ho zachránit. A stejně tak moji ženu. I všechny ostatní. Ale to by museli hledat způsob... ne je vraždit. Pusťte mě a já to změním - přesvědčím lidi. Půjdou za mnou - vím že ano. Mnoho už jich ztratilo své blízké kvůli tomuhle šílenství. Pomozte mi a já se to pokusím zastavit. Pro Boha! Pomozte mi zachránit ty, co příjdou po nás. Pomozte mi zachránit vaše děti.“ naléhal vězeň.
„To se ti ale nepovede! Nenajdeš způsob, protože tu žádný není!“ rozkřikl se náhle strážce a potom už se jeho spěšné kroky vzdalovaly chodbou až se vytratily docela.
Mladík se opřel o zeď a ztěžka se po ní svezl k zemi. Zůstal tu sám, sám jen s devíti čtverci měsíčního světla.
„... a shledáváme jej vinným ze zločinu podporování vampyrismu. A v souladu s platnými zákony jej tímto odsuzujeme k trestu smrti oběšením.“ dočetl úředník svůj dokument. „Cítí se odsouzený vinný?“
Vždycky je šance něco změnit. Vždycky. Jen někdy je to tak těžké, že radši najdeme jinou cestu. Nehledě na oběti, které pro naše pohodlí budou muset zemřít. Ale vždy je jiná cesta než ta, po které kráčíme. Vždycky! Tak to sakra pochopte!
Leč z mladíkových rtů vyšlo jen: „Nevinný.“ jeho vlastní hlas mu zněl cize a vzdáleně. Dav čumilů okolo šibenice se rozhučel nesouhlasem.
„Dobře tedy. Bůh buď milostiv tvé hříšné duši. Popravčí, konej svoji povinnost.“
Když muž v rudé kápi přehazoval mladíkovi přes hlavu oprátku, uklouzla z katových úst dvě slova: „Pokusím se.“
A vězeň bezpečně poznal hlas; vzpomněl na soucitný pohled z cely. A uvěřil, že dozorce mluví pravdu. Skutečně věřil. Věřil v novou naději – nejen pro sebe, ale i pro desítky těch, kteří byli poznamenáni vampýry. Věřil tomu, že inkvizice přestane bezhlavě zabíjet všechny ty nešťastníky, co díky upírům ztratili vše co měli, že se pokusí najít způsob jak zvrátit kletbu přenášenou sáním. Věřil tomu všemu... a věřil tomu hodně.
Potom mu popravčí přehodil přes tvář černý pytel. A z temnoty světa kolem k jeho uším dolehla další slůvka: „Ale ne dnes.“
Když se napjala oprátka, začal dav okolo bouřlivě aplaudovat.
Diskuze
Celé se mi to hrozně líbí, postavy, včetně žalářníka, mi příjdou stylové, což v tomto případě niní na škodu.
Nakažení- v tom bych se nenimral, neznáme reálie daného světa, bylo by však lepší, nejmenovat onu nákazu přesně. Třeba v té obžalobě to nějak zaobalit latinou, čí tu větu zkonstruovat tak, aby mohla být vynechána...
Nejvíce do očí razí ono sjednocení povolání žalářníka a kata, což by ses sice dalo zařídit, ale žalářník k tomu jaksi v tomto případě nemněl důvod. Ledaby se chtěl podívat jak jeho strašné rodiné tajemství, které tak nerozvážně v návalů citů vykecal, opravdu zase mizí....
Ale to je návrh na trochu jiný příběh.
Příběh o tom, že pod svícnem je největší tma.
atd.
Mavev: myslim si ze ta posledni veta cernocha zahrabavajiciho figuky znela: Setkam se stebou, ALE NE HNED.
Mavev: Ne, to jsem teda z Gladiatora nesebral. Fakt netuším kde tam kdo co takového říká. Možná podvědomě, ale rozhodně ne úmyslně. Néco takového bych NIKDY neudělal umýslně.
Margit, Lorri, Núrnen: Co kdybyste se vyjádřili?
No takže hodila by se kritička....Předem se omlouvám pokud se bbudu opakovat, ale já se nespokojím s tím, že to už někdo řekl přede mnou...
Klasické hraní na city a získání záporáka na svou stranu je velmi ohrané a sem mi to lehce nepasuje, ale koneckonců to vlastně vystihuje pohled na celou povídku...Takže budiž...Možná bi to šlo udělat jinak...Ale pokud to chceš takhle, budiž, jenže ta změna proběhla strašně rychle....To je snad jediná chyba pokud opomeneme to, že je to už ohraný....Ale i tohle bych ještě ustál...
Nejvíc mě zaráží poslední katova věta, kdy pronese :,,Ale ne dnes." Je mi jasné že si to sebral z Gladiátora, tam je ta věta krásná a celá ta scéna je úžasná, ale tady se to nehodí...Sice je krásné, že se kat chce změnit, ale když to řekne takovouhle větou, která je pěkná pouze a jen z úst černocha, když zahrabává figurky v Koloseu....A proto hodnotím za 3*...
Tradičně dobře napsaná povídka, bohužel také s tradičními chybami. Přitom by nemuselo být tak těžké je odstranit… Někdo na interpunkci („vědět, co se stane“ atd.) cit nemá, to je pravda, ale přímou řeč by měl umět dobře napsat každý pisálek, který za něco stojí – a mezi ně Tě rozhodně počítám. Není to sice zdaleka nejdůležitější věc na povídce, ale mě ta tečka pokaždé praštila do očí.
Vrátila bych se k dialogu mladíka s dozorcem – i mně nepřijde postava kata dvakrát přesvědčivá a navíc mi nesedí jeden výrok druhé postavy: „Ale ona plakala... plakala. Jsou to stále lidé - jen lapeni v děsivé noční můře; v trýzni a hrůze věčné noci. Nic nechápou a jen chtějí zpět. Tak moc chtějí zpět.“ To s tou trýzní noci řekl mladík sice velmi pěkně, ale já bych v situaci, kdy bych se snažila co nejrychleji přesvědčit dozorce ( k tomu navíc tak hrubého) o mé nevině, asi takové metafory nepoužila:o).
Tato povídka mě nenadchla tak, jako jiné Tvé ostatní kousky, ale je to nadprůměrná práce s pěknými nápady – třeba popis čtverců z měsíčního světla se mi hodně líbí.
Samotné hodnocení - lepší tři, nebo slabší čtyři? Škoda, že nejdou mezistupně...
no, ja musim priznat, ze nejsem moc spokojen.
ten stezejni rozhovor je veden lehce a sveze (jako vzdy u lischaje), ale podle me je vyumelkovany a nerealny. proste by se to tak nikdy neudalo. dozorce ma uz leccos za sebou (cituji: Poznamenaly jej dlouhá léta života mezi vězni.), a presto se sam nesrovnal s vlastni zivotni situaci? porad mu to vrta hlavou a neopousti ho to? a nejaky cizi mladik ho dokaze nalomit? a to tak, ze se mu zacne sverovat? to je hlavni vec, co se mi nelibi.
nezda se mi, ze by nekdy delal kat obycejneho bachare, mucil vyslychane a popravoval, ale urcite je nevodil z vyslechu do cely. to delali obycejni vojaci, kteri vezene i hlidali.
ten konec mi vyznel spise tak, ze vezen prezije (rozkaz: "Popravčí, konej svoji povinnost.", odpoved:" Pokusím se. Ale ne dnes."), ale nestalo se. ta "verbalni rebelie" mi tam potom prisla nejak zbytecna.
dokud to neprasklo, myslel jsem si, ze jde spise o nejake dlaky nez vampyry. zmenu ve vlkodlaka, kdy se clovek meni ve zvire a neovlada sve ciny, si dokazu vybavit lepe. vampyr, ktery neovlada sve ciny, mi nejak nesedi.
jak psal alcator, ze se to da pouzit jako dobrodruzstvi, je sice pravda, ale pokud si misto vampyra doplnime napr. slovo carodejka, zjistime, ze uz to tak originalni neni.
je mi to lito, protoze lischai miva skvele prispevky, ale tomuhle dam pouze 2*
Hezké, dokonce to lze použít jako inspiraci pro dobrodružství (osvobození přítele, který se zastal vampýrky a byl zavřen // hledání léku na vampyrismus tohoto speciálního typu).
Ten stěžejní dialog je nepřesvědčivý, strážní většinou nebývají takto "horliví" (ty bastarde!) - alespoň tedy strážní v base, protože ti už si nedělají iluze o vině či nevině různých vězňů a chápou, že někdy je v base někdo nevinný. Strážní bývali překvapivě "klidní". Možná kdyby ho tam vedl voják, tak by ten voják mohl něco takového utrousit a pak odejít, načež by si vězeň mohl popovídat se strážným...
Rovněž bleskurychlá změna nálady strážného a fakt, že strážný "jako na zavolanou" měl také v rodině jednoho vampýra, působí dost nereálně.
Poslední věc: pokud vím, vždycky platilo, že pokud se třeba při oběšení přetrhlo lano, bylo to považováno za znamení boží a odsouzenec byl propuštěn. Kdyby tedy kat opravdu chtěl, mohl by poměrně snadno takovýto zázrak naaranžovat. Víc mi ale vadí to, že v tvém příběhu strážní dělají zřejmě úplně všechno: Pátrají po vampýrech, zatýkají podezřelé, vodí je do cel, vykecávají s nima a ještě jsou to i vrchní popravčí (mám pocit, že historická skutečnost je jiná, kat většinou nebýval současně žalářníkem)... Zkrátka - trochu moc náhod a scénáristických souher najednou.
Hodnotím nakonec 4 - (ale je to slabší čtyřka!) - a to především proto, že se to dá použít jako zápletka.
-- Alcator
P.S.: Pozor na interpunkci.
Atmosférická povídka s dobře pointovaným závěrem, která částečně skrývá a částečně odhaluje pozadí událostí, které ovlivnily mladíkův osud. Obrazný úvod je poněkud narušen přesným údajem „dvojích kroků“, který vzdáleně zavání polopatismem. Rozhovor dozorce s vězněm je poznamenán prudkým střídáním nálad, které mohou působit teatrálně (tedy působí tento rozhovor dojmem, že je určen pro dramatické zpracování). Patrné je to na pasáži: „Ale ne... jsou. Jsou pořád stejní. Nic se nezmění... a to je to nejhorší.“ poslední slova vězeň zašeptal jakoby pro sebe…. „Byla to zrůda. Musela zemřít.“ „Mohla to být vaše žena. Co byste dělal potom?“ naléhal mladík. „Já... já...“ strážce najednou jakoby opustila veškerá zlost. Jeho hlas zeslábl. „Mohli jsme jim pomoct. Všem jsme mohli pomoct... ale to je pro vás příliš nepohodlné, že? Radši je zabijeme jednoho po druhém a bude klid!“ mladík vzdor vyčerpání křičel. Přestože se zde vyvíjí dialog, ve kterém mladík poměrně rozumně argumentuje a zároveň tiší dozorcův hněv a vzbouzí v něm soucit, zároveň křičí – což v tomto dialogu působí poněkud rušivě. Tedy pro názornost – pokud bych viděl podobné drama, pak bych mladíkův herecký projev ohodnotil jako strojený (pokud bych nechtěl šmahem odsuzovat, že přehrává), což u dramatu není neobvyklé a patří k výraznějšímu prokreslování myšlenek postav, které diváci nemají možnost sledovat, v textu povídky mne to však zaráží.
Opět musím připomenout, že uvozovací věta přímé řeči zakončené tečkou má na začátku velké písmeno… zde se nabízí i řešení, použít jiná interpunkční znaménka – vykřičník, čárku, u kterých toto pravidlo neplatí.
„Můžete... vím že můžete…. …rozkřikl se náhle strážce a potom už se jeho spěšné kroky vzdalovaly chodbou až se vytratily docela… … co díky upírům ztratili vše co měli, že se pokusí najít způsob jak zvrátit kletbu přenášenou sáním.“ – zde chybí nějaké čárky, že?
Léta jej poznamenalA.
Celkově tedy považuji toto dílko za velmi kvalitní, ovšem vzhledem k chybám, které jsem vytkl, budu hodnotit 4*.
Zdrví Holger