Články&Eseje

Ponocný Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 22

Nad setmělými střechami starého Kergonu zářil do tmy velký stříbrný měsíc Launegán. Na Elsiár bylo ještě příliš brzy, přesto již byly domy i ulice ponořeny husté černé tmy. Všude bylo ticho, jen tu a tam se ozval teskně bzučící cvrček. Pak zmlkl. Do tmy se ozvalo vítězné houkání staré sovy, té která hnízdila již desítky let ve vykotlaném dubu na Arsanských stráních kousek za městem. I dnešní noc přežije, nezemře hlady. Cvrček sice myš nenahradí, ale na přežití postačí. Někde v dáli na střeše zamňoukala kočka, a po ní další odjinud. Vždy mňukaly, někdy víc, někdy míň. Ale dnes obzvlášť, zvěstovaly krvavou noc.

Děd Fortast, kergonský ponocný, pohlédl na měsíc a na své přesýpací hodiny. Ještě bylo dost času. Sedl si zpět na starou kamennou lavečku u kašny a zaposlouchal se do té noční synfonie, znal houkání staré sovy z vykotlaného dubu, sám pro sebe jí říkal Barča. Noc co noc jí slýchával a častokrát i zahlédl, byla mu věrnou družkou více než čtyři desetiletí. Tak dávno tomu je, co si mohl povídat i s někým jiným, dnes již jen s Barčou. Rozhlédl se po náměstí, na první pohled to vypadalo, že je zde sám, jediná živá duše na rozlehlém temném a smradlavém náměstí. Avšak ani to nebyla pravda, viděl míhající se stíny myší a lesknoucí se zlověstné oči jejich lovkyň. Fortasta začaly opět bolet záda a tuhnout mu nohy. Věděl, že je to z toho sezení na studené lavici u kašny, dlouho to věděl, mnohem déle, než ho souží bolest. Pohyb, ten na to pomáhá, ten mu udělá dobře. Postavil se a trochu zavrávoral, opřel se o halapartnu, stejně mu k ničemu jinému nikdy ani nebyla. Vydal se noční ulicí směrem k Wertově taverně, teplo a teplá medovina bolest zaženou spolehlivěji než všechny ty medikamenty co mu nabízí báby kořenářky na tržištích. Do hospody to bylo daleko, ale Fortast nespěchal, věděl, že místo se tam vždy najde a navíc stejně bývá raději sám. Uličkami profoukl chladný vítr. Říká se, že je od moře, ale starý ponocný tomu nevěřil, vždyť nejbližší moře odtud bylo nejméně dvacet dní koňmo, a tak daleko nedofouknou ani bohové. Zachumlal se tedy do svého starého, moly prožraného, kabátu, zastrčil hlavu co nejhlouběji a lucernu pověsil na zbraň, aby si mohl ohřát alespoň jednu ruku. Pomalým, ale pevným krokem se vydal k hospůdce.

Kergon odpočíval v zdánlivém nočním tichu a klidu. Střechy se zvláštně leskly pod stříbrným měsícem. Ze vzdáleného lesa se ozval vlk. Vyl dlouho a hluboce, že i starému ponocnému zamrazilo. Kdopak ti zemřel dnes? Pomyslel si starý Fortast. Nebyl ani sto kroků od náměstí, pokračoval dál, ani se neohlédl. A i kdyby, jediné co by spatřil, by byl zámek Ramgarug tyčící se proti rudnoucí obloze na severu. Tam vždy vychází Elsiár, tam válčí stříbro s krví svůj věčný boj. Jaká ironie při tom, co se o zámku povídá. Kdysi to Fortast rád sledoval. Je to příliš dávno, ani dnes by se tam neohlédl, nebýt toho zavřeštění. Tak cizího, tak děsivého a přesto tak známého. Další noční strážkyně domácností prohrála svůj boj. Kdo ví, jak dlouho sloužila, proč ji teď někdo zabil. Když se myši přemnoží, jsou kočky vítány, ale pak, když je jídla málo a zima se blíží… I to se stávalo a ponocný se jen ohlédl, ani se nezastavil.

O chvíli později se však již ohlédl, slyšel něco, co už dlouho neslyšel. Dusot koňských kopyt o špinavé a zablácené dláždění kergonské ulice. Takhle pozdě večer? Pomyslel si ponocný… že by poslové? Otočil se na podpatku, stejně důstojně hbitě a elegantně jako kdysi když ještě sloužil v Královské gardě. Téměř ihned se zkroutil bolestí a nebýt halapartny asi by upadl, tak ho v noze zabolelo. Sykl do tmy a vydal se směrem odkud se blížil zvuk koňských kopyt. V tom momentě jako když utne, zvuk zmizel. Fortast se zastavil a zaposlouchal, tak moc napínal sluch a stejně nic. Ani by nic neuslyšel, kdyby se zas neozval ten starý prašivý vlk. Se starcem to cuklo, ano, lekl se. Nebyl vyděšený, ani vystrašený to vůbec ne, jen to bylo nečekané. Cítil, že se mu rozbušilo srdce, rychle se rozhlédl, aby našel něco k sednutí. Věděl, že si musí odpočinout, už několikrát podobný stav zažil a věděl, že pokud ho začne tlačit u srdce, je zle. Uslyšel tlumený dusot a cinkání podkov o dlažbu. Poskočil jak se lekl. Šlo to úplně od jinud, než to předešlé, bylo i rychlejší a bylo blíž. Jak rychle a nenadále se to objevilo, stejně tak to i zmizelo. Stařec cítil, že mu něco tlačí na srdce, jeho ruce kmitaly po kabátě i pod ním, nic. Cítil, že se mu zrychluje dech a srdce bije na poplach. Opět dusot a opět blíže. Odkud? Zleva zprava? Zepředu zezadu? To není jeden kůň, je jich víc, blesklo dědovi hlavou. Kdo si to s ním hraje a proč? Teď. Teď slyšel zřetelně tři koně. Proč ho ale ti koně neděsí? Ne koně nejsou strašidelní, to ti, jež nesou. Někdo je přece musí řídit, ale kdo? Nejde přece, aby koně sami od sebe v noci pobíhali po městě!

Elsiár již vyšel zářil a zvěstoval smrt. Někdy září jemně, mírumilovně, je spíše růžový, ale dnes je rudý temně hustě rudý. Často se zdá, že jej Launegán porazí, ale dnes ne, dnes někdo zemře. A možná ještě hůř! Fortast vstal z lavice, srdce ho bolelo a v krku měl tak sucho, že nedokázal ani polknout. Dusot koní se ozval z vedlejší ulice, jen pár sáhů od něj. Blížili se. V temné uličce se něco pohnulo, nějaký stín povstal jako duch z těla mrtvého. Vše se zdá tak rychlé, jen šmouhy. Starý ponocný zamžoural. Ticho. Dusivé nepřirozené ticho, ani cvrček, ani Barča ani ten prašivý vlk si nedovolí to ticho přerušit. Jen starý blázen:

„Tak sakra vylezte! Myslíte, že mě vystrašíte? Takových už bylo!“ jeho hlas se odrážel v mnohých ozvěnách. Fortast si již více promluvit nedovolil, cítil, že se mu láme hlas, že se mu nedostává vzduchu, hlasivky odmítají spolupracovat, hlas se mu zarazil v krku, bez vláhy, suchém jak letní poledne. Opět ten pohyb v temné uličce plné stínů, stařec vzal lucernu a pověsil si ji k pasu. Poprvé po mnoha letech uchopil halapartnu obouruč. Věděl jak se používá, vždyť i ona kdysi zvlhla krví … nepřátel. Kdo byli vlastně ti nepřátelé, mladí kluci, stejně vystrašení jako kapitán Fortast, velitel 6. čety lehkooděnců. „… Stůjte jako jeden muž, rameno na rameni, zbraně před sebou, nikdo přes vás neprojde. Stůjte a držte, jen tak zvítězíte…“ zněla mu slova barona Wyrkense, která pronášel jen pár minut před tím, než se jeho oddílem prohnal klín terbrinské těžké jízdy. Tenkrát přežili jen čtyři: on, Dragis, Rugme a Srema. Dragis zemřel v další bitvě o pár let později, upálen zaživa. Při dobývání brány na něj vylili vařící olej. Rugme byl zraněn v téže bitvě, zemřel v lazaretu na infekci v ráně. Strema se dožil konce války. O pár let později se zřítil ze střechy katedrály v Ultigaru. Nabodl se na lešení o patnáct sáhů níže. Dělníci co to viděli vyprávěli jak ho jednotlivá patra lešení trhala na kousky.

Takto má tedy skončit poslední člen 6. čety? Sám v noci, pro zábavu nějakých bláznů. Fortast přemýšlel, která z těch smrtí je nejhorší. Ale než se stačil rozmyslet, objevila se v uličce před ním postava jezdce. Nic nedělal jen tak stál, nehybný jako socha a rudá záře Elsiáru se mu leskla v očích. V neuvěřitelně ukrutných očích bažících po smrti a utrpení. Za zády se ozvalo zafrkání, ponocný se otočil, aby spatřil druhou, úplně stejnou siluetu jezdce, temnou jak nejhlubší noc.

Starý ponocný cítil jak ho tělo přestává poslouchat, srdce mu tluče, jako by mu mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Rukama pevněji stiskl zbraň, kdyby svítilo slunce, bylo by vidět jak mu bělají klouby. Pevněji se rozkročil. V duchu se začal modlit.

Panno svatá, vládkyně má,

Jezdci pomalu vykročili s Fortastovi, jeli pomalu a klidně. Zdálo se jako by ho vůbec nevnímali, přesto ho pozorně sledovali. Nejen jezdci, nýbrž koně… aspoň tak to ponocnému přišlo. Při každém jeho pohybu koně frkali a pohazovali hlavami.

buď pozdravena

Fortast udělal několik úkroků, narazil na zeď a přitiskl se k ní zády. V jeho očích se zračil strach, děs a hrůza. Klouby na ruce ho bolely tak, že ho to na chvíli vytrhlo ze soustředění, musel si trochu procvičit ruce. Pak se vzpřímil, rozkročil a halapartnu pozvedl k útoku.

Má duše, jenž nikdy nezmírá,

Na domy starého Kergonu se nesl smích. Děsivý vřískavý zajíkavý smích. Nelidský smích, při němž tuhla krev v žilách. Laren tou dobou nespala, její dítě plakalo již pátou noc za sebou a ona nevěděla jak jej utišit, právě teď na chvíli usnulo, a tak si švadlena dovolila chvíli lehnout, ale nedokázala spát. Když se ozval ten zvuk, trhla sebou. Vyskočila z postele a běžela ke svému dítěti. Vběhla do místnosti s kolébkou.

je na věky tvá

Nad domy starého Kergonu se nesl pláč. Pláč ženy jíž právě zemřelo dítě. Ale to ponocný neslyšel. Slyšel jen tep krve ve spáncích tlukot srdce a dech koní, jež se k němu pozvolna přibližovali. Fortast ani nedokázal vykřiknout, jen potichu šeptal svou modlitbu, tu jenž pronáší kněží na pohřbech. Správný název neznal, vlastně se o bohy nikdy moc nestaral a oni se nestarali o něj. Modlitbě, která jako by sama plynul z jeho úst se všude říkalo Rozloučení.

Krásný život jsi mi darovala.

Jezdci přidali do kroku, ozvalo se zasvištění a v jejich rukou se objevily dlouhé zakřivené zubaté šavle. Tak oblíbené mezi různými zabijáky, co se vyžívali v trápení svých obětí. Jedno bylo jisté, tato šavle nenechávala raněné, její zuby trhaly tělo a lámaly kosti. Oba jezdci jimi elegantně zakroužili v rukou a popohnaly své koně. Opět se rozchechtali

Svou láskou štěstím a přízní

Ve vzduchu se ozvalo zašustění jednou podruhé potřetí, nad hlavami jezdců prolétla Barča. Vylétla z boční uličky, nabrala výšku a obrátila se aby prolétla jezdcům nízko nad hlavou. Fortast to fascinovaně pozoroval. Majestátné tělo velké sovy. Nyní se zdálo ještě větší a hrozivější než obvykle. Sova dokončila piruetu a snášela se nad hlavu vzdálenějšího ze dvou jezdců. Zdálo se, že nechce nad ním proletět, ale zabořit mu drápy do obličeje. Byla blíž a blíž. Ocel se zaleskla ve svitu Rudého měsíce. Možná nebyla rudá jen tím měsícem… Ozvaly se dvě plesknutí, věděl, že obě byly posledním zvukem, který kdy Barča vydala.

jsi mne chránila a opečovávala.

Fortast zavřel oči, znovu a znovu viděl jak se Barča v letu rozdvojila, jak zemi pod ní skropila krev. Pak je znovu otevřel a viděl před sebou zářit dvě čepele, jedna z nich byla mnohem víc rudá, než by dokázal vykouzlit zářící měsíc. Ponocného ty zbraně děsily, nebyl schopný od nich odtrhnout oči. Najednou šavle zmizely. Zmizelo úplně všechno. Cítil jak jej bolí srdce, nemohl se nadechnout, nemohl volat o pomoc, nemohl vůbec nic. Ponořen do černé tmy cítil jak slábne, jak se vzdaluje od světla… od rudého nočního světla. Bolel ho celý hrudník, končetiny. Nedokázal nahmatat halapartnu, nevěděl kde je ani kde jsou ti jezdci, vše zmizelo… a zmlklo.

Dej mé duši klidu a rozhřešení

Dva jezdci sledovali kroutícího se a sténajícího muže s opřímným zájmem. Upustil halapartnu a padl na zem, po chvilce se přestal hýbat, oči mu zkameněly. Oba zasunuli své zbraně zpět do pochev. Jeden jezdec seskočil, při tom zavířil dlouhým černým pláštěm. Pod ním byly jasně vidět dlouhé štíhlé nohy… ženské nohy. Žena se sklonila nad ponocným a zakousla se mu do krku. Launegán zašel za Arsanské stráně. a Elsiár převzal vládu nad nocí.

Nocí se nesl smích, šílený a radostný nelidský smích.

Příběh z Pevniny

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Gillette: ehm tak toto nechápu, můžeš mi to trochu přiblížit, co je na tom kýčovitého?
Je to jen pár příspěvků dole co Mgr. Holger psal, že to skoro není fantasy...


 Uživatel úrovně 0

Což o to, pěkné to bylo. Jenže tak moc fantasy, až skoro kýčovité.


 Uživatel úrovně 0

Nejvíc mě dostala lavečka hned vedle syMfonie-vol jednotný jaz(z)yk.
Další už bylo řečeno.
Neucvátilo mne to.
atd.


 Uživatel úrovně 5

Myslím, že "noční synfonie" sa píše s M (pred F), a je tam ešte pár podobných chýb . Pekné navodenie atmosféry.


 Uživatel úrovně 8

Zdendas - děkuji za vysvětlení.
Je správné, že jsi to uvedl, zvláště pokud je to součástí nějaké všeobecné dohody o označení určitých děl.


 Uživatel úrovně 0

Mgr. Holger: Nejprve musím poděkovat za po dlouhatánské době kvalitní komentář. Co se týká chyb, naprosto s tebou souhlasím. Opět ti musím poděkovat, protože upozornění na stylistocké chyby se mi moc často nedostává.
Přece jen se pořád učím...
Co se zubatých šavlí týká, není to můj vynález, mám to nastudováno. Použití zde... no dalo by se polemizovat nad tím, co ti jezdci byli zač, proč si ten večer vzali zubaté zbraně a možná že jindy měli jiné... ale považuju to za nepodstatné. Prostě se mi to tam šiklo.
Poslední věc "Příběh z Pevniny" dá se to brát i jako reklama (a po té, co tvůj předchůdce odmítl schválit příspěvek o pevnině ve stejném stylu v jakém jsou zde kecy o Asterionu - ty čtyři úvahy či co to je, bych měl tisíc chutí to tak i brát), ale skutečnost je trochu jinde. Možná jsi někde zakop o svět Pevnina... no to je fuk, každopádně existuje a redakce se dohodla na tom, že příspěvky které na Pevninu patří, budou takto označovány. Hlavně proto, aby se na různých serverech našly, též proto, že mnohé povídky budou mít svá pokračování (konkrétně teď mluvím o pokračování zde uveřejněné "Zrození Selvirase", kterou čeká pokračování posunuté o nějakých 25 let později... ale jsou i další, které patří do stejného období a v některých se objeví i postavy z jiných povídek a od jiných autorů).
Zkrátka ber to asi jako autorskou známku kolektivu lidí co tvoří Pevninu.


 Uživatel úrovně 8

Zdařilá mikropovídka s poměrně působivou atmosférou, která má k dark fantazy skutečně blízko. Otázkou zůstává, zda je možné takto krátká díla jednoznačně řadit do dark fantazy nebo ne, ale tohoto Dylana nechám spíše na odbornících. Příběh má propracovaný děj, od pozvolného plynutí (ba přímo vlečení se jako noční šichta) zpočátku, po rychlé sekvence útržků z paměti ponocného před stručným koncem.

Po gramatické stránce je dílko na trochu nižší úrovni, patrná je silná absence čárek ve složitějších souvětích (Cítil jak jej bolí srdce, nemohl se nadechnout… Ponořen do tmy cítil jak slábne, jak se…. …nevěděl kde je ani kde jsou jezdci…), občasná ignorace středního rodu ( začaly ho bolet záda, ozvaly se plesknutí), překlepy (mňukaly, opřímným, … . a Elsiár převzal vládu nad nocí, synfonie).

Dále některé drobnosti – polopatické servírování některých zjevných údajů, trochu kazí atmosféru – konkrétně v závěru – „ozvaly se dvě plesknutí, věděl, že obě byly posledním zvukem…“ Slovo „obě“ působí rušivě a naprosto se nehodí do kontextu, stejně jako následné popisování jedné čepele více krvavější, než by dokázal vykouzlit zářící měsíc.

V povídce je jedna logická chyba – Fortast se zvedá z lavice, když vyšel Elsiár, ale z předchozího děje je známo, že je již dávno na cestě do hospody, zvuky ho zastihly za chůze…
„Šlo to úplně od jinud, než to předešlé, bylo i rychlejší a bylo blíž. Jak rychle a nenadále se to objevilo, stejně tak to i zmizelo.“ (příliš mnoho to umořilo čtenáře… minimálně v druhé větě je již slovo to v obou případech zbytečné)

Lovkyně – ano kočky jsou ženského rodu, ale je zbytečné do ženského rodu převádět i lovce, protože zcela běžně je kočka označena za lovce myší. (to bych také zařadil do polopatismů).

Hned v prvním odstavci kočky zvěstují krvavou noc – příliš zbytečně otevřeně a brzy je upoutávka na to, že to bude DARK. Mnohem působivější by bylo zahalení do náznaků.

A ještě se pozastavím nad tím, proč měli zubaté šavle… Vůbec mi nepřipadá účelné, aby tvor, který si (alespoň dle závěru) pochutnává na krvi, používal sečnou zbraň, která způsobí krvácení oběti a plýtvání tak lahodnou tekutinou… Zabijáci používající zubatá ostří? Hmm – to není pragmatické, ani důvody, které jsou uvedeny (oběť to víc bolí), nejsou nijak reálné. Rána, která vznikne nerovným ostřím by se dala přirovnat k tržné ráně – má oproti klasické sečné ráně větší povrch – jediné riziko pro oběť je v tom, že je větší plocha pro vstup infekce. Na druhou stranu taková rána (pokud se do ní nedostane infekce) lépe srůstá, právě díky tomu, že má větší povrch. Tedy pokud to byli zabijáci, kteří si pak oběť odvezli na soukromou kliniku a dívali se, jak do jejího těla vniká infekce a jásali (trombóza, cirhóza) budiž. V opačném případě nechápu, proč by si v této zbrani libovali.

Tedy – zdařilá povídka ve stylu dark fantazy, není sice bez kazu, ale stále nadprůměrná.

Na závěr se zeptám – proč je na konci Příběh z Pevniny?