Druhá šance pro hrdiny
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 40 |
Byli jsme ti nejlepší vojáci, jaké tahle zem kdy spatřila. Naše oddíly se jako zlatá řeka hnaly zemí: statisíce díků, statisíce nadějí. Cinkot plátů našich zbrojí byl slyšet na míle daleko; třepot zástav vlajících nad našimi hlavami zněl chorálem odvahy a hrdinství. Nesl se krajem a vzdával hold odvážným kráčejícím do boje. Vzdával hold jen a pouze nám.
A potom, plni očekávání velké bitvy, jsme se setkali s nepřítelem. Ty tisíce střetnutí, jež jsme vítězně opouštěli s triumfem a slávou, se v jediném výkřiku pochyb staly vzpomínkou; až příliš neskutečnou a vzdálenou. Tohle bylo jiné. Statisíce bezdůvodných díků, statisíce falešných nadějí.
Šiky nepřítele se táhly přes návrší protějšího svahu, připomínajíc temnou hráz. Jediný pohyb v jeho řadách byly potrhané pláště vlnící se podzimním větrem. Chladně se lesknoucí ocelové hrudní pláty, rukavice opírající se o hlavice mečů, tváře skryté v kápích. Vše nehybné a vyčkávající.
Náš bojový hymnus postupně utichal - teď k nám vítr zavál ten jejich. Svět se naplnil šepotem. Byl všude. Zněl jako vítr v bezlistých korunách stromů, jako tisíce oprátek vrzajících na šibenicích. Strašlivá píseň beze slov. Uběhla věčnost, než ta hrůza skončila. A potom se hluboké ticho rozlilo kolem nás.
Děkoval jsem Bohu, když konečně zazněl rozkaz k útoku. Naši jezdci vyrazili vpřed a hnali se jako vítr. Překonávali pláň před sebou závratnou rychlostí. Na světě nemohlo existovat nic, co by je zastavilo.
Nepřátelskými řadami se rozezněl hlas: klidný, děsivý a nelidský. Postavy v kápích pomalu, beze spěchu, pozvedli své luky. Současně zasadili šípy, současně pustili tětivy a současně se naši jezdci skáceli z koní: byli mrtví dřív, než dopadli na zem. Stíny temných postav se pomalu plížily ze svahu. Tiše, jako smrt.
Na kapitánův rozkaz jsme se rozeběhli na zteč. Jako dvě řeky se srazila čela armád. Oni černá a my bílá. Milosrdný strach mi zahalil vědomí a já přestal vnímat svět kolem sebe. Pamatuji si jen ty, jež jsem zabil. Znovu a znovu. Jejich tváře... Bože - ty tváře. Bledé obličeje umrlců, prázdné oční důlky.
Pak přišla noc a přikryla svými křídly celou pláň. Byl to boj bez konce: čas ztratil smysl; rozdíl mezi životem a smrtí vzaly potoky krve. Hodiny se staly roky.
„Dáma na A5...“ ohlásil a přesunul figuru po šachovnici.
Nepřítel zaútočil. Řady temnot se rozestoupily a z hloubi noci se vyřítil jezdec. Přízrak se hnal plání; jeho černý plášť vlál jak perutě havranů a zpod hlubin temnoty obličeje zářily dvě rudé hvězdy. Bral vše a nečinil mezi námi rozdíly. Jako stín prošel obranou a zanechal za sebou jen padlé.
„...bere pěšce...“ na tváři se mu objevil úsměv „...a je to Šach-Mat pro bílého.“
Rychleji než blesk, než požár, se našimi řadami rozlétla zpráva: Král je mrtev. Panika a strach zachvátili naše srdce, prožité hrůzy vyplavaly na povrch. Rytíři obraceli své koně a dávali se na ústup. Hlasy přeživších zanikaly v chaosu. Běžel jsem. Běžel jsem o život. Chtěl jsem se dostat pryč a dál od tohohle prokletého místa. Kdesi za sebou jsem slyšel výkřiky těch, kdo nebyli dost rychlí. Svět přestal existovat. V uších mi znělo jediné: Uteč! A já prchal. Rudý úsvit zářil krví padlých. Byl to zlý sen a ten se roztříštil do vzpomínek a ty do nicoty. Svítalo.
Dvěma prsty položil bílého krále na desku: „Dostal jsem tě.“
„Vidím.“ zněla neochotná odpověď.
„Netrap se kvůli tomu. Hrál jsi dobře... na amatéra.“ škleb dodal ironii ostrost šavle.
„Se netrápím, přemýšlím co je dneska večer v televizi.“
„Kolik je vlastně hodin?“
„Bude půl páté.“
„Odveta?“
„Jasně, že se ptáš.“ shrnul bílé figurky do dlaně a začal je skládat na šachovnici.
Svítá. Mraky jsou dnes tak nízko, že se jich mohu téměř dotknout. Probouzející se les zpívá svoji tichou píseň a mě v očích pálí slzy. V očích slzy a v ruce svitek pergamenu. Osud mi nedovolí zapomenout. Nedovolí mi zemřít. Ze ztuhlých prstů pouštím list, kterého se okamžitě zmocní vítr a odnáší ho pryč i s jednou jedinou větou, která může způsobit tolik bolesti: Váš král povolává své věrné k boji proti nepřátelským hordám.
Mraky jsou nízko a já mám pocit, že to nikdy neskončí.
Diskuze
Příteli je to jako vždy zajímavé. Ovšem musím posoudit i tvé předchozí dílka a tohle mi připadlo slabší.
velice zajímavé pojetí...ale na pět * to fakt nebylo...
Překvapil si mě. A co hůř, použil si můj nápad, na kterým jsem začal nedávno pracvat. Jak vidno, "hvězdy padaly na naše hlavy". No, ale vyvedl si to jinak, než jsem to plánoval já. Ale překvapils. Takže pšš...
Povídka je pěkná, má nápad (i když ne 100% originální) a je dobře stylisticky zvládnutá...
Chybky zamrzí.
Hrozně moc mě tam štve ta věta s tou televizí. Kdyby to zůstalo neurčité, bylo by to lepší.
Na 5* to není, už jenom proto, že jsem po dotčení neseděl s otevřenou papulou.
Na 4* by to bylo, nebýt těch chybiček...
Budu se rozhodovat mezi 3* a 4*...do půlnoci času dost.
Podle me je to bezvadna povidka, vse co bych chtel rict uz tu nekdo napsal takze davam 4*
Neco tomu chybí, ale je to sqelé.
Povedená povídka s výtečnou atmosférou. Jen ta televize tam být nemusela... Šachy jsou snad dost stará hra, takže jsi nemusel příběh zasazovat do dnešní doby. Ale jinak dobrý.
Povídka velmi hezká, byť ne úplně originální (První povídka tohoto typu je stará více než čtyři desetiletí, kdy skupina inspektorů z Washingtonu přijde do Pentagonu, podívat se na nový inteligentní počítač, chvíli obdivují jeho důmyslnost větami: "Hm, koukám, že tanky nechá útočit ze stran, zatímco raketomety dává více do středu, a v předu je pevná hradba pěchoty", načež přijde jeden z techniků a poznámená "Kurva, kdo nevypnul ty šachy?").
Trochu mi tam nesedí ti nemrtví ani ta děsivá píseň černé strany... To by totiž odpovídalo spíše hrám typu Warhammer, kde každá strana funguje na trochu jiném principu (někdo má vysokou morálku, někoho je zase víc). Rovněž mát dámou na A5 příliš neodpovídá možnostem partie, která začíná brutálním rozbitím bílého útoku o hradbu téměř nehybných černých figur...
Je škoda, že jsi pointu prozradil už v polovině (právě tím "Dáma na A5"), lepší by imho bylo, kdyby z ničehonic došlo k časoprostorové bouři a figurky se ocitly ve výchozím postavení, ovšem naopak - a teprve pak bys pronesl ono "Tak co, chceš odvetu?". Pak by to bylo opravdu vyšperkované a na šest hvězdiček. :-)
Takto dám 4, ale je to lepší čtyřka.
K Magistrovu výčtu chyb ještě dodávám, že přechodníky pro množné číslo končí vždy na -ce, tedy: -íce, nebo -ouce. Jedná se o větu
Šiky nepřítele se táhly přes návrší protějšího svahu, připomínajíc ...
-- Alcator
velmi nápadité.. 5*
Nápaditě pojatá mikropovídka se zajímavým úhlem pohledu, který může dávat nový rozměr jakékoli hře. Co se týče příběhu samotného, jeho gradace, nemám žádné připomínky – otřesně však působí následující hrubé chyby: „Postavy v kápích pomalu, beze spěchu, pozvedli své luky. Současně zasadili šípy, současně pustili tětivy… Panika a strach zachvátili naše srdce…“ které zcela pokazí výsledný dojem z jinak příjemného počtení.
Je to škoda, protože toto dílko by si zasloužilo i plný počet.
Zdrví Holger