Z trójského popela
| Autor: | Mgr. Holger |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 18 |
Bez cíle jsem se procházel,
Jak ruina prastará – zdi zevnitř rozbořené –
Popel a dým mě provázel.
„Bohyně netečná, jak chladně svítíš v dáli…
Je po všem, těší Tě můj pád?
Prohrál jsem, přiznávám, tak proč mě Tvůj chlad pálí?
Toužíš mi srdce rozervat?“
Chladně a netečně se na mě z nebe smála,
Až jsem ji v duchu proklínal.
Závojem z oblaků své vnady zakrývala,
Které jsem tolik miloval!
Však mračno popela mě brzy oslepilo,
Kašel mé kletby umlčel,
Slunce svit posléze dokončil zkázy dílo –
Již jsem svou hvězdu neviděl.
Samota vmetla mi do tváře všechnu pýchu,
Kterou jsem se rád odíval:
„Byl´s mocný generál, dnes troska jsi – jen k smíchu…
Dřív bůh, dnes klaun – tak končí král.“
Jak bleskem zasažen jsem padl na kolena,
Zdrcen tím náhlým zjištěním.
„Doraz mne, netvora, co nic už neznamená –
Vděčností se Ti odměním.“
Bez smyslu zdálo se mi všechno počínání,
Spásný šíp shůry nepřispěl,
Po létech setřel jsem prach trosek ze svých skrání,
Tichem se můj pláč rozezněl.
…
Na dávném bojišti, hledaje cestu sutí
Vykvetl divukrásný květ.
Jak pozdrav obloze, jež zve myšlenky k plutí
A nutí osrdí se chvět.
Nádherou oslněn, stál jsem snad věk bez hnutí
V úžasu nad tou krásou krás.
Jak zrnko nicotné jsem zmizel v citu vzdutí,
Vzpomněl jsem na Tvůj božský jas.
Z prachu mne pozvedl a na čelo mi vložil
Klenot nad jiné vzácnější,
Jenž jako milenka Ti horkost žene do žil,
Či jako matka konejší.
Znamením naděje mé srdce znovu vzplálo,
Zas jsem Tě s láskou vyhlížel.
Překrásnou ratolest, pro níž zemřít snad by stálo,
Kéž bych jen darovat Ti směl!
„Na pažích zesláblých Ti ten, jenž býval králem,
Dává květ, s nímž se znovu sžil.
Z trójského popela – ač zaléván jen žalem –
Něžný cit v srdci vyrašil.
S kořeny vyjmu jej, abych snad neznetvořil
Jediný plátek okvětní.
Tak, prosím, vyslyš mne a květ, jejž popel stvořil,
Se láskou k Tobě rozezní.“
…
Uprostřed planiny povětřím bičované
Vykvetl azurový květ,
Jak odraz oblohy, jak pláč, jenž bohům kane,
A svádí mocné – písně pět.
věnování: Venuši
Pozn.: Tato báseň navazuje na duet Venuše a Marta z konce minulého roku (viz Aazyiah: Venuše a Mars)
Diskuze
Chladně a netečně se na mě z nebe smála, .... trochu se to tam opakuje, ale asi nebyla jiná možnost
slovo posléze se mi tam nehodí
Jinak je to samozřejmě skvělá báseň, dokonce je i delší, dokonce má hlavu a patu a uceleně něco vyjadřuje, dokonce v ní nejsou překlepy a chyby a dokonce se mi velmi líbila.
Závojem z oblaků své vnady zakrývala,
Které jsem tolik miloval! --- tohle je to jediné, co se mi nelíbí (asi bych dal něco jako "ty jež jsem tolik miloval").
Jinak naprosto neuvěřitelná báseň... Mám se ještě hodně co učit :-)
All: Z tohoto si berte příklad - dlouhé, plné neotřelých nápadů a obrazů... Vyprávějící příběh...
Gratuluju skvělá výzva venuše, dnes první báseň, kterou schválím..a hned za pět....
V podstatě tam nemáš jedinou chybu, jedinou věc nad níž bych se zamračil a která by nebyla libozvučná..pět jen to hvízdne...