Články&Eseje

Taurcon 04.... Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 23

Taurcon 04


Pátek :

Přiblížil se čas malého pražského srázku, který měl započít v půl třetí odpolední, a proto jsem dorazil krátce po druhé hodině. Čekání na ostatní mi zpříjemnilo pár lidiček, které jsem zde náhodně potkal. Jako první dorazil Kediee se zprávou, že Othelloo je již na cestě. Za moment mi také dorazila zprávička, že Loskuták už je na cestě, že se opozdí, ale že určitě pojede. Čas odjezdu se blížil a stále nikde nikdo. Navrhl jsem tedy, že zajdeme k pokladně a dáme sraz tam. Cestu nám však zkřížil pověstný lámač žeber a majitel mečovitého výběžku, Othelloo, který se asi v poslední době moc koukal na emerikn akční filmy, hlavně Ramba. Jeho šátek a triko - přidejte ještě super - nůž a Rambo V, nebo kdo-ví kolik, by byl na světě. Nu, a téměř současně, dorazil i známý lámač rukou a dámských srdcí, elegán každým coulem, Loskuták. Bohužel jeho čelo zdobila jakási hvězda, která se stala nakonec hlavním tématem při jízdě vlakem a zkrátila nám tak dlouhou chvilku.

Do Nymburku jsme tedy dorazili za veselé nálady a jali se hledat naše budoucí tábořiště. Nebylo to nic těžkého, stačilo sledovat dav, ale přesto jsme ještě vyhlíželi dandalfa, který se měl kdesi objevit. Leč nestalo se. Hned u registrace se vyskytl první problém - Othelloo. Který ani nevěděl, jestli se stihnul registrovat přes net, nebo ne. Nakonec byl ( bohužel ) vpuštěn. Stále jsme hledali onoho plavovlasého chlapce a jaké bylo naše překvapení, když se nám onen plachý chlapec, který s námi byl už od registrace, představil jako dandalf, klučík to jeden černovlasý. Loskuták nám sdělil, že Hitomi a spol., dorazí asi za hodinu, takže zhruba za deset minut jsme museli vyrazit, jelikož z něj nakonec vypadlo, že mu to psala asi pětačtyřiceti minutami.

Od nádraží se blížily tři postavy - jedna vysoká, dvě malé, copaté a s dudlíkem - a modří již vědí - šlo o Hitomi, Mephalu a melkora. Krátké seznámení, registrace, ubytování a první quest - jít pomoci uklidit a připravit čajovnu. Když jsem však dorazil, Raven měla již všechno pod kontrolou, nezbylo mi tedy nic jiného, než se vrátit zpátky. A již se melkor navrací a brzy zadává další úkol - nalezení a zakoupení nemalého počtu pečiva. Beru tedy s sebou všechny, které znám a jdem.

Opatrně jsem sledovala malou skupinku dobrodruhů, již brzy měl být jeden z nich v mé moci !!!

Naše tažení nebylo nikterak jednoduché, bloudění městem se nám nevyhlo. Avšak naše utrpení, mělo býti sladce odměněno. Nalezli jsme malý krámek, jeden ( nejspíše spolumajitel ) byl velmi ochotný a pomohl nám s oním úkolem. Dokonce se ani nezlobil, že jsme vykoupili jeho veškeré zásoby pečiva na celý víkend. Cestou se Othello pošťuchoval s Loskutákem o Hitomi a její katanu ( no dobře, pokus o katanu ) nebo, že by jen o tu katanu ? Nevím, ale jisté bylo to, že jsem musel zakročit a onu zbraň za cenu ublížení na zdraví Loskutákovi a Othelloovi, odebrat. Ještě se mi tam snažila bránit Mephala a ukazovala, jak se při boji tváří v tvář používá tělo, a přestože váhový rozdíl ji hrál do karet, důvtip na mé straně zvítězil.

Po návratu jsme se víceméně potloukali po okolí šatny, protože tělocvična byla ještě zavřená. Vyprávěly se tedy vtipy, některé vícekrát, třeba o Známém elfím lučištníku Legolasovi, některé se vyprávěly jen jednou a některé vůbec. Othelloo po každém svém vtipu dal znamení zatleskáním, aby bylo jasno, že se máme smát. Na moji katanu měl Silver pořád nějaké připomínky a že mě dostane a že mě zastřelí a další bláhové řeči. Blížil se čas zahájení, když tu na mě od jednoho stolu mávají čtyři vlasatí holobrádci. Samosebou to nebyl nikdo jiný, než Schullin Koulle a jeho šermířský kroužek ve složení Silent Shadow, Milor z Kerbrihain a Honzík. Nakonec jsem nebyl jediný, kdo věnoval Hitomi nějakou zbraň a tu jsme měli najednou čtyři meče - to zavánělo soubojem.

A taky byl. Poté co byl Koulle s Hitomi vykázán na dvorek, šli jsme všichni a ještě několik neznámých lidiček, kteří doufali v krvavou řežbu, stejně jako my. Nakonec se meče chopil každý, kdo měl dvě ruce a více, a pouliční ( podvorková ? ) škola šermu začala. Bratrstvo šermířů se pustilo do nás, neznalců, s úmyslem vypráskat nám kožichy. To však ale nepočítali s krutostí Mephaly, záludností Hitomi, odvahou Kedieeho, elegancí Loskutáka, šílenstvím Othellaa, drzostí dandalfa a neznalostí pravidel mé osůbky. Prý se nesmí útočit na hlavu a ani náznaky - ale to pak nejni žádná zábava. Nejzajímavější styl zvolil Othelloo a pokusil jsem se jej skromně nazvat Létající jezdec. Slovy se to nedá popsat, ale šátek okolo hlavy, aby mu nepadaly oči do vlasů, pohyby odporující anatomii a gravitaci, tam meč, tam ruka, tam noha - prostě bersekr jak má být. Zajímavý byl též můj souboj s Koullí, kdy rozhodoval první zásah. Díky neuvěřitelné náhodě se tento souboj opakoval ještě několikráte, protože délka každého proběhnutého souboje, netrvala ani vteřinu. ( Kediee - za pět vteřin, Tě praštím do hlavy - neříká Ti to něco ? )

Ale podívejme ! Je rychlý, ale jeho soupeř také, dnes večer se rozhodne...

Cestou na záhajení jsem se střetl s mocným pirátem Silverem, nyní již plně vyzbrojeným - dvě pistole a parodie na šavli. Slovo dalo slovo, padla první rána, ale mé tělo bylo rychlejší a krásnou piruetou jsem se vyhnul oné kulce z bambitky. Silver bleskově tasil druhou bambitku ( dokonce se zásobníkem ) a opět vypálil. Úkrok stranou a moje čepel katany se projela po hrudi toho mrzkého bídáka. Jako by mu nestačil rozseknutý hrudník, snažil se mě poslat na krátkou cestu do záhrobí ještě po smrti. Jeho kulkám jsem však rychle unikl po schodech, do bezpečí Velkého sálu.

Hmm, tak tenhle ? Je rychlý, proklatě rychlý, ale jen to mi nestačí - jsou zde i jiné vyhlédnuté oběti...

Zahájení proběhlo v přátelském duchu, Zombie pozval veškeré osazenstvo na školu šermu, klid narušil ( kdo jiný ) Silver, který hlásal svou upoutávku na Capture the Flag. Pak se s ním spolčil ještě Zombie, nejspíše pod nějakým uhranutím a společně se vrhli na něžnou dívku, která se snažila osvětlit pravidla pro tělocvičnu a pro kouření - což dopadlo přenáramně, jelikož celou sobotu se nesmělo kouřit nikde, kromě u baru. Taurcon byl tedy zahájen.

Přestože i po zahájení tu byl nápad šermování, odhodlali jsme se zavítat do tělocvičny a zkusit zabrat ještě nějaké volné místo. Naštěstí uprostřed tělocvičny nikdo nebyl, a tak byl náš tábor jasný. Po postavení hlavního stanu někoho napadlo zahodit Loskutákovi spacák a hle, ragby bylo na světě. Touha po krvi, nevyřízené účty a vůně adrenalinu dala tomuto sportu nový rozměr. Boj to byl urputný, některé kličky, či sprinty stály za vzpomínku. Hrálo se všude, k nelibosti ostatních obyvatel tělocvičny, jelikož jejich věci byly většinou rozšlapány teletem, Othelleem (Oteletem). Po boji přišla část oddychu, sprchy, Honzíkovo nahození mýdla ve sprše, které prošlo bez povšimnutí, a zpět do tělocvičny.

Zvoní telefon a hle ! Marsia, na kterou jsem v lítém boji o záchranu svého bezvýznamného života úplně zapomněl. Vybíhám jí tedy naproti, naštěstí melkor nezapomíná, díky, pardále, Marsia čeká ve Velkém sále. Když ji nalézám, mám též možnost potkat i Quicciho a společně jdeme zpět do tělocvičny. Uvítání, seznámení, ubytování. Podle plánu se mělo jíti na Lotra, nakonec se šlo do hospody.

Ale, ale, další obět, no uvidíme...

dandalf nás všechny varoval, že Nymburk je podivně postavené město, že každá cesta vede dokola. Bohužel pro nás, jej asi nikdo nebral vážně, ale o bolestivé pravdivosti jeho slov jsme se měli dozvědět v brzké chvilce. Po několikakilometrovém bloudění jsem stopnul cyklistku, která nebyla zrovna nejraději, když mě viděla, a nepochopitelně se mi snažila ujet. Avšak mé nohy a jazyk byly rychlejší, takže se mi ji povedlo nakonec zastavit a pozeptat se, jak je to s místními kluby. Tato moc hodná slečna se nabídla, že nás povede, a když jsme prošli polovinu Nymburka, dovedla nás k našemu vytouženému cíli. Krátké poděkování a rozloučení, Loskutákovo marné snažení o získání čísla a zapadnutí na zahrádku hostince. Hostinský byl jak má být, usměvavý, jemně zpocený, trochu při těle ( né tolik jako PardGalen ) a s tužkou za uchem. Cena za jedno pivko deset korun, byla velmi příjemným překvapením a - oproti očekávání - též chutným. Následoval přípitek, který do sebe Othelloo kopnul na ex, nemrava jeden. Rozjela se volná zábava, diskutovalo se na různá témata, jako DrD, školství, jazyky, prostě pohoda. S přibývajícím časem a zimou jsme se přemístili dovnitř a díky hlasitější hudbě jsem se chopil loutny já. Nedalo se nic dělat, nehledě na tváře těch, kteří již pomalu chápali, pustil jsem se do balad na přání. A večer krásně utíkal. Na chvilku jsme také zavítali do vedlejšího podniku, kde Loskuták, zřejmě neseznámený s výsledky Buffala, spadl pod stůl. Následoval odchod a rozdělení naší družinky na dvě části - té naší - ta věděla, kam má jít ( Mephala, Kediee, Milor z Kerbrihain, Silent Shadow a já ( aspoň myslím ) a toho zbytku, který nevěděl, tudíž dorazil k hlavnímu stanu až hodinu po nás. Mephala ukázala svůj důvtip, protože šla jenom v triku s krátkým rukávem, což zrovna nebyl nápad dne. Ale od čeho jsou na světě gentlemáci, správní chlapíci každým coulem, ochránci nevinných a zastánci slabých, prostě lidi jako já, aby se pro ženu v nesnázích neobětovali. A tak se běželo. ( no dobrá, nejdříve jsem jí ještě poskytl svůj teplý kabát ) Formou indiánského běhu netrval náš návrat příliš dlouho. Rozloučení s Mephalou a hurá spinkat. Jenže ! V tělocvičně kdosi chrápal a její rozlehlost, dávala tomuto slovu nový, noční můru přinášející, význam.

Á, takových nic netušících obětí, koho si jen vyberu ? Musí to být někdo aspoň hezký, takže vypadává Othelloo, Kediee a Loskuták se svým příšerným čelem. Musí být ale také trochu inteligentní, to znamená vyškrtnout Koulleho, Silenta a Honzíka. Ale také musí mít nějaké to charisma, tím pádem jde z kola ven Quicci, dandalf a Milor. Žena to býti nemůže, takže zbývá jenom Terátor, to nebude nic těžkého...

Sobota :

Sobotní ráno začalo, bohužel, nějakou to hygienou. Také jsem ukázal, jak schopný zloděj se ve mně skrývá, a propůjčil si Marsiinu loutnu. Zazněl můj song, který se již pomalu ale jistě stává evergreenem, Prázdné struny, následovaný vyprávěním o Známém elfím lučištníku Legolasovi za doprovodu rajské hudby. Následovala již známá trpasličí píseň Zlato, která se dále dělí na dvojtaktovou a čtyřtaktovou - zde bych rád vyzvedl pěvce Othellaa, který ji dokáže i přes složitost textu překrásně procítit.

Je to silný protivník, však již brzy mi bude patřit jeho hlas...

Hrálo se také doupě, zkusil jsem na hráče vybalit něco z klasiky od Johna Wydhema. Každej hráč, který hrál obezřetně, žil dlouho, leč nepřežil nikdo. Koulle s Mephalou se drželi až do konce. Ten kdo přesto, že nic nevidí, stále běhá, má již podepsanou závěť. Hrálo se tedy ještě jedno, krásná dvojice Teploměru ( Thermopal ? - nevzpomenu si ) a Josefisty, zajímavá bitka Jeana Breta .... Rossi se žebráky, Pažezovo rozcvičování a rádoby magie paní Pařezové stálo za to. No, stejně je na konci všechny sežehnul drak, kterého se vydali zabít. Ale hra to byla dobrá, obvzláště některé zlodějské praktiky. Pak mě nějak začal zlobit hlas, musel jsem začít šeptat.

A je můj !

Nu a přiblížil se čas vyzvednou Mgr. Holgera a Shelagh. Krásné setkání na nádraží, trochu nesmělý Othelloo, když mu později chtěla dát Shelagh pusu na tvář. Mgr. Holger též přijel vyzbrojen a s mnoha trumfy v rukávech, nohavicích a za pasem. ( V trenkách měl dokonce Mrtvého muže ! ) Sobotu provázela dobrá nálada, pobývalo se v čajovně, chodilo na přednášky, kterých bylo přehršel a které byly naprosto báječné, jen škoda, že jsem na žádné nebyl. Ona taková Ospalá díra má také něco do sebe. Vzrušení stouplo při soutěži Capture the Flag, kdy družstvo Smrt Krakatitu a Moorboyz v prvním kole nastoupilo proti absolutnímu šampiónovi (a nakonec i celkovému vítězi Labský sprinter) pod mým vedením a nepřekvapilo. Posměváčkům v čele s Othelleem a Loskutákem však také zbyly oči pro pláč. Na absolutního vítěze čekala chlazená cena, tedy vhození do bazénu. Leč, též jsem se stal obětí intrik a když jsem od sraba Othellaa, který se tak bál, že odstupoval krok od bazénu, když tam měl zaslouženě letět Kediee a tím ho vystavil nebezpečí, převzal jsem jeho stranu, doufaje, že nikdo nebude tak infantilní, aby mě do toho bazénu strčil i v botách. Takže voda byla příjemná, celkem teplá, také celé ráno pražilo slunko. Mephala ukázala pravou tvář a jako satisfakci, zcela dobrovolně skočila do bazénu též. Ještě ke mně přišel Loskuták se slzou na krajíčku, že by chtěl strašně moc zažít ten pocit mé porážky a zdali bych nebyl tak laskav a nenechal se strčit do vody. No, co jsem měl dělat, šípy byly ostré, blízko mého těla, sám Loskuták je brousil ! A tak jsem se koupal potřetí. Když jsem konečně uschnul, tak jsem si všimnul, že vidím nějak rozmazaně a překrásnou šipkou, ponořen do řas a všelijakého dnového Humusu von Sairatu, jsem ze dna vytáhl své brýle.

Po návratu ke stanu nás dobíjel jakýsi bílosrstý tvor a bohužel jej neodradila ani moje palba piškoty. Nakonec se z něj vyklubal celkem hodný a roztomilý pejsánek, kterej snědl, na co došách. Tak nějak den ubíhal a svým velmi tichým hláskem jsem upozornil na vynikající filmek od Tima Burtona ( který jeho film není skvělý ? ) a hromadně jsme se přesunuli do videosálu. Někteří z nás však neodolali a dali se na nějaké přednášky - dobře jim tak ! Slyšel jsem, že Jazyk byl velmi zajímavý. Krásný loutkový muzikál - Nightmare Before Christmas - dokonce okouzlil Othellaa natolik, že mi později večer vyseknul poklonu, klučina jeden černovlasý. Po skončení toho filmečku měl běžet Lotr TTT i s přidanou témeř třičtvrtě hodinovou verzí, ale místo toho ( a možná naštěstí ) bežel Zato-Ichi - netřeba blíže představovat. Překrásná dvouhodinová podívaná, určitě stála za to.

Poté jsme se hromadně přesunuli do čajovny pod vedením melkora a Raven a spojili se s naší ztracenou půlkou družinky. Hrálo se na loutnu - třeba trpasličí song Zlato, Marsia též vytáhla něco ze svého rukávu, hrálo se na kytaru, kterou sebou dotáhl Mgr. Holger a jeho přeslavný Hřib Satan, sklidil skoro tak velký úspěch jako znovu zahraný trpasličí song Zlato ( na vyžádání návštěvníků ). Hralo se i malé němé divadlo pod režií Mgr. Holgera - Ze života hmyzu. Shelagh četla příběh, aby to, co se jevilo na jevišti, pochopili jak diváci, tak herci ve složení Mgr. Holger a já ( šel jsem zcela dobrovolně ). Nikdo by nevěřil, jak to ti motýli mají těžký, byla to celkem i fyzická námaha, ale myslím, že vycházející slunce, či rozkvétající jarní květiny, to jsou věci, které človíček nadosmrti ( bohužel ) nezapomene. melkor učil šátkové a břišní tance, pilo se všechno možné od sunaru po rum, hrála se též jedna "adolescentní" hra, která sklidila převeliký úspěch, taková Jedna ruka co netleská a Statečné srdce, pobavily nejednoho přísedícího. Ale čas letěl a byl také čas jít spát, hlavně když mě čekala desítka v práci.

V noci jsem se pokusila o nenápadný a silný útok, leč byla jsem poražena a pokořena. Nevadí, stačí jediný dotek, jedno podání ruky, jeden polibek a přesunu se na další oběť...

Neděle :

No, ráno jsem se vzbudil nechutně brzo, sbalil si pár svých piškotů, vyházel z baťohu všechny možné cihly a kameny, natáhnul vlhké kalhoty, nasadil mokré boty a vyrazil za doprovodu nejvěrnějších na cestu k domovu.

Ohnutí :

Opět jedna akce, na které člověk nemá chybět. Moc jsem si přednášek neužil, zase jsem ale tím vyrovnal Fénixcon. Spousta zábavy, spousta dobrých piškotů, spousta báječných lidiček, spousta veselých zážitků, spousta puchýřů a modřin ( děkuji Mephalo ), spousta nachozených kilometrů, no prostě pohodový víkend, kdo nebyl, chybil.
¨¨



Teď jedna smutná zpráva - Mgr. Holger se od neděle pohřešuje...

Pro vzpomínku na něj zde přikládám nalezené stránky z jeho deníku, které přinášejí jeho zážitky z této poslední akce, na které nás mohl potěšit svou přítomností...

Magisterův deník, astrální datum 16.4.2004

V klidu přicházím domů a natahuji se na postel. Večer si zpříjemňujeme dračákem – v komorním příběhu o tom, kterak markýz Sfinx zachraňuje svět (rozuměj – pokouší se někoho zabít) a přitom svádí nějakou pěknou dívtku. Okolo 23. hodiny uléhám do pohodlné postele a vstupuji do Orfeovy říše. Nikdo mi nic nerozdupává, nekope do mne, nemlátí mě dřevěnými imitacemi čehosi, ani mě nenutí pít pivo na ex. Inu, dobrý nápad přihlásit se na noc až od soboty.

Magisterův deník, astrální datum 17.4.2004

V 9 hodiny vyrážíme na vlak obtěžkáni zavazadly – tedy jen tím nejnutnějším – spacákem, kytarou, trojím náhradním oblečením, mastičkou na hemeroidy, nějakou tou zbraní, knihou, dárky pro favoritky (korálky, zrcátka apod.), složkou kritik atd. Po krátké chvilce ve vlaku již vidím dav, který nás očekává na nádraží. Trochu mne mrzí, že nepřišla posádková hudba, aby ta sláva byla dokonalá. Ani rudý koberec není přistaven k vlaku! Uvítací výbor je složen z metalové omladiny, muže v černém plášti (ano je to ten rozhalovací pán) a z pár invalidů (tedy lidí bez funkčních rukou a kolen). Také jsem mrzutý z toho, že předseda uvítacího výboru, který zde měl mít uvítací projev, raději ztratil hlas, bídák. No, alespoň že s sebou vzal nějakou sličnou pionýrku, která mě po menším odhodlávání soudružsky vítá.

Procházím takové ty obvyklé procedury – zápis, autogramiáda, interview apod. Jsem v tom zběhlý, a tak mi to dlouho netrvá… Konečně odkládám zavazadla. Apartmá je poněkud skromnější, než na jaké jsem zvyklý, vrcholem drzosti je, že nemám vlastní toaletu s bidetem. Protože však musím dbát na své imágo skromné hvězdy, přecházím to jen s drobnými úšklebky. Na dvoře conkomplexu se nějací lidé a nějací nemrtví pokoušejí bojovat meči – když však ani po deseti minutách nepadá nikdo mrtev, odcházím pryč. Vůně čajovny mě láká do nejvyššího patra. Ano! Konečně vytoužená oáza klidu duše a trýznění břich. Zde si mohu znovu prohlédnout některé z členů této podivné sebranky – jsou různě postižení ze včerejšího okružního výletu a z velikonoční pomlázky – aspoň si tak vykládám jejich vyprávění o tom, jak kdo koho včera sešvihal. Naštěstí pro mne je zde coby ostrůvek normality v tomto šíleném světě milý a usměvavý čajovský (obdoba hospodského – jenže v čajovně). S gustem se pouštím do degustace čajů.

Z chvilky rozjímání mne vytrhne podivné individuum s šátkem na hlavě, které mne láká na nějakou obscénní hru – kap – čůrejte flák. Odmítám. No to jsem si mohl myslet – všechna ta společnost se do toho jen hrne, mohutně pobízena oním rozhalovacím mužem, který se ostatní ještě snaží navnadit a rozehřát poměrně nezáživným erotickým filmem o frigidní ženě od Tima Burtona. To jsem se dostal do pěkné společnosti… Raději se půjdu vzdělávat na nějakou přednášku. A další přednáška, sláva. Konečně si napravuji pověst pošramocenou setkáním s tou perverzní společností.

Tedy další ochutnávka čaje a pak si půjdu odpočinout do apartmá. Ale ne, proč tu hru chtějí hrát zrovna na prostranství před mým apartmá – já tomu snad neuniknu. Po chvilce se tato lascivní hra zcela zvrhává do nové soutěže – zvané – Miss mokré všecko – a to by to snad ani nemohl být on, aby si zase nechtěl mokré rozkoše užít co nejvíce (myslím tím onoho rozhalovacího pána). Do této navýsost nedůstojné taškařice posléze zatahuje i další Hrače a dokonce i onu sličnou pionýrku. Naštěstí se blíží doba další přednášky – mé oblíbené téma taoismu. Čekám. Následně mohu pochopit, jak vypadá taoismus v praxi: „Kdo nikam nespěchá, ten nepřichází pozdě.“ Autor přednášky je zřejmě dle taoistických měřítek nesmírně moudrý muž, protože slova: „Moudrý koná bez zasahování a poučuje beze slov“ umí vést v realitu a na přednášku nepřichází. Poučeni o tato moudra a jejich aplikaci do praxe vyčkáváme dalších událostí. Následuje výborná přednáška o lodích, která je po všech těch dnešních podivných událostech konečně seriózním počinem.

Je 17 hodin – tedy ča snač aj. Musíme si trochu napravit žaludek po podivné pochutině zvané párek, kterou jsem si dopřál na rautu u zápisu (vaří paní Kolíková). Zúčastňuji se tedy ještě jedné přednášky o starověkém válečnictví a poté soutěže v konstruování malých leteckých modelů a jejich letecké akrobacii. Po počátečních nesnázích vítězím, jak jinak. Musím ještě vzpomenout podprahovou přednášku, kterou jsem absolvoval při druhém čaji na téma jazyk. Zde je málo z toho, co jsem si zapamatoval: „Jazyk, co je to jazyk? MUŠka jenom ZLAtá.“ Více jsem si nepamatuji. (Sugestivnost projevu přednášející mne uchvátila natolik, že jsem zapomněl na čaj a opařil si jazyk. Fakra!)

Blíží se hodina tomboly – vyhraji? Ne! Všechno je předem smluveno a úžasné ceny vyhrávají pouze prominenti z řad známých organizátorů. Alespoň poznáván na vlastní oči kočkodlaka – člověk by si myslel, že jde o normálního nemluvného chlápka, který rád pije naše pivo, ale jeho podstata je zřejmě jiná. Doufám, že alespoň vyhraji kondom s Legolasem… Zase ne – to je snad nějaké elfí spiknutí! Kondomy speciální edice Legolas – zasurfuj si po chobotu (slogan – klouže lehce a rychle jako Legolas na štítu – odtud označení štít lásky) a Rohirrim – speciální velikost (to jsou holt koňáci…) – obojí vyhrává poelfenec horší elfa (člověk, který na Elfconu vyhrál Zelfovač – růžový depilátor na holení všech partií, které má správný elf holé).

Drtivý neúspěch v tombole mne nutí odejít do čajovny. Zde si spravuji chuť čajem a písní Zlato, zlato a písní Zlato, zlato, zlato, zlato. Také vtip o Kapitánovi zoufalství u zubaře slaví úspěch. Nakonec neodolám výzvě k tanci od pana čajovského, a tak rozvlňuji boky a tančím a tančím… Nakonec kdosi prohlašuje: „Hoďte na něj deku, nebo…“ Ani s dekou však nepřestávám tančit a točím ji ve složitých obrazcích okolo svého těla. Mnozí fascinovaně hledí a netuší, že upadají do mého hypnotického vlivu… No, když už je mám takto zpracované, bude následovat trocha kultury – narychlo svolaný divadelní spolek Holshelter uvádí kus Týden ze života hmyzu. A dále je budu masírovat hubou… nebo hudbou? Vzápětí do čajovny vbíhá mnoho a mnoho lidu, kteří shlédli oficiální divadlo. (Jaké bylo, nevím, neviděl jsem ho, neoficiální jsem také neviděl, protože jsem v něm účinkoval.)

Nějaký puberťák navrhuje hru – jde o takovou dosti hloupou hru, jejíž smysl plně nechápu. Je po hře – mám další problém, proč má ten člověk s křečkem v trenýrkách jednu ruku, co netleská? Co tam s ní dělá? Další děj je poměrně zkratkovitý – pan čajovský slaví vyskyteniny – všechno nejlepší! Nad ránem hovořím s člověkem velikého formátu, zjišťuji, že není jen velikého formátu po stránce fyzické, ale má také nesmírný tvůrčí potenciál, jelikož jako jediný z této bandy lomozících lidí si dokáže najít v tomto shonu chvilku pro sebereflexi a pozastavit se nad absurditou světa v jímavých verších. (Nutno však poznamenat, že tento muž není pravým hobitem, který jen sedí u své šíši… – jak o sobě tvrdí. Odpoledne jsem ho zahlédl dělat něco nepředloženého, neočekávaného a dobrodružného – s někým zkřížil meč! Pravda – opět nikdo neumřel, takže asi to nebyl opravdový souboj.)

Nu, blíží se 3:30 – rozprava vázne, bude na čase zaujmout bojové poležení.

Magisterův deník, astrální datum 18.4.2004

Je tu conec. Blíží serekapitulace. Pár jedinců (třebaže některé z těch individuí by spíše člověk nazval nějakými impertinentními výrazy jako – kýbl ovčích hovínek) odjíždí již nad ránem. Bezhlasý vítěz soutěže Miss mokré všecko odjíždí pouze ve svém plášti – stejně nic jiného pod ním nikdy neměl. Abych dokázal, že mi jeho úchylnost nevadí, podávám mu ruku. Podivně se na mě usmívá a něco gestikuluje… Zjišťuji, že sběratelská vášeň některých účastníků conu nezná mezí. Nechápu, proč někdo potřebuje jako suvenýr z akce kus obrubníku, a nechápu, proč si někdo musí vzít hned dva (zvláště, když pak jeho zavazadlo převyšuje jeho vlastní váhu).
Pro romantické snílky je zde racionální rada. Pokud dáte dívce květinu, počítejte s tím, že jí ji budete ještě během následujících 24 hodin muset nosit, neb ji bude všude zapomínat. Neberte to jako znevážení daru, ale jako fakt, se kterým nic nenaděláte.
S několika nadšenci ještě naposledy hrajeme Fuchtle – známou to hru (alespoň my ji již známe). Nu a pak hurá na nádraží, pionýrka nás vyprovází, tak jen zamávat a vyrazit domů, do Prahy, do Podolí…

Fakryš – mě je nějak podivně – co to ten rozhalovací pán ukazoval – nebylo to Znamení? Znamení Aargh?

Fakryyyyššššššš...

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Holger: No to víš trpaslíci jsou vždycky podceňováni 8). Ale za pokus to stálo, taky jsem si párkrát bouchl a š´touchl...i když on mě párktát přizabil a omráčil....menší nepoměr.


 Uživatel úrovně 8

Pozn.: Silente, Schulline, jak jste si, proboha, mohli myslet, že byste mohli porazit v šermu Terryho? Historie je plná příkladů, kdy krátký účes převálcoval ten delší - vezměme např. americká kavalérie versus Indiáni, drsný chlapácký sestřih versus hippiesácké kadeře...


 Uživatel úrovně 5

Co dodat - snad jen úšklebek nad Terryho nedůvěřivým obličejem, když znovu a znovu prohledával svůj batoh, jestli si také neveze domů kus Centra odborné přípravy v Nymburce...


 Uživatel úrovně 5

obsidian: Přečti si, kdo to napsal, pak aktuality, pak třeba fórum nebo stůl Holgerova literární teorie a praxe v poezii a možná i pochopíš...


 Uživatel úrovně 0

Teda fakt nej my přišlo hraní ragby. Přednášek sem moc nestih, ale co sem stioh byli dobré. Z filmů bylo skvělé dračí doupě na kterém sme se skvěle zasmáli.

K tomu házení do bazenu: Někdo napsal nic netušícího keddieho. Chtěl bych říct že Keddie byl až moc tušící, ale s 10 lidma fakt nešlo nic udělat.
Mephla: Ja věděl že si v tom měla prsty hlavně ty, proto sem tě tam pak taky chtěl hodit.
s pozdravem Hráč DrD


 Uživatel úrovně 0

Máte to za pět chlapci!
Ještě k tomu shazování do "bazénu", ten kdo strčil Terryho do bazénu jsem byl já a Meph. Chudák Terry si následně myslel, že to byl (mně podobný) Milor...jenže chá,chá... Koullín je pěkný sviňák. Takže Terry promiň, aspoň jsem ti potom půjčil ručník 8))

Cesta tam a zase zpátky
Kdesi v tomto článku bylo psané, že se jedna skupina rozhodla jít někam a druhá zas úplně jinam. Abych to upřesnil celý ten večer zrovna jely fory typu zdrhneme jim za roh. A to jsme My, bláhová skupinka učinila v nepřehledném sídlišti na ostatní. Místo toho abychom vyčkávali jsme se vydali dál tou temnou sídlištní ulicí. Inu dorazili jsme až na křižovatku typu T (jako to písmeno tééé). Náš skvělý orientační smysl zavelel kamsi na sever. Kdosi pravil, že jdeme blbě, ale zbytek dobrodruhů ho ignoroval. Takhle jsme šli, minuli jsme pár krásných nápisů Okružní. Kdo by si myslel, že je to název ulice....
Po vcelku hezké půlhodině, kdy si jedna část zpívala sprosté písničky jsme dorazili k prvnímu orientačnímu místu...hospoda odkud jsme vyšli. Aaaa....asi jsme šli blbě.
Po další část cesty jsem už byli chytřejší a všímali jsme si ukazatelů ČD nádraží, po asi další půlhodině jsme dorazili (i když s jen taktak) k našemu centru.
Následovalo překvápko se zamčenými dveřmi do tělocvičny a běhání po celém tom komplexu abychom sehnali klíče a další překvápko s tím, že bylo otevřené okno zvlášť pro tuto situaci.
To bylo stručně o cestě ztracené skupinky.

Koulle

PS: Taurcon byl skvělý, ještě bych tam pár týdnů zůstal 8)


 Uživatel úrovně 0

Hmm, kdo je tra sukuba co prochází celou Terryho částí?
Teď, po conu chápu, proč je v článku Vrbno napsáno něco v tomhle smyslu . " Terry i Marsia hráli dobře, ale Marsiina hra byla na nás moc drsná. " :-)))

A ten puberťák co navrhl adolescentní hru ..........víte doufám kdo to byl . (Je to chlupatý a rádo to vypráví vtipy)


 Uživatel úrovně 0

solidni akce.


 Uživatel úrovně 0

Můj první con se mi opravdu líbil... :o)

akorát bych chtěla uvést některé věci na pravou míru... :o)
...do toh bazéna jsem rozhodně neskákala ze své vůle... nejdříve se na mě vrhnul Kediee, který mě dovlekl až k bazénu a když už to vypadalo, že se z jeho spárů vybojuji, tak se ke mě někdo( všichni víme o kom mluvím) přiřítil, polapil mě to a najednou jsem byla v té vodě...

Jinak jsem si z Taurconu, kromě pohmožděného zápěstí a napůl zlámaných prstů (díky Terry), odnesla jen samé dobré zážitky :o)

Jen ještě na závěr se musím pochlubit, že ty plány "Jak schodit Terryho do bazénu" jsem vymyslela já :o)) ... jen chudák Kediee na to trochu doplatil, použili jsem ho jako "návnadu"... promiň Kediee :o)


 Uživatel úrovně 0

Proč ta nulová hodnocení, nechápu.
Je to solidně napsané, sem tam chybka - no 5 by bylo moc, 4 to odpovídá. Šlo by to napsat i lépe. Ale je to dobré.