Toga: Stín kobky I
Autor: | Elvis?v_duch |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 14 |
I.
Jindy docela tichou chodbou se ozývaly zmatené výkřiky děsu a strachu. Vladimir Borodin, jenž byl najmut jako ochranka tohoto komplexu na nic nečekal, popadl svůj meč a vydal se vstříc výkřikům. Chodba mu připadala dlouhá. Delší než obvykle. Louče, které ji osvětlovaly však naprosto dokonale ukazovaly, kde je její konec. Netušil, proč tam ti lidé křičí, co se jim stalo, co se tam děje. Mohl si jen domýšlet. Neměl do tamtěch míst jako řádový strážce přístup a kapitán s nimi nikdy o ničem nemluvil. Teď ale běžel právě tam, neboť odtamtud byl slyšet nářek, nářek mnoha úst, jenž se vinul jako odporný, slizký had chodbou a ušima lidí, na které narazil. Jeho šupiny dřely ušní bubínky do krve. Čím byl blíž ohybu chodby, tím byly šupiny drsnější a drsnější. Vladimir byl jako v transu. Najednou do něčeho vrazil. Byl to jeden z obyvatelů místního komplexu, jehož měl chránit. Toho maličkého hobita a ještě několik dalších. Hobit řval. Řval na něj. Cítil to.
"Vladimire! Vladimire! Tady jsme skončili! Uteč! Uteč! Rychle! Rychle! ZACHRAŇ SE!!!" tohle slovo ho jakoby probralo. Hobit však ignoroval jeho otázky a pokračoval dál chodbou směrem ke dveřím, k východu. Vladimir se rozhodoval. Nakonec však přeci vyhrála jeho zvědavost a vykročil za ohyb.
To co pak viděl ho pronásledovalo v mysli celou tu dobu, dokud nevydechl naposled, než ho bolest, kterou vyvolávaly ostré zuby požírající mu končetiny a vnitřnosti uvrhla do bezvědomí.
II.
V hostinci U Pečené kýty bylo večer skutečně narváno. Málokdy se totiž stává, že by městem Mordavií projížděly hned dvě karavany a že jedna by se ubytovala přímo v tomto nepříliš proslulém hostinci prakticky místního významu. Vrchní Bodlinka Kozučik se ani nestačil ohánět a tak musel zaměstnat i dva kuchtíky coby obsluhu. Rušnou pohodu večera náhle setnulo hlasité křičení jakéhosi mladého barbara s krátce střiženými hnědými vlasy.
"Ty jeden prašivej zmetku! Tak my ti děláme za pakatel ochranu, na kterou bys moh bejt hrdej a ty se na nás při první příležitosti vysereš! Kdyby tady nebylo tolik lidí a měl bych v sobě o něco víc piva, rozsek bych ti tu tvoji dutou Skawenskou palici jako rajče!" řval a stále křečovitěji svíral jílec obouručního meče.
"Klid Droughare, klid," konejšil ho jakýsi elf s dlouhými rusými vlasy nad čelem střiženými v rovnou ofinu. Oblečen byl v tmavohnědou kazajku a zelené kalhoty.
"Jen klid, on na to má právo. Zaplatil nám."
"Ale poslal nás, kurva, na mizinu. Irwene, sme bez práce a pochybuju, že se v tomdle kraji kdy objeví nějaká karavana."
"Nemusí to být jen karavana," vložil se do rozhovoru člověk oděný v pestrém, zdobeném rouše, které mu po prsa překrýval šedivý učesaný vous, který mu pramenil na bradě, což budilo milný dojem, že muž je stařec, ač mu bylo nanejvýš třicet let, "povídám nemusí to být karavana. Kdybyste vy dva dávali jen trochu pozor, mohlo by vás napadnout, že místní krajina je docela zaostalá a že minulost této země, obzvláště této části země je protkána legendami o pokladech a různých podivných mýtických tvorech jako jsou bazilišci, draci, obři..
"No jo, ale kde ty obři a draci jako jsou?" rozeřval se na šedovousého člověka Droughar.
"Tak to musíme ještě zjistit." pokrčil rameny člověk
"Rehegre, i kdyby tu nějací bazilišci či obři byli, myslíš, že proti nim máme nějakou šanci?" přiklonil se k Rehegrovi Irwen "Jen se na ně podívej. Takovej Droughar. Má za sebou sotva dvacet dva zim a je takřka rozumu prostý. Nebo támhle Olar," pokračoval šeptem a ukázal na pohledného mladíka s krátkými vlasy česanými dozadu a tenkým knírkem, který mu zdůrazňoval jeho tenké rty. Momentálně štípal do zadku a ohmatával děvečku, která mu donesla džbán vína. "toho mimo plnýho váčku peněz zajímaj jenom děvky a víno. Ten jakmile může zdrhá." oba se zasmáli.
"Hmm..." pokračoval v hovoru Rehegr a pohladil si svůj šedivý vous.
"Nebo Rapalin. Jen se podívej." oba se zahleděli do kouta, kde ve vlastních zvratkách sladce, nevěda o sobě chrápal trpaslík s černým vousem, který mu momentálně sloužil jako polštář. Muži se jen tiše smáli, neboť jeho chování nepotřebovalo komentář. Tu však kdosi poklepal na Rehegrovo rameno.
"Co je?" otočil se Rehegr a i když seděl, zpříma se díval do očí stojícího hobita. "Kdo jsi zatraceně?"
"Rorýs Pšeničkin, pro přátele Rory." odpověděl tiše hobit.
"Hmm... Hezký. A co po mně chceš?" pokračoval lhostejně Rehegr.
"No, říkáš, že jste bez práce, tak sem si řek..."
"Pomalu pomalu špunte. Já nehodlám někde na farmě kydat hnůj. Pro tohle jsem se nenarodil."
"A kdo to po tobě chce?"
"Ty?"
"Proč?"
"Protože takový jako ty vždycky potřebujou někoho, kdo by jim sundal z hřebíku kosu, když na ni nedosáhnou."
"Já se tě neprosil, abys mi sundával kosu."
"Tak co chceš?"
"Slyšel si někdy o SASKu?
"Ne. Co je to za čertovinu?"
"Sdružení Alchymistů Sionského Království."
"A co já s tim?
"Ty? Nic. Jenom bych pro vás měl práci."
"Jsem kouzelník. Ne nějakej pouliční šarlatán a mastičkář."
"To já také ne. Máte zájem?"
"Uvidí se, o co jde?" řekl Rehegr a oči se mu podivně zaleskly.
"No, jde v podstatě jen o to, že za války se skřety založil SASK jistou tajnou laboratoř, která se měla zabývat vývojem a vylepšováním různých trhavin či magických zbraní. Jejich výsledky nebyly však vždy dobré. Ba naopak, špatné. Sem tam se podařilo vynalézt nějaký ten jed, ale to bylo všechno.
Válka však skončila a většina laboratoří byla rušena. Tato však byla uchráněna. Tvořilo se v ní dál a úspěchy konečně vyplývaly na povrch především v oblasti výroby jedů. Na to se laboratoř nakonec specializovala. Pak však vypukla válka Skawenu s Eldebrandem. SASK podporoval Eldebranďany, kteří mu za to přislíbili pozemky na vybudování nových laboratoří. Jenže po šesti letech bylo jasné, že obě strany jsou již vyčerpané a že protahováním by se oslabili natolik, že by nebyli schopni čelit nájezdům kočovníků. Podepsali příměří a po čase vyplula naše spolupráce na povrch. Pod nátlakem VARSS (Vrchní Alchymistická Rada Svobodného Skawenu) byl náš SASK na šest let naoko rozpuštěn. Teprve před třemi lety jsme opět obnovili činnost naší organizace. Opět jsme měli kontrolu nad všemi laboratořemi. Všechny po tu dobu pracovali a některé dosáhly skvělých výsledků, ale..." odmlčel se na chvíli a přihnul si z Rehegrova piva, ten se tvářil, jako že je mu to jedno a pokynul hobitovi na znamení toho, aby pokračoval. "... ta laboratoř, o které jsem mluvil se nepřihlásila.
Nikdo nevěděl, co se děje, až když se po několika měsících objevil jeden z těch, co tam pracovali. Byl pološílený. Pořád mlel něco o explozi a úniku jedovatýho plynu. Přežil prý jen on. Volal ještě něco o karanténě. Ta by podle našich informací měla trvat přesně pět let. A pět let dle výpovědi toho šílence již uplynulo..."
"To je sice hezký tohle slyšet, ale co po nás jako chceš?" zabručel Rehegr unavený tím zdlouhavým vyprávěním.
"Abyste tam šli a řekli mi, jak to tam vypadá, jestli je tam bezpečno a co se tam asi děje, případně zachránili nějaký deníky."
"To si tam můžeš zajít sám ne?"
"Nemám na to čas."
"Pravda... jaká bude odměna?"
"Pět set Sionských Denárů."
"To je docela málo na naše kvality."
"Kolik bys chtěl za to, že vlezeš do ušmudlaný kobky a projdeš ji?"
"Mmmm... Pravdu máš. Tak dobře, plácnem si, ale za šest set!"
"Jak chceš. Tady máš mapu místa, kde leží. Očekávám vás zítra v deset před branami. Dostanete tam i první část své odměny." řekl Rory a podal Rehegrovi stočený pergamen.
Ten ho s nedůvěrou vzal k sobě a sykl: "Dobře, jdu to říct chlapům. Zejtra v deset před Novohradeckou bránou."
"Tak tak." zněla tichá odpověď hobita, který se otočil na podpatku a odkráčel pryč z hostince. Rehegr pak vstal od stolu a pokynul všem, kromě o sobě nic netušícímu Rapalinovi, který si pokojně hověl v koutě, aby ho následovali na pokoj.
III.
Ač bylo teprve krátce před desátou, slunce se již nepříjemně opíralo svými prsty o železnou bránu, jenž se pomalu, ale jistě rozpalovala do teplot kovářské výhně. Před ní stála budka, v níž opřen o jednu z jejich stěn dřímal mladý vojín držící zde stráž už od šesti hodin a jelikož zatím nikdo nevjel do města touto branou, neobtěžoval se s tím probudit se i když měl být každou chvílí střídán.
Brána se s řinčením otevřela a mladý strážník prudce vyskočil rozhlížeje se na všechny strany. Z brány vyšlo pět podivných mužů. Ten, co je vedl byl okolo sto osmdesáti coulů vysoký, štíhlý oblečen do modrých šatů z kvalitní látky. Jeho prošedivělé vlasy byly učesány do copu, jenž držela pohromadě perleťová spona. Dlouhá hadovitá bradka našedivělé barvy se mu omotávala okolo prstů a ač byly mužovy vlasy jakékoli barvy, jeho pleť mu vyměřila stáří nejvýše na třicet let. Po jeho boku kráčel rusovlasý elf, jehož oděv na první pohled prozrazoval, co je zač. Vysoké boty z měkké kůže, které překrývaly až po kolena zelené kožené kalhoty s nimiž skvěle ladila tmavozelená kazajka se stříbrnými knoflíky. Punc jeho osobě dával dlouhý tisový luk, jenž se mu pevně usadil přes rameno.
Další z mužů byl typickým příkladem barbarského bojovníka z dávných ság o Drakobijcích. Obrovitý, robustní, oděn do kroužkové zbroje, jíž obepínal potrhaný hnědý plášť. V ruce třímal obrovský obouruční meč a v jeho očích se zračila divokost a zkušenost předchozích bojů, v nichž tuto zbraň použil. Jeho společník kráčející vedle něho vypadal oproti němu komicky - malý trpaslík s usmolenými černými vousy a rozcuchanou neposednou kšticí vlasů na hlavě. I když bylo teplo, byl doslova zahalený v jakémsi plášti, který neodhaloval dále trpaslíkovo oblečení. Vzadu za skupinou se šoural asi šestadvacetiletý člověk vyšší postavy oblečen do kompletu stávajícího se z kožené kazajky hnědé barvy a kalhot podobného odstínu. Ruce měl volné a přes rameno mu visel krátký luk. Jeho tmavé vlasy byly oproti ostatním členům družiny krátké. I když v jeho pohledu nemohl člověk zaregistrovat jakékoli náznaky veselí, hvízdal si melodii známé odrhovačky Až já tu tvoji starú, jež se celá zpívala v jihosionském nářečí zvaném Dolny Handrc.
Skupinka prošla kolem rozespalého strážníka, který byl naneštěstí v kasárnách vyhlášeným rýpalem a aby své pověsti dostál, neodpustil si několik jízlivých poznámek na konto komické dvojice Davida a Goliáše, což uražený barbar nechtěl nechat přejít pouhým mlčením, ale na nátlak černovlasého mladíka přešel urážku pouze několika peprnými výrazy na účet strážcovy rodiny, ale ten mu to oplatil mincí podobného ražení týkající se průběhu barbarova porodu. Nakonec se však skupina dostala od brány tak daleko, že již nebyli schopní rozeznat, co že to strážný vlastně krákorá, načež sešli z cesty a pokračovali směrem na jih k Starému lesu, kde by podle mapy mělo ležet místo, kam měli namířeno.
"Ty Rehegre," ozval se po delší chvíli mlčení trpaslík Rapalin, "Kdy už tam budem, už mě bolej nohy."
"Nemáš tolik chlastat!" okřikl ho doposaváde hvízdající Olar.
"Hmm... Až dojdeme do lesa, bude to ještě asi den cesty, možná dva." odmlčel se muž s šedivým vousem zvaný Rehegr, poté dodal, "Rapaline, Olar má pravdu, neměl bys to s tím pitím tak přehánět. S Irwenem jsme se shodli, že už ti to začíná škodit." pokynul směrem k elfovi, který jen zadumaně pokýval hlavou.
"V čem mi to podle tebe škodí he?" pral se uštěpačně Rapalin.
"Kdybys nebyl tak tupej, zjistil bys, že už nemáš tak šikovný ručičky jako dřív!" konstatoval suše Olar.
"To je stářím!" bránil se Rapalin.
"Je ti teprve sedmdesát!" rozbil jeho argumentaci Rehegr.
"Podívej, my víme, žes musel přestat studovat kvůli chlastu a ne kvůli rasismu." pokračoval Rehegr. "Myslíš, že nám to nedošlo? Podívej se, jak žiješ? Všechny vydělaný peníze vložíš do kořalek a dokud je máš zpíjíš se do němoty jako nějakej povaleč. Sakra i ten Droughar se nechová jako ty!"
"Ty... to odvolej!" zabručel Droughar svíraje dlaně v pěst.
"Promiň Droughare!"
"No, proto!"
Skupina dlouho mlčela. Sem tam někdo prohodil cosi o tom, co udělají, až tam dorazí a kdy tam dorazí, ale většinu času šli mlčky. Ještě před západem slunce dorazili k lesu, kde rozbili tábor. Slunce pomalu zapadalo a nocí se šířila záře plápolajícího ohníčku pěti dobrodruhů, kteří sedě v kruhu zpívali své nejoblíbenější písně. Olar, který patřil k živoucím kancionálům plných odrhovaček nejhrubšího zrna se pojednou odmlčel a začal pět jednu z nejkrásnějších melodií všech reků - píseň rytíře Mönfelda.
Oj stříbrný měsíci,
ach ty oko noci,
ty, jehož milují vlci
a opěvují básníci.
Ulehči teď mému srdci.
Pověz, co je za tou masou
masou mdlé zelené,
jež tak přitahuje šílené
dobrodruhy oněmělé krásou
a tajemnostmi země vzdálené.
Olar najednou přestal zpívat. "Dál si to už nepamatuju, nikdy sem víc neslyšel." odpověděl zarmouceně.
"Ta píseň má prý asi deset slok, ale první dvě jsou nejznámější."
"Škoda, mně se velmi líbí. Dokonce jsem ji snad slyšel celou." vložil se do hovoru Irwen.
"Zpívávají se povětšinou ty první dvě, ty jsou původní. Leckdo si to dál domyslí." odpověděl mu Olar.
"Je to velmi stará píseň a byla dlouhou dobu zachována prakticky jen v ústním podání bardů. Kde kdo zapomněl, někdo si ji uzpůsobil k obrazu svému." pokračoval zasněně.
"Končí prý smutně." promluvil jakoby sám pro sebe. Pak sebou však trhl a spustil za pochvalného uchechtnutí Droughara známý košilatý evergreen Kozičky naší Janičky, přičemž obohacoval svůj zpěv o všemožné citoslovce.
Ráno se družina vydala opět na pochod lesem, který je již včera přikryl stínem svých korun. Ze začátku nebyl příliš hustý. Družinka jím šla bez problémů. Slunce, které před chvílí pouze chladně blikotalo začínalo pálit, což bylo v zatím řídkém lese znát. Před polednem však les začínal nápaditě houstnout a pochod se zpomalil. Ještě štěstí, že do lesa nevnikal žár slunce, které pomalu dosahovalo svého zenitu. Rehegr, který kráčel vpředu s Irwenem každou chvíli zastavoval a pomocí své magické střelky určoval směr, kterým se dát, aby cesta byla co nejkratší.
Kolem třetí hodiny odpoledne družinka, jež se právě vynořila z hustého porostu keřů, který se bohužel táhl na míle daleko a obcházet ho by byla tudíž ztráta času došla k nevelkému jezírku křišťálové vody. Všichni jako pominutí se rozběhli k té zásobě životadárného pokladu a omývali si rozedřené tváře a ruce. Když se "dali do pořádku", Rehegr, který doposud hloubal v mapě vstal a řekl:
"Tak, tohle byl myslím poslední kritický bod naší cesty. Počítám, že za dvě až tři hodiny dorazíme k určenému místu. Ještě si tak půl hodiny odpočinem a vyrazíme. Chci tam být ještě před setměním a během té doby to mít za sebou."
"To je chytrej nápad. Vyrazíme radši hned!" zvolal ruce si myjící Rapalin, který byl dnes obzvlášť svěží.
"Jdem tedy." zavelel Rehegr a vykročil směrem, kde by podle mapy měla ležet ona laboratoř. Svým chováním však narazil na tvrdý odpor.
"Tak to teda ne!" zařval nevrle Droughar.
"Vy ste první nešli. Vy ste neprosekávali cestu tím křovím. Vy nemáte do krve rozedřenej ksicht a ruce! Já chci ještě půl hodiny odpočinku!"
"Droughar má pravdu! Měl by si odpočinout!" řekl Irwen, kterého pochod taktéž zmohl, neboť šel hned za Drougharem a musel čelit větvičkám, které barbar nepřesekl, nýbrž napnul svým hrudníkem jako prak a ty se vymršťovaly směrem k Irwenovu obličeji, takže i on sám měl mnoho škrábanců na tvářích.
"Pokud jde o mě, taky bych si ještě odpočinul v mechu, než se vydáme dál." zabručel z pod dubu Olar, který si ustlal v mechovém polštáři, který pokrýval kořeny mohutného buku.
"Jak chceš." pohodil Rehegr rameny směrem k Olarovi.
Půlhodina se rozplynula jako mlha nad údolím a družina se vydala opět na pochod, který měl být podle kouzelníkových odhadů poslední. Šli bez přestání a rychle. Hvozd sice začal opět houstnout, ale na energii jim to neubralo, protože každý chtěl už být u laboratoře a vydat se na cestu zpět. Kolem šesté hodiny večer konečně stanuli, alespoň dle Rehegrových slov před svým cílem.
Byla to vcelku malá budova kruhového půdorysu stojící na mírně vyvýšeném palouku obehnaném hustou zelenohnědou hradbou dubů. Její průměr mohl být tak patnáct sáhů. Tyčila se do výšky tak sedmi sáhů a postavena byla z velkých kamenných kvádrů, které překrývala několikacoulová vrstva šedé omítky, která již místy opadala. Vedly do ní jen jedny masivní kamenné dveře, na nichž byl podivný obrazec flakónu omotaného hadem, zřejmě znak SASKu, jak se domníval Rapalin. Dveře však byly nepatrně pootevřeny, nicméně dlouhá doba jejich nepoužívání zapříčinila to, že se Droughar musel velmi přemáhat, aby je odtlačil. Otevíraly se dovnitř, což byla v tomto případě výhoda. Při namáhavé barbarově práci padaly ze stěn obrovské mraky prachu ulpívající barbarovy na širokých ramenech krytých kroužkovou košilí.
Místnost ozářena denním světlem byla jedinou v celé stavbě. Uprostřed stál obrovský pilíř podpírající věžovitě vstoupající strop. Až na hromadu různého harampádí u dveří, které pravděpodobně bránilo jejich otevření, byla úplně prázdná.
"Já si laboratoř představoval jinak." zabručel nevrle Droughar.
"Vypadá to, že tohle je jen jakési svrchní patro či uvítací hala." odpověděl Rapalin, jenž byl momentálně zabrán do průzkumu podlahy.
"Co?" ohlédl se na trpaslíka Droughar.
"Jak říkám. Tohle je jakási vstupní síň a pokud se nemýlím, měl by tu být někde vchod do podzemí nebo něco takového. Pojďte sem a pomozte mi ho najít místo toho čumění!" pokračoval v nadšeném hovoru Rapalin a zmizel skupince za pilířem. Pochvíli se však ozvalo jeho vzrušené vydechnutí
"Haló, pojďte sem! Jestli se nemýlím, tak tohle by měl být ten vchod!" družina nemeškala a šla se podívat, co že to objevil. Rapalin stál hrdě na jakési kamenné desce, která byla větší než všechny ostatní a byl na ní tentýž symbol jako na dveřích. Droughar na nic nečekal a vložil svůj tesák do škvíry mezi deskami a začal jím zuřivě páčit. Docílil však jen toho, že svou čepel ohnul, což dal najevo hlasitým klením.
"Takhle ne! Takhle ne. Můj milý Droughare. Hledej spíš nějaké tlačítko či páčku. Hrubá síla přijde na řadu, až nebudeme mít jinou možnost, ano?" zarazil ho Rapalin, přičemž důkladně prsty prohmatával každý coul pilíře.
"Jak přesně by to mělo vypadat?" ozval se Rehegr.
"To právě nevím, skus hledat a když něco najdeš, tak mě zavolej." odvětil trpaslík.
"Tohle není nic pro mě. Zavolejte mě, až to budete chtít rozbít. Budu ležet venku." zívl si Droughar a odebral se ven, kde se opřel o zeď a usnul. Jeho příkladu následoval i Irwen, který se obhajoval tím, že je po dnešku velmi unaven.
Hledání však netrvalo ani několik minut, když Olar zavolal na Rapalina:
"Rapaline! Pojď sem! Něco mám. Možná." Rapalin ihned přestal s prohlížením pilíře a přiskočil k Olarovi.
"To je ono!" zasmál se pod vousy. "Rehegre! Zavolej všechny! Asi to máme, přičemž stiskl drobnou páčku, která čouhala ze stěny mezi spárami. Vchod do podzemí se s řinčením odsunul a odhalil úzké schodiště vedoucí do tmy.
"Rehegre! Světlo!" zvolal vzrušeně Olar, načež přiběhl Irwen s Drougharem a Rehegr s lucernou, ve které probudil oheň, jenž osvětlil schodiště sestupující do tmavé místnosti.
"Jdem?" zeptal se Irwen a poplácal Droughara po zádech, který vzrušeně zamručel a vydal se dolů po schodišti.
Místnost byla malá, čtvercového půdorysu. Měla dlážděnou podlahu a zděné stěny. Na zemi se válelo několik kostí a zrezavělý široký meč. Vedla z ní jediná, dva sáhy široká a tři sáhy vysoká chodba táhnoucí se k jihu, kterou s místností propojoval potrhaný červený závěs. Droughar vykročil vpřed. Vedle něho kráčel Irwen. Za nimi šli Rehegr s Rapalinem a řadu uzavíral mlčící Olar.
Chodba byla rovná prakticky se nezatáčela. Zatím minuli jen dvě odbočky - sáh široké chodby překryté závěsy vedoucí na západ a východ. Asi dvanáct sáhů za nimi dopadly paprsky světla linoucího se z lucerny na podivnou kostru a po několika krocích ji úplně objaly, takže byly vidět veškeré detaily té hromádky pozůstatků. Nikdo z nich se s tak podivným tvorem nesetkal. Na zdánlivě robustním lidském těle byla posazena bělostná lebka dravého ptáka nestvůrně zvětšená s dlouhým zahnutým zobákem. Končetiny, které k tělu zřejmě patřily byly polámané a pravděpodobně opičí. Punc tomu bizarnímu kostlivci dodával ocas, jaký nosí varani, obrovští plazi žijící na dalekých jižních ostrovech. Droughar si odplivl:
"Fuj, co je tohle za hnus?!"
"To by mě také zajímalo." řekl s odporem v očích Irwen, zatímco nadšený Rapalin hbitě přiskočil k tělu zkoumaje jeho stavbu. Za chvíli projevil zvýšený zájem také Rehegr a oba se dali do zdlouhavé vědecké diskuse o tom, zda není tento tvor zapsán ve velké encyklopedii Louis de Ville, kde byli zaznamenáni snad všichni známí živočichové světa.
"Rehegrus Rapalinum! Co ty na ten název?" ptal se svého kolegy dychtivě Rehegr.
"Skvěle! To nezní špatně!" zvolal pochvalně Rapalin a drobnými palci měřil délku tvorova zobanu.
"Myslíš, že jich tu může být víc?" zeptal se Rehegr.
"To je možné." zazněla odpověď fascinovaného Rapalina.
"Chtělo by to najít nějaký živý exemplář a studovat ho. Však víš, co tím myslím."
"Hmm..."
"Sakra seberte se! Musíme to tady ještě prohledat. Až budem u konce, klidně si ho dejte k večeři." promluvil ze zadních vojů Olar.
"Máš pravdu, Olare. Rehegre. Pojď. Nezdržujme se, protože jestli tu jsou nějací živí, bylo by dobré, abychom našli my je a ne oni nás." konstatoval Irwen.
"Pravda." řekl Rehegr a pokynul Rapalinovi, který se však chtěl věnovat průzkumu.
"Hele pánové. Co kdybysme tady my dva zůstali a vy to šli mezitím prohlídnout he?" navrhl Rapalin.
"To není špatný nápad." podpořil ho Rehegr.
"No jak chcete, ale odměna se podle toho taky bude třídit!" zaburácel Droughar.
"Dobře, jak chceš." zněla ledabylá odpověď Rehegrova. "Máte světlo?"
"Olare?"
"Jo, jo... Tady." řekl a vytáhl z torny několik pochodní, přičemž jednu z nich zapálil.
"Do hodiny jsme zpět." řekl Irwen a pokynul Drougharovi, aby vyrazil.
Světlo louče se začalo pomalu vzdalovat, až zmizelo za ohyb a dále byla vidět jen jeho žlutavá zář. Rehegr cosi zamumlal a lucerna se po dotyku jeho prstů vznesla ke stropu, kde se zastavila a držela tam jako přivázaná. Rapalin se ušklíbl a začal měřit píděmi holeň onoho tvora.
"Je to zajímavé," protnul najednou ticho Rehegr "zajímalo by mě, jak se sem ten tvor dostal. Vždyť dveře do podzemí byly zavřeny.
"Možná tu jsou i jiné, o kterých zatím nevíme." namítl Rapalin.
"Zajímalo by mě, co se tady vlastně stalo."
"To mě taky, to mě taky. Pokud se nemýlím, tak ten prďola, jaks nám řek mluvil něco o úniku jedu, což by vysvětlovalo ty kosti u paty schodiště."
"Taky vlastně řekl něco o karanténě. Možná se sem ten tvor dostal během jejího trvání, což pravděpodobně způsobilo jeho smrt, protože se nadýchal plynů."
"Hmm..."
"Jak hmm?"
"Podívej se na ty ruce. Jestli se nemýlím, tak takhle vypadá zlomenina. Pokud se nepletu, tak ta pravá je zlámaná tady, tady a tady." ukázal Rapalin na ruku onoho tvora.
"A levačka je zlomená jen tady, v oblasti předloktí."
"Myslel jsem, že se příliš nevyznáš v lidském těle." pravil udiveně Rehegr.
"My alchymisti se musíme vyznat ve všem, protože vyrábíme léky a masti pro zraněný a nemocný."
"To jsem netušil."
"Tak už to víš." ušklíbl se Rapalin, přičemž ze své torny vytáhl malou truhličku s flakóny.
"Na co to máš?"
"Chci zkusit pár testů."
"Aha." pokýval hlavou Rehegr a sledoval trpaslíka, jenž právě odzátkoval jeden z flakónů a nalil na stehenní kost tvora jakousi čirou kapalinu, která do ní vyžrala díru. Právě se chystal zhodnotit své výsledky, ale Rehegr, přiloživ si prst k ústům, ho tichým zasyčením umlčel. Trpaslík pokrčil rameny a zašeptal.
"Co se děje?" v tom však Rehegr děsivě vyjekl. Byl to poslední zvuk, který Rapalin slyšel, neboť v následujícím okamžiku mu na hlavu spadla obrovská živá hmota. Ozvalo se křupnutí a trpaslíkova hlava se zkroutila v nepřirozeném úhlu a padl k zemi. Nad ním se skláněl snad dva a půl sáhu vysoký tvor s narůžovělou kůží, z pod níž nepřirozeně prosvítaly modré až fialové žíly a tmavě rudé tepny. Jeho odporná holá hlava byla posazena na krátkém širokém krku. Jeho tmavomodrá ústa byla plná jako břitvy ostrých zubů až tři couly dlouhých, mezi nimiž se vražedně jako kobra kroutil dlouhý rozeklaný plazí jazyk. Dvě malé jako švábi černé oči se mu leskly nad nepřirozeně deformovaným nosem. Netvorovy uši byly zarostlé v hlavě, takže vypadaly jako zrůdné boule.
Z ohavného robustního těla trčely dva páry obrovských svalnatých rukou s dlaněmi jako pecny chleba opatřenými podivnými bříšky jako přísavky. Dřepěl na dvou silných nohách, jejichž chodidla byla opatřena dvěma stejně dlouhými prsty zakončenými dlouhými drápy. Jeho hnusný vzhled pak doplňoval dlouhý plazí ocas, jímž jakoby nervózně zametal podlahu.
Rehegr zůstal stát jako přimražený. Hleděl do těch dvou malých černých oček, v nichž se koncentrovala veškerá nenávist toho tvora, byla - li to ovšem nenávist. Sem tam objevil v jeho pohledu i náznak inteligence - tohle nebylo zvíře, ale myslící tvor. Kouzelník pomalu ustupoval směrem dozadu, přičemž se pokoušel onoho tvora zhypnotizovat. Nestvůra byla však rychlejší. Dvěma hbitými kroky přiskočila k Rehegrovi a udeřila jej obrovitou pěstí do obličeje. Rehegr odletěl o několik sáhů dozadu a sedřel si záda o dláždění. Omdlel. Lucerna, která až doposud klidně hořela ve výšce tří sáhů se nyní zřítila k zemi a zhasla.
Diskuze
irook: Dík za informaci.
Tak já sem spokojenej, až na jednu věc, mrzí mě, že tam nejsou původní hrdinové...
Jinak moc dobrej výkon a pěkně se mi to četlo... za 5*
Shelagh:
to s tou ohnutou čepelí není jen tvůj dojem - meče a dýky se dřív dělaly z ne moc kvalitní oceli - byla sice pevná, ale křehká, takže místo ohýbání se opravdu lámala.
Je to pěkné vyprávění.
I já osobně bych ho řadila spíš k popisům dobrodružství (hlavně pro některé věci jako jsou určité „technické popisy“: jediná, dva sáhy široká a tři sáhy vysoká chodba táhnoucí se k jihu, dvě odbočky - sáh široké chodby překryté závěsy vedoucí na západ a východ. Asi dvanáct sáhů za nimi…), nicméně za chybu to nepovažuji.
Chybí tam dost čárek, jinak gramatika je dost dobrá (všimla jsem si jen mraky prachu ulpívající barbarovi na ramenech).
Věci, které se dají vytknout, jsou v podstatě drobnosti:
1. Občas píšeš příliš dlouhé věty, zbytečně moc rozvité s opakováním spojky která: vložil se do rozhovoru člověk oděný v pestrém, zdobeném rouše, které mu po prsa překrýval šedivý učesaný vous, který mu pramenil na bradě, což budilo milný dojem, že muž je stařec, ač mu bylo nanejvýš třicet let…
2. Spíš než poslal nás na mizinu – asi dostal nás na mizinu
3. Občas začáteční písmeno ve větě je malé – to asi bude překlep, např. donesla džbán vína. „toho mimo plnýho váčku…“
4. Ve větě byl doslova zahalený v jakémsi plášti, který neodhaloval dále trpaslíkovo oblečení by bylo lepší použít podruhé jiné slovo nezakládající se na „halení“.
5. Při přibližném odhadu věku by se spíš použilo kulatější číslo než „asi šestadvacetiletý“.
6. Kdekdo se píše dohromady, po chvíli zvlášť.
7. Zase se setkávám s ohnutou čepelí. Já bych řekla, že se prostě spíš zlomí, než ohne, ale možná je to opravdu jen můj dojem.
Co bych vyzdvihla:
Moc se mi líbí použití neobvyklých slov nebo spojení v celkem obyčejných větách, např. <Rušnou pohodu náhle setnulo hlasité…</i>
Pochválím i popisy postav, čtenář má hned představu, s má tu čest.
Zpočátku nasadila povídka dosti pozvolné tempo, ke své chvále na konci získává tolik potřebný spád – jsem zvědavá, jestli se udrží v druhé části…
Milý Elvisův_duchu:
tak jako u tvého nejslavnějšího piráta i tady hodnotím první díl později než druhý.
1) Dějově je to velmi zajímavé dílko, ovšem musím se přiklonit k názoru Marigolda, že spíše než o povídku se jedná o popis dobrodružství. Nicméně (jak už je u tebe zvykem) na čtivosti a zábavnosti to nic neubírá.
2) Co se chyb a stylistiky týče, nemám téměř výhrady. Osobně bych jen někde pozměnil slovosled nebo zestručnil popis (rozuměj vypustil pár přívlastků, které se mi zdály navíc), ale to jsou již velmi drobné nuance, které nezle brát jako zápor. Co autor, to osobitý styl.
Takže pokud bych měl hodnotit, bude to téměř zcela jistě na *****.
S úctou
irook.
Včelice zdařilé, také se těším na pokračování. Chybky jsem tam zatím nenašel, formulace jsou dobré. Celkově to má co do sebe. Dám tomu 5.
Dík za hodnocení. Jak to dopadne se dozvíte, až to Marigold schválí - doufám, že bude mít chuť to schválit co nevidět.
Moc se mi to líbilo, a už se těším na druhou část....Jak to asi dopadne...? :-)
Krasa, co dodat, jemne pohladenie pre oci, ktore s radostou ladne plavaju po tychto riadkoch...
ED: Podľa mňa si zvolil správne zaradenie tohoto príspevku. Českú gramatiku nepoznám tak túto stránku z hodnotenia vylučujem. A za spracovanie a kvalitu dávam nekompromisne 5*. Ďalšie tvoje kvalitné dielo.
Alberto