Vyrůstala v lesích nedaleko města Quenay společně s rodiči a třemi sourozenci. Bydleli na překrásném prastarém platanu, ve kterém byl postaven mohutný třípatrový dům. Žili zde všichni spokojeně, snaživší pomáhat lidem i elfům, kteří tímto směrem procházeli a potřebovali pomoci. Byli přátelští ke všem tvorům, kteří v lese či v jeho blízkosti žili. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že by jim mohl někdo ublížit, snad neměli ani žádné nepřátele. Avšak tato myšlenka se, v krátké době, ukázala jako velice mylná.
Jednou šla Calweliën, tak se ona elfí dívka jmenovala, sesbírat ovoce, zeleninu a houby z matčiny zahrádky nedaleko domu. Když se však vrátila, dům byl zničený. Vevnitř bylo vše rozházené, veškeré věci se válely po zemi, jako by její rodinu někdo přepadl! Děvče propadlo panice a ve strachu začalo volat své rodiče, sourozence, každého zvlášť. Nikdo se však neozýval ...
Když sešla ze stromu úplně dolů, hledala, zda kolem stromů nebo v jejich okolí nebude něco, co by jí řeklo, že rodiče odešli ... nikde však nebyla ani známka jejich stop. Bylo tady však něco divného ... malé množství stop, které vedly do středu lesa. Byly LIDSKÉ!!! Calweliën vyšla nahoru na strom, aby si vzala svůj meč a vyrazila po nich. Přibližně po čtvrt hodině sledování uslyšela hlasy ... bavily se o jejích rodičích!! Do očí se jí nahrnuly slzy, ne však smutku, ale zoufalství a hněvu. Chtěla jít dál a pomstít se, avšak lidí byla převaha a byla si jistá, že i kdyby tam nečekaně vtrhla, bojovníci by se velice brzy vzpamatovali a ona by byla bezmocná. Schovala se tedy za nejbližší keř, aby ji neviděli oni, ale aby ona viděla je. Rozhlížela se, jak ji to jen maskování dovolovalo, po své rodině. ‚Ti lidé se o nich bavili‘ pomyslela si v duchu, ‚musí být někde poblíž‘. A měla pravdu ... když se podívala napravo, uviděla je ... všechny. A nehýbali se!! ‚Přemýšlej‘ rozkazovala si. Lehla si tedy na zem a začala se pomalu, plížením, blížit k ležícím postavám. Když k nim dorazila, strnula. Ani jedno tělo se nehýbalo, všichni leželi bez života na zemi se zavázanýma rukama a nohama. Začala tedy potichu volat jejich jména: „Aranwione! Saroliviën! Araliën! mami! tati!“ Už pomalu propadala zoufalství, když se malá hlava jejího bratra pomalu zvedla a on zašeptal: „Calweliën, musíš odtud okamžitě pryč! Jsou to ...“
„Ti tě neuslyší! Je po nich!“ ozvalo se za jejími zády a ona okamžitě vyskočila. V rychlosti vytáhla svůj meč, ale vzápětí si jí několik mužů všimlo a oni na ni napřáhli své černé luky. Meč tedy zasunula zpět do pochvy a zůstala nehnutě stát. Z jejích očí však bylo patrné, že v této společnosti nehodlá pobýt dlouho.
„Nartyo!“ zavolal kamsi do prázdna ten muž, co na ni před chvílí promluvil, „Máš tady návštěvu.“ otočil se na Calweliën a zašklebil se. Z prázdna se najednou vynořila žena. Krásná, na pohled velmi, avšak z očí jí čišela čirá nenávist. Když pohlédla na dívku, její pohled se ještě více prohloubil. Calweliën dostala strach, ale snažila se o co největší přesvědčivost. Soustředila se pouze na své nehýbající se rodiče a sestry ... bratr byl naštěstí ještě naživu, ale jak dlouho?
„A velice příjemnou, musím poznamenat ...“ usmála se škodolibě Nartya. I když Calwelien nechápala, pořád se soustředila na své rodiče. ‚Tahle čarodějnice je zabila! Ona je zabila! Ale proč? Copak se dopustili něčeho, o čem nevím a kvůli čemu teď musí pykat takto strašným trestem?‘ přemýšlela málem nahlas. Tolik se ponořila do svých vlastních myšlenek, že nepostřehla, že na ni Nartya mluví ... „A přijde k nám jako by nic, pouze zachránit své rodiče. Avšak ty vůbec netušíš, kde jsi to přišla, viď? Calweliën ...“ trhla sebou, když uslyšela své jméno. Jak je možné, že tahle neznámá žena jej zná?
„Určitě se divíš, jak je možné, že tě znám, když ty neznáš mne“ snažila se o co nejpřívětivější tón, avšak bylo patrné, že jej nemyslí vážně.
„Nesnaž se o přívětivost, nestojím o ni...“ promluvila Calweliën.
„Dobrá tedy, když myslíš. Jsem Nartya, čarodějka z Esthosu.“
„Neznám tě, ani město, ze kterého pocházíš.“ řekla Calweliën.
„Ty jistě ne, ale tví rodiče mě znali velice dobře. Nebo snad, ještě lépe, jejich rodiče si mne, nebo spíše mého otce, pamatují až příliš živě.“ Nechápala. Znenadání začala Nartya potichu mluvit. Znělo to jako nějaké zaříkání, ale když se Calweliën zaposlouchala, zjistila, že je to něco úplně jiného.
„... stačilo jedno jediné kouzlo a byli by všichni mrtví ... všichni ... do jednoho ... jen jedno kouzlo. Ale já se pomstím, kvůli otci se musím pomstít. Nenávidím je, všechny ... všichni zaslouží zemřít ... jako ON!!“ Netušila ani v nejmenším, o čem to ta žena mluví. Najednou Nartya zvedla oči a podívala se na Calweliën. Zračila se v nich neuvěřitelná nenávist. „A za vše můžeš TY!!! Ty a tvůj rod, pochybní Atari!“ zakřičela ... Calweliën se přestala ovládat a zakřičela též: „Nikdo ... rozumíš? Nikdo nebude urážet můj rod!! Jsem hrdá na svůj původ, a i když tě neznám, již teď tě nenávidím ... za vše, za všechnu tu bolest, kterou jsi způsobila mně, mé rodině!!! A něco mi říká, že nejsme jediní, kteří musí takto trpět za cizí nenávist!!“
Ve velice krátkém okamžiku se Nartya ke Calweliënimu úžasu uklidnila a promluvila: „Ach tak tedy, já jsem se ti dokonale nepředstavila ...“ Na Nartyině tváři se rozlil blažený úsměv. Nebyl to však úsměv, jaký Calweliën viděla u jiných lidí, kteří byli šťastni ... byl to úsměv vítězství, proradného vítězství.
Nartya opět promluvila: „Jsem potomek čarodějů z Tor Cherisionu“ prohlásila pyšně a Calweliën se zděsila. Toto údolí znala více než dobře. Zahynulo zde mnoho jejích předků, ve Velké bitvě, o které elfové mluví s velkým strachem v hlase. I když byla vítězná.
„Vidím, že znáš tuto zemi, což je víc než jen dobře ... Calweliën Írimë z rodu Atari. Z rodu, který kdysi, před dvě stě lety, zavraždil mého otce!!!“ její hrozivý hlas naplnil celý les. Už nebylo slyšet žádný zpěv ptáků, les utichl. Bylo to ticho, které předpovídá velkou bouřku. Jako kdyby tma sedala na všechno živé a snažila se to pohltit ... ukrást pro sebe.
Calweliën nevěděla, co má na takovou zprávu říci. Upřeně se na Nartyu zadívala. ‚Co po mě chceš, čarodějko!! Nechápu, proč si zavraždila mou rodinu, nevím, co po mě žádáš, neznám tě.‘ promluvila v myšlenkách.
‚I když o mne nevíš, mou pověst znáš. Příběh o Pádu Tor Cherisionu zná každý, i když se ji snaží zapomenout. V ten čas elfové vyhráli, věštba se naplnila, ale teď jsem ji já přišla změnit ... Já, dcera Narúnova, jsem přišla napravit to, co můj otec nedokázal.‘
‚Jakou věštbu?!‘ Calweliën už začala ztrácet trpělivost. Nartya pokračovala: ‚Můj otec byl mocný, měl moc ovládnout svět, jenomže věštba, která byla před více než dvě stě lety vyřčena, předpověděla jinak ... stálo v ní, že jedna sláva upadne, zatímco druhá vzroste a bude vládnout až po konec věků. Otec si mylně myslel, že jeho sláva bude ta, která bude stoupat ... a tato jeho pýcha a ješitnost ho zabila. Jednoho dne na naši pevnost zaútočili elfové ... byla jich spousta ... a i když nás bylo také mnoho, nedokázali jsme je zastavit. A byl to právě tvůj děd, který se troufale postavil před mého otce a vyzval jej na souboj. V tomto souboji neplatila kouzla, pouze boj muže proti muži ... a tvůj děd vyhrál. Probodl otce do srdce přímo před mýma očima. Nevěděl o mě. Odešel a nechal tam mého otce ležet. Ještě žil ... přiběhla jsem k němu a v slzách mu slíbila, že jej pomstím. Nevěděli, že jsem přežila. Dodnes žijí v domnění, že celý Narúnův rod je pobit.‘
„Ale mýlí se!!!!“ zakřičela Nartya nahlas, až s sebou její bojovníci trhli. Celou dobu se totiž Calweliën ani Nartya nepohnuly. Pouze si hleděly do očí. Teď už Calweliën pochopila, o co Nartye jde ... o moc ... o pomstu ... o vládu nad světem, nad kterým měl vládnout její otec. ‚To nedovolím!!!‘ pomyslela si.
V okamžiku Calweliën vytáhla svůj meč a zaútočila na Nartyu. Nečekala to, a tak mohl být útok cílený a přesný. Probodla ji a ona se s hlubokou ránou skácela k zemi. Jak předpokládala, bojovníci se v okamžiku vzpamatovali a začali na ni útočit. Odrážela útoky statečně ... byla silná. Avšak bojovníků bylo mnoho a ona ztrácela síly ... věděla, že je nemůže porazit. Najednou ji vytanula na mysl jediná důležitá myšlenka ... BRATR!! Rozběhla se k mrtvým tělům jejích rodičů a sester, popadla jej a začala utíkat, seč jí síly stačily. Běžela hluboko do lesa. Nevěděla, kam běží, jen věděla, že musí od těch lidí co nejrychleji pryč. Zpomalila, protože za sebou již neslyšela žádné kroky. Zastavila se a položila bratra na jemný, mechem porostlý palouček. Ještě dýchal, ale nebyl na tom zrovna nejlépe. Věděla však, že bude žít.
Rozplakala se. ‚Kéž by mi tak mohl někdo pomoci‘ pomyslela si. Nikdo tam však nebyl ... byla sama, uprostřed lesa. I když netušila, kde je, přísahala Nartye pomstu. Věděla, že není mrtvá, nebyla to rána smrtelná. Bude však dlouhou dobu trvat, než se plně uzdraví. Ale to už ona, Calweliën Írimë z rodu Atari, bude připravena. A bitva, která kdysi začala, bude pokračovat ...