Jasný den se chýlí ke konci. Slunce se zabarvuje do tmavě oranžova a majestátně se přesouvá za obzor. Drobnými paprsky však ještě stále osvětluje nádhernou zahradu. Jako by se s ní slunce nemohlo rozloučit. Není divu. Zahrada hraje všemi barvami. Svěží zeleň protkávají květy rozličných barev, růžové, rudé, žluté, ...

     A v té kráse dívka. Zlatovlasá dívka tančí uprostřed vší té nádhery. Šaty barvy nebe jí vlají kolem nohou stejně radostným pohybem, jakým dívka tančí uprostřed zahrady květin.

     Bohužel, slunce musí pro dnešek tuto krásu opustit ... I poslední paprsky se pomalu vytrácejí, obloha se potemňuje a na trůn místo slunce nastupuje stříbrný měsíc.

     Dívka přestane tančit. S úlekem se rozhlédne kolem, jako kdyby se tu ocitla poprvé. Pak pohlédne na oblohu. Na tváři ji lze rozpoznat strach. Nechtěla tu být tak dlouho.

     Naposledy se rozhlédne po zahradě a rozeběhne se nenápadnou cestičkou směrem do lesa.

     Vše teď vypadá jinak, než když je den. Slunce dokáže pochmurnost rozjasnit, ale nyní? Jen měsíc dívce váhavě svítí na cestu a činí vše ještě tajemnější.

     Po chvilce dívka zmírní krok, je udýchaná, navíc příliš dobře nevidí na cestu. Přestože nemá důvod, cítí strach. Vlastní strach v ní rozvíjí nevítanou, děsivou fantazii, kterou se snaží úporně odehnat. Slyší kroky? Ne, určitě to bylo jen nějaké neškodné lesní zvíře. Teď ale dozajista cítí, jako by ji někdo sledoval. Po chvilce však nechá zvítězit rozum, to veverka ji sleduje.

     A tak dívka tichým, ale rychlým krokem jde přes les pronásledovaná představami.

Áááá! Někdo před ní stojí? Kdo to je? Cizinec zahalen do pláště s kapucí přetaženou přes obličej. Vztahuje proti ní ruce, něco v nich drží!

     "No tak, děvče, neboj se, neublížím ti," ozve se hlas, který se pořad přibližuje.

     Ne! Dívka prudce změní směr, oběhne ho a tryskem běží dál. Bojí se. Chce domů!

     Zanedlouho uvidí svůj dům. Dívka se opře o blízký strom, vydýchává se, cítí, že už je v bezpečí.

     S otcem, matkou a mladší sestrou tu spokojeně žijí a pracují. Otec je dřevorubec, sám tento dům postavil. Je to menší stavba ze dřeva se zahrádkou a potůčkem studené čisté vody. Právě okolo této zahrádky jde dívka domů. V domě se svítí, aby ne, nikdo tak pozdě v noci venku nechodí, určitě už mají o ni strach.

     "Otče, mat ...", ztuhne dívka uprostřed věty. Otevřela již dveře, kde na ní čeká hrůzný výjev. Dřevěná podlaha se doslova koupe v krvi. Uprostřed místnosti leží podivně zkroucené tělo, dívka v něm po chvíli pozná otce. Co mu to provedli? Má přelámané všechny končetiny ... Mučili ho. Dívka odvrátí uslzené oči, když při tomto pohybu zahlédne i matku. Leží kus od něho, znetvořena. Místo očí se na dívku dívají jen zakrvácené tmavé díry, obličej pořezaný, který netvor tohle mohl udělat?

     A kde je má sestřička? Unikla alespoň ona? Určitě ano ... Ne, neunikla. Mezi rozbitými věcmi kolem dívka zahlédne ...

"Sestřičko!" Dívka běží k nehybnému nahému, pobitému tělíčku a sklání se nad ním.

     V obličeji malého děvčátka to zaškube a ona pomalu otevře oči: "To bolí ...", řekne hláskem plným bolesti a utrpení. Najednou se podívá za její hlavu a vytřeští oči. Dívka, nyní už v zakrvácených modrých šatech, se otočí a poslední, co uvidí je dřevená noha od stolu mířená přímo na její obličej. Ucítí chvilkovou bolest, a pak jen klid ...

     Věčný klid.