Články&Eseje

Bílá hrozba - 2.díl / Útěk Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 8

    Vycházející slunce zastihlo Taomi daleko za hranicemi lesa. Nedávno přestalo sněžit a krajinu teď pokrývala sněhová vrstva vysoká do poloviny lýtek. Taomi, jako už několikrát před tím, šáhla do váčku u pasu a rozsypala před sebe hrst písku.Ten však nedopadl na sníh, ale rovnou na zem. Sníh před ním totiž ustoupil stranou. Taomi používala tohle jednoduché kouzlo, aby si ušetřila námahu a čas, který by jinak potřebovala na obtížnou chůzi sněhem. Rozhrnutý sníh se za ní opět vrátil na své místo. Tím se vyvarovala jakéhokoliv jejího stopování.
    Putovala již celou noc a část předchozího dne. Začala pociťovat mírnou únavu. Avšak na místě kde strávila pár posledních let se naučila takovou únavu potlačit. Pokračovala tedy vytrvale dál další hodinu, když si konečně v dálce všimla nějaké vesnice. To jí zvedlo náladu a tak zrychlila. Jak se přibližovala, začala si všímat podrobností. Vesnici dokola obklopovala dřevěná palisáda s bránou. Nad jejím vrcholem byly vidět doškové střechy více jak dvou tuctů domů postavených ze dřeva. Jeden z nich však byl částečně i z kamenných kvádrů. Z většiny komínů se linuly tenké proužky kouře a přinášely s sebou slabou vůni připravovaného jídla.
    Když konečně doběhla k bráně, silně na ni zabušila. Nic se neozvalo. Zabušila tedy ještě silněji. Po chvilce zaslechla nějaký šramot a tlumené klení. Malé okýnko v úrovni hlavy se otevřelo a z něj vykoukla střapatá hlava mladého strážného. Podle toho, jak si protíral ještě rozespalé oči, se hlídání zrovna moc pečlivě nevěnoval. Zamrkal otráveně na Taomi a řekl: „Co tu chceš?“
    „Potřebuji si odpočinout a nakoupit nějaké zásoby,“ odpověděla raději opatrně Taomi.
    „Hmm, a kde jsi se tu vůbec vzala? A to jdeš pěšky?“ vyptával se strážný.
    „Vezla jsem důležitou zprávu, když mě napadli bandité. Při pronásledování jsem přišla o věci a nakonec mi zranili i koně. Sice jsem jim uprchla, ale kůň byl zraněn a tak později padl… Naštěstí to bylo nedaleko odtud,“ zalhala Taomi.
    Strážný přikývl, tohle se tu občas stávalo. „Nového koně tu ale neseženeš, ty má jen správce. A ten je nikomu neprodá.“
    „Nějaké zásoby tu snad seženu ne?“ ohradila na něj Taomi, aby si myslel, že je už z těch otázek naštvaná.
    Strážný se poškrábal na zrzavé kštici a zřejmě přemýšlel, zdali ji má pustit. Nakonec jeho tvář zmizela a z druhé strany se ozvalo odsouvání závory. S tichým zavrzáním se brána otevřela. Strážný jí pokynul, aby vešla. Taomi vstoupila a ještě se ho zeptala, kde je tu hostinec. Ukázal na kamennou budovu a ona k ní hned vyrazila. Rozhlížela se kolem. Nikoho neviděla, všichni nejspíš seděli doma v teple. Po chvíli se ocitla před hostincem. Jak viděla, byl poměrně velký a vlastně vypadal rozdělen na dvě části. Nade dveřmi té bližší visel vývěsní štít, na němž byl namalován luk zkřížený se šípem. Taomi usoudila, že to nejspíš bude označovat hostinec. Nad druhými dveřmi se skvělo jelení paroží, příznačné pro někoho, kdo je tu ve vesnici důležitý. Možná správce. Rozhodla se, že napřed zkusí zajít do hostince. Přistoupila tedy ke dveřím a otevřela. Vzduchem se rozneslo tiché zavrzání nemazaných pantů. Vstoupila dovnitř.
    V místnosti, kde se ocitla, vše působilo strohým dojmem. Pár stolů s lavicemi a v jednom rohu výčepní pult, který zrovna leštil starší drobnější muž v zástěře. Neseděl tu nikdo až na čtyři ozbrojence u stolu poblíž malého okna. Taomi přešla po podlaze z udupané hlíny k výčepnímu pultu a promluvila na hostinského: „Kde tady najdu správce?“
    Hostinský přestal leštit pult, podíval se na ni a řekl: „Támhle sedí se svými muži,“ ukázal na jediné návštěvníky. „Je to ten s černým plnovousem. Ale dnes má nějakou špatnou náladu. Být tebou, tak ho neobtěžuji.“
    Taomi tomu varování nevěnovala příliš pozornosti a zamířila ke správci. Byl to chlap jak hora. Na první pohled zkušený válečník. Už ho chtěla oslovit, když se na ni otočil a podrážděným hlasem řekl: „Nakup si zásoby, pokud potřebuješ a zmiz odtud. Nejsme tu na nikoho zvědaví.“ Pak opět začal hovořit se svými muži, jako by tam vůbec nebyla.
    Taomi se na něj nechápavě dívala. Takovou nevraživost neočekávala.V tom samém okamžiku, kdy si tohle pomyslela, se dveře do hostince s prásknutím rozlétly. Oči všech v místnosti se zaměřily na to místo. Ve dveřích stál nějaký mladý muž, neměl víc než dvacet let. Chvíli vše tiše pozoroval a pak se pomalu vydal k Taomi.Byl mohutné postavy, vysoký bez mála dva metry. Na sobě měl kroužkovou košili z malých, ale nahusto pospojovaných stříbrných kroužků. Ramena mu překrýval tmavě modrý plášť s kožešinovou podšívkou. Na mírně zakulacené tváři, porostlé několikadenním strništěm mu pod pohledem živých hnědých očí pohrával úsměv. S jeho krátce střiženými hnědými vlasy to vytvářelo dojem veselého člověka. Za tichého klapotu vysokých okovaných bot k ní došel. Zadíval se zkoumavě na všechny přítomné. Jednu z rukou, krytých plátovými rukavicemi z umně pospojovaných částí, měl přitom skoro ledabyle položenou na hlavici svého masivního meče, jenž by se s menší rukou dal uchopit i obouruč. Správce i jeho muži se postavili, ruce poblíž zbraní, nějak nevěděli, co si o tomhle náhle příchozím cizinci mají myslet.
    „Prosím vás pánové, aby jste nás na chvíli omluvili. Potřebuji si promluvit se svou přítelkyní, jsme tu jen na chvíli, jakmile si vyřídíme pár potřebných věcí vydáme se zase na cestu,“ řekl náhle jasným hlasem cizinec. „Že Taomi?“ Popadl ji přitom za rameno a dostrkal ji ke vzdálenějšímu stolu.
    Správce se zřejmě uklidnil, ale už neusedl. Společně se svými muži odešel. Jakmile dveře zaklaply, Taomi na toho cizince nahněvaně vyprskla: „Na co si to tady hrajete! A odkud znáte mé jméno!“
    „Prosím poslouchej mě, vše důležité Ti vysvětlím,“ řekl cizinec. „Času je však málo a tak se prosím zdrž zbytečných otázek. Jmenuji se Abro, nejspíš Ti to nic neříká, ale podstatné je, že mě posílá Heotan.“
    To jméno s Taomi škublo. Svezla se na židli za sebou. Dobře to jméno znala. A doteď si byla jistá, že kromě několika málo vyvolených jej nezná nikdo. Natož cizinec co se tu teprve před minutou objevil. S podezřením se na něj podívala.„Odkud…“
    Abro zvednutím ruky umlčel její otázku a řekl: „Teď na tohle není čas. Musíš mi věřit. Mistr, jak si obyčejně prostě říká, mi pro tebe dal vzkaz. Prý to nejsi ty, kdo hledá, ale ten dar co nosíš u srdce.“
    Taomi to pozorně vyslechla. Směla Abrovi věřit. Alespoň částečně. Jen Heotan o té věci věděl a mohl tento vzkaz poslat. Věděla o co jde, už nějakou dobu od chvíle, kdy se před měsícem vydala na cestu, cítila, že její kroky něco řídí. Podvědomě si šáhla na místo, kde ukrývala tu věc. Všimla si, jak ji Abro sleduje. Svěsila rychle ruku a řekla: „Co po mě tedy chceš?“
    „Mistr mě poprosil, abych tě vzal na jedno místo, kde se s tebou chce setkat.“
    „Dobrá, ale je tu jedna velmi důležitá věc, kterou je potřeba…“
    „Myslíš šalakové?“ shrnul Abro to co chtěla říct. „Vím o tom. Mám přítele, který ví mnoho věcí, informoval mě o nich i o tom, kde Tě naleznu. Právě šalakové nás nutí pospíchat, už jsou blízko. To co jsi tehdy udělala, abys je zdržela se nezdařilo, něco je žene pořád dál.“ Abro si všiml jejího zaraženého výrazu. „Já,…omlouvám se, že jsem Tě tu tak přepadl, říkám Ti všechny tyhle věci a chci, abys jsi je jen tak akceptovala, ale víš, děje se toho v současné době velmi mnoho a já Ti musím ještě mnoho říct a vysvětlit. Teď už však musíme jít.“ Jako na potvrzení jeho slov, zazněly vesnicí poplašné výkřiky. Abro vstal a vybídl Taomi, aby jej následovala. Ta se však nehýbala a snažila se vstřebat ty náhlé změny. Abro k ní přistoupil, popadl za ramena a trhnutím ji postavil na nohy. „Jdeme!“ křikl a vydal se ke dveřím. Taomi to probudilo a rychle jej následovala.
    Vyběhli z hospody rovnou mezi zběsile pobíhající vesničany. Vládl zde zmatek. Děti plakaly a volaly rodiče. Ženy mužům pomáhaly obléci zbroj, nebo připevnit zbraň. Několik ozbrojených bojovníků na východní palisádě u brány na něco ukazovali a pokřikovali směrem k ostatním. Abro s klidem procházel mezi tím vším a mířil na opačnou stranu, než odkud přicházelo to, co všechny takhle vyděsilo. Minuli několik domů a za okamžik se nacházeli mimo ten shon, za jedním starším domem a dlouhým chlévem, odkud vycházelo tlumené bučení rozrušeného dobytka, na jedné straně a dřevěnou palisádou na straně druhé. Tyto stavby zde ohraničovaly celkem rozlehlou plochu.Jakmile se tam dostali, Taomi se otočila na Abra. „A co ti lidé tady?“ zeptala se.
    „Míří sem velká jednotka šalaků, my dva je před nimi nezachráníme. Zbytečně bychom zemřeli.“
    Tohle snad není možné! Pomyslela si Taomi a bezmocně rozhodila rukama. „A co děláme vůbec tady?“
    „Čekáme na odvoz,“ odpověděl Abro.
    „Jaký odvoz?“ podivila se Taomi.
    „Uvidíš,“ ukončil to Abro a trochu se pousmál.
    Od brány se najednou ozvala hromová rána, tu hned následoval řev mnoho hrdel, zvoucích do boje. Zaslechli zvuky bitky, které zákonitě následovaly výkřiky raněných a umírajících. K nebi z těch míst vyšlehly plamenné jazyky. Třeskot zbraní ale po nějaké době utichl. Chvílemi se ještě ozvalo radostné zavýsknutí, to když nájezdníci nejspíš našli někoho živého.Taomi tasila svou katanu. Její dokonalá čepel zpevněná mocnými kouzly, se ve slunci oslnivě zableskla.Abro ji ihned následoval, těžký meč s tichým sykotem vylétl z pochvy. Z meče, na první pohled podle nezdobeného jílce a hlavice vypadajíc naprosto obyčejně, se vyklubala zbraň s přenádhernou čepelí, pokrytou drobnými runami dvou druhů, které byly udělány tak, že se vzájemně proplétaly, kroutily a připomínaly dvě hadí těla. Abro ho držel v jedné ruce. Nezdálo se, že by mu to činilo jakékoliv problémy, i když pro svou velikost meč vnucoval představu velké váhy.
    Za nedlouho se zpoza rohu vyřítili dva šalakové na korzenech. Zkrvavenými meči točili nad hlavou, zuby odhalené ve šklebu, hledali další oběť. Abro k tomu bližšímu ihned přiskočil, dřív než si ho šalak vůbec všimnul, a plavým obloukem mu proťal hruď. Čepel meče ve spršce krve vyšla lehce z jeho zad. Ze smrtelné rány proudem tryskala krev a zbarvovala sníh v okolí. Druhý šalak se k Abrovi nahnul a zuřivě shora sekl na jeho rameno. Abro pozvedl meč k obraně. Avšak když se zbraně setkaly, povolil kryt a přikrčil se. Nepřátelská zbraň skoro nezpomalena pokračovala dál. Hned potom vyrazil bodnicí vpřed. Špice meče prošla přes spodní čelist do šalakova mozku. Ihned ho zabila. Z druhé strany domu mezitím na Taomi zaútočil s rozjezdem další. Bodl svým kopím. Taomi se však otočkou dostala mimo jeho hrot, sama sekla a uťala mu paži i s kopím. Bolestí skučícího šalaka někam odvezl splašený korzen.
    Zvuk bitky však neušel nevítané pozornosti. Během několika úderů srdce už se k nim sbíhalo několik desítek šalaků. Taomi a Abro couvli zády k palisádě. Abro se začal vesele smát a když se na něj Taomi zděšeně podívala, domnívajíc se, že je pomatený, ukázal prstem nahoru. Taomi vzhlédla vzhůru. Slunce jí zakryl obří stín. Než stačila zjistit, co to je, na prostranství mezi ně a šalaky se s majestátně roztáhlými křídly snesl drak. Svalnaté ještěří tělo pokrývaly lesklé modré šupiny, pevnější než ten nejlepší štít. Končetiny zakončené nebezpečnými drápy se teď zarývaly do mrazem ztvrzené země. Na dlouhém krku se ze strany na stranu kývala hrozivá hlava s tlamou plnou jako dýk ostrých zubů. Ale to, co každého zmrazilo a znemožnilo se strachem pohnout, byl pohled velkých žlutých dračích očí. Z jeho hrdla vyšel mocný řev. Nejbližší šalakové v hrůze popadali na zem.
    Taomi stála jako opařená. Jestli mohlo existovat něco, co vážně za nic na světě nečekala. Nacházelo se to právě před ní. Viděla jak Abro klidně doběhl k drakovi, po jeho zadní noze mu vylezl na hřbet a usedl na něco připomínající velké dvojité sedlo. Otočil se na ni se skoro dětským úsměvem na tváří a zavolal, aby ho následovala. On z toho má snad radost! Proběhlo jí hlavou. Bylo to šílené. Tak šílené, že se ani nemohla vzpírat. Rozběhla se k drakovi. Už se toho dnes stalo až příliš, připadla si jen jako nějaká hračka, až odtud zmizí, musí se jí dostat několika odpovědí…
    Dostala se k drakovi, vylezla na něj, tak jak to udělal Abro a usedla na to podivné sedlo. Ten jí ukázal, jak se chytit a přitiskl se těsně k sedlu. Taomi následovala jeho příkladu. Drak ihned zamával mohutnými křídly, odrazil se od země a za okamžik už stoupali k nebi. Šalakové kteří se probrali z omámení po nich vystřelili neškodně několik šípů. Drak i s cestujícími dvakrát zakroužil vysoko nad vesnicí. Mezi hořícími domy tam ležela těla mrtvých, kolem nichž kvetly na sněhu rudé květy smrti. Drak se natočil k západu a začal se vzdalovat. Na zemi postávající šalakové, které pro bílou kůži na sněhové peřině nebylo téměř možné rozeznat, je sledovali.

    Jeden pár očí, patřící postave v černém plášti, jež se jediná nedala přehlédnout, je však pozoroval mnohem zaujatěji. V těch očích byla zlost, nenávist a zklamání…

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Je to dobře napsané, i když některé pasáže nejsou dokonalé.
Ale tohle je sever převážně pro začínající spisovatele, proto myslím, že se to dá přehlédnout. Hodnotím nápad a zpracování, ne pár drobných chybiček...


 Uživatel úrovně 0

Tuax: Reputaci jsem ti strhl poprvé. A naposled, neboj. Nejsem tebou posedlý... A nevíš, kde bych takový kurs měl najít? Myslíš nějaký internetový nebo opravdový kurs do kterého bych musel chodit? Jinak se omlouvám všem, hlavně teda ObrLudovi, že kecám mimo téma (povídku).
Nyunyu


 Uživatel úrovně 0

Tuax: Dobře vím, že na soubojích musím ještě zapracovat. A je mi jasné, že jízda má jistou výhodu. Ale je tu ten jistý fakt, že ti dva přece jen nejsou obyčejny nuly :-) Budu se však snažit, aby to příště vyznělo více reálně. Jinak to s tím škublo. Je to sice více hrubější, ale chtěl jsem naznačit větší významnost.To by podlě mě zrovna např. to zpozorněla moc nevystihlo. Je ale dobré vědět, jak se na to ostatní dívají.

Díky vám oběma za ohodnocení.


 Uživatel úrovně 5

Nyunyu: Klidně mi strhávej reputaci každý den, když tě to baví. Ale nemůžeš srovnávat to co píšeš ty stím co vidíš tady. Tvé dílka jsou v úplně jiné rovině. A nejedná se o subjektivní názor, pokud bych měl hodnotit dle subjektivního názoru, tak tvé spisy vůbec neschválím, protože jsou o ničem. Pravda, máš fantazii a úpotenciál, ale nenaučil ses jej ještě využívat ke svému prospěchu... Zkus si absolvovat nějaký kurz jak správně psát povídky a příběhy, a budeš vědět o čem mluvím.

Tuax


 Uživatel úrovně 0

Já si myslím, že to je naprosto dokonalé. Velmi dobrý příběh a ještě lepší sloh. A ta věta To jméno s Taomi škublo. je podle mě právě dobrá. Ale to je subjektivní názor. A ten boj byl taky v pohodě. Jsou tady daleko horší. Ehm... třeba moje, viď Tuaxi...?


 Uživatel úrovně 5

Velmi povedené pokračování předchozího dílu. Povídka má určitý spád a náboj, což jenom dobře. Skrývá v sobě i špetku překvapení a celkem dobré popisy.
Až na ten závěrečný souboj není přiliš reálný, ale je poměrně dobře popsán. Ono boj proti jezdcům, není zrovna snadný...

No a pak, některé slovní obraty. Jako To jméno s Taomi škublo. jsou nevhodně použité. Lepší by bylo napsané například při zaslechnutí toho jména sebou Taomi cukla (škubla). Ale nejlepší by bylo vyhnout se slovu škubla, a nahradit jej třebaPři vyslovení toho jména Taomi náhle zpozorněla" atakpodobně, ale jinak je to velmi dobré.