Štěstí
| Autor: | Glain |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 12 |
Janovem kráčela Smrt. Měla dnes hodně práce a bude jí mít hodně ještě dlouho – psal
se rok 1347. Ulicemi pochodovali flagelanti a město páchlo utrpením lidí, jejich špínou a
jejich krví.
Smrt šla klidně ulicemi, vlezla do každého domu, všude měla co dělat. Nevadilo jí to –
byla už zvyklá. Vešla do domu bohatého obchodníka a zjevila se mu, přetnula jeho
život.
„Kde to jsem?“ zeptala se jeho duše.
„Na cestě do záhrobí.“
„Cože? Byl jsem pokorný služebník Boha, proč mne nechal zemřít?“
„Kterého boha? Jsou jich stovky a všichni žijí v myslích smrtelníků a sami se tak stávají
smrtelnými. Následuj mne,“ řekla Smrt a pokračovala v chůzi neznámou krajinou.
Obchodník byl zticha a vypadal, že není dalek pláči. Pak se ale rozpovídal. Vždycky se
rozpovídají, pomyslela si Smrt.
„Je mi… Bylo mi teprve třicet devět. Jen třicet devět let a z toho dvacet let dospívání –
to je jen devatenáct let skutečněho života… Tak málo.“
„Jak pro koho,“ odpověděla suše Smrt. „Byly miliony lidí před tebou a budou miliardy
po tobě. A pro hodně z nich bylo (a jistě bude) devatenáct let spousta času. Pro ty ostatní málo
– vždy jde jen o to, jak svůj čas využijete. Co ty, využil jsi ho? Žil jsi šťastně?“
„Já… Mohl jsem ho využít lépe,“ odvětil obchodník po chvilce zamyšlení.
„Škoda, že si to vždy uvědomíte až na této cestě.“
„Měl jsem ženu, ale nemiloval jsem ji. Měl jsem dvě děti, ale neměl jsem na ně čas –
musel jsem obchodovat a vydělávat. Měl jsem majetek a pohodlí, ale nudil jsem se. Nežil jsem
příliš šťastně.“
Smrt i obchodník zmlkli a po celou cestu bylo tísnivé ticho. Došli k černé řece, u
jejíhož břehu byla ukotvena loďka. V ní seděl převozník oděný v kutně a s tváří zakrytou
kápí.
„Máš spoustu času na přemýšlení o životě – možná víc, než bys chtěl a potřeboval.
Sbohem,“ řekla Smrt a měla se k odchodu.
„Počkej! Počkej ještě. Někteří lidé z východu mi říkali, že po smrti se znovu objevím
na světě živých, jen v těle někoho jiného. Měli pravdu?“
„Samotnou by mne to zajímalo. Měli?“
Janovem kráčela Smrt. Tentokrát vešla do chudinské čtvrti. Stačil jí kratičký pohled na
to, aby poznala, že tady bude mít práce ještě víc. A tak se zjevila černovlasé ženě, která jí
měla nejblíž. Vsadila bych se, kdybych měla s kým, že se nejdřív zeptá „Kde to jsem?“, říkala
si Smrt, když kosou přesekávala nit života.
„Necítím bolest. Zemřela jsem?“ zeptala se žena, když se ocitli v krajině
mrtvých.
„Ano, zemřela jsi. Následuj mne, prosím,“ řekla uznale Smrt. Tolik let už slouží, a
stejně ji ještě čas od času lidé překvapí…
„To je dobře, že už nežiji.“
„Proč?“
„Neměla jsem dobrý život. Vyrůstala jsem na vesnici. Utekla jsem odtamtud, nechtěla
jsem pracovat na poli a posloužit mužům, kdykoli se jim zachce. Ve městě to bylo stejné –
pracovala jsem jako šenkýřka v jedné krčmě. To byl jediný rozdíl od vesnice. Ne, vlastně
ještě v něčem se to lišilo – musela jsem držet ještě více mužům. Pak jsem byla bez práce a
žebrala, což mělo jednu výhodu – po čase jsem byla tak špinavá, nemocná a odporná, že jsem
se jich už nemusela obávat, už o mne žádný nestál.
Měla jsem tolik plánů… Ale stejně jsem je nemohla uskutečnit. Ke štěstí by mi stačilo
tak málo… Jenom přístřeší a klid. Každou minutu nudy bych si užívala, každou minutu bez
starostí o to, kde přespím a čeho se najím…“
„Ani nevíš, jak hodně to je,“ poznamenala Smrt. „Vím, o čem mluvím.“
„Copak je to tak mnoho, trocha ohleduplnosti?“
„Pro vás lidi určitě. Tak, už jsme tady. Nastup do té loďky a nech se převézt.
Sbohem.“
Pršelo a Janovem kráčela Smrt. Procházela se chudinskou čtvrtí, až narazila na starce.
Pil dešťovou vodu a pojídal zdechlou krysu. Jako všichni, kterým se dnes Smrt zjevila, umíral
na černou smrt. Možná měl ještě den života, ale Smrt, na rozdíl od mnohých lidí, znala soucit –
zabila ho hned.
Mrtvý se rozhlédl a rozesmál se – ne – rozchechtal se na celé kolo a chechtal se ještě
dlouho a po celou cestu si tiše chichotal sám pro sebe. Smrt trpělivě čekala – měla čas.
„Můžeme jít?“ zeptala se.
„Che che che, jistě jistě, proč ne, když už jsme tady, che che…“ odpověděl stařec a
ztěžka lapal po dechu.
Teď ho to napadne, pomyslela si Smrt, teď se zeptá.
„Já jsem mrtvý?“
„Ano,“ řekla Smrt a s jistou samolibostí si pomyslela, že ji lidé zas tak často
nepřekvapí.
„Ale to musí být omyl. Já přece dýchám, chodím, vidím, mluvím. Tohle je
smrt?“
„Ano.“
„V tom případě, che che che, je stejně tak dobrá jako život.“
„Pro někoho možná.“
Zbytek cesty proběhl mlčky. Ani stařík, ani Smrt se neměli na co zeptat, neměli si co
říct. Smrt svého společníka chápala – byl to blázen, a ti mají svůj vlastní svět, který neumírá.
Proto jen oni mohou být absolutně šťastní.
Janovem kráčela Smrt.
Věnováno Darcenovi
Diskuze
tolwyn: Šaty dělají člověka...
Tristan> No, rekl bych, ze hodnotit ten clanek v tomhle stavu je neobjektivni, ztraci to totize kouzlo, protoze se musis prilis soustredit na to kde konci jedna prima rec, kde zacina dlasi atd.
Já jsem to cetl ve verzi s odstavci, takze si dovolim hodnotit. Rekl ze je to povidka docela dobra, a bez pravopisnych chyb, coz se na tomhle serveru moc casto nevidi. je sice pravda, ze to neni fantasy, ale kdyz je to dobre, tak at si je to treba telenovela, mi to nevadi :-) Celkem tak 3,5...takze dam 4 no :-)
to je dobre, tak trochu do uvahy, skoda jen tech odstavcu
Glain: Velká škoda těch odstvavců. Ty přímé řeči se bez toho obtížně čtou. Osobně si myslím, že to mohlo být delší. Mohl si trochu prodloužit ty rozhovory. Bylo by to možná ještě zajímavější. Ale jinak je to dobré.
Mám jeden dotaz: KDE JSOU MÉ ODSTAVCE?!
Docela pěkná povídka celkem i bez chyb.