Někdy, někdy je život horší než smrt… T.

Ležím na posteli a čekám na Tebe, až se vrátíš z práce. Dlouhou chvilku si krátím čtením krásné knížky. Blíží se hodina Tvého příchodu a mé srdce se pomalinku, ale jistě stahuje do velikosti a tvaru scvrklého jablka…
Text v knize skoro vůbec nevnímám, musím se často vracet zpět a číst znova a znova. Po chvilce již toto napětí nevydržím a zahazuji knihu do kouta místnosti. Sedím a jsem notně rozzuřen, ale hlavně na sebe samého…
Vstávám, zvedám knihu, lehce ji opráším hřbetem ruky a narovnám pomačkaný list. Položím knihu na stůl a tentokráte ulehnu. Koukám na strop a bavím se jakýmsi hmyzem, který se plazí po stropě. Normálně bych ho smetl k zemi, ale dnes, dnes ne…

Náhle zarachotí klíč v zámku, já však nevstávám, abych Tě šel přivítat polibkem, jako tomu kdysi bývalo. Ležím, zauzlen do svého nitra a houknu přes místnost pozdrav. Odpovíš, mi svým lahodným hlasem, hlasem, při kterém se mi dříve podlamovaly kolena. Teď se mi však téměř hnusí…
Přicházíš, tvář máš veselou a já promýšlím všechny možné situace, jak změnit tuto frašku ve skutečnost… Hodím směrem k Tobě několik fádních otázek a Tvé odpovědi téměř nevnímám. Jsem zamlklý a mračím se na celý svět…

Uběhne nekonečně trapná půlhodinka a mé srdce již čeká onu osudnou ránu. Ležím však v klidu a na Tvůj pokus o polibek na rty, nastavuji tvář…
Tvůj obličej se změní, zamračí a náhle se vyjasní jako obloha za nejjasnějšího letního dne, dochází Ti to… Leháš si vedle mě do postele, snažíš se o konverzaci, ale přese všechnu snahu nás obou, se to prostě nedaří… Začínají první narážky a já již tuším, že se čím dál tím rychleji houstnoucí vzduch, změní ve strašlivou bouři…

Cítím to dusno hádky, která má teprve začít. Cítím to proto, že v poslední době jich bylo nepočítaně a dnes to dopadne zrovna tak. Pomalu odrážím Tvé útoky a sám občas přecházím do protiútoku a chrlím ze sebe své logické závěry. Po chvilce dusno opadává a my oba mlčíme. Ale to ticho je strašnější než jakýkoliv řev bolesti či smrti… Otáčíš se na bok, přeješ si, abych se Ti podíval do tváře a v ten moment, kdy se naše pohledy setkají, pochopím, že jsem Tě již navždy ztratil…

Otevíráš ústa, nabíráš dech a Tvé překrásné hnědé oči, zaplavují slzy… Začínáš mi vysvětlovat, že takto to dál nepůjde, že prostě již nemůžeš, že poslední měsíc se mnou pro Tebe byl utrpením. Mluvíš květnatě, ostře, bolestivě, pravdivě i lživě. Nechávám Tě domluvit a snažím se něco říci. Po chvilce mi však skočíš do řeči a já zvyšuji hlas, přestože se snažím býťi stále vážný a klidný. Avšak stěží zadržuji slzy a jsem si jist, že si toho nevšímáš… Stále dokola opakuješ svoje stupidní argumenty, až mě z toho začíná bolet hlava. Pomalu se uklidňuji, pomalu dýchám a Tvé hloupé řeči nevnímám…

Za chvilku si toho všimneš, což Tě jen více rozzuří a přecházíš do příšerného finále. Přebíráš všechnu vinu na sebe, což se Ti snažím rozmluvit, protože za rozpad vztahu či manželství, mohou vždy dva….

Uteklo jen pár minut a již je po všem. Během pár chvil, jsem oba zahodili svůj budoucí život, své přátelství, přestože si oba bláhově slibujeme, že mezi námi zůstane… Zahazujeme své společné sny, ale i svou minulost, všechen ten přenádherný čas, všechny ty dny, týdny, měsíce, roky…

Zahalíš se do pláče, zatím co já to jdu vyřešit po svém a pořádně si přihnu. Ty ležíš na posteli v slzách, já se topím na křesle v alkoholu a skládám báseň. Ach, tentokráte to ale již není báseň pro Tebe, teď už je to jen pro mě. Skládám jeden verš za druhým, odhaluji v něm svou shnilou podstatu a v každé sloce vyznávám svou bolest, svou slabost, svou krutost, svou lásku…

Uběhne krátký čas a já opět lehám vedle Tebe do postele. Naposledy Ti dávám pusinku na čelo, abys mohla usnout, naposledy mi usínáš v mém náručí… Zavírám oči a zpod víček, mi začínají vytékat těžké kapky slz. Pláči bolestně, ale potichu, abych Tě neprobudil…

Ráno oba společně vstáváme, ale večer, večer se do našeho malého hnízdečka navracím sám…

Otočte se ke svému příteli, ke své lásce a řekněte jí, prosím, jak moc Vám na ní záleží, jak moc ji, či jej máte rádi, jak moc jej milujete…