Něco tady bylo, a on to věděl. Něco v tomto lese; v jeho lese. Něco temného. Něco zlého a krvavého. Ano to něco bylo cítit smrtí. To něco! Něco!

Po ránu si vyšel na obyčejnou procházku. Vždy se chodil dívat po lese zda zvířata něco nepotřebují. Nyní zjistil že je jeho pomoc vyžadována.

Oldhart byl dobrý hraničář. I když ne tak starý, jak by si mohl někdo myslet. Měl rád les ve kterém žil. Narodil se tu. Chránil ho, a opatroval. Celý život se staral o tento les (možná i hvozd, malej) a teď mu někdo ubližuje!

Už to cítil, bylo to blízko, blíž, ještě blíž.

Prudce se otočil. V křoví se něco šustlo. Tohle nebylo zvíře. Pokračoval dál, ale pocit bezmocnosti a pach smrti se houpal nad Oldhartovo vědomím.

To co spatřil ho nejdřív polekalo a pak zarmoutilo. Všude byli cáry masa. Srna rozsápaná na kusy. Tohle nemohlo udělat žádné zvíře, tím si byl jist. Znovu ten šustivý zvuk. Byla to další oběť? Chce ho to také zabít? Proč má takový pocit, že to jde po jeho stopách tam odkud přišel? Příliš moc otázek pro příliš mladého hraničáře!

Vrací se to k němu do chatrče! Musí to zastavit. Vždyť je tam jeho žena a jeho dítě. Rychle se otočil a běžel zpátky. Sám dobře věděl, že už je pozdě.

Zlé stíny se zhmotňovali nad malým a zapomenutým hvozdem beze jména. Možná, že jméno měl, ale to už je dávno zapomenuto. Zlo bylo tady, obyvatelé lesa dobře věděli, že nepřežijí tuto noc.

Oldhard běžel co mu jeho nohy stačily. Náhodný divák by řekl, že mu stromy ustupovali. Ani se nezastavil nad rudavě mokvavou hromadou, která bývala nejspíše medvědem. Chudák, nedopadl lépe než ta srna. Zvedl se mu žaludek…

Thalia byla unavená, její synáček jí dával opravdu zabrat. Malý Hard jí vytrhl z pletení nejmíň stokrát, zase brečel. Chtěla se zvednout, ale najednou přestal. Co se stalo? Asi se uklidnil, řekla si. Zase si sedla a pomalu usínala.

Ze dřímoty jí vytrhl šramot vedle v místnosti. Šla se podívat. Oldhard se asi vrátil. To je dobře. Často chodil po lese, staral se o klid a blaho všech jeho obyvatel. Není to poprvé co byl pryč tak dlouho. Ale dneska se opravdu bála, měla pocit, že se něco stane.

Šla se podívat na syna, začala křičet. Jeho kolébka byla celá od krve. Jeho ručička ležela na zemi a hlavička tu nebyla vůbec. Rozběhla se do kuchyně a vzala ten největší nůž co našla. Rychle se otočila.

Stála tam stvůra, ztělesnění zla. Vypadal jako člověk až na mrtvolně bílou tvář a dlouhé zuby. Špičáky. Dobře věděla že upíři neexistují, a že jsou to jen pohádky. Ale tenhle si to jistě nemyslel. Skočil po ní. Hodila po něm nůž ale ten se zabodl do té stvůry jako do stromu a nic.

Už neměla sílu vzdorovat blížícím se tesákům...

Chatrč stála nedotčená, opuštěná, a tichá.

Vešel do chaty. Spatřil svou ženu. Ten medvěd dopadl lépe.

Vypadal jako člověk. Otočil se, podíval se na Oldharda. Ale nebyl to člověk. Měl mrtvolně bledou tvář a dlouhé špičáky. Hodně vrásek. Celý vrásčitý obličej zkroutil do podivného šklebu. O upírech už slyšel, ale prý vypadají jako lidé. Jen kousnou do krku a vysají krev. Ale také slyšel, že je to jen pohádka. To co viděl, pohádka nebyla. Přál by si aby zazvonil zvonec, ale tak jednoduché to nebude.

Věděl že by měl uprchnout, nebo vytáhnout meč a bojovat, ale chtěl zemřít. Neměl proč žít. Zahodil meč a čekal na smrt. Možná kdyby bojoval možná by i vyhrál, ale to nebylo nyní důležité. Cítil jenom takové štípnutí. Zrak se mu zalil krví. Pomalu ztrácel cit v nohách a pomalu i v celém těle. Chvilku to bolelo, ale pak ho zalila nádherná úleva. Ve smrti je asi něco krásného...