Kap.. kap.. kap..

Kap.. kap..

Cestou z hlavní místnosti nakouknul do východní chodby. Ze zamřížovaného okna na něj koukal znetvořený obličej a prosil o zabití.

Uvolnil ze své mysli trochu energie aby ovládl nemrtvého a tím jeho již zmučené duši způsobil další nepředstavitelná muka. Necítil lítost, je to přece jen věc, nemyslící tělo ne? S hlavou plnou myšlenek na to kapání došel do knihovny. Dnes je sám, jeho nejlepší přítel Ďáblík, tvor kterého si vyvolal tajemným rituálem z jiných dimenzí, má volno. Odcestoval do města. Mohl se přemisťovat prostorem podle své libosti. To Dymagiona fascinovalo. Jeho takové přemístění stálo nemálo úsilí.. Ale Ďáblík byl hned tu, hned tam a vůbec ho to nevysilovalo.

Dymagion ďáblíkovi iluzí vtiskl podobu desetileté dívenky. Byl opravdu roztomilý. Povolil dívence (ďáblíkovi) zabít dva lidi. Ne víc. Jejich těla musí donést; budou z nich dobří nemrtví. To, že je Ďáblík daleko neznamená že jeho myšlenky necítí, ale je natolik daleko že se nemůže podívat jeho očima. Uvolněním malého množství energie by s ním mohl telepaticky promluvit. Ale proč by to dělal?

Nemůže se dočkat až jeho armáda nemrtvých zrůd bude kompletní. Jeho mysl se jen tak trochu plní obavami, že ji nedokáže ovládat najednou. To musí ještě promyslet. Teď je v knihovně a hledá něco, čím by zahnal nudu. Do ruky mu padla kniha o nekromacii. S knihou v ruce si šel sednout do houpacího křesla. Když znovu procházel kolem zamřížovaného otvoru, civěla na něho prázdnými důlky vybělená lebka kostlivce.

Vyslal ze svého prstu modrý proud energie. Střípky kostlivé hlavy se rozletěly po cele.

Konečně usedl do houpacího křesla a listoval ve své knize. Bylo to víceméně bezcílné, ale nějak cítil, že by mohl najít způsob jak ovládnout armádu nemrtvých. Padlo mu do oka několik možností. Třeba uvolnit obrovské množství energie a rozprostřít ji do myslí všech vojáků. Ale takové mrhání magickou energií se mu vůbec nezamlouvalo. A navíc, těžko velet všem jednotlivcům. Druhá možnost byla velmi podobná prvé. Ale kde sehnat těch padesát oddaných mágů? Třetí varianta už nepřicházela v úvahu vůbec. Měl rád své tělo a stát se Líčem opravdu nechtěl. Jeho matka byla elfka a elfové přece žijí věčně. Nebo ne? Tak na co se stát nemrtvým čarodějem? Ale pak ho zaujala možnost, která už snad byla v minulosti pooužita. Aspoň to píšou v té knize…

Pokusy s vyššími nemrtvými už sice dělal, ale jsou to pořád hlupáci a nedokážou splnit žádný trochu složitější úkol. Ovšem to, na co narazil teď, to ho mimořádně zaujalo. Upír.

Kap... kap...

První co ho zaujalo na tomhle městě bylo to, že je tu spousta lidí. Ďáblík měl rád hodně lidí. To proto, že měl postaráno o zábavu a proto, že bylo z čeho vybírat. Viděl skupinu dětí, jak hrají tu směšnou hru, které říkají kuličky. Pokradmu, jak už to tak v celém světě desetileté holčičky dělají se přidal ke hře. Jeho magické schopnosti nebyly tak veliké jako jeho pána, ale uměl tři kouzla a měl malé množství magické energie.

Půjčil si od dětí pár kuliček a začal vyhrávat. Bavily ho lidské dětské hry. Když všechny děti obral, vyslal ze svých pařátků malý energetický výboj. Zasáhl jednoho z chlapců (nemohlo mu být víc než deset let) do pravého oka. Ostatní děti začaly křičet. Propukla panika. Ďáblík se pousmál; byl šťasten. Pomocí vrozené teleportace unikl jakékoli pozornosti dospělých. Chlapec byl samozřejmě na místě mrtev. Jmenoval se Krifl. Jeho otec je dřevorubec. Matka mu zemřela již dávno. Dokonce tak dávno, že si jí vůbec nepamatoval. Zemřela totiž ve stejný okamžik, kdy on se narodil. Jeho otec, mu celý jeho krátký život svými činy naznačoval, že by byl raději, kdyby přežila jeho žena než on. A nyní je mrtev. Poslední co mladého chlapce napadlo bylo, že konečně spatří svou matku.

Strážný jenž pozvedl tělo chlapce v náručí, nežil o nic déle, než se vůbec stačil hochovi podívat do krvavé tváře.

Ďáblík se vracel. Dymagion ho cítil úplně stejně jako, cítil průvan na svém obličeji. Jeho myšlenky mu byly jako jeho vlastní, vlastně do rituálu rozdvojení vložil kousek své duše. Prakticky je to stvoření část jeho já. Na onen rituál si moc dobře vzpomíná. Jak by taky mohl zapomenout. Takovéto zážitky si člověk.. ehm elf zachová dokonce života.

Vše dobře připravil. Oheň, tělo, vonné svíce, pentagram a další potřebné věci pro rituál. Dymagion se těšil- prakticky se nemohl dočkat, o rozdvojení duše toho spousty četl. Připravoval tento rituál hodně dlouho. Začal se zaříkáním. Jeho dominantní hlas se nesl jeskyní, již si sám pomocí magie kdysi vyhloubil. Temné zaříkání bylo sice hrůzostrašné, ale krátké. Během malé chvíle padl kouzelník na kolena v nepopsatelných křečích k zemi. Jeho duše se něco dotklo. Jakoby mu někdo ruku plnou drápů vrazil do plic a snažil se mu utrhnout část srdce. Drápatá pazoura mu ožírala nejen jeho duši, ale i mysl a tělo. Omdlel.
Po hodinách spánku a zlých snů se probudil a sním i jeho nový přítel Ďáblík. Mohl mu tenkrát vymyslet lepší jméno, ale tohle ho úplně vystihovalo. Jeho démonický vzhled nedal jinou možnost pro jeho pojmenování.

Mark se procházel po městě. Jako strážný neměl v tomto poklidném městě moc práce. A chtěl, aby to tak zůstalo. Ale to mu osud do vínku nedal.

Ozval se jekot, dětský jekot. Zmatek. Rychle se vyděšený strážce zákona běžel podívat za zdrojem toho všeho. Viděl zraněné dítě. To co následovalo potom, vyděl Mark spíše zpomaleně. Zvednul dítě do náručí, ohlédl se na stranu a spatřil démonické stvoření. Něco se blýsklo a jeho oči už nikdy nic nespatřily. Možná, že začas na něco kouknout mohl, třeba v příštím životě nebo v životě posmrtném, ale to neví ani on.

Mág byl šťastný. Jeho srdce plesalo. Tělo jenž jeho přítel přinesl ho nanejvýš uspokojovalo. Z těla chlapce bude průměrná zombie, ale z těla muže bude to co on ze všeho nejvíc potřebuje.

Tělo uložil do temné komory. Ještě nebyl ten správný čas. Položil Marka na ledovou podlahu v asi nejtemnější místnosti na světě. Po té Dymagion napřáhl ruce dopředu a zamnul prsty. Kde kdo si myslí o magii že je jednoduchá, ale nikdo neví jak blízko je pravdě. Je také pravda že každý by zmražení těla, považoval za zázrak. Takovéto kouzlo umí každý kouzelnický učeň. Možná že ne všichni učni, ale ti lepší určitě. Z prstů čaroděje vyletěl proud bleděmodrého světla. Již ztuhlé tělo nešťastného strážného ztuhlo na tvrdost kamene. V místnosti začala být celkem zima a tak mág odešel. Tělo využije později. Nyní je na čase začít shánět krev.

Dymagion pověřil Ďáblíka prostým úkolem jít do města s čarodějem a pomoct mu při promyšleném plánu. Mág potřeboval krev. Tolik krve, že by jí nepojmulo ani pět sudů. Tolik krve se nedá sehnat z několika mrtvol. A proto plán spočíval v únosu desítek lidí. Ďáblík projevil svému pánovy slabý náznak nejistoty.

Ďáblík si nebyl jist. Je správné držet v jeskyni několik desítek lidí? Nebolí to taky ty lidi když jim bere pán krev po džbánech? Jeho svědomí začalo -i když by nemělo- pracovat. Ďáblík dostal strach. Co když pán přijde na mé pochybnosti? Ne být zlý, tak mně můj pán stvořil.

Sergus a jeho rodina byla mezi těmi co byli také uneseni. Jeho manželce Hedvice i dcerce Lilit stékali slzy po tváři. Jemu krev brali už dvakrát, ví že po třetí to nepřežije. Hedvika byla použita už také jednou. Lilit zatím nic neudělali. Naštěstí. Sergus se zmítal v horečkách. Měl tak málo krve že jeho tvář byla bílá jako stěna.

Otevřeli se dveře a do místnosti vešlo to démonické stvoření. V rukou držel ten zlý vynález. Vypadalo to jako rukavice. Akorát, že do tohoto zařízení se strčila ruka a ten ďábel vám ji sevřel, do dlaně, prstů, a do žil se zabodli malé trny a začaly vám sát krev.

Celé předešlé události jako by byli v mlze. Seděli u stolu a popíjeli čaj. On a jeho žena Hedvika. Lilit si hrála na zahradě. V té mlze si všiml, že asi skákala se švihadlem. Také vzpomínal že na zahradu přiběhlo malé dítě. Něco si říkali, když ale to cizí dítě vztáhlo ruku a šáhlo Lilit na rameno, Lilit upadla, jako by usnula. Sergus se rychle zvednul a rozběhl se. Ale zčista jasna se tam objevila neznámá osoba. Podívala se z pod kápě na Serguse. Ty oči a temná tvář bylo jedna z nejhrůznějších věcí co kdy zažil. Také ta tvář je poslední co si pamatuje než se vzbudil zde.

Ďáblík pomalu obcházel lidi schopné dát krev. Od prvního si vzal celý pohár a od druhého dva. Došel k starému člověku který už krev dával dvakrát vedle něj seděla žena s dítětem v náručí. Ukázal na to dítě.

Celý předešlí život už jakoby zapomněl. Sergus si jen těžce vzpomínal jaké to bylo třeba minulý měsíc.

Bylo léto, nádherná vůně obilí byla cítit všude. Hedvika spatřila jak se z pod klasů vynořuje malá postava. Lilit si zase hrála na poli. Honila vrány od strašáka ke strašáku. Sergus neměl rád když pobíhala po poli jako splašená. Mohlo se jí něco stát. Přece jenom byla malá a křehoučká.

Serguse přepadl záchvat hněvu. Jeho mučit můžou, ale desetiletému děťátku ubližovat nebudou. Chtěl vyskočit po tom ďáblovi, ale malátnost způsobená nedostatkem krve se ozvala. Upadl.

Lilit chtěla vejít do domu ale ve dveřích stál Sergus.

Lilit pouze sklopila hlavu. Věděla že to má zakázané a přesto tam šla.

Ďáblíkovo svědomí opravdu dostávalo zabrat. Tohle nečekal. Proč? Proč se ten muž chce obětovat? Jeho úmyslně zlá mysl to nedokázala pochopit. Jak někdo může vyměnit svůj život za cizí. Za nikoho by Ďáblík život teda nedal, tím si byl jist. Snad jen s výjímkou jeho pána. Ale on je jeho pán a co řekne musí on jako sluha přece splnit, ne?
Ano byl fascinován, ale také vyděšen, tímto pro něj neznámým lidským chováním. Proto se také možná rozhodl tak neracionálně. Tak ne „zle“. Tak spontálně. Ano ušetřil to dítě.

Sergus prosil a žadonil o život své dcery. Klečel na kolenou a jeho žena brečela. Ďáblík pouze kývl. A začal zbídačenému muži nasazovat železnou rukavici. Sergus cítil už jen slabě píchnutí do všech prstů pravé ruky. A začalo mučení.

Lilit ho poslechla a na poli si už nikdy nehrála.

Lilit bylo teprve deset a výjev otcovy bolesti ji velmi poznamenal. Hedvika objala svou dceru, snažila se jí zakrýt oči, ale už bylo pozdě. Řev jejího otce se rozléhal chodbami. Lilit vystřelili rudce k uším. Nechtěla to slyšet. Ten řev byl strašný. Otcův jekot od nasazení rukavice po jeho smrt trval jen několik vteřin, ale každá sekunda byla pro Lilit celá věčnost.

Lilit poslechla a na pole se nikdy neodvážila vstoupit.

Ano, měla ho ráda a proto poslechla./p>

* * * * *

Zemřel, snad našel klid duši. Ano obětoval se a zemřel. Ďáblíkova mysl byla překvapena. Opravdu nevěděl že někdo tak podřadný jako člověk je schopen takového činu. Hloupého činu –to musel uznat- který zachránil to dítě. Teď se mohl rozhodnout co dál. Buď se zachová zle, tak jak byl stvořen a jelikož potřebuje krev tak jako tak, vysaje ji i dítěti. Nebo splní muži poslední přání a ušetří ji. Nemohl se rozhodnout. Možná by se mohl svěřit pánovy se svými pochybnostmi. Ušetřil ji. Nechá si to projít hlavou. Nyní jen prošel pár lidí a pobral krev. Sud plný tekutiny znamenající život odnesl pánovy.

Ďáblík začal pociťovat další neznámý pocit. Strach.

Ďáblík byl přímo prosáklý strachem. Snažil se přečíst co jen na tom červeném rubu bylo napsáno. Snažil se to přečíst ale také se strachy ani nehnul z místa. Všiml si to a strach se proměnil v hrůzu.

Hedvika seděla na podlaze a tvrdě spala. V náručí držela svou dceru. Lilit se klepala nedokázala pochopit že její otec je mrtev.

Když do místnosti vstoupil ten démon Lilitina matka sebou trhla. Ta stvůra ale vypadala nějak jinak. Měla nepřítomný pohled jako zombie. Lilit koukala na přibližující se ďábelské stvoření. Mířilo k nim.

Kolkolem to shlídnul a zjistil že má asi už vše co potřeboval. Tělo Marka. Krev. Magické svíce. Ale něco a to něco bylo důležité, mu chybělo. Na oživení upíra je potřeba právě ta síla, co pohne jeho údy. Ano Krev Behemontů. Těch stvůr z hor u Zubové zátoky. Musel se tam vydat.

Dymagion se musel rozhodnout co nyní udělá, zda vezme Ďáblíka sebou nebo ho tu nechá aby se staral o vše sám. Nebyl si ale vůbec jistý zda mu to tu má svěřit. Už ho sice spravil ale co když se u něj ukáže další chyba. Ne. Musí to risknout. Vydal se z balit si věci. Měl malý cestovní batoh. Uložil do něj svou křišťálovou kouli. Malou knihu kouzel s kouzly potřebnými ve velkém mrazu. A cestovní magickou krabičku s věčným plamenem. Do zbytku batohu na skládal zásoby jídla, pokrývku a spací pytel. Vzal si sebou dva tisíce zlatých které si opatrně uložil do měšce. Na sobě měl svůj hábit s hvězdami a půl měsíci. Jel na koni. Sebou si vzal ještě jednoho koně a na toho uložil zatím svůj batoh a batoh s náhradními šaty. Kožichem a jiným teplým oblečením.

Ďáblíka pověřil vším co má udělat. Nyní je už Ďáblík zlý tak jak má být a ne tak soucitný, tak nerozumný. Odjel. Měl dalekou cestu až k zubové zátoce. Pak lodí přes zátoku do hor a v horách najít Behemonta.

Cesta ubíhala dobře. Občas se zastavil v nějaké vesnici aby doplnil zásoby ale jinak se snažil jet rychle. Po cestě nepotkal nikoho zvláštního.

Už z dálky viděl známý přístav v Zubové Zátoce. Jeho jméno bylo prosté a říkalo o něm to hlavní, kde je. Jménoval se prostě Přístav v Zubové Zátoce. Když jeho pohled spočinul na velkých třech Zubových věžích pokynul na něj pocestný.

Dymagion pomalu slezl z koně. Prohlídl si zjev toho, co si dovolil zastavit mága jako on, na důležité cestě.

Písknul a zpoza stromů se objevily další muži. Když se mág tak kolkolem rozhlédl, odhadl jejich počet na dvacet.

Banditův strach by byl poznal i nevidomý. Jeho oči mrkali a nohy se mu klepaly. Čaroděj jen napřáhl ruku a rychlým pohybem ji vrazil muži do hrudi.

Srdce ještě pulzovalo když je mág držel v ruce. Po té přešel čaroděj ke svému koni. Ostatní bandité jen stáli a vyděšeně zíraly. Strach je přimrazil k zemi. Nepotřísněnou rukou vytáhl ze svých věcí sklenici. Vložil srdce do nádoby.

Do přístavu už dojel bez problémů. Koně umístil do stáje. S podkoním byl už domluvený. Nyní si musí ještě promluvit se správcem. Urovnal si svůj klobouk posetý hvězdami. Musí přece vypadat důstojně i pro pouhého správce loděnice. Důstojnost za každé okolnosti je jedna z nejdůležitějších vlastností které Mág má. Čaroděj který nemá důstojnost a autoritu nemá nic. Důstojnost a autorita je někdy více než samotná kouzla. A tak se vydal –řádně upraven- do loděnice.

Čaroděj jen pokrčil rameny, proč tomu prosťáčkovy neříct kam jedu. Stejnak jeho malí mozek nepochopí mé činy.

Na lodi bylo tedy jedenáct lidí. Terik jako kapitán lodi vydal příkaz a tak se vydali přímou cestou do Pustin.

Kapitán přidělil tomu kouzelníkovy tu nejlepší kajutu na lodi. Musel. Ne že by byl Terik vlezdoprdelka, to ne. Ale ne každý má rád na pěst širokou díru v žaludku od blesku. Ten poklad musí být ale jmění. Pomyslel si. Kapitán nyní seděl ve své kajutě a přemýšlel. A mezitím host na lodi, mocný mág, syn mocné čarodějky a zlého piráta, Meditoval. Terik nemohl tušit že by někdo jel do pustin jen tak pro něčí krev. Jeho mozek byl zahlcen představami o velikém pokladu a bohactví. Nemohl tušit zradu.

Cesta uběhla velmi brzo. Čaroděj svými kouzly urychloval loď. Kdejaký námořník by za takového čaroděje dal nevimco. Přece jenom vehnat mávnutím ruky do plachet vítr se hodí vždy. Proto byla loď u břehu ledových pustin brzy. Byla tu zima. Velká zima.

Ukotvili se u velikého ledovce a sešli se dolů. Když Terik přicházel, Čaroděj již rozprávěl z kočím vlčího spřežení. Dvoje dlouhé saně s osmi vlky kočírovali totiž dva zkušení stopaři a znalci pustin. Kapitán trval na tom aby vzali alespoň dva boje schopné muže. zbytek hlídal loď. Celá výprava byla docela komická. Šest chlapů v kožichách. Ale právě kožich vytužený tukem z Thrallů, kteři žili v pustinách, poskytoval jedinou ochranu proti mrazu jenž doslova zabíjel. Na saně začali muži nakládat zásoby a spací pytle. Pytle ve kterých bylo opravdu teplo. Dargos a Heafol, Terikovi nejlepší válečníci, seděli na konci jedněch saní. A mág Dimagion s Kapitáne Terikem na druhých. Jejich saně řídil Kseadel. A na jméno druhého řidiče si zrovna Terik nemohl vzpomenout.

Byli na cestě už osm dní a Terik začínal být netrpělivý.

Nenáviděl kouzelníky pro jejich vypočítavost. Ale nenáviděl to jeho ucho. Jak se při rozhovoru otáčelo i s jeho hlavou. Ta nechutná špička jeho ucha mu opravdu vadila. Nic proti elfům neměl, ale na lodi je mít nemusel. Ale tohohle parchanta neměli rádi ani elfové. Půlelf to je strašný smilstvo. Fuj.

Nenáviděl moře, nenáviděl námořníky a hlavně nenáviděl lidi. Hlavně svého lidského otce. Ale dokud je třeba řídit saně, potřeboval ho. Sám se zabýval magií a ne řízením saní. Proto je taky neuměl řídit a oba vůdci tažných psů byli Terikovi muži a byli mu hluboce oddaní.

Dargos a Heafol, Terikovy nejlepší válečníci již třímali v rukou zbraně. Dargos byl chlap jako hora a velikost jeho obouruční sekery tomu napovídala. A Heafol byl zase jeden z nejlepších šermířu co kdy Terik měl na lodi. Terik se nebál Nějakých Thrallů přece jen jsou tu ti dva a jetu také ten půlelf. Ale pro jistotu si nabyl kuši. To samé udělali i stopaři. Z kopců vyběhla skupina tak deseti chlupatých monster. Kapitán lodi se lekl tak tohle jsou ti kteří poskytli svůj tuk na naše kožichy? Terik sice vystřelil ale strach způsobil jeho minutí. Zprava uslyšel čarodějovo mumlání. A zleva výstřely a rychlé nabíjení kuší. Blížila se k nim hora masa, stopaři nazývaná jako Thrall. Ta bestie měla v sobě tak deset šipek, z toho jednu v oku. Přesto byl Dargosovy mocným soupeřem. Vpravo z mágových rukou vylétl oslepující záblesk a řetězový blesk prošel třemi obřími medvědy. Další Thrall prošpikovaný šipkami napadl Heafola. Jeho meč byl sice rychlý, ale proti tvrdé kůži těchto zvířat byl Heafol bezmocný. Další dva chlupatci začali požírat tažné psi prvních saní. Když Terik uviděl jejich cákající krev a cáry masa, omdlel.

Kdyby nebylo Dimagionových blesků, nevyvázli by určitě tak lehko. Přesto, že přišli o jedno spřežení a jednoho vojáka, mohou v cestě pokračovat. Zásoby se jim na jedny saně nevejdou, a tak všichni přebírali zásoby, které tady nechají. Kromě Dargose, který ve zmrzlé zemi kopal mělký hrob pro mrtvého přítele. I tak silný muž jako je Dargos, mohl někdy plakat a to byla právě tato chvíle. Svůj meč zabodl do zemně a z natahaných kamenů navršil malou mohylu.

Kouzelník se otočil na Terika. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Není čaroději k užitku, a navíc se nebude muset dělit o poklad.