Následující den
| Autor: | Deek |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 10 |
Krajina se mění. Už není tak zelená a osvěžující, místo pěkně rostlých stromů a keřů se zde vyskytují rostliny, jež se zdaleka nepodobají tomu, co známe. Vše je tmavější, nehostinnější a tajemnější. Odevšad je cítit pach všudypřítomného zla. A přeci je tu něco, tedy spíše někdo, z nehož nevyzařuje zlo, někdo, kdo sem nepatří. Muž s tmavým pláštěm. Z ostře řezané, avšak sympatické tváře, se dá vyčíst dlouhodobé utrpení, zloba a smutek. Přesto jde lehkým krokem mladého muže na vrcholu svých sil.
Co tu pohledává? Nemůže se tu dočkat ničeho dobrého.
Cestuji již mnoho dní. Jdu stále vpřed, bez ohlížení. Na začátku své cesty jsem byl chlapec, který neznal tvrdost života. Ale teď? Jsem muž. Zocelen strastmi a bojem. Přesto to ale není tak dávno, kdy jsem neznal, jaké to je, probodnout živého tvora, cítit kouř ze spáleného lidského masa a ohlušující ticho po boji. Neznal jsem pravý význam slova smrt. Nyní se však každý den setkávám se smrtí tváří v tvář, cítím, jak snadné je, nechat ji nad sebou zvítězit. Ale já se nedám, nemůžu ji nechat zvítězit, dokud nesplním svůj úkol. To jediné mě žene kupředu, pomsta. Zastavím se a rozhlédnu. V dáli zahlédnu vesnici. Chvíli váhám, ale nakonec zvítězí vidina koupele, čistého oblečení a slušného jídla. Po chvíli narazím na cestu, jdu po ní až před bránu vesnice. Rozhlížím se, nikdo mě nezastaví? Pokračuji dál a sleduji okolí. Divná vesnice. Lidé si mě nedůvěřivě prohlíží, ale pak jen zalezou do svého obydlí a zavřou dveře. Hm, tomu říkám pohostinnost. Mé kroky mě vedou neomylně k hospodě. U břichatého pupku? To jsou názvy, usměju se. Vzpomenu si na naší hospodu Pod zelenou lípou ... Ne, zanechám snění, nemá to smysl. Buším do dveří, dokud zpoza nich nevykoukne téměř plešatá hlava hostinského s odulou tváří a tenkými rty.
„Co tu chceš?“ otáže se nevrle. Hm, čím dál lepší.
„Chtěl bych se najíst a složit někam hlavu na noc“
„Kdo jsi?“
Sám nevím, nahlas však řeknu: „Jsem Timir, syn farmářův.“ odvětím na jeho otázku.
„Co pohledáváš v tomto kraji?“ ptá se dál.
„Naše vesnice vyhořela a já putuji nazdařbůh světem.“
Tu se hostinskému na tváři objeví úsměv. „V tom případě pojď dál, doufám, že se ti tu bude líbit.“ Přestože přesně netuším, čím jsem si získal jeho sympatie, vejdu dovnitř.
„Vidím, že tu není moc lidí.“ Popravdě tu není ani noha, kromě kulaťoučké hostinské, která za pultem utírá sklenice.
„To víš, sem moc lidí nezabloudí. Je zlá doba, nic nám nepřeje a tak máme strach sem někoho pustit.“
„No, všiml jsem si, to je to tak zlé?“
„Ještě horší,“ kroutí hostinský hlavou. „Je dost nebezpečné vycházet ven, ani vesnice si není jistá před loupeživými skřety. Protože však platíme kruté daně, nechávají naší vesnici na pokoji. Avšak to ji zase vystavuje napospas jiným nebezpečenstvím.“
„Pak tedy nechápu, proč se neopevníte. Všiml jsem si, že vstup do brány nikdo nehlídá. Proč?“
„Ach, rádi bychom, ale všechny bojeschopné a mladé muže nám skřeti vyvraždili, když jsme se postavili na odpor. Nechali jich žít jen pár. Já jsem jeden z těch šťastlivců.“ Zanechám na chvíli otázek a vrhnu se na jídlo, které přede mě postavil. Hostinský si mě se zamyšleným úsměvem prohlíží.
„Ty tedy nikam nepospícháš, cizinče?“
S neznatelným zaváháním přikývnu a podotknu: „Timir, jsem Timir.
„Víš, měl bych tu pro tebe práci ...“ Zbystřím. „ Jak jsem řekl, celá naše vesnice je bez mužů. Ovšem nedaleko je skrytá spřátelená vesnice elfů. Ti by nám mohli pomoci. Potřebujeme jim však poslat vzkaz. Zatím nikdo, kdo se toho odvážil, se živý nevrátil. My nejsme bojovníci, ty však ano,“ podotkne a pohledem dává najevo, že jako bojovník nejspíš opravdu vyhlížím. Je pravda, že jsem utržil jeden šrám na svých cestách, který se mi táhne od kořene nosu až k obočí. Ale to ze mě nedělá přeci bojovníka! Hostinský však mluví dál: „Nejsme si jisti, jestli jejich vesnice není vypleněna, avšak je to naše jediná naděje. Kdyby jsi se k nim dostal, předal jim vzkaz a vrátil se posilou, byli bychom ti nadosmrti zavázáni. Nemáme to však moc co nabídnout ...“ To opravdu nemáte, přemýšlím potichu. Avšak možná elfové mají. Nikdy jsem na svých cestách žádného nepotkal, ale mnoho jsem slyšel. Krásné, vysoké, éterické bytosti se špičatýma ušima ...
„Potřeboval bych ale zbroj,“, odpovím a podívám se na sebe. Pod pláštěm mám starou dýku, kterou jsem sebral ve vyhořelém domě svých rodičů. Nic víc u sebe nemám.
Hostinský se podrbe na hlavě a povídá: „No, možná něco najdem ... Jestli jsi dojedl, příteli Timire, pojď za mnou.“ Zvedám se tedy a vycházím za ním z hospody. Dovede mě až k jakési stodole. Chvíli tam něco hledá a pak vítězoslavně vykřikne a vytahuje nějaký kus železa.
„Co to -“ udivěně pozoruji, co vytahuje.
„Našel jsem ji, věděl jsem, že tu ještě bude. Tady máš brnění,“ a podává mi ten kus plechu. „A tady ... Tady máš meč, je to moje láska, s ním jsem prošel zkouškou, která potvrdila, že patřím mezi muže, že jsem bojeschopný muž. Ale teď je mi k ničemu ...“ Smutně se zadívá na svůj břich. No, ještě že neví, že já mečem nikdy nevládnul. Sotva jsem ho držel v ruce. Nemohu počítat naše neumělé zbraně ze dřeva, které jsme s Kodikem vytvořili za účelem zábavy než tréninku. Musím se tedy zeptat na ...
„Ty, hostinský, nevíš tu o někom, kdo umí dobře ovládat meč?“ Ten na mě s úlekem pohlédne: „K čemu ti bude takový člověk? Nemůžeš nám vzít posledního muže, který umí lovit, musíš tento úkol zvládnout jen ty sám,“ blekotá vystrašeně.
Zasměji se, jak dlouho jsem se nesmál? „ Ale ne, jen bych si s ním chtěl pohovořit.“ Když jsem mu vysvětlil, že opravdu nepotřebuji tak důležitého člověka z jejich vesnice na svou cestu, dovedl mě ke starému kováři. Ramor, tak se ten kovář jmenoval, byl impozantní svou postavou. Velmi statný a silný, přestože je už na něm trochu podepsal čas. Více mě ale zaujala dívka pobíhající po místnosti. Tělo měla štíhle jako proutek, mrštné a smyslné. Její jemnou tvář zakrývaly světle hnědé vlasy dlouhé až do pasu. Pohledem laně se na mě podívala, potichu pozdravila a odběhla. Se zájmem jsem ji pohledem doprovázel až ke dveřím.
„Ehm, tedy, co jste potřeboval?“ otázal se mě kovář, když hostinský odešel za svými povinnostmi.
„Slyšel jsem, že ovládáte umění meče."
„Ach ano, jistě. Jen je tomu už dlouho, nejspíš jsem vyšel ze cviku.“
„No, víte, já ... Potřeboval bych v tomto pomoci, nikdy jsem meč nevládnul, nikdy jsem to nepotřeboval.“
„A teď snad potřebujete zabíjet?“ Zprvu jsem chtěl odpovědět, že samozřejmě ne, ale po chvilce mi došlo, že to není pravda a ani kovář mi to věřit stejně nebude.
„Je zlá doba, potřebuji to pro přežití. Navíc bych vaší vesnici rád pomohl.“ odpovím na jeho otázku.
„Opravdu? Jsem rád, že to říkáte, pomohu vám. Leithin, pojď sem!“ zavolá na dívku, která před chvíli zmizela ve dveřích.
„Ano, otče?“ přiběhne.
„Připrav tady ...“ odmlčel se.
„Timirovi,“ doplním.
„Tady Timirovi místnost na spaní, nějaký čas se tu zdrží,“ mrkne na mě a opět se vrací ke mě: „Tedy, nechceš mi vyprávět svůj příběh?“
Ramor se mi líbil čím dál víc, připomínal mi otce, tak jsem se ani moc neostýchal a vyprávěl mu celý příběh. Od dětství až po ztrátu svého přítele.
„To je strašné, když potká tak mladého člověka takové neštěstí, ovlivní ho to na celý život,“ zkoumavě se na mě podívá.
Pochopil jsem to správně jako otázku a odvětil jsem: „ Ano, určitě jsem jiný než bych byl býval, kdybych vyrůstal dál ve vesnici. Přinejmenším bych byl alespoň šťastný. Takto mám jen život s jedním jediným cílem, a to pomstou.“
„Pomstou? A komu se chceš pomstít?“ otáže se.
To mě trochu zarazí. „No, těm, co vyvraždili naší Vesnici, skřetům.“
„Ty se chceš pomstít všem skřetům? Chceš je všechny zabít?"
Otevřu ústa a ... Zase je zavřu. „A co mám tedy dělat?“ odvětím.
„Na to musíš přijít sám. Především ale vím, že za tím nestojí skřetové nebo alespoň né jen oni, takto se obyčejně nechovají. Nezničí vesnici a neodvedou z nich ženy, nežádají daně. To se jim nepodobá. Oni jen vraždí, myslí jen na přítomnost. Nejsou příliš inteligentní. To je ale jediné co vím. Nemůžeš se sám, nezkušený, vrhnout všem skřetům do chřtánu. Tím bys ničehož nedocílil a ještě by jsi přišel o život.
„O svůj život se nebojím!“ vykřiknu odhodlaně.
„Jistě, jistě,“ klidní mě „ale stejně si vše rozmysli.“
„Dobře, pane.“
„A neříkej mi, prosím, pane, jsem Ramor.“
V tu chvíli uslyšíme vrznutí dveří.
„Vše je připraveno otče,“ praví Leithin.
„Dobře, odveď Timira do světnice a ty se, Timire, připrav na zítřejší výcvik.“
To byl ale den! Náročný, že? Po dlouhé době potkat znovu lidi ... A ještě k tomu tak krásnou dívku jako je Leithin. Vše je však už předem naplánováno ... Jen jsem zvědavá, jak se svým osudem naložím.
Výcvik byl náročný. Denně jsme od svítání po západ slunce cvičili. Celý den jsem máchal s mečem tak, že jsem se v noci budil bolestí v pažích. Postupně jsem ale sílil. Protože jsme cvičil co nejméně oblečení, dozlatova jsme se opálili. Všiml jsem si, že i Leithin si všimla změny na mém těle. Rád jsem ji nechal obdivovat své svalstvo, ovšem když se na mě zrovna nedívala ona, já se kochal prozměnu její postavou. Přirostla mi k srdci. A nejen ona. Ramor byl celý ten výcvik skvělý, užili jsme si hodně zábavy a já se opět cítil bezstarostný jako dřív. Přestože jsem tu žil poměrně dlouho, s lidmi z vesnice jsme se moc neviděli. Vycítil jsem jistou nevraživost, přesto však Ramor denně před svítáním odcházel do lesa ulovit nějakou zvěř pro obyvatele vesnice. Později mě začal brát na výpravy. Naučil jsem se tolik potřebné věci k přežití. Když jsem mu vyprávěl, co všechno jsem zažil po smrti Kodika, divil se. Musel jsem žít v nepřátelském a nehostinném lese a živit se tím, co jsem našel bez jistoty, zda je to jedovaté či ne. Jen s dýkou proti nestvůrám, které tam na mě čekali. A hlavně celou tu dobu, v tak strašnou dobu, kdy jsem vše, co jsem miloval, ztratil, jsem byl sám. Celé měsíce ...
Dřív jsem žil stejným životem jako nyní, kde byl každý den stejný jako ten předchozí, ale nyní jsem se cítil netrpělivý. Cítil jsem, že je čas odejít.
Kdybych však věděl, za jakých okolností se budeme muset rozloučit, nebyl bych si to přál.
Diskuze
děj je vyloženězvláštní a asi je škoda, že jsem nečetl první díl, který by hodně věcí asi objasnil. Proto něco pořádného dodám až přečtu ten první.
Zatím jen. Používáš neustálený styl, kde opakuješ slova a používáš moc příslovcí, zájmen a dalších slovíček, kteréby mohly pro lepší čitelnost prostě chybět!
Co se týče stylu, chtělo by to asi používat jiný, když to píšeš v ichformě. Tenhle se mi nezdá zrovna dobrý...
Oh ano. Nevšimla jsem si chyby: Jen jsem zvědavá, jak se svým osudem naložím., správně má být: Jen jsem zvědavá, jak se svým osudem naložíš. Děkuji za upozornění:-)
Dobrý, jednoduchý příběh, který se dá lehce číst. Jen mi chvilku trvalo pochopit, že změna koncovky u "Jen jsem zvědavá, jak se svým osudem naložím.", je chyba. piš dál. Lepší 3*
Toto je pokračováním příběhu Posel Pomsty. A bude další pokračování, neplánuju hned tak skončit. Tiaro, mohla bych tě poprosit alespoň o krátký výčet mých chyb? Ráda bych je opravila, případně je nerada opakovala v ostatních pokračováních. Jinak na ty tagy se moc nedívej, já to píšu normálně, bez tagů a pak je sem doplňuji jen proto, že bez nich by to vypadalo špatně. Myslím, že když se to dá číst, tak to s těmi tagy snad tak špatné není:-)
Nepamatuji si na příběh, jehož je tohle pokračováním, ale není to vůbec špatné.
Až na tu spoustu gramatických a stylistických chyb a na mnoho tagů, které zbytečně zanechávají moc velké mezery v textu.
Bude ještě další pokračování?