„Timire, pomoz mi!“ „Počkej chvíli, vytáhnu tě, příteli!“ Shazuji z ramen lano a rychle ho obmotávám okolo nedalekého pařezu. Pak hážu jeho konec do jámy, v které vězí můj přítel Kodik. „Chytni se toho lana!“ Nahlížím do díry avšak tma a hloubka, ve které skončil Kodik je příliš velká na to, abych něco zahlédl. Protože držím část lana, cítím jeho pnutí, když se na něj Kodik zavěsil. Tak polez, příteli, mumlám si potichu. „Timire, něco se mi nezdá, asi jsem něco zahlédl, nevím, co to je.“ „Nevšímej si toho, jen rychle lez, musíme z tohohle lesa vypadnout, nemám z něj moc dobrý pocit.“ Když se kolem rozlížím, můj pocit se jen utvrzuje. Tmavý les, v kterém snad mlha nikdy nemizí, stromy okolo jsou jisto jistě stoleté se snaží jakoby chytit něco, co nepřísluší být viděno naším očím. Ne, příliš tajemný les na to, aby jsme se tu s Kodikem zdrželi déle, než je třeba. Avšak ihned zanechám myšlenek, když cítím trhání provazem. „Kodiku, co se děje?“ Nic? „Kodiku, odpověz, co se tam dole děje?“ Proboha, co je to za divné zvuky? Mlaskavé, jako kdyby někdo ... „Kodiku!!!“ Najednou citím tak prudké škubnutí, že kdybych nebyl jištěn pařezem, skončil bych v té jámě. Lano se však ihned uvolňuje - jako bez duše vytahuji lano, jekož konec najdu záhy. Avšak to, co jsem našel na jeho konci, mi ihned vrátilo řeč. „Nééééé!“ Vrhám se na okraj díry a snažím se o odpověď mého druha. Cítím však, že už je to zbytečné. Přeci však jen něco zahlédnu. Oči. Oči, které však nemohou patřit lidské bytosti. Krví podlité, zvířecí. Odvrátím se od jámy a usazuji se na pařez. V ruce držím krvaný konec lana ...

Kap. To slza, která mu skápla po větrem ošlehané tváři. Timir. Mladý muž, který v brzké době přišel o vše, co kdy miloval. Když se vrátíte o pár dní do minulosti, uvidíte, jak to vše bylo ...

„Timire, pojď, vypadá to zajímavě.“ Běžím za svým dlouholetým přítelem Kodikem. „Co jsi našel?“ Koukám asi docela směšně na malou podivnou stavbu z kamení, když se Kodik smíchem zhroutí k zemi. „Copak ti to nic neříká?“ „Hm ... Nee?“ „Achjo, to má být náš chrám.“ „Náš chrám?“ Kodik si jen povzdechne: „ Přeci ten, co nám vystaví za naše činy!“ Ach, konečně jsem pochopil, co tím myslel. Jistě, chceme být slavní bojovníci, chceme bojovat a vyhrávat. „No, pěkný, ... Ale my budeme mít hezčí!“ Tím mému o rok mladšímu příteli vnutím úsměv do tváře. „Teď už ale pojď, musíme přeci pomoct rodičům se senem, zlobili by se, kdyby jsme přišli pozdě.“ S radostným úsměvem se rozbíhám tam, kde mě vždycky vítalo štěstí a milující lidé, do naší malé vesničky. To jsem však netušil, co mě tam přivítá dnes. Kodik mě po chvíli dohoní a udýchaně říká: „Podívej na to krvavé slunce, to jsem ještě neviděl. Vypadá to zlověstně.“ Kouř? Citím kouř? Přidám do kroku a tu se před námi vyhoupne naše Vesnice. Ach ne ... Celá naše Vesnice se topí v kouři, který prolíná křik žen a dětí, pláč a ostré břinčení mečů. Stojím strnule, dokud mě vzlyk mého přítele nevytrhne ze strnulosti. „Pojď,“ řekl jsem a postrčil Kodika pryč z kopce, kde hrozilo nebezpečí, že by nás záhledli. Ale kdo by nás zahlédl? To jsem bohužel nezjistil. Kdo má v sobě tolik krutosti, aby zabíjel nevinné vesničany, kteří u sebe nemají nic, co by se dalo ukrást? Sbíháme z kopce a utíkáme do Vesnice. Přestože jsem nikdy nic podobného neviděl ani nezažil, podle zvuků mi došlu, že bitva pomalu utichá. Než doběhneme do Vesnice, zvuk bitvy utichl úplně. Krokem se procházíme po doutnajících oharcích, vidíme kolem mrtvé muže, kupodivu ale nikdy nezahlédneme ani jednu ženu či dítě. Vidím však, co napadlo naši Vesnici. Jsou to velké chlupaté a odporné bytosti připomínající křížence člověka a zvířete. Později jsem zjistil, že to byli skřeti. Přesto se však u mrtvoly té obludy nezdržuju a mé kroky míří k místu, kde stála naše chatrč. Rozstřesu se, když vidím, co z ní zbylo. Křičím a volám otce, matku, bratra a sestry, avšak nikdo se neozývá ... „Synu?!“ „Otče,“ zahlédnu ho kousek dál od místa, kde stojím. „ Seš raněný!“ „Synu, můj čas vypršel, - „Ne!“ - Nech mě domluvit,“ zachrčí. “ Odejdi, synu. Už tě tu nic nedrží, splň své sny a staň se tím, na koho bych mohl být hrdý. Až příjde čas, pomstíš nás, vím to.“ Po těchto slovech se odmlčel, usmál se a ... Naposledy vydechl. Obejmu svého otce a pláču ... “Proč?“

Proč? Na některé otázky nelze odpovědět, ale věz, že je to OSUD. Jsi k něčemu předurčen. Proto otři slzy a vstaň, musíš toho tolik udělat, času není nazbyt.

Proč musel odejít i Kodik? Co zmůžu sám? Přestože jsem v duši zdrcen, vstávám a rozhlížím se kolem. Zvládnu to, musím.

Kdo by se díval, viděl by, jak mladý muž s hlavou vztyčenou a vlajícím plášťem jde lesem, nebojácný, hrdý a nezdolný, třebaže to on sám neví. Je to muž s poselstvím. Posel POMSTY.