Slunce nepřetržitě vysílalo své stříbřité paprsky na lesknoucí se hladinu blankytného jezírka. U samého okraje lesnatého porostu vítr jemně čechral koruny stromů a pohrával si se spadaným listovým. Poklidně rodící se den přerušily neznámé vřískající hlasy. Nataniel se prudce otočil a pohledy pátral po možném nebezpečí. Na sobě měl oblečenou obyčejnou koženou kazajku a v ruce svíral napjatý luk. Kdosi ho hrubě chytil za rameno a strhl k zemi, rukou mu zacpal ústa a pevně sevřel v objetí.

„Psss! Tam,“ Aaron povolil sevření a ukázal před sebe do dálky. Nataniel se otočil na bok a zadíval se tím směrem, nic neviděl. Vrhl na Aarona nechápavý pohled. Lesem projela další řvoucí vlna. Krev jim hrůzou ztuhla v žilách, ve snaze splynout s lesním porostem se ještě více přitiskli k zemi. Následovalo neproniknutelné ticho, všechna zvěř zalezla do svých temných doupat a vítr se jako mávnutím kouzelného proutku vytratil. Zběsilé výkřiky se počaly rozléhat do všech zákoutí, z dálky se k nim velkou rychlostí blížilo několik postav. „Neffriti!“ pomyslel si Aaron; znehybní svojí obět svým nesnesitelným řevem, aby ji později mohli prodat otrokářům nebo v lepším případě usmrtit. Pohlédl na Nataniela.
Nemuseli si nic říkat, oba věděli, že pokud budou bojovat, zemřou. Neměli jinou možnost. Hnáni dupotem několika párů těžkých nohou prudce vyrazili ze svého chabého úkrytu. Stíny nepřátel se k nim však prodíraly rychleji, větve stromů je švihaly do tváře a trhaly jim šaty. Nevnímaje okolí zběsile prchali před blížící se smrtí, les byl pro ně znenadání malý, neposkytoval žádný možný bezpečný úkryt a čas kvapil. Mezi stromy k nim doléhalo vytí smečky vlků, která se tryskem přibližovala zepředu.

„Tudy!“ zakřičel Nataniel a nečekaně zahnul k malé mýtince, která se rozprostírala uprostřed lesa. Aaron ho okamžitě následoval a za běhu vytahoval meč. Z boku na ně zaútočil neffrití nájezdník. Švihl mečem proti Natanielovi, ten se okamžitě přitiskl k zemi, rána dopadla vedle do suchého listí. Aaron máchl mečem a uťal nepříteli ruku. Rozhlédli se na všechny strany a s beznadějí spatřili, že jsou obklíčeni. Aaron klesl únavou k zemi: „Smrt nás tentokrát dostihla...“ Nebylo úniku, vyčkávali naplnění svého osudu. V agónii vnímali těžké oddechování vlků, jež se řítili takovou rychlostí, že se dalo sledovat jen obláčky prachu, které se jim tvořili pod tíhou mohutného běhu, jejich drsná srst se na slunečních paprscích stříbřitě leskla a z očí jim sála krvežíznivá touha po obětech. Nataniel si připravil šípy a s Aaronem se přikrčili do trávy. Vůdce smečky je jediným skokem přeskočil a s duněním dopadl na zem, při dalším skoku se zakousl blížícímu se nepříteli do levého ramene. Ostatní vlci se bez povšimnutí přehnali přes mýtinu a jali se zaslepeně zabíjet vřískající neffriti, kteří se zuřivě oháněli svými tmavými meči. Lesem se rozlehl nářek, mohutná zvířata nemilosrdně rozsápávala vše živé, zaslepeně vyrvávala kusy masa z nehybných těl a pronásledovala utíkající neffriti, dokud je nepovalila, aby je záhy mohla roztrhat k nepoznání. Aaron vstal, němě sledoval krvavou lázeň. Nataniel se z té podívané vzpamatoval jako první, jeho zdravým rozumu mu velel utéct, utíkat co nejdále odtud. Chytil Aarona za paži a prchal s ním pryč do lesa, když se na okraji pod stínem stromů objevila shrbená postava zahalená do temné tuniky. Ve svých poodhalených vrásčitých zápěstích svírala mohutnou zdobenou hůl. Napadané listí se náhle vzedmulo do vzduchu a ve vířivých pohybech se okolo ní roztančilo. Prudce zesílil vítr, stromy se začaly nebezpečně naklánět a v korunách se ozýval praskot narážejících větvích. Vzduchem projel hlas připomínající hřmot lesa. Stařec si jediným pohybem odhalil skrytý obličej a s výčitky v očích se rozhlédl kolem sebe. Pomalými a těžkými pohyby pozvedl svojí hůl. Konec hole vzplál zeleným světlem. Aaron se při tom pohledu náhle cítil uvolněně, zapomněl na všechny nesnáze, které je dnes potkaly, z mysli se mu vytratili vlci i neffriti. Cítil se v bezpečí, takový pocit již dlouho nezažil; naposledy před moha lety, kdy byl ještě kluk a žil spokojeně ve své vesnici. Z očí mu vytryskly slzy – domov – jak jen na něj mohl zapomenout? Opět se ocital v rodném domě, vybavoval si podobu smějící se matky, která se o něho vždy starala a celým srdcem ho milovala, někteří by řekli, že snad i rozmazlovala. Záře pohasla a Aaron si uvědomil, že hledí do starcovy smutné tváře. Náhle se cítil provinile, nebylo mu v jeho přítomnosti nejlépe. Ticho přerušil Natanielův výkřik, vlci se vraceli. Velkou rychlostí se přehnali mýtinkou a s vrtícími ocasy zpomalili své tempo a s bázní se plazili okolo zahaleného starce. Ten každého na uvítanou poplácal po hlavě. Pak se otočil a v doprovodu své vlčí smečky pomalu odcházel mezi stromy, až zmizel úplně z dohledu v temnotě lesa.

Nataniel se pátravě zahleděl do Aaronových očích. Aaron uhnul pohledem, zastrčil meč a nepřítomně se rozhlížel po lese: „Měli bychom jít, mohou se vrátit.“ Nataniel přikývl a vykročil po starcových stopách.

Po několika hodinách přišli na zarostlou lesní cestu, která prudce klesala ze svahu. Museli se přidržovat okolních stromů, neboť hrozilo nebezpečí, že se s drolící hlínou sesunou ze srázu. „Zlá předtucha nad námi bdí, od začátku nás provází nejistota a nezdar. Mé srdce mě varuje, měli bychom být velmi…,“ Aaron se zastavil - z dálky k nim doléhalo hlasité skučení divokých tvorů.

„Museli sledovat naši stopu!“ Nataniel se s beznadějí v hlase podíval na Aarona.

„Honem!“ Aaron se vydal rychlými kroky k blízkým vřesovištím. Nataniel se okamžitě rozběhl za ním. V korunách stromů, pod kterými spěšně kráčeli, si šeptaly zlé hlasy a na obloze se počalo nezvykle časně šeřit. Slunce ztrácelo svojí životodárnou sílu a hřejivé paprsky se počaly krátit, dokud nepohasly úplně; burácející vítr svištěl mezi stromy, nelítostně si pohrával s napadaným listím, na které s tíhou dopadaly první kapky deště. Sílící vichr jim podrážel nohy a stahoval k zemi, déšť byl jako sprška skelných střepů, jež je bičovala do obličeje a na zádech, ostré kapky je s ukrutnou radostí řezaly na holých rukou. Krajinou se rozhostila tma beze svitu měsíce. Natanielův bystrý zrak je dovedl až k malému skalnímu výklenku, kde byli před běsnícím deštěm a větrem dobře chráněni. Unaveně klesli na zem, jejich těla byla zmožena. Okolní ruch je však vyburcoval z odpočinku, Nataniel s neklidem zvedl hlavu a napjal luk do hluboké noci: „Jsou blízko, slyším je,“ pohlédl na Aarona, chvíli mlčky stál, jakoby přemýšlel nad svým krátkým životem, „doufám jen, že bohové jsou nám nakloněni,“ a tichými krůčky zmizel v temnotě. Aaron prudce vyskočil a tasil meč, z dálky k němu vzduchem přiletěl nepřátelský šíp. Několika neffritům se podařilo vylézt na skálu. Bez váhání zaútočili svými zbraněmi na Aarona. Ten úspěšně odolával výpadům a zasazoval smrtelné rány. Z hloučku vystoupil vyšší neffrit než ostatní, jeho oblek byl pestřeji zbarven a lépe chránil v boji; i zbraň byla větší a pevnější napohled. „Vůdce,“ pomyslel si Aaron a připravil se. Neffrit se na něho se zuřivostí rozběhl, jejich meč se setkaly. Aaron ho prudce odhodil od sebe a neffrit dopadl na kamennou podlahu. Ihned pozdvihl proti vůdci svůj meč a chystal se zasadil smrtelnou ránu, ze stromu však zasvištěl šíp. Aaron se otočil a pohlédl do tmy, vzápětí pocítil nesnesitelnou bolest. Svezl se na kolena a všiml si, že mu z nohy trčí černý šíp a proudem teče krev. Mezitím se neffrit vzpamatoval a opět se rozběhl proti Aaronovi jako dravec, který neúnavně doráží na svou bezmocnou kořist. Aaron jediným máchnutím odrazil útok, vytáhl dýku a mrštil jí po neffritovi. Dýka s ladností projela masem a zastavila se o páteř, vůdce se jako hadrová panenka sklátil k zemi. Z dálky tiše dopadaly šípy, kdosi ho udeřil do hlavy. Hbitě se převrátil a instinktivně tasil svůj meč, kterým zabil mladého neffrita. Tři ho obklíčili ze zadu a několik jich přibíhalo mezi stromy, sykl bolestí, když ho do pravé ruky zasáhl šíp, ohnal se mečem a srazil dalšího útočníka. Koutkem oka zachytil hozený oštěp, jež se mu zabodl hluboko do hrudi, z úst mu vyprskla krev, zachroptěl bolestí. Naposledy se rozmáchl a čepelí meče srazil k zemi útočícího protivníka. Pak se sesunul na rozblácenou zem, opouštěla ho životní síla. Z dálky k němu dolehl úpěnlivý výkřik Nataniela, po něm následovalo radostné vřískání neffritů. Matně ještě stačil zahlédnout zkrvavenou Natanielovu mrtvou, kterou neffriti s pobavením nesli jako ukázku své udatnosti. Neffrití válečník napřáhl svojí zbraň proti Aaronovi, ostrá čepel s leskem zasvištěla vzduchem…