Zrodil se v horách,
v temné výhni,
mnoha zbraních líhni,
v králových službách.

Vykován, aby čest a slávu bránil,
zlo potíral,
nic nezastíral,
bezbranné chránil.

Bezejmenný však přišel,
jeho duši zvrh,
s ním na nepřátele se vrh,
nejeden na něm smrt našel.

Páchat zlo bylo mu potěšením,
v cizích očích vidět děs,
jeho ruku k ráně nes,
nic nebylo mu utrpením.

Až chtěli zabít Dengaršího,
rytíře nejudatnějšího,
paladina nejsvětějšího,
na odpor se postavivšího.

Meč na svou minulost si vzpoměl,
Bezejmennému se vzepřel,
poslušnost odepřel,
Dengaršímu porozuměl.

Viděl jeho odvahu,
nesekl ho do jeho těla,
jako rána z děla,
co odměnu za jeho námahu.

Tak Bezejmenný skončil svou pouť ve světě živých,
dík svému meči, co rozpoměl se na své kořeny,
a dal hrdinovi šanci přetnout třmeny,
a poslat jej do říše mrtvých.