Je tady tma. Ani paprsek světla nedopadne na naši čepel, aby se ve světle zablýskala, aby dalo vyniknout dokonalému tvaru a tajemnému runovému nápisu.

Čekáme – jak dlouho vlastně? Ale co na tom záleží …

Postupuji opatrně jako první chodbou. Za mnou se vleče zbytek družiny. Je naprosté ticho, jen zvuk našich kroků se k nám vrací ozvěnou. Dovolím si rychlé ohlédnutí. V očích všech se zračí divoké odhodlání dostat se z téhle bryndy. Nervy všech jsou napnuty k prasknutí …

Měla bych být ostražitá, soustředit se … Ale některých myšlenek se ne a ne zbavit. A čím víc se o to snažím, tím jsou neodbytnější.

Sarak a Nandil jsou mrtví … Nedokázala jsem tomu zabránit – nikdo z nás. A my máme pramalou šanci se z tohoto prokletého místa dostat … Jak máme bojovat proti bytostem, které se neočekávaně vynoří ze stěny, bleskově zaútočí a zase zmizí?

Zpocenýma rukama sevřu pevněji jílec meče. Strach se zakusuje do žaludku. Nechci zemřít … Bohové, já ještě nechci zemřít!

Á - slyšíme! Někdo přichází! Někdo nás najde, vezme do rukou, potěžká a zálibně na nás pohlédne. Zkusmo námi promáchne a naše ostří zasviští vzduchem. Jemu zasvítí oči a pomyslí si: “Ten meč je můj!“

Ale plete se – to on bude náš!

Se smutkem v očích pohlédnu na zbytky tří těl na zemi. Jak dlouho tady leží? Zbyli z nich už jen kosti … No, jestli něco nevymyslíme, dopadneme stejně! Měli bychom jít dál …

Ve světle pochodně se zablýskne meč jednoho z nebožáků. Skloním se k němu, vezmu jej a otřu z něj nános prachu.

Projede mnou zvláštní zachvění … Jak se ten meč dobře drží, jak mi padne do rukou … Oči mi radostně zazáří nad dokonalostí a kvalitou zbraně.

Z meče jakoby se linulo vlastní vnitřní světlo a v tomto jasu je vidět třpytící se částečky prachu, které se vířivě snáší k zemi …

Žena bojovnice! Jak rozkošné! Už jí máme! Ano, máme. I když ještě nejsme plně usazeni v její mysli, ještě má šanci, ještě by nás mohla odložit. Ale neudělá to – nikdo to neudělal … Budeme pořád s ní …

Sedím u krbu, v ruce pohár s vínem a na stole leží meč. Ano ten meč, který jsem před lety našla v podzemí Laindu.

Mé oči se upírají na mihotající plameny, ale nevidí je … Tenkrát nám tahle zbraň zachránila život. Bez ní bychom živí nevyvázli. Byla jsem šťastná, že ten meč mám. Bojovat s ním bylo nádherné. Ten pocit, když jeho ostří projelo živou tkání, ta euforie, když z těla soka unikal život …

Aridar začal mluvit o tom, že jsem se změnila. Říkal, že zabíjím, i když to není nutné, snažil se ostatní přesvědčit, že za to může ten meč. Co jsem měla dělat? Musel zemřít – rozvracel družinu.

Musel? Proč o tom teď začínám pochybovat? Proč vidím věci, před kterými jsem dřív zavírala oči?

Meč – jasná čepel s runovým nápisem. Nikdy jsem nechtěla vědět, kdo jej vyrobil, jaká je jeho minulost.

Můj meč a já jedno jsme! – říkala jsem hrdě a s nadšením. Jedno jsme … Až nyní vidím, jak ta slova byla pravdivá.

Vím, proč mi hlavou táhnou tyto myšlenky. Vím, co musím udělat. Nemám sílu se tomu postavit … a asi ani nechci …

Několik málo loučí jen spoře osvětluje velkou tmavou místnost a děj, který se zde odehrává. Mladá žena bojuje s tvorem, který ji svou velikostí značně převyšuje a který vypadá, že jeho tělo je snad sama skála.

Bojovnice prohrává. Zdá se, že ani netouží po vítězství. Její útoky jsou nepřesné a její odevzdaný pohled naznačuje, že je připravena zemřít.

Tvorova mohutná tlapa dopadá na ženinu hlavu a sveze se po její tváři. Drápy za sebou zanechávají hluboké brázdy, které se rychle plní krví. Válečnice padá k zemi …

Prudkou bolest vystřelující z hlavy až do páteře přehluší má myšlenka – „Umírám … jsem z toho venku! Bohové díky … Ale … ale tohle není zapomnění …Ne … tohle nechci … nechci se k vám připojit … Ne … Já chci zemřít!“

Už je naše! Už je MY! Ááááá – zase jsme silnější! Čím dál silnější! Teď budeme čekat … Čekat na dalšího …