Christos Vega
| Autor: | Sebastian |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 6 |
Má už nachystáno ke spánku, ale sedí a dívá se upřeně do ohně. Jako by se díval na svou minulost …
Je to už dávno, co jsem se toulal krajinou a pozoroval přírodu kolem sebe. Rád chodím se svým čtyřnohým přítelem Maxxem. Vytáhnu námořní kukátko a koukám, kde spatřím zvěř jak se pase nebo vyhřívá na sluníčku. Pak zkontroluji pasti, natrhám léčivé bylinky, poohlédnu se po stopách … Už je to dávno, to jsem byl ještě kluk, když jsem se tu proháněl s bratrem na koních a hráli si na louce medvědů. Jak jsme se snažili maskovat, chystat pasti, stopovat, mást stopy, bojovat s mečem, střílet z luku …
Už jako kluk jsem rád poslouchal vyprávění lovců, když přijeli k nám na malé panství na severu. Měli jsme malou tvrz na skále obklopenou krásnými hvozdy. Nyní jsem doma nebyl již několik let. Tvrz nyní zpravuje bratr. Jemu se nikam nechtělo a tak si založil rodinu – oženil se a spravuje naše panství. Já byl vždycky cestovatelská duše, zatím co bratr ani ne.
Když jsem vyrostl, chtěl jsem se účastnit lovů jako ostatní lovci a jejich synové, kteří byli o něco starší, než já. Oni mohli a já ne. Byli to synové lovců, kteří k nám jezdili s kůžemi, výrobky atd. Od nich mám i to kukátko, to jsem vyměnil za kožešinu z rysa.
Vždycky se zdrželi týden a pak vyráželi na několik dní na lov. Pak se mi splnil dlouho očekávaný sen. Jel jsem na pořádný lov. Byl jsem sice nervózní, ale skolil jsem lukem krásnou srnu. Člověk se musí naučit zákony divočiny – i svobodná příroda má svůj krutý řád. Bojuj, nebo padneš.
Já vždycky říkám: „Život je boj, kdo bojuje, nepřestává.“
Učil jsem se zdokonalovat ve střelbě lukem, boji s mečem, porozumět přírodě, naučit se jí vážit a ctít. Pohybovali jsme se nejen po okolních hvozdech, ale také v nehostinných podmínkách, kde bych ani psa nevyhnal – něco jako pustina, tundra – lov sobů, ledních medvědů, na zamrzlých řekách lov ryb …
Musel jsem umět rozdělat oheň bez křesadla, ulovit a stáhnou zvěř z kůže, jen abych neumřel hlady. S tátou a jeho přítelem Quentinem jsem jezdil na lov, kdykoliv to šlo. Musel jsem totiž umět číst, psát a počítat. Máma mě do toho vždycky musela nutit. Já se spíš rád toulal hvozdy, pozoroval zvěř, střílel lukem, chystal pasti, velice důležité je vázaní uzlů a další věci, které osamocený člověk potřebuje znát, aby přežil v divočině. Obyčejný člověk z města nedovede střílet z luku, rozdělat oheň bez křesadla, vystopovat zvěř, ulovit ji, hlavně nezabloudit a najít směr, číst hvězdy atd.
Pak vstal a přiložil do ohně. Plamen zahřeje a jiskřičky letí k obloze, zasypané hvězdami. Zase se kdesi nad ním ozval zvířecí výkřik, noční šelmy vyšli na lov. Bude půlnoc, Maxxi, obrátil se na svého psa, pohladil ho, dal mu ještě kousek masa a pomalu ulehá ke spánku …
Diskuze
Pravda z průměru to moc nevybočuje. Ale myslím, že příště to bude lepší a lepší :)))
Pěkná povídka o chodci. Měl si to lae více rozepsat - je to dost stručné.
Není to špatné.
Je to krátké a výstižné.
Ale průměrné.