Tak, další den je za námi, sedíme s Nicolasem u ohně a mlčíme. Dnes mu není nějak do řeči, ach jo. A já bych mu toho tolik chtěla povědět! Ale ne, nesmí se dozvědět, jak moc ho miluji. Teď ještě ne – jen by se mi vysmál. Stejně ve mně vidí jen malou holku …

Musím dokázat něco velkého, něco úžasného … něco, aby pochopil, že jsem ho hodna … Už zase chci někomu něco dokazovat. Celý svůj život to dělám …

Jako tatínkovi. Maminka umřela, když mi byly tři roky. Zbyl mi jenom on, tatínek. Ale víc než tatínek byl vévodou Robertem Akkadským, panovníkem. Chtěla jsem, aby byl se mnou, ale věčně neměl čas. Místo něj tady byly komorné, vychovatelky a učitelky. A ty chvíle před usnutím, když mi přišel popřát dobrou noc?

„Ani, jak to, že jsi neposlouchala madam Viollet?! Jsi má dcera a proto musíš být nejlepší! A to i v matematice …“

A pak mě objal a zašeptal mi do ucha, že jsem jeho andílek.

… Jsi má dcera, proto musíš být nejlepší …

A tak to začalo … Tatínek jezdí na koni? Budu jezdit nejlépe ze všech! Tatínek střílí z luku? Musím se to naučit! Tatínek bojuje s mečem? Musím mu dokázat, že to také zvládnu!

Motivací mi byl jeho hrdý úsměv, když se mi něco povedlo. Teď už vím, že to, že jezdím na koni, střílím z luku a obstojně bojuji s rapírem pro něj nebylo zas až tak důležité … Hlavně, že jsem se zabavila a on měl čas na své povinnosti. Ale i tak ho miluji a vím, že i on mě …

Takže mimo to, že umím hovořit třemi jazyky, hrát na klavír a loutnu, tančit, zpívat, přednést spoustu básní, vyšívat a chovat se podle etikety, zvládám i tyto „mužské“ záležitosti. No, rozhodně je to nyní praktičtější a potřebnější než ten zbytek.

Střílení, jízda na koni, boj … to vše mě učil Roger. Ach, ten věrný Roger! Voják, kterého otec ustanovil mým osobním strážcem, voják, který bez zaváhání prohlásil, že jde se mnou, když jsem se rozhodla utéct … přítel, který před pěti měsíci zemřel … Jak se mi po něm stýská!

Můj útěk … Tatínek se rozhodl, že se provdám. Za pana Matyase z Vardenu. Ranilo mě, že se otec nezeptal na můj názor … prostě rozhodl. Panu Matyasi je čtyřicet, je tichý, věčně zamračený a přísný … Které patnáctileté děvče by se chtělo za někoho takového provdat?

Když jsem prohlásila, že si jej nevezmu, otec jen přísně řekl: „Jsi má dcera a uděláš, jak jsem rozhodl!“

Tehdy se ve mně něco zlomilo a já poprvé na tatínka křičela: „Celý život jen poslouchám – jsi má dcera, proto musíš to … proto nesmíš tamto …A při tom jsi nikdy na mě neměl čas! Nikdy jsi nebyl se mnou, když jsem tě potřebovala!“

Ten den večer jsem utekla. Čekala jsem život plný dobrodružství, velkých a statečných činů, setkání s čestnými a odvážnými lidmi. Brzy jsem ale pochopila, že život na cestách je opravdu jiný, než jak jej popisují mé oblíbené dobrodružné knihy, plné hrdinů bez bázně a hany …

Na nepohodlí na cestách jsem si zvykla rychle. Přespávat v lese nebo v malých, ne vždy čistých zájezdních hostincích, cestovat za každého počasí, nemít se kolikrát kde převléci a umýt – je na tom něco romantického a vzrušujícího …

Ale na co jsem si dosud nezvykla, je bída, hlad, násilí, nenávist a podlost … Ano, i tohle člověk na cestách zažije! Ach, kolik lidí našeho postavení ani v nejmenším netuší, v jaké bídě žijí někteří jejich poddaní!

Viděla jsem malé děti žebrající na ulici; ženy, které prodávají samy sebe, aby uživily rodinu; muže, dřoucí se do úmoru … A taky jsem viděla v malicherné hádce zabít člověka; pět mužů, kteří málem ukopali k smrti jiného – pro pár zlatek; ženu, zmlácenou do bezvědomí svým opilým hrubiánským manželem … Viděla jsem popravu muže, který se vzepřel právu první noci; veřejné mučení člověka, který se provinil krádeží a propuštění vlivného pána, který znásilnil malou holčičku …

Nebýt Rogera, asi bych v tomto světě neměla šanci …

To se také potvrdilo, když Roger zemřel … Ty dva měsíce, než se objevil Nicolas, byly strašné … Ukradli mi koně a peníze, prodala jsem, co jsem jen mohla … Pak už mi zůstalo jen to, co jsem měla na sobě a můj rapír … Byla jsem hladová, vystrašená a bezradná …

Ano, pořád jsem se mohla vrátit domů – ale odpustil by mi můj otec? Vždyť jsem ho tak zklamala … Vím, že mě má rád, ale před city stojí státnické záležitosti … A já, jakožto jeho dcera, jsem svým útěkem pošpinila jek jeho jméno, tak dobré jméno celé naší země …

Kolikrát jsem v té době musela utíkat, abych zachránila holý život, kolikrát musela snášet chlípné pohledy chlapů a zatínat zuby při jejich nechutných narážkách …

A jednou nebylo kam utéct … Dva pobudové mě v temné uličce zatlačili do kouta, rapír mi vyrazili z ruky … a pak se objevil Nicolas! Když se do nich pustil, skoro to vypadalo, jakoby tančil – tak elegantní, tak obratný, tak rychlý!… Za okamžik byli mrtví. A on? Jen se usmál a řekl:

„Jmenuji se Nicolas, k vaším službám, slečno! Mohu vás pozvat na večeři?“

Zamilovala jsem se do něj – je tak odvážný, galantní, rozhodný, čestný a milý! Ten jeho nádherný úsměv, ty hluboké černé a někdy tak smutné oči! … Ach ano, tohle je pravý muž, pravý hrdina! A já?! Já jen malá, rozmazlená holka! Musím mu dokázat, že za něco stojím, musím udělat něco, aby mě mohl obdivovat! Zatím nesmí vědět, co k němu cítím, zatím …

„Dobrou noc, Nicolasi …“ špitla jsem a uložila se ke spánku …