Se smrtí se setkáváme všude okolo nás. Je to takový nerozlučný druh života. A tak je potřeba se pozastavit i nad smrtí ve světě Dračího Doupěte. Jak se dívat na smrt postavy? Nechat ji zemřít když toho spoustu prožila ? Nebo přimhouřit sem tam oko?

Snad každý kdo již delší či kratší dobu hraje Dračí doupě nebo jiné RPG se dostal do situace kdy jeho postava, miláček kterého vypiplal ze střípků své fantazie a kterého pomalu zdokonaloval, jehož charakter vykresloval každým dalším odehraným dobrodružstvím se ocitl na prahu smrti. A tento práh se stal nevratným osudem. Ano, nic netrvá věčně a smrt nechybí a neměla by chybět ani ve světech které se rodí v naší fantazii. Smrt je poutníkem provázející život.

A tak by si hráči a také samotné postavy měli být vědomi, že jim do vínku nebyl dán dar nesmrtelnosti a že mohou zemřít v podstatě kdykoliv. Ono vědomí smrtelnosti je součástí života a to i toho v DrD. Je to také jeden z mnoha aspektů, který v DrD působí, utváří hru a činí ji zajímavější. A stejně jako v životě mohou mít postavy ze smrti strach nebo naopak být s ní smířeni či k ní mohou být postavy apatické. Postava může vnímat smrt mnoha pohledy, ale pořád tam bude to vědomí smrtelnosti. Ano, zastávám názor, že smrt postavy do DrD patří a že taková smrt je součásti dobré hry. Není přeci možné, aby se vždy smrt družině vyhnula. Na druhou stranu netvrdím, že by se měli postavy neustále zabíjet.

Samozřejmě je mnoho možností kdy a jak může postava zemřít. Není ani třeba se moc pozastavovat nad tím jestli postava zemře v důsledku souboje nebo pokud udělá osudovou chybu, která nemůže skončit jinak než smrtí. Jestli zemře na nemoc, jestli je zabita jinou postavou z družiny a to z jakýchkoliv důvodů, nebo jestli je smrt nevyhnutelná v zájmu dobrého hraní postavy.

Jasně vyplívá, že jsou v podstatě tři skupiny lidí které mohou způsobit zabití postavy. Zástupcem první skupiny je samozřejmě Pán jeskyně, druhou skupinu tvoří některý či někteří ze spoluhráčů a třetí skupinou je samotný hráč postavy. Možná pro někoho není jednoduché přijmout myšlenku, že i samotný hráč dobrovolně v zájmu hry nechá svou postavu odejít na onen svět. Ale z vlastní zkušenosti vím (ať už jako PJ nebo hráč) že takové případy nastávají, případy kdy hráč ví, že pokud se postava jistým způsobem zachová tak zemře, ale proto aby byla zahrána v souladu s tím jak je vytvořena hráč ji přes vědomí smrti zahraje jak má. A i toho si je třeba cenit. Nikdy by smrt postavy neměla v hráči zanechat pocit trpkosti, neměla by nechat následky do budoucích her. Protože jak jsem již řekl smrt má být podle mě nedílnou součásti dobré hry.

Smrt však není jediným diskutovaným tématem v DrD. Neméně se diskutuje o realitě. Osobně si myslím, že čím více je hra blíže realitě tím je lepší a tím více je dán prostor pro rozličné situace, tím více je prostor pro řešení psychických stavů postav apod. Ale není realita a realita. Takže abych vysvětlil jak se to má s tím co jsem řekl. Abych vysvětlil co mám na mysli tím – blíže realitě.

Svět ve kterém se dobrodružství odehrávají je svět naší fantazie může to být svět mnoha podob. Může to být pohádkový svět, svět mnoha kouzel a divů. Může to být i středověk s magií. Fantazii se přece meze nekladou. Vždy je na lidech kteří hrají jaký model světa zvolí. Možnosti leží pouze v našich hlavách. To je neustále vše v pořádku. A teď se dostanu k tomu co jsem měl namysli tou realitou. Realitu vnímám jako důležitý prvek při vytváření postavy, realitu v tom smyslu, že každá postava je jedinec se svými silnými a slabými stránkami, že každý má své kladné charakterové rysy stejně jako ty záporné, stejně jako že každý má jiné schopnosti a vlastnosti. Prostě abychom měli neustále na vědomí že postava je pořád člověk (elf, hobit, trpaslík aj.) ve své nedokonalosti.

Nejde přeci o to hrát nepřemožitelné supermany, hrdiny bez bázně a hany, ale různorodé role. Postava kolikrát nemusí být žádným hrdinou, o to nejde, nemusí být nikterak výjimečný. Může se jednat i o obyčejného vesničana. Nebo se snad mýlím?