ZATRACENÝ CHLUPY!

...a pak jsem se napil. Nápoj chutnal podivně ostře, snad až moc. Ucítil jsem, jak se mi tělem šíří příjemné teplo a pak jsem upadl do bezvědomí. Když jsem se probudil, pocítil jsem palčivé svědění – na zádech, na hrudi a na dlaních. Okamžitě jsem si to spojil s nápojem. Láhev neznámé kapaliny koupená od poustevníka. Pcha! Mohl jsem si myslet, že to bude podvod. Hmm, vlastně jsem si to myslel, jenže mi došla voda. Nejbližší lidé půl dne cesty a slunce zapadlo. Já se prostě musel napít.

Po mém procitnutí už bylo ráno. Chtěl jsem se podrbat alespoň na dlaních. Když jsem je dal k sobě, pocítil jsem zvláštní chvění, skoro jako statická elektřina. Konečně jsem otevřel oči a začnul s prohlídkou rukou. Měl jsem na nich rudé chlupy! Strhnul jsem si košili a ty stejné chlupy jsem našel i na hrudníku a nahmatal na zádech. V duchu jsem proklel poustevníka. Zapřel jsem se rukama o zem, abych vstal. Bože! Já cítil chuť hlíny! Opatrně jsem položil dlaň na kmen stromu. Nechutnal moc dobře, znechuceně jsem si odplivnul. Bezvýsledně. Až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem stále opřený o vzrostlý smrk. Ustoupil jsem a ten zvláštní pocit ustal....

...Nepřejte si zažít, jak chutná propocená košile. Nebo bláto. Ani klika u dveří není zrovna dobrá. A to nebylo všechno. Už dva dny jsem si zvykal na různé chutě, jenže svědění se stávalo čím dál tím víc nesnesitelnější. Vypil jsem lektvar rudého kříže a k mému údivu okamžitě přestalo. Projevilo se až druhý den ráno, tedy bezmála dvacet hodin po vypití lektvaru. Napil jsem se podruhé. Další svědění až ráno druhý den. Hned mi bylo lépe.

Asi po týdnu mých experimentů s ochlupením (víte, jak odporně chutná kniha?) jsem si všiml nové vlastnosti. Když jsem zavřel oči, dovedl jsem určit i barvu předmětu, kterého se dotýkám. Zanedlouho jsem se naučil vnímat i intenzitu světla. Můj hmat se zlepšil natolik, že jsem dovedl číst pouhým přejetím prsty po řádcích. Když jsem dal ruku na zem, cítil jsem (kromě nevábné hlinité chutě) každý její sebemenší záchvěv. Dovedl jsem poznat i lučního koníka, jen podle vibrací, které na zemi vyvolávaly jeho skoky. Záda a hrudník byly citlivé stejně jako by byly citlivé normální dlaně.

Zabralo mi asi měsíc, než jsem se naučil potlačovat vjemy. Neochutnával jsem hmatem, když jsem nechtěl. Je také zajímavé, že jsem na sobě nezpozoroval návyk na lektvar rudého kříže. Ani jsem nemusel zkracovat dobu mezi jednotlivými dávkami. Každé ráno po probuzení jsem vypil jeden flakónek a na další den jsem měl vystaráno.

Nyní, tři roky po vypití tajemného ostrého nápoje stále nevím, jak se na mě chlupy vzaly. Poustevníka jsem už nenašel, vlastně jsem se o to ani nepokoušel. Jsem ale rád, že tomu tak je. Nikdo z vás nemá ponětí, jaké skvělé věci se s tím dají provádět. Nepochopíte, dokud to sami neprožijete...

-z deníku Edwoera Knowhowarda Reluctora

OSTENY

Osteny jsou velmi malé organismy, které se nejprve usadí v mozku, kde najde vhodné nervové spojení, a pak prorůstají ven a vystrčí ocásek hostiteli z kůže. Je známo několik druhů, se kterými jsou osteny v symbióze, na lidech bohužel cizopasí, stejně jako na všech dosud známých „civilizovaných“ rasách. Cokoli ocásek (chlupy různých berev, každá barva vnímá něco jiného. Převládá červená – zřejmě chuť) podráždí, to dráždí i nervová centra hostitele.

CIZOPASENÍ

Osteny na člověku a jiných humanoidních rasách cizopasí. Tento fakt se projevuje svrběním pokožky, jejím zarudnutím, po dvou až třech týdnech začnou hostiteli vypadávat vlasy, kůže se začne loupat. Po dalším měsící má napadený hostitel vypadané všechny zuby, krvavé vředy a jakékoli podráždění ocásku ostenů znamená nevyslovitelná muka. Obvykle je ale hostitel natolik chytrý, aby vyhledal nějakou pomoc. Buď lektvar rudého kříže nebo obyčejné hraničářské kouzlo Uzdrav lehká zranění dovedou hotové zázraky. Vždy ráno se hostitel napije (nechá na sebe zakouzlit) a do dalšího rána má klid. Zmizí zarudnutí i svrbění. Ostatní příznaky se neprojeví, dokud se nepřestane užívat protiléků. Poté se projevují odznova (jako kdyby se hostitel „infikoval“ až po vyřazení léčiv).

INFIKOVÁNÍ

Osteny v přírodní podobě žijí v temných jeskyních. Podmínkou pro jejich vznik je vlhko, všudypřítomná tma a zvláštní řasa felpa nasséva (dosl. řasa ostenů). Na ní se osteny uchytí a přežívají. Pryč se mohou dostat i pouhým dotykem – je jedno, zda člověka, červa nebo jeskynního medvěda. Mezi tvory se mohou také přenášet dotykem – nutnost je vlhko (přeci jenom se z řasy dostanou na tkáň lépe než z jiné tkáně, resp. kůže). Není jistě prokázáno, jestli se osteny mohou přenášet vzduchem či vodou. Není ani předem jisté, na kterých částech těla narostou ocásky. Obsah ostenů v nápoji z Reluctorova deníku si vysvětlujeme tak, že někdo prostě našel v jeskyni kolonii a seškrábal ji do vody.

ODSTRANĚNÍ

Osteny lze odstranit pouze obtížně. Na hostitele je nutno denně kouzlit hraničářské Uzdrav nemocného, po dobu asi dvou až čtyř týdnů (14 + 1k6 – bonus za Odl dnů). Pokud chceme odstranit osteny jenom z určité, nežádoucí části těla, musíme ji potírat po dobu 1k10 – bonus za Odl dnů jedem kurare. Může se to zdát jako drastické. Popravdě, je to drastické. Kurare je nebezpečné až v krvi. Ocásky jsou ale natolik citlivé, že je hubí aniž by nějakou krev měli. Prostě ničí jejich „nervy“ a nervová spojení s mozkem hostitele. Po odumření nervů ocásky prostě odpadnou a už nenarostou. Je nutno dodat, že ničení nervových spojů mezi ocásky (neboli chlupy. Neudělejte tu hloupost a nepředstavujte si ocásky jako něco jiného) a mozkem je pro hostitele velmi bolestivé. Ten má téměř neustálé migrény, občas halucinace některých hmatových a chuťových vjemů. Jsou známy případy, kdy si dotyčný myslel, že mu na břiše stojí velmi těžký žralok. Byl o tom přesvědčen nejméně půl hodiny – bál se otevřít oči.

ŽIVOČÍCHOVÉ, SE KTERÝMI ŽIJÍ OSTENY V SYMBIÓZE

Snad všechny druhy červů (včetně ogloj-chorchoje).

Některé druhy hmyzu a pavouci (blíže neupřesněno, zatím dokázáno u pavouka zeleného, ploštice zelené a roháče obřího).

Hadi – převážně nejedovaté druhy. Domníváme se, že jedy patří mezi nejúčinnější obranu proti ostenům.

Výzkum ostenů netrvá příliš dlouho, nepodařilo se nám však zjistit, že by se symbioti usídlili v ptácích nebo vodních tvorech. Důvody, proč tomu tak je, teprve zkoumáme.

- z archivu Univerzity města učenosti Nolwostu

ZÁVĚR AUTORA

Při vytváření ostenů jsem se docela hodně inspiroval knihou Den na prokletí od Davida Gerrolda (druhý díl Války s Chtorrem).Tuto knihu všem velice doporučuji a věřím, že se mi konverze povedla. Předem děkuji za veškeré ohlasy a připomínky.