Hráči se smrtí
Autor: | Shadowmage |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 7 |
Masivní ostří sekery se zaduněním dopadlo na dlaždice chrámu, přesně mezi spáry, kde ještě před zlomkem vteřiny stál ten muž. Baltor nevěřícně odfrknul a s narůstající nejistotou se podíval na soupeře, šermujícího s jeho společníkem. Ten takřka zázračně úkrokem uhnul těžké zbrani a navíc se zdálo, že má stále ještě dost sil. Přinejmenším na to, aby zasypával svého soupeře smrští ran. Meč, který svíral v pravici, v šeru chrámu svítil jako pochodeň a zlatil ornamenty na rytířově těžké zbroji. Baltor snadno rozeznal sluneční paprsky na hrudi i dvojici listů, stylizovaných do písmena L. Konečně po několika týdnech toho paladina dostihli, tady, v opuštěném chrámu daleko od města, to mělo skončit. Ale nezdálo se, že si to samé myslí i paladin.
„Lumien! Zhyň, zrůdo!“ zahřměl obrněný rytíř a udeřil na vytáhlého elfa, stojícího vedle Baltora. Elf ránu vykryl jen s vypětím všech sil, tenká čepel mu vyletěla z ruky a on sám byl sražen k zemi. Další rána, doprovázená hromovým zaduněním, dopadla na Baltorovu kroužkovou zbroj. Trpaslík zařval bolestí i vztekem, cítil, jak se mu kroužky na rameni zapékají do masa. Přesto sám zaútočil. Zlatavá aura okolo rytíře víry se zavlnila a železo se srazilo s železem, ale trpaslíkova sekera neměla šanci projít zbrojí Lumienova herolda.
Celou scénu z povzdálí sledoval starší muž, unaveně se opírající o torzo sochy nějakého světce. To on vedl své muže sem do chrámu, to on dostal tip, že právě tenhle paladin přenáší předmět nesmírné hodnoty. A byl to on, kdo už dlouhou chvíli zkoušel proniknout do mysli společného soupeře. Jeho vůle, ač za léta cvičení vybroušená do dokonalého hrotu, stále nemohla prorazit obranu toho rytíře. Stal se kopím, ale rytíř byl pevným štítem a odrážel jeho výpady. Stal se beranidlem, ale paladinova mysl se připodobnila k nejpevnější z bran. Spěchal. Viděl, že jeho muži dlouho nevydrží. Hledal nové a nové podoby pro svou mysl, aby rytíře oslabil, ale paladinova pevná vůle stále tvořila neprostupnou hradbu. Znal rytíře řádu Svaté hvězdy dobře, stejně jako další tupé smrtelníky. A nemohli, neměli by mu klást takový odpor. Na to nebyl zvyklý. Jako mág chápal, že musí něco změnit, udeřit nečekaně a chytře. Překvapit ho. Využít děsivou představivost a šíři své mysli, nedovolit rytíři vystavět nové obrany. Nechal svou mysl nabrat tvar tisíců rukou, které kámen po kameni rozebíraly rytířovu myšlenkovou zeď, nechal svou vůli narážet jako přívalovou vlnu do jeho brány, drtit i podemílat zároveň. Plameny mágovy mysli stravovaly kořeny mohutného stromu, vichřice vůle lámala větve a ohýbala kmen. Pak obrana najednou povolila. Zeď se sesypala, brána padla a strom zahynul, rytíř se mágovi náhle zjevil v myšlenkách nahý a slabý, jako když rozlousknete ořech a chystáte se pochutnat si na jádře.
Tehdy mág plnou silou udeřil. Sekera pronikla zbrojí, zubatá dýka se napila rytířovy krve. Jako posedlí sekali mágovi společníci do paladinovy mrtvoly, i když jeho svit dávno pohasl a pod klenbou chrámu už dlouho nezněla ozvěna jeho posledních slov. Mág se ušklíbl a odplivnul si na mrtvolu, teď už vysvlečenou ze zbroje a rozsekanou v kaluži vlastní krve. Dostanou spoustu peněz…
Marent se unaveně posadil a nalil si další pohár vína. Vítr lomcoval s okenicemi, hučel na půdě a proháněl se po dvorku před ošetřovnou, což byla nízká stavba, nalepená na masivní zdi univerzitní budovy. Byl podzim, ale počasí se už nějakou dobu chovalo tak, jako by neměl přijít konec roku, ale spíše konec samotného světa. Za takových nocí Marent většinou zůstával na ošetřovně, jako mistr lékař a učitel mediků zde trávil většinu dní do pozdních hodin a někdy už pak ani nemělo smysl vracet se domů. Marent koneckonců žil sám, ve svých čtyřiceti letech byl vdovcem a jeho jediný syn byl kdesi v jedné z těch zatracených válek, které Království vedlo. Den co den čekal, kdy mu ho přinesou na nosítkách jako vážný případ – Marent se za léta života za zdmi univerzity vypracoval v lékaře s vynikajícími až zázračnými výsledky. Pravda, Marentova pověst silně zaostávala za jeho schopnostmi, jako bezvěrec byl ve městě trnem v oku mnoha vlivným lidem, a zřejmě jen proto se ještě nestal bohatým: jako lékař v domě nějakého kupce by se špatně neměl. Ale mít v těsné blízkosti někoho jako byl Marent bylo tehdy na jihu Království společensky nepřijatelné. Proto lékaře pořádně překvapilo, když se otevřely dveře a do místnosti vstoupil bohatě oblečený sluha. Zvuky přijíždějícího kočáru, který nečekaného hosta přivezl, bylo v té slotě venku snadné přeslechnout. Nabídka zněla až neskutečně lákavě, takže za chvíli již lékař vystupoval z kočáru před starobylým domem, ukrytým v kopcích pár mil za městem. Poblikávající světlo v okně věžičky, dominující této budově, lákalo muže dovnitř, do tepla.
„Pan Marent?“ ozval se lékaři za zády sípavý hlas, který musel patřit někomu buď velmi starému nebo velmi nemocnému. Marent by sázel na kombinaci obou možností. Otočil se od tabule, k níž zasedl spolu se služebnictvem tohoto rozlehlého domu. Přišlo mu divné, že se v domě netopí, prochladlé zdi nejsou pro nemocné zrovna to pravé útočiště… Otočil se po hlasu.
„Ano, to jsem já,“ pronesl nejistě směrem k muži, stojícímu za jeho židlí. Měl neodbytný pocit, že ten starý pán si ho prohlíží stejně, jako on sám zkoumá vyhřezlá střeva a otevřené zlomeniny. S jistým zaujetím, ale zároveň nesmírnou znalostí a rutinou. Ten pohled se mu příliš nelíbil. Muž se tyčil do úctyhodné výšky, Marent sám nebyl nejmenší, ale stařec nad ním čněl ještě o půl hlavy. Lékař si zakládal na upraveném zevnějšku, učesané tmavší krátké vlasy a oholená tvář kontrastovaly s řídkým špinavým vousem a skvrnitou pleší příchozího. Ale Krot, jak se po chvíli hovoru ukázalo – mág a učenec, hleděl obvykle jinam než na lidskou slupku. Během chvilky vyložil lékaři, proč ho pozval. Odměna měla být skutečně lákavá, ale podmínka, že nesmí dům opustit, dokud Krot nebude plně zdráv, lékaře lehce zaskočila. Chápal ale, že mág zřejmě nestojí o šíření podrobností o svém stavu někde po městských putykách. Až teď si Marent uvědomil, jak rychle univerzitu opustil, nečekal, že se návštěva může protáhnout a nikomu tedy ani nedal vědět, kam odcestoval. S poněkud znepokojivou myšlenkou, trápící jeho pečlivou mysl, toho dne lékař v přiděleném pokoji usnul.
V dalších dnech lékař zkoušel svého pacienta podrobit všemožným procedurám, nařídil obklady, pustil mágovi žilou, namíchal bylinné masti. Ale mág, zraněný zřejmě spíše na duši než na těle, chřadnul dál. Jejich vzájemné hovory byly zprvu přátelské, mág se zajímal, jak jde Marentovi práce v ošetřovně a odhalil lékaři mnoho o umění hypnózy, kterou někdy lékař rovněž zkoušel využívat jako léčebný postup. Již třetí den se ale mágovo chování změnilo.
Marent netušil, proč si ho mág zavolal do své pracovny, umístěné v oné věžičce a plné nejrůznějšího harampádí. Šlo o nejstudenější místnost v domě, přesto tu mág vytrvale listoval v tlustých knihách a již druhý den cosi kreslil na podlaze.
„Pane Marente, stalo se vám někdy, že byste neuspěl?“ zasípal mág ztěžka a zaklapl zaprášený svazek Života po životě.
„Ano, pane, někdy není v mých silách vyrvat chudáka smrti ze spárů, jsem jen smrtelník. Ale udělám, co bude v mých silách, pane. Já jen, že tahle místnost…“
„Mlč!“ vztyčil se mág v křesle. „A podej mi ruku,“ zaleskly se kouzelníkovy oči jako barevné střípky skla v oknech městské katedrály. S úžasem lékař sledoval, jak jeho ruka míří k starci. Sykl bolestí, když ho mág bodnul jehlou do prstu a nechal pár kapek krve skanout na obrazec, zdobící podlahu. Rudá skvrna se spojila s obrysem Kruhu života, symbol přesýpacích hodin na mágově podlaze na se zachvěl a vystoupil z ostatních čar. Tak se to alespoň Marentovi zdálo. Otřásl se a ucukl rukou.
„Máte strach z krve?“ protáhl mág.
„N-ne, jsem lékař, pane, ale proč tohle…?“
„To jen kdybyste náhodou na nemoc nestačil, zdá se mi, že tomu nedáváte všechno!“ zakřičel mág, až zadrnčely okenní tabulky a sesunul se zpět do křesla. „Teď běžte a vymyslete mi lék. Lék pro nás oba, pane mastičkáři,“ vyprovázel vyděšeného lékaře mágův třesoucí se hlas z pracovny.
Na chodbě stála ona. Přísný pohled velkých vodnatých očí pod špinavými neupravenými vlasy, shrbená postava někoho, kdo v životě příliš tvrdě pracoval. Nebo byl často bit. Nejspíše obojí, pomyslel si lékař. Občas procházela domem, musela patřit ke služebnictvu, i když ji zatím ještě při žádné činnosti nezahlédl. Vždy ho upřeně sledovala, přísně, tvrdě. Beze slova ukázala směrem k Marentově komoře. Povzdychl si a šel, ve svém životě se setkal s mnoha podivnými lidmi, toto sídlo mu ale začínalo připomínat věž bláznů. Dovedl léčit neduhy těla, duši jen naprosto ojediněle. I tehdy ale přičítal psychické problémy nějaké nemoci, byl mužem hmoty a bezvěrcem.
Tu noc přiletěla z okolních kopců meluzína, snášela se na břidlicovou střechu sídla a hvízdala v komínech, objímala tvary budovy jako vášnivá milenka a její hlas nedal lékaři spát. Otevřel okno a hleděl do noci. Dole ještě zazníval čilý ruch, služebnictvo slavilo svátek jakéhosi světce, patrona dobrého pití a jídla. Smích děveček a ohroublé hlasy sluhů se snažily překřičet kvílení větru, někde bouchala okenice, kterou rozmarné služebnictvo neupevnilo. Hvězdy občas problikly mezi tmavými mraky, které horní rychlé větry honily po obloze sem a tam, bledý měsíc lékaři ze všeho nejvíc připomínal starý zašlý stříbrňák – peníze, dostane hodně, jen vyléčit toho mrzouta, pomoci trpícímu, ať je to sebevětší podivín, tak mu velela jeho lékařská čest.
Z myšlenek Marenta vytrhla dutá rána. Po zádech mu přejel mráz, až se lékař podivil – byl zvyklý na psychický nápor, i když místo se mu pranic nelíbilo. Další rána. Něco bušilo na hlavní bránu, pravidelně jako kostelní zvon. Zvon! Byl někde v domě zvon? Marent netušil, ale právě obraz zvonu, odbíjejícího čas, se mu ihned objevil v hlavě. Zvonu, odbíjejícího půlnoc. Znovu mu přejel mráz po zádech, teď ještě silněji. Nadechl se a s nádechem jako by spolkl i vítr za oknem. Meluzína odletěla, zvuky namáhaného domu utichly, i smích a bezuzdné veselí dole něco přerušilo. Slyšel tep vlastního srdce a přešlápnutí na vrzavé podlaze zaznělo jako úder na kovadlinu, tak dokonalé ticho v tu hodinu zavládlo. Další rána. Nevěděl, kolik ran padlo a nepočítal je. Síněmi v přízemí se rozlehl strašlivý křik mnoha hrdel. Děvečky ječely v hrůze a slyšel pád převraceného nábytku, který se mísil s vyděšenými hlasy sluhů. Křik opadal, ale Marent cítil, jak se něco blíží. Vnímal mrazivou hrozbu, stoupající schodištěm sem do patra. Noc po něm natáhla svůj pařát a sevřela mu srdce hrůzou, skočil do postele a zakryl si hlavu peřinou, uši ucpal rukama a snažil se myslet na tělesné pochody, zklidnit dech a tep, vzpamatovat se. Když se něco zlehka otřelo o jeho dveře, Marentova mysl vypověděla poslušnost a on se sesypal. Zaznamenal ještě zvuk bouchnutí dveří vedle jeho komory, závan mrazu a dotyk něčeho slizkého na svém krku. Pak omdlel.
Ležel na stole dole v jídelně, starostlivě pozorován skupinkou služebnictva. Neodborně připravený obklad ho studil na hlavě. Posadil se. Cítil se dobře. Protáhl se a zaznamenal prázdné pohledy sluhů. Něco jim vzalo z tváří tu jiskru, které se u lidí žijících na tak ponurém místě do té doby divil. I on se snažil rozpomenout na události z noci. Vnímal je ale jako zlý sen, sluneční paprsky procházející okny síně ho šimraly na čele a jídelnou vonělo čerstvé pečivo. Nají se a vrátí se k práci, k tomu, proč tu je. Počasí se konečně umoudřilo, zlatavé světlo si hrálo s prachem v Marentově komoře, kde míchal zklidňující lektvar pro nemocného mága. Zdálo se, že od podivné noci se jeho stav zlepšil, méně sípal a jeho krok byl pevnější. To se ovšem nedalo říct o oné služebné, která lékaře nepřestala sledovat. Chvěla se po celém těle a chvílemi propukla v nekontrolovaný záchvat pláče, jindy smíchu. Tehdy se svíjela v křečích na zemi, trhala své šaty a kousala do zdí. Byla šílená. Lékař ji nařídil pustit žilou, ale nepomáhalo to. Podle šepotu sluhů to byla ona, kdo minulou noc otevřel bránu domu. Nikdo neviděl, co spatřila, protože sami utekli v děsu pryč. Ale ona TO musela vidět. Při prohlídce šílené lékař zjistil, že nemá jazyk. Proto na něj nikdy nepromluvila. Mág jí ho prý nechal vyříznout, když o něm šířila ve městě klepy. Začínal svého zaměstnavatele nenávidět, jestli Marent něco nesnášel, bylo to právě mučení a tělesné tresty, jako lékař věděl, jakou bolest tělo snáší a jak strašlivé jsou následky.
Mág táhnul figurou jezdce a sebral lékaři věž. Rozhodující tah celé partie šachu, ke které na večer zasedli. Lékař prohrál.
„Nemoc je jako tahle hra, felčare,“ začal mág. „Útočí na tvoje tělo postupně, získává pozice, neváhá ti dát pocit naděje. Falešný pocit naděje. A já slábnu, ztrácím pole, mistře mastičkáři, mé šiky řídnou. Chce to překvapivý tah. Zamysli se dobře, jistě jsi cítil tu noc to, co já. Někdo je tu s námi. Někdo, koho nikdo nezve a přesto přichází rychleji než nejlepší přátelé. A je vždy o myšlenku napřed, pamatuj. Čekám na tvůj mistrovský tah, Marente. A važ dobře, nedej se zaslepit strachem,“ dokončil mág krátkou úvahu. Strachem, znělo lékaři v hlavě. Jak nemám mít strach, když pár coulů za zdí mé komory je něco, co radši nechci poznat. Něco, co spatřila ona.
Opustili pracovnu. Mág si šel odpočinout do ložnice, Marentovi se ale do jeho komory vůbec nechtělo. Kráčel tichou chodbou, zdobenou obrazy slavných bitev. Před dveřmi vedle jeho vlastní místnosti se zastavil. Pocítil nutkání otevřít ty dveře, nahlédnout dovnitř, ať už tam je cokoliv. V hrůze, jako omámen, sáhl po klice. Dveře byly zamčené a ani se nehnuly. Marent sjel s úlevou zrakem na zeď vedle nich. Na obraze tu zrovna triumfoval maršál de Trey nad orkskou pevností. Rytíři v sedlech ušlechtilých ořů drtili zelené obránce před věží, kterou orkové tehdy lidem sebrali, jak lékař vzpomínal. Možná i tady jeho syn bojoval. Jezdec bere věž, pomyslel si Marent. A já musím najít svůj mistrovský tah. Otočil se a zamířil zpět. Dveře mágovy pracovny byly dosud pootevřené. Mág musel zapomenout! Zřejmě ho nemoc stála více sil, než připouštěl.
Potichu vstoupil. Rozházené pergameny a svitky, police plné knih. Vyřezávaný stůl a na zemi stále ještě obrazec Života a smrti, mág se evidentně snažil pomoci si i vlastními silami. S odporem lékař překročil místo, kde na podlaze dosud svítila jeho krev. Nepořádný je tenhle mág, pomyslel si lékař, ani uklidit si tu neumí. Nesmí se nechat zaslepit strachem, mág měl pravdu, říkal si lékař, když se probíral knihami, hledaje cokoliv, co by mu mohlo v léčbě pomoci. Mág klidně mohl trpět nějakou nemocí z magie, napadlo lékaře, na ni by běžné prostředky nestačily.
Zaujala ho kniha Rytíř a kámen, věnovaná legendě o jednom jezdci, který nalezl ve skalách nemocnou princeznu. Staral se o ni - její nemoc nikdo neznal - tak dlouho, než umřel. Ona přežila. Baladický text byl sice mírně romantizován, i tak ale lékaře udeřila zřejmá paralela: nemocný a lékař, ošetřující umřel? Kde vzít mistrovský tah? Čím nemoc překvapit. Zatím nad oběma, mágem, i JÍM SAMOTNÝM, jak si se zděšením uvědomil, vyhrávala. Nechtěl znovu prohrát. Jezdec a věž, rytíř a kámen. Kde se stala chyba? Nevěnuje snad léčení, jak mág naznačil, úplně VŠECHNO?
Mág se teď objevoval v pracovně jen zřídka, léčebné procedury dál selhávaly, alespoň se to tak Marentovi zdálo. Mág byl ale stále čilejší, dokonce se poprvé po dlouhé době pořádně najedl. Na lékaře ale s nocí přicházel stále větší děs, vnímal zlo za zdí svého pokoje a noci napůl prospal, napůl probděl v nejčernějších myšlenkách. Noční můry mu braly mnoho sil a on postupně slábnul a chřadnul. Zimnice ho po dvou dnech neopouštěla ani ve dne, nepomáhaly ani lektvary, které sám sobě přichystal. Šílená služebná bloudila nocí po domě, k lékařovu zděšení se dobývala do místnosti vedle něj a nepříčetně kvílela. Dny teď byly dusné a teplé, ale dusivější byly ty noční chvíle, kdy se lékař upínal k jediné myšlence: ať je už uvnitř cokoliv, ať pro všechny bohy neotvírá.
U snídaně si mág Marenta prohlížel se spokojeným úsměvem: „Výborně, mistře, zdá se, že vývar z bezinek opravdu zabírá, pohledťe.“ Mág se pevným krokem procházel po místnosti a protahoval se. „Našel jste svůj mistrovský tah na tu zákeřnou chorobu? A našel jste tah, kterým byste překvapil mě samotného? Nevypadáte nejlépe, jistě vám prospěje partie šachu, mistře,“ zval s úsměvem kouzelník Marenta do salonku.
Opět prohrál. Mág byl skvělý hráč. Nechal Marentovi falešný pocit naděje a pak udeřil. Podobá se čím dál víc té nemoci, pomyslel si lékař, když mág zničehonic v zahuštěném bitevním poli zaútočil a zablokoval lékařovy figury šiky svých pěšců. Jedním z nich pak sebral Marentovi dámu. Mat byl pak už záležitostí několika rutinních tahů. Mág byl ve skvělé náladě, dokonce se vypravil na procházku se služebnictvem. Marent nepochyboval, že se uzdraví, přece jenom se považoval se prvotřídního znalce nemocí. Větší starost měl teď sám o sebe.
Když odešli, zamířil konečně zase do pracovny mezi knihy. Nemoc je jako hra a hra je jako nemoc, uvažoval. Na stole ležely dopisy. Opatrně nahlédl dovnitř, překvapen už jen tím, že mág přestal pracovnu zamykat. Zřejmě mu s přílivem sil narostla i dobrá nálada a mrzoutství odletělo s podzimními větry. Hned první dopis ho překvapil: kněžna byla ve městě probodnuta sluhou, kterému zaplatili. Až ho ta myšlenka vyděsila: pěšec bere dámu! Hraje snad mág podle okamžité nálady, přizpůsobuje strategii svým rozmarům a vjemům? Vybírá z tisíců způsobů, kterými hloupého lékaře může pokořit, ten pro něj v dané chvíli nejzábavnější? Nebo je to jen náhoda?
Rychle prohlížel knihy v regálech. Přeletěl zrakem lákavé tituly jako Obrazový atlas mořských panen či Vesmírná magie nebo Hovory s anděly, tušil, co hledá. A brzy nalezl. Služebník smrti, klasické dílo nekromantické tradice. Že by jeho pátrání mělo pokračovat tudy? Vzpomínal, co o knize ví. Jak by se hodila v jeho pátrání. Prý v ní stojí, jak se pomocí magických formulí vyhnout samotné smrti. On, smrtelný pěšec, proti Dámě nejmocnější. To by sedělo. Položil knihu na stůl. V tom uslyšel tlumený smích. Prudce se otočil. Nikde nikdo. Vydechl a znovu se posadil. Ale kniha na stole už neležela. Hlava mu třeštila, zřejmě se mu něco zdálo, zřejmě tolik toužil po knize, kterou hledal, že si vsugeroval její přítomnost. Hledal dál. Pozornost na sebe strhla veliká kniha s motivem slunce a hvězdy. Zdobené desky Kronik řádu Svaté hvězdy, díl VIII., Chlapec a Temná paní. Začetl se do příběhu z mládí paladina Arnelda, muže, který zdědil posvátný meč, s jehož pomocí rozprášil v království kult uctívačů Temné paní. Meč. Dáma. Pěšec proti mocným silám, pomyslel si lékař s nadějí. Osud mu zřejmě dává znamení. V příběhu stálo, jak meč zářil v temnotách, jak hubil bezvěrce. Je snad lékem na mou nemoc víra, pochyboval lékař. Četl dál, osud meče ho strhnul a on nevnímal své okolí. Nevšimnul si proto siluety, která proběhla mezi policemi. Točila se mu hlava a bolely ho klouby, jak nemoc postupovala, jeho mysl vnímala stále citlivěji různé – lékař se to tak zdráhal nazvat – nadpřirozené síly. Cítil, jak koule na mágově stole slabě vibruje, jak i samotná kniha vede jeho ruku až k poslední stránce, kde bylo něco připsáno neúhledným rukopisem. Chystal se knihu zavřít a hledat dál. Staré příběhy hrdinů znamenaly málo pro toho, kdo cítil za krkem blízkost konce.
V tu chvíli mu něco sevřelo ruku v zápěstí. Vyděšeně střelil očima před sebe, kde se na něj šklebila šílená tvář té divné služebné. Vysoká, v špinavých hadrech, v obličeji zbytky mnoha zranění, jak si v záchvatech ubližovala. Otevřela na něj ústa, lékař v hrůze sklopil zrak, aby neviděl pahýl jazyka. Druhou rukou bytost leknutím zkamenělého lékaře zatlačila do židle a ukázala na naškrábaný text na zadní straně desek knihy.
„… a já, Krot, přebírám tuto zbraň do úschovy. Ten hlupák si myslel, že mě jeho bůh ztrestá, jak hluboce se mýlil. Já žiju a jeho tělo sežraly krysy. Boltor je pánem v Drag-Natharu, Neriel šéfuje místnímu podsvětí, a ani mně se špatně nedaří. Zvládli jsme to, zvládli náš poslední úkol, a tady příběh končí. K meči se nikdy nedostanou, a až přijde čas, prodám ho těm przničům mrtvol za tolik peněz, že budu moci opustit tuhle barabiznu a konečně začít žít podle svého.“
Marent v hrůze dočetl. Takže Krot tu někde má ten meč. Co ale tohle všechno mělo znamenat? Snad ho opravdu paladin proklel nebo tak něco, ale co je zač ona a proč mu pomohla? Znovu na ní pohlédl. V jejích očích se objevily slzy. V ruce držela jiskřící kouli, kterou mág používal jako těžítko. Podala mu jí. Ve chvíli, kdy se lékař koule dotknul, pocítil silné brnění po celém těle. Zvedal se mu žaludek a ve spáncích mu bušila krev jako stroje v trpasličí huti. I ona se zdála být mocí koule zasažena, pozoroval jí, neschopen pohybu či slova, a náhle s překvapením zjistil, že přemýšlí sám o sobě, zkoumavě se prohlíží a hodnotí. Hlavou mu vířily vzpomínky na věci, které nikdy nezažil. Seděl dole v domě na klíně nějakého muže, oblečen v dívčích šatech. Zkoušel jednoduchá kouzla tady v pracovně. Seděl pod stromem v objetí usměvavého elfa, popíjel medovinu, četl v knihách. I v téhle o paladinech a příběhu meče. Zachvěl se, když viděl Krotovu vztekem znetvořenou tvář, když ho, tedy vlastně ji, před něj přivlekli. Neslyšně křičel, když mu vyřezávali jazyk. Tehdy pochopil.
Jmenovala se Treana a patřila mezi nejkrásnější dámy ve městě. Bohatý kouzelník byl dobrou partií a jeho pohled byl neskutečný, i když se zdál trochu podivínským a měl špatné přátele. Po čase soužití poznala díky své zvědavosti i nadání mágovo strašlivé tajemství. Tušila, proč se jeho stav stále zhoršuje, jak se naplňoval čas paladinovy kletby. A chtěla mu pomoci. Nezáleželo jí na Světle či Temnotě, na sporech bohů. Měla ho ráda, i s jeho podivnostmi. Proto ve městě vyhledala pomoc. Byl to Neriel, kdo ji udal, jeho bývalý společník. Hněv mága byl strašlivý. Svůj poklad tajil, nestál o to, aby mu do domu vtrhli rytíři víry a on skončil na hranici. Nechal jí vyříznout jazyk a udělal z ní služebnou, i když nic dělat nemusela. Ponížil ji, zabít ji ale nedokázal. To ona v naději na vysvobození nebo alespoň rychlý konec otevřela té osudné noci bránu domu, i když nemohla čelit hrůze toho, co do domu proniklo. A teď chtěla jemu, Marentovi, pomoci.
Marent pustil kouli. Oba vysíleně klesli na zem. Předala mu své znalosti o magii, zdálo se, protože teď vnímal obrazce na zemi mnohem zřetelněji, cítil moc, která jimi pulzovala. A viděl svou vlastní krev na symbolu hodin, na cestě života. Měl málo času. Přehrabával se v mágových poznámkách, hledal cokoliv, co by mu pomohlo. Našel. V tu chvíli se mu mágův plán složil stejně precizně, jako když studenti naskládali k sobě lidské kosti a ukázala se kostra člověka. Pochmurné přirovnání, napadlo lékaře, ale sedělo víc, než jakékoliv jiné.
Celou dobu ho vedl. Nechával mu stopy, samotnou hrou i rozmístěním obrazů. Přelstil ho. Použil pro rituál jeho krev, převedl kletbu na něj samotného. Chyběl jen poslední krok rituálu, předhození smrti. Zamrazilo ho, jak blízko byl sebeobětování: jistě by díky nekromantické knize, kterou nalezl jako první, nabídl nějakým zaklínadlem sám sebe. Vyléčil by konečně Krota. Objevil by svůj mistrovský tah, oběť figury. Dal by do léčení VŠECHNO, jak mág chtěl.
Překročil tělo mágovy ženy, padlé vyčerpáním do prachu místnosti. Musí najít ten meč. U něj to začalo a u něj to i skončí. Mág se každou chvíli může vrátit z vycházky, pak zjistí, co se stalo. A bude to zlé. Sloužící byli pryč nebo dole v budově, měl celé patro sám pro sebe a své hledání. Ale stále nenacházel. Převrátil snad každičký kout, nahlédl do skříní, pod koberce, v hrůze ze smrti převracel nábytek a rozbíjel postele. Podivné dusno v domě zesílilo. Chyběla jediná místnost. Masivní dveře vedle jeho komory, kam vklouzla hrůza té noci. Cítil záhubu všude okolo sebe. Usídlila se snad za těmi dveřmi, přilákána Krotovým rituálem, sama Smrt? Netušil. Ale podivné chování a strach všech, co prošli okolo dveří, rozhodně o lecčems svědčily. Potřebuje ten meč. Nedokončil rituál oběti, zřejmě zemře i Krot, až si lékaře smrt vezme. Ale zemřít nechce. Tam někde v dálce na bitevních polích je pořád jeho syn, možná se vrátí už zítra, možná už čeká na otce doma. Vymyslí vlastní mistrovský tah. Jestli tu meč někde je, najde ho, ať už by mu měl být k čemukoliv. Jinou naději lékař nevidí. Bude ty dveře muset otevřít. Chvíli bojoval sám se sebou.
V ruce třímá sekeru na štípání dříví, přinesenou z kuchyně. První rána. Jde to ztuha, dveře řemeslníci rozhodně neodbyli. Další a další třísky létají z desky dveří, za nimi neprosvítá nic než černočerná tma. Zaslepen strachem i nadějí, seká Marent zuřivě do dveří. Zas a znova. Nadechne se a strčí do rozsekaných dveří. Nic. Prostě nic. Za dveřmi nic není! Jen zeď. Nikdy tu žádný pokoj nebyl! Jen dveře zasazené ve výklenku. Zkouška jeho odvahy? Nebo Krotův smysl pro humor? Na dveřích stálo „pro hosty“ a Krot návštěvy nesnášel. Možná. Ale jedno ví Marent jistě. Něco se změnilo. Opadlo tíživé dusno. Dole slyší kroky, mág se zřejmě vrací. Ale Marent strach necítí, spíš odhodlání. Pomstít toho rytíře i tu ženu, a kdo ví, koho všeho ještě.Přemýšlí.
Nápor čisté energie srazil Marenta na zem, až se hlavou praštil o zeď.
„Nesmí! NIKDO nesmí otevřít tyhle dveře!“ burácí mágův hlas. Hrozivě, ale s odstínem obavy zároveň. Marent vstává. Pohlíží na mága s odporem, už ne se strachem. Vidí, jak z mágovy ruky vyletěla tepající tmavě rudá koule, mířící na jeho hruď. „Zemři, ty kryso, už teď je po tobě! Nastoupils cestu, z které není návratu. Jsi zasvěcenec smrti a já rituál dokončím, i kdybych měl přivléct půlku města!“ zasípal mág.
Marent cítí neobvyklou směsici vzdoru a nenávisti. Vidí, jak máchá pravicí proti kouli, v jeho ruce se zhmotňuje zářící čepel. Rozsekává kouzelnou střelu, i další, kterou mág vrhá. Cítí mágův nápor na svou vlastní mysl, bušící kladiva a svazující provazy. Přijímá tu bolest, nebrání se. Neklade odpor. V poslední chvíli, kdy vnímá vlastní vůli jako křehkou růži, drcenou v obrněné pěsti, bodá. Zářící meč proniká starcovým tělem, ten padá na zem. Služebnictvo v němém úžasu sleduje, jak starý mág sbírá poslední síly do děsivého náporu, bouře jeho hněvu dopadá na lékaře. Lékař si představí zářící zbroj okolo své postavy, po níž temná vlna sklouzává jako příboj po hrázi. Konečně mág vypouští duši. Odvaha a čest. To je zbraň rytířů víry. Nebylo potřeba meče z oceli. Ten kdo pozvednul svou mysl a s odvahou čelil hrůzám nejvyšším včetně samotné smrti, ten mohl tasit Lumienův svatý meč. Hanebná vražda lékaři znovu probíhá před očima, paladin padá k zemi, zasažen mnoha ranami. Světlo meče pohasíná. Pohaslou ocel berou ti tři jako největší poklad s sebou. Proč se asi Bratrstvo ještě neukázalo a nevzalo si od Krota onu zbraň? Protože její moc nebyla v síle železa, ale v síle ducha toho, kdo jím vládne. Opravdového rytíře víry. Slova kletby znovu dopadala na hlavu Krotovu a hlavy jeho společníků, Baltora a Neriela. Krot padl rukou spravedlivého, zabit posvátným mečem. Dva ještě chybí. Marent se trpce usmál. Věděl, kam povedou jeho další kroky. Smrt na chvíli setřásl, ale jeho nemoc-kletba nezmizela. Tak, jako Smrt přišla do domu onu noc, se za ním zřejmě potáhne tak dlouho, dokud ho nemoc definitivně neporazí nebo všichni vrazi nezahynou. Povzdechl si a sbalil si zavazadlo na cestu. Neměl příliš času…
Diskuze
darkkkn : je velice lehké hodnotit když sám jsi nic neudělal ale musíš se podívat více do hloubky nebudu taky se zastávat autora atd... ale furt to má na 5 *
Je to velice povedené ale ne tak moc aby to bylo na 5 hvězdiček . Takže 4 .
Hodně štěstí s dalším příspěvkem .
díky, "předání magie" - pomocí magické koule z mágova stolu se propojily mysli obou postav, ona předal lékaři znalosti. Citlivost na magii lékaři zůstala, zda je dočasná nebo trvalá a co to přinese, se ukáže v dalším dílu příběhu, pokud ho tedy napíšu :)
Další příběhy samozřejmě budou, v nejbližší době snad pošlu ke schválení něco z dobrodružství Rezavého meče, snad se to bude líbit...
Já musim říct že jsem už byl tak nedočkavý co zase vyjde od Shadowmageho že jsem nemohl ani dočkat se, na schválení které trvalo více než měsíc a musel jsem si to přečíct v moudré sově. Toto dílo se my líbí velice má v sobě něco tajemného, zajímavá pojinta do které jsi dobře zapúojil Zastáce lumiena a prohnaného mága :-) . je to krásně čtoucí jen mam otázku nevim jestly jsem to nějak nepobral nebo co ? :-) ale předání megie někomu kdo proto třeba nemá vlohy ? náhoda ? nebo osud ? mno jinak se my toto dílo líbilo proto jsem mu dal 5* zaujalo mě nápadem i obsaahem mě velice potěšilo jen tak dál těšim se na pokračování .
P.S : redaktora/ku o rychlejší schalování pokud by to bylo možné díky.
Díky za schválení, už to vypadalo, že hráči dohráli :-)
Chyby jsem už neměl síly hledat, pracuju na dalších věcech. pokud tam nějaké příliš ruší, omlouvám se... mám na mysli gramatiku, ve větách až takový problém nevidím.
Logika postav? Obávám se, že nemůžu úplně souhlasit s nelogičností Marentova chování. On nemá znalosti, které má čtenář. Je to lékař, ano, a přesně proto je citlivý a mírný, snaží se vnímat mága jako pacienta, ne jako nepřítele. To znamená tolerovat jeho podivnosti a výstřednosti. Psychiatr také pacienta nepřesvědčuje, když na něj tento třeba sáhne a řekne, že ho nakazil morem, že je to hloupost nebo se hned nezačne starat o protilék. Marent nemá s mágy zkušenost, bere je proto jako podivíny, je mnohokrát opakováno, že je to racionální člověk. Kdo na Marentově místě by věděl, co se kolem něj děje? Není to dobrodruh, ostřílený konflikty. Pohybuje se málo mezi lidmi mimo špitál. Proto ho prostředí podivného doma děsí, takže radši ve strachu nic moc neřeší, dokud není úplný konec a nemůže jinak. Pak v sobě odvahu najde.
Výrazu pro dobu:) Jaká je to doba? Pseudostředověk, ale například ten mág není nijak akademická postava, proto klidně používá takové výrazy. Navíc jel ve zločinech, jeho přátelé byli vyvrhelové. Načichnul tak i jiným, než typicky kouzelnickým prostředím. Není to kouzelník z pohádky, ale šmejd, co umí čarovat a zneužívá toho, jak jen to jde.
S delšími větami máš asi pravdu, jako autorovi a člověku, co čte celou řádku najednou, mi to nevadí. I proto možná někde čtenáři leccos přijde zbytečně "neukončené".
Každopádně díky za schválení a doufám, že příběh někoho potěší ...
Tuto povídku jsem zachytila už v Moudré sově a oceňuji autorovu/autorčinu snahu. Dílko se hodně posunulo a myslím, že po korekci je lepší. Ovšem chyb je tu stále mnoho, jak ve větné stavbě a gramatice, tak i v logice postav a jejich uvažování. Zejména té hlavní. Což je také největší kámen úrazu tohoto příběhu. Marent je lékař, ale místy mám pocit, že si ani neuvědomuje co se kolem něj dějě a co mu mág říká. Když mág použije jeho krev k temnému rituálu, ani se nad tím nepozastaví, neuvažuje o slovech mága...
Dávám tři hvězdy za dobře zvládnuté popisy atmosféry, postav a prostředí. A také za celkovou úrověň příběhu, který sice není mistrovský, ovšem ani špatný. Je zde znát sečtělost, talent na psaní, který je ovšem třeba neustále rozvíjet. A to dalšími napsanými příběhy. A jsem na ně docela zvědavá :-)
Ještě zmíním jednu věc. Je to čistě můj subjektivní dojem, ale název celého dílka mi nesedl (i vzhledem k jeho obsahu). Od takového názvu bych čekala úplně odlišný příběh - třeba něco jako Saw :-) Ale jak říkám, je to jen můj dojem a na mém hodnocení nemá nejmenší podíl.
Nyní krátce k chybám:
Marentovo jméno je používáno až zbytečně často a leckde mohlo být vhodněji nahrazeno osobním zájmenem.
Věty jsou místy příliš dlouhé a bylo by vhodnější oddělit je tečkou, nejen kvůli lepšímu vyznění, ale oddělili by se tak i logické celky, které v jedné větě vyznějí strojeně a nepřirozeně. Uvedu příklad:
Začínal svého zaměstnavatele nenávidět, jestli Marent něco nesnášel, bylo to právě mučení a tělesné tresty, jako lékař věděl, jakou bolest tělo snáší a jak strašlivé jsou následky.
Mnoho výrazů mi přišlo nevhodných pro daný text a dobu, ve které se odehrává. Za všechny zmíním „šéfuje“ – které by jste od vzdělaného mága té doby asi těžko slyšeli.