Hřbitov

Sirenia Hodnocení: Vítěz soutěže Vítěz ZD

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 14

Nepamatuji se, kdy jsem tě poprvé uslyšel zpívat. Snad už při narození, snad pár chvil po porodu, kdy tvůj zpěv utišil můj novorozenecký pláč a donutil mě ještě slepýma očima zvědavě pohlédnout na tu, která mě poprvé vzala do náručí. Celé roky jsem si myslel, že jsi to ty, že její zpěv patří tobě stejně jako hřejivé objetí, kterého se mi dostávalo opravdu vrchovatě – až do chvíle, kdy její oči naposledy pohlédly do mých a vychladly. Otce jsem neměl, nebo si na něho vůbec nepamatoval, putoval jsem do sirotčince a tvůj zpěv putoval se mnou. Zpívalas o dálkách a o svobodě, o rozkvetlých stromech a pěně na hřebenech mořských vln, o kormoránech a divokých orlech a třebaže jsem to všechno nikdy neviděl, tvé písně mi v myšlenkách kreslily jejich obrazy tak barvitě, jako bych před nimi stál a mohl se jich dotknout. Mé nohy, paže, celé tělo se jen třásly, býval jsem neklidný, nedočkavý, pryč, jen pryč z chladných útrob sirotčince, spatřit vše, o čem zpívalas, na vlastní oči!

Vždycky mě však přivedli zpět – jeptišky, mniši, kněz, jiné děti, které na mě pořádaly celé výpravy, aby za odměnu schroupaly kůrky starého chleba a uštědřily mi pár zlomyslných ran. Snášel jsem to, tvůj zpěv mě držel nad vodou, tvůj zpěv mě naučil držet se od těch bazilišků dál, ztrácet se v myšlenkách a utíkat do míst, kam jiní neměli přístup. Zavíral jsem se do sebe a naslouchal písním o místech, kde je klid a mír, kde všechno září čistotou a blankytnou modří, kde nejsou prochladlé zdi a slamníky plné krys, kde jídlo nepáchne a voda je tam průzračně čistá.

Nikomu jsem o těch písních neřekl, nikam jsem je nezapsal, neboť to dodnes neumím, nikdy jsem je ani nezazpíval z obavy, že bych je pošpinil, kdybych je vypustil na tento svět. Tak jsem tě… maloval. Neumělou rukou a uhlem po zdech kláštera, maloval jsem tě do písku a ryl do kamene, někdy celou, celičkou, jak sedíš na skále a vítr ti bere vlasy, jindy jen tvá ústa nebo ruce, byly to strašlivé výtvory, ale bylas to ty – má vina, že jsem tě neuměl malovat krásněji. Častokrát mě přistihli, jak kreslím po zdech, a já tě pak musel smýt špinavou vodou z potoka! To ponížení a bolest se nedaly vydržet. Rány už ano. Sice mě ohnuly, ale nikdy ne úplně.

A pak… pak jsem tě potkal! Neumíš si představit mé překvapení, radost i ostych, mravenčení v prstech a mrazení v zádech! Tehdy jsem opravdu věřil, že jsi to ty. Bylo mi asi třináct, seděl jsem na schodech jakéhosi domu a čistil boty jeho majitelům, když ses znenadání objevila v nadýchaných šatičkách, s kudrlinkami a velikou mašlí, která vlála ve větru. Mohlo ti být tak dvanáct, v ruce jsi držela vějíř jako veliká dáma a všechno jako by ti ustupovalo z cesty. Jen já se nemohl ani pohnout, dál jsem seděl na těch otlučených schodech v otrhaných šatech, umazaný a zaprášený s kartáčem a špinavou botou. Nemohl jsem od tebe odtrhnout zrak, zatímco já ti nestál ani za pohled. Ale to nevadilo, protože jsi zpívala! Zpívalas v mé duši jako cizokrajný pták, každý tvůj tón byl ozvěnou v prosluněném lese, v který jsi proměnila mé srdce, každý tvůj pohyb na sebe strhával mou pozornost. Musel jsem za tebou jít. Prostě musel.

Sledoval jsem tě tak nápadně, až mě od tebe museli odehnat holí. Snad mysleli, že tě chci okrást, přitom já se tě toužil jenom dotknout. Zjistit, jak moc jsi skutečná.

Nedalas mi spát, tvé písně mě budily ze snů a nabádaly k odchodu, chtělas, abych odešel, ale já nemohl! Proč jsi mi to dělala, když já netoužil po ničem jiném, než ti být nablízku?

Začal jsem tě sledovat, ale pořád u tebe někdo byl. Hlídali tě, jako by věděli, že po tobě toužím. Až jednou… Na tržišti jsi se ztratila chůvě. Všude bylo plno lidí a tys měla v očích slzy. Nabídl jsem se, že tě odvedu domů a tys, tys souhlasila! Neodvažoval jsem se tě dotknout před lidmi, tak jsme kráčeli vedle sebe jako cizinci, ale v té úzké uličce plné temných stínů jsem to udělal.

Nezpívalas jako moje srdce štěstím. Křičelas! Strašlivě jsi křičela a bila mě vějířem. Nemohl jsem to poslouchat… … a sevřel tvé hrdlo v dlaních.

Klesla jsi k zemi jako hadrová panenka. Nyní jsem se tě mohl dotknout, ale stačil jsem jen prsty obkroužit tvé rty. Na konci uličky se kdosi objevil a já se rozběhl pryč. Dodnes nevím, proč mě to nenapadlo dřív. Utéct. Utíkat, nezastavovat se, nečekat, až si mě najdou, přivlečou zpátky a bitím přinutí k poslušnosti, ale běžet pořád dál, ztratit se v lese, přespávat pod vývraty a ráno pokračovat dál. Jen za sluncem! Za mořem, jehož vůni jsem neznal, ale nějak věděl, že to, co mi proudí naproti, je svěží vůně soli a svobody. Ke hvězdám, které se mi zdály být blíž, než kdykoli předtím. Jak jsi o tom zpívala.

Jenže teď jsi mlčela. Netušil jsem proč, nechápal tvůj důvod! Měl to být trest? Za co? Že jsem se tě opovážil dotknout?

Můj svět plný barev, snů a zpěvu se ponořil do děsivé tmy.

Nevím, jak dlouho jsem putoval, ale ocitl jsem se v místech, která jsem neznal a kde neznali mě. Bylo to rozlehlé přístavní město s katedrálami, velikými domy a čtvercovými náměstími, s kostely plnými soch a lidí, s tisíci povozy a zvířaty a lidmi, lidmi, lidmi! V přístavech kotvily lodě velké jako dům, ale i docela maličké bárky nejchudších rybářů. Byl tu takový hluk, že i kdybys zpívala, neslyšel bych tě. Bloudil jsem tím cizím, hlučným místem a jako pes hledal sebemenší náznak tvé přítomnosti. Ale nic jsem nenašel. Musel jsem si tě tedy namalovat, napřed do písku na kamenité pláži, pak na zeď jednoho domu. Majitel mě viděl, ale nenabil mi jako ostatní, sice jsem tě musel smýt, ale zároveň jsem dostal kus papíru a uhel. Zíral jsem na toho člověka jako zamilované štěně; nikdy v mém pohledu nebylo tolik vděčnosti a psí oddanosti. Zalezl jsem do stínu obrovských skalisek, zíral na moře a zdálo se mi, že tě v dálce vidím, proto jsem tě nakreslil na ten darovaný papír jako madonu. Netušil jsem, kde si mám obstarat další, proto jsem procházel město, ukazoval lidem papír a ptal se, kde to mohu koupit. Někteří mi špatně rozuměli, chtěli naopak papír koupit ode mne, představ si, papír s tvou podobiznou! Nikdy! Nikdy bych ho neprodal, patřilas jenom mě, nikdo tě nesměl mít!

Nakonec jsem přece jen zjistil, kde se dá koupit nejen papír a uhel, ale i barvy, štětce a plátno. Všechno bylo příšerně drahé, těch pár drobných, které jsem vydělal čištěním bot nebo odnáškou košíku ryb, nestačilo ani na obyčejný uhel. Nechal jsem se tedy najmout v docích, na loď mě nikdo nechtěl, prý jsem moc malý, mladý nebo tak, tak jsem tahal pytle s obilím, sudy s naloženým masem, celé kusy nábytku a obrovské kované truhly s oblečením, to když do města zavítala honorace. Přespával jsem v docích, jedl v nich, kreslil, můj svět se smrskl jen na to hlučné místo plné páchnoucích lodí, opilých námořníků, šejdířů všeho druhu, řvoucích parchantů a jejich rozdavačných matek.

Vydělané peníze jsem okamžitě utratil za hrubý, nebělený papír a uhly. Tak jsi mně šla malovat nejlépe. Zkoušel jsem i barvy, vypadalas v nich úchvatně, ale byly příliš drahé. Barvami jsem namaloval pouze jediný obraz a vyvolal tím posměch ostatních nosičů, možná i závist, proto jsem tě raději ukryl mezi skalisky, kde tvůj obraz nakonec rozpustila mořská voda.

A pak, jednou…jsem tě znovu uslyšel! Napřed jen docela tichounce, jako když se ze vzdálené katedrály nese městem dívčí zpěv, a pak jsi náhle byla zpět, bez varování jsi zněla v mém srdci jako rozvázané zvony. Celého jsi mě omráčila, prostoupila mnou jako příboj, volalas, zpívalas, plnila mou zprahlou duši písní jako omlácený džbán jiskřivou vodou. Byla jsi zpět, zpět! Mohl jsem se zalknout štěstím, já osiřelý byl znovu s tou, co mě provedla celým mým neutěšeným dětstvím! Tvé písně volaly po dálkách, po sněhu na hřebenech hor, po strmých útesech pokrytých solí, chvěly se ve mně jako ptáčata v matkou opuštěném hnízdě. Zpívalas hlasitě, pojď, odejdi z tohoto smutného místa a já tě naučím vystýlat oblohu červánky, chytat mořskou pěnu do otěží, dám ti všechna moře světa a s nimi klid a mír a světlo rozprostřené do daleka. A já sedával na kamenité pláži, naslouchal tvému zpěvu a snil, snil jsem o všech krásách, o kterých jsi zpívala, maloval tvůj obraz jako kdysi do jemného písku a prachu z rozdrcených mušlí, a neměl v sobě ani zlomek odvahy, kterou jsi mi chtěla dát. Bál jsem se. Bál se, že když odejdu, už tě nikdy neuslyším, jako tehdy, když jsem utekl, ta doba byla šílená, nechápu, jak jsem ji bez tebe mohl přežít! A ty mě nyní lákáš pryč!

Snad bych tě byl poslechl, kdybych tě… nepotkal. Šla jsi z přístavu, bosá, rozevlátá, sukně se ti otírala o lýtka a zelenou blůzu ti napínala vzpřímená ňadra. Při chůzi ses smála, tiskla si košík s treskami k hrudi, občas sis povyskočila jako neposedné hříbě, a já byl ztracen, zatracen, propadl jsem všem peklům a prokletým běsům, má touha mě bičovala, tvůj zpěv mi duněl ve spáncích! Když sis všimla, jak na tebe civím, usmála ses – pootevřela jsi své nádherné rty a z hrdla ti vytryskl celý oceán smíchu. Mohl jsem se v něm utopit!

Šel sem za tebou jako potok za řekou. Omámený, šťastný z tvé blízkosti, stačilo jen natáhnout ruku a lehoučce, jen špičkami prstů, se tě dotknout. Víc bych si nikdy nedovolil. Uhnula jsi jako lasička a zmizela v jednom z domů. Stál jsem pak před ním snad celou věčnost.

Potkával jsem tě denně. A denně ses na mě smála, zpívalas a sukně se ti vyhrnovala až nad kolena, pohazovalas vlasy a tiskla si košík s rybami k hrudi. Mívalas ji celou zmáčenou, ale nevadilo ti to, bylas na to pyšná, na všechny ty obdivné pohledy, které jsi přitahovala. Toužil jsem na tebe dosáhnout, ale bylas příliš vzdálená. Maloval jsem tě o to zběsileji, všechny papíry světa by nestačily, abych se mohl vykreslit ze své touhy. Pracoval jsem do noci, jen abych si ho mohl koupit, a pak utíkal na pláž a kreslil tě do písku, a měl pocit, že tě před sebou vidím, zrovna tam na tom skalisku, o které se tříští vlny a zahalují tě do stříbřitého oparu. Vidím tě v něm, sedíš a zpíváš a posíláš vlny, aby zničily tvůj obraz. Dívám se do zapadajícího slunce, mhouřím oči a chci se za tebou vydat, ale dělí nás moře a já neumím plavat.

Proto na tebe čekám, kdykoli se objevíš v přístavu, jsem ti v patách, kdykoli z něho odnášíš své ryby, ale jako bys mě neviděla, díváš se na mě, ale spíš skrze mě, směješ se a přitom k sobě lákáš někoho jiného. Bolí to, myslel jsem, že patříš jenom mně, ale ty se touláš jako divoká kočka s jinými muži, nejsi čistá, až na tvůj hlas, který jako by k tobě vůbec nepatřil… Špiníš mou lásku tisíci polibky, které štědře rozdáváš opřená o zeď přístavní krčmy, tvá přízeň je vykoupená zlaťáky a já jsem příliš chudý, než bych si tě mohl dovolit, protože všechno utratím za papír a uhly.

Už to nemohu snést! Tvůj zpěv o kráse… … a tvá stehna hanebně rozevřená pro kdejakého námořníka. Už nesmíš zpívat, už mi nesmíš lhát.

Počkal jsem na tebe, když ses vracela z dalšího rozdávání svého těla. Páchla jsi laciným vínem a mužem, který si tě zaplatil, šla jsi zlehka, jako by se vůbec nic nestalo, dokonce ses usmívala, lačně a chtivě, uhladila sis sukni, otřela naběhlé rty.

Nebylo to těžké, stačilo obemknout tvůj krk prsty a navždy tě umlčet.

Tu noc jsem měl spoustu času se tě dotýkat, ale já nemohl. Bylas mi náhle tak cizí, tak odporná, že jsem tě nechal ležet v splaškách a blátu, v tom, do čeho koneckonců patříš – a vrátil se na pláž, kterou osvětloval dorůstající měsíc. Všechno tonulo v prokletém stříbře – to zrádné moře se svými skalisky ostrými jak trny, kamenitá pláž s ostrůvky jemného písku a drtě z perleťových lastur, do kterých jsem vlastními prsty ryl tvou dvojí tvář a očima otupělýma bolestí tě vídal na útesech s vlasy podobnými mořské trávě. Tady jsem býval šťastný, protože jsi zpívala. Teď mlčíš, protože jsem tě…

Na pláž míří celé procesí lidí. Drží louče a pochodně, hlučí, křičí, rozbíjejí křehké ticho a trhají stříbrnou záři na kusy tím svým prokletým světlem! Sedím mezi kameny, ptají se mě, zda jsem tudy neviděl utíkat vraha, vrtím hlavou, žádný vrah tudy neběžel. Ještě pár minut prohledávají pláž a pak se jako titěrní mravenci přesunují jinam. Jen já tu zůstávám ponořený do nejprázdnější tmy a v ničemných touhách po tvém zpěvu.

Zdálo se mi, že tě opět vidím, tam v dálce na tom skalisku omývaném mořem, tvá bělostná ramena pokrytá měsíčním třpytem, tvou křehkou hlavu s vlasy bílými jako jiskřivý sníh. Sám sobě už nevěřím, vlastním očím, svému rozumu, snažím se z myšlenek vyhnat tvou přízračnou siluetu lákající mě svou mramorovou strnulostí, ale je to marné. Abys mě přesvědčila o své skutečnosti, použilas svou osvědčenou zbraň. Začala jsi… zpívat.

Ale už ne o dálkách a o svobodě, o krásách ztichlých jezer a zeleni horských luk, tentokrát jsi zpívala o své vlastní touze. Chtělas, abych k tobě přišel, opustil nejen tuto pláž, ale všechno, co jsem znal a v čem žil, tříštilas mé vzpomínky, zaháněla úzkosti, tišila bolest, až ve mně zbyl jenom tvůj zpěv a vlastní pláč. Pojď, zpívalas, pojď za mnou, do mé náruče a já ti dám tiché spočinutí na prahu mého domu, vystavím v tobě chrám z nejkřehčích snů a naplním ho nejkrásnější písní, která se bude navždy chvět na strunách tvé ubohé duše, jež si neuměla poradit sama se sebou. Pojď, neohlížej se, zítřek už nemusí být bolestivý…

Plakal jsem touhou. Pomalu umíral.

Ze všech tvých zjevení bylo tohle jediné skutečné. Musel jsem za tebou jít, buď se ti poddat, nebo tě umlčet, jitřilas ve mně pocity, jaké jsem dosud nepoznal, a já nevěděl, zda je chci a nebo raději ne, tu drásající lítost, nesmírnost lásky a především poznání, poznání svých děsivých omylů, kdy jsem tě neposlouchal a nehledal to, o čem jsi zpívala, nehledal tebe pro tebe samotnou, ale utíkal za přeludy, které se mi zdály být skutečnější, než život, jaký jsi mi nabízela.

Vstoupil jsem do moře. Bylo chladné, černé jako já, rozbíjelo se o kameny a hlasitě sténalo, ale tvou píseň už přehlušit nedokázalo. Sevřelo mě do svých ledových dlaní a nechalo proudy, aby mě prudce, až nemilosrdně vlekly za tebou. Nebránil jsem se, naopak jsem jim sám pomáhal pažemi, jen rychleji, rychleji! Tam k tomu skalisku, kde vždycky sedáváš, kde jsem již roky zvyklý tě vídat. Čím blížeji jsem, tím hlasitěji zní tvůj zpěv. Teď se nakláníš, abys lépe viděla můj boj s vlnami, které mě od tebe vzdalují a zase navracejí zpět, jak se nadechují k příštímu vzedmutí a vyvrhují mě na ostré skalisko přímo k tvým nohám. Skláníš se ke mně a odhrnuješ mi mokré vlasy z čela a já k tobě vzhlížím jako k té, která mě poprvé vzala do náruče a zahrnula nekonečností lásky. Tvůj úsměv je jako z jiného světa, tvé dlaně se, rudé od čísi krve, snad od mojí, ale nevím to jistě, přimykají k mému čelu, zavíráš mi oči a já… si už skoro nic nepamatuji, jen cítím, jak mě stahuješ zpátky do moře, proplouváš se mnou neklidnou hladinou a vedeš do míst, která znám z tvých písní. Zatímco klesáme mezi korály, všechno ti bezhlesně vyprávím, cítím, že mi rozumíš a rozprostíráš ve mně klid, utichují běsi, démoni mých omylů se rozplývají v nekonečnu a pak, pak už nezbývá nic, jen tvé stříbrné vlasy lehce se otírající o mou tvář, to když mě ukládáš na samé dno oceánu a líbáš na zmlčelé rty.

Poprvé… … a naposledy.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Plně souhlasím s cohenem :) Chtěl jsem napsat něco podobného, ale už mě předběhl. Moc se mi to líbí. :) Jenom nevím jak vy, ale vulgarita se občas považuje za nedostatek slovní zásoby, tak nevím. Možná se to trochu k fantasy hodí...


 Uživatel úrovně 0

(Nečtu komentáře pod sebou, proto se omlouvám, jestli budu něco opakovat)

Nejprve drobné výtky k formě - hlavně na začátku a na konci jsou některé věty trochu moc dlouhé a ne zcela uhlazené, bylo by lepší je zestručnit a rozsekat na výstižnější celky. S tím částečně souvisí soupeření poetické formy a sdělení...ne úplně vhodně použitá přirovnání, která možná pomáhají méně citlivému čtenáři s proniknutím do vypravěče, ovšem k němu samotnému se tolik nehodí - příliš to potom připomíná interpretaci vyprávění spíš než vyprávění samotné, což si myslím že je na škodu. Plus na můj vkus příliš mnoho ne tolik citlivě rozmístěných výkřičníků. Ale to jsou všechno záležitosti pár slov, několika málo znamének, na celkové hodnocení a především na celkový dojem mají vliv pouze zanedbatelný. Uprostřed, v případě té druhé holčiny, je možná přechod z romantiky do vulgarity trochu moc uspěchaný, pár řádků navíc by tomu neublížilo. A pokud by i popisy vulgarit měly snový nádech a nepokoušely se vytvářet kontrast ke zbytku textu...mno, pak by to možná byl jiný příběh.

Co se týče obsahu, člověk si nemůže nevybavit Parfém: Příběh vraha, předpokládám, že to už tu někde zaznělo. Je to story silné, majetnické a zároveň za zrcadlem, jak to mám rád. Touha ani ne tak přímo zabíjet, ale ZNIČIT něco krásného je velmi silná a velmi zhoubná, neschopnost tu krásu přijmout, obdivovat a snad se jí dokonce vzdát...tohle dílo bude tak krásné, jak krásné si je udělá čtenář. Sám bych v jednu chvíli vzal kladivo, rozbil tento monitor, spálil některé fotky a vytrhal stránky z knížek - proto musím svoji mysl zaměstnávat tím, oč by tento text mohl být ještě lepší, působivější a vyladěnější. Ale už se na něj nelze dívat jako na amatérskou tvorbu.


 Uživatel úrovně 0

Je těžké něco doplnit k tomu dílu, když nedokážu pochopit jak mě Lyrie dokázala vtáhnout do toho chlapce - jako bych v té kratičké chvíli cítil to co on. Jako bych, díky ní, dokázal překročit hranici mezi příběhem a vlastními myšlenkami. Ke konci už i mě unášel příboj, cítil jsem jak mě stahuje kamsi do hlubin - když náhle vše skončilo. Jako procitnutí z bdělého snu, když růže zavoní a chviličku není nic než ten okamžik.

Co jsem já pro růži? To růže dokáže vykouzlit bezčasou radost! A s tím okamžikem skončil příběh, já nemám co dodat.



Čtení mi bylo potěšením, díky, s úctou Gurkh


 Uživatel úrovně 0

Děkuji všem za přečtení, slova chvály i hvězdičky, moc to pro mne znamená. Za podobu se zmiňovaným filmem se omlouvám, viděla jsem ho kdysi jen jednou a ani ho nedodívala. Snad ho ještě doma někde mám a snad se někdy donutím ho shlédnout celý :-)

Den poté: věřím, že každý v sobě nosí svou Sirenii. A že má aspoň hrstka lidí dost odvahy za ní jít, naslouchat jejím slovům a následovat ji tam, kam nás svým zpěvem láká. Kéž v nás nikdy nezmlkne.

Přeji krásný den

Lyrie


 Uživatel úrovně 0

Krásné a smutně pravdivé. Nevím proč, ale mám pocit, že hezčí by to bylo, kdyby šlo o obyčejnou holku z přístavu, která umře a hrdina se za ní vydá. Tak jsem i text nejdřív vnímal, zesirénování na konci mi trošku zbořilo představy :).
Nicméně skvělá práce. Příjemně mě taky překvapilo, jak věrná a autentická je výpověď muže, kterou napsala žena (nevím, jestli by to nějaký muž dokázal lépe :) ).


 Uživatel úrovně 8

Úžasné. Moc se mi to líbilo, ať už díky plynulosti a prožitku, nebo díky tomu, jak dokázal příběh vcucnout. Je to krásné dějem i atmosférou. Jedna z nejlepších věcí od Lyrie.


 Uživatel úrovně 8

Kritika dílka je po přečtení pár kritik a zejména výmluvné a originální kritice uživatele: Den Poté /za což jsem mu též dal bodík/, zbytečná. Sám osobně stojím někde více při zemi. Povídka se mi líbí a slovní zásoba, personifikace, slovní zpodobnění, abstaktní pojmy, vynořující se obrazy... prostě skutečnost popsaná trefným přirovnáním, to mi kořenilo zdejší čtení.

Také si myslím že snažit se onu povídku pochopit tak zarytě, jakse to občas u kritiky podemnou mohlo zdát ani snad není na místět, nebo alespoň neí to nutné, stěžejní. Stačí si to číst a nechat se unášet příbojem, až nakonec narazíme na písčitý břeh konce, plni emocí, ať už kladných, nebo záporných, plni pochopení, opovržení. Arogance, nebo soucitu.
Povídka s abstraktním vyjádřením jako je tato a mnohé jiné totiž působí na každého člověka úplně jinak a tak formulace pocitů, který divák napíše na papír-internet je pouze zrnko písku na Sahaře.
I když nic proti, autorku určitě potěší když uvidí jak toto vnímají ostatní, já se sdržím hlubšího popsání. Povídka se mi líbila, měla šmrnc. Víc by jsem ale psáti nechtěl :o)

Ps. Den Poté: Kéž by se dnešní společnost dokázala takhle dívat na perverty a takzvané úchyly... ale na to jsou lidé příliš omezení.
Otázka je pomohlo by to? I kdyby svět, soudci, porota dokázali pochopit hloubku a čistotu jeho úmyslu, trestu by uniknouti neměl :o) A pokud jako konzumenti dostaneme naservírovaný pouze rozsudek (kdo by se namáhal psát článek o tom jak se k němu došlo), kdo může tvrdit že třeba právě pochopení a soucit v ono případě stejně nefigurovalo? :o)

s úctou
anarion


 Uživatel úrovně 0

A co třeba tenhle...

Zdá se mi - a spatřuji to i u sebe samého -, že spisovatelé jsou svého druhu velcí zbabělci a lenoši. Vymýšlejí si velké osudy a teskné příběhy, ve svých představách cestují po nádherných místech a zažívají velká dobrodružství - ale nikdy se neodváží, neodhodlají k tomu, aby se za vlastním, "skutečným" příběhem vydali sami. Aby oni sami se stali hrdiny mýtů. A tak se spokojí s podřadnou a nešťastnou úlohou, kterou jim připravila jejich vlastní fantazie - popisují masám, čtenářům své sny či příhody někoho jiného, naplněni závistí a žárlivostí na své vlastní postavy. Svůj zápal ale neinvestují do pokusů "něco zažít", kdepak. Místo toho si vymyslí další, novou povídku či zápletku, do které vkládají své emoce a svou energii. A tím slábnou...

A ti opravdu dobří, nadaní autoři jsou na tom nejhůře. Nejvíce trpí svou leností a zbabělstvím, hloubka jejich myšlenek a tužeb je topí ve studni jejich sebepohrdání a pohodlnosti. Nikdo je nepochopí, ani oni sami sebe nejsou a nebudou schopni pochopit.


O díle

Tak zaprvé bych rád zdůraznil, že tohle je to nejlepší, co jsem od Tebe kdy četl. Konečně ve Tvém díle vidím nějakou kreativní a emoční invenci, konečně to nejsou jen tuctové (pseudo)historické příběhy, které zaujaly jen bezchybnou (a, pravda, čtivou) jazykovou úrovní. Nešťastného hrdinu/vypravěče mohu konečně cítit, mohu s ním sympatizovat či jím pohrdat, mohu se zamyslet nad jeho motivy a pocity.

Jen mě stále zaráží název díla - "Sirenia". Jedná se o "Sirénu", personifikaci zpěvu, který láká a svádí bezradného vypravěče? Nebo je to prostě jen nějaký fantasy charakter? Pokud ano, ubrala jsi tím dílu jeho nádhernou neurčitost.

Hodně se mi líbilo, že Zpěv nemá zřejmou podobu, že se neustále mění. A tím nemyslím jen to, že mění tváře, že vypravěč vždy miluje jinou dívku, která mu Zpěv připomíná. Mé vnímání a pohled na Zpěv se měnil v podstatě odstavec od odstavce, až nakonec vygradoval v opravdové, krásné prozření.

Ze začátku jsem měl dojem, že Zpěv je ve skutečnosti vypravěčův cit pro hudbu. Že Zpěv je Hudba, metafyzická útěcha, kterou on, citlivý a vnímavý jedinec dokáže cítit v každém záchvěvu své existence, že prochází světem jevů a každé události přisuzuje jiný tón.

Potom, s příchodem prvního děvčete, chápu Zpěv jako Lásku. Vzplanutí touhy po roztomilém a nevinném dítku, které rozněžní i ty největší vrahouny. Lásku vztaženou jen na jednu osobu, Lásku oddanosti a cudnosti, která vypravěče dohání k tomu největšímu a nejhoršímu zločinu - vraždě. Ale tahle vražda má jasné opodstatnění a jen člověk krutý či nechápavý nemůže vidět smysl v zavraždění té překrásné slečinky. Aneb jak zpívá Nick Cave:

"I kissed her godbye, said 'All beauty must die' (...)"

Po smrti dívky mám na Zpěv jiný názor - Zpěv je Umění, velkolepý talent a neuchopitelná inspirace, kterou nechápající vypravěč nedokáže vstřebávat a rozvíjet. V tu chvíli soucítím s tím dojímavým ubožákem, autistou a solipsistou. Soucítím s ním a zároveň jím opovrhuji - pro jeho přílišnou patetičnost, kterou nosí na svém hrbu.

Druhé zamilovaní do osoby "zdánlivě skutečné" je zraňující a na vypravěčově chápání Zpěvu je vidět jeho o mnoho vyzrálejší a racionálnější přístup. Teď už zabíjí z pomsty, mstí se za krásu, která byla pošpiněna. A v tu chvíli přichází to rozuzlení...

Hrdinovi svítá v mysli, už to vidí, už to chápe. Chápe a je si vědom zbytečnosti svého konání a s úlevou vchází do studeného moře. Nerozumí sice všem podnětům, které k němu přicházejí, ale UVĚDOMUJE si, na čem jediném v životě záleží. Umírá a ví. A já vím s ním.

Zpěv je Krása. O tom to bylo celou dobu.


Zhodnocení

Sloh je perfektní, i distanc vypravování, který mi původně vadil, mě nakonec dokázal "vcucnout" do pocitů hlavního (a jediného!) protagonisty. Kéž by se dnešní společnost dokázala takhle dívat na perverty a takzvané úchyly... ale na to jsou lidé příliš omezení.

Na mnoha místech mi "Sirenia" připomněla román "Parfém" od Patricka Süskinda (zfilmován jako "Parfém vraha", ale film vřele nedoporučuji), který jsem sice nečetl, nicméně koncepcí a několika pasážemi bych jej dokázal za Tvůj text zaměnit.

Trochu nepříjemně na mě působil závěr, předposlední odstavec je příliš "ukecaný" na topícího se člověka - ale chápu, vycházíš z předpokladu, že "před smrtí člověku proběhne život před očima".

Teď pár útržků z textu:

"na loď mě nikdo nechtěl, prý jsem moc malý, mladý nebo tak, tak jsem tahal pytle s obilím," - Takhle prosím ne. Jak se Ti v tak nádherném textu může objevit něco natolik zrůdného, jako je "malý, mladý nebo tak, tak jsem?! Čtenáře to bije do očí a atmosféru to kope do koulí.

"dám ti všechna moře světa a s nimi klid a mír a světlo rozprostřené do daleka" - Tohle je úžasné, hlavně když se to rozepíše do veršů:

Dám Ti všechna moře světa
- a s nimi klid a mír
a světlo rozprostřené do daleka.


Romantici pláčou blahem, cynici zas vzdychají nad kýčem.

"kdykoli se objevíš v přístavu, jsem ti v patách, kdykoli z něho odnášíš své ryby," - Tak za ty ryby bych Tě nejraději vytahal za uši, Lyrie. Tohle se dá považovat opravdu jen za skrytou reklamu na rybí maso.

"Už to nemohu snést! Tvůj zpěv o kráse… a tvá stehna hanebně rozevřená pro kdejakého námořníka. Už nesmíš zpívat, už mi nesmíš lhát." - Úžasně jsi popsala zhnusení člověka, který skutečně miluje tím nejvyšším a nejčistším způsobem. A pak prozře a vidí, že žena/samice není hodna jeho lásky. Protože je pošpiněna. A nejen cizím semenem. Je nečistá i na duši svou rozdavačností a lačností po tělesné lásce, je odporná svými pudy. Bravo, při čtení těchto řádku jsem se opravdu otřásl hnusem.

"Ze všech tvých zjevení bylo tohle jediné skutečné." - Ano, to poslední, předsmrtné zjevení bylo jediné skutečné. Tehdy totiž vypravěč spatřil pravou tvář krásy, kterou není možné popsat. Závidím mu.


Co s tím?

Abych řekl pravdu, nechce se mi hlasovat skrze hvězdičky, protože tento systém považuji za značně nedokonalý. Snad tedy bude stačit slovní hodnocení:

Lyrie, tohle je jeden z nejlepších textů, co zde kdy byly zveřejněny. Přesto... ještě mu dost chybí. Často zaskřípeš a upadáváš do nudícího stylu, který se (jako vždy) snažíš vyvážit slovní zásobou. Znovu radím - jdi JEŠTĚ VÍCE do hloubky. Ještě víc pronikni do svých postav. Tohle je dobrá cesta - ale stále to nestačí!

Na mé osobní stupnici máš hodnocení 8/10. Kdybych ale hodnotil tady, bylo by to jasných pět.

Hodně štěstí.


 Uživatel úrovně 0

Tiše (to aby nenarušil kouzlo tohoto místa) odevzdává svých pět hvězdiček a povznesen odchází...


 Uživatel úrovně 0

Zdravím!

Obsahová stránka: úchvatné a strhující, originální. Od začátku to směřovalo k jistému konci a já byl trochu sklamaný, že je to tak jasné. A pak najednou boom! Jako rána z děla mě zasáhlo a překvapilo zjištění, co se stalo z té dívky. Dílo dostalo nový rozměr a zcela mě omráčilo.
Forma: předem chválím skvěle zvládnuté vyjadřování prostého chlapce. Dále patří má poklona neuvěřitelně dokonalé volbě slov, slovních spojení, metafor, přirovnání a všech dalších prvků, které dělají literární text zajímavý. Snad pouze ze začátku mi přišlo přehnané a přísné používání minulého času, některá slovesa by lépe zněla v přítomném tvaru. Spolu s tou falešnou předpověditelností díla jsem si byl téměř jistý, že dám max. 4* - s pokračováním textu se však i tento "problém" vysvětlil a donutilo mě to ocenit 5* (vlastně mi bylo potěšením takto hodnotit).

Děkuji za nádherný literární zážitek, nikdy dříve jsem se k tvé tvorbě nedostal, ale po dnešku to musím napravit.

S pozdravem, axel.