Hřbitov

Seveřan Hodnocení: Vítěz soutěže Vítěz ZD

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 23

Dva muži v kroužkových zbrojích postávali opodál starého dubu, jaký zažil už mnohá krveprolití. Nadešel čas pro změření sil, což znamenalo jediné: spor klanů. Ti dva neměli přihlížejících, vzájemně spoléhali jen na čest toho druhého.

„Když jsi podřezával mého bratra, Ewaina, jako vepře na porážce, také ses mu smál do tváře, jako se šklebíš nyní na mne?“

„Ten holobrádek si můj meč vyzpíval, blázne. Žadonil o to, abych proklál jeho hrdlo, neboť každý muž ví, co jej čeká za odplatu, když ulehne na lože s ženou jiného muže!“

„Dožil se sotva dvaceti zim, chtíč jej svedl ze stezky, ale on netušil, jak se dostat zpět na cestu. A ty, jakožto válečník tři a třiceti jar, tasíš zbraň proti zmatenému mladíkovi? Ba co hůř, mému bratrovi!“

„Tušil, že čepel ho nemine, jakmile obdaroval moji choť nechtěným překvapením. Chceš-li snad pomstít svého sourozence, nežvaň jako stařec a raději tas ostří!“

Zmlkli a dlouhé chvíle hleděli vzájemně jeden druhému do očí. Harald, ramenatý zlatovlasý válečník mohutných lící, jehož tvář zdobil hustý plnovous spletený do mnoha tenkých pramínků. Na druhé straně Oddmar, ne nižší bojovník s dlouhými kadeřemi a dvěma ryšavými copy sahajícími k lopatkám. Oba znamenití seveřanští zabijáci, každý z jiného klanu, žádný však slávou nepřevyšoval toho druhého.

„Po boji vítěz řádně pohřbí tělo padlého,“ diktoval významně Harald. „Odnese jeho mrtvolu k jarlovi, aby ten mohl požehnat mrtvému, jehož poslední vůlí jest dostat se do Valhally.“

„Pravdu díž, Haralde. Jsi válečník, jak se na seveřana patří, leč dnešním odpolednem se sníh zabarví tvou krví; věz, že nelžu,“ prorokoval Oddmar sebejistě, zatímco si nasazoval kovovou přilbu s železným připínáčkem pod bradu. Následně sáhl po sekeře s borovým topůrkem, ocelovou násadou a špičatým kamenným klínem na opačné straně. Světlovlasý Viking zvolil tvrdou pokrývku hlavy i s maskou pasující na tvář, která by případně utlumila náraz do obličeje. V jedné ruce urputně svíral rukojeť jednoručního meče, druhou paži ukrýval pod lehkým dřevěným štítem, který sloužil jako obrana vůči jednorázovému útoku – poté se zpravidla vždy roztříštil.

Oddmar varovně zahučel, to když se ofenzivně vrhl kupředu a opsal se sekerou vražedný půlkruh, před nímž Harald stihl včas uskočit a sám tak zaútočil; špička meče zavadila o půlměsícovitou čepel sekery. Následujícím dvěma výpadům se strany Oddmara válečník opět hravě unikl, načež se tentokrát vrhl do prudké protiofenzívy: štítem uhodil protivníka do obličeje tak tvrdě, že dřevo skoro popraskalo, a posléze hbitě sekl mečem směrem k boku ryšavého, čímž mu způsobil lehké zranění do krve. Oddmar zlostně zafuněl a svému vzteku ponechal volný průchod v podobě tvrdého protiúderu. Sekera tiše proťala vzduch, našla si cíl a následně rozbila nepřítelův pobarvený štít; úlomky se rozletěly do všech stran. Z rány pod poškozenou kroužkovou košilí se vyřinula purpurově rudá krev a zahalila tím část rozťaté ruky, tak mistrně zacházel zrzatý Viking se svou zbraní.

Harald se těžce zapotácel pod tíhou úderu, a když navíc zjistil, že přišel o štít, ustoupil o několik kroků vzad. Pulzující bolest v předloktí nemohl nevnímat, šířila se po celé paži a nedovalovala mu pohybovat se již s takovou obratností. Jeho nepřítel také polevoval v aktivitě, i na něm spočívalo zranění způsobené čepelí. A tak sluneční paprsky protínající polární klima osahávaly jejich tváře a překážely jim ve výhledu, zatímco ani jeden se neměl k pohybu. Zůstávali na svých místech, přemýšleje o vhodné strategii.

Až náhle mlčenlivost přerušil krákoravý havran, holdující bitevnímu humbuku a padlým válečníkům. Pronikavě zaskřehotal a vzlétl od letitého dubu nad hlavami bojovníků, které nelidský zvuk rozrušil, a proto oba dva reagovali v tatáž chvíli a vrhli se proti sobě. Oddmar ze sebe vyrazil bojový pokřik, načež jeho sekera narazila do užší, delší čepele. Meč vmžiku vyletěl svému majiteli z prstů, a tak ponechal Haralda na pospas krvežíznivému, kruhovitému ostří.

„Ztratils štít a taktéž tvá zbraň tě zradila, Haralde,“ řekl ryšavý válečník odměřeně. „Nedokazuje to snad nedůvěru vůči tobě, jakou jsem já k člověku, jako jsi ty, nikdy nechoval? Vlastní majetek se snažil oprostit od tvých pout a -“

„Mlč už, u Thora, a raději mně ponechej čest při posledním soudu!“

Oddmar si rukou promnul vousatou bradu a přimhouřenýma očima pohlédl na svého soka. „Netuším, nakolik si bohové váží vraha mladíků. To ovšem brzy zjistíš, Haralda, synu Dawainův, z klanu Oac´Neillů. A až se já vrátím do pevnosti jakožto vítěz a ten, jenž očistil jméno svých bližních, budeš ty bědovat v nekonečných vřesovištích Niflheimu, kde nikdy nedojdeš smíru s bohy.“

Harald zbrunátněl v tváři a zaťal pěsti. „Za taková rouhavá slova chcípneš, přístavní kryso! Vydechneš duši jako tvůj zbabělý bratr! Loki nechť tě sežehne svým plamenným pohledem!“ Vzápětí se s jekotem vyřítil proti zrzavému Vikingovi, který takové počínání od začátku předpovídal, a proto nepříteli bez mrknutí oka uťal pravou paži. Oac´Neillec bolestně zavyl, zaklopýtal a následně se skácel tváří do zkrvaveného, byť donedávna ještě alabastrově světlého sněhu.

Válečník se sekerou přešel k raněnému, aniž by jedinkrát promluvil. Zato muž s useknutou paží z úst vysypával nenávistná slova a proklínal Oddmara, jeho rodinu a také den, kdy se poprvé setkali.

„… Plesnivý vyvrhel pekel, břečka močky… rouhač a parchant, kopa výkalů…“ procedil mezi zuby, skrze něž se ven prodralo několik pramenů krve. „Kdy – kdybys alespoň konal v zájmu božstva, ale ty…“ Více mu bolest pronikající do jeho útrob nedovolala, k tomu silně a intenzívně krvácel. Jakmile pocítil mráz, jenž se dotýkal jeho zátylku, tiše zaskučel. Přesto tlačil levou rukou do sněhu, až téměř konečky prstů narazil na pevnou zemi, a měl touhu rozsekat protivníka na kusy. Ledová čepel, jež se zahnízdila na jeho krku, to však nehodlala připustit. Zlehka přejela po ztuhlé kůži, posléze se od krku vzdálila, leč vzápětí jediným mihotavým pohybem oddělila hlavu od trupu.

Válečník, ten který vyšel jako vítěz, uchopil bezduché tělo za koženou kazajku kryjící zbroj a s obtížemi je táhl hlouběji do zasněženého hvozdu. Z pahýlu u ramene a otevřeného hrdla vytékaly krůpěje krve, zanechávajíc nesmytelné stopy.

„Zde vlky jsi byl pronásledován,“ mumlal si pro sebe udýchaný Oddmar, hledící v tu chvíli na odumřelé tělo. „A koneckonců, vlky budeš také roztrhán…“ Zastavil se, aby se odpočal a načerpal vlhkého ovzduší, a pak vyrazil znovu neznámou trasou do nitra lesu. Štěbetaví opeřenci brázdili oblohou, mrchožraví krkavci shlíželi z větví obalených v bílém, třpytivém povlaku a z dáli zvuk přinášel vytí hladových vlků.

Tu se ryšavý bojovník zastavil mezi dvěma šedivými balvany a zde mrtvolu zanechal napospas masožravcům, ježto byl už daleko od pevnosti, v místech, kam se prostí lidé neodvážili a zbrojnoši nechtěli ve své lenosti zatěžovat nohy. Kdyby odnesl Haraldovo tělo jarlovi, došel by padlý vrah leda tak božského soudu, zato takto dozajista navštíví pláně Niflheimu. S uspokojením v duši se Oddmar navrátil mezi svůj lid.



***


„Víš, Brothgare, když mladý Ewain okusil ostří zlatovlasého Oac´Neilla, na co asi myslel?“ ozval se hnědovlasý Viking v medvědích kožešinách. Husté vousy měl spletené do mnoha pramínků a od temene mu visel tlustý cop tmavých kaštanových vlasů. Na rameni zdobil jeho oděv znak Oac´Neillů: černé válečné kladivo v rudém poli.

Jeho druh se zamračil. „Mluvím snad s mrtvými?“

„To rozhodně ne, ale proslýchá se, jak kysele se tvářil…“ V tu ránu se oba zplna hrdla rozesmáli, jak už to podnapilí válečníci po pár korbelech medoviny dělávají. „A jen co je pravda, bratr bratrovi záda kryje, což dokazuje Oddmar z téhož rodu, syn Sigardův…“ S úšklebkem na tváři zavrtěl hlavou a dopřál si další doušek teplého nápoje. „Rod Oac´ Neillů se dříve zasloužil o důležité slovo a já jsem právoplatně hrdý, že se ke klanu mohu hlásit, byť nepatřím k jádru rodiny. I přesto však jsme s Haraldem přátelé, tudíž přirozeně opovrhuji jeho protivníky.“

Oac´Neillec se opřel o dřevo potažené jelení kůží, hledíce na svého společníka. Brothgar během proslovu neustále přikyvoval, neboť jej nenapadaly žádné vhodné protiargumenty. Nepatřil k tomu ani onomu rodu, leč před třinácti lety, když se ještě živil kočovným obchodováním, potkal tmavovlasého žoldnéře a seznámili se tak spolu, čímž se stali nerozlučnými přáteli. Tím žoldnéřem nebyl nikdo jiný, než Wulfric z rodu Oac´Neillů, s nímž právě trávil volný čas v zateplené krčmě.

Tu kdosi vstoupil do hospody, aniž by se snažil nenatropit hluk. Práskl s dveřmi a chraplavě se rozkašlal, až náhle promluvil znaveným hlasem: „Jistě víte, že dnešním ránem společně odešli dva vážení válečníci, aby bojem urovnali své spory.“

Z osazenstva krčmy zaznělo mumlání, sem tam někdo vědoucně přikývl, jiní se zmateně rozhlíželi po svých druzích. Přesto právě příchozí host pokračoval.

„Jsem zde kvůli tomu, abych vám osvětlit výsledek konfliktu…“ Znovu zakašlal, až vyplivl několik slinných chuchvalců. „Mezi nás se vrátil Oddmar, syn Sigardův, z rodu Oac´ Bjordů. Zřejmě se stal vítězem!“

„Zřejmě?“ vykřikl rozjařený muž. „Nic takového, ježto se vždy vrátí jen jeden: tedy je dozajista vítězem!“ Tři další seveřané spokojeně přitakali jeho slovům. Však Brothgar dumavě svraštil obočí, zatímco Wulfric z rodu Oac´Neillů si pohrdavě odplivl. „Ať předstoupí přede mne ten bjordský zlosyn, aby mne přesvědčil vlastní řečí! A ty, kryso,“ ukázal na posla zpráv, „se kliď z mých očí, ježto z tebe táhne příliš mnoho vypité medoviny!“

„Zatím nejsem tak stár, abych nerozpoznal jednoho Vikinga od druhého!“ protestoval posel pln hněvu. „Tak tedy povídám, jak asi Harald k úhoně přišel…“

„Výmysly, jen samé žvásty! Zlatovlasý se pyšní titulem doopravdového válečníka, opatroval dokonce jarla a k tomu všemu nosí znak klanu -“

„Oac´Neillů, to už jsem slyšel mnohokrát,“ opáčil jakýsi útlý rybář, dopřávající si odpočinek v hospodě. „Avšak žádný člověk není nesmrtelný, ani Harald ne, a proto jeho život ukončila čepel Oac´Bjorda. Inu každý ví, že onen rod se honosí slávou.“

Ostatní muži jali se do vášnivé hádky, rozhazovali rukama a hlasitě dupali a působili nežádoucí halas a humbuk.



***


Viking s nečistým svědomím vstoupil na práh svého domu, kde uvítal svoji choť. Žena šestadvaceti jar v lehké béžové tunice a bílou zástěrou odhodila dřevěnou naběračku a vrhla se mu do náruče.

„Je to tedy tak, jak si myslím?“ špitla nejistým hlasem. „Zabil si jej, Oddmare?“

Mohutný válečník neochvějně přisvědčil, odstrčil ji od sebe a vydal se do místnosti, odkud k němu zavála vůně čerstvě pečeného masa. „Už od začátku bylo jasné, že jeden z nás to mrazivé ráno nepřežije. Vítězem se stal ten, jemuž náležela možnost pomsty a spravedlnosti, jíž dosáhl. Zaplatil za smrt Ewaina.“

„Ano, já vím, však kde jsi nechal tělo padlého Haralda? Zákon přec praví -“

„Není žádný zákon, jenž by vstupoval mezi mne a mého soka!“ zaburácel ryšavý bojovník. „Jestliže někdo zavraždí člena mé rodiny, řádně za to zaplatí a odpyká si svůj trest – smrtí. Tak jsem rozhodl!“

Posléze se hojně najedl, upil horké medoviny a k večeru ulehl na lóže vedle své ženy. Společně se pomilovali, však nic nebylo tak krásné, jako to mu bylo dříve. Ani během těch příjemných chvil nemohl přestat myslet na odplatu ze strany nepřátel. Ozývalo se jeho poskvrněné svědomí, nechal přeci tělo poraženého napospas mrchožroutům a brzy se mohou ukázat rozhněvaní Oac´Neillové, lačnící po pomstě…

K ránu vstal ještě před svítáním, neslyšně se přesunul do místností se zbrojí, navlékl si přes tenké ošacení kroužkovou košili a chopil se své sekery. S tímto vybavením se vypravil do města, aby časně navštívil jarla a svěřil se mu se svými starostmi. Za přítomnosti vůdce snad bude Odinem vyslyšen.

I došel tedy k vysoké borové bráně vykládané železem a rukou se dotkl pozlaceného kovového půlměsíce přidělaného k portálu. Třikrát jím těžce zabušil na okovaná vrata, až se zvonivý zvuk rozlehl celou pevností. Vyčkával v zimě a chladu prodírajícím se do krve, dokud se v bráně neotevřel malý výklenek o velikosti lidské hlavy a v něm se ukázala tvář zbrojnoše; bledá a zjizvená, jakoby bezkrvá.

„Pán Nordmal odpočívá na svých ložích. Nepřijímá žádné hosty, natož pak hnedle po ránu!“

„Jsem Oddmar, syn Sigardův, z rodu Oac´Bjordů. Mé jméno se těší úctě válečníků a bohů, a tak není odkladu, když hostem jest někdo takový. Jsem rozsévač smrti a pokořitel Haralda Zlatovlasého!“

„Tak přeci to není lež, že bojovník z klanu Oac´Neillů padl v bitvě…“

„Souboji muže proti muži,“ opravil ho ryšavý Viking. „Pusť mne dovnitř, neb kráčím k jarlovi, abych obohatil jeho vědomí čerstvými zprávami.“

Tak se stalo a nečekaný návštěvník přecházel po kamenné cestě k majestátnímu domu náčelníka Nordmala, aniž by se jedinkrát zastavil a ohlédl se přes rameno. Zastavil se opodál velikých dveří a pronikavě zahvízdal, jak bylo zvykem na jarlově dvoře, ježto se považovalo za neslušné dožadovat se puštění do náčelníkova domu klepáním. Položil železnou násadu sekery na kamenitou zem a dlaněmi se opíral o vrchol dřevěného topůrka.

Nemusel vyčkávat příliš dlouhou dobu, neboť znenadání se z každé strany nádvoří vynořil jeden těžce ozbrojený voják, až jej obklopil tucet válečníků. Pak se k nim přidala třináctá postava, muž v medvědích a sobích kožešinách, u pasu nosívající drahocenný meč v černé pochvě. Ve tváři se mu již dávno usadily vrásky, avšak stále bystrý zrak a urostlá figura jasně rozhodovaly, že zatím ještě neztratil um válečnictví. Prozíravým pohledem si změřil nově příchozího.

„Odin s tebou, jarle,“ vyslovil Oddmar a neodpustil si pokleknutí. Když mu náčelník gestem pokynul, aby povstal, dal se do řeči. „Přicházím za tebou s prosbou, veliký náčelníku, protože jsem se chtě nechtě ocitl ve sporu klanů… Jestliže by to bylo možné, milerád bych s tebou pohovořil mezi čtyřma očima.“

Vůdce nesmlouvavě zavrtěl hlavou. „Mí muži plní účel mých uší a očí. Je jim povoleno naslouchat mým slovům stejně jako tvé řeči. Tedy mluv, Oddmare z rodu Oac´Bjordů.“

„Už se k tobě zřejmě donesla zpráva o konfliktu, při němž Harald Světlovlasý hanebně zavraždil mého mladého bratra Ewaina. Tím si však život zpečetil, neb jsem ho vyzval na souboj u hvozdu a tam jej také porazil.“

„Kde skončila jeho tělo? Znáš přeci zákon Valhally.“

„Jeho tělo…“ zajíkal se ryšavý Viking. „Jeho tělo odtáhli hladoví vlci, žel duši Haraldovy! Ovšem kdyby se mi přec podařilo je ukořistit, dozajista bych vyhověl vůli bohů a pozůstatky padlého bych předal tobě, jarle.“

„Ano, samozřejmě, že bys tak učinil, ačkoli ti nic nebránilo splnit takový snadný úkol i za okolností, jež tě postihly po vítězném boji. Ubohých vlků se obáváš a raději přenecháš maso jejich chřtánům, než abys zachránil duši mrtvého válečníka?“

„Mráz dorážel na mé vnitřnosti, krev se ve mně takřka zastavila a navíc jsem byl znaven po urputném boji s Haraldem. Jak bych tedy mohl, při jménu Thorově, pozabíjet tucet slintajících šelem?!“ Oddmar si hněvivě odplivl, hledíc náčelníkovi zpříma do očí. „Mám svoji čest, o tom nepochybuj, jarle!

A teď abych k tobě promluvil, jako prosebník vztahující spletené ruce k bohu. Velice se bojím odplaty klanu Oac´ Neillů, ne však kvůli mně, nýbrž se obávám o svoji ženu. Jejím přáním jest dítěte dosáhnout a já mám strach o její život. Před třemi roky zabili mého otce, nyní mně vzali bratra. Nechť se nade mnou bohové slitují a ponechají všechny mi milé na pokoji, jinak se postavím každému vrahovi a nečestnému Vikingovi a napíchnu jeho hlavu na kopí!“

Jarl Nordmal se rozesmál a vyplivl chuchvalec slin. „Tuším, že by ses nejraději postavil celému rodu Oac´ Neillů, a proto nejsem s to pochopit, proč přicházíš ke mně…?“

„Tímto tě prosím, náčelníku Nordmale, abys promluvil ke znepřátelenému klanu a vzkázal mu cokoli ohledně smíru. Oni vyřadili z koloběhu života Ewaina, já na odplatu jejich válečníka. Není už nadále třeba žádných piklí, nejsem zvědavý na jejich vztek.“ Po krátkém proslovu se rozhlédl kolem sebe. „Ty máš spoustu chrabrých bojovníků, já však nemám žádné. Jistěže mám příbuzné z řad zbrojnošů, avšak ti všichni jsou na dobyvačných výpravách či pozůstávají v jiných krajích.“

„Nuže dobrá, vyslyšel jsem tvoji prosbu a budu o ní přemýšlet. Proto se na dnešní večer, ke stmívání, dostav ke starému dubu u hvozdu. Setkáš se tam s mým poslem, jenž ti předá dopis psán mou rukou. Nyní již běž, je mráz a já potřebuji vykonat spoustu záležitostí. Odejdi,“ přikázal jarl pevným, ocelovým hlasem. Oddmar přikývl a s mnoha díky se vytratil z nádvoří…



***


Na město padl stín a do poloprázdných ulic se vloudilo šero. Z městské brány vyjel skrze mlžné opary muž na černé klisně, směřující zjevně k severnímu hvozdu. Jeho hlavě vévodila ocelová přilbice s železným připínáčkem pod bradu, zpod které vyčnívaly dlouhé rudé kadeře. Na zádech měl u kroužkové zbroje přivázanou těžkou válečnou sekeru, pod opaskem schovával tesák. Do zkušené tváře byla tentokrát vepsána téměř nečitelná nejistota, přesto se tam usadila a jen tak nehodlala zmizet.

Válečník se nechal nést až k mohutnému letitému stromu, u nějž seskočil z koně a pro všechny případy odvázal zbraň ze zad. Pevně sevřel obouruč chladné topůrko a ostražitě se ohlížel kolem sebe.

Vtom se objevil muž, vycházející zpoza zasněženého křoví. V prstech třímal meč a druhou paži skrýval pod pomalovaným štítem. Druhý ozbrojenec se ukázal hnedle za ním, v obličeji neskrýval triumfální úšklebek. V kožených rukavicích držel kuši. Další dva válečníci se objevili nedlouho po nich. Oba vlastnili bojové sekery, ovšem jeden z nich vynikal dvoumetrovým tělem a hlavu schovával pod obrovskou přilbicí s dvěma zahnutými býčími rohy. Pátý a zjevně také poslední zbrojnoš oplýval hustým tmavým plnovousem s mnoha copánky a oděn byl v tlusté vrstvě teplých medvědích kožešin.

„Mé jméno jest Wulfric a pocházím z rodu Oac´Neillů,“ pozdravil vyděšeného Oddmara, přičemž z jeho hlasu přímo čišela posměvačnost. „O tom si ty můžeš nechat pouze zdát, zrzavá kryso, avšak na to asi nebude čas… Jelikož přicházíme z vůle padlého Haralda, syna Dawainova, abychom srazili tvou hlavu do sněhu.“ Výskl, na což byli ostatní připraveni. Však ještě než stačili zareagovat, ryšavý Viking spustil jednu ruku ze sekery, obratem uchopil do prstů ostří tesáku a tím následně vrhl proti vikinskému střelci s kuší. Čepel neobyčejně hladce rozervala válečníkovi kůži a s tichým mlaskotem se zaryla do hrdla. Hned nato se Oddmar rozpřáhl a tvrdý náraz jej utvrdil, že souboj s přesilou nebude snadný. Rozsekl dřevěný štít v půli a nečekaným kopancem do klína srazil protivníka na zem. Nestihl jej ale dorazit, ježto k němu přidusali dva bojovníci ozbrojení sekerami. Muž z rodu Oac´Bjordů dokázal odrazit jednoho nepřítele, na mohutného válečníka mu však již nestačila síla. Proto chvatně uskočil stranou a následným kotoulem se nadobro vyhnul ráně vysokého Vikinga. Sám ťal proti jeho nohám a podařilo se mu roztříštit holenní kost. Zbrojnoš se potácivě odplížil do ústraní, takže na jeho místo přiskočil žoldnéř s rozbitým štítem a druhý bojovník se sekerou.

„Odin!“ zahulákal sekerník, jakmile se rozmáchl a půlměsícovitá čepel proletěla seshora dolů k Oddmarově hlavě. Ten už stačil jen na poslední chvíli pozvednout zbraň, tudíž těžké ostří sekery zavadilo o topůrko a zmírněným pádem narazilo do Oddmarovy kovové přilby. Železo se prohnulo a zasažený Viking bolestivě zasténal, napůl omráčen těžkým nárazem. Přesto všechno se s absolutním vypětím sil ohnal proti útočníkovi vlastní sekerou, jež protivníkovi rozťala lebku vedví. Vítězně zařval a hnán bojovou vervou a nadějí vyrazil dusavým krokem kupředu. Jeho nepřítel, bojovník svírající jednoruční meč, se taktéž ujal iniciativy, a tak prudkým setnutím vykryl úder válečné sekery. Šance obou dvou měřily své síly a staly se vyrovnanými.

Tu Oddmar nakopl mečíře do slabin, a když se zasažený se zafuněním naklonil k zemi, rudovlasý Viking jej zespoda drtivě udeřil plochou stranou ostří do brady, za čímž následovalo ošklivé křupnutí. Bojovník se skácel do sněhu. Syn Sigardův upocenými prsty odhodlaně sevřel těžké borové toporo a chystal se k osudnému seknutí. Vtom však vydechl, jako by z ničeho nic upustil zbraň a cosi jej dostalo na kolena. Za ním se ukázal rozšklebený Wulfric z rodu Oac´Neillů, v černých rukavicích svíral rukojeť obouručného meče, jehož čepel se zabořila Oddmarovi do zad.

„Och, tak umírá slizká bjordská krysa!“ zachechtal se tmavovlasý Viking se znakem Oac´Neillů vyšitém na kazajce. Zavětřil, načež shlédl k těžce raněnému nepříteli. S pokrčením ramen zasunul meč zpět do pochvy. „Jak to tak vypadá, Fenrir se rozhodl, že na tebe pošle své pekelné vlky. Ano, cítím jejich blízkou přítomnost a pach… Na to dám krk, u Lokiho, že dnes se nasytí z tvého masa. Sbohem tedy, mizerný Oddmare.“ A ještě než nadobro odešel, dodal: „Ušetřím tě pohledu na vypálení tvého domu, to když zanikne tvůj bídný rod.“

„Ne… U Odina…“ Oddmar nenašel sílu postavit se na nohy, ba nedokázal se ani pohnout. Veškeré jeho svalstvo ztuhlo, krev se linula z otevřené rány na zádech a oči se mu naplnily slzami. Dlouhou dobu hleděl do temného hvozdu, až se objevili první hladoví vlci…

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

Falhir, s tým pravopisom nemáš pravdu:

A/ Boh sa s veľkým začiatočným písmenom píše iba vtedy, ak sa chápe v kresťanskom ponímaní; ak ho však chápeme ako metafyzickú bytosť, píšeme to s malým začiatočným písmenom. To vlastne znamená, že ho píšeme s malým písmenom píšeme vždy, ak ho neberieme v kresťanskom zmysle.

B/ Z kresťanských textov sa do ortografie dostala jedna výnimka - názvy súvisiace s Bohom (v kresťanskom ponímaní) a inou religióznou tematikou sa píšu s veľkým začiatočným písmenom. Podobne je to s názvami so vzťahovým prídavným menom Boží. Teda píšeme: Boží súd, Pán Boh, Boh Otec, Boh Syn, Boh Duch Svätý. - Proste pravopisná norma - minimálne v Pravidlách slovenského pravopisu, i keď pochybujem, že v tých českých to bude veľmi odlišné - akceptovala náboženský úzus.
Toto pravidlo má ale výnimky. Apelatíva a hovorové pomenovania obsahujúce slová z cirkevnej proviniencie sa píšu s malým. Píšeme pánboh, pánbožko, palina božie drievko (liečivá rastlina), každý boží deň, boží dar (chlieb).

C/ Pomenovania náboženstiev a ich veriacich píšeme s malým písmenom. Teda kresťanstvo - kresťan, islam - moslim, judaizmus - žid. Pomenovanie Žid píšeme s veľkým začiatočným písmenom, ak ide o príslušníka židovského národa.


Vyzerá to celé ako malichernosť, ale, ako vidíš, dá sa o tom rozpísať poriadne. Teda to jednoduché nie je. Pozri si pravidlá pravopisu a naštuduj so to, a dobre urobíš.


 Uživatel úrovně 0

Setheme, podal jsi zde pěknou kritiku, která podrobně rozebrala především psychologii Oddmara, tím také poukázala na individuální projevy určitých postav, které se většině jeví jako ona mechaničnost. Nicméně je dobré brát v úvahu obě varianty: hlavním motivem pro jejich činy mohou být zvyky, které je ovládají a činí z nich napůl muže - stroje, avšak stejně tak uvítám, jestliže některý čtenář objeví skrytou individualitu - tj. chování, jež se vymyká ideálu. (viz Oddmarovo počínání)



Spojení pohanského vyznání s křesťanstvím? Možná ano. Avšak pakliže mluvíme o jediné nejvyšší duchovní síle, máme na mysli Boha , to jest s velkým B. V souvislosti s Bohem dáváme názvy i dalším jednotlivým věcem - to znamená, že souvisí jen a pouze s ním -, kupříkladu Boží hrob (v Jeruzálemě, ten jediný, kvůli němuž se křižáci vypravili do Jeruzaléma), dalo by se napsat i Boží soud (to jest poslední verdikt, který je veden před Bohem samotným).
Rouhání se užívá ve spojitosti s křesťanstvím, to bezesporu, ale dost možná nejen tam.

Pakliže někdo křivdí Bohu či bohům, plive jim pod nohy, špiní jejich pověst, pochybuje nad jejich rozhodnutími, rouhá se. A rouhá se buď vůči jednomu, nebo více bohům. Cožpak to nelze použít v pohanské kultuře? Ten, jenž opovrhuje božstvem.

Nejsem si jistý, zda se v díle objevuje výraz "peklo", každopádně slovo je to chybné, pohybujeme-li se v pohanské kultuře.
S hříchem si nejsem vůbec jistý. Ano, křesťanství dobře zná takový výraz, o čemž se můžeme přesvědčit v Bibli. Snad toto slovo není cizí ani Islámu (do Koránu jsem ani nenahlédl), avšak to vše je monoteistické vyznávání. Otázkou je, zda se smí objevit v textu pohanském... Musel bych se chopit nějaké knihy, možná skandinávské mytologie, ale bohužel, nyní nic takového nemám po ruce. Nicméně slibuji, že bližší význam "hříchu" se pokusím vyhledat na internetu.


"Dětský" struktualismus že by nebyl to pravé, že by se lépe vyjímal skutečný struktualismus (tvořit osnovu?). - Nu, něco na tom bezpochyby bude, odporovat nehodlám. Spíše než to si poznámku zasadím do hlavy a popřemýšlím o ní.
Intuice je skvělá, ale spoléhat na ni může se jevit jako ošemetné. Proto momentálně pracuji na díle, kde propojuji imaginaci a trochu fantazie s historickými reáliemi, tak zvanými fakty. To věstí strukturu, pakliže opravdu lpím na historické věrohodnosti.

Vlastně ani nechci podávat žádné protiargumenty. Kritika je přívětivá a nijak mne nepopichuje k protestaci. A to je náznak kvalitního hodnocení, jelikož většina kritik mě povětšinou provokuje. Mohou být pěkně sepsané, mít hlavu a patu (dobrou konstrukci), ale chtě nechtě vyprovokují autora. Naopak tento ohlas mě popohání kupředu, vzhůru k dalšímu tvoření!


 Uživatel úrovně 0

Tedy dnes jsem byl s Falhirem v čajovně a padla samozřejmě i řeč na literární díla, co jsme si zatím vzájemně nezkritizovali - mou Rozlomenou skálu v ČaE (reklama, *mrk, *mrk) a právě zde Seveřana.

<u>CELKOVÝ DOJEM</u>

Vím, že se Falhir velice zajímá o vikinskou kulturu a obrazy typicky vikinské, ale překvapil mě až tak sugestivním líčením tohoto prostředí.

I samo vedení děje je krásně statické jako prachový sníh při hlubokých mrazech a postavy jsou ztuhlé, až toporné, vymezené ostrou linkou pravidel nejen klimatických, ale i společenských.



<u>POCHVALA OBOU PÁNŮ</u>

Co se týče kladných reakcí na dílo, potěšil mě Darianův odvážný rozbor - nejradši bych nakopnul pozadí všech těch, kteří by chtěli nakopnout to Darianovo pansofistické, myslím si, že tohle je nejlepší přístup ke schvalovanému dílu, jaký jsem u něj kdy našel. I "dvojtaktová" kritika mi přijde jako vhodné řešení.

Darian by rád vypozoroval u Falhira strukturalismus (a má důkazy!) - Falhir popírá a vysvětluje intuicí... kdo z nich má pravdu? -- Odpověď: Oba dva, Falhir si určuje přístup k příběhu ještě dřív, než napíše první větu, ale činí tak podvědomě, z čiré intelektuální lásky k Vikingům, o kterých si amatérsky tolik přečetl a tolik nasnil. Tento podvědomý, "dětský" strukturalismus pak ale jako dvousečná sekera zasahuje autora v tom, že je jeho medievalizující forma vyprávění nečistá. Potřebovala by tříbit. Darian nastínil možnost dalšího vývoje a stylizace... úchvatné.

(Jediný důvod, proč bych chtěl nakopnout jeho ctěnou pansofickou prdel, je, že dobrovolně vzdává boj se sebou samým, když říká, že nikdy nebude popularizátor literatury.)


<u>CHYBKY</u>

Našel jsem taktéž jednu chybu, které si zatím žádný kritik nevšimnul, a to sice mísení pohanského a křesťanského zaklínání v úvodním souboji.

Zatímco termíny: hřích, boží soud, rouhání nebo peklo patří do křesťanského mentálního pole, zbytek (klení, severští bohové, princip odplaty atd.) je pohanský, tj. s křesťanstvím neslučitelný.

Doporučoval bych Falhirovi dát si na toto pozor, jestli bude ještě psát o Vikinzích (a já doufám, že bude, viďžejop?:-)).


<u>INTERPRETACE </u>

Podle mě nejsou všechny postavy hnány mechanickou silou svých zákonů - hlavní hrdina Oddmar má jisté psychologické rysy, které vylézají na povrch ve třech konkrétních momentech - rozhodnutí porušit Fair Play džentlmenského souboje tím, že nechá svou oběť sežrat vlky, návrat domů k ženě a audienci u jarla.
Hned vysvětlím:

1. Oddmar má velký vztek. Smrt bratra jemu samotnému přijde natolik opovrženíhodná, že mu trest smrti pro Haralda nestačí. Proto si pro něj vymyslí svůj vlastní trest, který je mimo rámec zvyklostí - a teprve pak uspokojí svou duši.

Viděno očima Friedricha Nietzscheho, v tomto momentě vzniká hrdina, který jde podle svých vlastních soudů a ne soudů společnosti. Hrdina, pro nějž je jeho zákon ten nejcennější, protože je filosofem proživším hrůznou pravdu.
„Není žádný zákon, jenž by vstupoval mezi mne a mého soka!“ zaburácel ryšavý bojovník. „Jestliže někdo zavraždí člena mé rodiny, řádně za to zaplatí a odpyká si svůj trest – smrtí. Tak jsem rozhodl!“

2. Druhý moment, ve kterém se nám hlouběji zjevuje Oddmarova postava, je večer s jeho ženou - zde nám dokonce dovoluje vypravěč uvidět hrdinovy pochybnosti, což on nedovolí nikomu, je přeci pravý muž, hrdina. Což ovšem neznamená, že nepochybuje, právě naopak. Pochybuje mocně a velice trpí.

3. Myšlenkonosnou situací pak není Oddmarova smrt, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale jeho výmluvy do očí jarlových, kdy se snaží získat pro svůj čin nejen mandát vlastního svědomí, ale i mandát veřejné moci, kterýžto ale svým činem opustil. Ale nelze sedět na dvou židlích, což je i myšlenkou této povídky. Kdo má odvahu nechat poraženého vlkům, musí mít i odvahu stát si za tím tváří v tvář všem lidem.

Jarl ale není žádný idiot a je mu jasné, že ty povídačky ohledně dvanácti vlků jsou bohapustá lež. K tomuto úsudku mu napovídá hlavně fakt, že Oddmar stáhne ocas teprve, když je výslechem dotlačen do kouta. Ale i kdyby byl nevinný, jarlův zákon musí platit, jinak by ztratil svůj majestát. Scéna u doubku už je pak jen poněkud dramatizovaná poprava, která se mohla odbýt klidně i při scéně na jarlově dvoře.

Pro bližší vysvětlení termínu Majestát zákona doporučuji stejnojmennou knihu Miroslava Petříčka.

Tedy vzato kolem a kolem: Seveřan je příběh o hrdinovi, který se rozhodnul stát se velkým člověkem, zákonodárcem, legendou, ale posléze ze své role vycouval, protože se bál o své závazky, což se mu stalo zákonitě osudným.

A to je, dámy a pánové, schéma antické tragédie. Hrdina roztrhán dvěma protichůdnými silami (touha vytvořit Čin a závazky vůči milovaným). Takže klasika, která nás tisíckrát uchvátila a ještě tisíckrát uchvátí.


Ale protože je stále co zlepšovat a laťka v rubrice je nasazena různými lidmi poměrně vysoko, rozhodnu se pro čtyři hvězdy. Příště už ale, doufám, pěti hvězdám v případě našeho serverového seveřana neuniknu.

klaním se,
Sethem

P.S. Reputaci Sofii jsem udělil já (stejně jako sanife a druhé plusko Darianovi) - je to její první příspěvek na serveru vůbec a jako takový vyznívá velice slibně, Sofia dělá čest svému jménu. I mnozí zkušenější kritici by se od ní mohli učit, jak osobně oslovovat v diskusi u příspěvku autora.


 Uživatel úrovně 0

Zdravím autora a omlouvám se za takové zpoždění.
Je to moc hezky popsané a až se i stydím, že sem s přečtením tak otálela.
Člověk je od přírody lenoch, když to jde:) a ani já nejsem vyjímkou. Obvykle mi nečiní problémy číst delší věci na počítači, nicméně teď se mi nechtělo do tak dlouhé povídky. Ale opravdu to stálo za to! Moc mě to bavilo a zvláště se mi líbilo, jak byly detailně popsané souboje:) Nemám co jiného dodat, mně se to prostě moc líbí.


 Uživatel úrovně 0

Falhire, přečetla jsem si tvoji povídku a nestačím se divit kolik krutosti se dá zahrnout do jednoho díla. Slohově fakt dobré i gramatika na úrovni, pouze pár překlepů. Tak ať se ti daří v další tvorbě. Hodně štěstí.


 Uživatel úrovně 0

Tvoje dielo Severan sa mne osobne veľmi páčilo, aj keď tam bolo na môj vkus trochu veľa opisov ,ale nebránilo mi to prečítať tuto poviedku až do konca a kľudne by som si to precital znovu.A vôbec ma netrápia veci, ktoré ti tu niektorí ľudia vyčítali a to konkretne tie historické žvásty o tom ako sa mali správne správať vikingovia a ze človek v jeho dobe by to nepredpokladal.Keby si to mal napisat presne podla historických údajov, tak by to bolo možno srávne z historického hľadiska ale, už by to nebolo originál od teba.Napísal si to proste tak ako si to cítil a tak ako si si myslel, že je to správne a dobré a podla mňa si to urobil dobre a je v tom tvoj odkaz a tým je dielo originálne napriek tomu že kníh,poviedok bolo napísaných kopec.Takže v mojom prípade by bola kritika veľmi malá a v tom prípade zbytočná, lebo ak osa hovori sto ľudí sto chutí:)
Ale skus si to ešte raz prečítať a opýtať sa sám seba či sa mi to páči a čo by som zmenil a preto než vyhľadáš kritiku u ostatných skús sa na to pozriet ty kritickým okom a najviac záleží hlavne na tom pocite aký maš z toho dilea ty!:)
Teším sa na ďalšie tvoje diela a dúfam že budu minimálne rovnako dobré!:)
Váš Khru Mrogurt:)


 Uživatel úrovně 0

Darian: Pozdě, ač přeci ti patří mé poděkování za schválení. A nyní k mému pohledu na tvou kritiku a samotné objasnění vlastního díla.


Jedním z důležitých faktů, který bych rád zmínil, je ten, že při psaní jsem se z velké části plně oddal inprovizaci a fantasii. A pravdou tedy je, že ani jednou jsem do ruky nevzal odbornou literaturu či román, nýbrž jsem pamatoval na zajímavosti, o nichž jsem dočetl dávno předtím, a rozpomínal se na nabyté poznatky. O skandinávskou kulturu se zajímám, to z díla zjevně vyplývá, avšak přesto by nikdo neměl srovnávat tuto povídku s historickou faktografií. To se týká především dvou rodů - Oac´Neillů a Oac´Bjordů -, které jsou skutečně výplodem mé fantazie. Rod Neillů byste možná vypátrali, kdybyste se aktivně zajímali o historii britských ostrovů - zejména Skotska. Nejsem si jistý, zda se jedná o osmé či deváté století, ani existenci zmiňovaného rodu nejsem schopen na sto procent potvrdit.

Prostředí, způsob boje, ale i řeč Seveřanů - vždy se našlo něco, co bych si zde zkrášlil dle obrazu svého. Fakticky jsem se neopíral o reálnou historii, tedy alespoň jsem se v době psaní nestýkal s žádnými encyklopediemi či jinou literaturou. Snažil jsem se sepsat něco, co zaujme oko čtenáře, avšak zároveň by se neměl objevit žádný problém se čtivostí, mluvíme-li o pochopení pointy. Pakliže se ohlédnete po jakékoli publikaci psané opravdovým, nefalšovaným archaickým jazykem, porozumíte. Seveřan je na poměry historické literatury psán jednoduchým způsobem a nutno zmínit, že složitěji bych to zřejmě nesvedl.

Jak Darian pravil: dílo postrádá výraznější psychologické prvky. Postavy se jeví stroje, ovšem není to vhodné označení. K historické literatuře se nejlépe hodí varianta označení Muži hnáni silnou vírou. Skutečně v jejich životě hrají významnou roli tradice, zvyklosti. , což se ostatní mohou dozvědět v Darianově předchozím textu. Neužiji nadsázku, vyjádřím-li se takto: oko za oko, zub za zub. "A tak to má být", pravil by asi vikinský bojovník, řídící se tímto zdánlivě primitivním, přesto tvrdým a logickým zákonem. V očích jarla ´Zákonem Valhally´.

Co se týče užívání archaického jazyka: Očekával jsem několik připomínek, za což jsem nejen Darianovi vděčný. Nesmírně mně pomohou vaše rady, neboť poslední dobou se má pozornost ubírá ke středověké době, respektive literatuře o ní se zajímající. Starý jazyk je zde vzhledem k věrohodnosti potřebný a já s ním teprve začínám, proto místy sjedu ke krokolomným slovním spojením či nevhodnému vložení určitého slova. To mne ani náhodou neomlouvá, nicméně stane se, a já jsem rád, že si mohu vyslechnout Vaší kritiku.


Sir Dareth: Tu jde o to, že očekávání a vůbec počínání člověka té doby se nesmírně liší od našeho vnímání i uvažování. Co se nám jeví jako samozřejmost (´nechoď tam, jsou tam vlci; on tam přesto půjde´), Vikingovi to připadá jako nejasnost, někde i naprostá protichůdnost. Oddmar sice tolik nelpí na zákonu Valhally, jako jeho soukmenovci, avšak chová svého vůdce, svého jarla v patřičné úctě a neodporuje jeho rozkazům, neváhá, zda jsou jeho činy správné. Pokud náčelník poví "Dostav se tam, budeš vyslyšen", vazal ho poslechne a ani na okamžik nezáváhá nad tím, jestli koná moudře. Pokud by tomu bylo naopak, charakter válečníka - v našem případě Oddmara - by se vymykal jakési osnově chování tehdejšího člověla. Nebyla by to chyba, kdyby to nějak autor takto pozměnil, nicméně působilo by to dost možná méně věrohodně...


Pokud mají ostatní čtenáři dotazy, rád odpovím. Autor by měl vědět vše o svém díle, proto mu nebude činit přílišní problém podělit se o své znalosti.
Děkuji za hodnocení.


 Uživatel úrovně 8

Môj pohľad na túto poviedku je trochu odvážnejší. Súvisí to hlavne s interpretačným rámcom, do ktorého som sa rozhodol zahrnúť i poznatky o stredovekej literatúre. Niežeby som sa snažil povedať, že táto poviedka sa vôbec trochu podobá na diela spred tisíc rokov, vidím však v jej v naratívnom module, v spôsobe, akým k rozprávaniu pristupuje autor (vševedúci moralizujúci rozprávač, kumulované opisy a zastretý dej) isté styčné body s umeleckým zobrazením, aké proklamovala epocha stredoveku. Opäť raz pripomínam: netvrdím, že autor napísal vôbec len ponášku na stredoveké dielo – len sa mi vidí pri interpretácii tejto poviedky zohľadniť isté styčné body.

1. Predstava o nemenlivosti. Stredoveký človek svoj svet považoval za stály. Jeho usporiadanie nezáviselo od neho, bolo dané a aj navždy platné. Toto platilo aj v estetike: literárne diela nemali prečo vysvetľovať motiváciu, keď sa ich obsahy chápali ako dané od Boha. Autor mohol len povedať to, čo už je, iným spôsobom.

Podobne v tejto poviedke vidíme zastretý príbeh, ktorý je predvídateľný. Autor na mnohých miestach moralizuje, opisuje postavy „zvrchu“ (viď. „Viking s nečistým svědomím...“ a podobné) ako hotové. Autor nad nimi neuvažuje, podáva morálne rozsudky ako zrejmé. Rozhodnutia hrdinov, keďže nie sú psychologicky motivované (nevieme, prečo sa Oddmar rozhodol, ako sa rozhodol – on to proste spravil), len sú a my ich takto musíme prijať. V tomto aspekte diele – sa podobne ako v stredovekej literatúre – odzrkadľuje pevný poriadok sveta, v ktorom vládne od človeka nezávislé (božské) právo a v ktorom je individuálna vôľa nedôležitá. Všetko sa deje, lebo sa má. Nezávisí to od človeka.

2. Nedostatok psychologického motivovania deja. Stredoveká literatúra radí dejové sekvencie lineárne, no bez potreby ich zjavnejšieho motivického spätia. Všetko je tak, ako bolo určené, tak načo hľadať nedôležité individuálne pohnútky? Zreteľne sa to odvíja y predstavy o nemenlivosti.

Aj v Seveřanovi nájdeme veľmi málo pychologizmu v pravom zmysle slova. Expozícia síce ukazuje spor, ale uvedomme si jeho dôvod: nie je ani tak vnútorný, ale rodový. Súvisí to s odvekými spôsobmi. Aj Oddmarove rozhodnutie zanechať telo protivníka vlkom je viac prezentované ako akt sudby („Zde vlky jsi byl pronásledován,“ (...) „A koneckonců, vlky budeš také roztrhán…“) než rozhodnutia človeka. Áno, Oddmar sa zachová zle, ale všimnime si podstatu zločinu. Náš dojem z odplaty? Jarl má autoritu súdiť spory, ale aj trestať zločiny, a Oddmar je y hľadiska obyčajového práva vinný. V rozhodnutí jarla tiež chýba vnútorné objasnenie príčininy vedúcej ku konaniu. Jarl mohol i nemusel Oddmara prezradiť protivníkom – čosi sa aj tak stalo. No a ja sa nazdávam, že na rozhodnutí jarla ako osoby v tomto prípade nezáleží. Ide o rozhodnutie orgánu, inštitúcie zastupujúcej večný, nad jednotlivcom stojaci zákon. Autorita totiž dávala jarlovi moc súdiť spory v súlady s božím vedomím. Smrť Oddmara je pri tomto náhľade, z hľadiska subordinačného vzťahu zákon – jedinec, správna. Previnivší sa proti božskému zákonu, musí si napokon Oddmar odpykať trest najstrašnejší.

3. Amplifikácia a kumulácia. Stredoveký autor uprednostňuje formu, pretože obsahy sú predsa dané. Obsah stredovekého diela je predovšetkým imitáciou a uvádzaním autorít (Biblia, cirkevní otcovia, neskôr „očistené“ diela antiky), vďaka ktorým autor dôvodí a dokazuje svoju pravdu a pravovernosť. Amplifikácia (rozširovanie) a kumulácia (hromadenie) sú prostriedkami rétorického štýlu, ktoré sa zakladajú na umocnení, ako vraví Lotman, estetického dojmu jeho opakovaním. Cieľom týchto prostriedkov je teda poskytnúť buď obraz intenzívnejší, alebo ho rozšíriť, opísať z viacerých aspektov, uviesť do komplexnosť.

Isté adaptovanie tejto metódy badať i v poviedke. Vety sú komplikované, informačne preexponované. Opisy sú detailné, len veľmi málo sugestívne, statické sú i tam, kde by sa čakala dynamika (napríklad v súbojoch: „Z rány pod poškozenou kroužkovou košilí se vyřinula purpurově rudá krev a zahalila tím část rozťaté ruky, tak mistrně zacházel zrzatý Viking se svou zbraní.“). Samozrejme, toto je veľmi vratká pôda. Nemožno všetky lapsusy v štylistike a neumné skladanie viet pripísať na vrub estetickým dôvodom. Práve naopak – autor má miestami neprirodzenú štylistiku, stráca sa vo vete („Nedokazuje to snad nedůvěru vůči tobě, jakou jsem já k člověku, jako jsi ty, nikdy nechoval?“), používa nevhodné slová („klíma“). Zároveň si však ťažko možno myslieť, že veľká časť z onej dnes tak neprirodzenej dikcie by taká bola len náhodou.

4. Topika. V dôsledku imitácie sa v stredovekej literatúre „tradovali“ isté motívy, súvisiace nielen s obsahom, ale aj s dominujúcou formou. Ide najmä o topické retorické formulky prehnanej skromnosti (brevitas), nemožnosti všetko napísať (adynáta), alebo blahosklonnosti k publiku (captatio benevolentie). Sú to však aj topografické figúrky, ktoré súviseli s opismi (z rozprávok sa nám zachovalo staré známe „za siedmimi horami, za siedmimi dolami“).

Takisto aj v tomto dielku badať veľa topov. Ide najmä o opisné (mohutne stavaní muži, útle, krehké ženy), ale aj o topy sujetových funkcií (tajomný posol, silný a múdry vládca). Opäť, zdá sa mi, že je ich priveľa, než aby sa to dalo považovať za čistú náhodu.

Pre poriadok ešte raz zopakujem: Základným predpokladom tejto teórie je východisko vyplývajúce z modelu rozprávania ako takého a z druhu rozprávača. Zastávam v tomto názor štrukturalistov – v epickom diele autor predtým než vôbec napíše prvú vetu, určuje si spôsob, ako k príbehu pristúpi. Vyberá si rozprávača s istým náhľadom na situáciu, vyberá historický čas diela a takisto určuje, ako bude rozprávač na rozprávanom participovať.
V prípade tejto poviedky sa mi rozprávač zdá jasne autorský, vševedúci, ktorý sa nám snaží tlmočiť nielen dej, ale aj hodne doňho zasahuje, tlmočiac pritom autorove úvahy.

(Informácie som čerpal z knihy: Minárik, Jozef: Stredoveká literatúra. 2. vyd. Bratislava: SPN, 1980.)


Uvedomujem si, že táto interpretácia je veľmi špekulatívna. Viem, že je napísaná takým spôsobom, že by ste mi niektorí najradšej nakopli moje pansofické pozadie. Problém však je, že ak by som fenomén stredoveku v tomto pojatí detailne objasniť, potreboval by som na to čas, ktorý nemám. A zo mňa zrejme ani nikdy nebude popularizátor vedy – lebo to neviem podať „ľudskejšie“.

Pri literárnej kritike sa mi – a zvlášť v takýchto situáciách – potvrdzuje, že najlepšie sa človek o literatúre porozpráva pri pive...


 Uživatel úrovně 5

K příběhu jsem se Falhirovi vyjadřoval již dříve, nemám tedy příliš co dodávat nového. Snad jen ještě jednou uznat autorovu schopnost velmi dobrého situačního popisu. Hodnocení je v tomto případě výmluvné samo o sobě.


 Uživatel úrovně 0

Ano, samozřejmě tím nechci říkat, že jsi to zanedbal. Také mám problémy to po sobě hledat.