Hřbitov

Čaroděj Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 17

Vlny divoce narážely do útesů. S rachotem se o ně rozbíjely a rozstřikovaly se po okolních skalách. Mořská pěna uvízla ve vymletých prohlubních. Moře bylo neklidné, netrpělivé a vzteklé. Dávalo to najevo každičkým úderem vln do neoblomných hradeb ostrých skal. Přímo nad rozbouřeným mořem se do výše tyčil strmý černý štít porostlý neprostupnou změtí křovin a ohnutých borovic. Právě tato změť dovedně skrývala temný otvor vedoucí do vlhkých útrob solné jeskyně.

Bizarní krápníky všech tvarů a velikostí lemovaly úzkou chodbu vysypanou drobnými kamínky donesených sem z blízké pláže. Zvrásnělé stěny plné mělkých prohlubin pokrývaly zvláštní světélkující houby a jejich nezvyklé světlo se chvějivě odráželo v krystalkách soli.

Chodba pozvolna přešla do obrovského podzemního sálu, který byl z větší části zatopený. Kolem vyvýšeného ostrůvku se vytvořilo solné jezírko, v němž se odrážel obrovský sněhově bílý trůn. Okolo vystaveny různé křivule a baňky, aparatury, lahvičky, flakónky a ampulky. Některé bublaly a z jiných se vznášel kouř a divný štiplavý zápach.

Na solném trůně se choulil starý muž. Vypadal velmi neupraveně, šedé mastné vlasy měl zvláštním způsobem slepené a zároveň jakoby rozcuchané, dlouhý vous ozdobený drobnými rybími kůstkami, zřejmě zbytky posledního jídla. Na vyschlé vrásčité tváři se začínaly objevovat stařecké skvrny a u levého ucha dokonce šedé šupinky plísně. Jeho jednoduchý šat hnědé barvy byl vybledlý, na několika místech ušpiněný a umaštěný. Kolem rozkroku byly zřetelné vlhké skvrny; stařík se už dávno neobtěžoval chozením na záchod. Tenké kostnaté prsty na rukou zakončené dlouhými špinavými nehty občas bezradně zajely do vlasů a vyrušily tlusté vši od jejich hostiny.

Stařec seděl mlčky na trůně a upíral kalné oči na hladinu jezera. Očekával návštěvu. Čekal na svou lásku, na smysl svého života. Pro ni žil, pro ni by udělal všechno na světě. Jen kvůli ní zařídil, aby se k Artušovi dostal meč Excalibur a vychoval z přihlouplého uhrovitého mladíka budoucího krále Sjednotitele. Stvořil Kulatý stůl, pomocí svých kouzel držel nepřátele království daleko za hranicemi. Nechal Lancelota a Elaine zplodit vyvoleného rytíře – Galahada, kterýžto měl najít svatý Grál. Dal Artušovi překrásnou manželku, královnu Ginevru, která svou laskavostí rozdávala naději a lásku všem poddaným. Podařilo se mu uzavřít spojenectví mezi stoupenci nové víry v Krista a starými druidskými kulty.

Ale nedělal to ze svého přesvědčení. Nezajímal ho osud království, budoucnost celého lidstva mu byla lhostejná. Všechno to dělal kvůli Ní. Kvůli tomu, že Ona to tak chtěla. Ona poroučela. Jezerní panna. Vivian.

Temná hladina jezírka se rozzářila jasným světlem. Stařec musel přivřít oči, ale zároveň se jeho plesnivá ústa rozšířila v úsměv. Konečně. Přišla. Přesně jak slíbila.

Z vody vystoupila přenádherná žena. Alabastrově bílá pleť, po staletích stále stejně pružná a hebká, dlouhé platinově bílé vlasy, které ozařovaly místnost jasným světlem. Na sobě měla jednoduché přiléhavé šaty, které něžně lnuly k jejím dokonalým křivkách a způsobovaly starcově představivosti vzrušující muka. Usmívala se a z její tváře se dala číst čirá upřímnost a láska.

„Merline,“ zašeptala a pokynula starci. Ten se jen s prázdným pohledem sesul z křesla a padl na kolena. Pomalu a sípajíc se přesouval k Jezerní panně.

„Vivian,“ řekl chraplavě a nespouštěl oči z její nebeské krásy. „Vivian,“ zopakoval a z koutku úst mu pomalu začala stékat slina.

„Čaroději,“ oslovila Merlina Vivian, „máš pro mě to, oč jsem tě požádala?“ Jemně pohladila starce po nemytých vlasech. Merlin jako smyslu zbavený uchopil hladící ruku a začal ji zběsila líbat.

„Ano, ano, ano, má paní!“ vyrážel ze sebe, zatímco se mazlil s její rukou jako malé dítě s panenkou.

„Ukaž mi to tedy, prosím,“ požádala ho laskavým tónem Jezerní panna.

Čaroděj začal prohledávat záhyby svého roucha a nakonec z kapsy vytáhl malou lahvičku.

„Tady, tady, tady, má paní!“ zatrylkoval radostně. Vivian se sklonila a uchopila ampuli do jemných prstů.

„Výborně, čaroději,“ usmála se a její láskyplný výraz se nečekaně změnil v téměř fanatický. „Dali jsme lidem báji. Příběh tedy musí žít dál. A správný příběh! Nikdo se nesmí dovědět, že Ginevra je čubka a podlehla záletnému Lancelotovi, nikdo se nesmí dovědět, že Artuš je hloupý paroháč a zbabělec. Musí navždy zůstat utajeno, že Kay prznil kuchařova syna i mladého faráře, nikdy nesmí vyjít najevo, že rytíři Kulatého stolu byli násilníci a prasata. A už vůbec ne, že Galahad nebyl panic, natož, že výprava za Grálem nebyla neúspěšná.Svět nikdy nesmí odhalit, že Excalibur je jen obyčejný kus železa, ani to, že Yvin lva v životě nespatřil.“

Naléhavě se podívala na kouzelníka, který před ní klečel a blaženě naslouchal každému jejímu slovu. Jenomže ten vypadal, že ani neví, o čem Jezerní panna mluví. Opovržlivě našpulila ret.

„A už nikdo nesmí vědět,“ pronesla s obrovskou dávkou znechucení, „že Merlin, onen slovutný čaroděj, byl nadržený plesnivý dědek.“

Ani to Merlina nevytrhlo ze snění. Díval se na svou lásku, na smysl svého života.

„Kdy spolu odejdeme, jak jsi mi slíbila, má paní?“ otázal se bezelstně. Zvedl ruku, aby mohl pohladit její tvář, ale Vivian se znechuceně odtáhla.

„Nasahej na mě, ty hnijící pytli blech!“ zasyčela a ta tam byla její laskavost a dobrota.

„Miluji tě, Vivian,“ zachraptěl Merlin a objal její nohy.

„Zmiz, špíno!“ Jezerní panna ho prudce udeřila do obličeje. Kouzelník upadl na zem a vyrazil si o vyčnívající kus kamene několik zažloutlých zubů. Upřel na Vivian nechápavý pohled a oči se mu zalily slzami.

„Tvá role v příběhu skončila,“ řekla Vivian a pohodila hlavou. „Nyní můžeš umřít.“


*

Dlouho plakal, naříkal, vztekle mlátil svými vetchými pěstmi do studeného trůnu. Nebylo mu to nijak platné. Odešla. Jeho láska, jeho smysl života byl náhle pryč.

Byl příliš zaměstnán svými vzlyky, než aby si všiml ženy, která, aniž by smočila nohu ve vodě, přešla po hladině jezera až k němu.

Tato žena byla také krásná. Rovné havraní vlasy jí spadaly k útlémupasu, ošlehané snědé tváři vévodily hluboké hnědé oči zvýrazněné tmavými stíny. Řasy měla dlouhé a svůdně natočené, z černě namalovaných úst provokativně vykukoval rudý jazýček, který dával tušit mnohé rozkoše. V černých vlasech měla vetknutou malou korunku, zlatý plíšek s červeným klenotem. Každý prst jí zdobil prsten, ať už jednoduché kroužky nebo složitá šperkařská práce s masivním kamenem. Na zápěstí jí chřestily zlaté náramky a kolem krku měla obtočený jemný náhrdelník v podobě obráceného větvícího se stromu. Černé saténové šaty umně prošité nachovou nití měla na ramenech sepnuté zlatou listovou sponou.

Jakmile spatřila schouleného plačícího starce, olízla si rty. Snílek byl seznámen s realitou. Jak dojemné. Pozvedla křehkou ruku a její prsty se sotva nepatrně pohnuly. Solný trůn pukl vedví. Merlin polekaně zvedl hlavu.

„Jak mi to jde, kouzelníku?“ ušklíbla se návštěvnice a zhluboka se nadechla, aby vyrovnala tlak, který jí v těle vznikl po magickém úderu.

„Morgano? Co tu děláš? Jak ses sem dostala?“ podivil se Merlin a namáhavě vstal. „Prosím tě, odejdi.“

Pobaveně se usmála, zavrtěla hlavou a se smyslně pootevřenými rtíky se k němu přiblížila.

„Tak co, kouzelníku? Ukázala ti Vivian, za co skutečně stojíš?“ S viditelným odporem se k němu sklonila a chytila ho za ruce. Pokusil se vytrhnout, ale její stisk byl příliš silný.

„Neměj strach,“ zašeptala a nechala starce přivonět k její šíji. „Vím, jak to bolí. Odmítnutí. Musí tě to trápit, kouzelníku. Potřebuješ utěšit, že?“ Přitiskla čarodějovu dlaň na svá ňadra, zatímco druhou nasměrovala do rozkroku.

„Vezmi si mě, kouzelníku,“ zašeptala a začala přerývaně vzdychat. „Co jiného ti zbývá, než se mi oddat? A poddat.“ Usmála se s pocitem absolutní převahy.

„Ne!“ vykřikl zděšeně Merlin a uskočil.

Morgana se zasmála.

„Ty kozle starý! Blázne! Osle! Hnijící symbole moudrosti! Nedávám ti na výběr, rozumíš? Beru si tě. Jako svou trofej!“ Rázně vykročila jeho směrem a musela se pobaveně usmívat jeho zmatenému ústupu a zbabělému schovávání za kamennými výčnělky a trosky bělostného trůnu.

„Nech mě být! Nech mě být! Prosím!“ žadonil a zběsile pobíhal po malém ostrůvku. Zakopl a padl Morganě k nohám. Bolestivě hekl, když ho její křehká nožka nakopla do žaludku.

„Vstaň,“ zavelela. Stařičký kmet se roztřeseně zvedl. Roztrhla jeho hábit a odhodila ho do temné vody.

„Viděl jsi se někdy?“ otázala se ho jízlivě. „Viděl jsi, jak jsi ubohý a nicotný?“ Plivla na něj a ušklíbla se, když čaroděj jen sklopil zrak. „A tímhle,“ ukázala na Merlinův úd, „tímhle že jsi chtěl protrhnout blánu Jezerní panny? Vždyť je to k smíchu!“

Merlin, mocný čaroděj a moudrý rádce krále Artuše, stál před krutou vílou nahý a zlomený. Už se nedokázal vzepřít, už nedokázal vůbec nic. Ztratil svou lásku, smysl svého života. Už ho nikdy nepovede, už mu nikdy nedá radu nebo rozkaz. Byla pryč. Cítil, jak se v něm zvedá vlna nenávisti. Nenáviděl Morganu, která jím bezmezně opovrhovala, nenáviděl ji a bál se. Byla totiž mnohem mocnější, než kdy on mohl být. Byla svobodná. Nemilosrdná, ale volná.

Pochopil. Vyčerpaně klesl mezi trosky svého kdysi mocného trůnu a rozplakal se. Morgana se jen pousmála a lhostejně ho překročila.

„Sbohem, kouzelníku,“ rozloučila se s úšklebkem. „Nechť je tvá smrt důstojnější než tvůj život.“


*

Vlny udeřily tak mocně, že strhly celý val útesů, a během několika chvil zatopily i jeskyni.

A tak tam zemřel. Zraněný láskou a uvězněný nenávistí.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Já se zabývám celým cyklem dost dlouho a nutno podotknout, že spíš než cyklem artušovským mám zálibou v cyklu "merlinovském". Kdykoliv narážím na nestandartní pojetí, snažím se obrnit, nepřipouštět si žádné předsudky, hodnotit nezaujatě a ocenit moderní přístupy sloužící snad i k oživení dnes docela zprofanované tematiky. Ale tohle prostě NE. Naturalistická degenerace postav mýtu na obyčejné lidi je dneska typická (Tankred Dosrt; drama Merlin, aneb, Pustá zem, Bernard Cornwell; cyklus Kronika válečníkova), ale nemyslím, že by onen proces proběhl s nějakou grácií a artickou stylizací. Byl bych rád, kdyby se třeba autor ozval, jak to myslel, ale mě nezbývá než se přiklonit k verzi samoúčelného šokování. Každá postava je nositelem předem daných ideových vlastností a její degradace by byla (z mého úhlu pohledu) nejlepší právěže stržením těchto vlastností. Dále k Merlinovi. V diskusi se objevuje, že se jedná o svébytné zpracování nejznámější nebo nejrozšířenější verze legendy. Jsem nucen lehce protestovat. Za prvé by mě zajímalo, jaký je ten okruh odborníků diskutující o Merlinově smrti (kteří by a propos měli diskutovat o "bretonském", nikoli "bretaňském" cyklu), a za druhé z evropského kulturního hlediska se jedná jen o jednu verzi, která není o nic populárnější, než ty další. Abych to uvedl na pravou míru. Původně Merlin přežívá celý cyklus jako poslední pamětník (ve velšské tradici se objevuje ještě roku 600 v bitvě u Gododdinu, ačkoliv artušská tradice končí rokem 573 - bitva u Arfderyddu; Geoffrey of Monmouth - nejvýznamnější reformátor artušovského mýtu - přisuzuje Merlinovi roli lodivoda pramice, na níž smrtelně raněného Artuše odváží k "Argantě, k nejkrásnější ze všech panen", královně Ostrova jablek, Avalonu; Robert de Boron motiv opakuje; z těch bretaňský sociolog Michel Rio příběh taktéž podává v Merlinově retrospektivním podání, ve hře zmíněného Dorsta je poslední replika tatkéž určena Merlinovi). V tradici, která naopak nakonec s Merlinem nepočítá, se ovšem objevují jiné motivy osvětlující Merlinův konec. Musíme si uvědomit, že křesťanství mělo nějakých šestnáct set let na deformaci původně pohanského mýtu. Společenstvo krále Artuše lze idealizovat do podoby křesťanských hodnot, paganistické prvky je ovšem nutno odstranit. Tj. zničit Merlina. Popřípadě jde o generační kauzalitu - Merlin je stvoření starého světa. Jako iniciátor nové společnosti se ovšem do ní nehodí. Staří musí odejít, aby mladí mohli přijít. Francouzi rádi píší o tvůrci, který se chce přesvědčit, zda-li je jeho dílo trvalé, nebo na něm závislé... Tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. A co se týče jezerní paní. Mýtus po ní ani zdaleka nevyžaduje přívětivé chování, jak autor v diskusi mystifikuje (byť asi z důvodů vlastní neznalosti, nikoliv zloby). Morgana předně jako taková není jezerní paní. Jedná se opět o christianizační parafrázi Morganta (přechýlení na ženu - křesťanská mysoginie, navíc sloučená s "trestáním" pohanství - tj. proto jí přisoudili obzvláště negativní roli). V tradičním waleském podání se ani neobjevuje. Postavu jezení paní můžeme sledovat nejspší až někam do hlubin původních, dnes spekulativních, druidských mystérií, kde se jednalo o představený titul nějaké lokální sekty nebo vyčleněného společenství. V jedné z původních tradic má roli iniciace mladého Artuše, který je přeci jen původně druidským králem. Po konverzi ke křesťanství matriarchální kněžka jezera odejímá Artušovi Merlina, který bez něj dochází k pádu svého ideálu (viz Marion Zimmer Bradley: Mlhy Avalonu - pozor, nepřesné)

K čemu vůbec tento příspěvek? Poněkud mě udivila autorova sebejistota, s níž pitvoří mýtus a s níž se obhajuje v diskusi (možná, že křivdím; je pravda, že jsem v současné době zaujatý, protože se mi text nelíbil a dlé mého čistě subjektivního soukromého a neodborného názoru pohanil to, co mám rád), aniž by došlo k hlubšímu pochopení mýtu a jeho postav. Myslím, že ke kvalitnímu zpracování mýtu, ať už autorskému, modernímu, experimentálnímu a já nevím jakému ještě, vede cesta právě a jen skrze porozumění. Pak můžeme používat motivy (jež máme uloženy hluboko ve svém nevědomí) libovolným způsobem, ale tak, aby to harmonizovalo s tím nezřetelným hlasem někde uvnitř "té tmy za očima". Spíš, než že bych byl vzteklý, jsem zklamán. Zklamán, s jakou neúctou se přistupuje k tradici, zklamán, k jakému nepochopení dochází ze stran dnešních lidí.


 Uživatel úrovně 8

Sanife: vši neskáčou! : )


Dnes budu výjimečně hodnotit až po přečtení diskuze (tedy ještě jsem nehodnotil a nevím, jestli skutečně budu : ).
Nehledě na to, co už tu bylo řečeno, pokusím se něco dodat.

Velké plus je určitě popisovací schopnost autora. Přišlo mi, že to, co popsat chtěl, popsal dobře, né-li lépe než dobře.

Za velké mínus bych považoval neuvedení spolupracovníků.

Největší problém je nejspíš neznalost legendy čtenářem. Kdybych o Merlinovi věděl víc než jen věci o dracích, Excalibru, filmu... určitě by mě příběh nějakou částí těšil, i když by mohl být odlišný od mých představ.
"Čaroděj začal prohledávat záhyby svého roucha a nakonec z kapsy vytáhl malou lahvičku." no jasně! jed pro Ginevru!

Nejspíše pravidelnou četbou Kulhánka na mě ztrácí jakejkoliv vliv jakékoliv prasárny : )))


Holger: krystalka X krystalek... nejdřív sem tě chtěl zprdnout, ale, jak to u tvé (ne)dokonalosti bývá, popel padá na druhou hlavu : ) krystalkách napsal AO, ale 6. pád krystalku je krystalcích. : )


 Uživatel úrovně 0

Prznění legendy? Jo, to je velice dobrý důvod dát nula, drahý Tuvy...


 Uživatel úrovně 0

Co k tomu říct? Předchozí kritici rozebrali dílko po stránce chyb gramatických, stylistických i jiných. Byla zmíněna i účelovost díla - šokovat.
Mě jsi nešokoval. Mě jsi pouze znechutil svou neurvalostí slovní i faktickou (przněním legendy) a přínos pro DrD nevidím ani v náznacích - takže proto hodnotím jak hodnotím.
S pozdravem
T.


 Uživatel úrovně 0

Nimue a/nebo Vivian - záleží na zpracování, drahý Dariane.

Kupříkladu Oscar Fay Adams, Ettel Mumford nebo lord Alfred Tennyson (autor známé básně artušovské tématiky "Lady of Shallot") o Paní z Jezera píši jako o Vivian nebo Viviene. Jiní autoři jako Tebou zmiňovaný sir Thomas Malory anebo Wilfred Scawen Blunt o ní píší jako o Nimui nebo Nimuí.

Krom toho se pro Jezerní pannu objevuje spousta jiných jmen. Od zkomolenin těchto dvou nejznámějších jako třeba Nineve, Niene, Niniene, Niewen přes Mab (která se ale pro roli hodné Jezerní panny moc nehodí - vzpomeňme třeba film se Samem Neillem "Merlin") po obyčejné oslovení Paní.


Vulgarity, erotické samoúčelnosti, a podobné... nu, sám jsi řekl, milý Holgere, že je to otázka vkusu či interpretace. Neodvažuji se brát Ti či vyvracet Ti Tvůj názor a pohled.


Toto je popis scény - konce kouzelníka Merlina. Jeho smrti, která je tak často diskutovaná v kruzích odborníků bretaňského (artušovského) legendárního cyklu. Dvě nejčastější verze tvrdí, že Merlina zabila/zaklela buď Vivian nebo Morgana. Já jsem tyto dvě nejznámější a nejrozšířenější verze spojil dohromady ve slohu pro artušovskou legendu poněkud nezvyklém.


Co mělo být v lahvičce? Inu, původně jsem chtěl do textu zakomponovat fakt, že je v něm jed, po kterém královna Ginevra zemře (téměř všechna zpracování legendy říkají, že královna přežila, já ale tvrdím že každá mrtvola na konci mýtu se počítá ;-)), nicméně pak se mi to tam kvůli stylu povídky psát nechtělo.

Morgana šla navštívit svého nepřítele, soka, protivníka, který je nyní zlomen a není schopen se bránit.

Protože, drahá Shelagh, Jezerní panna byla přeci ta hodná. Mýt po ní vyžadoval přívětivé chování. Až když příběh končil, bylo jí dovoleno odhodit masku a chovat se s krutostí, jež je vílám tak vlastní...


"Pozvedla křehkou ruku a její prsty se sotva nepatrně pohnuly. Solný trůn pukl vedví. Merlin polekaně zvedl hlavu." - zde je naznačen ta telekinetická agrese, milý Sonivite. Nechtělo se mi to zdůrazňovat nějakými formulemi či zaklínadly, nicméně máš pravdu, propříště se pokusím to zpracovat postřehnutelněji.


Přátelé, děkuji vám za hlasování i kritiky.


 Uživatel úrovně 5

Je zajímavé, jak se v textících Astrálního oka objevují stejné motivy: silné ženy, sexuálně velmi přitažlivé, slabošští muži podléhající jejich kouzlu (či jimi zcela ovládáni) a vyčnívající kameny zasahující padajcí osoby do integrity jejich těl.

Nemohu si pomoci, ale dílko je psáno především na efekt. Je to popis jedné sény, která je minimálně ukotvená v kontextu. U Morgany mi vůbec není jasné, proč proboha přišla za slabošským plesnivým dědkem? Co mělo být v lahvičce a jak se to vztahovalo k tomu, co se dle Vivianina popisu stalo a o čem se nemělo vědět? Proč se Vivian chovala k Merlinovi tak přelaskavě, když láskou zaslepený stařec by nepostřehl mnohem přezíravější chování (což by z hlediska stavby příběhu mohlo být zajímavější)? Odpovědi na tyto otázky jsou v dílku naznačeny velmi, velmi vágně, jako by vlastně nebyly pro autora důležité, stejně jako konec.

Hodnocení budu ještě chvíli rozmýšlet.


 Uživatel úrovně 3

Uprimne..vahala jsem mezi dvema a tremi hvezdami. vysledkem jsou nakonec slabe tri. Dilo jako celek mne prilis neoslovilo. Neni to typ pribehu, ktere bych cetla. Presto vsak musim uznat ze 4 .odstavec (zacinajici "Na solnem trune..." mne oslovil nejvice a dodal pocit propracovaneho dila. Ten naturalisticky opis byl zajimavy. Kdybych vedela jak dlouho uz tam Merlin sedi, mohla bych dodat jeste par opisnych vet, jeste vice podtrhujicich jeho ubohost a odpornost.

Dost casto vytykam prilis dlouhe a slozite pusobici vety. Kazdy autor pise jinak. Myslim ze v pevnosti jsem cetla jednu radu a to aby se napsane vety dobre vyslovovali. Zde to neni az tak problem, co se prime reci tyce. Dialogy jsou v poradku, nejsou nerealni, prave naopak. Zdarile, rekla bych. Ale co se tyce opisu a mimodialogovych pasazi, bylo by lepsi vymenit carky za tecky. Lepsi by se to urcite cetlo. Nekdy se snazim si predstavit jak by se dane dilo cetlo treba nahlas, nekomu jinemu. A to by u tohoto dilka bylo misty namahave, jak pro predcitajiciho tak i pro posluchace.

Jedna vec kterou obdivuji je zaludek Jezerni panny a Morgany. Pripomina mi to tu blondynu ktera fotila v playboyi a vdala se za toho vetcheho miliardare. Co vsechno je zena ochotna udelat za urcitym zamerem. Ale utikam od tematu. Vim si predstavit jak dokazi obe hladit odporneho pavouka, slizskou zabu, skunka a buh vi co jeste. Ale dedka ktery pachne, vsi mu skacou metr nad hlavu a plesnivy je az za usima, to tedy ne..(nic proti osazenstvu domovu duchodcu) ... Kazdopadne je to ale zajimava cast ktera dotvari pribeh a sune ho urcitym smerem.

Doufam ze jsem autora moc nezdeptala. Nemusi si z meho komentare delat nic.
Na zaver snad jen to, ze dilo neni spatne, je ctive, avsak mirne nezazivne.

Ps: nepolevuj ve svem snazeni. Ne vsechny dila slavnych autoru byla vynikajici. Nektere jsou slabsi, jine naopak moc dobre. A u tebe to je urcite nejinak.


 Uživatel úrovně 8

Pár poznámek k stylistice...

„Krystalka demoduluje amplitudově modulované signály. Z antény přichází spektrum signálů na paralelní rezonanční obvod, který má selektivní charakter, a tlumí všechny kmitočty vyjma kmitočtu rezonančního. Diodou je odstraněna záporná část obálky amplitudově modulovaného signálu, z kladné části se pak kondenzátorem vyfiltruje vysokofrekvenční nosná vlna a do sluchátek jde nízkofrekvenční obálka signálu.“ (cs.wikipedia.org)

Tedy v krystalkách se může „odrážet“ nějaký ten signál, ale uváděné světlo, se spíše odráželo v krystalech/cích...

tatam píšeme dohorroromady

Celkově je problém se samoúčelností „erotických“ prvků (resp. nemají své pevné místo a autor se domnívá, že snaha o šokování je asi dostatečně pádným důvodem pro chrlení vulgarit). Místy je stavba vět konstruována příliš složitě, takže se vloudí chybička („úzkou chodbu vysypanou drobnými kamínky donesených sem z blízké pláže“), a v případě dlouhého výčtu toho, co se lid nesmí dozvědět, mi nehraje logika sdělení: „že výprava za Grálem nebyla neúspěšná“

Chybou je i absentující trpný rod v některých popisných pasážích a občasné překlepy. Celkově musím říci, že jsem od „variace“ (chcete-li kritickému náhledu) klasického mýtu čekal více, než zoufalý pokus šokovat.

Suma sumárum jde o podprůměrný příspěvek, který balancuje na hranici vkusu, ne-li na hranici publikovatelnosti (posouzení čehož je ovšem otázkou redaktora).


 Uživatel úrovně 1

Ač díla Astrálního oka většinou nehodnotím hvězdami, dovolím si alespoň něco napsat.

Dle mého názoru AO opět zvolil taktiku šoku, taktiku originality, taktiku předvést něco nového, možná také předvést sebe. Rozhodně to nevyšlo tak jako u předešlých Drakobijců, tam byla jazyková stránka bez chyby, stejně jako stránka námětu a zpracování.
Tady se mi to nezdá. Korektorka ti tam pár chyb nechala a ty, ve své bezmezné lenosti, jsi se zřejmě nenamáhal to přečíst ještě po ní, pokud ano, jsi očividně dost nepozorný. Většinou jen zbytečné překlepy, chyby z nepozornosti.

Samotný příběh mi nepřijde nikterak zajímavý. Není to takový šok jako u Drakobijců, tady to byla spíš taková snaha zapůsobit něčím, co na to nemá. Výbornými popisy to nezachráníš, tím spíše, že opět může jít i o práci korekce. Sám jsi mne u mého díla nádherným způsobem napadl, mohu ti tedy ze slušnosti oplatit stejnou mincí a otázat se, zdali je to vše tvůj výtvor. Navíc bych rád dodal, že ač bezostyšně mé dílo napadneš a přisoudíš Lyrii veškeré zásluhy za jeho úspěch, sám ani neuvedeš, že na tvých dílech pracuje. Vskutku milé.


 Uživatel úrovně 0

Na to aby se mi líbila byla ta povídka moc pesismistická.
Možná by se hodilo u Vivian, kdyby když předstírala lásku k němu více vyšlo najevo, že si s ním spíš jen hrála, bylo to více zdůrazněno (myslím tím větší opovržení, i když to spíš jsem zvyklý na ostatní povídky které jsem kdy četl, kde hlavní záporák mluví k již umírajícímu/zraněnému/zlomenému hrdinovi tak dlouho, až mu tu řeč někdo utne).

Nějak se nemohu dopídit, jaký byl ten magický úder, po kterém musela (Morgan když vcházela k Merlinovi) vyrovnat tlak. Pokud je zbytečný, nijak nezasahoval do příběhu ani tam není zmíněn, proč se na něj odkazuje?
Jinak je možné, že tam je, akorát jsem si ho nevšiml. V tom případě by to mohlo být psáno příště víc pochopitelnou formou, aby si toho všimli i lidé jako já, pochybuji že jsem na světě sám.