Qen Tellar
Autor: | Nathaka |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 29 |
Vysoké hřebeny hor marně bránily slunečním paprskům v jejich cestě. Teď se první z nich přehouply přes vrchol Naghorty a zlatavé světlo zalilo údolí Tellar. Zvuky potoků najednou jako by zesílily, stromy zaševelily na pozdrav a údolím se prohnal rychlý vánek. Vdechl ránu svěžest, prodral se travou a přiměl ptáky ke zpěvu. Ještě stále se mu nepodařilo rozehnat usedlou mlhu, která na posledních místech údolí nechtěla pustit teplo do stinných míst, ale nevzdával se. Dosud tam vše spalo a ranní rosa se držela v křišťálových krůpějích na listech údolního kvítí. Mírně se stočil a zamířil do vesnice.
Ráno začalo poklidně. Vstal, posadil se na posteli a promnul si oči. Na rtech se mu usadil úsměv a při oblékání si začal dokonce broukat. Dobře naladěný přešel do místnosti, kde se nacházel džber s vodou, a pustil se do omývání obličeje. Okamžitě zabloudil v mysli za Ithis a už nemyslel na nic jiného. Už za chvíli ji přece uvidí.
Rozhrnul látku zakrývající vstup do jeho příbytku a vykročil ven. Tam se s posledním zívnutím protáhl tak, až mu v lopatkách zaznělo ono dobře známé křupnutí, které Ithis tak nesnášela. Jen se usmál, když si na ni opět vzpomněl. Celý klan Tarabokat zatím většinou spal, jen pár lidí se pohybovalo u kmenového ohně na středovém prostranství. Ve srovnání s právě probuzeným čilým mladíkem působil každý pohyb v ještě promrzlé osadě těžkopádně. Postarší lidé se pohybovali pomalu a bázlivě, jiní se rozehřívali u ohně. On pouze přešel osadu k obydlí Ithisiny rodiny a postavil se pod to správné okno. Neměl dost odvahy nakouknout dovnitř, tak alespoň zaťukal na dřevěnou stěnu vedle okna. Chvíli čekal a už se bál, zda Ithis ještě nespí, když vtom se závěs rozhrnul.
Rozespalá Ithis jen matně rozeznala postavu před sebou. Když ho poznala, s úsměvem šeptla: „Samueli,“ a potichu se zachichotala. Samuel už chtěl promluvit, ale ona dala prst k ústům a roztomile ho umlčela. Usmála se a pokynula Samuelovi, aby šel blíž k oknu. Vábila ho pohyby prstů a když se Samuel s pobaveným úsměvem na tváři přiblížil, něžně ho políbila. Pak ho tiše poslala pryč.
Poodešel stranou a sedl si k potůčku, který protékal osadou. S hlavou opřenou o kolena zíral na ubíhající proud a spokojeně čekal. Sem tam zvedl ze země oblázek a vhodil jej do vody. Netrvalo dlouho a Ithis vyšla oblečená a upravená ven. Samuel rychle vstal a otočil se, aby ji mohl přivítat dalším polibkem. Když se od sebe odpoutali, šibalsky navrhl:
„Mám náladu na krátkou procházku do přírody. Určitě se moje víla nebude zlobit, když ji provedu, nebo se mýlím?“
Víla se opět usmála a naklonila se k jeho uchu. Rukou ho chytila kolem pasu a zašeptala:
„Tvá víla se na tebe neumí nikdy zlobit, i kdyby měla za co.“
Samuel ji něžně objal a vedl směrem k lesu. Kráčeli vesele, bezstarostně se smáli, škádlili a lehoučce dotýkali. Svět jako by existoval jenom pro ně.
Ithis pocházela z dobře zajištěné rodiny. Stejně jako ta její, tak i Samuelova žila ve zdejší osadě uprostřed lesů Nordské tundry už přes mnoho let, během kterých si vydobyla úctu a vážnost; zároveň spolu obě rodiny dobře vycházely. Ithis i Samuel se znali odmala a už tehdy se jako v mnoha jiných klanech dohadovalo, zda spolu nakonec uzavřou sňatek. Ano, rodiny se sice mohli domluvit, ale na rozdíl od jiných kultur si zde sami snoubenci rozhodovali o tom, zda životem půjdou spolu. Ithis i Samuel měli dávno jasno. Až Ithis za pár měsíců završí sedmnáctý rok života, vezmou se.
Samuel nebyl špatný muž a Ithis byla zcela právem považována za poklad zdejší vesnice. Nebýt Samuela, vedli by o ni boj všichni mladí muži. Měla nádherné vlasy, rovné a světlé, sčesané tak, aby za ní vždy jemně vlály. Byla štíhlá a vysoká. Její tvář s typickými severskými rysy se nikdy pořádně neopálila, narozdíl od Samuelovy, který často jezdil na obchodní výpravy na jih. Snad kvůli její bělosti ji přezdívali Perla severu. Nijak jí to nevadilo, ani na to nebyla kdovíjak hrdá. Vždy se tomu oslovení pouze jemně usmála.
Samuela si velmi vážila, protože přes veškeré výhody, které nabízelo jeho postavení i obliba, byl sám o sobě skvělý muž. Především jeho pozornost a všímavost ji často přesvědčovaly, že si vybrala správně. Už s ním trávila ve vztahu třetí rok svého života a to vše bez jediné hádky. Samozřejmě, občas se neshodli, ale nikdy to nebyl důvod k nějakým bouřím.
Dojemná bezstarostnost by jim určitě vydržela dlouho, kdyby se ten den nepustili do lesa.
Tellar ovládlo ráno v plné kráse. Sluneční záře mu dodávala zlatavou barvu a Údolí se nadechlo. Smutně hledělo na kapky rosy, pokrývající v jednom tichém místě stále jeho povrch. Nemohlo se dál vyhřívat na příjemném slunci, když vědělo, že někde je potřeba držet. V jednu jedinou chvíli pokryly nebe temné mraky a zatáhlo se. Nad krajinou se rozprostřel stín a zakryl ranní svěžest rouchem smutku. Údolí se rozplakalo.
Smutek se tíživě nesl s dešťovou vodou, která v řetězcích padala na celé Údolí. Spláchla veškerou mlhu a odplavila nechtěné stíny. Jak déšť přišel, tak odešel. Nechal za sebou jen lehce zvlhlou pláň a jedno tiché místo, kam se přes veškerou snahu nedostal.
Za stálého smíchu kráčeli hlouběji a hlouběji do lesa. Právě ona bezstarostnost jim zabránila v tom, aby si všimli, jak jejich okolí zvolna utichá. Snad i proto špatně odbočili.
Samuel se zarazil, až když si všiml, že kromě jeho milované Ithis není kolem nic, co by poznával. Na tváři se mu poprvé za celý den objevil zasmušilý výraz. Téměř nevnímal, co mu Ithis povídá:
„...protože pak by to nemělo... Same? Děje se něco?“
„Zašli jsme si, miláčku. Bojím se, že tady jsme se ocitnout neměli..“
„Tak se prostě otočíme a půjdeme zpátky,“ uklidňovala ho Ithis a pohladila ho po tváři. Samuel se ale otočil dopředu a namísto strachu v sobě objevil zvědavost.
„A co kdybychom šli dál? Třeba narazíme na něco zajímavého. Bude to legrace,“ navrhl ve svém mladickém nadšení. Ithis naopak znejistěla.
„Myslím, že bychom se měli vrátit, Same. Jsme dost daleko. Ani jeden to tu neznáme.“
Ale co předčí zvědavost mladého muže? Nakonec ji přemluvil a i když si stále nebyla jistá, nechala se unést mladou duší svého partnera.
Dostali se po cestě až k vysokému skalnímu převisu. Skála porostlá jehličnatými stromy se tyčila do výšky dobrých dvaceti sáhů a shlížela na dva milence téměř pohrdavě. Uprostřed kamenné stěny zel vstup do jeskyně. Samuel i Ithis na sebe spiklenecky mrkli. Stačilo jediné gesto, přikývnutí a dovnitř se vydali téměř okamžitě. Vrátila se jim dobrá nálada a ani jeden nepomyslel na to, že by se něco mohlo stát. Ještě před vstupem do jeskyně ulomil Samuel z věkovitého smrku suchou větev a vyrobil pochodeň, která jim teď osvětlovala cestu.
Jeskyně měla nízký strop a chvílemi se museli oba krčit, aby mohli pokračovat dál. Ithis nejprve se smíchem ukazovala Samuelovi podivnou houbu, která matně světélkovala ve tmě, pak pro změnu Samuel našel opravdu prapodivný útvar, který v jeskyni vytvořila voda. Podivná výprava do neznáma je začala ohromně bavit.
Jeskyně pozvolna klesala do nitra země. Po vlhkých vápencových stěnách stékala voda a u stropu se začaly objevovat krápníky. Těch postupně přibývalo a dvojice si připadala jako v kouzelné báji. Už se smáli nahlas, zpívali, tančili spolu mezi sloupy, dotýkali se jejich mokrých povrchů.
„Podívej, tady máš svou vílu,“ vykřikla Ithis zvonivě a se smíchem popoběhla hlouběji do nitra jeskyně. Samuel se za ní se smíchem otočil. Viděl, jak se mu její záda ve tmě vzdalují.
Pak už slyšel jen výkřik. A rachot sypajícího se kamení.
„Ithis!“
Prudce se tím směrem rozběhl. Úzká cesta plná krápníků mu nedovolovala běžet rychleji. Klopýtal, zraňoval se, upadl, vstal… Cesta se najednou prudce sklonila a on skočil dopředu s rukama nataženýma. Při dopadu se zle odřel, ale v posledním okamžiku přes okraj nahmátl klouzající ruku milované Ithis.
Jen jedna jediná kapka měla opravdovou potřebu se nepouštět a nepadat. I ty poslední zbytky mlhy povolily a rozpadly se, ale tahle kapka rosy si nedala říct. Ona si žila svým vlastním životem. Jen velmi pomaloučku klouzala po nakloněném listu dolů. Zanechávala za sebou mokrou stopu jako symbol odporu. Trvalo další minuty, než se ocitla na samém kraji listu. Jeho špička teď přemlouvala kuličku vody, aby se beze strachu překulila dolů, ale kapka zůstala viset na tenkém pruhu průhledné vody. Věděla, že se pustit nesmí. Třebaže to bolelo. Třebaže se vlivem přitažlivosti protahovala a táhlo ji to k zemi.
„Lásko, drž mě!“ zoufale volala Ithis. Samuel se vší silou zapřel, přesto cítil, jak se po drolící kamenné suti sune směrem k propasti. Ani se neodvažoval pohlédnout do temnoty, která pod ním rozevírala chřtán. Jen se snažil zjistit, jak na tom vlastně Ithis je. Prsty měl křečovitě sevřené, cítil, jak se mu ruka bolestivě napíná. Nikdy nebyl žádný silák. Ithis přestala křičet. Strašlivým strachem úplně ochabla. Ve tmě byl slyšet pouze tichý vzlykot a Samuelovo sténání.
Kapka už neměla sílu. Ztrácela vůli. Držela jen na posledních stéblech vlastní naděje. Údolí ji pozorovalo a modlilo se. Ten boj kapky s listem byl pozorován celým okolím. Kapka prohrávala.
Samuel cítil, jak se mu potí hřbet ruky. Cítil, jak mu Ithis začíná klouzat ze sevření. Vzlykla. Docela tichounce.
„Ještě ne, Same. Prosím. Ještě ne...“
Srdce mu zoufale bušilo. Co má udělat? Jak jí pomoci dřív, než oběma dojdou síly, a Ithis se zřítí do propasti?! Rozbije se jako loutka... Ach ne, nemyslet na to! Druhou rukou se pokusil přehmátnout a chytit Ithis za paži, ale pod prachem smíšeným s potem a krví mu ruka podklouzla. Rychle drapl po své vlastní ruce, aby jí pomohl udržet tu tíhu. A stále se posunoval blíž ke kraji.
Voda. To je to, co je rosa. Jen voda. Neviditelná síla ji drží pohromadě, ale stačí tak málo a pouto povolí. Země si přála přijmout malou kapku. List se začal pod tíhou rosy prohýbat.
Rozhostilo se neskutečné ticho. Samuel ho vnímal s narůstajícím strachem. Poprvé za celou dobu si uvědomil hrozivý zvuk kapající vody. Krápníky tiše přihlížely jeho snažení. Voda zde odměřovala čas krutěji než hodiny.
List se nepatrně pohnul. Kapka klesla o něco níž.
Kap, kap, kap. Jedna kapka tady, druhá tam. Stékají po krápnících a končí v kalužích.
„Miláčku, drž se pevně, musíš se držet,“ šeptal konejšivě. Snažil se uklidnit ji i sebe. Bude to v pořádku. Musí to být v pořádku! Nemůže Ithis ztratit! Ach, kdyby se jen měl o co zapřít! Dávno by Ithis vytáhl!
Kap, kap. Jedna kapka tady, druhá tam.
List se nezadržitelně skláněl k zemi. Kapka těžkla, to jak se s ní spojovaly další a další rosné perličky klouzající po listu. Táhly ji dolů. Nedokáže to zadržet.
Kap. Jedna kapka tady, druhá tam.
Uvolněná suť se suše zřítila do propasti. Ithis klesla o kus níž. Samovi docházely síly.
Kap.
Padá.
Kap.
Padá.
Kap.
Letí vzduchem. Uvolněně, po dlouhém souboji s přitažlivostí. Padá.
Kap.
Kap.
Kap.
Rozbila se. Roztříštila v bezbolestném jiskření. Na malý okamžik do sebe vtáhla sluneční světlo a pak se v drobné tříšti snesla na tvrdou zem. Údolí vydechlo.
Do ticha se ozvala zesláblá Ithis: „Same?“
Samuel se zalykal panikou, přesto se snažil o klid: „Ano? Mluv, má lásko, mluv.“
„Musíš mě pustit.“
„Ne! To neudělám!“ Necítil ruku, necítil vlastní tělo.
„Musíš, Same,“ šeptla konejšivě, snad i s úsměvem, který tolik miloval. „Musíš mě pustit.“
„Ne! Ne...“ do očí i hlasu mu vhrkly slzy. Kraj propasti se nebezpečně drolil. Oba se posunuli k smrti blíž.
„Přece nechceš, abychom tam spadli spolu... Já,“ zajíkla se, jako by se snažila utajit slzy. Nadechla se, snad i usmála. „Já to tak nechci. Pusť mě, Same. Prosím…“
Vytryskly mu zoufalé slzy. Už neměl sílu. Povolil. Jako ten list.
„Miluji tě."
Kap.
Údolí přivřelo oči. Kapku rosy, jež k zemi padá, nikdo nezastaví.
Diskuze
Rád bych zareagoval.
Pokud ti něco ve stylistice vadilo a nepřišla ti bezchybná, tak prosím ty chyby vypiš. Určitě tam někde jsou, zajisté, ale proč se o nich nezmiňuješ, když mi je vytýkáš?
Shrnul jsi děj opravu hodně okleštěně. Tohle není epika, nejde o děj, takže i kdyby byl děj jednodušší, stále záleží na atmosféře a pocitech, jako v každém lyrickém (či lyrickoepickém) dílu. Přikláním se víc k lyrice, ač bych tohle dílo označil za lyrickoepické.
Já věděl už podle názvu rubriky, jak to skončí, promiň, ale téměř každé dílo na Hřbitově má předvídatelný konec. Jediné možné překvapení, které můžeš pro čtenáře nachystat, je zatajit, kdo že vlastně umře, což tady tušit nemůžete, dokavaď ovšem Ithis nesklouzne.
To už jsem se spíš bál, že to líčení kapčiny (hihi) cesty přijde někomu zbytečné, ale nezáživné? Možná. Pěticentimetrová cesta kapky po listě a její následný pád už šly těžko zpracovat dramatičtěji, v mých silách to není. Pro mě tam kapka a její osud zůstávají viset jako tichá hrozba nad těmi dvěma.
A napětí na konci já osobně upřímně cítím. To naopak ze začátku tam napětí nebylo žádné, vždyť to byly jen idylické popisy hrající na city a na dojem, tam napětí ani vsouvat nemůžu, zničilo by to atmosféru. A jestli jsi napětí neviděl na konci, kde tedy, když ho to ztrácelo? Pokud myslíš úplný konec, kde všechno utichne a Ithis sebere sílu, aby Samuela přesvědčila, že jí musí pustit, bylo účelem tam napětí zklidnit a dodat jejím slovům na dramatičnosti.
Jsem rád, že jsi své hodnocení odůvodnil. Přesto se musím přiznat, že nijak zvlášť jsi mě nepřesvědčil. Samozřejmě se jen jako každý autor snažím své dílo co nejvíc hájit.
Bylo mi řečeno, abych tu obhájil své hodnocení, takže mi dovolte se o to pokusit.
Na začátku bych chtěl zdůraznit, že hodnocení 3* je stále považováno za nadprůměrné, tudíž nikoliv špatné.
Bylo pro mě těžké posoudit dílo, protože jsem se dlouho rozhodoval kterým faktorům ovlivňujícím výsledné hodnocení dám přednost.
Po slohové stránce hodnotím dosti kladně, a to za 4*. Stylistika byla výborná, nikoliv však bezchybná.
Samotný děj ale naopak není ničím extra úžasný. Milenci si vyšli na procházku...jů jeskyně! Pojďme dovnitř! A adios...2*
Zachraňuje to kvalitní zpracování - 4*, ale i tak ještě hraje velkou roli faktor, že od půlky příběhu, kdy se ztratili v lese jsem věděl, jak to skončí, a závěr bohužel nepřekvapil. 1*
Přidáme provázanost kapky vody, jejíž nápad je přímo výtečný, ale přeci jen přímý popis její cesty není tak záživný a přitažlivý, aspoň pro mne ne. 5*, 4*
Celkově když uvážím jak dobře se mi příběh četl, vychází mi něco mezi 3 a 4, ale nakonec jsem se přiklonil ke 3* hlavně kvůli předvídatelnému závěru. Možná o tak přijde jenom mně, ale zkrátka to potom ztrácelo napětí.
Nezlob se na mě, přeci jen s tolika skvělými hodnoceními dosáhneš i tak uznání ostatních.
Agi
Tak dílo, které mě nejdříve trošku odradilo prvním odstavcem, jenže když jsem se začetl, zjistil jsem, že ten první odstavec jen odstartoval nádhernou povídku, která se mi velice líbila a povídku, která nebyla až tolik napínavá ke konci, nicméně stejně to bylo krásné počteníčko. Ze začátku jsem byl překvapen nádherným popisem obou hlavních postav, které jsem si jako čtenář zamiloval. Ke konci jsem byl trošku zklamaný tím, že na konci se zemře, ale jak Nathaka správně říká, že to hřbitov. Proto ze zájmu čtenáře, který jim přál šťastný konec, bych Nathakovi doporučil nepsat do hřbitova, protože jeho příběh bych raději viděl v ČaJi se šťastným koncem :D ... nicméně musím říct tu věc, že příběh se četl více než dobře. Četl jsem a četl. Na začátku jsem si říkal "Uf, to je dlouhé, ale dobře, pro Nathaku to přelousknu," a pak najednou konec ! "Ech, dyť to bylo dlouhý, já chci ještě ... ." Takže asi takhle, tenhle styl psaní se mi hodně líbí a myslím, že Nathaka je mladý spisovatel a neměl by to jen tak zahodil, pokud by náhodou chtěl, což doufám nehrozí. Dovoluji si tvrdit, že v jeho věku, když dokázal tohle napsat se možná dočká i knížky.
To by mohlo být vše,
S úctou
Found
Skorpion: Kouká to už z chování Údolí. A hlavně: kouká to na vás už z názvu rubriky. Každý ví, že na Hřbitově se umírá, takže to zas až tolik asi neprozradilo.
Jediná výtka: "Dojemná bezstarostnost by jim určitě vydržela dlouho, kdyby se ten den nepustili do lesa." -- nemám rád, když autor takhle násilně naznačuje, že z toho kouká průser...
Lyrické popisy mám rád, používám je, takže mi povídka sedla. Slohově vytříbené, gramatika v pořádku... víc nedodám.
Měl jsem ze začátku problémy s postavením slov v odstavci o rychlém vánku, ale po chvilce jsem si na to zvykl.
Nejvíce ze všeho se mi líbila kapka. Její souboj se vším, protože vše bylo proti ní.
Celkově se mi dílko četlo dobře a hodnotím za *****
Vynikající příběh, osud kapky a Ithis je tolik podobný a přece úplně odlišný. Dílo se četlo příjemně, ve vzduchu jsem cítil atmosféru toho šťastného rána, bylo snadné si představit i hru paprsků na té kapce rosy. Když potom postupně začal padat stín a výprava obou mladých lidí nezadržitelně spěla k tragickému finále, vhodně oddalovanému popisem "života" kapky, pocítil jsem něco, co jsem už dlouho při čtení nepocítil - lítost, smutek. Takový ten pocit, když víte, že to takhle skončit muselo, že jste to tušili od samého začátku, ale přesto vás napadne Proč? Proč to přeci jen nemůže dopadnout dobře? Tak ji snad vytáhne, ne? Něco podobného jsem naposledy cítil při čtení dodatků k Pánu Prstenů, a sice osudu Arwen po smrti Aragorna...
Skutečně, příběh musím honotit jako vynikající, nejen silný nápad s prolnutím osudů, ale i celkovou stavbu, kdy autor dovedl přecházet od panoramatikých popisů údolí k dvojici,která žije sama pro sebe, od podivuhodné jeskynní krápníkové dekorace po plazení se po odřeném břiše, zkrátka jak dovedně přešel vždy na místo děje.
Skvělá práce, na autorův věk mě zaujal i jistý nadhled, který ovšem nepřebil citovost příběhu.
Dávám pět.
S úctou a pozdravem Sahdowmage
Až na zádrhely na začátku (trochu to trvalo, než to dostalo spád) jsem to přečetl jedním dechem. Zápletky proč šli a tam a tam mi trochu uniká (jsem čistě racionální typ, takže takové bezhlavé dobrodružství moc nemusím) ale jinak zajímavé prolnutí dvou příběhů - jeden přirozený a druhý parafrázující a na první pohled neobvyklý.
Trochu se povídka topí ve dvou různých zápletkách, skoro jako by si autor nedokázal vybrat, kterou nakonec požije nebo je nedokázal dobře propojit (nebo jsem takový literární diletant, že jsem si toho nevšiml). Celé je to jakoby oxymoron. Obě části mají velmi podobnou příběhovou osu, ale každá tak nějak spěje k úplně jinému konci (kapse je jedno, zda je v podobě mlhy nebo dopadne v podobě kapky na zem, což se asi o Ithis nedá říci.
Podobným stylem bych se v povídce mohl nimrat ještě drahnou dobu tak jak kritici kritizují profesionální díla. Příběh ve mě zanechal velkou citovou stopu, což se ne každé povídce povede, takže bych to viděl za *****
Velmi se mi povídka líbila. Zejména spojení oné kapky a Ithis.
Blahopřeji NW, rád jsem si tvé dílo přečetl...
Nekroskop
Poděkování
Mé poděkování patří Lyrii za ohromnou pomoc s dílem a za psychickou podporu, ať už při psaní díla nebo kdykoliv jindy. Bez ní by to dílo nikdy nebylo čím je nyní.
Zároveň děkuji za její komentář.
Vám ostatním přeju alespoň příjemné počtení.