Sudby sudcom
Autor: | Darian |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 16 |
Sudby sudcom
Jazdec a jeho kôň boli v dokonalom súlade cvalu. Ich tempo bolo veľmi rýchle. Človek v sedle len podchvíľou vnímal zreteľnejšie svet okolo seba. Pevne držiac uzdu, hnal koňa ďalej po širokej lesnej ceste. Statný hnedák vydychoval obláčiky pary a potil sa. Svojimi kopytami vytváral na ceste stopu v čerstvo napadnutom snehu. Začínalo sa stmievať a svetla v chladnom zimnom podvečere rýchlo ubúdalo.
Muž, opierajúc sa o kmeň stromu, ťažko dýchal, boleli ho pľúca. Jeho kôň postával v malej stajni obďaleč. Bol odsedlaný a prikrytý teplou vlnenou dekou, aby neprechladol. Jazdec si sňal kapucňu svojho šedivého zimníka. Jeho tvár - bola to pretiahnutá tvár starca s dobre udržiavanou briadkou a vpadnutými lícami zapálenými od zimy - vyzerala zamyslene. Starec premýšľal, upierajúc svoj pohľad na oblohu. Bolo jasno. Hviezdy sa jagali na nezamračenej nočnej klenbe a nový Mesiac visel nad okolitým lesom v jeho zimnej strnulosti a tichu.
Ticho, ktoré panovalo navôkol, ho pri pohľade na oblohu napĺňalo tou najzvláštnejšou zmesou pocitov: úľavou a úzkosťou. Mohlo to byť až také jednoduché? Stačilo si k úniku vybrať najľahšiu cestu? Tí, čo sa teraz, v snahe hľadať ho, ženú po zamrznutých pláňach zrejme s tým, že sa vydá po hradskej nepočítali. Nie! Všetko bolo ako bolo až príliš ľahké, príliš bez problémov... ešte aj počasie.
Veci majú tendenciu naberať v kritických situáciách nepredvídateľné spády. Keď začul dupot kopýt, uvedomil si, že stará pravda, ktorej možno čo len na okamih prestal veriť, sa mu teraz opäť osvedčila. Jeho ruka inštinktívne prešla na rukoväť meča.
O chvíľu sa zjavili. Štvorica jazdcov, ešte stále ženúca svoje zvieratá v zúrivom chvate, pricválala na čistinu. Dlho im netrvalo, kým vyhodnotili situáciu. Spomalili, v zástupe prešli poloblúkom do priestoru na opačnej strane čistiny a traja z nich zoskočili z koní. Štvrtý, zrejme ich veliteľ, zostával sedieť v sedle. Starec mu nevidel do tváre, pretože mal helmu, ktorej hľadie mu zakrývalo tvár. Zostával sedieť, len obrátil svoj pohľad... a čakal.
Traja muži sa k nemu približovali. Už na prvý pohľad pobadal ich typovú odlišnosť. Chlap, prichádzajúci zľava, bol mohutnej telesnej stavby a v rukách držal sekeru. Jeho hnevom skrivená tvár a prostý, až zvieracký pohľad očí prezrádzali veľkú dávku slepého odhodlania. Bol jedným z tých mužov, ktorí podliehajú kúzlu osobnosti veliteľov rovnako, ako podliehajú prostej davovej psychóze. Jeho hnev bol hnevom nepopierateľným vo svojich základoch, pretože žiadne racionálne základy nikdy nemal. Muž, ktorý, držiac v trasúcich sa rukách kratší meč, šiel po sekerníkovej ľavici, vôbec nevyzeral ako vojak. Bol to vychudnutý sedliak chorého výzoru s riedkymi vlasmi. V jeho očiach sa dal vyčítať jediný pocit: strach. Nie, tento muž bol k boju donútený, sám nechcel a nemal za čo bojovať. Tretí útočník sa približoval úplne sprava. Starec hneď postrehol, že kým ostatní dvaja boli iba bežnými odvedencami, tento bol celkom určite skutočným vojakom. Prezrádzala to ako škaredá jazva na tvári, tak aj spôsob, ako držal meč. Takisto si všimol, že zreteľne pokrivkával na pravú nohu a kráčal pomalšie.
Tasil. Pomaly obrátil meč smerom k nepriateľom. Vedel veľmi dobre, že ich prevaha je niečo, s čím musí rátať. Už dávno nebojoval ako kedysi.
Boli už takmer na dĺžku meča.
V boji rozhoduje rozum a cit. Je to zvláštna kombinácia. Keď si človek uvedomí, že by mal udrieť, tak už býva neskoro. Keď nevie nájsť slabé stránky svojho nepriateľa, spravidla nebude mať čas ani rozmýšľať nad úderom.
Výpad!
Ticho, v ktorom sa nemý les prizeral tomuto divadlu, prerušil posledný výkrik muža, ktorého mŕtve telo sa vzápätí zrútilo do belostného snehu.
Sekerník a vojak zastali. Neverili vlastným očiam: Ten vetcho a nezdravo vyzerajúci starec práve na jeden výpad zabil ich spoločníka.
Starec obrátil svoj pohľad na siláka so sekerou. Stál asi na krok od neho. V očiach mu blčala nenávisť a zloba. Chápal ho, sám bol kedysi taký: nezabíjal nevinných. Ale to už dávno nie. Vedel, že muž ležiaci v krvavom snehu nemal umrieť, nemusel. Vojny, boje a bitky však nikdy nebudú čisté, nikdy sa nezbavia zbytočných obetí, nikdy sa nebudú dať označiť za spravodlivé, pretože vždy v nich niekto prehrá. A on bol pripravený robiť, čo vedel: bojovať. Poraziť ho môže niekto, kto sa bude biť lepšie. Jednoduchá a pritom neuveriteľne spravodlivá logika.
„Zomrieš za všetko zlé, čo si napáchal!“ vykríkol muž so sekerou.
Načo súdy? Musí ho poraziť, inak sú jeho súdy zbytočné. Starý muž sa naňho cynicky zazubil.
Čas. Jediná – a často nedostatková – veličina, ktorá v takýchto prípadoch rozhoduje o živote alebo smrti. Starý muž ho mal, pretože jeho protivník spravil chybu: Nebolo ťažké v jeho očiach postrehnúť ten výbušný okamih, keď sa chystal udrieť.
Sekerník dal do úderu všetko. V jednom okamihu vydvihol sekeru nad hlavu a plnou silou udrel.
Čas.
Starec mu priamo pred očami uskočil nabok – a on udrel do prázdna. Sila zotrvačnosti bola taká, že nedokázal zabrániť tomu, aby nestratil rovnováhu. Spadol na kolená, sťažka pád zbrzdil rukou. Už ale nevstal.
Tretí útočník nemohol ničomu zabrániť, stál priďaleko. Starý šermiar správne odhadol tempo jeho krokov. Po tom, ako jedinou ranou do krku ukončil život siláka, bezmocne vydaného napospas smrti vďaka vlastnej chybe, dokázal ešte dobre odvrátiť jeho útok.
Vojak bojoval dobre. Jeho razantné útoky svedčili o dobrom výcviku a rokoch skúseností. Starec dlho len odrážal jeho útoky, nedarilo sa mu byť dostatočne rýchlym. Napokon slabinu protivníka našiel v jeho starom zranení: Kríval, lebo mal poškodené koleno. Nedokázal poriadne dostupovať na nohu, až viditeľne mu to spôsobovalo bolesť.
Starec urobil krok vzad, svojmu poslednému úderu ubral na sile a vojak sa následne pokúsil o výpad z miesta, kde stál. Jeho protivník mu ho však nečakane mocne odvrátil do boku. Starec vzápätí - jeho nepriateľ na chvíľu stratil koordináciu – kopol do jeho chorého kolena.
Starý muž pustil meč a zviezol sa na zem. Bolesť bola strašná. Pľúca mal ako v jednom ohni a rozkašľal sa. Na čistej belobe snehu sa zjavila krv. Každé zakašľanie bolelo ešte väčšmi, od bolesti až privieral oči.
Ruka, ktorú zacítil na svojom ramene, mu po pár chvíľach pomohla vstať. Usiloval sa rozdýchať sa, rukávom si utrel zakrvavené ústa. Potom zdvihol svoj obďaleč ležiaci meč. Zovrel rukoväť v oboch rukách, ale nedokázal zabrániť tomu, aby sa mu od bolesti netriasli.
Napokon pozrel do tváre svojho nepriateľa. Veliteľ si už stihol sňať prilbu a vytasil meč. V očiach sa mu zračilo poznanie.
,,Došiel som na koniec cesty,“ povedal starec zachrípnutým hlasom. ,,Urob, čo musíš, ako som ťa učil.“
„Ako si ma učil, otec.“
Diskuze
Hned v první větě je takový škobrtanec, že mě to rozhodilo do dalšího čtení, protože jsem přemýšlela, jak by to znělo lépe a přirozeněji - když píšeš, že "jezdec a jeho kůň byli v dokonalém souladu cvalu", působí to, že pěkně cválali vedle sebe. Snad "Jezdec a jeho kůň cválali v dokonalém souladu"?
Jinak kromě špatně psaných čárek už to bylo dobré, pěkně se to četlo.
Jenom ta pointa - ano, je překvapivé, že stáli proti sobě otec a syn, ale proč? To je to podstatné, motivace, příčina a následek, to dělá dobrou povídku povídkou, jinak to je, jak už napsal irook, jen popis děje.
Tohle byl jeden z nejlepších příspěvků, jaké jsem zatím četl. Pravda, nejsem tu nijak dlouho. Ale moc se mi to líbilo.. Jenže mám stejný problém, jako měl Krkavec. Může za to asi moje hloupost, ale opravdu jsem nevěděl, kdo byl čí otec, protože se mi to tam ke konci nějak popletlo. Zkoušel jsem si to číst dvakrát, ale bylo to pro mě stále nepochopitelné.
Atmosféra na mě působila velice dobře, úvod mě zavedl do toho zimního prostředí jako bych byl opravdu ten divák, který to sleduje a je při tom napjatý. Pro mě jsi vytvořil skvělou atmosféru, při které jsem byl opravdu hodně "nalazený" a pěkně to na mě zapůsobilo. Tak opravdu realisticky, což vytvořilo tu potřebnou atmosféru..
Moc pěkné.
Hodně se mi to líbilo... Souhlasím s Lyrií, že ten úvod nebyl na škodu. Tu atmosféru zimního lesa jsem v tom cítil pořád. Boj je popsán dobře, ale úplně mi nesedí, že na starce vyrazili tři muži a když byli na délku meče stále ještě neútočily... Pravda, kdyby hlavní hrdina jednoho probod a pak byl obyčejně rozseknut vejpůl, příběhu by to asi neprospělo...
Poznámka k staženému hledí - nosilo se dole jen při turnajích jinak vždy nahoře...
na konci sem přesně nepochopil, kdo je čí otec, nevim, zda je to mou nepozorností, nebo mou znalostí slovenštiny (velice bídnou, vezmeme-li v potaz příbuznost našich jazyků)
Příběh byl pro mě přínosný mimo jiné proto, že jsem se musel přemoct, abych si přečet něco slovensky. Nakonec se to vyplatilo a odnáším si velmi dobrý pocit, jako málokdy.
4* kvůli nejasnému konci.
Nejvíce mě ruší nesmyslnost boje. Když jsou tři u sebe, tak nikdy nesmíš jako prvního vzít toho uprostřed, odkryješ se z obou stran, kde stojí ti dva. Musíš to brát od kraje a od toho slabšího, takže měl bojovník na jistotu zabít toho se sekerou, pak to měl schytat ten nejslabší a nakonec nejsilnější. Také se občas radí sejmout nejsilnějšího jako prvního, ale to musíš cítit převahu a jeho smrt musí přijít hodně rychle. Asi tak k boji.
Dále se mi nezdá gramatika. Přesněji čárky, je-li v tomhle směru gramatika s češtinou stejná, máš tam minimálně dvě chyby. Ale tohle já neposoudím...
Pointa se mi líbí, jazyk je také dobrý, celkově přemýšlím 3-4*...nakonec, jak vidíš, dávám 3*
Neumím moc popisovat souboje, kdy proti sobě stojí dva, tři, čtyři a více lidí, máchají meči a snaží se všelijakými triky své protivníky zabít, a proto se mi tato povídka moc líbí. A nejen kvůli souboji, ale především kvůli věrně vykresleným charekterům jednotlivých postav. Nemám ani problém s úvodem, mě se takové popisy atmosféry naopak zamlouvají, je to mnohem lepší než napsat, že byla zima jako "prase" a pak se rovnou vrhnout na zabíjení. :-))
Příběh je napsán svižně a bohatým jazykem, což oceňuji. Měla jsem trochu problém s třetím starcovým protivníkem - měla jsem za to, že ho nakonec stařec nezabil, jen ho na chvíli paralyzoval ranou do jeho chromého kolena... nebo jestli ho zabil, či autor měl v plánu ho nechat zabít, to nevím už tak jistě, každopádně se mi líbí myšlenka, že ho stařec nakonec ušetřil.
Pointa je skvělá, postavit proti sobě otce a syna... nečekané :-))
S úctou Lyrie
malo to dynamiku, čo sa mi páčilo, no ten úvod bol tak trochu od veci
inak dielko bolo dejovo nadpriemerné
Zdravím,
Takže, irook, rád by som zareagoval na niektoré Tvoje poznámky:
3. Názov "Sudby sudcom".
Bol som zvedavý, ako sa niekto pohrá s touto mojou malou slovnou hračkou. Rozhodne to nemienim prezrádzať hneď teraz ;-). Tebe, ale i ostatným - teda dúfam, že to bude čítať ešte niekto :-) mohla k rozlúšteniu pomôcť anotácia. Vlastne anotácia bola pôvodne názvom, ale na poslednú chvíľu som sa ho rozhodol zmeniť.
5. A ja som dúfal, že sa mi tú tuberkulózu starého šermiara podarilo opísať dostatočne. Nuž, mohol som sa aj mýliť, to uznávam. Každopádne sa tam vojak nespomína, pretože už bol mŕtvy.
Pekný deň
Darian
No, nakonec jsem se rozhodl tuto povídku přidat do rubriky, přestože se typově nejedná tak úplně o povídku, nýbrž o popis děje. Musím však podotknout, že se jedná o popis vcelku povedený.
U dílka je možné si všimnout, že zatímco po příběhové stránce nám nemá moc co nabídnout, pointa je celkem ostrá a řekl bych i vhodná, zhruba tak, jak bych u podobně laděného díla čekal.
Když se na dílo podíváme konekrétněji, vyvstanou nám rázem tato důležitá fakta:
1) že slovenštinu neumím a tím pádem nedokážu dost dobře odhadnout gramatiku, a tedy ji nezahrnuji do hodnocení.
2) na to, jak je povídka krátká, je úvodní odstavec až příliš rozplizlý, snažíc se navodit jakous takous atmosféru, která se ovšem rychle dalším popisem vytrácí a mizí v nenávratnu. U takhle stavěného díla nelze na atmosféru spoléhat!
3) hned v dalším odstavci jsem si uvědomil, že nerozumím tomu, o koho se jedná v prvním odstavci (tedy jestli o "soudce" a nebo "souzeného"). Je tam velmi špatná návaznost.
4) ačkoliv popis boje je vcelku povedený (musí být, protože se jedná o základní pilíř díla), některé formulace nejsou vhodné a všimnul jsem si jich i přes fakt, že slovensky prakticky neumím. Jedná se např. o:
- Jeho hnev bol hnevom nepopierateľným vo svojich základoch, pretože žiadne racionálne základy nikdy nemal. - místo protože tam musí být </b>přestože</b>, jinak věta nedává smysl.
- Muž, ktorý, držiac v trasúcich sa rukách kratší meč, šiel po sekerníkovej ľavici... - špatný pořádek vět, lepší by bylo napsat Muž držící v třesoucích se rukou krátký meč šel po sekerníkově levici...
- Prezrádzala to ako škaredá jazva na tvári, tak aj spôsob, ako držal meč. Takisto si všimol, že zreteľne pokrivkával na pravú nohu... - nevhodné použití "taktéže" - protože informace o tom, že muž pokulhává na jednu nohu, rozhodně nesouvisí s tím, že je voják (a přesně tak to z popisu autora vyplývá). Místo taktéže bych použil "Pak si všiml, že zřetelně...", tím se obě rozdílné informace hezky oddělí a celý text vyzní jasněji.
- ještě pár dalších, ale nejsou důležitým předmětem mého hodnocení a v celkovém kontextu hrají malou roli.
5) Pointa - je dobrá, líbí se mi, ale už ne tak to, co jí předchází. Ještě jsem dokázal děj sledovat v okamžiku, kdy starý šermíř prokopnul vojákovi koleno, ale co se dělo potom, je mi záhadou. Tuším, že voják byl asi vyřazen z boje, ale už tam o něm není žádná zmínka (patrně), tuším, že ten, kdo starochovi pomohl na nohy, byl jeho vlastní syn. Vše je ale pospáno příliš mlhavě na to, jak konkrétně ještě před malým okamžikem děj probíhal, a člověk se v tom velmi lehce ztratí. Je to škoda, protože to dost ruší.
Suma sumec, musím podotknout (a je možné, že všechen text předtím jsem si mohl odpustit :), že přes veškeré klady, které dílko má, na mě pointa ani relativně zdařilý popis neudělaly žádný velký dojem (rozhodně ne tak velký, jak by si asi autor přál), a proto v kontextu rubriky nemohu hodnotit lepším hodnocením než 3*.
i.