Slzy chladnokrevného
Autor: | Kokršpan?l |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 16 |
Slzy chladnokrevného
Mohutný vichr zvířil obrovská mračna bílého sněhu, který se tak zdvihl a vytvořil neprůhlednou bílou hradbu tvořenou ze sněhových vloček. Vítr využil sněhu a ledu také jako zbraň, bodal, mrazil a zároveň pálil ve tváři pronásledovatelů.
Erik se otřásl zimou. Byl sice na mráz a chlad zvyklý, ale tohle bylo něco jiného, něco nebo někdo mnohem mocnější než nějaká obyčejná zima mu zmrazil krev v žilách a nařídil jeho nohám, aby byly těžší a nechtělo se jim pokračovat v honbě za uprchlicí. Pořádně se zachumlal do kožešiny a otočil se na muže, který stál opodál.
„Můj pane?“ otázal se chraplavě. Mráz už začal konat své dílo.
Muž se otočil. Na to, v jakém se nacházel prostředí, byl oblečen dosti neobvykle. Tenký plášť, který nyní ve větru zuřivě vlál a chtěl se oprostit od svého pána, pod sebou skrýval jen slabou černou tuniku a ještě slabší taktéž černé kalhoty. Všechny části oblečení měly stříbrné lemování, ale hodili se spíše na ples nebo do jednacího sálu, než do ledové bouře.
„Něco nás nechce pustit dál, Eriku,“ řekl muž.
Také to cítí, pomyslel si Erik. Také to cítí, ale nechce si připustit, že by byl poražen zimou.
„Můj pane, vojáci jsou už strašně prostydlí měli bychom se vrátit,“ navrhl Erik.
„Vrátit se? Vrátit se? Vrátit se a říci lordu Beltanovi, že jsme je nechali utéct? To mi chceš navrhnout? Nikdy! Radši umrznout, než se vracet se zprávou o selhání. Pokračujeme!“
* * *Dívka klesla na kolena. Ruce i nohy už měla na kost promrzlé, hlava ji bolela z neustálého fičení větru. Celý její oděv byl ulepený od mokrého sněhu, takže nebylo poznat, co na sobě nosila. Stejně tak její vlasy se určitě změnily, nyní vypadaly jako několik tenkých rampouchů, které jí vyrůstaly přímo z hlavy. Rty už měla zmodralé a zuby jí drkotaly v rytmu mrazu. Ale žila. Zatím.
Ve své zmrzlé náruči nesla malý uzlíček zasněžených kožešin. Dívka se naň podívala a roztřesenou rukou ho pohladila.
Dívka zvedla oči k nebi.
„Prosím, prosím nech mě jít. Musím se postarat o svého syna, nech mě žít,“ zašeptala.
Vichřice ustala. Před dívkou se ze sněhu a ledu zformovala lidská postava.
„Nedovolím ti odejít, Melindo.“ zaduněla postava. Její hlas zněl jako když se rozkřupne ledovec.
„P-prosím,“ žadonila dívka, „nosívala jsem ti oběti na oltář Ledu, byla jsem ti věrná, cožpak nemáš slitování pro svou oddanou služebnici.
Ledový bůh se zamyslel.
„Mám pro tebe slitování. I pro tvého syna,“ pronesl bůh, „Půjdeš i se synem na můj hrad, kde se staneš mou ženou. A pak, až nadejde čas, až se tvůj syn, dědic trůnu, stane králem, obnoví víru ve mě. Já pak získám větší moc a pokryji celou zemi ledem a sněhem. Už nebudou žádné války, žádní cizí bohové nebudou narušovat mé území. Jen nekonečný klid v prostředí bílého sněhu.“
Melinda byla tímto vypočítavým návrhem od svého boha poněkud zaskočena.
„To mě chceš a mého syna živé jen kvůli svému nesmyslnému sporu s cizími božstvy?“
„Nejen proto,“ odpověděl bůh, „Také proto, že tě miluji.“
Z dálky se začaly ozývat hlasy.
„Rozhodni se rychle,“ řekl ledový bůh Melindě, „Když tě najdou, tak tě zabijí. I tvého syna.“
Melinda se ohlédla. Přes sněhovou pláň se k nim blížila skupina Beltanových ozbrojenců a jeden muž v černém. Ten, jakmile Melindu a ledového boha spatřil, pozvedl ruce k nebi a pak zpět k zemi. Pak zmizel.
„Od nich se slitování nedočkáš,“ řekl ledový bůh Gedorothaim.
„Máš pravdu, starý bože,“ řekl muž v černém, kterého Melinda před chvilkou viděla běžet přes pláň. Teď stál vedle ní.
Tělem se snažila chránit dítě, ale muž byl rychlejší. Vytrhl chlapce z matčina sevření a hodil s ním o zem.
„Ne!“ vyjekla Melinda a vrhla se k dítěti, které při pádu nevydalo ani hlásku.
„Mé jméno je Jeduthun Karrierus a jsem dvorním mágem lorda Beltana, nyní již posledního dědice královské koruny Alemanu. A teď splním svou druhou povinnost.“
Melinda se podívala vzhůru na mága. Ten její pohled opětoval, ale v jeho očích hrály plamínky škodolibosti a nenávisti. Mág pozvedl ruce a otevřel ústa. Mezi prsty se mu začaly sbíhat tenké rudé jiskry.
„Dost mágu!“ vykřikl Gedorothaim, „Zabils už syna, nedovolím ti zabít i matku.“
„Ano? A ty jsi kdo?“
„Jsem Gedorothaim, vládce zimy.“
„Gedorothaim? Ten nicotný a slabý bůh, kterého uctívají už jen staré vesničanky? A jak mi v tom chceš zabránit, ó mocný Gedorothaime?“
„Bude-li to nutné, zabiji tě.“
„Ty?“ Jeduthun se začal zhluboka smát. „Takový slaboch a ubožák? A jak to chceš udělat, ty chodící rampouchu?“ Jeduthunova levá ruka se začala nepatrně pohybovat ve vzduchu. Melinda poznala, co mág do vzduchu kreslí. Byly to stejné pohyby, jako ty ve vesnici, než nějakým plamenem zapálil její dům.
„Zmrazím tě.“
„Roztaješ, ty ubožáku! Katus!“ Z mágovi levé ruky vyletěl proud ohně, který zasáhl Gedorothaima přímo do hrudi. Ledový bůh byl odmrštěn magickým výbojem, narazil do země, ale hned stal. Na místě zásahu měl vypáleno díru.
„Tak co, ještě mě chceš pořád zmrazit?“ ptal se mág se šklebem na rtech.
„Ano.“
„Na co potom čekáš?“
„Sbírám sílu.“
Jeduthun se rozesmál. „Sbíráš sílu! Sbíráš sílu! Ano, potřebuješ jí nasbírat dost, abys aspoň chvilku přežil, ledový božíčku!“
Melinda se pokusila odnést své dítě, ale Jeduthun si jí všiml a uštědřil jí kopanec do žeber. Dívka zaúpěla a odkutálela se.
„Kdo z vás chce zemřít první?“ zeptal se mág, „Nebo oba najednou? Aby to bylo fér?“
Jeduthun si vyhrnul rukávy a mírně se rozkročil.
„Váš čas nadešel, umírající hrdinové. Incentus vulcano impirium!“
Planina se najednou ocitla v oslepujícím ohnivém světle, které neuvěřitelně pálilo. Melinda cítila, jak se jí škvaří kůže a začíná roztávat. Pryč byl pocit mrazu, teď jej vystřídal strašlivý žár.
Uprostřed toho všeho stál Jeduthun, nedotčený svým smrtícím kouzlem, a škodolibě se usmíval. Jenže bohové se tak snadno nevzdávají.
Gedorothaim, ze kterého tekly proudy rozteklého sněhu a ledu, se opět napřímil.
„Musím říci, že máš mimořádnou vytrvalost a odvahu,“ řekl udiveně mág, „ale myslím si, že je načase vše skončit.“ Jeduthun vytasil svůj krátký mečík a přejel po něm rukou. Kolem meče začala tančit plameny.
„Ano, je načase vše skončit. Už jsem připravený,“ poznamenal bůh. Napřáhl proti mágovi ruku. „Kar kochavim,“ zašeptal.
Mág pocítil pronikavý chlad. Pokoušel se ho nevšímat a udělal další krok ke Gedorothaimovi. Přestával cítit nohy. S překvapením zjistil, že mu zamrzá krevní řečiště. Se strašlivým výkřikem vyskočil vpřed. Ale výkřik i skok byl hned zaražen, Jeduthun sebou jen hodil o zem. Při dopadu na ni vydalo Jeduthunovo tělo zvláštní zvuk, asi takový, jako když na zem spadne kostka ledu.
Bůh se přesunul nad Jeduthuna.
„To bylo za chlapce,“ řekl bůh, „a tohle,“ Gedorothaim uchopil mága za nohy, zvedl ho nad hlavu a prudce s ním hodil o zem. Mág se roztřískl na tisíce kousků. „Je za ni,“ dořekl bůh.
Dítě začalo plakat. Melinda zasténala. Vojáci se přibližovali.
Gedorothaim poklekl vedle své smrtelné lásky.
„Zachr…zachraň chlapce, p-prosím,“ žadonila Melinda.
„Zachráním. Zachráním jeho i tebe,“ řekl bůh. Dívka věděla, že to myslí vážně, ale přesto, že si byla jista, že ji Gedorothaim miluje, bůh mluvil pořád stejně… chladně.
Melinda zavřela oči. A už je neotevřela. Gedorothaimovi po jeho ledových tvářích počaly stékat slzy, které se pozvolna měnily v kapičky z ledu.
Gedorothaim se otočil k přibíhajícím vojákům.
Po zničené lásce může následovat jen jedna věc. Pomstychtivá nenávist.
Poslední věc, kterou Erik a ostatní členové výpravy lorda Beltana spatřili, byl obličej rozzuřeného boha.
Diskuze
Zdravím,
Konečne sme sa po dlhej dobe dočkali trochu vetra v ťaživom bezvetrí uhorkovej sezóny.
Táto poviedka má veľmi trefný názov, ktorý, mal som pocit, mal a mohol mať väčší význam. Jeho potenciál bol podľa mňa obrovský najmä v tom, že mohol krásne zvýrazniť ideu poviedky - teda že láska aj ľady roztápa a nenávisť kvôli zmarenej láske je najžeravejšia a pomsta najchladnejšia. Bohužiaľ sa však nestalo. Bolo to najmä z toho dôvodu, že autor akoby plynul v poviedke len do určitej hranice.
Len do určitej hranice, ale nie naplno ... a dovolím si povedať, že to je škoda. irook rozprával o akejsi vymedzenosti deja na tú najposlednejšiu epizódku v príbehu, ktorého predchodzie odvíjanie - možno je to aj škoda - čitateľ nijako nepozná. Nevravím teraz, že takéto príbehy musia byť zlé, ba naopak: sú výborné, čítajú sa dobre, sú dynamické. Každopádne však tomu chýba myšlienkova a dejová "dotiahnutosť".
Prečo sa boh zaľúbil do smrteľníčky?
Ja to vidím ako výborný motív, ale v tomto prípade si myslím, že jeho netradičnosť a zvláštnosť sa akosi vytráca vo víre deja.
Napísať dejovú poviedku s takýmto motívom, ktorý sám o sebe zvádza k obrovským otázkam, sa mi zdá neveľmi šťastné.
Osobne ma tento príbeh priveľmi neoslovil. Hodnotiť ho ale 2* pokladám za kruté, pretože ma neoslovila najmä jeho ideová stránka, ale dej je dobrý.
Hodnotím 3*
Pekný deň
Darian
Všechny části oblečení měly stříbrné lemování, ale hodili se spíše
--- hodily
Můj pane, vojáci jsou už strašně prostydlí měli bychom se vrátit,
--- chybí čárka mezi větami
Její hlas zněl jako když se rozkřupne ledovec.
--- chybí čárka před vedlejší větou
obnoví víru ve mě
--- ve mně - 6. pád
Uprostřed toho všeho stál Jeduthun, nedotčený svým smrtícím kouzlem, a škodolibě se usmíval.
--- "nedotčený svým smrtícím kouzlem" není vedlejší věta a pokud to nebereš jako vsuvka či volný přívlastek, tak tam ty čárky bát nemají, je to spekulativní, já bych je tam nedal.
Hmm, čekal jsem víc. Jak řekl irook, ničím to nevybočuje, slovově poměrně složité, s čímž souvisí stylistické chyby. Přemýšlím, mezi 3* a 4*, ještě uvidim. Piš dál, umíš to.
Tak.
Máme tady další povídku do Hřbitova z košíku těch více méně klasických příběhů, kterýžto je ovšem poznamenán mnoha slohovými chybami.
Dobré a vhodné momenty stojící za povšimnutí:
- začátek (první odstavec) - ačkoliv se týká vlastně dějově absolutně bezvýznamných postav, je napsaný pěkně a navozuje dobrou atmosféru.
- věta "...ačkoliv si byla jista, že ji Gedorothaim miluje, bůh mluvil pořád stejně… chladně."
Příběh jako takový je založen na celkem iracionální myšlence (samozřejmě, jedná se o fantasy a fantazii jako takové se meze nekladou), že nějaký bůh dokáže milovat smrtelníka a dokáže dokonce i podninout jisté kroky ke společnému soužití. Nemá žádnou cenu tady rozebírat tuny důvodů, proč by k něčemu takovému nedošlo, proto tuto skutečnost pominu a nechám na ostatních čtenářích, aby vyjádřili svůj názor.
Tento mýtický příběh má ale i další, zřetlenější vady:
- ačkoliv stylistika není zas tak špatná, použitý jazyk je jednoduchý a některé složitější obraty a hlavně přirovnání tak nepůsobí přirozeně.
- příběh začíná vlastně kdesi uprostřed, a čtenář je vtažen do jakési bezvýznamné akce, při níž není schopen pochopit (jistě, láska boha ke smrtelnici), proč dané postavy jednají tak, jak jednají (proč žena s dítětem utíká a co jsou zač, kdo a proč ji honí, co je ten bůh vlastně zač a jakou má roli ve světě, atd..).
- postavy se chovají nelogicky a jaksi drakodoupácky (v H&S stylu), zejména ohnivý čaroděj (kdo to kdy slyšel, že se nějaký dvorní kouzelníček může rovnat bohu?)
- prostor pro čtenáře :)
Děj je na druhou stranu docela dynamický a nepostrádá nijak mrtvá místa (prostě akce od začátku do konce). Začátek je dokonce napsán velmi vhodně a zajímavě celkem jsem se těšil, co z toho nakonec bude. Zbytek ovšem spadá do podprůměru.
Suma sumec, uvažoval jsem i tom, povídku neschválit, ale nakonec jsem tak neučinil a tady ji máte.
i.